úterý 22. prosince 2009

Špunty do uší – minirecenze

Když mě týden před plaveckým kempem zase přepadl zánět v uchu, tak jsem se rozhodl, že tomu budu napříště předcházet a začnu používat při plavání špunty do uší a po každém plavání si pečlivě vytřu uši uchošťourem. Hned z kraje mi bylo jasné, že nemá cenu objednávat jen jeden model, protože tvar uší je silně individuální záležitost a do každého ucha se hodí trošku jiný design špuntů. Tak jsem na internetu objednal hned tři modely a čekal jsem, až dorazí. Bohužel zásilka nestihla dorazit před kempem, tak jsem na kempu musel používat klasické špunty do uší z lékárny. Špunty už pár tréninků používám a tak se pokusím o takovou menší minirecenzi, abyste příště nemuseli tápat tak jako já a měli jste alespoň trochu přehled, co se nabízí.

Klasické ušní ucpávky


 Jako první se zmíním o klasických ušních ucpávkách. Prodávají se v každé lékárně za pár kaček a základní službu odvedou dobře. Před zavedením do ucha se pomačkají, čímž se pěnová hmota zmáčkne a po napěchování do ucha se zase pěna roztáhne a vyplní tak prostor zevního zvukovodu, takže se tam nedostane voda. Odplaval jsem s nimi pět tréninků a řekl bych, že celkem v pohodě. Narazil jsem ovšem na několik nepříjemností. Tou největší je, že se pěna, ze které jsou špunty vyrobeny, ve vodě nasákne a špunty je potřeba po tréninku pokaždé pečlivě sušit. Řešením je mít několik špuntů a ty střídat. Další problémek je, že po několika iteracích ztrácí pěna svojí pružnost a špunty se musí vyhodit. Ale při jejich pořizovací ceně je to naprosto v klidu. Poslední nepříjemnost je ta, že jakmile si špunty do uší narvete, tak špunty začnou logicky plnit i jejich druhou funkci a tou je tlumení nadměrné hlučnosti, takže pak nic neslyšíte. Je pak trochu humorné, když na vás trenér mluví a vy nevíte, co říká a co po vás chce, dokud na vás nezačne řvát. A co teprve, když si ještě přes uši natáhnete plaveckou čapku, tak to se pak můžete rovnou naučit odezírat. Nicméně jako provizorní řešení, nebo řešení na pár použití je to vhodná cenově nenáročná volba.

Arena Dome Silicone earplug


Co se týče ceny, tak nejlevnější model z těch co jsem si objednal. Cena se pohybuje kolem 150.- . Špunty mají tvar takové houbičky, kdy se do ucha strká klobouček a za nožičku se to potom z ucha vytahuje. Bohužel musím konstatovat, že ten kdo tyhle špunty navrhoval, tak asi byl taky pod vlivem nějakých houbiček, protože to do ucha jde strčit jen hodně ztuha a není to pak moc příjemné. Většinou jsem se odhodlal je zastrčit jen tak do půlky toho kloboučku, protože dál to pak už nešlo. Při plavání mají pak špunty tendenci vypadávat, takže je musíte lovit a když si toho včas nevšimnete, tak se vám ten trénink trochu prodraží. Plaveckou čepičku si pak už přes uši nenatáhnete, protože špunty koukají z ucha ven a tlak čepičky na ně způsobuje nepříjemné pocity až bolest. Výrobce udával, že po nasazení zůstane obstojná slyšitelnost. To bohužel nemůžu potvrdit, protože jsem slyšel stejný prd jako se všemi špunty. Celkově bych je tedy spíš nedoporučoval pro jejich strašnou ergonomii.

Speedo BioFUSE Aquatic earplug


Špunty s rozhodně nejzajímavějším designem. Cena se pohybuje kolem 170.- . Do ucha se postupně zasouvají postupně se zvětšující silikonové lamely, takže podle toho, jak má kdo velké ucho se mu tam buď vejdou všechny, nebo jen některé. Pro vyndavání z ucha slouží taková šedá packa, která je v zákrytu s ušním lalokem, takže nic nebrání přetažení plavecké čepičky přes celé ucho. V uchu drží špunty dobře a nemají pražádnou tendenci k vypadávání. Po nasazení je slyšet opět prd, takže trenér si trochu procvičí hlasivky. Jako špunty pro pravidelné používání je mohu doporučit a líbí se mi obzvláště jejich design.



Speedo Ergo earplug


Špunty z druhé strany cenového rozpětí se prodávají zhruba za 200.- . Do ucha ze strká takový malý klobouček a vstup do ucha je poté ještě překryt silikonovou membránou, která je tlakem vody na ucho ještě elegantně přitlačena. Špunty se poté vytahují za nožičku, která mi ale vykukuje z ucha ven, takže to brání pohodlnému přetažení plavecké čepičky přes celé ucho. Nicméně špunty drží v uchu velmi dobře a nevypadávají. Skoro se dá říct, že za hodně peněz dostanete i hodně muziky. Po zastrčení do ucha je tradičně prd slyšet, takže v tomto ohledu se všechny špunty chovají spolehlivě stejně. Kvalitativně a pohodlností bych je položil na roveň předchozímu modelu od Speeda, takže je rovněž můžu doporučit.

Snad vám tahle recenzička v něčem pomůže. Každopádně je potřeba mít na mysli, že každé ucho je jiné a do každého bude pasovat něco jiného. Pokud bych vám ale mohl doporučit nějaký model, tak Speedo BioFUSE Aquatic earplug nebo Speedo Ergo earplug by mohla být ta pravá volba.

Takže teď už jen doufat, že zánět do ucha se hned tak nedostaví a dá pokoj.

pondělí 21. prosince 2009

Jsem hroznej měkoň, hrůza.

Tak jsem si dneska uvědomil jednu dost nepříjemnou věc. Potvrdil jsem si totiž plíživé tušení a to, že za poslední rok jsem hrozně vyměknul a vrchol všeho byl tenhle víkend. Když si vzpomenu, jak jsem před dvěma třema rokama trénoval za každého počasí, a nic pro mě nebyla překážka, tak se dneska musím teda pořádně zastydět. Jak venku vidím deštivé počasí nebo teploty pod nulou, tak mě nějak opouští entuziasmus do tréninku nebo závodění a hledám jakoukoliv výmluvu jak zůstat doma v teple a na trénink se vyprdnout. A nebo když ráno vstávám v půl pátý do bazénu na trénink, tak moje morální přesvědčení na večerní proběhnutí je teda dost mizivé. Obzvlášť když na mě odpoledne padne pekelnej spánkovej deficit.

Tenhle tejden jsem byl v Rakousku lyžovat. Teploty tam panovaly dost nízký a do -20 neměly daleko. Na druhou stranu bylo sněhu haldy, počasí výborný a lidí poskrovnu. Prostě prvotřídní lyžovačka, jen ta zima mi dávala pěkně pokouřit. Díky kombinaci všemožného funkčního a termo prádla to celkem šlo a kromě mrznoucích prstů na rukou a nohou se objevily jen lehčí omrzliny na nose, ale kdo by se tím zabejval, když sjezdovky byly nádherný a horský hospůdky tak útulný. Když jsme v sobotu přijeli, tak jsem měl v kalendáři poznamenáno, že v neděli jsem chtěl jet na tradiční vánoční desítku do Českého Brodu. No jo, jenže po čtyřech dnech mrznutí na lyžích jsem už nějak neměl vitamíny jít ještě v neděli mrznout do Brodu. Teplota těžce pod nulou a sníh na silnici mi opět posloužily jako argumenty zůstat doma v teple a čučet na televizi nebo do počítače. Všichni kdo tam dorazili, mají můj obdiv, skutečně si ho zaslouží.

A to byla poslední kapka. Pohár lenosti přetekl. Od zítřka jdu zase tvrdě do toho. Ráno bazén a večer kolo. Když není bazén, tak večer běhání a posilování. Nehledě na počasí a nástrahy tratě. Občas člověk prostě takovejhle restart motivace a zapálení pro trénink potřebuje. Naruší tím tu monotónnost a falešnou lenost.

Takže mačkám reset a jdu na to (ale radši až od zítřka, dneska ještě budu ležet v peřinách :-) ). Další akce bude silvestrák v Lysé nad Labem. Většinou je pěkně mrazivo, tak to bude aspoň stylové.

pátek 11. prosince 2009

Offtopic: Koše do metra, ale kur(v/ň)a proč?

Tak tady máme další offtopic a ten dnešní mě teda skutečně trošičku nadzvednul. Přečetl jsem si na zpravodajských serverech a viděl v televizi, že se DP rozhodl vrátit do metra koše, které nechal odstranit po 11.9.2001. Asi dobrý krok, řekl by jeden, o tom žádná. Mě teda osobně rozhodně nescházely, a když jsem něco potřeboval vyhodit, tak jsem to holt donesl ven. Určitě jsem se neexistencí košů v metru necítil nijak limitován.

Ale pak se v reportáži taky říkalo či psalo, že to nebudou jen tak obyčejné koše, ale že to budou speciální protiteroristické koše až z Israele, které odolají případnému výbuchu. A teď se podržte. Jeden koš bude stát 87 000.- a takových vychytaných košů bude 90. Náklady se tedy vyšplhají na 8,7 milionu. No to mě teda poser (citlivějším čtenářům se omlouvám, ale jinak to nejde). Doufám, že ke každému koši bude i jeden protiteroristický vyškolený vysejpač aby se to prodražilo ještě víc. Protože pražské metro je jediné v republice, dává na jeho bezpečnost peníze i vláda. Tak třeba na nákup detektorů otravných látek to bych ještě pochopil, ale tahle taškařice to je silný kafčo.

To že tady máme prvotřídní Kocourkov, to víme všichni, takže teď si už jen počkáme, až nějaký investigativní novinář vypátrá, kdo tuhle urgentní potřebu košů v metru vygeneroval a kdo si na skorostátní zakázce za naše peníze namastí kapsu. Nebo vám to přijde normální? Mě teda ne. Celé historce dodává peprnější rozměr i fakt, že DP je už pěkně dlouho v červených číslech a že by měl na rozhazování se mi z dění za poslední měsíc nezdálo.

Jen tak mimochodem, když už někdo bude chtít něco spáchat, tak protiteroristické koše mu v tom rozhodně nezabrání. Já bych si tipnul, že už nějaká chytrá podmazaná (nikoliv pomazaná) hlava vymýšlí, jak do metra instalovat speciální protiteroristický lavičky. Jednu tak za 150 000 to je férová cena, ne?

P.S. Už se těším, až budou teenageři do košů házet petardy aby je trochu otestovali ;-)

úterý 1. prosince 2009

Doblba s uchem

Tak a už je to tady zase. Dovolím si použít lehčí parafrázi z filmu Doblba. Tak jako lidi dělají doblba stále ty samé chyby, tak mě pravidelně doblba těsně před plaveckým kempem navštíví zánět v uchu. Letošek samozřejmě není výjimkou. Za ty tři roky to už mám celkem spolehlivě odpozorované. Cca měsíc a půl před kempem začnu chodit třikrát týdně do bazénu a můžu si být jistej, že se tak zhruba po měsíci objeví zánět v pravém uchu. To levé je kupodivu nějaké odolnější a zůstává ušetřeno. Naštěstí to nebolí. Ucho je jen zalehlé a občas se objeví lehký problém s rovnováhou jak je z toho asi ten hlemýžď zblblej.

Letos je to naštěstí celý týden před kempem, takže je ještě dost času na nápravu. Ale třeba před dvěma roky se zánět dostavil dva dny před akcí a to teda žádnej med nebyl. Nelenil jsem a šupky dupky na ORL. Tam tradiční fronta jako prase, takže hoďku a čtvrt čekání. To mě ale už nějak po těch letech nevzrušuje, a když je člověk patřičně vybaven, tak mu to uteče jako voda. Po vyšetření jsem obdržel kýžený recept na kapky a šel jsem se léčit. Uvidíme, jak rychle to pomine. Obvykle to trvá tak tři čtyři dny.

