Doksyrace 2015

Aneb jak si střihnout DNF a přesto odjíždět plně uspokojen.

Co si budeme povídat, letos je ta moje triatlonová sezona nějak na levačku. Na začátku jsem nezachytil malé triatlony před Czechmanem, na Czechmana jsem kvůli nemoci nakonec nejel a pak jsem se tak nějak crcal všude možně, takže ve výsledku jsem byl letos jen na Železném Chlístovi , ale ten teda stál jako vždy za to. Suma sumárum, jsem se na začátku prázdnin rozhodl zajet do Doks na Doksyrace. Chtěl jsem se tam vydat už vloni a zjistit, jak se podařilo organizátorům rozjet tenhle závod na druhém břehu Mácháče než se dříve konal Doksyman, ale termínová kolize s ironmanem v Piešťanech to nedovolila. Takže až letos.

Problém je, že se poslední dobou cítím v té triatlonové změti nějakej vykořeněnej. Nechodím jako dřív na žádné skupinové plavání, na kempy taky nejezdím a společných tréninků se neúčastním. Takže takovej trochu „triasociál“. Bohužel nedochází k tolik potřebnému hecování a skupinové motivaci už před závodem, takže tréninková motivace je pak o tuhle důležitou složku chudší. Na závodě pak pozdravím dva tři lidi, co je poznávám z dřívějších závodů a konec. To je teda trochu málo. A i když je triatlon ryze individuální sport, tak nějaká ta skupinová sounáležitost je prostě třeba. Asi s tím budu muset přes zimu něco udělat nebo podlehnu trudomyslnosti a skončím u lukostřelby nebo bezcílného pobíhání krajinou J.

V depu spousta uložené energie, jen ji odpoutat.

Takže jak je tak už zvykem, je třeba před závodem stanovit cíl. Pod vlivem neutuchajícího megavedra, skoro jistého plavání bez neoprenu a výše tréninkových prázdninových dávek si dávám za cíl dorazit do cíle přinejhorším do 6 hodin od startu.

Ráno jsem dorazil do Doks víc jak 2 hodiny před startem, což je něco na mě neuvěřitelného. Organizátory vyhrazené odkladiště aut jsem nenalezl, zato se mi podařilo zaparkovat na placeném parkovišti hned u nádraží, což zkrátilo cestu na start asi tak o kilometr a půl. Chtěl jsem zaplatit parkovné, ale automat hlásil „Mimo provoz“ a tak smůla pro Doksy. Teda jen poloviční, protože po chvíli dorazila paní od měšťáků a automat nějak resuscitovala. Nicméně na přesné částce nebazírovala a tak bylo parkování naprosto luxusní. Už cestou do Doks jsem si všiml, že vítr nějak podezřele moc ohýbá větve statných borovic a dubů podél cesty. Sice to zajistilo, že ráno nebylo takové brutální teplo, ale na kole to bude zajímavé, protože jsem si vzal jen vysoké ráfky a jestli to zafouká ze strany, tak potěž votěž.

Cestou na start jsem do batohu pro jistotu hodil i neopren, protože naděje umírá poslední, že. A co se nestalo, stal se zázrak. Rozhodčí naměřil teplotu vody 24,2 stupně a podle nových pravidel byly neopreny povolené. To zaskočilo nejen organizátory, ale asi tak 90 procent závodníků, kteří začali odbíhat a shánět gumy. Start se tak o půl hodiny posunul na rovných 12:00. Důležité bylo, že se v těch vlnách, a že byly letos obzvlášť velké, nebudu moc topit.

Musím zde vyzdvihnout účast nevidomého triatleta, který má můj neskonalej obdiv. Plavat v těch vlnách a pak hlavně běžet v tom písku, musela bejt pro něj skutečná výzva. Ani si nedovedu představit, jak je to technicky možný, ale dává to a je to borec.

To plavání mě fakt bavilo ze všeho nejvíc. Tuhej boj s vlnama. Obeplavání ostrůvku. Plavání na bojky, které ve vlnách nebyly vidět. Fofr k pláži s větrem a vlnama v zádech. Moc pěkný to bylo. Čas 38 minut moc šlágrózně nevypadal, ale šlo to.

Romantika hadr.

Po pár delších výletech na kole jsem si na to kolo docela věřil. Ale buď je moje cyklo forma fakt tak špatná, nebo to kolo, na kterym teď jezdim, mi obzvlášť nesedí. Sám nevím, jak jsem se dřív v pohodě dostal pod tři hodiny na půlce a pod šest hodin na celém IM a na novém kole s karbonovejma kolama s vysokými ráfky to tam prostě nedám. Asi to bude v tréninku, ale vyměnit kolo bude jednoduší J. No na kole jsem se propadal. Naštěstí to foukalo buď přímo do tlamičky nebo naopak přímo do zadničky. Bočák se tedy nekonal a to bylo dobře, protože těch vysokejch ráfků včetně disků tam bylo požehnaně. Podél trati až nezvykle hodně lidí řešilo defekty. Chlácholil jsem se tím, že ať si všichni jedou, že si je pak na běhu doběhnu. Jenže jak stoupala okolní teplota, stoupalo i moje ohřívání a vezené bidony to nestíhaly pokrýt. Navíc jsem se pak už nemohl ani pořádně nadechnout. Posledních 10km už byla solidní křeč a do depa jsem dorazil v silném psychickém diskomfortu za 3:17 a to teda fakt šlágrózní nebylo. Ani to moc nezachrání fakt, že Garmin mi naměřil 94 místo avizovaných 90 km.

Ale fyzicky jsem na tom zas tak špatně nebyl a tak jsem vyrazil na běh. Tři okruhy po 7km v pověstných lesích kolem Mácháče. Teplíčko mi dávalo solidně pokouřit. Doplácal jsem to na občerstvovačku, nalil do sebe vodu, kolu, ionťák, minerály, kefír, ferneta a magneslife. Jo tak něco z toho asi ne, ale to bylo jedno, protože výsledek byl stejnej. Pak přišla sekce pracovně nazvaná „pískovna“. Tedy po kotníky v písku nebo lesem po šiškách (a taky v písku). Škoda jen, že jsem si vzal Mizuna s tou klasickou dírou na podrážce kam se chytá každá šiška. A tak jsem dorazil na konec prvního kola a i když ironman se nevzdává, tak tohle byla jen půlka, a rozhodl jsem se to zabalit. Prošitej jsem byl už dost, pod šest hodin by to nedalo a příští týden mě čeká Deset Lužických sedmistovek, tak jsem se nechtěl moc zničit a ohrozit tak další závody.

Došel jsem tedy s botama obtěžkanými třemi kily křemičitého kvalitního písku do cíle, časoměřičům nahlásil DNF a šel konzumovat. Pohověl jsem si na lavičce, umyl nohy v jezeře a paradoxně jsem byl hrozně spokojenej i přes to DNF. Takhle kvalitně odtrénovaných 5 hodin jsem už dlouho nedal.

Organizačně bez problémů. Za to si organizátoři zaslouží pochvalu. A co teprve, kdyby se už konečně kraj/stát rozhoupal a nechal opravit těch 500m rozflákanýho asfaltu, co už pár let deptá závodníky na kole. A příště prosím míň toho písku na běhu J.

Výsledky: http://vysledky.irontime.cz/result99/

Fotky jsem si vypůjčil zde: http://novis47.rajce.idnes.cz/DoksyRace_-_9.8.2015/

P.S. Cesta zpátky mi potvrdila, že ta silnice z Doks na Mladou Boleslav je kapitola sama pro sebe. Jel jsem 95 a všichni mě předjížděli. Předjíždělo se všude a plná čára byl jen zbytečnej grafickej doplněk pěkného černého asfaltu. Některý kreténi předváděli obzvlášť zajímavý motoristický kreace, že se ani nedivím, že má ta silnice pověst jakou má. Tady by měli policajti buzerovat motoristy a ne někde ve městě 200 metrů před značkou konce města.

