Pardubice, rok od roku hezčí

Teda musím říct, že jak mě rok co rok míň bere půlmaraton v Praze, tak o to víc se mi rok od roku líbí ten v Pardubicích. Letos moje čtvrtá účast a zase to byl nad poměry pěknej závod. Letos to bylo opět mistrovství republiky a tak chrtů tam byla spousta. Ale tahle skupinka rychlíků tvořila rozhodně menšinu mezi víc jak tisícovkou běhuchtivých amatérů.
Jen jednu nectnost tenhle závod má a narazíte na ní hned po příjezdu. Je to parkování. Kdo to v Pardubicích nezná a chce zaparkovat u Labe, tak je to horor. Ale já jsem tenhle problém už vyřešil, takže od příště mě nebude stresovat ani parkování.

Letos byla jedna velká změna. Týkala se trati, a i když pořadatelé avizovali, že je to „dočasná“ změna vynucená stavebními pracemi na původní trati, tak si myslím, že ty uvozovky jsou rozhodně na místě a trasa tak jak byla letos, zůstane i v dalších ročnících. Z mého pohledu to byla změna opravdu k lepšímu. Odpadly nepříjemné podběhy železniční trati, přibylo pár zatáček a trať tak nějak sama příjemně ubíhá. Během na otočku za mostem a zase z otočky zpátky může člověk kontrolovat odstupy, nebo povzbuzovat kamarády, nebo někdo povzbudí jeho a to ho příjemně nakopne. No prostě hlasuju pro to, aby letošní trasa zůstala i pro příště.

A jak se dařilo mě? No nebylo to špatný, ale zase ani žádnej zázrak. Takovej solidní výkon přesně podle toho jak mám natrénováno. Před startem jsem spekuloval, jestli jen jedno nebo dvě trička. Vzal jsem dvě a šel na start. Lehce rozklusnout, pokecat s kamarády a šup do startovního špalíru. Díky instrukcím pro lamy od Advida jsem si oprášil panáčka v hodinkách a nastavil jsem mu tempo na celkový čas 1:45, což jsem byl ten den ochoten akceptovat jako nejhorší možné. A byl tu start.

Už do cíle. Na guláš.

Jako tradičně se to v Pardubicích rozbíhá pěkně rychle. Daří se mi držet tempo těsně nad 4:30/km a nabíhám si tak slušný náskok na panáčka. Ale ouha. Ty dvě trička nebyl dobrej nápad a začínám se pěkně vařit. Rozhodnu se to vydržet až do konce prvního kola a občerstvovačku spojit se svlíkáním. Lehce se mi to vymklo z rukou a byla z toho minutová ztráta. No holt trotl, co se snaží svlíkat, pít, sosat gel a zdravit fotografa najednou.

Jak jsem byl uvařenej, tak po pauze u občerstvovačky už se mi to nepodařilo rozjet tak jako v prvním kole. Navíc mi rukávy od trička plandaly mezi nohama, což mě pěkně točilo. A tak se naběhnutý tři minuty na panáčka v hodinkách začínají tenčit. Po druhé občerstvovačce lituju, že jsem si vzal jen jeden gel. Teď by se hodil. Pěkná krizička mezi 15-18 km znamenala prošustrování zbytku náskoku a tak už jen s úsměvem do posledních kiláčků. V cíli 1:45:12. Jak už jsem psal. Neurazí, ale ani nenadchne. Ale i tak to byl čas do první třetiny mých absolvovaných půlmaratonů. No holt si na čas, co bude začínat na třicítku, budu muset zase chvíli počkat. Ale vono to pude.

No a po závodě to, co Pardubice dělá Pardubicema. Na uzavřeném náměstíčku pití, jídlo, debatování a oddych. Koupil jsem si na doma balení tmavé 19ky z Pardubického pivovaru a odjížděl jsem zase jednou sportovně plně uspokojenej :-).