To je ovšem jen léčení následků. A tak jsem se rozhodl, že po těch pár letech zaujmu postoj takový, abych podobným taškařicím předcházel, a pokusím se o nějakou prevenci.

Momentální metoda, kdy používám jen plaveckou čepičku, je evidentně nedostatečná.

Další možností je používat něco radikálnějšího. Například loni na kempu Vláďa slavil (nejen u přítomných žen) velký úspěch s epesní neoprenovou kuklou. To mi ale přijde už trochu moc extravagantní.

Vhodnou volbou tedy bude pořídit si špunty do uší a kombinovat je s plaveckou čepičkou. A tady bych vás, své auditorium, rád poprosil o pomoc. Jaké špunty do uší jsou vhodné? Kde se prodávají? Jsou jen na jedno použití nebo na víc? A jaké s nimi máte zkušenosti vy?

A nebo si mám do ucha radši nacpat česnek, nechat nalít žraločí chcanky nebo slivovici? :-)

čtvrtek 26. listopadu 2009

Podzimní amorfní sportování

Od posledního návštěvnického maratonského spotu uběhlo už u nás v potoce celkem dost vody (a na blogu naskákalo celkem dost pageloads) a tak jsem zde dneska s takovým bilančně shrnujícím spotem, který se bude zabývat tím, jak jsem se sportovně vyřádil za poslední měsíc.

Tak tou nejdůležitější věcí je, že záda držej jak maj, takže zase trénuju bez omezení. Sice bych si ty objemy představoval ještě trochu větší, ale na to, že je listopad a obecně se nikomu nechce nic moc v tý tmě, větru a dešti dělat, tak to celkem odsejpá. Jak se bude blížit jaro, tak budu přidávat na objemech a hlavně kvalitě, abych mohl hned na jaře na klasické desítkové trojkombinaci Kbely, Pečky, Český Brod zaútočit na osobák. A když ne tam, tak určitě na další kombinaci Nymburk, Semice. Ale tohle si mimochodem říkám každý podzim a pak to většinou dopadne trochu jinak, než jsem plánoval ;-).

Už jsem měl pořádnej absťák na závody, takže jsem 28.října vyrazil do Brodu na můj oblíbený okružní závod kolem rybníka. Sice jsem samozřejmě neměl vůbec natrénováno, ale tři a čtvrt kiláku bylo tak akorát na vyplavení trochy adrenalinu a pěknej závodní požitek. Výkon byl mizernej, ale ten pocit z toho, že už zase závodím, byl vynikající. Všem vřele doporučuju.

Když už jsem u toho závodění, tak jsem si nemohl nechat ujít náš domácí večerní běh 17.listopadu. To už jsem měl i něco natrénováno, tak jsem očekával trochu kvalitnější závodění než v Brodě. Tenhle večerní běh v Čelákovicích je pověstný svým kvalitním obsazením na startovní čáře. Letos sice dorazilo míň běžců než obvykle, nicméně kvalita zůstala. Takže cíl byl jako obvykle doběhnout aspoň pátej od konce v kategorii. Předsevzetí ač na první pohled jednoduché se při závodě poněkud komplikovaněji realizuje, protože na startu je to samej chrt a oddělený start veteránů a naší kategorie mi tedy zrovna moc nevyhovuje. Proto vždycky spekuluju s tím, že se příhlásí nějací mladíci, co to ze začátku přepálej, utavěj se a vytuhnou. No a já je pak postupně udolám :-). Letos bylo až neuvěřitelný teplo, takže tričko a trenky to jistily a to nebylo vůbec špatný. V prvním kole to tradičně všichni napálili, tak nezbejvalo nic jinýho než běžet s nima. Ve druhém kole jsem odpočíval a nabíral síly na poslední dvě kola, kdy jsem se chystal útočit. Ve třetím kole jsem zabral a začalo se to míchat. Raketovou rychlostí se kolem mě přehnal Róbert Štefko. Neuvěřitelná rychlost. Zároveň začali odpadat mladíci. Míchalo se to i ve čtvrtém kole, ale v podstatě už si každej jen hlídal svoji pozici. Tak jsem to taky nehrotil a sunul se k cíli. Ač jsem si před závodem věřil, tak čas byl horší než loni. Ale zase jsem dodržel předsevzetí a skončil jsem dokonce šestej od konce. Holt to chce ještě pekelně potrénovat. Je až neuvěřitelné, že kolo v tombole zase vyhrál někdo jinej. Budu se tomu muset podívat na zoubek :-).

Tady by si to zasloužilo nějaké žánrové závodní fotečky, ale na webu závodu ještě žádné reprezentativní nejsou, takže pro tentokrát smůla.

Taky se přiblížil prosinec a s ním i víkendový plavecký kemp v Chrudimi. Takže chodím intenzivně do bazénu, abych se pak moc neztrapňoval a mohl bojovat o druhou tréninkovou skupinu. Snad to letos vyjde a budu si moci ráno o hodinu přispat. No uvidíme, co zajistí dvoustovka za cca 3:50.

Co se kola týče, tak to je velmi rozmanitá věc. V obýváku je rotoped. Na balkoně kolo v trenažéru a pátek patří spinningu. Ze spinningu se člověk nevyvlíkne, tak teď už jen trochu víc zapojit ty domácí stroje aby moc nekorodovaly (že Kefalín :-) ). Každopádně to je pro mě velká změna, protože v minulých letech jsem vždycky v září dal kolo na půdu a vlezl jsem na něj zas až v květnu. Tak jsem v očekávání, co z toho vzejde.

Teď už by to ale taky chtělo, aby se trochu ochladilo a na horách něco napadlo. Byl jsem už totiž v komoře zkontrolovat běžky a sjezdovky a jsou prej celý natěšený. V půlce prosince razíme do Rakouska, tak by nebylo moc příjemný brousit v davu ledovec. No však ono něco napadne. Alpy nejsou Krkonoše tak to jsem celkem klidný. A na ty běžky se Jizerky taky časem sněhu dočkaj.

Tak a už je to dnešní plkání zase delší než na jednu stránku ve Wordu, takže končím, jinak to nikdo nebude číst, protože to na něj bude hrozně dlouhý.

Výsledky ze závodů zde.

pátek 23. října 2009

Stromovka na kukajdu

Když už je ta podzimní část běžecké sezóny nabouraná problémy se zády, tak jsem se rozhodl, že se zajdu podívat na maraton taky z té druhé strany jako divák, a pokoukat na atlety, jak se rvou s tou dálkou. Záda už jsou naštěstí v pohodě (musím to zaklepat na virtuální futro) tak proč trochu nepodpořit kamarády spoluběžce. Takže sobotní Stromovka byla jasná volba. A abych tam jen tak plonkově nepostával a blbě nekoukal, dohodl jsem se, že pár vytrvalcům budu dělat servis. Celkem tři odvážné kousky jsem zlákal do svých servisních osidel a musel jsem se snažit, abych pak nebyl na konci za své služby vyplísněn a jako servisman navěky zavrhnut.

Počasí jsem očekával mrazivé a tak jsem se už doma vybavil termoskou a do ní jsem namíchal silný sportovní nápoj čaj s rumem v tom správném poměru. Nějaká malá svačinka se do batohu taky vešla. Ono při tom čtyřhodinovém skotačení kolem běžců dost vyhládne. Nabalil jsem se jak na hory a hurá do Prahy.

Na startu se to klasicky hemžilo. Fronta na registraci byla dlouhá, až to skoro vypadalo, že se všichni do startu nestihnou zaregistrovat. Ale nakonec to všechno klaplo a šlo se startovat. Ivo Domanský ještě musel popohánět loudaly, co se jim na start asi moc nechtělo, ale nakonec se tam narovnali všichni. Před startem to vypadalo, že všichni řeší, co na sebe. Podmínky nebyly jednoduché a kombinace mrholení a zimy volbu oblečení tentokrát pěkně zkomplikovala. No byly vidět oba extrémy. Tílko s trenkami na jedné straně a šusťákový kalhoty s větrovkou na opačném pólu. Všichni ostatní někde mezi. Já bych volil trenky, dlouhou Moiru a tričko. Na hlavu pak kšiltovku. (Nějak jsem se v těch kšiltovkách poslední dobou zhlídnul a šátek jsem nějak odstavil na vedlejší kolej. Čest jeho památce) A pořádně namazat nohy hřejivkou. Trochu chlad mám při běhu rád a radši lehce zimička na začátku, než se vařit v bundě.




Hned po startu jsem se sbalil a s narvaným batohem laskomin pro moje svěřence jsem spěchal k cedulím na 5,10,15, … km. Jak jsem tam dorazil, tak jsem hned nastartoval foťák, abych nasekal maximum fotek v prvních dvou kolech, dokud ještě nikdo nic nechtěl jíst a pít, protože pak už na to nebude čas. A už tady byli běžci, mačkám spoušť jak zběsilej a snažím se, aby mi nikdo neproběhl bez zvěčnění na digitální médium. Všichni vypadají svěže a nadupaně. No počkejte holenkové za dvacet kilometrů.

Sportovní zážitek mi trochu kalí auto-moto show, která probíhá v sousedství, a kde se prohánějí všemožné offroady a trialová auta. Samé 4x4, 8x8, uzávěrka na předek, uzávěrka na zadek, vejfuky tlustý jak noha a neskutečnej řev motorů. Celý to do mikrofonu moderuje pán, který o sobě několikrát prohlašuje, že je z Moravy, takže to tady v Praze můžou klidně pořádně rozjet a že maj všichni z těch aut dostat co největší randál a bordel, aby bylo vidět, že ty jejich mašiny jsou skutečně pekelný. Já bych ho hnal vejfukem přes záda i s převodovkou. No nic, taky sport.


Bezkonkurenčně největší otužilec na trati.

Další kilometry naskákaly běžcům na jejich tachometrech a už tady byla první várka personalizovaného občerstvování. Takže z batohu vybrat to, co si svěřenec přeje. Ale pro jistotu ještě i další věci, to jen pro případ, že by na poslední chvíli změnil názor. Při průběhu kolem cedule zmáčknout mezičas a pokud možno si ho i zapamatovat. Nastartovat běh podél pádícího sportovce, naservírovat mu to pěkně do ruky, gely, pití, výběrové vzorky z lékárny a pak to od něj zase odebrat a s nějakou povzbudivou větou na rtech ho poslat do dalších pěti kilometrů. A hned číhat na dalšího ze skupinky abych ho nedej bože nepropásnul. To by byl průůůůůser. Mezitím ve chvíli klidu zaznamenat mezičasy na papír a propočítat tempo.
A teď menší vsuvka. Poslední dobou začínám pozorovat, že na delších tratích
se dost vytrvalců futruje Ibalginem alias „Růžovým démonem“. Jeden před závodem
pro jistotu a během závodu taky jeden, aby nohy bolely míň a jelo to. Jestlipak
všichni vědí, že je to pěknej neřád na už tak maratonem zkoušenej žaludek a že
to zvyšuje nebezpečí infarktu. Ale zase na druhou stranu, když někoho berou
záda, že by do cíle nedoběhnul, tak to se snad ještě dá. Ale pánové,
s mírou a rozvahou.
Samozřejmostí je povzbuzování všech dalších běžců. To jsem dřív netušil, jaký je to povzbuzování šichta. Člověk furt musí vymýšlet nový fráze, aby se dokolečka neopakoval a neříkal někomu, kdo už běží potřetí kolem něj stále to samé. Slova se musí volit s rozvahou, aby utahaného sportovce spíš nenasral než povzbudil. Občas jsem si připadal jak blbec, obzvláště když jsem povzbuzoval ty, co to běžely s přehledem pod tři hodiny, a nic takového nepotřebovali. Tak jsem se pak radši soustředil na ty, kteří toho začínali mít evidentně dost. Ona mi hlavně taky ke konci už docházela fantazie a energie.