Železný Chlíst 2015

No jo, už je to tak, další ročník Železného Chlísta je za námi. A i po mé sedmé účasti v řadě musím konstatovat, že jsem byl opět konzumací tohoto sportovně-společensky-kulinářského podniku uchvácen. Je až s podivem, jak se daří organizátorům a klukům a holkám z Chlístovic držet laťku závodu nahoře i v době, kdy bych řekl, že se podobné podniky buď silně „profesionalizují“ nebo zanikají. Ono taky to počasí je podezřelej držák, kdy za posledních sedm let co tam jezdím, bylo vždycky pěkně.  A to nevím, jak to bylo dřív, ale asi taky pěkně ne?

Co tedy napsat k letošnímu ročníku když organizace je už kvalitně zaběhnutá a všichni dělají všechno pro to, aby si závodníci připadali jako doma a to se jim daří převelice. Tak snad několik postřehů a perliček z průběhu závodu.

Před závodem:
Dva týdny před závodem jsem absolvoval rodině-tréninkově-pracovní kemp v Lužických horách. A to bylo sakra znát. Člověk by neřekl, co udělá jeden výjezd na Ještěd. Bylo mi jasné, že letos budu na kole do kopce cestou z Kutné Hory do Chlístovic trhat asfalt a že se pokusím alespoň jednou vyběhnout Smrťák :-).

Účastníci letošního zájezdu

Plavání:
No tak plavecká příprava byla v červenci slabší a tak byl cíl nezahltit se po startu a doplavat v klidu, abych to pak mohl pořádně rozkulit z kopce do Kutné Hory. Takže pěkně z kraje startovního pole a na pohodu. Za zmínku stojí, že v minulých letech se vždycky našel někdo, kdo lezl do neoprénu. Letošní teplota asi tak 40 na sluníčku od těchle choutek každého spolehlivě odradila. Jen sebevrah by lezl do neoprénu, aby si na něm pak časomíra, poté co ho vytáhnou z vody, smažila v depu vajíčka nahniličko. Voda měla příjemně osvěžující teplotu a její barevný nádech spolehlivě zabraňoval nervozitě z barakud, které se určitě u dna proháněly. Měl jsem z plavání takovou radost, že jsme si několikrát s plavajícím sousedem laškovně poslali vzájemně několik pěkných doušků skoro až do plic. A na kterém jiném závodu (snad kromě Czechmana) pořídí každému plavci takovouhle nádhernou souhrnnou plaveckou fotku. Při dostatečném zoomu se tam určitě najde každý. Já mám například žlutou čepičku a na levém předloktí skvrnu velikosti mexického dolaru. To jen pro případnou identifikaci :-).

Vesničko má středisková

A točíme na první bojce. Zde si všimněte toho plavce v červených plavkách jaký má vybroušený styl.

Kolo:
Lezu z vody, pár nacvičených akcí v depu a už to frčí na hlavní silnici na Kutnou Horu. A jak jedu kolem hospody v Černínech, tak si vzpomenu, že jsem si necvaknul na hodinkách další sport. To jsou zajímavé konotace. Holt ten adrenalin v depu dělá svoje a cvakám tedy až 150m po depu, čímž si zajímavě prodloužím v Garminu plavání. Cesta do KH je takovej fičák, že nemám čas ani na strach z rychlé jízdy z kopce. Permanentně mi chybí tak další dva těžké převody. Na druhou stranu cestou zpátky do Chlístovic je převodů až až a člověk si může zapřehazovat dosyta. Asi kilometr před kruhákem v KH jsem dojel kamion, který jel zase za nějakou dodávkou a tak jsem brzdil a brzdil a ti před kamionem mi trochu odskočili. Ale to nevadilo, hned za kruhákem se ukázalo, kdo má namazané jaké stoupací vosky J. Taky už mi bylo jasné, proč to z toho kopce tak fičelo. Zpátky to totiž parádně fičelo z protisměru, takže to byla pořádná robota. Ale Ještěd byl znát a nohy byly silný. Druhé depo člověka potěšilo krásným výhledem na rotující čuníky ve vyžhavených plechových rakvičkách. Ale bylo holt třeba se ještě trochu zadýchat na dvou kolečkách v lese.

Kristepane. Prasata jsou hotový a my musíme ještě běžet.

Běh:
Kdo tam byl tak to ví a kdo ne tak ten se teď dozví, že běžecká část činí dvě kolečka kopírující trať běžeckého závodu Roháčova stezka. Koho by zajímal profil, může se kouknout na záznam z Garminu, ale rovina to není. Není. I přes veškeré odhodlání a povzbuzení předběhnutými protivníky na prvních kilometrech jsem ten Smrťák zase nevyběhl. Ale aspoň jsem pak běžel zbytek celé trasy, takže výkon byl solidní. Běžecký zážitek mi trochu kazil zákeřně ostrej kamínek, kterej se mi dostal do boty při přezouvání v druhém depu. Tak jsem při běhu z kopce klepal nohou a pokoušel jsem se ho setřepat někam, kde by tak nepřekážel. Ale nedal se. O strom jsem se při třepání kamínku opírat nechtěl, aby si pak nějaký soupeř nemyslel, že se držím vodiče a nemůžu se pustit z důvodu zásahu elektrickým proudem. Víte, jak to pak dopadá? Klacek, předloktí, žaloba za ublížení na zdraví, … Zpívá o tom Ivo Jahelka v jedné z jeho písniček, kde se zedník drží míchačky a klepe holínkou a šlechetný zachránce ho vezme násadou od lopaty přes ruce. No však to znáte sami.

Ale to už jsem se nechal podruhé pořádně zmáchat na občerstvovačce u kostela a spolu s jedním kolegou doklusával do Chlístovic. Ani jsem neměl moc chuť s ním o to padesáté místo v cíli závodit, ale jak jsme přiběhli ke hřišti, tak mě kamarádi povzbuzovači vycukali tak, že jsem nasadil ke smrtícímu trháku. Taky jsem logicky nechtěl, aby se k těm opečenejm čuníkům dostal přede mnou. Bohužel kolega to asi čekal a tak se nedal. Ale bylo to na krev.

Takhle se finišuje o padesátej flek.

No a v cíli už osvědčená klasika. Melouny, pivko, čuník. Jen na ty jitrnice jsem si vzpomněl až cestou domů, tak holt až příště.

Ty melouny v cíli byly letos fakt velký.

Musím moc poděkovat organizátorům, že se o nás letos zase tak dobře postarali. A to byla letos ještě jedna velká novinka. Nafouklej bazén na hřišti pro děti.

Profesionálové v akci

Co jen říct k tomuhle. Zde jsou slova zbytečná.

Ono se řekne hobby triatlon, ale i tak je třeba dostat ze sebe všechno. Zde je pár borců, kteří do toho dali všechno a určitě je to chvíli bolelo.

 

Děkuji Romanu Musilovi za fotky ze závodu. Fotky najdete na http://rmu.rajce.idnes.cz/Triatlon_Zelezny_Chlist_2015/

Tak zase za rok.

A zde je také organizátorské shrnutí jednoho z projektových managerů závodu Honzy Kavalíra http://kavalir76.blogspot.cz/2015/07/zelezny-chlist-2015-ohlednuti.html

Krakonošova stovka 2015

Tak si teď ležím na gauči s opuchlejma kotníkama, a protože pořádně nemůžu chodit tak si říkám, že o Krakonošově stovce radši napíšu něco hned, nebo bych se k tomu taky už nemusel třeba dostat.

Pro milovníky novinářských zkratek: Bylo to opět skvělé, bylo to skvělé, bylo to skvělé.

No a pro ty, co si najdou deset minut na čtení, zde je ten zbytek.

Letošní trasa. Bohužel bez Sněžky.

