Vychovej si svého plavčíka startuje

RVM mě v komentáři pod článkem Dokolečka dokola budou všichni dohola nahlodal k tomu, že jsem rozjel novou stránku na Facebooku Vychovej sisvého plavčíka. Uvidíme, jestli se to ujme, nebo to skončí jen tím, že lidi budou pod vousy nadávat na plavčíky a na neurvalce v dráze a nebudou se snažit aktivně tlačit provozovatele a plavčíky k nápravě dnešního zoufalého stavu. Takže lajkujte, hejtujte, piště svoje zkušenosti a hlavně pište provozovatelům bazénů, protože to jsou ti praví, co můžou plavčíkům nařídit vyšší aktivitu. Pokud tedy budou sami chtít. 

Pata, špička, celá noha

Občas se mě někdo zeptá, jakej je můj názor na běhání přes špičky nebo přes paty a posledně mě dokonce Advid v komentáři k článku vyzval, abych napsal svůj pohled na věc a reálné zkušenosti. Nu což, chtěli jste to, máte to mít J.

Mě osobně tedy dost udivuje, kolik na tohle téma už vyšlo článků a jak to jsou lidi schopný pak ve fórech rozebírat ze všech světovejch stran a hledat v tom snad nějakej tajem nebo prapůvod vesmíru. Já už to radši ani nečtu a řídím se zdravým rozumem.  A ten mi jako 80 kilovému pomalíkovi velí hodnotit to pouze podle dvou kritérií.

Zaprvé RYCHLOST běhu

Je snad jasné, že přes špičky má smysl běhat jen od chvíle, kdy je člověk schopen vyvinout patřičnou rychlost. Pohled na člověka co baletí po špičkách při 6min/km mi přijde lehce úsměvný, pokud tím tedy nesleduje něco speciálního, jako je třeba krátkodobé posilování lejteček. Mám takovej pocit, že ta hraniční rychlost by mohla být někde u 3:50 na kilometr, takže pro mě dlouhodobě nedosažitelné.

Zadruhé VÁHA běžce

A je snad zase jasné, že přes špičky má smysl pohybovat se pouze pro lehčí váhy. Opět, pohled na devadesátikilového špičkaře nepatří k těm oku lahodícím. O přetížených lýtkách a vazech ani nemluvě. Já mám 80, takže pro běh přes špičky opět mimo mísu. Ale osobně bych tu hranici viděl někde na 70kg.

Z výše uvedených bodů taky samozřejmě vyplývá, že si při mojí tělesné konstituci nebudu pořizovat ultralehké boty, co nemají na patě žádné odpružení, protože bych si tak vyrasil nohy, že na to radši ani nepomýšlím. Na skutečně rychlé běhy, kde jsem schopen dlouhodobě dopadat alespoň na přední část chodidla, mám Asics Gel DS Racer, které jsou tak akorát. Ale nejrůznější minimalistické výstřelky nejsou prostě nic pro mě.

Tedy shrnuto podtrženo, běhání přes špičky rozhodně smysl dává, ale jen u někoho, kdo si to může fakt dovolit. Pokoušet se běhat nějak násilně přes špičky nedává podle mě smysl, ono to přijde samo se zlepšujícími se výše zmiňovanými parametry. Nebo jste snad viděli nějakýho Keňana běhat přes paty? A Keňani jsou co? Lehký a zapeklitě rychlý J

No a nakonec se musím přiznat, že i já si dám třeba pár úseků přes špičky, ale to hlavně z důvodu abych si zablbnul a podráždil trochu lýtka. Rozhodně ne z důvodu, že bych se chtěl přesvědčit, že někdy uběhnu přes špičky pět kilometrů.

Dokolečka dokola budou všichni dohola

Včera S0cketka zveřejnila spot na svém blogu o tréninkové hodině kdesi v dalekém Londoně. Přiložila k němu následující fotku, kterou jsem si po svolení dovolil „přetisknout“.
 