Ve chvílích volna jsem se věnoval čaji s rumem, abych zahnal zimu. To ale s sebou neslo nepříjemnost v tom, že jsem musel stále chodit čůrat a to se muselo plánovat tak, aby mi neproběhl žádný svěřenec a aby zároveň kolem někdo nekorzoval a já ho snad nepohoršoval. To by pak na mě určitě poštval strážce zákona z městský policie a s občerstvováním by byl amen. No logisticky celkem náročný.

Ale to už se přiblížil konec závodu a všichni moji dočasní svěřenci se dostali v pořádku do cíle a mohli si připsat další zářez na pažbu zdolaných maratonů. Takže rychle do prostoru cíle ještě něco vyfotit a něco sezobnout. A teď trochu reklamy. V cíli Microsoft točil reklamní pivo a nereklamní kofolu. K dispozici byly výborné rohlíky z pekárny Kabát a k tomu noname polívka od pořadatelů. Všeho bylo dost a tak zbylo i na realizační team. Mňamy mňam, tak to má po závodě vypadat. Žádný trička, ale pěknej dlabec.

V cíli to už byla pohoda.

Vyhlášení vítězů proběhlo svižně. Dan Orálek vyhrál zaslouženě, protože se kolem mě v každém okruhu prohnal jako raketa a neměl ten den nejmenší konkurenci. Ale to už se velelo na návrat domů. Doma na mě padla těžká únava ze všeho toho pobíhání, poskakování, zimy, rumíku a pivka, že jsem to na chvíli zalomil a pěkně v teplíčku jsem sklízel plody své dnešní dobře odvedené práce :-). Už jsem začal zase trénovat, takže podobný zážitek jako ten dnešní se asi nebude hned tak opakovat.

P.S. To jsem se teda dneska rozepsal. Gratuluji všem, co to dočetli až sem, protože to byl asi taky takový malý čtenářský maraton.

čtvrtek 15. října 2009

Offtopic: Nejdražší díra v Praze

Tenhle spot tedy nebude zrovna o sportování, ale nejen sportováním živ je člověk a občasné menší zamyšlení nad věcma kolem nás je jen ku prospěchu věci. Rozhodl jsem se občas takovéto nesportovní články vyplodit, protože všude kolem se děje fůra zajímavých a občas docela na hlavu postavených věcí a byla by škoda si o nich trochu nepopsat. Aby se ale články nepletly mezi ty sportovní, tak je budu přehledně označovat jako Offtopic: a zároveň jim budu přilepovat téma Offtopic.

Takže dneska to bude o nejdražší díře v Praze, na kterou se může každý přijít podívat. Alespoň si to teda tak myslím. Sice nejsem architekt, ale to, na co se koukám každej den z okna, je teda „architektonickej“ majstrštik.


Jo, je to tak. V tý díře bude strom.

Jak teď pracuju na projektu na Kavčích Horách, tak mám z kanceláře v desátém patře nádherné výhledy na Prahu a můžu se kochat pražskými panoramaty dosyta. Když takhle vysvitne sluníčko, tak to je skutečně nádhera. No a hned vedle České televize je těsně před dokončením budova, nad kterou mi zůstává rozum stát. Jedná se o nový projekt s názvem Rezidence Kavčí Hory. Je to takovej pěknej kvádřík se zajímavě vyprojektovanou dírou uprostřed. Bližší informace lze načerpat na webových stránkách projektu popřípadě na vložených obrázcích.



A právě o tu díru uprostřed dneska jde. Podle informací na webu projektu se ceny bytů pohybují v rozmezí cca 100 000 – 150 000 za metr čtvereční s daní. To teda na můj vkus není zrovna málo i když lokalita je to prvotřídní. Evidentně tam budou bydlet lidi, kterejm na nějakym tom milionu nesejde. Mega sem, mega tam, to nehraje roli. Nicméně pohledem na díru si člověk uvědomí, že do díry, která je šest pater vysoká, by se pár bytů určitě vměstnalo. Odhaduju to tak na 10-15 bytů. Nebudu to tady vypočítávat, ale je jasný, že celá tahle díra přijde řádově na desítky milionů. Architektonicky to je určitě zajímavé řešení a určitě se o něm v kompetentních kruzích bouřlivě diskutuje. Jenže já si fakt nemůžu pomoct. Jak na tohle mohl investor přistoupit a dobrovolně se obrat o desítky miliónů. Ale aspoň budou mít radost zelení, protože postav dům a zasaď strom je v tomhle projektu dokonale skloubeno. Holt architektura dnešní doby musí šokovat.

pondělí 5. října 2009

Vlak do Regensburgu se rozjíždí z první koleje

Konečně!!! Konečně jsem se minulý týden po návštěvě fyzioterapeutky prohlásil za zdravého a ozkoušel jsem kompletní sadu sportů v nízkých intenzitách, abych zjistil, jak to půjde a co na to budou říkat záda.

V neděli a sváteční Václavské pondělí jsem napumpoval horáka a trochu se provětral po okolí. V úterý jsem zašel do opět narvanýho bazénu. Ve středu jsem sportování zpestřil bowlingem a steakem na pepři. No a v pátek jsem konečně vyběhnul. V sobotu a v neděli proběhla ještě posilovací vložka v podobě řezání a štípání dřeva. Je jasné, že po dvou měsících pohybové abstinence dávaly o sobě atrofované svaly pořádně vědět. Ale není lepší pocit pro sportovce, než když si může dát pořádně do těla a cítí, že tam ty svaly jsou a že zas něco dělají. Dokonce jsem se odvážil vlízt na váhu a s překvapením jsem zjistil, že vážím stejně jako před dvouměsíční nucenou pauzou. A to jsem si čokolád a jídla obecně dopřával hodně nadstandardně. Holt ubylo svalů a přibylo sádla :-(.

Na kole to byla skutečná pohoda a pokochal jsem se dosyta slunečnou podzimní krajinou. V bazénu jsem očekával boj a ten taky přišel. Tak jsem nejdřív chvíli prděl do bublin a pak, když se bazén trochu vylidnil, jsem zkusil pár kraulařských bazénů. Samozřejmě mi chyběla síla v rukou, technika byla bídná a nohám se taky moc nechtělo, takže žádný velký lámání. Posilovací gumy už jsou doma v pohotovostní poloze. No a ten běh, to byla zkrátka radost. Po tak dlouhý době jsem dvakrát oběhnul fabriku a po pěti kilákách konstatoval, že to zas tak hrozný není a že to půjde.

A co má tenhle spot společnýho s nadpisem? Stačí chvilku posečkat.

Jak jsem byl z toho obnovenýho sportování nadšenej, tak jsem na popud tréninkového sparing parťáka přehodnotil stanovení vrcholu příští sezóny. Rozhodl jsem se tedy, že ten vlak, kterej se dal zase do pohybu, pojede směr Regensburg. A modří už vědí. Zaregistroval jsem se na IM Regensburg, kterej se koná 1.8.2010. Sice vyčerpání startovních čísel zatím nehrozí, protože z dvou tisíc je jich fuč zatím jen půlka, ale nebylo na co čekat. Aby měl trénink pořádnou sílu a grády, tak to holt chce stanovit ambiciózní cíl. Takže teď se budu snažit rozjet ten vlak tak, aby jel na konci července maximální rychlostí jako dobře namazaný TGV. Zastávek na trati bude určitě spousta. Minimálně sada jarních desítek, PIM půlka a v červnu nějakej half ironman na otestování psychické odolnosti. Ta cesta je dlouhá, ale rozhodně bude příjemná a o zábavu bude bohatě postaráno. A teď koukám, že výpravčí už mává plácačkou, tak já naskakuju, aby mi náhodou něco neujelo :-).

pátek 18. září 2009

Pomalu se blýská na lepší časy

Od svého posledního spotu jsem podstoupil několik zajímavých úkonů většinou lékařského charakteru a musím s radostí konstatovat, že stav mých zad se hodně zlepšil a konečně se začíná blýskat na lepší časy co se návratu sportovní aktivity týče.

Největším zážitkem byl rozhodně cílený opich nervu na CTčku. Pro ty, co si zatím podobnou vymoženost moderní medicíny neměli možnost dopřát, je zde krátký popis. Nejdřív si pěkně lehnete na pupek na vozíček CTčka. Vozík je dost úzký, takže moc pohodlné to není, ale chce to se pěkně usalašit, protože pak se chvíli nebudete moc hýbat, aby se procedura neznehodnotila. Pak dostanete na záda pravítko a operátorka s váma profrčí přístrojem. Celé to pozoruje neurolog a hledá ten správný nerv, který pak dostane čouda. Následně vám podle toho co bylo vidět na CTčku a podle pravítka na zádech namalujou na záda křížek a aplikujou jehlu co nejblíž vytipovanému nervu. To je asi tak jediná nepříjemná akce, protože se to nedá dělat s rozmachem, ale jehla je postupně tlakem zapíchnuta na místo a myslím, že z toho by byl nadšenej jen zarytej masochista. Jak tam ta jehla zajíždí, tak brnká o další nervy, takže vám třeba laškovně začne cukat noha, ale to je jen takovej vedlejší efekt. Když si neurolog myslí, že je jehla tam kde má být, profrčí s váma pro jistotu ještě jednou přístrojem, aby tady byla jistota. Pak už vám jen připravenou a zacílenou jehlou vpustí do těla chemii a ta se postará o zbytek. Zacílený nerv splaskne a tím se sníží jeho utlačování a případný zánět je také eliminován další složkou léčebného roztoku. U mě to mělo příkladný a velmi úspěšný účinek. Sice jsem byl půl dne trochu malátnej, ale co bylo hlavní, tak noha přestala bolet. Konečně jsem se po dvou týdnech v klidu vyspal a tahle situace má trvalý ráz, takže dost dobrý. Musím přiznat, že takovou účinnost jsem ani nečekal.

Dalším korálkem na šňůře vyšetření byla magnetická rezonance. Cílem bylo najít, co je vlastně s těma zádama špatně a jak to vypadá s plotýnkami. Jinými slovy konečně získat diagnózu. Do téhle doby se totiž jen řešily následky a příčina se jen dohadovala. Magnetická rezonance je takové příjemné bezbolestné vyšetření, kde se sice nemůžete taky pohnout, ale přístroj vám k tomu vesele vyhrává a především milovníci techna a všemožných beatů by byli u vytržení. Sice to chvíli trvá, ale dá se to vydržet. Škoda, že mě asi po třech minutách začalo lechtat v nose a musel jsem se dost přemáhat abych nekejchnul, takže jsem si automatického bubeníka nemohl v klidu a dosyta vychutnat.

Výsledky potvrdily vybočenou plotýnku a dostal jsem konečnou lékařskou zprávu. Sice z ní nerozumím ani slovu a zkratky v ní použité se v IT branži taky hojně nevyskytují, ale hlavní je, že fyzioterapeutka se v tom snad vyzná. Jinak bych si snad musel na starý kolena po večerech nastudovat latinu a anatomickej slovník :-).

Takže momentální situace je taková, že záda jsou už jen ztuhlý v bedrech, trochu protestujou při předklonech a stehno je stále trochu zblblý a nechce se mu moc zvedat do schodů a při rychlé chůzi. Ale to, proti tomu co to bylo, je jen prkotina a rehabilitace si s tím dozajista poradí. Důležitý je, že se to sice pomalu, ale trvale postupně zlepšuje. Na běhání to rozhodně ještě není a na kolo určitě taky ne, ale plavky už jsem vytáhnul ze skříně a od pondělka se vrhnu na nějaký to čvachtání. Už mi to handrkování s paničkama co plavou ouško v dráze pro kondiční plavání chybí :-). Uvidím, jak to půjde. Přeci jen to večerní povalování u televize je trochu ubíjející. Zajímavé je, že i když teď nesportuju, tak stejně večer žádnej čas neušetřím. Buď si hraju s Anežkou, čučím na televizi nebo na triatlonový a sportovní weby. Takže na hraní her, brodění se krví nepřátel a čtení toho stohu knížek se nějak nedostává. Jak je vidět, tak ten čas je skutečně relativní ;-).

pondělí 17. srpna 2009

To nebylo dobrý

To nebylo dobrý neposlouchat paní fyzioterapeutku a už vůbec nebylo dobrý neposlouchat vlastní tělo. To nebylo dobrý vyrazit minulou sobotu na kolo a následně v neděli na hodinu a půl běhu. Ale to vím až teď, jako vždycky příliš pozdě. A jako vždycky se ukázalo, že tělo se nenechá vojebat a když dává najevo, že něco nejde, tak to prostě nejde. A tomu, kdo se to pokusí zlomit se odvděčí tak, jak si zaslouží. Zase jsem dostal jednu lekci pokory, kterou si budu teda sakra pamatovat.