Musím říct, že jsem si loni K100 hned napoprvé zamiloval. Je to takový pro kluka z Polabí ideální mix náročnosti (100km/3550+) a domácí atmosféry. Ta se naštěstí nevytratila ani letos, i když se na start postavilo něco kolem 470 dobrodružství chtivých lidí. Ono se toho v rámci K100 koná ve Vrchlabí víc, jako třeba K55, K25 a pak cyklo závody. Ale K100 hraje jednoznačně prim. Prostě je to ideální podnik se solidně zrušit, ale neodrovnat se na dva další týdny. Zázemí bylo letos zas o kousek lepší a přistavené toiky vyřešily případný přetlak lidí na řešení problémů s přetlakem.

Tak ale nejdřív něco k výbavě, protože za ty prachy se člověk aspoň pochlubí, ne? Takže první novinka ve výbavě je nový batoh Salomon Skin Pro 10+3 Set. Mám ho se slevou už od podzimu, ale poprvé jsem ho byl provětrat až minulý víkend. Má to tolik skrytejch fičur, že jsem si musel na internetu pustit pár videí, abych o žádnou nepřišel. Nebudu to protahovat, ale třeba ta odepínatelná hadička od zásobníku na vodu, nebo ten systém uchycení hůlek, nebo ty postranní a přední kapsy. A jak to drží na zádech jako přilepený. No prostě bez chyby.

Další novinkou jsou po loňské úspěšné ztrátě obou nehtů na palcích z malých bot zbrusu nové botky Innov-8 Race Ultra 290. Balzám na nohy při dlouhejch podnicích. Žádný puchejře, žádný slezlý nehty, žádný podkluzování. Zkrátka dobrá volba. Jinak co se zbytku vybavení týče tak vše stejné jako loni.

Jo a ještě jedna novinka, poté co mi odešly Garmin FR910XT jsem pořídil FR920 a nastavil tam pro otestování UltraTac mód, tak uvidíme, jak si s tím hodinky poraděj.

Ale zpátky k akci. Přesun do Vrchlabí a zpátky byl letos luxusní a to autem tam i zpátky. Potud tedy bez připomínek. Hladká registrace a šup do pizzerie naládovat se energií. Pizza byla dobrá, pivo taky, ale nekuřácká část byla vyuzená solidně, takže po odchodu jsme smrděli až až. No jo no. Ale břicho jsem si nacpal k prasknutí a asi to budu trávit až do Harrachova. Ještě jsem v šatně chvíli špekuloval, jestli si vzít nepromokavou bundu nebo jen lehkou šusťákovku. Že bude pršet, bylo jasný. Otázka byla jen kolik, jak dlouho a jaká kosa bude na hřebenech. Nakonec jsem risknul lehčí šusťákovku s tím, že to prostě nějak přežiju.

Všechno se už pomalu chystalo ke startu. Na náměstí už do mikrofonu povídal kde kdo a furt se čekalo na Krakonoše. Dokonce měl odvahu vystoupit i někdo z KRNAPu. Jo kdo to totiž nevíte, tak po 48 ročnících nevedla trasa kvůli zákazu od KRNAPu přes Sněžku, ale víc Polskem. Debat kolem toho bylo všude na Facebooku moc, i pán z KRNAPU do mikrofonu mlel jednu bajku za druhou, a fakt mi hlava nebere tyhle manýry ochránců naší nejvyšší hory. Krakonoš stále nikde. On už mi loni přišel takovej lehce jetej, tak letos se asi zaseknul v hospodě trochu dýl a museli jsme odstartovat bez něj. Jediný zklamaný byly asi děti, co tam na něj třeba čekaly. Ale že si tohle organizátoři nepohlídaj, to je trochu na pováženou.

Tak schválně, kde jsem?

No ale to už jsme pelášili z Vrchlabí na Velteřice. Plán na letošek byl jasnej. Až na Žalí v klídku a pak se rozeběhnout a obdobnou taktikou jako loni se pokusit vylepšit loňských 18 hodin 20 minut. No s narvanym žaludkem pizzou to moc nestoupalo, ale postupně jsem se dostával do otáček. Zapnout čelovku, vytáhnout hůlky a hupky dupky přes Mísečky na Dvoračky. Přes Ručičky asfaltovej seběh do Harrachova a tam kafe na probrání před nocí. A pak ne moc atraktivní noční výlez na Voseckou. U Svinských kamenů už mi začíná bejt zima, mlha jak prase a tak na sebe natáhnu šusku a jak se dalo čekat, za 5 minut začalo pršet. Chvíli pršelo, chvíli padal sníh a občas i nějaká ta kroupa. K tomu foukal vítr a já nemohl najít v batohu rukavice. Ale byl to krásnej boj s hřebenem a počasím. Plánoval jsem tady běžet, ale nějak mi to nešlo, tak jsem jen rychle postupoval ke Sněžným jámám, kde tak zhruba začalo svítat. Letos tedy bez východu slunce zato se zážitky z opačného povětrnostního spektra. A pak přišlo to, na co jsem se hodně těšil. Takovej ten kamenitej chodníček na kamenopádu směrem k Petrovce. Loni to klouzalo jak čert, ale letos, i když bylo namoklo, tak ty nový boty držely na těch kamenech jak přilepený. To jsem teda nečekal. Chtěl jsem poslat kamarádům, co zrovna vstávali v Otrokovicích na Moraviamana, SMS aby se moc neflákali, ale nebyl signál, tak nic. Oni se stejně podle časů neflákali. Dále byla gulášovka na Lužické boudě. Cejtil jsem se podezřele dobře a tak šup do Polska. Na Sněžku tedy letos ne a tak bylo třeba seběhnout z Polany do Karpacze a pak to vydrtit nahoru na Pomezky. No co o tom říct. Karpacz má skokanskej můstek, novou lanovku, nový chodníky ze zámkovky, ale jinak takový nemastný neslaný. Obzvlášť když na vás na parkovišti povykuje maňas převlečenej za indiána, abychom mu něco hodili do kasičky. Zvláštní to zvyky. Zato ten výstup na Soví sedlo, ten byl rozhodně adekvátní náhrada za Sněžku, co se převýšení týče. Ono by si to nezadalo ani s kdejakým výšplhem na Beskydské sedmičce. Na rozdejchání před poslední částí K100 optimální. Pak už klasika Malá Úpa, Velká Úpa, Pec s poslední občerstvovačkou, poslední větší stoupák na Hrnčířské boudy a pak už jen úprk do Vrchlabí. Stejně jako loni blížící se cíl vlil do krve adrenalin a skoro celou cestu z Hrnčířských boud byl v poklusu.

Tady byla dřív krásná luční cesta. Civilizace holt postupuje.

Před Vrchlabím se prochází přes nádherné louky. Ale co to? Tam kde byla loni krásná luční cesta je letos vyprsklá asfaltka a na konci jak jinak cedule s informací o investicích z peněz EU. Tak takhle tedy ne prokrista. Klasická další prasečinka postavená z dotací.

No ale to už je tady cíl a čas 18:22:36. No tak vylepšení to letos nebylo, ale když odečtu ten výstup na Soví sedlo a to čekání při návratu pro zapomenutou čelovku, tak by to letos na staré trati zaručeně padlo. Ale to není důležité, protože to byla zase skvělá akce a doufám, že to bude dobrej odpich pro letní přípravu na podzimní maratony. Jinak startovalo cca 475 lidí a na trati to vzdalo něco přes sedmdesát lidí.

A co ty hodinky? Měl jsem ty Garmin FR920 v módu UltraTac (prodloužená výdrž baterky) s nastaveným pípáním po každém kilometru a naměřily mi závratných 127km. Bodejť by ne, když někde pípaly každých 500 metrů. Prostě přesnost v tomhle módu co snímá GPS signál pouze každých 30 vteřin je zoufalá. Máte s tím taky podobné zkušenosti nebo je problém někde u mě?