V neděli jsme pak ještě vyrazili na rodinnou akci doToušeně. Anežka si dala 80m a díky fatálním chybám, jako že se třeba zastavila z druhého místa 5 metrů před cílem, neukořistila další bednu. Tu taktiku budeme muset ještě vylepšit :-)

My jsme měli tradiční kolo kolem Malvín a Labe zpestřené tentokrát loukou pod vodou, protože jaksi nestačila vyschnout. Holt přespoláček je přespoláček. Nohy po Pardubicích tuhý hrozně a tak jsem se snažil si to aspoň užít a to se povedlo. Přikládám pár ilustračních fotek od organizátorů.

No je to lehce podmáčený

 

Místy je to trochu víc podmáčený

 

P.S. A už se nám pomalu blíží PIM.

Vyzvali jsme hory na zteč, ale ty se nám vysmály. Aneb Horská výzva 2013 Jeseníky.

Když jsme se loni chystali na Beskydskou sedmičku tak jsem nemohl minout tenhle seriál horských trailů - Horská výzva. Bylo to dost lákavé a tak jsem si řekl, že letos bychom si to mohli „oběhnout“ celé. Jenže druhý díl na Šumavě je v červnu a ten patří triatlonům a třetí díl v Krkonoších je v srpnu a je tady taky termínová kolize. A tak volba padla jen na první díl v Jeseníkách. Je to sice na začátku dubna, ale to už bude na horách řádit jaro a těch pár zbytků sněhu na vrcholech lehce přehopsáme, říkal jsem si v prosinci, když jsem platil registraci. Jenže se to neočekávaně zaonačilo trochu jinak. Někdo nám sem fouknul studenou frontu a týden před startem, místo aby vylezly bledule, tak napadlo na horách tolik sněhu, že sem to pak už přestal radši sledovat. Čím horší podmínky, tím větší výzva. A o to víc jsem se do Jeseníků těšil, jak svedeme skutečně tuhej boj s přírodou. Trochu dost se to zkomplikovalo, když jsem jako na potvoru koupil ve středu nepříjemné nachlazení a měl jsem co dělat, abych to do pátku nějak ukočíroval a nemusel odvolat naší účast, protože Míša co mi dělala sparinga by to asi neocenila J. V rámci možností jsem to zredukoval jen na rýmu a lehký škrábání v krku, ale neměl jsem z toho zrovna dobrej pocit. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
 

Profil byl, jak by řekl Bílek, hratelnej.

Cestu a předzávodní přípravu nebudu rozebírat, protože České dráhy v kooperaci s Veolií nás do Koutů nad Desnou dopravily bez větších problémů a díky zkušenostem ze zimního běhání a loňských trailů bylo o oblečení rozhodnuto v podstatě už před odjezdem.

Na místě startu a zároveň cíle panovala silně optimistická nálada, zázemí bylo pěkný, i když trochu přeplněný, a vyzvednutí startovní tašky proběhlo celkem v klidu. Ve startovní tašce byla i mapa závodu, které jsem ale moc nevěnoval pozornost, protože jsem měl v plánu jít prostě ve vyšlapané stopě a v případě krize použít hodinky do kterých jsem si nahrál pro jistotu trasu předem. No chybama se člověk učí a tahle byla celkem dětinská a zbytečná. Přeci jen je lepší si trasu včetně převýšení nastudovat předem, aby člověk alespoň zhruba věděl, co ho kde čeká. V podstatě jsem jen odečetl, že začátek bude hrozně do kopce, pak hrozně z kopce a pak zas hrozně do kopce a pak už spíš takové houpáky. Ale dost teorie a teď praxe.

Start byl v pátek půl hodiny před půlnocí. Docela mě udivilo, když jsem pár vteřin před startem viděl polonahého Petra Vabrouška coby spolufavorita, jak si vysedává lážo plážo ve vyhřátém zázemí. Přišlo mi skoro podivné, že by nevěděli, v kolik je start. Ale asi to fakt trochu prošvihli.