Lehce navážu na poslední spot a to ve chvíli, kdy jsem si šel pro rady k fyzioterapeutce poté, co jsem se dal po injekcích jakžtakž do chodivého stavu. Paní fyzioterapeutka mě vyslechla, hodila na mě elektrody, trochu na mě vířila proudem a pak mě začala nabádat. Poté co mě jako bonus po posledním extempore s kontejnerem a v kuchyni začala bolest vystřelovat přes hýžďový sval do stehna a občas až do holeně mě upozornila, že se to s ploténkou evidentně zhoršilo a že by to chtělo pěkně klid a hlavně žádnou tréninkovou zátěž. Vyprosil jsem si na ní teda aspoň po několika dnech povolení plavání. Pár dní jsem počkal, a i když většinu rehabilitační cvičení jsem nemohl dělat z důvodu střílející bolesti do stehna, tak jsem začal s plaveckým tréninkem na Doksymana. Plavat celkem šlo, ale odsedět si to pak v práci byl celkem očistec, protože noha se pokaždé začínala povážlivě ozývat. S vidinou blížící se půlironmanské premiéry jsem ale nedbal na nic a začal jsem i běhat. To šlo taky dobře. No když už plavu a běhám, tak co nezkusit teda i to kolo. No zkusil jsem to, ale kvůli tomu střílení do stehna to moc nešlo. Ale protože jsem si o sobě myslel, že jsem tvrďák, tak jsem ještě pár dní počkal a šel jsem do toho znova. No a pak přišel minulej víkend. Naplánoval jsem si testovací zátěž, jestli to má skutečně smysl trénovat a jestli to půjde. V pátek jsem objel na kole cvičně 40km na hrazdě a trochu se proběhnul. V sobotu dopoledne standardní bolest v noze, ale kdo by se tím zabýval, že. Takže odpoledne na kolo a ve dvojici jsme si pěkně šlápli 60km na hrazdě v docela svižném tempu v kombinaci s běžeckým přechodem. V noci se ozvaly záda i noha, takže Ibalgin přišel opět ke slovu. Ráno jsem vstal s úplně tvrdým stehnem, ale na běh jsem přesto vyrazil s tím, že to snad rozběhnu. Po hodině mi bylo jasný, že to teda nerozběhnu a další půl hoďky jsem to bral domu. No a v noci to začalo.

Pekelná bolest v kříži a v noze od prdele až do holeně. Neexistovala poloha, kde by to aspoň chvíli nebolelo. Plotýnka pravděpodobně zahájila razantní útok a brnkáním o patřičné nervy se hlásila o svá práva. Takže po probdělé noci jsem šel opět navštívit doktora. Ale ouha, měl dovolenou a u zastupující doktorky fronta jak za komančů na banány. Prdím na to a jedu do práce. V práci to nejde. Jdu teda na Chodově na polikliniku žebrat o injekci. Místní doktoři mají buď dovolenou, nebo ordinujou až odpoledne. Cestou se stavuju v soukromém medical centru, kde mě utěšují, že injekci proti bolesti mi za směšných tři a půl tisíce milerádi aplikují. No to mě to rázem na chvíli přestalo bolet :-). Po obědě jdu čekat na spásu do čekárny. Injekce se nakonec dočkám a jako bonus i rentgenu. Z toho ale asi moc vidět nebude. Injekce zabrala tak napůl a další Ibalginy přicházejí na scénu. Další probdělé noci a peklo v práci vsedě u počítače. Když si vzpomenu, s jakou obřadností jsem před dvěma týdny bral první Ibalgin. Teď do sebe láduju tři denně abych přežil. V pátek se konečně dostávám do nemocnice k neuroložce. Po vyšetření mě uklidňuje, že to skutečně vypadá na ploténku a píše mi prášky na uvolnění svalstva a na bolest něco víc ohleduplnějšího k tělu než Ibalgin. Přeci jen bych si nechtěl pochroumat žaludek a střeva delším užíváním růžového fenoménu. A jako poslední záchranu kapky na akutní bolest. Zkusil jsem v noci jejich poloviční dávku a ta mě uzemnila na šest hodin. Tak s tím teda opatrně a skutečně až když nebude zbytí. Naplánovala mi příští týden CTčko s obstřikem a na září magnetickou rezonanci. Pak už bude jasno.

Naštěstí jak jsem teď měl prodloužený víkend volno, tak jsem ležel a začalo se to postupně mírně lepšit. Alespoň jsem teda byl schopen absolvovat dnešní noc bez prášků na bolest, i když moc jsem toho teda nenaspal. Záda už povolily, ale teď je největší problém bolavá noha a velká bolest při vstávání.

Za letošním Doksymanem jsem už zavřel dveře. Sportovní věci jsem všechny naházel do pračky, kolo do špajzu a běžecký boty do botníku. Ty teď stejně nebudu pár týdnů a možná i měsíců potřebovat. Řekl jsem si totiž, že tentokrát už to tělo poslechnu a dokud nebudu mít ty záda v dokonalém stavu, tak s tréninkem nezačnu. Klidně obětuju podzimní část běžecké sezóny. Hlavně abych příští rok mohl konečně pokořit půlku a pak hlavně celý ironman a klidně už v červnu :-).

Tak a tímhle končím s těmahle pesimistickejma blábolama. Ve volnejch chvílích teď budu zocelovat jiný svaly. Oprášil jsem dámu a člověče nezlob se. A do počítače nainstaloval oblíbený hry, takže nepřátelé, máte se na co těšit :-).

úterý 28. července 2009

Zkurvený záda, Doksyman v ohrožení

No tak a už je to tady. To, co o sobě od Železnýho chlísta jen tak plíživě dávalo vědět, se teď projevilo s plnou palbou. Ale musím začít od začátku.

Po Chlístovi, kterej se jel 27. června mě začaly bolet záda v bederní oblasti. Projevovalo se to lehkým zablokováním svalů kolem páteře a pícháním na levé straně od páteře. Protože mi záda narostly už od mala takový dost v bedrech prohnutý a podobný bolení se občas dostavovalo, tak jsem tomu moc pozornosti nevěnoval. Měl jsem podezření, že se mi to stalo ve chvíli, když jsem s kolem na cyklistické části vlítnul do kanálu, nebo při přeskakování tý škarpy na běhu. Každopádně jsem trénoval furt dál a absolvoval jsem i Hasinu. Když to zablokování nepolevovalo a při sedění záda dost bolela, tak nezbývalo než zajít k fyzioterapeutce. Dostal jsem fůru doporučení a cvičení, jak sedět, jak posilovat spodní břicho a pánev a jak protahovat ty zádový svaly. Poctivě jsem cvičil a při další návštěvě už byl znát pokrok. Záda povolily a bolest skoro celá ustoupila. Celej tejden jsem si dal voraz a pak jsem vyrazil do Kounic, kde to bylo se zádama v pohodě. Víkend jsem pak zakončil v Poděbradech na festivalu, kde mi pivo a medovina udělaly na záda taky dobře :-).

No a pak přišel čtvrtek spolu s vichřicí, která nám rozfoukala konťáky po celý ulici. Když jsem je šel nastrkat na svý místo, tak jeden byl převrácenej. Sehnu se k němu, zaberu, v zádech to několikrát zapíchalo a záda byly zablokovaný znova a k tomu se dostavila ještě větší bolest než poprvé. Takže teď už to bolelo i vleže. No, vydržel jsem to až do neděle, kdy jsem se sehnul pro pokličku, a další zapíchání mě srazilo do kolen. Odplazil jsem se do postele a už jsem z ní nemohl ani vstát. Situace byla tak mizerná, že jsem si podruhý v životě vzal Ibuprofen. Poprvý to bylo tenkrát, když mi trhaly moudráky a podruhý teď když jsem se nemohl ani hnout. Celkem to zabralo, ale když účinky pominuly, tak to byla zase bída. Nezbylo nic jinýho, než zajít v pondělí k doktorovi aby mi píchnul pořádnej lomcovák, aby mi ty záda povolily. Asi to bude megasajrat, protože se mi teda znatelně ulevilo a po dnešní druhé dávce už můžu i celkem bez obtíží sedět a chodit. Jen čekám, co bude, až to přestane účinkovat.

Ještě jdu večer k fyzioterapeutce, aby to odborně zhodnotila, ale vidím to s trénováním mizerně minimálně na týden. Takže už přijdu o tři týdny, co jsem chtěl trénovat na Doksymana, což mě dost deprimuje. Forma bude už asi v kopru a 23. srpen se blíží. Zatím ale neházím flintu do žita a vyčkávám, co bude. Furt si myslím, že i tři týdny pořádný makačky mi na vyladění na Doksymana budou stačit aspoň na to, abych to bez větších problémů absolvoval, když už nebudu bojovat o hranici 5,5 hodiny. Už jen pro to, že mám zaplaceno a ubytování už je taky objednáno. No jo no, holt tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Kurva drát :-) Nejvíc se člověku uleví, když si pořádně zakleje :-)

Ale všechno zlý je pro něco dobrý, protože teď furt ležim a kumuluju energii, kterou pak nechám na závodech explodovat a to bude fofr (hlavně aby to nebyl fofr za smrček s lopuchem :-) ) Už jsem nakumuloval tak tři kila, takže energie tam bude ;-)

Hasina a Kounice 2009

Dneska tady mám několik postřehů z takových mých dvou červencových klasik. Jedním je Hasinský běh, příjemnej krossík v pěkný přírodě, a druhým je Memoriál Petra Šimka v Kounicích, což je docela náročná silniční desítka, kterou se vší vervou organizuje tréninkový kolega Jarda Urban. Forma mi celkem kulminuje a tak jsem se těšil na to, že bych mohl na obou tratích střihnout svá tamní maxima.

Kompletní startovní pole v Hasině.

Do Hasiny nás letos dorazilo celých šestnáct startujících. Proti loňským dvanácti je to sice nárůst, ale oproti dřívějším cifrám, by to chtělo rozhodně vylepšit. Dovolím si proto touto cestou propagovat výzvu Jirky Remeše jakožto organizátora po trochu zdatnější účasti v příštím ročníku. Je mi trochu záhadou, kam se všichni účastníci z minulých ročníků poděli. Trať 4150 metrů dlouhá vede krásnou přírodou, připravená a značená je výborně, v cíli na každého čeká guláš s pivem nebo limčou a to všechno podpořeno rodinnou atmosférou závodu. No posuďte sami z fotek. Místo je dobře dosažitelné jak z Nymburka, Kolína tak i z ostatních měst v okolí, takže kdo ještě váháte, tak přestaňte a šupem příští rok do Hasiny.

No romantika hadr.

Na druhou stranu nízký počet startujících má občas za následek jistou bednu. A to se mi stalo i letos, kdy jsem ukořistil druhé místo. Byla to už moje druhá hasinská bedna, když v roce 2004 jsem si vystál třetí místo. Ale abych si ho aspoň trochu zasloužil, tak jsem letos zaběhnul svůj tamní druhý nejlepší čas 18:03. Je to o minutu a půl líp než loni, takže guláš jsem si pak po závodě se spokojeností v duši vychutnal. Jako největší letošní kuriozitu kromě bílých krav všude v okolí Hasiny považuju velké množství hub přímo na trati. Takže kdo chtěl, mohl si při závodě i něco nasbírat na horší časy. Jo a ještě musím poznamenat, že nepršelo, protože jsme měli zase kliku.