Pro pořádek, po jedné fotce jsem si vypůjčil od Elišky Majorové z jejího Facebooku a od hory200 z Rajčete. Děkuji.

Vltava Run 2015

Já vím, já vím, půl roku sem nic nenapíšu a teď se najednou vzbudím. Ale tohle prostě nesnese odkladu. A nebojte, o jeden dva retrospektivní článečky nepřijdete, už je mám delší dobu rozepsané.


Začalo to asi takhle. Už pár měsíců moc nesleduju co se ve světě českého amatérského běhu děje, protože mi tak nějak plíživě připadá, že se svět z běhu připosral a kde to jen jde, tak se o tom píše. A píše se všechno a furt dokolečka. Kdyby to šlo, tak svoji běžeckou rubriku má určitě i časopis Náš včelař nebo Svět dýh. O co víc se toho píše v časopisech a na sportovních serverech o to víc mi přijde, že blogeři upadají do letargie (třeba je to jen tou zimou) a do popředí se derou snad už jen facebookový mikro příběhy. Stejně asi ten facebook jednou ty blogy potlačí. No uvidíme. Tak v takovémhle rozpoložení mi Ondra napsal, že shánějí někoho na doplnění teamu na Vltava Run. Hmm hmm, Vltava Run, to mi nic neříká. Co to jako je? Neměl jsem zrovna moc času to zkoumat, tak jsem mu na to kývl a pustil to zatím z hlavy. Po nějaký době jsem prostudoval web a říkám si, aj jaj do čeho jsem se to nechal uvrtat. Celej víkend v čudu, drahý to je jak čert a uběhnu jen 30km, takže ani nic pořádně nenatrénuju. Jak já jsem se v tu chvíli šeredně mýlil, mi došlo až v neděli odpoledne v Braníku v cíli. Ale popořádku.


Už věci před akcí samou se povedly. Kluci si vyhráli s excelem a vytunili rozpis jednotlivých úseků k dokonalosti podle predikované výkonosti jednotlivých členů naší 12ti členné štafety. No pak pohodové teamové synchro v hospodě. Teda před hospodou přesně řečeno. A už to začalo vypadat moc dobře.

Logistiku akce je třeba důkladně naplánovat

Lidi byli rozděleni do aut, úseky přiděleny, všichni věděli, co mají dělat a kdy kde být a tak se šlo na věc. Naše štafeta pojmenovaná „Nečum a běž!“ startovala z Kvildy v sobotu dopoledne. Pokud některé běžce trochu točilo, že si ten název museli na našich zádech přečíst ve chvíli, kdy ho někdo od nás předbíhal, tak sorry, ale to nebylo primárně v plánu. No ale znáte to, soupeř je soupeř :-). Běžci z našeho auta se tedy dostali ke slovu až cca kolem čtvrté odpoledne a tak jsme vyráželi z Prahy po jedné odpolední ze Smíchovského nádraží. Smíchovské nádraží je spolu s Šervůdem u Hlaváku bezkonkurenčně nejděsivější místo v Praze, ale to jen tak na okraj. Ale maso to je.


No jak už to tak u mě bývá, nebylo by normální, abych si celovíkendové závody nějak neokořenil. Tentokrát to byla natržená rohovka ve středu a svatba v pátek. Rohovka se naštěstí zahojila a panákům jsem se vyhnul, ale pár piv padlo a v noci jsem si taky moc nedáchnul, takže klasika. Ale v porovnání s tou veselicí ve vlaku do Košic na maraton nebo s oslavou narození bratrovy dcery před celovíkendovým běžkováním, to byla z mé strany v podstatě abstinence. Nicméně dopolední balení a nákup zásob nepostrádaly lehkou míru chaosu. Ale boty jsem měl, takže v klidu.

A Jarda nastupuje na první úsek našeho auta.

Od našeho kápa di tuti alias kapitána štafety jsme si převzali startovní čísla, trička a samolepky na auto a jeli jsme vysadit prvního běžce z našeho auta na jeho úsek. Počasí vypadalo suprově, lidi byli zdravě nažhavený a pohodička byla na každém kroku. Na mě vyšel jako první úsek číslo 11 v sobotu večer. Něco přes 13km s cílem v Rožmberku. Trochu kopečky, ale už jsem se nemohl dočkat. Beru od Ondry štafetový kolík v podobě GSM lokátoru a vyrážím. První část byl okouzlující sing trail do kopce z kopce po kamenech a kořenech. Moje silniční boty moc nedržely, ale i tak jsem si to dokonale užíval. Zbytek pak byl už jen po silnici. Kopců bylo dost a nakonec jsem byl rád za ty včerejší piva, protože energie na pálení bylo dost a dost. Na závěr asi tak 2km padák do Rožmberka. Pádil jsem z kopce, co to dalo a bylo jasný, že stehna to zrovna moc v následujících hodinách neocení. Ale co, hlavně že je večírek. Dobíhal jsem zrovna se setměním a předal Radce do prvního nočního úseku. Takže čelovky, reflexní vesty, blikačky. Při přesunech autem byl na svítící běžce rozprostřený jak korálky na silnici nádhernej pohled. Naše úseky jsme měli za sebou těsně před desátou a tak jsme vyrazili do Krumlova na pozdní večeři. No jenže ne v každý restauraci takhle pozdě ještě vařej. Rozhodně ne v těch nekuřáckých navoněných a útulnejch. A tak jsme skončili v lehce zahulený hospodě U Bejka u otevřenýho okna. No, jak se to jmenuje, tak to tam i vypadá. Ale aspoň vařili a měli pivo. Pak už jen přesun do vesnice Hosty, kde jsme cca ve 4 ráno zase měli přijít na řady my. Myslím, že všichni čtyři z auta jsme toho měli za celej den popojíždění, běhání a čekání už dost a já jsem byl už solidně ospalej. Jak jsme rozložili spacáky, tak začalo krápat a občas to přešlo i v mírný déšť. Ale to bylo jedno, hlavně si aspoň na několik chvil schrupnout. Tady jsme moc nevychytali, že jsme se uložili nedaleko předávačky. Takže každou chvíli parkovalo nové auto, někdo někoho povzbuzoval a nebo řval „Už běží, pojď, pojď“. No na spánek to moc nakonfigurovaný nebylo, ale párkrát jsem do komatu upadnul a lehce odpočinul.

No Nečum a běž!

Na ty ranní úseky jsem se moc netěšil. Naštěstí jsem vyrážel až v šest a tak jsem nemusel svítit. Stačilo tedy jen vyřešit ranní bublání v bříšku a počkat na předávce. Úsek z Jetětic do Květova sliboval průběh oborou daňků. Skoro 8km mi dle očekávání dalo zabrat. Ty ranní běhy prostě nejsou nic pro mě. Navíc první kilometry byly do kopce, takže jsem se solidně zatavil. K tomu všemu se nějak nenaplnilo moje očekávání sledování dovádějících laní v ranní rose zpod roušky orosené pavučiny a kromě pokusu o vychrchlání plic to z mojí strany za moc nestálo. Konec úseku byl zase z kopce, takže dát tuhejm stehnům další kouř. Nálada v teamu byla čím dál tím lepší, všichni táhli za jeden provaz a šlapali jak hodinky. V 8 hodin jsme měli hotovo a co tedy s načatým dnem? No chtělo by to kávičku, dortík a dospat probdělou noc. Dle očekávání jsme nic otevřeného nenašli a tak jsem dal teplou sekanou s rohlíkem u Penny a jeli jsme odpočívat do Cholína do kempu. Jooo ten spánek, ten byl slaďoučkej.