Start měl romantický charakter

Hned po startu běžíme kilák a půl po stále více namrzlé silnici, jednak abychom se trochu probrali a pak taky abychom vypadali trochu jako profíci. Pak prudké zatočení do lesa a to bylo naposledy, kdy jsme se pohybovali něčím, čemu se dalo říct běh. Začal totiž sníh. Nejdřív jen tak lehce pod kotníky, pak nad kotníky a pak už byl místama po kolena. Tou dobou nás předbíhala dvojice Vabroušek-Cipra, takže fakt zaspali start. A pak taky jeden člověk se psem, kterej nahoru doslova letěl.  Celé pole se transformovalo na hrooooozně dlouhého hada čelovek o šířce jednoho člověka a začal pohyb vzhůru, který bohužel monotónně pokračoval celý zbytek noci. Takže chvíli jsem se snažil se sněhem ve formě laškovného prašánku bojovat, ale rychle mě to přešlo a nasadil jsem úspornou metodu, která spočívala v tom, že bylo třeba šlapat přesně do stop člověka před váma, jinak se vám začaly nohy bořit do rozhamtanýho sněhu a to hrozně vysilovalo. Bohužel každou chvíli i ten před vámi škobrtnul a tak bylo neustále potřeba přehazovat levou a pravou nohu, baletit a vyvažovat. A to mě osobně deptalo ze všeho nejvíc. Stačilo na okamžik zvednout hlavu a kouknout na hada před sebou a hned jsem zavrávoral tak, že jsem se opřel o hůlky víc než by bylo zdrávo a dost hrozilo, že je někde zlomím. Co by to znamenalo, nechci ani domyslet. Nejvíc mě ovšem deptalo to moje nachlazení, protože se mi dost blbě dejchalo a furt mi praskalo v uších, jak jsme lezli nahoru. Navíc se mi jako bonus chtěla hrozně vytlačit šiška, ale prdět těm za sebou do obličeje, tak na to jsem neměl vitamíny. I když někdo vepředu to rozhodně tak jako já neřešil J. Však on vývoj věcí budoucích přinutil tělo situaci přehodnotit a drahocennou energii ještě pořádně zpracovat a využít J

První stoupák měl i se startovní rovinkou deset kilometrů a jeho převýšení 800m jsme zdolali za závratné necelé 3 hodiny. Stanuli jsme tak na vrcholu Keprníku (poprvé a jak jsem záhy zjistil né naposledy). Protože při cestě v hadovi nebylo ani pomyšlení na jídlo, tak na kopci jsem měl pěknej hlad, ale víc jak musli tyčku jsem do sebe nedostal. Zbýval sešup dolů do Ramzové. Buď se šlo zase hadem dolů a nebo se přískoky hopsalo z kopce a brodilo se prašanem. Tahle část mě dost bavila. Občas to někdo nezvládnul a hodil salto, ale sněhu bylo tolik, že to bylo jen příjemné zpestření a zranění moc nehrozilo. Konečně první checkpoint na 17km v Ramzové, do které se sbíhalo částečně po luxusně urolbované sjezdovce a kde jsme byli v čase 4:11 po startu. Občerstvovačka skýtala samé dobroty. Takže další musli, čokoláda a rohlík. Zapít čajem, protože žízeň jsem měl obrovskou, neboť mi na Keprníku v mrazu zamrzl šlahounek od camlu, čímž jsem byl s pitím pěkně v hajzlu. Nečekaně dost lidí to vzdává už tady. My razíme dál.

Kachny, kachny. Sníh, sníh.