To týden na to v Kounicích to bylo z pohledu počasí jiný kafe. Když jsem přijel, tak už začínalo krápat a zrovna probíhaly poslední dětské běhy. Takže rychlá registrace a honem se schovat před slejvákem do auta. Déšť neustával, tak jsem se v autě i převlíknul a v rámci možností protáhnul. Přestalo pršet tak deset minut před startem. Má to svoje výhody. Nikdo se zbytečně nerozcvičuje a nerozbíhá se, protože hned po opuštění aut a přístřešků se startovalo, takže všem zbylo mnoho sil, které mohli použít na trati. Vědom si toho, že poslední týden jsem kvůli bolavým zádům netrénoval, vyrazil jsem dost vlažně. Takže první kilák za 4:32 byl tak akorát. Kopečky střídaly seběhy a mě to furt docela běželo. Byl jsem trochu nervózní, protože Karla Mališová byla furt za mnou. Ale to se ve stoupání do Černíků, kdy jsem nasadil kratší dýchací chůzi, změnilo. Pěkně jsem se za ní pověsil a nechal se vytáhnout na kopec. Poslední dva kiláky z kopce do cíle jsem vytočil tempo na maximum a před vesnicí jsem předvedl prvotřídní finiš, protože na mě zezadu dorážela nějaká ženská. V cíli stopky ukazovali 45:25 a to bylo moje místní traťové maximum. Jak je vidět, tak forma z posledních týdnů drží.

Letem světem do cíle.

Protože triatlon na Kocandě je zrušenej, tak teď mám v plánu pekelně potrénovat na Doksymana a dobýt tak svojí další sportovní metu, kterou bude premiéra na half ironmanské distanci.

Fotky z Hasiny tady, z Kounic tady a výsledky tady.

pátek 17. července 2009

Tričko nebo guláš? Nebo radši oboje?

To se nám doma tuhle zaplnila skříň s tričkama až po okraj a další nechtěla akceptovat. Nezbývalo nic jiného než se pustit do důkladné probírky. Začal jsem to teda probírat a postupně tahal jedno triko po druhym. Mezi nima byla i fůra triček ze závodů. Některý měly už historickou hodnotu. Tak třeba to z PIMu a pulPIMu 2004. Když jsem s tím skončil, tak přede mnou byla skutečně pořádná hromádka svršků, co se za těch pět let závodění nashromáždily. A co bylo ještě zajímavější, drtivá většina byla nepoužitá. Měl jsem cca čtyři, který jsem používal na spaní, ale jinak byly všechny ty trička ze závodů naprosto netknutý. Bílý, modrý, zelený, červený, černý a bůhví jaký ještě tam ležely a čekaly, jak to s nima dopadne. Přistoupil jsem k tomu s vervou a bez sentimentu. Něco jsem rozstříhal na hadry na čištění kola, něco daroval a něco vyhodil.

Jak jsem to tak zpracovával, tak mě napadla myšlenka, jestli by nebylo lepší, kdyby se organizátoři vyprdli na shánění triček s logem závodů a radši navařili za ty peníze kotel pořádnýho guláše nebo nakoupili klobásy a sud piva a závodníci by si na tom potom po závodě pěkně pošmákli. Když se nad tím tak zamyslím, tak pro mě by to bylo určitě nejlepší řešení, protože rozhodně preferuju jídlo a pití před oblečením a to i v nesportovní oblasti :-). Já jsem holt pivo-párkovej.

Je mi jasný, že organizátoři se snaží přinést závodníkům nějakou přidanou hodnotu za startovné a aby měli taky něco na památku. Často pro zajištění pamětních triček překonávají velké logistické překážky a při jednání s dodavatelem jim šednou vlasy. Jenže, dneska je startovný nebo sponzorský peníze tak nízký, že to prostě na nic jinýho než bavlněný tričko s bizardním grafickým zpracováním nestačí. To je pak horký adept na ležáka ve skříni. Dalším pozorovaným fenoménem je, že organizátoři zásadně objednávají trička o velikosti XL a XXL a na Mka a Lka aby pohledal. Copak si myslí, že na závody jezdí většinou adepti obezity? V přetlaku závodů nikdo startovný zvedat nechce a spozorů je poskrovnu. A tak použitelný trička z funkčních materiálů rozdává snad jen PIM za podpory Adidasu na jeho akcích, nebo na pár dlouhých triatlonech, kde je starovný dost vysoký na to, aby se tam podobná položka podpořená sponzorem vešla. A přitom za vybrané peníze by se dala připravit taková mňamka, že by se všichni po závodě spokojeně olizovali :-).

Jenže jak z toho ven? Podobnou tričkovou mánii jsem zažil při návštěvách nejrůznějších školení, workshopů a konferencí, kdy nás firmy hutně reklamníma tričkama s límečkem nebo bez zásobovaly. Tady naštěstí vždycky zasáhne marketingové oddělení a zajistí, aby se pravidelně střídaly vlny tričkové, hrnkové, sportovně doplňkové a USB flashdiskové. Jenže organizátoři obyčejných závodů žádné marketingové lidi nemají. A tak prosím všechny, kdo znají organizátora, který zrovna urputně řeší, jaký trika letos na ten jeho závod zajistí, aby mu třeba jen lehce poradili nebo mu nasadili brouka do hlavy, že by letos místo triček menší gulášek a pivo (třeba i nealkoholický) po závodě nebyly rozhodně na škodu. Třeba jen jako takovej experiment.

A co vy? Jak se na tohle lehce kontroverzní téma díváte. Taky byste si radši dali po závodě guláš s pivem? Nebo radši tričko? A nebo by bylo úplně nejlepší zvednout startovný a udělat tričko i s gulášem? A co na to Jan Tleskač?

středa 15. července 2009

Najdi deset rozdílů

Tak dneska si zahrajeme takovou malou hru, která bude ke zdárnému vyřešení vyžadovat vaše maximální soustředění a koncentraci :-). Bude se jednat o klasiku často se vyskytující v časopisech pokleslé kvality a zaměření vyjímaje Mateřídoušku a Ohníček (ABC už totiž taky stojí za pendrek). Princip je jednoduchý a rychle pochopitelný. Pozorně se zadívejte na dva níže uvedené obrázky a pokuste se nalézt co největší počet rozdílů. Abych vám trochu pomohl, tak přikládám takové malé povídání k oběma výjevům.

Na prvním živém obraze je vyobrazeno moje nové pohybovadlo jen několik okamžiků před tím, než jsem za něj zaplatil a odvezl si ho domů. Kupoval jsem ho s úmyslem jezdit hodně rychle po silnici, protože horáka už jsem začínal mít občas plné zuby. Občas jsem chtěl jeho služeb využít při triatlonových závodech od sprintu až po dlouhé distance. Sice jsem se v tom tenkrát vůbec nevyznal, ale nechal jsem si trochu poradit a musím říct, že jsem byl moc spokojenej. Rychlosti na silnici dosahované byly pro mne závratné a okouzlující. Sice jsem měl občas problémy se na kole udržet, nenechat se sfouknout do škarpy nebo nezahučet při sjezdu pod auto, ale s přibývajícími kilometry se dostavovala i potřebná praxe.

Fáze první - nákupní

Jak mě triatlon začínal bavit čím dál tím víc, tak začalo přibývat absolvovaných závodů a když jsem se trochu rozkoukal v cyklistickém depu, tak bylo jasné, že to bude chtít menší nejen triatlonový tuning. A právě jeho výsledek je vidět na druhém živém obraze. Pozornému diváku jistě několik důležitých rozdílů neunikne. Bohužel těm nejbystřejším nemůžu nabídnout žádnou odměnu, neboť čokoládové medaile jsou už snědeny a koláče už ztvrdly :-(. Rychlosti na silnici dosahované jsou teď ještě větší, takže pro mě závratnější a ještě víc okouzlující. Jen se to všechno musí trochu dýl ladit a nastavovat, aby člověk vydržel sedět trochu dýl bez reprodukčních následků, ale stojí to za to.


Fáze druhá - optimalizační

Tak teď jsem se pěkně pochlubil vlastním peřím, což je obecně nemilý zlozvyk. Ale není nad to trochu poškádlit soupeře ještě před závodem a patřičně je znervóznit, protože ve chvíli, kdy se skáče do vody a půlka lidí je během chvíle fuč, je už na nějaký psychologický působení pozdě :-).

Hlavně doufám, že se časem nedostanu do finální fáze, která je bonusově zobrazena na třetím živém obraze. Tedy, že mi pohybovalo nějakej poberta z okolí neukradne a neprodá ho zahraničním pracovníkům na popojíždění po okolních polích. To bych byl pak asi trochu smutnej a o trochu víc nasr..... :-o .

Fáze konečná - ukradli co mohli

pondělí 29. června 2009

Železný Chlíst 2009

Už na začátku tohohle spotu vás musím varovat, že bude obsahovat jen samé pozitivní vibrace a kladné hodnocení závodu, organizátorů i předvedených výkonů. Takže jestli máte dneska chuť na tvrdou kritiku, tak holt budete muset navštívit jiné virtuální zákoutí, třeba D-Fens by pro tento případ mohl být dobrou destinací. Ten, kdo mě zná trochu líp, jistě ví, že jsem skeptik do morku kostí a na nikom nenechám nit suchou, takže tolik chvály, co bude následovat, si zaslouží skutečně jen vyjímečně povedená akce :-).

Na Chlísta jsem se letos vypravil poprvé, ale už delší dobu o něm kolují zvěsti jako o velké pohodovce, takže jsem byl zvědavej, jak letos vyjde jeho devátý ročník. Ač se to zdá skoro neuvěřitelné, tak počasí opět nezklamalo a v sobotu v Chlístovicích a okolí panovalo ideální závodnické počasí a dešti nebo krupobití jsme se vyhnuli obloukem. Už mi to přijde trošku podezřelé, že i když je celej tejden hnusně, tak jak vyrazím někam na závody, tak je tam většinou pěkně, tedy aspoň do té míry, že neprší a nešlehají blesky. Musím to zaklepat ;-).

Organizátoři letos udělali oproti loňsku hodně změn. Tak třeba plavání bylo přesunuto do většího rybníku u Černín a kolo se jelo po nové trati z Černín do Kutné Hory a zpátky do Chlístovic. Nevím, jak to bylo loni, ale mě to plavání i trať kola přišly zvolené ideálně a vyváženě. Sice se organizátoři asi nechali trochu unést rozlohou většího rybníka, takže plavání čítalo něco kolem kilometru, ale nakonec to bylo v pohodě. No mě bylo v neoprenu hej, ale jiní závodníci si v osmnáctistupňové vodě určitě užili svoje. Ale od toho je to triatlon, ne, aby lidi taky občas překonali sami sebe. Trať kola byla na pěkné houpavé silnici, která hlavně v druhé půlce ukázala, jak kdo na tom na kole je. No a běh v náročném, ale nádherném terénu kolem zříceniny Sionu, byla ta pravá tečka na závěr závodu a na nastartování velké žízně. Honza a Tomáš spolu s ostatními jako organizátoři měli všechno dobře promyšlené a pevně v rukou ať už se to týkalo závodu nebo dění před a po závodě. Je vidět, že praxe z minulých let jim jde k duhu. Všechny tratě byly výborně zajištěné a značené. Zabloudit se fakt nikde nedalo a i když se na kole jelo za plného provozu, tak kritická místa hlídali organizátoři. Při vyhlašování se ukázalo, že na jednoho organizátora připadají tři závodníci, tož takový komfort si nechám líbit :-).


Pěkný přírodní depo. Kdo dřív přijde, ten si může opřít kolo o strom a občas může najít i houbu.

Ale teď krátce k závodu. Na start se postavilo pěkných 89 závodníků a závodnic včetně deseti štafet. Dva plavecké okruhy jsem zvládnul celkem solidně a z vody jsem lezl kolem dvacátého místa. Mohlo to být i lepší, protože v druhém okruhu jsem byl nějakej roztěkanej a víc klidu a rozvahy při plavání by určitě neškodilo. Každopádně v neoprenu jsem si to hodně užíval.


Záchranářská loďka je připravena, bóje jsou na svých místech, pomalu stačí jen vystřelit start.