Krásný ty cedulky na břehu

Taky se vám na ní dobře kouká? No ještě aby ne. Hlavně na ty cedule na břehu, co? Jednotlivé cedule ukazují pro jakou výkonnost plavců je dráha určena a je na nich jasně ukázáno, že je skutečně třeba v dráze plavat dokolečka. Přesně tak, dokolečka dokola, a když budou mít všichni čepice, tak budou i dohola a nebudeme si muset každou chvíli vyndávat z prstů namotané vlasy. No řekněte, není to výbornej nápad? A kdo to kdy u nás v nějakém bazénu viděl? Já teda nikde. A taky jsem nikde nezažil plavčíka, kterej by „vychovával“ plavce v téhle technice pohybu v bazénu. Buď čučej do knížky, notebooku nebo do blba a čekaj, až jim padne nebo nedělají nic a pak jsou už skutečně jen 3D grafický doplněk bazénu. A díky jejich nečinnosti tři paní radové plovající prsíčka a debatujíce o pí..vinách spolehlivě zablokují přes tři dráhy v bazénu.

Já už mám toho vysvětlování a dohadování se v bazénu s dalšími plavci dost, nehledě na to, že to ani není moje práce a tak vyhlašuji akci „Vychovej si svého plavčíka“. To že by někdo instaloval podobné cedule ani nedoufám ale pokaždé, když se nebude plavat dokolečka, tak za plavčíkem půjdu a budu ho tak dlouho prudit, dokud to tam nepůjde srovnat. A čím nás bude prudit víc, tak tím dřív se snad i v našich bazénech a drahách usídlí ten dobrej zvyk plavání do kolečka. No snad mi z toho nepraskne kolečko J

Že tam furt lezu do těch Běchovic

Haha, já bláhovec bláhový jsem si myslel, že letos to bude jiný, že se snad něco stane a mě to v těch Běchovicích zaběchovanejch letos výjimečně sedne. Dokonce jsem překecal kolegu z práce, aby tady byl nějaký silný motivační prvek a nebylo to jako každej rok, ale prd, prd a vořech. Snad géniové zodia káli, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti ubohému starci... tedy běžci samozřejmě. Možná, že zmýlil jsem se v planetární klasifikaci považuje drchničku a zazichu za rostlinu Saturnovu, kterou je bezesporu fenykl. Třeba se v nepřátelském znamení Štíra střetl mikrokosmos s makrokosmem. Zkrátka, Běchovice nejsou můj závod a asi nikdy nebudou J.

Silný optimismus před startem. S Jirkou Genzerem.

Poté co jsem se tedy letos na Běchovicích prezentoval výkonem 54:23, a nechci se vůbec vymlouvat na to, že jsem byl v tejdnu pěkně nachcípanej, tak to mě tak votrávilo, že jsem se rozhodl celej říjen proflákat a regenerovat. A musím říct, že mi to zatím vyloženě prospívá J Občas se věnuju burčáku. Občas se skočím proběhnout. Ale jen tak, aby se neřeklo. Občas si odskočím na nějaký pidizávody. Ale jen tak, aby se neřeklo. A pěkně si hovím. Holt ten maraton pod 3:30 budu muset dát až příští rok. Samozřejmě že je taky potřeba se pořádně před zimou vykrmit, protože jakmile najedu v listopadu na trénink, tak budou potřeba zásoby, protože se chystám důvěřovat svému sádlu J No fakt, dokonce jsem si po pár letech vypracoval dlouhodobej tréninkovej plán a možná na starý kolena najmu i trenéra.

Kola jsem už uložil na háky. To by člověk nevěřil, co udělá servis po dvou letech s řadícím systémem. Byl jsem u vytržení z toho, jak ten horák najednou lehce řadí.

Takhle to snad ani nevypadá, ale bylo to hrozný :-)

Kdyby se někomu, chtělo, tak se můžeme potkat 17.listopadu na našem večerním běhu v Čelákovicích. Zase během roku opravili významnou část chodníků, tak to bude komfortní jak nikdy J

A to je pro dnešek všechno, šmidra vydra.

Import souboru GPX do Garmin Forerunner 910XT

Před nedávnem jsem se pořádně vyvztekal, když jsem potřeboval do hodinek nahrát trasu staženou z internetu ve formátu GPX. Googlil jsem, zkoušel jsem a furt nic. Až jsem, po vstřebání několika rad od znalců, našel tuhle zaručenou cestu jak na to. Tak se to snad někomu taky hodí.