Jak jsem se dozvěděl, lezeme zpátky na Keprník jen z druhé strany. Kurva kurva a do třetice kurva. Měly mi přijít už podezřelé ty oboustranné ukazatele nahoře. Tahle informace mě teda dost rozhodila. Lízt někam, kde už jsem dneska byl a v těchle podmínkách, to na mě bylo trochu dost silný kafe. No jak říkám, neznalost trati neomlouvá a tak šup do hada a lezeme zase krok sun krok nahoru. Na jídlo zase není moc času, protože zastavovat se a sundávat batoh se nikomu moc nechtělo. Pít nebylo co a potil jsem se hrozně. Pocity hladu, střídala hrozná žízeň a to furt dokolečka. Nahoru to bylo necelých 8km stále do kopce a trvalo to necelé tři hodiny. Nahoře se rozednělo. Ale nebylo stejně nic vidět, protože byla mlha, padala omrzlice a začal foukat vítr. Ale žádnej uragán to nebyl a dalo se to vydržet. Horší bylo, že jsem zjistil, že jsem v kopci utrhl Míšu a teď tady na ní budu muset v tý kose čekat, abychom se náhodou neminuli. Tipoval bych, že bylo tak -8 stupňů. Během chvilky mi zmrzla bunda, rukavice, kulich, batoh a telefon, a tak jsem alespoň chroupal mraženou musli tyčku a mraženou Deli (jak jinak než pistáciovou J). Na mysl se mi stále drala replika z Šimka a Grossmanna: „Jenom blbec, jakým byl Zoubele, v bouřce utíká. Čest jeho památce!“. Po chvíli dorazila skupinka, kde byla i Míša a tak jsme zhupsli o něco níž, kde aspoň tak nefoukalo a dali jsme občerstvovací pauzu. Podařilo se mi trochu napít z camlu, ale bylo to málo, hrozně málo.

Na turistickém rozcestníku Trojmezí jsme zhodnotili situaci. Sedm a půl hodiny jsme zdolávali 26 kilometrů. To, že bysme se dneska podívali do cíle, jsme oba zavrhli. Já jsem byl vyřízenej z nachlazení a Míša zas z toho sněhu a zimy. Rozhodli jsme se tedy, že to radši ukončíme a nebudeme riskovat zdraví nebo něco horšího. Sice jsme měli ty nejhorší stoupáky za sebou, ale představa dalších 40 kilometrů brodění sněhem byla dostatečně odpudivá. Zbývalo tedy zvolit variantu návratu. A) Dojít až na Červenohorské sedlo a pak po silnici zpět do Koutů, nebo za B) se po čase napojit na cestu, kterou jsme v noci stoupali nahoru a sešupnout to zpátky tudy. Zvolili jsme za B) a nebyli jsme sami.
Byla to volba fakt prozřetelná, protože z toho, jak jsme celý ty hodiny capkali v úzkém vyšlapaném korýtku, mě záhy začalo bolet koleno a byl jsem rád, že to máme už jen z kopce. I tak to bylo ještě výživnejch deset kilometrů a dvě hodiny sněhového korýtka, který se postupně měnilo z prašánku na těžkej kluzkej sníh. V poslední třetině jsem narazili na trojici co zkoumala mapu. Vylezlo z nich, že zakufrovali a museli by vylézt zpátky nahoru cca 6 kilásků a napojit se zpátky na trasu. Chvíli vypadali, že tam snad polezou, ale jak to dopadlo nevím, protože jsme pálili dál směr Kouty.

Na hřebeni bylo lehce nevlídno

V Koutech nás pak už čekalo suché oblečení, čaj, teplé jídlo a pivo. Odevzdali jsme čipy a v teple prosklené restaurace s výhledem na cíl jsme vyhlíželi vítěze a doufali, že to stihnou dřív, než nám pojede autobus. Stihli to. Vabrouch s Ciprem dorazili do cíle za 11:07. Nejrychleji to ale ten den zmáknul Adam Krutiš se svým chlupáčem. Ty to zvládli za 10:47 a byli to právě oni, co nás tak zválcovali na začátku prvního stoupání. Hrozně jim gratuluju a obdivuju. Jsou to neskutečný borci. A taky mi přijde fakt dost úsměvný náš odhad z vlaku, kdy jsme si říkali, že nějakejch 60km dáme nejdýl za 13 hodin a mažeme domů, ha ha. Podle mezičasů bysme se do cíle nedostali dřív jak za 18 hodin.