Na kole do Kutné Hory to svištělo a pořádně jsem do toho dupal, abych co nejdřív někoho sjel. Jelo se lehce z kopce a permanentně přes 40 km/h. Když jsem konečně docvaknul dvojici přede mnou a chtěl jsem si trochu dáchnout, tak kde se vzali tu se vzali, prohnalo se kolem mě neohlášenejch cca pět draků. Chytil jsem se jich do háku a do KH na kruháč, kde byla otočka, jsme dojeli společně. Za kruhákem následoval takovej pěknej dvoj kopec, kde se hned ukázalo, jak kdo na tom je. S balíkem byl konec a víc než půlku jsem ho nechal za sebou. Jak jsme se blížili k Chlístovicím, tak jsem začal sjíždět další cyklisty, ale to už jsem trochu šetřil síly na běh. Přeci jen ta druhá půlka plná stoupání byla trochu vyčerpávající. I tak průměr na kole 33 km/h nebyl marnej.


V depu byly přichystané i náhradní stroje pro případ náhlého defektu.

Depo po kole bylo rychlý. Ani jsem se nenadál a už jsem si to štrádoval po louce k lesu. Sluníčko svítilo, les voněl a já se potil pekelně. Dva zvlněné lesní okruhy, kdy byl v každém jako bonus výběh krpálu trefně zvaného smrťák, daly taky pěkně pokouřit. Každé kolo obsahovalo dokonce dva přeběhy potoka, no romantika hadr :-). Hlídal jsem si hlavně záda, aby neměl někdo choutky mě předběhnout. Přede mnou jsem měl na dohled dva běžce. Jeden vytuhnul, ale ten druhej byl docela houževnatej, a i když jsem ho ke konci rychle stahoval, tak se až do cíle nedal. Naopak jsem ke konci za sebou zničehonic slyšel funění a dusot. Co to, kde se tu najednou vzali? Abych uhájil pozice, tak jsem musel do cíle ještě pěkně zasprintovat, ale povedlo se. Pak z toho jednoho v cíli vypadlo, že je za štafety a že hájil pozici před další štafetou. Byl jsem teda rád, že i štafety se mi podařilo odrazit. Čas v cíli 1:51:54 a 19 místo mezi muži mě naplnil spokojeností. Tentokrát mě vydrtily dvě holky. Na tu první jsem neměl nárok, ale tu druhou bych mohl i předstihnout, jenže to by nesměla plavat o pět a půl minuty rychlejš než já ;-). Nakonec mě pokořily jen dvě štafety z deseti a to hned vrhá jinačí světlo na můj sobotní výkon :-).


Pivo, prase, muzika, pohoda.

No a to co se dělo po závodě, to si zaslouží samostatný odstavec. Pečená prasátka už byla připravená a rozporcovaná. Pivo jako křen. Tak jsme se do toho s vervou pustili. Mezitím proběhlo předávání odměn nejlepším. Debatovalo se o všem možném a než jsem se nadál, tak jsem měl v sobě tři půllitry z kompletního pivního sortimentu, co zdejší hospoda nabízela. Škoda jen, že jsme museli balit na cestu domů a přemístit se na rodinnou oslavu. Na večer se totiž ještě chystala živá hudební produkce a nevázaná zábava. Příští rok to musím nějak líp naplánovat, abych mohl zůstat i na večerní posezení a zmrskat se trochu na čerstvym vzduchu.

Takže závěrem můžu jen zopakovat, že závod to byl skvělej, organizačně to nemělo chybu a příští rok si tuhle pohodovou hobby akci určitě moc rád zopakuju.

Fotky tady.
Výsledky tady.

pátek 26. června 2009

Osobák na 10km se zachvěl

Protože už jsem delší dobu nebyl na běžeckých závodech, tak jsem vyrazil ve středu na Strahov na Běh olympijského dne. Takhle desítka patří rozhodně k mým oblíbenějším, protože její profil mi dost sedí. Ty mírné houpáčky sympaticky ubíhají a vůbec je to přesně podle mého gusta.

Po posledním triatlonovém víkendu a následném víkendu na Živohošti, kde se hodně jedlo a pilo a dost jsem tam plaval i běhal, šly ty tréninky v týdnu dost ztuha a nohy dost bolely. V noci jsem toho taky moc nenaspal, protože co jsem si dal v práci reklamní kafe, tak jsem usnul asi až v půl druhý s tím, že jsem v šest vstával do práce. Takže celej den v práci jsem byl jak mátoha. Ale na Strahov jsem nakonec vyrazil s přesvědčením, že ono to nějak půjde. Po tréninkovém zápřahu z poslední doby jsem si i docela věřil na čas kolem 45 minut.

Na místě jsem do sebe hodil Gutar, abych se aspoň trochu probral. Dal jsem si dva ovály na rozklusání a už při rozklusání jsem se divil, že mám ty nohy nějaký lehký a vůbec, že mi to docela běží. Tak jsem se ještě protáhnul, asi po šestý došel na záchod (těch pět čajů v práci o sobě dávalo vědět :-) ), podebatoval jsem se známými a s přáním, aby nesprchlo, se šlo mezi stadiony na start.

Na startu bylo 210 lidí. Takže takovej pěknej průměr posledních let. Hned po startu se mi podařilo nasadit uvolněné tempo a nohy šly pekelně dobře. První kilák za 4:24. Pěkně rozběhnuto, říkám si. Rozhodnul jsem se, že když mi to tak jde, tak se na další kiláky už nebudu koukat, jen si je odmáčknu do hodinek na potom, abych se moc nenervoval. Věřil jsem, že když takhle poběžím co nejdýl, tak to za těch 45 minut musí bejt s přehledem. Jen jsem čekal, kdy mi dojdou síly a rychlost půjde do kopru. Jenže on uběhl čtvrtej, pátej, šestej kilometr a nohy šly furt výborně. Na pětce hlásili rovných 22 minut. Že bych zaběhnul druhou pětku rychlejš jsem si moc nemaloval, ale výraznou ztrátu jsem neočekával. Trochu problémy nastaly na sedmém kilometru, kde je lehčí výběh a já se dost zadýchal. Tak jsem lehoulince ubral, srovnal dýchání a poslední dva kiláky už to zase jelo jak na drátkách. Posledních tři sta metrů na oválu jsem si fakt užíval.

V cíli hlásili 44:22. No tak to tady už v mém podání dlouho nebylo. Naposled loni v Semicích. Konečně jsem se zase jednou na dohled přiblížil k osobáku 43:56. Možná kdybych se ve druhé třetině trochu víc zmáčknul, tak to tam padlo. Ale mě bohatě stačil ten čas. Je vidět, že tvrdší trénink v kombinaci s kolem a plaváním nese svoje ovoce. Přes prázdniny ještě trochu máknu a na podzim by to mohlo padnout. Jak už to po takovejchle závodech bývá, tak únava nikde a klidně bych si střihnul dalších pět kiláků :-).

No a o víkendu se zajedu trochu pobavit na Železného Chlísta, kde pečené prase a pivo po závodě už netrpělivě čekají. Další desítka bude v Kounicích, ale tam profil a vedro osobákům rozhodně nepřejí.

Výsledky tady.

úterý 16. června 2009

Víkendový dvojáček – IT Triatlon a Sokolský Triatlon

Máme tady červen, a zatímco běžecké závody stagnují, tak se na jejich místo derou triatlony. Bodejť by ne, červen ten je na triatlony jako šitej. Ještě není moc vedro a voda už je tak akorát. Teda letos je to s tou vodou trochu na štíru, ale jde to. Protože nejsem žádný ořezávátko, tak jsem si naplánoval na víkend hned dva kousky. V sobotu pro mě jako IT postiženého trochu prestižnější IT Triatlon v Račicích a v neděli trochu skromnější Sokolský Triatlon v Lysé nad Labem. Tam i tam už jsem byl loni, takže jsem věděl, co mě čeká a že se to dá v pohodě zvládnout i když v neděli večer budu asi pěkně utahanej.

Račice to je prostě maso od začátku do konce. Předběžně bylo přihlášeno 200 lidí, takže se dalo čekat hutné startovní pole a nekompromisní boj jako loni. Letos jsme tam jeli pěkně po dálnici, takže cesta byla mnohem kratší a příjemnější. Přijeli jsme kolem poledního, proběhla rychlá registrace a zrovna startovaly děti, tak jsme sledovali triatlonový potěr a pak začala příprava. Na kole jsem si objel jeden pětikilometrový okruh kolem kanálu a fučelo tam teda zhusta. Ale asfalt byl ještě lepší než loni a kolo frčelo fakt rychle. Pak jsem se ještě tři kiláčky proběhnul a šlo se ukládat do depa. Bylo to tak akorát, protože trubka už byla pěkně ověšená kolama. Kdyby skutečně přijely dvě stovky závodníků, tak by se tam ty kola ani nevešly. Naštěstí se zaregistrovalo akceptovatelných sto padesát kousků a všechno se tam nějak poskládalo. Musím konstatovat, že kvalita vybavení se rapidně zvyšuje a byli k vidění moc pěkný kolečka. Oproti loňsku ubyla horská kola, takže i výkonnost a konkurence jde pěkně nahoru. Organizátor zahlásil teplotu vody 19,5 stupně, což bylo ale spíš jeho zbožné přání než realita. Můj odhad byl tak 17,5. Každopádně plavání bylo rozumně zkráceno na 400 metrů, protože neopreny jsou striktně zakázány, aby to všichni ajťáci měli spravedlivé a při delším plavání by hrozily problémy. Já jsem byl spokojenej, protože čím kratší plavání tím větší šance na kole a běhu.

Dobrý den, číslo ven

Zatímco se loni startovalo z vody, tak letos se startovalo z pontonu u břehu o délce tak šest metrů. Takže si dovedete představit, jaký maso to bylo, když na takovém prostoru sto padesát lidí naskáče po startu do vody. Naštěstí jsem skákal z první lajny, ale i tak to byla brutální mlátička. Fůru ran jsem dostal, fůru jsem jich rozdal a bylo peklo držet pozice. Asi v půlce mi jeden zarputilej prsař skopnul brejle div, že mi nezlomil nos. Takže jsem musel dát menší nasazovací vložku, která ale byla dost komplikovaná. Byli ale i lidi co o brejle přišly úplně a nakopnutých žeber bylo nepočítaně. Tohle bude muset organizátor do příště ještě vylepšit, protože takový maso je už trochu moc. No nakonec jsem z depa po plavání vybíhal kolem čtyřicátý pozice, takže ještě docela dobrý. Je vidět, že zvýšené tréninkové plavecké úsilí nese ovoce.


A bič a pryč odsud

Bylo jasný, že v tom větru se pojede v balících a budou se šetřit síly na běh. Taky jsem si jeden takovej balík v prvním kole dojel. Jenže už z kraje mi bylo jasný, že když se dá dohromady deset lidí, který nikdy asi v balíku pořádně nejeli, tak to bude asi ještě taškařice. Taky že jo. Ze špice se odstupovalo chaoticky na obě strany, předjíždělo se jak to zrovna vyšlo a netrvalo dlouho a už někdo z čela balíku lehnul v cca 40km/h. Nepěkná podívaná. Naštěstí se mi podařilo kolizi vyhnout, ale byl to konec našeho balíku. Další byl sice v dohledu, ale nebylo možný ho v tom větru sjet. Tak jsem si dvě kola pěkně odmakal na vlastní triko.


Tak tady to bylo zrovna po větru :-)

Dobrý bylo, že proti loňsku mě nebraly křeče (večer totiž nebylo žádný pivo) a tak jsem na běh vyrážel celkem v pohodě s fůrou soupeřů na dostřel. No jenže ne a ne se rozumně rozběhnout. Dech nestačil na víc než jen na udržování pozice. Dva tři lidi jsem předběhnul a dva pak předběhli mě. Z toho běhu jsem teda fakt neměl dobrej pocit a byl jsem rád, že se už blíží cíl s větrem v zádech. Kdybych zaběhnul svůj standard, tak jsem musel za sebou na běhu nechat aspoň deset soupeřů. Ale holt to tentokrát nešlo.

