úterý 28. září 2010

Běchovice, další čárka, nic víc.

Běchovice-Praha, závod s obrovskou tradicí, na které občas organizátoři až příliš lpí, má za sebou další ročník. Jak ho viděli ostatní moc nevím, protože nějak neblogujou, ale zato bych se zmínil o tom, jak jsem to viděl a vidím z pohledu zapáleného hobíka.

Moje letošní účast znamenala pátý pokus ztéct tento náročný závod se ctí. Jako každý můj start se to až tak nepovedlo a po těch pěti startech už asi vím, kde je zakopaný pes.

Jak každý ví, kvalitní zaběhnutý čas musí být podpořen kromě tréninku i velkou měrou psychického odhodlání a nažhavení na závod. A kde není nažhavení a zápal pro věc, tam není ani uspokojivý čas a naplnění zážitku ze závodu. A to je přesně můj případ v běchovickém podání. Pokusím se shrnout výčet faktorů, kvůli kterým se zde na startovní čáru zase stavím úplně bez emocí naplněn flegmatem až po okraj.

Tak nejdřív ten nejchabější se všech chabých a to počasí. Buď je dost teplo a fouká proti, nebo je dost teplo a fouká do zad. A nehledě na směr větru mě tohle zářijové teploučko nádherně uspává a otupuje. Teda letos byla vzácná vyjímka, stejně jako když fouká do zad, a to že pršelo a byla zima. Zimu já mám rád, ale ten déšť to byl silný motivační degradátor. Ležím si takhle doma a říkám si „letos na to prdim“, no ale zase startovný je zaplacený a škoda dvou stovek. Takže měním plán na „pojedu tam a aspoň si pěkně zatrénuju“. Tak jo.

Další faktor je ubíjející čekání. Při logistické realizaci Běchovic volím variantu příjezdu do Běchovic autem, parking, závod, MHD zpět do Běchovic a autem domů. No, a aby člověk alespoň nějak smysluplně zaparkoval, tak musí do Běchovic dorazit s pořádným předstihem. Kdo tam není s autem před desátou, tak má problémy. Takže tam pak dvě hodiny zevluju, posedávám v autě a další kvantum motivace se rozpouští. Většinou není ani s kým pořádně pokecat, protože všichni jsou někde zalezlí. Letos to bylo obzvlášť nezáživný. Kvůli dešti se buď všichni kašili ve škole nebo byli zalezlí v autě. Ono sem taky jezdí hlavně hodně chrtů a těch moc neznám. Vytvářejí se skupinky oddílových kolegů a ty zase probírají furt dokola stejné nezáživné věci.

Poslední věc je forma startu, kdy veteráni a ženský startují odděleně od nás mladíků. Na ostatních závodech se honím právě s veterány a to tady prostě odpadá. Časomíra je čipová a těch veteránů už taky není tolik, co bývalo dříve, tak by to snad mohli spojit. Ještě mi přijde logický oddělit ženský od chlapů kvůli přehlednosti pro televizi. Ale aspoň mají veteráni dokonalý přehled, jak na tom v závodě jsou, když se jim do toho mladý nemíchaj.

S tím dlouhým tričkem jsem to asi trochu přehnal.

No a pak přijde start. Letos jsem vyrazil rozvážně. Ale co to, nějak se nemůžu na prvních kilometrech rozdejchat. Asi sem si neměl brát to elastický tričko. No běžím si teda v klídku, držím submaximální dechové tempo, abych to v pohodě udejchal a nemusel přecházet do chůze. Kilometry ubíhají. První táhlý kopec dávám v klidu a hrdlořezák si dost užívám, protože sil mám dost. To byla ale asi tak poslední zábava. Pak už cíl a snaha se co nejdřív převlíknout do suchého. Letos 48:35, což ve finále není až taková bída když si vezmu, že se mi tady už dvakrát „povedlo“ překročit padesátiminutovou hranici. Zázemí ve škole je výborné, ale ta fronta na sušenky a čaj je teda trošku moc dlouhá, i když dost rychle postupuje.

Po rychlém depu ve školní jídelně tradá na MHD a autobusem, co jezdí dvakrát do hodiny, návrat do Běchovic. Jak to je asi s kapacitou autobusu a počtem běžců, co by rádi zpátky ke startu, asi nemá cenu rozpitvávat. Ale letos jsem dokonce stál na podlaze autobusu, takže docela komfort. Tady by se mohli organizátoři trochu poučit a zajistit tak dva tři autobusy co běžce vezmou od cíle zpátky na start. To by nemělo chybu.