Co říct závěrem? Bylo to krutý. Bylo to neskutečný maso. Ale bylo to zároveň krásný a každej dostal šanci otestovat si, co v něm skutečně vězí. Vybavení nás tentokrát skvěle podrželo a ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Všech 128 teamů z 320 co se dostaly až do cíle mají můj obdiv, i když z některých teamů dorazil do cíle jen jeden. Pro mě tobyl každopádně dobrej vytrvalostní trénink. Nevím jak ostatní, ale za sebe můžu asi říct, že následující rozcestník už nechci nikdy v životě v téhle svěží grafické úpravě vidět J

P.S. Spoustu lidí by asi zajímala praktická stránka věci a to, co jsme měli na sobě a co v batohu. Tak tedy zde je shrnutí.

Oblečení:

Triko Craft Extreme Crewneck s dlouhým rukávem
Mikina Milet
Běžecká bunda Illuminate
Trenky Sensor
Zateplené elasťáky Sensor s kšandami
Ponožky Salomon (stačily jedny)
Boty Salomon
Návleky na kotníky a přes boty Innov8 DEBRISGAITER 32
Kulich Moira
Univerzální návlek na hlavu od Nutrendu
Rukavice Sensor

Batoh Deuter Speedlite 20 a v něm:

Čelovka Led Lenser H7 + náhradní baterky
Pláštěnku na batoh
Normální baterka
Dva telefony
Nepromokavá bunda Milet
Nepromokavé kalhoty
Triko Craft Extreme Crewneck s dlouhým rukávem
Univerzální návlek na hlavu od Nutrendu
Rukavice Leki
Náplasti, bílá vazelína, Ibalgin, Paralen, obvaz
Dva energetické gely, musli tyčky, Koko, Deli, Shleha, Magneslife, Carbonex
Camel s vodou (to byla největší chyba, chtělo to normální bidon nebo dva)
Teleskopické hole Kilimanjaro z Hervisu (žádná liga, ale držej)

Za fotky děkuji Jirkovi Římánkovi co má blog http://rimtym.blog.cz. 

P.P.S Tady jsou odkazy na další reportáže z téhle taškařice, které určitě stojí za přečtení.
http://rimtym.blog.cz/1304/rock-point-horska-vyzva-jeseniky-2013
http://stemby.synology.me/blog/index.php?post_id=9&cv=0.8103588416916304#param=id_9

Jarní klasika 3x10

Ani jsme se nenadáli a už máme za sebou několik „jarních“ závodů a spoustu před sebou. Spousta lidí dneska spíš rekapituluje PIM půlku, ale já se ještě vrátím k začátku sezony. S odstupem několika týdnů se zdá až neuvěřitelné, jaké příjemné počasí na nich panovalo. Docela se mi přes zimu dařilo trénovat a dokonce se mi vyhnuly i nejrůznější nepříjemné rýmičky a tak jsem byl celej natěšenej, co letos na začátek sezony předvedu. Protože zdraví drželo a nebyla ani jiná termínová kolize, tak jsem si mohl užít kompletní jarní desítkovou trojkombinaci Kbely, Pečky, Český Brod. To se totiž nepodaří každý rok a tak je třeba si to pořádně vychutnat. A já jsem to letos viděl takhle.

Po zimní přípravě zasloužená odměna :-)

Kbely
První závod sezony. Všichni jsou natěšení a nažhavení jak to všem po zimě předvedou. Vyprodáno bylo dokonce ještě před startem a tak se po odečtení standardního úpadku na start postavila necelá tisícovka běžců. Od doby, kdy se změnilo zázemí a kapacitně omezená sokolovna byla vyměněna za propustnější alternativu jsem ve Kbelích nebyl a tak jsem byl trochu nervózní, jak zaparkuju a jakej tam bude cvrkot. Nakonec jsem si číslo vyzvedl už v pátek večer a nakonec jsem i docela obstojně zaparkoval, takže dobrý. Lidí bylo fakt mraky, ale všechno klapalo dobře. Krátké rozběhnutí a jdeme na to. Trasa se oproti minulým letům zase otočila a běželo se proti směru hodinových ručiček. Start do mírného stoupání byl dobrej na rozdejchání. Na prvním kilometru jsem se ani nekoukal na mezičas. Na druhém kouknu na hodinky a bylo to dobrý. Pěknej kvapík. Kilometry tam skákaly sympaticky rychle. Moc se mi líbil ten konec, kdy po podběhnutí trati byl hned cíl. Čas 46:58 byl dobrý počin na začátek a už jsem se těšil do Peček. Škoda jen, že nebylo moc času poklábosit se známejma, protože jak jsem rychle dorazil, tak jsem ještě rychlejš zase mazal domů.