Základní znalost spočívá v tom, že jako GPX soubor může figurovat buď soubor typu GPX Track nebo GPX Route. Oba mají stejnou příponu .gpx, takže od sebe nejdou na první pohled rozeznat. V drtivé většině případů, pokud si z internetu stáhnete/vyexportujete nějaký GPX soubor, tak je právě typu GPX Route.

Podle dokumentace na stránkách Garminu je cesta zhruba následující. Nahraj GPX manuálně do Garmin Connect a pak vytvořenou trasu exportuj přes ANT+ agenta do hodinek. Jen tam kluci zapomněli připsat jednu důležitou věc a to, že Garmin Connect naimportuje jen typ GPX Track, který obsahuje i informace o časech a bůhví o čem ještě. Tedy přesně ten druhej než se dá stáhnout z internetu. Co s tím?

Start: Máme na disku stažený soubor s příponou .gpx a nevíme jakého je typu, zda Track nebo Route. Chceme trasu v tomto souboru dostat do hodinek.

Poznámka: Radši se ani nepokoušejte v názvech souborů, aktivit a tras používat diakritiku. Mohli byste se dočkat jen dalších komplikací.

1.       Otevřeme si Garmin Connect (dále jen GC) connect.garmin.com a po přihlášení použijeme tlačítko Upload vpravo nahoře (viz Obrázek 1). V dialogu pro import vybereme Manual Upload a vybereme GPX soubor na disku. Pomocí tlačítka „Upload activities from file“ se pokusíme nahrát data z GPX souboru do GC.

2.       Pokud náš pokus skončí hláškou „Some activities could not be created“ (viz Obrázek 2), tak máme na disku právě soubor typu GPX Route a musíme ho nedříve zkonvertovat do formátu GPX Track. Pokračujte tedy dalšími kroky. Pokud byl náš pokus úspěšný, máme štěstí a pokračujeme rovnou krokem 5.

3.       Ke konverzi typu GPX souboru použijeme šikovný univerzální převaděč na stránkách GPSIES www.gpsies.com (viz Obrázek 3). Zde je důležité vybrat výstupní formát GPX Track. Převaděč, pak transformuje GPX Route na GPX Track s tím, že potřebná data, jako třeba datum záznamu, nastaví na defaultní hodnoty. Transformovaný soubor si uložte na disk a zopakujte bod 1. a 2. s tímto novým souborem. Nyní by již mělo vše proběhnout hladce.

4.       Po importu najdete naimportovanou aktivitu až na konci seznamu aktivit (viz Obrázek 4). To proto, že při konverzi z GPX Route na GPX Track bylo doplněno datum 1.1.2010 a zároveň je aktivita pojmenována jako Untitled. Tady můžete narazit na problém, kdy už jednu takovou aktivitu máte v GC vytvořenou z minula. V tom případě vás GC při importu upozorní, že aktivita už existuje. Smažte tu starou a proveďte import znovu.

5.       Zobrazte si detail aktivity a uložte si jí pomocí tlačítka „Save as Course“ jako trasu (viz Obrázek 5). Vznikne vám nová trasa v seznamu tras podle toho, jak jste si jí pojmenovali.

6.       Detail trasy si zobrazte ze seznamu existujících tras a odešlete si ji do hodinek, přesněji řečeno do ANT+ agenta, který ji poté doručí do hodinek, pomocí tlačítka „Sent to Device“ (viz Obrázek 6).

7.       Posledním krokem je zapnout hodinky, strčit ANT+ tyčku do USB portu a počkat až se trasa pomocí „mikimauze“ přenese do hodinek.

8.       V hodinkách v menu Mode/Training/Courses/ si už jen zkontrolujeme, že tam trasu máme (viz Obrázek 7).

Tak a jsme na konci. Teď už si trasu můžeme vybrat a nechat se podle ní od hodinek navigovat buď na slepé mapě, nebo za pomoci obrazovky s kompasem. A nebo jí můžete zase z hodinek smazat, to už je na vás J.