A doplňujeme palivo U Bejka

A to už tady byly naše poslední úseky. Hradištko, Davle, Vrané nad Vltavou, Zbraslav. To už byla vyloženě sportovně společenská euforie. Sice se nám stalo, že jsme se nechali vycukat semaforem před Vraným, který našemu autu zajistil solidní zpoždění, a nesledovali jsme pořádně navigaci, což vyústilo v to, že jsme omylem čekali o předávku dál. Ale rychlý telefonát a ještě rychlejší přesun zažehnaly kalamitu. Ještě že organizátor mezi povinnou výbavu každého běžce zařadil nabitý telefon.

Tůhoškemp v Cholíně

No a pak už jen společný doběh do cíle v Braníku, focení a fronta na pivo. V tu chvíli nikomu ani za mák nevadilo, že jsou vyřízení, nohy je bolí jak čert a že v pondělí asi budou při chůzi ze schodů trpět.

Osazenstvo našeho auta

Sportovní zážitek to byl neskutečnej, ale hlavně ten sociální rozměr celý akce je prostě boží a potkal jsem spoustu novejch pohodovejch lidí. Byl jsem moc rád, že jsem se jim do štafety vetřel a měl možnost si to s nima solidně užít. Nakonec jsme těch 350km z Kvildy do Braníka zvládli za 29 hodin 50 minut což vyneslo 27 místo ze 176 štafet. A to jsme to ani moc nehrotili. Prostě si to všichni užili, jak jen to šlo. Podobnou akci jsem už skutečně dlouho nezažil.

A celá štafeta v cíli

No a nakonec pár postřehů v rychlých bodech

Logistika byla poměrně náročná a navigace v autě dost pomohla. Bez ní by to asi tak v klidu nebylo. Tak si jí příště taky určitě přibalte.

Moc mile mě překvapilo, jak byla pečlivě značená celá trať. Označit 350km je mega výkon a řekl bych, že zabloudit mohl jen ten, kdo běžel zbytečně rychle nebo někdy v minulosti absolvoval školení „Jak zabloudit – Level 3“.

Samozřejmě, že se nedá očekávat, že 176 GPS lokátorů bude fungovat bez problémů, ale proč se rozbil zrovna ten náš? Organizátor to ale rychle vyřešil. To horší to bylo s tím pouzdrem na ruku, ve kterém byl lokátor umístěn. Stahovací karabinka praskla na prvních úsecích a na ruce to nedrželo. To bude chtít pro příště vylepšit.

Pozitivní byl live tracking na webu. Ať už pro nás běžce nebo pro externí pozorovatele to bylo výborné. Třeba to organizátoři pro příště ještě obohatí o nějaké pěkné funkce a bude to ještě lepší.

Organizátor předem avizoval v propozicích, co zajišťuje a co nezajišťuje a to také splnil, takže nedošlo k nepříjemným překvapením.

V propozicích byly pěkně zpracovány všechny úseky včetně mapičky, převýšení, instrukcí pro auta atd. Navíc pro každý úsek byl připraven GPX záznam. No paráda.

Slovakman 2014

Musím to sepsat hned teď, protože od zítřka bude peklo v práci a už bych se k tomu nedostal. Tak alespoň stručně.

Ačkoliv jsem si loni říkal, že tři dokončené ironmany jsou pro mě tak akorát a že se pověnuju něčemu jinačímu, tak co čert (teda Kavalír se Štumpou) nechtěl, zaonačilo se to tak, že jsem v sobotu 2.8. zase vstával v pět ráno abych stihnul několik základních věcí a mohl se v klidu v Piešťanech ponořit do Váhu na startu ironmana s pořadovým číslem 4. A tentokrát jsem měl teda fakt natrénováno na osobák, jinak bych na ten start ani nelezl, no ne?

Takže cesta po D1 proběhla překvapivě dobře a Piešťany nás přivítaly krásnou bouřkou s přívalákem jak z učebnice meteorologie. Původně to vypadalo, že to bude na deset minut a hotovo, ale když už pršelo přes hodinu, tak to vnášelo trochu komplikace do prezentace, ale nakonec se to povedlo. Nevím proč, ale měl jsem vsugerováno, že náš hotel Satelit je hned u zázemí závodu a na start si ráno dojdu pěkně v bačkorách. Ale bylo to fakt jen šálení a hotel byl v centru města, takže ráno jsme razili na start autem. Náladu mi zvedlo jisté použití neoprénu a pak zase snížilo, že se plave v řece a bude tam proud. Ale prý ráno zavřou někde jez a nebude tak velký.

A chčije a chčije

Nejsem žádná prvnička a tak v noci spím a nervozitou netrpím. Sice je pokoj solidně vyhřátej, ale v porovnání s tou pecí loni v Otrokovicích to je parádní teplota a tak se budím chvilku před pátou. Čas je jen na jeden banán a sušenky. No a pak už jen zrychlený přesun na start a jdeme na to.

Už při rychlém rozplavání jsem si říkal, že to asi bude dneska super plavání a taky jo. Hned po startu se vyrazilo proti proudu a plavalo mi to neskutečně dobře. Tři okruhy s výlezem na břeh utekly jak voda. Jen bylo třeba dávat bacha u výlezu, protože tam byly nepříjemný kameny a balvany a hrozilo nakopnutí palce nebo až rozříznutí nohy. No z vody za 1:10. Asi to bylo o chlup kratší než 3,8km, ale náskok na osobák byl solidní.

A šup na kolo. Šest koleček po 30km po úplné rovině dávalo šanci ještě vylepšit náskok na osobák. Jenže to mělo chybičku. Jen kretén jako já si vezme na tak rovinatou trať kolo, které má vpředu kompakty. Točil jsem pedálama jak magor a kolem mě se hnali závodníci jeden za druhým. Navíc začalo solidně foukat, teplota se šplhala nahoru a průměrka začala padat. Nadával jsem si do blbců kvůli těm kompaktům a vyhlížel jsem depo. V posledních dvou okruzích mě to už fakt dost nudilo a celkem to kolo bylo solidně nezáživný. Představte si šest hodin čučet na silnici kousek před sebe a točit a točit. Takže kolo nakonec 6:13 a to byla dvacet minut ztráta na předpokládaný čas cyklistiky, ale i tak to furt bylo solidně rozjeté na osobáček.

No už se skoro balí :-)

Po rychlé výměně cyklo kraťasů za běžeckou variantu jsem nadšeně vyrazil na běh s tím, že cyklo opruz mám už za sebou a běh si užiju. Šest okruhů po sedmi kilometrech vypadalo sympaticky. Naládoval jsem BCAA a Anticrampy a první kilometry pěkně odsejpaly. Jenže to sypalo asi jen do 8km. Pak jsem se klasicky uvařil na přímém slunci a začaly problémy s příjmem tekutin a potravy. A když už odešlo i dýchání, tak jsem se rozhodl neriskovat kolaps přímo na trati a radši jsem začal postupně pochodovat s občasným marným pokusem o restart běhu. Byla to fakt fraška na běh, kdy moje jediná snaha byla nepoblít se přímo před korzujícími lázeňáky. A tak jsem si odpochodoval 30 kiláčků a sbíral síly na posledních 300 metrů, abych alespoň důstojně doběhnul do cíle a aby cílové fotky stály za to J. Maraton za 5:15 znamenal logicky konec snahám o osobák.

No a byl konec. Cíl za 12:48:40. Chvíli se dávat dohromady. Pozřít jsem nic nemohl a tak jsme dojeli na hotel, tam mokrej ručník na hlavu, protože jsem si dle očekávání přivodil lehčí úpal a čekání na to, až po všech těch kolách a šlehách přijde spánek.

Nakonec jsme se všichni úspěšně probojovali až do cíle

No abych pravdu řekl, tak jsem trochu zklamanej, že jsem nezúročil ty hodiny tréninků a zase jako už poněkolikáté jsem dojel na sluníčko a vedro. Ale co by taky člověk chtěl v srpnu, ne? A taky už to prostě pro mě není taková výzva a ty chvilky adrenalinu na startu a v cíli už nějak nevyváží ty věci kolem. Takže si tak myslím, že si dám od ironmanů pár let pohov a pak se uvidí J.