Zbývá už jen nasednout do auta a dopravit se k domovu. Jako tradičně odsud odjíždím emočně a sportovně nenaplněn. Jsem aspoň rád, že mi nevykradli auto u startu a batoh v cíli, protože pro lapky je tohle ideální konstalace když vědí, že auta tam budou stát bez dozoru minimálně hodinu.

Tenhle závod mi prostě vůbec nesedí, a jestli se příští rok s někým konkrétním nevyhecuju do závodění, tak ho asi už skutečně vyškrtnu ze své podzimní termínovky. Nějak ty zápory pro mě jako hobíka totiž převyšují klady. A jezdit si tam jen pro odznáček a tričko nějak ztrácí význam.

P.S. V rámci Běchovic se jezdí i Inline závod. Celkem atraktivní záležitost. Nicméně letošní déšť vystavil bruslařům stopku. I tak jsem jich několik v tom lijáku v Běchovicích viděl. Dokonce manželský pár i s kočárkem. Tomu říkám zápal pro věc.

Výsledky tady.

čtvrtek 23. září 2010

Prázdninové drobení 2

Takže plynule navážu na minulý spot a pokračuji v prázdninových drobcích. Časově se dostáváme už za ironmana, takže zde máme první závody po hutném zážitku z Německa.

Triatlon Mělice

Hledám nějakej sprintík a narazil jsem na triatlon v Mělicích. Píšou, že startovné zdarma, no tak to si nechám líbit. Na poslední chvíli se registruju a několik hodin na to je už „vyprodáno“ a registrace přes web je uzavřená. Uf, to bylo o fous. V Mělicích to mám nastudované už z Czechmana, takže jedu najisto. Organizátor téhle příjemné akce podstoupil jistě vyčerpávající papírovací torturu a zajistil pro závod dotace z euroregionálních peněz. Což je věc nevídaná. Takže sportovci byli bohatě obdarováni startovným, graficky luxusně zpracovaným finisherským tričkem, občerstvením a gulášem v cíli. No klobouk dolů před schopnostmi organizátorů.

Počasí vyšlo zase prvotřídní. Ovšem plavání o sto padesáti hlavách a adekvátně tomu končetinách bylo kupodivu jedna z největších mlátiček co jsem zažil. Asi jsem byl na dost špatném místě ve vodě. Celejch 750 metrů jsem nemohl udělat dvacet temp kraulem v celku. Buď jsem narazil na prsaře, nebo jsem se s někým srazil ze strany. No jak říkám, maso.

Kolo bylo částečně po trati Czechmana s návratem do Lohenic. Po plavání jsem byl plnej sil, tak jsem do toho začal bušit a předjížděl jsem jednoho za druhým. 24 kilometrů průměrem 37km/h nebylo k zahození. Jinak na kole nic zajímavého. Jo a ten zajíc co se povaloval u silnice při Czechmanovi už tam nebyl. To víte, krize je krize :-).


Běh byl na několika okruzích v přilehlém lesíku. Trochu ouzká cestička pro tolik běžců, takže to chtělo dávat majzla. Běželo to docela dobře a dařilo se mi držet pozice. Ale teplota nebezpečně stoupala. Jenže pět kiláků je jako když plivne, takže cíl byl coby dup. V cíli už čekaly banány, melouny a guláš. Jo to byla dobrota.

Po Železném Chlístovi další moc vydařená akce. Letos mám docela šťastnou ruku na výběr závodů.


Kolínská desítka

Triatlonům odzvonilo, na duatlony se nechystám, tak bylo na čase začít plnit podzimní běžeckou termínovku. A první čárkou byl jeden z novějších závodů desítka v Kolíně. Po příjezdu do Kolína na atleťák jsem musel konstatovat, že tamní atletickej oddíl v tom umí asi dobře chodit. Schrastili peníze na úplně novej čtyř set metrovej ovál s kompletním příslušenstvím, který nahrazuje starou třístovku. No prostě paráda. Gratuluju, to se to bude závodit. Toho se v Čelákovicích asi nedočkáme, tady to maj holt pod palcem fotbalisti.

Trať je to obrátková, po rovině a určitě se tam dá zaběhnout pěkně rychlej čas. Moc jsem toho neočekával, protože rychlost jsem v podstatě vůbec netrénoval. Bral jsem to spíš jako takové nakopnutí do podzimní sezony. Prvních pět kilometrů celkem šlo, ale pak mi pěkně došlo a do konce to byl jen boj. V cíli za 46:11 to nebyla bůhvíjaká sláva, ale výsledek odpovídal tréninkovému složení, kdy jsem se připravoval na ironmana a trénink rychlosti jsem úplně vypouštěl.