P.S. Objevil jsem ještě jednu metodu pomocí starého garminího Training Center, ale protože to je už trochu historický software, tak postup neuvádím, ale jde to.



Obrázek 1 - Manuální upload GPX souboru



Obrázek 2 - Neúspěšný upload GPX dat



Obrázek 3 - Konverze GPX souboru



Obrázek 4 - Uploadovaná aktivita z GPX souboru



Obrázek 5 - Uložení aktivity jako trasy



Obrázek 6 - Export trasy do hodinek



Obrázek 7 - Naimportovaná trasa v hodinkách

Beskydská sedmička 2012

Beskydská sedmička nebo taky familiárně B7. Dvě slova co se tak mazlivě převalují na jazyku. Jenže kdo jednou podlehne mámení, tak pozná, že tahle medicínka je teda pořádně hustej nářez a pro náhodné kolemjdoucí, kteří by snad dostali chuť si s ní zalaškovat, má připravenou širokou škálu hořkosti, kterou je nechá s potěšením vypít až do dna. Když jsem loni v televizi viděl krátkou reportáž z téhle výzvy, která nesnese porovnání hned tak s něčím, bylo mi jasný, že dřív nebo později si tuhle radost rozhodně dopřeju. A ten den nastal zrovna 7.září. No a protože naše taktika zní, že štěstí přeje připraveným, tak od jara jsem přípravu směřoval k jedinému cíli. Přežít to ve zdraví a dojít si z Třince přes Beskydy do Frenštátu pro skalp téhle perly. A jaká letos byla B7 z pohledu težkejch amatérů? Tvrdá, neúprosná, spravedlivá, no však uvidíte.

Dva uplynulé ročníky stačily, aby tenhle závod získal neuvěřitelně na popularitě a letos přilákal na start 1500 teamů v kategorii Sport a Hobby, tedy zhruba 3000 lidí co měli eminentní zájem zničit se při zdolávání sedmi beskydských vrcholů na trase čítající víc jak 90 kilometrů. Ono těch vrcholů bylo ve skutečnosti osm, ale ten poslední měl jen 918m, takže kdo by se s takovým podvraťákem zabýval, že J.

Trasa v celé své kráse.

Jak už jsem psal v několika předchozích spotech, tak naše příprava probíhala skutečně zodpovědně. Pár delších pochodů, dlouhé běhy, a když to jen šlo, tak s batohem do terénu. No jo, ale kde u nás v Polabské rovině chcete trénovat kopce? Tak jsme zvolili metodu maximální psychické odolnosti s tím, že holt když nebude zbytí, tak zvítězí duch nad hmotou. Týnišťské šlápoty daly tušit, že by to mohlo jít. Míša měla za sebou už třeba CCC na Mont Blancu, takže zkušenosti by tu byly. Frenštát pod Radhoštěm nás přivítal v pátek odpoledne a celý Frenštát žil závodem kam jste se jen podívali.

Poté, co se zaregistrovala drtivá většina závodníků, tak byly na nádraží ve Frenštátu přistaveny dva vlaky do kterých se jen tak tak naskládaly tři tisícovky závodníků. Na některé holt nezbylo místo na sedačkách a tak si musely pohovět na zemi. Oba vlaky se pak vydaly po různých trasách směr Ostrava, kde byly spojeny a jako jeden dlouhý had dojely do Třince. Tam ta masa lidí vyskákala a pod dohledem organizátorů a policie se to všechno spořádaně přesunulo na náměstí. Tam už byl čas jen na nejnutnější věci a přišel kratší proslov k trati, hymna a pak po půl jedenácté už tolik očekávaný start za doprovodu ohňostroje. Startovní pole se pohnulo a za Tatrovkou Karla Lopraise se všichni vydali vstříc první prověrce na trati a tou bylo zdolání Velkého Javorového (1031m) jak jinak než výstupem po sjezdovce. No už bylo pomalu na čase, po sedmi a půl hodinách strávených ve vlaku mě už trochu svrběly nohy.