Nicméně musím poděkovat Soničce mé milované, že jsem mohl, zatímco hlídala ty naše dva teroristy, po ránech a večerech lítat trénovat a připravit se zase na tuhle devastaci.

P.S. Když jsme jeli v neděli po D1 domů, tak tam nějakému nešťastníkovi uletěla zahrádka se čtyřmi koly a málem jsme mu do toho najeli. No snad to přežil a všechno posbíral.

Krakonošova 100 2014

Při plánování, kde se před prázdninami proběhnu po horách, byla volba jednoduchá. Po dramatickém závěru Týnišťských šlápot, B7 2012, zasněžené Horské výzvě a další B7 2013 jsem měl už delší dobu v merku Krakonošovu stovku. V minulosti to pokaždé kolidovalo buď s ironmanem v Otrokovicích nebo do toho něco vlezlo. Tak konečně letos. Zrovna Krkonoše znám jen jako takové lokální místa podle toho, kde jsem pobýval na lyžích nebo běžkách. Takže Harrachov, Rokytnice, Špindl, Dvoračky, Mísečky. Ale hrozně rád bych si to propojil dohromady a k tomu je K100 jako dělaná. Vždyť já si ani nepamatuju, jestli jsem byl někdy předtím na Sněžce J. Trasa vypadala skvěle, žádná vražda jako na B7, a tak by to mělo být v klidu. Ale přeci jenom 100km budí respekt pokaždé ať je profil jakýkoliv.

Profil byl příjemný

Z Čelákovic vyrazila naše tříčlenná skupina vlakem. Na trati tři přestupy, ale všechno klaplo a k registraci jsme dorazili včas. Dokonce jsme vystupovali řádně obohaceni hutnou dávkou informací ze života dnešních teenagerů, protože na vedlejší sedačce jich sedělo spousta a mleli a mleli a mleli J. Ale klid, nebyli jsme jiní. Vyzvednul jsem si číslo s čipem a šel se převléknout. Hned od začátku bylo vidět, že organizátoři to nedělají poprvé a že to mají fakt rádi a udělali by vám všechno, co by vám na očích uviděli. Skutečně příjemná atmosféra ještě před startem. Převlékal jsem se v místnosti, kde je normálně dílna. Takže batoh na ponk a věci pověsit na svěrák, všechno pořádně promazat, zbytek nacpat do tašky a pomalu se přesunout na náměstí kde je start. Tentokrát jsem si dal pozor, abych toho do závodního batohu nedával zbytečně moc. Typicky se mi stává, že přinesu zpátky dvě třetiny jídla. Tentokrát jsem se rozhodl pro maximální podíl klasické stravy, takže bagetky se šunkou a sýrem, čokoláda, musli tyčky a tatranky. Pro jistotu pak dva gely a tři energetické tablety pro případ krize. Do camelu v batohu pak vodu.

Výjezdní zasedání z Čelákovic :-)

Na náměstí na podiu probíhal výklad trati na několik způsobů. Pak se dostavil i sám král hor Krakonoš a po pár minutách jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Trasa vypadala asi takhle:

Nepřipádá vám to jako Afrika? :-)

Takže na začátek a ještě za světla jsme se vyhoupli na Žalý. Bylo to cobydup a přesně v době, kdy jsme si tam pípali, se začalo stmívat. Takže po chvíli přišly na řadu čelovky. Pak Rovinka, Třídomí a Horní Mísečky. Celkem klidná část občas proložená během. Po rychlém čaji se pokračovalo na Dvoračky. Tady jsem nasadil svojí oblíbenou noční taktiku. Za někoho se pověsit, vypnout mozek, koukat na nohy přede mnou a pochodovat. Je to docela účinné v boji proti ospalosti. Každopádně na Dvoračkách jsme byli v mžiku a následoval běh po asfaltu z kopce přes Ručičky až do Harrachova. Běhat po asfaltu mi nevadí a tak to pěkně odsejpalo. Trošku problém byl, že mi nějak začínalo bublat v bříšku a tak jsem čekal, co přijde. Na Rýžovišti koukám na silnici, co se tam válí a říkám si, to tady snad někdo ztratil batoh, ne? A světe div se, ležel tam čerstvě sraženej jezevec. No fakt, jezevec. A pěkně velkej a macatej. Doufám, že ho nesejmulo čelo závodu, ale jen nějakej náhodnej řidič J. Po šipkách k občerstvení v Harrachově se pohybuju dost rychle, protože bublání v bříšku se přesunulo do střívek a bylo jasný, že každá vteřina bude hrát roli. Navíc začalo pršet, takže jsem vytáhl šusťákovku a sundal jsem jí pak až před Pomezkama. No stihnul jsem to jen tak tak. Posilněn kafem a kofolou a o pár deka lehčí jsme se vydali do nekonečného kopce na Krakonošovu snídani. Celkem nuda a tak se zase za někoho hákuju a vypínám mozek.

Krakonoš na Krakonošově stovce? Hmmm, hmmm.

Ani nevím jak, a najednou koukám, že jsem u sněžných jam, kde se začínalo rozednívat. Po chvíli jsme po hraničním hřebenu dorazili k takovému kamenopádu, kterým vedla nádherná cestička z vyskládaných kamenů. No připadal jsem si jak v nějaké počítačové arkádě. Všelijak se to klikatilo nahoru dolů a chvilka nepozornosti by znamenala rozmáznout se o šutráky a ztrátu jednoho života nebo game over. Docela adrenalin. Jeden závodník se nás pokusil předběhnout, ale nějak to nezvládnul a skončil na šutrech dole. Naštěstí se mu nic nestalo. No pak následoval úsek na Špindlerovku, kde musím říct, že mě nic v paměti neutkvělo kromě spálené Petrovky a krásného výhledu právě na Špindlerovku. Jo a to už byla půlka cesty za mnou a tedy zastávka na ultra mega čupr gulášovku, čaj a výměnu ponožek na Lužické boudě na 52km.

Od tohohle bodu jsem měl v plánu odpoutat se od Míši, která znala trať už z loňska a vydat se razantně dopředu i s rizikem neznalosti trati. No tak první pokus byl nahlodán hned nad Špindlerovkou, kde jsem zapomněl odbočit správně do Polska a málem jsem šel jinudy. A druhý pokus skončil opět skoro kufrem, tak jsem se rozhodl, že nebudu riskovat a doběhneme to radši spolu. Přeci jen znalec trasy je k nezaplacení. Ta cesta v Polsku byl zajímavej singltrek se vším možným. Kameny, kořeny, bahníčko, prkenné chodníky. No na co si jen vzpomenete. Z jednoho místa byla už vidět Sněžka. Ještě sice v dáli, ale byla tam J. Cestou na Sněžku byla ještě příjemná občerstvovačka v Domku Mysliwski, kde měli kafíčko a šmakózní sušenky. To se to hned jinak šlape do kopce.

Jen ta Sněžka se moc nepřibližovala, ale zato se nám otvíraly nádherné výhledy. Jako třeba tenhle.

Tohle ani nepotřebuje popisek

No nakonec jsem pod Sněžku dorazil, dal jsem si gel, aby se mi líp dobývala a vydal se do toho krpálu. Vítr tam fučel fest a zima byla taky obstojná, ale na jeden zátah jsem to vydrtil až nahoru. Splavenej jsem zalezl do Poštovny na kontrolu a tam svítila venkovní teplota 1,6 stupňů. No moc příjemný to venku nebylo. Lidi z čela závodu reportují, že hned z rána se na vrcholu v tý siberii fotila svatba. No tak zajímavá myšlenka no né J?

Vzadu Sněžka a tam za chvíli budu

A už jsem tam. Vichr a 1,6 stupně.