Cílem jsem proběhnul celkově 41 a v kategorii IT jsem skončil 32. Takže proti loňsku mírný posun vpřed. Aspoň něco, když vezmu v úvahu, že konkurence byla letos opět tužší. Ale dobrej pocit jsem z toho dneska moc neměl. Přeci jen na kole a hlavně v běhu tam byly velký rezervy. Snad příště bude lepší den. Zdlábnul jsem guláš a pomalu jsme se balili domů, protože druhej den čekal závod v Lysé.

Co se organizace týče, tak závod byl celkem na to kolik startovalo lidí solidně zajištěnej. Ale neodpustím si pár připomínek k tomu, co pořadatelé prezentovali na oficiálním webu a jaká pak byla realita. Přece jen u „IT“ bych očekával trochu IT úroveň a synchronizaci mezi webem a skutečností.

  1. Organizátor si od každého závodníka při registraci nechá sdělit email, pak na web vyvěšuje hot novinky, ale na sesbírané emaily už je nepošle. Výsledky do mailu by taky neškodily. Tak proč si ty emaily teda bere?
  2. Na webu se píše, že běžecká trať bude oproti loňsku vedena mimo areál. Vedla ovšem stejně jako loni kolem kanálu. To snad ani jinak totiž nejde udělat.
  3. Všude se píše, že závodník má rezervováno startovní číslo podle loňské dosažené pozice. Po loňském 40 místě jsem měl letos pro jistotu číslo 235. Ale to bylo jedno, protože do depa se podle čísel neukládalo.
  4. Na webu bylo predikováno, že při registraci víc jak 120 závodníků bude start organizován ve dvou vlnách. Sice si nedovedu představit, jak by to logisticky zvládali, ale startovalo se při 150 lidech v jedné vlně.
  5. Tu větičku v pravidlech, že je zakázána účast lidí, kteří se v minulých třech letech účastnili závodu českého poháru, bych asi už pro jistotu odstranil.

Já vím, jsou to prkotiny, organizátoři odvedli dobrou práci, ale mě tyhle detaily vždycky trošku točej :-).

To druhej den v Lysé to byl úplně jinej závod. Na startu se nás sešlo tak dvacet, pohoda, klídek. Voda měla 18 stupňů, takže plavání se z kilometru zkracovalo tak na cca 800m a vítr už nefoukal tak silně jako v sobotu. Plavání v neoprenu a osamocen jsem si užíval. To byla pohodička. Potvrdil jsem si, že na otevřené vodě mám tendenci zahýbat doleva, takže už to cíleně koriguju. Po plavání v depu už byly jen čtyři kola, takže jsem si následně střihnul osobní časovku na 30km. Nevím jak je to možné, ač to bylo na jednom dlouhém okruhu, tak jsem měl pocit, že fouká celou dobu proti. Dokonce jsem jednoho závodníka předjel. Na sedm kilometrů běhu už mi moc sil nezbylo, ale oběhnul jsem to srovnatelně s loňskem a ke konci už sluníčko pořádně připalovalo. Na oplátku mě na běhu jeden závodník předběhnul, ale na něj sem neměl tentokrát nárok. Žízeň byla veliká a tak odpolední pivko pod slunečníkem bylo příjemným zakončením tohoto triatlonového víkendu. Hmmm :-) Už se těším na Železného Chlísta popřípadě druhý den do Horních Počernic.

Výsledky tady.

pátek 12. června 2009

Maxidek Rotaflex Triatlon Orlík 2009

No teda jestli do příštího roku přibude ještě nějakej sponzor, tak se mi ten nadpis už nevejde na jeden řádek.

Ale k věci. Po delší době si dneska střihneme recenzičku na závod. A konkrétně na MAXIDEK ROTAFLEX Triatlon Orlík 2009, který v mém případě sehrál roli letošního triatlonového otvíráku. Byl jsem tam už loni a tak si snad můžu dovolit i lehké srovnání.

Přijel jsem kolem poledne a zjistil jsem, že ve Štedroníně panuje obstojná kosa a deštové přeháňky byly rozhodně na pořadu dne. V ten samý termín byl i 1/2IM v Mělicích, tak jsem se aspoň utěšoval tím, že oni si zimy užijou víc a já už po hodině a půl budu srkat čaj s rumem a pivko. No, ale abych pravdu řekl, tak chladné počasí je rozhodně lepší než letní třicítky a já takové počasí při závodech určitě upřednostňuju, takže pohoda.

Parkoviště bylo ještě hodně prořídlé a tak jsem se zaregistroval a v přilehlé jídelně jsem se pěkně nadlábnul. Až jsem se začal obávat, abych to za ty dvě hodiny strávil a nemusel ve vodě potupně krmit vorvaně. Času bylo ještě dost, tak jsem se šel na chvíli natáhnout a přichystat věci. Než jsem výbavu odnesl do depa, tak jsem se ještě lehce dvacet minut rozklusal a šlo se na rozpravu. Pak už to odsejpalo v rychlém sledu. Natáhnout neopren, trochu se rozplavat a číhat na startu. Ve vodě to šlo díky neoprenu pěkně a zrovna když jsem si říkal, jak mi to pěkně plave, tak jsem zkontroloval bojku a byl jsem tak dvacet metrů mimo směr. Kurňa, na to si budu muset dávat bacha. Ke konci mě už zábly prsty u nohou, ale břeh se už blížil. Pozitivní bylo, že jsem nemusel dávat žádný prsa. Stejně by to ani moc nešlo. Výběh do depa s neoprenem na nohou nebylo to pravý ořechový, takže příště ho sundám už dole u vody. Divný bylo, že plaveckej čas jsem měl vyrovnanej s loňskym a to jsem určitě plaval rychlejš. Asi bylo delší plavání. Stejně by mě zajímalo, jak to organizátoři vyměřujou. Asi nijak a prostě tam ty bojky nasázej jen tak od oka. Nevíte někdo, jak se to dělá?

Vodička studená, to je moje potěšení, ...

První depo v pohodě a hurá na horákovi do lesa. Trať mi přišla od loňska nějak zarostlejší trávou. Při stoupáních to klouzalo a při cestě dolů taky, kolo mi každou chvíli ustřelilo, šutry lítaly na všechny strany a zatáčky se často projížděly smykem. No adrenalin parádní. Až se divím, že jsem si někde nerozbil držku. Jak jsem vylezl z vody něco před půlkou startovního pole, tak se na kole pěkně závodilo a furt bylo koho dojíždět. Rozhodně větší zábava než ta loňská stíhačka. Asi v půlce kola se spustil déšť, kterej to všechno ještě pěkně okořenil. Do depa jsem vjížděl jak jinak než smykem s úplně zasranejma brejlema a málem jsem netrefil vjezd. Každopádně kolo o dvě minuty rychlejš než vloni.

Druhý depo taky v pohodě. Trochu problém byl, že jsem vysosnul na konci kola gel s tím, že ho zapiju na běhu na občerstvovačce. Ale ouha, oproti loňsku žádná nebyla, tak jsem to se slepenou hubou musel doběhnout až do cíle. A to jsem měl v depu připravenej bidon, já truhlík jeden. To se dalo čekat, že v tom počasí se nikdo občerstvovat nechce. Proti loňsku mi to běželo o poznání rychlejš i když do toho krpálu jsem takticky šel. Seběhy k vodě byly celkem zajímavá kapitola, protože na mokrym asfaltu to dost klouzalo a chtělo to trochu opatrnosti, aby člověk nehodil tygra. V cíli byl čas běhu o další dvě minuty rychlejší. Tradiční melouny a banány přišli k duhu. Co mi ale moc k duhu nešlo byl připravenej ionťák. Byl slanej, asi nějakej regenerační, a na to nejsem zvyklej. Jak jsem měl žízeň, tak jsem tam skoro litr poslal a žaludek začal protestovat. Příště víc rozvahy hochu a nelejt to do sebe tak pod tlakem.

Celkově 30 flíček a o 4 minuty lepší čas, což je celkem příjemnej posun z loňskýho 57. Ale zdálo se mi, že letos byla slabší špička, jejich škoda ;-). Asi bylo hodně lidí v Mělicích a Poděbradech a některý určitě odradilo počasí. Měl jsem v plánu večer posedět v hospodě s dalšíma lidma, ale nějak mi ta vypitá orlická voda neudělala dobře a po večeři a pivku jsem to šel zalomit. Ono to stejně na nějaký vysedávání a diskutování nevypadalo. Takže celkově bych to zhodnotil jako povedenej začátek sezony a i když to letos bylo pojato trochu střídměji, tak závod to byl pěknej, organizačně zvládnutej, bez žádnejch viditelnejch problémů a zádrhelů.

Snad jen jeden námět bych pro organizátory měl. Bylo by vhodný lidi na trati a kolem depa co ukazovali směr navlíct příště do reflexních vest nebo do jednotných triček. Jednak se tak eliminujou případný šprýmaři, co by vás chtěli poslat na druhou stranu a směřování kolem depa se taky dost zpřehlední.

P.S. Tu fotku jsem si dovolil vypůjčit od Renatice, tak mě snad nezažaluje o autorský práva. Díky.

Výsledky jsou tady.

A na fotky je možné kouknout tady a tady.

čtvrtek 11. června 2009

Já a guma

To je zas jednou nadpis co? Už vidím, jak za nedlouho začnou tenhle spot navštěvovat zvědavci z šedé zóny internetu. No necháme se Seznamem a spol. překvapit. Ale nebojte, nebude to o mých zkušenostech z latexových orgií či o veselých historkách z vojny (na první nemám orientaci a na druhé zas mám modrou knížku :-) ). Bude to naštěstí pro sportovce čistě v duchu tohohle blogu.

Jak určitě triatlonisti vědí, pojmem guma se v této komunitě familiérně říká plaveckému neoprenu. Lézt do gumy, plavat v gumě, dostávat se z gumy v depu, dávat si bacha na gumu aby ji někdo nečórnul, tak to je jen několik frází kterým neuniknete. No, a protože jsem chtěl být taky správný triatlonista, tak jsem si jednu takovou gumu pořídil. Její přínos pro plaveckou část je neoddiskutovatelný a tak šup do zkoušení toho správného modelu. Šlo to celkem lehce a po chvíli už si model Orca Alpha nesu domů. Sice jsem se u toho zkoušení zpotil jako prase, ale sranda musí bejt. Teď budu muset ještě na gumu furt dávat pozor. Jednak aby mi ji někdo za ty prachy nečórnul, že. Nebo abych si ji hned zkraje neproříznul nehtem, což je taková dobrá začátečnická taškařice ;-).

Orca Alpha v celé své kráse

Už jsem se nemohl dočkat, až v tom poprvé skočím do vody. Jenže vlézt v tom do bazénu plného lidí, tak na to jsem neměl odvahu a tak jsem musel čekat, až se trochu umoudří počasí a bude možné využít pískovnu za městem. Ta doba nastala nedávno a tak hupky dupky k vodě. Soukat se do neoprenu není žádná prdel a tak to chvíli trvalo, ale rychle se v tom zlepšuju a praxe je znát. Hlavně člověk musí furt dávat bacha na ty nehty, to mě teda dost deptá. Ale ono je stejně důležitější, jak rychle ho dokážete v depu sundat než to, jak dlouho do něj lezete.


Všechno je na svých místech, tak jdem na to

Sice jsou všude kolem zástupy rybářů a jejich vlasce, ale tak si to budou muset na chvilku stáhnout, no. Chvilka napětí a už skáču do vody. Je teda studená pekelně, ale co to, v gumě je teplo. Z kraje tam nateče trochu vody, ta se brzo ohřeje a pak už je to prvotřídní labůž. Zkusil jsem jen tak ležet ve vodě a ono to skutečně nadnáší. Dal jsem pár temp a byl jsem u vytržení, jak se v tom skvěle plave. Nikde nic nedře, nikde nic nepřekáží, nadnáší to a pohybu to neklade žádný odpor. Určitě to ve vodě i víc klouže, protože pocitově to při plavání fakt dost svištělo. No ani se nakonec nedivím, když koukám na toho huňáče v zrcadle tak spíš jinak funguju jako suchej zip :-). Kdyby to šlo, tak bych v neoprenu plaval i ve vaně, ale i trénink bez něj je důležitý.