Sezonu se mi podařilo nakopnout výborně. Vrátila se motivace, začal jsem zase trochu víc trénovat a další závody následovaly jak na běžícím pásu. Rasokros, Hodinovka v Houšťce, PIM desítka, poslední atletické klání v Houšťce atd. A forma stoupala. To už byl ale konec prázdnin, takže příště už zase normálně.

A výsledky obligátně tady.

úterý 21. září 2010

Prázdninové drobení 1

Tak a září je tady, prázdniny fuč a já bych rád psal o podzimních závodech nebo zpracoval několik postřehů z běžného života. Na to všechno určitě ještě dojde, ale dneska bych se chtěl ještě vrátit k prázdninovým akcím a zmínit několik zajímavých okamžiků, které za to určitě stojí.

Železný Chlíst

První prázdninové retro zastaveníčko bude Železný Chlíst a jeho nástrahy. Samotný závod proběhl hladce. Organizátoři nezklamali a připravili nádherný sportovně jedlovkový dýchánek o tom žádná. Nicméně zde je pár telegraficky zpracovaných vzpomínek, které mi utkvěly v paměti a lehce probleskují na povrch lebečních kostí šedou kůrou mozkovou až z těch míst, kde leží nestabilní paměťové centrum.

Konkurence byla velká, ale tenhle proutek naštěstí drtil ve štafetě

Ač ráno byla kosa, tak dopoledne už to začíná připalovat. Voda v rybníce je jak kafe. Uvidíme jaká je forma těsně před ironmanem v Německu. O neoprenech ticho po pěšině, tak to se asi nikdo nechce na oproti loňsku zkráceném plavání s neoprénem babrat. Cože? Při rozpravě se Honza K. alias pořadatel souká do gumy. Tak to né holenku, tak jednoduché to mít nebudeš. Hrrr do auta pro neoprén a už se do něj rvu, abych to do startu stihnul. Bylo to jen tak tak. Samozřejmě jsem si ho v tom fofru na třech místech proštípnul nehtama a to pěkně. Kurva drát. Cože, Honza K. nakonec ten neoprén sundal, takže jsem jedinej pacient, co poplave ve vyhřátém rybníce v gumě. No budu vypadat jak pěknej blbec ale už není čas na korekce. Start. Voda je fakt teplá a já v gumě stačím i mnohem lepším plavcům. Ke konci je mi pekelný vedro a začínám se dneska poprvé vařit. Spocenej až na prdeli a s čepičkou plnou potu lezu z vody. Skáču na kolo a pádím ke Kutné Hoře. Copak tam to jde. Je to pěkně z kopečka a pod čtyřicítku nejdu. Zpátky už je to trochu horší. Taháme se s Evou Čokrtovou střídavě do kopce a já jsem dneska podruhý uvařenej. Ale pěkně. Pití mi došlo už kousek za Kutnou Horou na prvním kopci. To že nemám svůj den je jasný a bude to ještě tuhý.

Sice jsem v tý gumě uvařenej, ale na fotce to nevypadá špatně :-)

Vlítnu do depa, odhodím kolo a pálím na kros. Depo bylo rychlý a myslím si, že mám Evu za sebou. Po tři sta metrech jsem dneska naposledy uvařenej a musím jít. Eva nikde, že by taky vytuhla. Jak šeredně jsem se mýlil jsem zjistil následně v cíli. Byla celou dobu přede mnou a získávala na mě těžký desetisekundy. První výšlap do toho ukrutnýho krpálu ještě zvládnu bez zastavení i když chůzí loudavou. Jsem tak rozhicovanej, že nemůžu běžet ani půl kiláku v kuse. Na občerstvovačce bych si nejradši lehnul do lavorku s vodou ale nepohrdnu ani kelímkama s vodou. Podruhý ten krpál nemůžu už ani vyjít a musím dvakrát zastavit a rozdejchat to. Pak už jen milosrdný cíl. V cíli jsem do sebe vyklopil litr a půl vody plus tři piva než jsem zahnal vražednou žízeň. Teda takhle jsem si pajšl neprotáhnul pěkně dlouho. No ale pivečko a čuník po závodě mi náladu vylepšili náramně. Organizace udržela vysokou laťku a pohodová atmosféra ovládla celý podnik. Odjížděl jsem naplněn. Jak sportovně, psychicky tak i bříško bylo plné, takže spokojenost náramná.

Pomooooc, honěj mě dvě ženský, ale dneska jim asi neujedu.

Ježiš to je to zase dlouhý. Takže do nápisu přidávám jedničku a pokračování z Mělic a Kolína příště.
Jo a výsledky tady.