Jak jsme se přiblížili ke sjezdovce, tak byl vidět fakt nádhernej had čelovek co se táhnul od spodu až na vrchol, no to se nedá popsat, to se musí vidět. Veškerá romantika ovšem skončila hned, jak jsme nastoupili do sjezdovky. Všude samý hůlky, nohy a kameny. Sklon byl občas takovej, že se málem lezlo po čtyřech. Vyfuněl jsem nahoru a chvíli počkal, než dorazí Míša, která měla v kopci menší problémy. Nahoře jsme se chvíli hledali a bylo jasný, že příště se musíme v tom davu víc hlídat.

Dva vlaky co převezly závodníky z Frenštátu do Třince.

Za Velkým Javorovým se trasa dělila. Hobby šli po hřebeni na Ropici a na nás čekal sestup do Řeky s následným výstupem jak jinak než po sjezdovce zpět na Ropici. Teda ten sešup dolů překonal všechny moje představy, co to znamená jít dolu z kopce. Padák to byl takovej, že občas někdo jel po prdeli, každou chvíli se uvolnil kámen, který jste jen slyšeli a doufali jste, že vás mine. No pro začátek maso.

Hned jak jsme se vyštrachali na Ropici (1082m), tak jsme popadli dech a mazali dolů. Sestup byl klasika. Šutráková cesta na všechny způsoby kde bylo potřeba za světla čelovky dávat bacha na každej krok, protože jinak hrozilo vyvrknutí kotníku a rychlej konec. První občerstvovačka v Morávce a první teamy už to balej. Ne tak my. Bereme meloun, sušenku, doplňujeme vodu a vyrážíme zdolávat Travný (1203m).

Jak jsme se dostali nahoru si moc nepamatuju. Prostě krok za krokem furt nahoru za světla čelovek. Šlo na mě nějaký spaní a tak jsem se snažil zůstat ve střehu, abych nepřišel k nějakému zranění. Nahoru jsme se dostali zrovna ve chvíli, když začalo svítat. Cvakli jsme si kontrolu a co to? Nahoře se udělal prvotřídní špunt. Stáli jsme ve frontě zpocený durch a ranní zima okořeněná lehčím deštíkem se do nás pěkně zakousla. Postupovali jsme stylem pět kroků jdi a půl minuty čekej. Dala se do nás nechutná třesavka. Takže z batohu šlo všechno, co jsme měli. Mikina, bunda, rukavice. No a pak se to konečně prošťouchlo a mohli jsme pálit dolů do Krásné, kde byla další občerstvovačka. Malá nepozornost při sestupu a hodil jsem ukázkový záda. Naštěstí bez následků. V Krásné jen nejnutnější zastavení a drtili jsme nejvyšší výzvu dne Lysou Horu (1324m).

Zdolání Lysé Hory byl jeden z pro nás záchytných bodů. Když budeme v pohodě na Lysé, tak to bude dobré nakročení ke zdolání celé trasy. Cesta nahoru byla nekonečná. Byl jsem trochu oblblej, že jsem si celou cestu nahoru opakoval furt dokolečka jeden verš z nějaký písničky a dupal jsem co to šlo. Co to ale bylo, si už nepamatuju. Ale asi něco punkovýho. Jo už vím, „Krok, sun krok, dva dlouhý, dva krátký“ (Mig21). No tak punk to zrovna nebyl, ale hrabalo mi tou dobou pěkně. A v tom se před námi zjevil vrchol s krátkým finálním výstupem, kde se masilo hafo závodníků. No nezbývalo než se do toho pustit a doštrachat se až na vrchol a projít čipovou kontrolou. Foukal tam nechutnej studenej vítr a zase začalo lehce pršet. Takže neotálet a hajdy dolů, jako už tradičně po šutrech všech velikostí, do Ostravice, kde na nás v místní ZŠ čekala kromě jiného i teplá polévka a splachovací záchody. Nic člověka nepotěší tak jako když může něco teplého nalít do bříška a něco teplého dostat ze střívka J. Na pár minutek jsme si natáhli nohy a šli na další epizodu, která se jmenovala Smrk (1276m).