Připravit, pozor, ...

... Žbluňk

Závodní neoprenovou premiéru jsem si odbyl na Orlíku. Plavalo se mi moc dobře a neopren byl skoro nutnost, protože teplota vody zrovna závratná nebyla. Ale o tom až v příštím spotu.

No prostě od plavání v neoprenu alias gumě jsem čekal, že to bude dobrý, ale že to bude až tak dobrý, tak to mě dost příjemně překvapilo. A až bude na závodech delší plavání, tak to teprve bude pomoc. Tak teď už jen dávat bacha na ty nehty, grrr.

úterý 2. června 2009

Teamové PIMové setkání v Hiltonu

Sice trochu se zpožděním ale přeci jen bych se rád krátce zmínil o vyhlašování teamových běhů z PIM Half a PIM, které proběhlo na konci května v Hiltonu. Jednak to bylo celkem vydařené setkání a druhak musím přece někde prezentovat fotky a trochu si zaexhibovat, ne? :-)

Já osobně jsem se do Hiltonu rozhodně těšil, jak jinak. Ukořistili jsme první cenu v kategorii teamový běh na PIMu a kluci pak ještě urvali druhé místo ze stejné kategorie z PIM Half. No a pak taky to jídlo a pití ...

Pořadatel pozval všechny účastníky teamových běhů a přišlo jich opravdu hodně. Případní strašpytlové museli být naprosto klidní, protože účast policejních a vojenských složek byla silná a jak je vidět, tak silové složky sportují rozhodně rády. Samozřejmě dorazila fůra známých, co se potkáváme na závodech, takže z kraje bylo rozhodně koho zdravit a debatovalo se vostopéro. Nechyběl welcome drink, tak člověk aspoň nemusel mít ruce v kapse. Po takhle mile strávených chvílích začala oficiální část.

Holt firma plná sportovců :-)

Kdo očekával, že se začne včas, ten snad nikdy nikde nebyl. Standardní půlhodinka je ještě celkem v normě, nebo si to už spatně pamatuju? Každopádně vyhlašovalo se toho dost. Štafety, teamy, záchranáři a já ještě nevím co všechno. Každopádně vím, že ozvučení konferenciéra bylo tristní a kdo nestál vpředu, tak nic neslyšel. V průběhu vyhlašování přišla kulturní vložka a to hned dvakrát. Dámský vokální kvartet, který v nastoleném duchu taky nebyl slyšet, vystřihnul pár kreací a šupky hupky z pódia dolů. Uměleckou kvalitu nemohu posoudit, protože nic nebylo pořádně slyšet a pak mi můj hudební sluch stačí jen na to, abych rozeznal, že zrovna hrajou Tři Sestry nebo Horkýže Slíže :-).



I my jsme si odbyli deset minut slávy a z obdržených reklamních předmětů bych vyzdvihnul velký kus sýra a voucher na tisícovku do Cloud Sky Baru hotelu Hilton. Některé koktejly vypadají moc zajímavě. Holt jídlo a pití nikdy nezklame. Na stupních vítězů nás pěkně zleva i zprava mačkaly teamy z běhej.com, tak to jsme byli rozhodně v dobré společnosti. :-)


No a pak začal raut. Darovanému koni na zuby nehleď, ale proboha proč to mělo vypadat jako pasta party. To snad šli všichni běhat druhý den maraton? Naštěstí ovoce a sladkostí bylo taky dost a když jsem pak objevil i zmrzlinu, tak jsem si zamlaskal a byl jsem spokojenej. Obzvláště se sluší vyzdvihnout pití a obzvláště podávaný ryzlink z Habánských sklepů mi chutnal hodně a tak jsem si ho dopřával zplna hrdla.

Když bylo všechno rozdáno a snědeno, tak začala poslední část kterou bych nazval neřízenou diskoškou s repertoárem takovým aby nikoho neurazil. Chvíli jsem tam ještě zevloval a věnoval se vínu, to už jsem byl ale příjemně unavený a tak jsem vzal čáru na vlak a šupky hupky domů.

Takže shrnuto podtrženo byla to celkem příjemná akcička, kde šlo hlavně o to poklábosit se známými když na závodech na to není čas. V Hiltnu jsem už několikrát byl na konferenci, takže zajištění standardní a pěkné prostředí. Ale kdo jednou zažil zábavní akce jednoho nejmenovaného červeného operátora, tak toho hned tak něco na poli společenských akcí neohromí. Každopádně kdo se chce příští rok taky zúčastnit, tak neváhejte, přihlašte váš team a hurá do toho. Teamová motivace funguje a to je hned půlka úspěchu.

P.S. Ještě jsem slíbil našemu fotografovi, že za poskytnutí fotografií vás rád upozorním na jeho projekt www.bway.cz. Díky.

pátek 22. května 2009

Sanitka se smyslem pro humor

Jak si to tak dneska špacíruju z Masaryčky na Hlavák, tak mi v Opletalce padla do oka taková netradiční sanitka. Koukám co je to zač. Gynekologicko Venerologická Ambulance. No to je zajímavý. Co tady asi dělá. Možná porod doma? Nebo žeby nějaká žárlivá manželka partnerovi něco ufikla? No nevím. Už jsem chtěl přejít ulici, když v tom jsem si všimnul toho, co ta sanitka měla na dveřích. To se muselo hned vyfotit. Evidentně se jedná o provozovatele se smyslem pro vytříbený humor. Ode mě má pro dnešek červený puntík za to, jak mě cestou do práce pobavil. A když si na fotku kliknete a ona se vám otevře v plné velikosti, tak se můžete jemně pobavit taky.


úterý 12. května 2009

Jak to bylo letos v Praze

Je po letošním PIMu a abych se vyhnul psaní klasické reportáže, kterou už určitě napsalo pětašedesát jinejch bloggerů, tak to vezmu pěkně stručně a věcně, abych šetřil váš čas. Mě taky už nebaví furt dokolečka číst, jak někdo probíhal desítkou v pohodě, na půlce taky v pohodě a za třicítkou mu došlo, ale doklepal to s křečema do cíle. Samozřejmě před všema kdo to v neděli dokončili smekám a gratuluju jim. A obzvláště gratuluju prvomaratoncům, protože pro ně to musel bejt teprve zážitek, ale ta bloggerská monotematičnost už začíná bejt trochu nudná.

Takže ve zkratce.

Předpoklad: Skoro za každou větu si doplňte smajlíka :-) nebo uštěpačnýho smajlíka ;-). Kdybych je měl dávat všude kde maj bejt, tak by tady bylo překsichtěno až hrůza. :-)

Cíl: Podpořit náš firemní teamový běh a dokončit někde mezi 3:50:00 a 4:00:00. Na osobák letos prdim a neriskuju selhání.

Metoda: Začít víc než vlažně a kontrolovaně dospět do cíle a hlavně se nepokoušet o žádný harakiri s pokusama o osobák ani když to poběží neuvěřitelně dobře.

Příprava: Pod tíhou zodpovědnosti jsem trénoval jak ďas a dopracoval jsem se k nejlepší formě od roku 2004. Dokonce jsem chodil běhat dlouhý běhy kolem poledne, abych trochu přivyknul na vedro.

Podmínky: Na startu nepěkný vedro, pak se na chvíli zatáhlo a šlo to, aby pak bylo zase tuplem nepěkný vedro na celý druhý půlce. Servis na trati prvotřídní. Diváci mizerný jako pokaždý a kromě centra očekávaný mrtvo. Fandilo se zásadně jinými jazyky než česky. U šaten a u vracení čipů neočekávaně žádný fronty. Na masáž nebyl před závodem čas a po závodě morálka stát ve frontě. Záchodů zase málo, ale zmáknul jsem to před závodem na nádraží. Takže podmínky řekl bych byly nadstandardní.

Průběh: Před startem to šlo všechno nějak rychle a do koridoru jsem se dostal čtyři minuty před startem. Nestihl jsem firemní focení a nebude ze mě mediální firemní hvězda. Kvůli vedru určuju cílový čas těsně pod 4:00:00. Po startu lážo plážo krájím kilometry. Zdravím se s bývalým spolupracovníkem. Chvíli anglicky konverzujem a pak se loučíme. Tempo je tak pomalý, že zevluju kolem a kochám se. Vodiče na 4:00:00 mám před i za sebou, takže pohodička. Desítka za 53:34 spokojenost, že jsem nepřepálil a šetřím síly. Cca na 17km jsem si řekl, že by to chtělo vybudovat nějakej menší náskok na 4 hodiny abych měl polštář až bude ke konci krize. Půlka za 1:52:30. To není špatný. Na balónky mám slušněj náskok. Třicítka je za 2:41:49. Luxusní čas hodina dvacet na posledních dvanáct kiláků. Malej dáblík mě nabádá, že to musím dát min za 3:50:00. Na kilák mu podlehnu, ale pak se proberu a nejančím. Na občerstvovačce je k dispozici reklamní energetickej gel. Odšroubuju víčko a už to do sebe láduju. Ale ejhle, není to gel ale nějakej džusík, fuj, to jsem nečekal. Radši to vyplivnu, aby nedošlo k dávení. Z toho plyne poučení nebrat si všechno co vám na trati cpou do rukou. Hmm, 34km a smrtelná krize nikde. Aha tak ona letos čekala na 36km. Ve vedru jde dýchání do kopru a tempo a morálka padá. Závěr jako pokaždý v Praze. Rozpálenej Karlín a indiánskej běh. Na občerstvovačkách už je teplá voda. Pomalu upíjet a dávat bacha na křeče. Dohnaly mě balónky na čtyři hodiny. Chytám se a sunu se za nima. Zkurvený komouši který nechali postavit to Husákovo ticho, kdo se má plazit do toho stoupání. Pošetřit trochu sil abych běžel Pařížskou na jeden zátah a nemusel potupně pochodovat. Cíl je 3:59:48 real time a 4:01:53 oficiálně. Cíl splněn. Šestej maratonskej pokus a pátej dokončenej maraton. Beru jabka, banán a matonku a jde sebou někam švihnout do stínu, protože nohy mě ale kurevsky bolej.

Výsledek: Huráááá. Náš firemní NESS team skončil na prvním místě ze šesti přihlášenejch teamů a žranice v Hiltonu nás nemine. Jsem rád, že jsem alespoň svojí troškou přispěl do mlýna.

Pozitiva: Celkem jsem si to letos užil, i když posledních šest kiláků byl tradičně boj se vším. V cíly samozřejmě pozitivní pocity. Jako každej rok říkám: „PIM už nikdy“ :-))). Teď už jen mít to štěstí a se sníženou imunitou se nenechat někým nakazit v MHD nebo práci než se imunita vrátí do normálu.

Negativa: Zase jsem si spálil ramena a krk, protože jsem si jako obvykle zapomněl opalovací krém. Zase jsem si nenamazal prsty na nohou a mám velký puchejře na obou malíčkách, ale to by stejně nepomohlo. Novinkou je, že mě dost bolí nad levym nártem, ale to se snad brzo spraví.

Poučení: Asi jsem po těch maratonech zjistil, že nezáleží, jak na maratonu běžím rychle, protože ať se děje co se děje tak kolem 35km ztratím dech, nemůžu se pořádně nadechnout a osobáky na týhle metě vždycky končej nezdarem. Podezřívám se, že si pokaždý nějak namůžu bránici, nebo něco co pomáhá s dýcháním a je konec s dechem, tempem a morálkou.

PS: Když jsem se koukal odpoledne v televizi na přenos ze závodu, tak jsem tam měl dva nádherný záběry na dvě a pět vteřin. Takže nakonec ze mě mediální hvězda je a čekám, kdo se ozve s honorářem nebo s nabídkou na celosvětovou reklamní kampaň.

Výsledky tady.