Pečky
Týden po Kbelích tradičně do Peček. Počasí stále drželo a kupodivu nefoukal vítr, což je v Pečkách věc nevídaná. Je to skoro tak řídký jev, jako když v Běchovicích fouká ku Praze. Na startu lehce pod 900 lidí a tak jsem byl překvapenej, jak lehce jsem zaparkoval. Dokonce u prezentace u mého stolečku nebyla žádná fronta a tak se stačilo jen lehce rozklusnout a jít na start. Mezičasy jsem začal sledovat až na třetím kilometru a skutečně mě potěšily. Kilometry tam skákaly ještě rychlejš než ve Kbelích a krize přišla až kilometr před cílem, ale to jsem to už dorval. Čas 46:13 potvrzoval kvalitní zimní přípravu a já jsem byl nadšenej z toho, jak se mi podařilo otevřít sezonu a že v Českém Brodě bych se zase po dlouhé době mohl přiblížit 45 minutám.

Jak lokomotiva, ale šlo to dobře

Český Brod
Vrchol jarní trojkombinace. A měl to být i útok na čas kolem 45 minut. Jenže přes týden jsem tak mohutně ladil formu, až jsem přeladil. Ráno jsem se probudil a byl jsem jak gumovej panák. Čtyřikrát jsem tlačil šišku a bylo jasné, že ten den to nebude žádná sláva. Na startu zase spousta známých, ale i neznámých, a tak startovní špalír byl opět úctyhodný. Tajně jsem věřil tomu, že i když se cejtim mizerně, že to i přes to poběží, ale nestalo se tak. Hned po startu jsem nemohl pořádně dýchat a vůbec ty moje fajfky dole roztřepený byly jak mátohy. Na druhém kiláku jsem zastavil, že sundám číslo a vrátím se. U třetího špendlíku jsem ale viděl kolik je za mnou lidí a tak jsem to zase připnul a běžel dál. Na třetím kilometru jsem to číslo sundaval zase, ale naštěstí kolem běžel někdo, kdo na mě houknul a tak jsem to zase připnul a běžel dál. Na otočce na pětce jsem počkal na Dana a měl jsem v plánu to s ním doběhnout tréninkově pod padesát. Nakonec jsem mu sice trochu utekl, ale kontroloval jsem čas a v poklidném tempu to doběhl za 49:12. V cíli perník a čaj. Škoda že jsem řídil a nemohl ho vylepšit rumíkem, ten by přišel ten den k duhu.
Sportovní den jsme s Anežkou zakončili odpoledne v Českém Brodě na dětských závodech. Už dorostla do nejstaršího ročníku v kategorii a protože i pěkně běžela, tak se může pyšnit první zlatou medailí. Pěkně pěkně J

Anežka a její první zlato.

No a to byl konec, jak já říkám, klasické jarní trojkombinace. Na moje poměry kvalitní jarní časy, které dávají optimistický příslib do sezony. Taky jsem si za odměnu koupil nové Mizuna J. Teď ještě pekelně potrénovat aby forma vrcholila v červnu a už se těším do Otrokovic. Mezitím mě ale čekají ještě dvě větší taškařice. Horská výzva v Jeseníkách a PIM. To první jsme si střihli už z pátku na sobotu a tak příští spot bude právě o letošní Horské výzvě. A že to bylo maso jak se patří.