Na smrk to byla příjemná cesta, protože začalo svítit sluníčko a tak se šlo hned příjemněji než ráno za deště. Lidi co jsme míjeli, říkali, že kdo se dostane přes Smrk, tak má skoro vyhráno. To nás pěkně povzbudilo a tak jsme do toho šlápli. Teda červená značka co vede na vrchol je po takovém kamenitém chodníčku ve svahu, no hnus velebnosti, co vám budu vyprávět. Ani ty panoramata za to nestojej. Zato nahoře je to nádhera a cesta dolů byla jedna z nejhezčích z celé trasy. Dole v Čeladné byla další teplá polévka a jako bonus kofola a kafe. Už od výstupu na Lysou se nám dařilo zdolávat spoustu soupeřů především z Hobby kategorie a cestou ze Smrku jsme je brali po desítkách a to se to hned jinak pádí. Ale z toho sestupu mě nějak pekelně začaly bolet chodidla. Takže jsem tam šoupnul jednoho růžového démona a od té doby jako by mi vyměnili nohy. Teda jak mě se šlo lehce a v pohodě. Nevím jak Míše, ale protože neprotestovala, tak jsme to dřeli celkem fest a zase jsme zdolali spoustu soupeřů.

Dalším vrcholem byl Čertův Mlýn (1205m), jehož zdolání nám nečinilo naprosto žádné problémy. Na vrcholu jsme koukli do mapy a zděsili jsme se. Sice jsme měli za sebou šestý vrchol, ale do cíle bylo ještě krutě daleko. Moc daleko. Ono totiž v těch krpálech ty kilometry moc nenaskakují. No co, nedalo se jinak a moc přemejšlení v těchle situacích škodí. Tou dobou už jsem začínal čuchat, že cíl dneska bude realita. Sbalili jsme mapu a pálili na Pustevny. Tady jsme byli chvíli před osmou a tedy před setměním. Zde se trasa dělila na delší trasu dolů do Ráztoky nebo na o 4km kratší trasu rovnou po hřebeni na Radhošť. Lehce jsme propočítali časy a rozhodli jsme se pro kratší variantu, protože jsme potřebovali ve Frenštátě bezpečně stihnout vlak ve 4:14 zpět domů včetně všech hygienických a zkrášlovacích procedur. Takže kolem sochy Radegasta, o které jsem si tak nějak myslel, že je větší, jsme dorazili na Radhošť (1129m) přesně ve chvíli kdy se setmělo. Takže nasadit čelovky. Tou dobou už bylo víceméně jasné, že pokud nás nezastaví zranění, tak cíl nás nemine. Ale to by nebyla B7 aby si pro nás nepřipravila lahůdku na konec, a tou byl sešup do Pinduly po nechutný kamenitý cestě a finální zdolání Velkého Javorníku (918m). Teda na ten Javorník to ještě šlo, protože po šutrákách nahoru se to šlape celkem dobře, ale poté, co nám na vrcholu řekli, že do Frenštátu je to posledních 6km po zelené, a my nastoupili do posledního sešupu, mě přepadlo pěkný nasrání. Teda tak nechutnou stezečku dolů, to jsem ještě nekouřil. Každej krok za svitu čelovky hrozil podklouznutím a zraněním. Ale co, cíl byl na dosah a Frenštát už byl vidět a to náladu hned vylepšilo.

Závěrečné zdolání vrcholku pomyslné K2.

Únava už byla značná, že jsme ani poslední stovky metrů neběželi, ale na náměstí to ještě celkem žilo a cílová brána nás už očekávala. Nakonec ještě zdolat závěrečnou dřevěnou pyramidu a pak už se jen pro nás časomíra zastavila na 25:02:23. Do cíle jsme dorazili v sobotu ve tři čtvrtě na dvanáct. Naše přání se stalo skutečností a Beskydská sedmička se stala naším skalpem. 91km s převýšením kolem 5000m se stalo skutečností. V cíli na nás čekalo pivko, sprchy a chvilka spánku něž přišel čas vyrazit na vlak domů. Asi jsme zase jednou měli kliku. Počasí vyšlo nádherně, puchejře se nám vyhnuly stejně jako zranění a necejtil jsem se dokonce ani moc zdrchanej. No fakt, v porovnání se šlápotama jsem byl fyzicky téměř nepoznamenanej a do práce jsem si to druhej den štrádoval po schodech jako by nic. No prostě klika.