Cestou ze Sněžky jsem začínal silně cítit oba nehty na palcích u nohou. Nějak jim ty seběhy nedělaly dobře. A taky mi pěkně začínaly tuhnout nohy. Naštěstí přišla občerstvovačka na Pomezkách, kde byl chleba se škvarkama, marmeládou, čaj a pivo. Tam jsem se docela srovnal.

Úsek z Pomezek přes Malou Úpu, Spálený Mlýn, Janovy Boudy, Velkou Úpu do Pece by byl býval krásně běhatelný, kdyby mě zrovna nebolely nohy. Ale občas jsme popoběhli, aby se ty nohy trochu rozhejbaly. Předbíhali jsme jednoho kluka, co si furt tahal gatě na prdeli. Ten chudák musel mít asi hroznýho vlka. A v době, co jsme kolem něj běželi, jsem ho koupil taky, ale zatím jen malýho. Jeden úsek tam teda hnusnej byl a to seběh z Janových bud do Úpy. Po asfaltu a z prudkého kopce dolů. Přesně tady jsem se rozloučil s oběma nehtama na těch palcích, protože bylo jasný, že se mi pod nima udělaly puchejře a ve dnech následujících po K100 mě zajisté opustí. V podzimních výprodejích si budu muset koupit větší boty, protože se mi to samé stalo už na B7 a nemám zájem to opakovat na každé stovce.

Jedna předstartovní s jedním z pozdější dvojice vítězů Jirkou Helleším

V Peci jsem pro jistotu ještě vyměnil ponožky a namazal rodícího se vlka. A to bylo na poslední chvíli. Naštěstí to pak bylo v klidu až do cíle. Posledních 18km před námi. To už se dá. Ale moc to neutíkalo, protože cesta do kopce na Hrnčířské Boudy dávala docela zabrat. Naštěstí každej kopec jednou skončí a tak najednou koukám na ukazateli Vrchlabí 11,5km. Jako by mě polili živou vodou. Začali jsme běhat čím dál víc a dobíhali jsme dost lidí, které jsme pak nechávali za sebou. Další ukazatel Vrchlabí 5km znamenal adrenalin do krve a pálit to přes louky do cíle krávy nekrávy, elektrický ohradníky neelektrický ohradníky. Pak už byly vidět věže zámku ve Vrchlabí, pak už i kostel a doběh do cíle. Trvalo mi to 18 hodin 20 minut což je myslím takovej pěknej průměr a příště to bude určitě rychlejší. Zase jako vždycky obrovská euforie z té pokořené vzdálenosti a z té krásné trati.

Guláš a pivko v cíli neměly chybu. Pak se převlíknout, umejt, najít spojení domů, kde musím poděkovat pořadatelům, že mi ochotně poskytli počítač s internetem a zrychleně se přesunout na nádraží abychom stihli vlak. Na přestup v Chlumci náš vlak přijížděl se zpožděním a tak drážní rozhlas hlásil „Urychleně přestupujte do rychlíku …“. Ha ha ha, po té, co vám ve vlaku brutálně ztuhnou nohy a všechny bolístky se začínají ozývat, nepřipadá urychlený přesun v úvahu a pohyb vypadá spíš jak klácení zombií. Kdo se na to koukal z peronu, musel se fakt bavit.

Pohodička v cíli

Z nádraží jsem se radši nechal odvézt domů autem mou milovanou, protože mě ty palce začaly nepříjemně bolet. Doma horká vana, večeře a smrtelně hluboký a zasloužený spánek. Píšu to čtvrtý den po závodu a palce furt bolí jak čert. Nějak se těm puchejřům pod nehtama nechce splasknout a ani když jsem jim trochu pomohl, to není nic moc. Holt to chvíli potrvá, i když jindy to víc jak dva dny netrvalo. Běhat ani jezdit na kole ještě kvůli těm palcům nemůžu a tak se aspoň pověnuju plavání a nějakému posilování na nadcházející triatlony.

A co říct na závěr? K100 je fakt nádhernej závod s pořadateli, kteří by se pro vás rozkrájeli. Když vyjde počasí, tak to je nezapomenutelnej zážitek zdolat tu trasu po Krkonoších včetně Sněžky. A ne že tam příště pojedete všichni a na mě nezbyde slot J, rád bych se tam jednou vrátil a díky znalosti trati vylepšil tamní čas. 

Fotky jsem si různě povypůjčoval zde:

http://mksdelly.rajce.idnes.cz/48_.rocnik_Dialkoveho_pochodu_KRAKONOSOVA_100_-_20._-_21.jun_2014
http://hory200.rajce.idnes.cz/Krakonosova_stovka_-_Vrchlabi_20_-_21.6.2014

Czechman 2014

Tak další dlouhý závod za mnou. A protože dlouhé závody si zaslouží report, tak tady je. Report se hodí minimálně i z toho důvodu, abych si byl pro příště vědom chyb, které jsem zase nasázel. Na těchle závodech se prostě člověk furt něco učí i když je to už po několikáté, co jde na start. Takže postupně.

Forma letos byla jako nikdy jindy. Běžecky jsem na tom fakt dobře, plavecky takovej lepší průměr, jen na kole jsem toho moc nenalítal, ale věřil jsem, že mi to sedne. Nemá cenu nastupovat do podobnýho závodu s jiným předsevzetím než je osobák, protože dávat si takovou sodu jen pro účast mi nepřijde moc smysluplné. Jediné, co mi nehrálo do karet, bylo ohlášené počasí, protože přechod z „chladna“ do tropických teplot je pro mě vražedný, ale když to fičí, tak se na počasí moc nekouká. Takže cíl byl jasnej, dostat se pod 5:34:00.

Kdo mi to tam leze do záběru, když běžím do cíle :-)

Letos se opravdu snažím jezdit na závody s pořádnou časovou rezervou, abych v klidu zaparkoval a vůbec všechno probíhalo pokud možno kontrolovaně. Takže jsem dorazil kolem půl desáté, zaparkoval jsem ve stínu, pozdravil spolubojovníky a v naprostém klidu se zaregistroval. Pak zpátky k autu, připravit věci do depa a vydat se to všechno uložit. A hle, už tady byla první lehkovážnost. Parkoval jsem od centra závodu tak kilák a půl a vydal jsem se do depa v pantoflích, co je používám do bazénu. Jenže ujít 20 metrů v bazénu k vodě a kilák a půl do depa je rozdíl a výsledkem byla stržená kůže na obou palcích a dalších prstech až na masíčko. No naštěstí to bylo shora a tak to na závodění nemělo vliv, to až potom doma. Takže první minifail dne byl zde.

Pak to byla klasika. Uložit věci di depa, rozprava, kde nás upozorňovali, že start je z pláže a deset minut před startem nebude nikdo ve vodě, nasoukat se do neoprenu a rozplavba. Takže nás deset minut před dvanáctou vyhnali z vody, já jsem nastavil na hodinkách automutisport a čekalo se. A čekalo se a čekalo se a 500 lidí navlečenejch v neoprenech čekalo jak vyvrhnutý velryby na Somálským slunci až přiletí vrtulník aby mohl natočit start. Nakonec vrtulník přiletěl a nahrnuli jsme se do vody jednak se příjemně zchladit a pak taky se lehce poplácat, protože 500 lidí to už je přeci jen vaření ve vodě. To zdržení startu byl teda takovej organizátorskej minifail, ale dalo se to přežít, nejsme padavky ne? J Naštěstí tyhle starty nejsou taková mlátička jako na kdejakým sprintu a tak se to obešlo bez nějakých kopanců získaných nebo uštědřených. Podle mě je plavání v tomhle jezeře bezkonkurenčně nejlepší co jsem kde plaval. Krásně průzračná voda. Pod vámi se proháněj hejna ryb a dno si můžete prohlížet dle libosti. Jen já jsem asi trochu zblblej z těch amerických kriminálek, protože vždycky jak ve vodě zahlídnu dno, tak se vyděsím, že tam uvidím trčet ruku ze dna, nebo ze zaletovaného sudu a to mi hned vyskočí tepovka nahoru J. Ale tady je to v pohodě. Plave se mi skutečně dobře. Jen jednou jsem se skoro pozvracel, když mi závodník co plaval vedle mě, hodil vlnku přímo do nádechu a chvíli trvalo, než jsem to rozkuckal a vykašlal. To od něj nebylo pěkné a za trest jsem mu uplaval. Jen jsem mohl plavat trochu přímočařeji na ty bojky a nenaplavávat si tak. I tak plavání za 36:17 byly hned dvě bonusový minuty proti zdejšímu osobáku z 2011. V depu hladkej přechod. Jen jsem se teda trochu motal při nandávání ponožek, asi jak jsem furt koukal na to dno. Sice se všude lepila tráva, ale kdyby to byl písek, tak by to bylo mnohem horší, takhle to bylo příjemné měkké proklusnutí depem.

Na startu 500 lidí.

Takže dál kolo. Plán byl jet to tak o 5 minut pomaleji než ve 2011, tedy těsně pod 2:50, a pak to pěkně natáhnout na běhu. Skočil jsem na kolo a jedu. Ale kurnik co se to děje. Předjíždí mě jeden cyklista za druhým. To není normální. Kouknu na tachák a nic nevidím. Na těch kostkách v Kříčeni se mi hnulo čidlo a přestalo mi to měřit. Sakra to byl teda z mý strany další minifail. Pokaždý se mi to čidlo na vidlici na kostkách nebo špatném asfaltu odkloní od čidla na drátech a přestane to měřit. Nevíte, jestli se dají sehnat nějaké vymezovací pacičky, co to na tý vidlici udržej na jednom místě? Je to Sigma. Nebo to řešíte nějak jinak? Mě to už totiž celkem solidně vytáčí. No nic říkám si, přepnu hodinky na zobrazování aktuální rychlosti a pojedu dál. Aha, jak jsem na Garminovi mačkal ten postranní čudlík na změnu obrazovky, tak jsem nešikovně zmáčknul LAP a už mi to hlásí, že mám začít běžet. Kurva, kurva, kurva, další minifail. Takže teď budu bez informace o rychlosti a to se přese mě furt někdo hrne. No nic, jedu si svoje tempo, o kterém si myslím, že je tak akorát. Mám ale dojem, že ty vysoký ráfky nějak nejedou. Když mi spadnul v jednom kopečku po blbým přehození řetěz, tak taky kontroluju špalky, jestli nedřou o ráfky. Nedřou. Hmmm. Budu muset udělat nějaký průkazný test těch ZIPPů a Ksyrií. Jestli oni náhodou ty nízký Ksyrie, který jezdím o trénincích, přeci jen nejezděj líp než ty starý vysoký ZIPPy. Nicméně první kolo uteklo v pohodě, druhé taky a před třetím kolem občerstvovačka hlásí, že nejsou ionťáky, ale jen voda. Tak to je minifail zase z druhé strany, ale nic fatálního, aspoň se s tím můžu polejvat. Ve třetím kole na mě začíná padat nějaká deka. Sice začínám předjíždět odpadlíky, ale to sluníčko mi dává zabrat. Sigma ukazuje hrozivých 38 a záda to intenzivní svícení taky moc neoceňujou. Kdo by se mazal opalovacím krémem, když se to stejně otře do neoprenu, že. Takže další minifail je na světě. Koukám na hodinky a zjišťuju, že mi to nějak trvá a taky jo, do depa přijedu solidně prosolenej a zblblej za 2:59:44, což je nepříjemnejch 16 minut zásek proti 2011. No to se teď budu muset na tom běhu pořádně pochlapit, abych to stáhnul. No co, asi jsem se na tom kole flákal a tak teď budu mít na běh sil dost. Ale dát půlmaraton za 1:53 v tomhle vedru bude asi oříšek. Jo a jak si zpětně uvědomuju, tak cyklistická trať nebyla plně uzavřená, ale nevybavuju si jedinej okamžik, kdy bych si pomyslel, že mi tam nějaký auto překáží. Jezdila tam ta auta vůbec?

No tak aerodynamickej ten posed zrovna není :-)

Hned jak jsem se přezul, tak jsem do sebe hodil Shlehu abych se probral a Magneslife aby si křeče nemyslely, že u mě jim bude dobře. Dva okruhy po 10,5km. Začátek šel jak po másle. Jen se mi podařilo urvat šňůrku z gumy na číslo a tak mi to číslo pěkně plandalo jen na té druhé. Další bezvýznamný minifail. Normálně si to ještě přidělávám špendlíky, ale dneska zrovna ne. Naštěstí ve startovní tašce byla jedna náhradní přehazka, takže újma na materiálu byla do dalších závodů nahrazena. Zkontroloval jsem odstup na Honzu Kavalíra, a kdyby vytuhnul, tak tady byla ještě šance ho doběhnout. Neběžel jsem sice tak rychle, jak bych potřeboval, ale posouval jsem se polem dopředu a šlo to dobře. Bohužel dobře to šlo jen ve stínu. Jak jsme u Starých Ždánic na osmém kilometru vyběhli na přímé slunce, tak to byl konec. Jako bych dostal pěstí rovnou do tlamičky. Zamotala se mi hlava, ztratil jsem pravidelné dýchání a začal boj. A taky tady skončil sen o osobáku. Co občerstvovačka, to voda na hlavu, voda na záda, voda, kola a gel do mě a zase kus běžet. Občas jsem dal solné tablety, ale křeče už větřily, že se ke slovu taky dostanou. No posledních 5km byl solidní pochoďák. A poslední 2km co krok to minikřeč. Spousta lidí si stěžuje na nedostatečné občerstvovačky a že jim docházela voda. Slabší byla jen ta postcysklistická a to před závodem organizátor upozorňoval, že tam bude jen to, co zbyde z kola, takže bylo třeba se soustředit na tu u cíle. Mě to tak strašný nepřišlo. Jak to bylo ale ke konci závodu bohužel nevím a asi tam fakt docházelo hlavně v situaci, kdy lidi dva kelímky vylili na sebe a až ten další do sebe. Každopádně velkou poklonu si zaslouží všichni dobrovolníci. Dělali, co vám na očích viděli a to všechno s velkou snahou a nadšením. Ti mají za mě velkou pochvalu.

A už to pomalu vaří.

Cíl. Hurá cíl. Běh nakonec za 2:07, stejně jako ve 2011. Celkem za 5:49:26. Musím říct, že tentokrát jsem byl teda dost zklamanej, protože na ten osobák jsem si fakt věřil. Nechci se moc vymlouvat na počasí, protože když to jede, tak se na počasí nekouká, ale mě to tentokrát na kole moc nejelo a to byl základ neúspěchu. A pak taky ty moje minifaily, to si prostě musím příště odpustit. V cíli jsem si vyzvednul moc pěkný finisherský triko, zdlábnul jsem těstoviny a vydal se na cestu domů. Doma jsem si dal Plzeň a hlava mi z vedra pulzovala ještě druhej den dopoledne, takže vyškvaření na sluníčku bylo zřejmě fakt solidní. Ale pěknej závod to letos byl, to zase jo.

Z Facebooku jsem se pak dozvěděl, že třeba Lenka Králová zlomila řídítka, hodila mrchu na kole a i tak doběhla na třetím místě. Tomu říkám ukázková bojovnost. Nebo třeba Honza Kavalír byl tak natěšenej na start, že při oblékání do neoprenu utrhnul zip a musel plavat jen v kombinéze a i tak si zajel osobák.

Fotky jsem si vypůjčil odsud http://prochisport.rajce.idnes.cz/Czechman_Triatlon_2014/ a ze stránek pořadatele.