A teď nakonec jen pár bodů co mi utkvěly v paměti a nerad bych je opomněl:

1)      Petr Vabroušek je démon. Odskočil si na B7 a doběhli s parťákem na druhém místě. Nechápu a neskonale obdivuji.

2)      Značit trasu, která se zdolává i v noci černou igelitovou páskou Adidas, není to pravé ořechové, protože v noci je vidět jaksi pěkné ho….

3)      Co to bylo na té Lysé za pořadatele, že nás nechali jít klidně za bránu dál a neposlali nás hned zpátky po červené? Asi měli slabší chvilku.

4)      Na mapě by neškodilo přidat údaj o kilometrech.

5)      Na Pustevnách je to pěkné a v zimě to musí být ještě pěknější.

6)      V cíli na mě zbyla ještě teplá sprcha. Neskutečné.

7)      Především na nočních občerstvovačkách by se hodil teplý čaj.

8)      Na pozdějších kontrolách a občerstvovačkách polehávali zdeptaní závodníci zabalení do folie, zírající do prázdna a čekající na spasení. Z toho mrazilo.

9)      Proč se mi proboha vybila čelovka dvacet minut před cílem. Měnit baterky už nemělo cenu a tak doběh do Frenštátu získal o to víc dobrodružného ducha.

10)   Zásobník na vodu s hadičkou a krmící pytlík se skvěle osvědčily. Batoh jsem ze zad skoro nesundával.

11)   Organizátoři byli hrozně ochotní a udělali skoro všechno, co vám na očích viděli a co bylo v jejich silách. Ale i tak občas něco lehce zaskřípalo, ale aspoň je do příště co zlepšovat. Děkuju každému z nich.

12)   Je to extrémní, je to drsný, je to nebezpečný, je to náročný, ale je to prostě nádherný.

V cíli jsem si říkal, že podruhé už nikdy. Skutečně? J

Garmin Forerunner 910 XT a vypínání v průběhu sledování trasy

Dneska tady mám jeden skutečně nepříjemnej problém, kterej jestli se mi potvrdí, tak bude reklamace hodinek jak vyšitá. Protože za ty prachy tohle musej zvládat bezchybně levou zadní. Prosím tedy, jestli jste někdo detekoval stejné chování, tak mi napište do komentáře vaše postřehy.

Na Týnišťských šlápotách jsem zjistil následující nechutnou chybu.

1.       Nahrál jsem si přes Garmin Connect do hodinek trasu závodu.

2.       Zapnul jsem hodinky, našel jsem v hodinkách trasu a dal jsem Do course.

3.       Všechno naběhlo, ukázala se mapa a tak jsem zmáčkl Start a šlo se na věc.

4.       Hodinky fungovaly správně. Když jsem se odchýlil od trasy, tak hlásili, že ztratili trasu, a když jsem se vrátil, tak zase hlásili, že trasu našly. Měřily vzdálenost a vše vypadalo v pořádku.

5.       Po nějaké době koukám na hodinky a byly VYPLÉ. Poprvé jsem to přisuzoval tomu, že jsem si je nepozorností vypnul, ale jak se ukázalo dál, tak to tím nebylo.

6.       Zapnul jsem tedy zase hodinky, našly se satelity, dal jsem zase Start a vše pokračovalo dobře až do chvíle, kdy se hodinky zase samovolně vypnuly. Kurva drát na kvadrát, co je tohle za móresy, říkám si.

7.       Zapnul jsem zase hodinky, baterka byla v pohodě. Tentokrát jsem ale nemačkal Start a nechal jsem hodinky pouze ukazovat pozici mapě s trasou. A co byste řekli? Samozřejmě, že se hodinky celou dobu nevypnuly.

8.       Ok, po několika hodinách kdy byly hodinky v dobré formě, jsem zase zmáčknul Start, abych zjistil, co se bude dít a po několika desítkách minut ale rozhodně míň než hodina byly hodinky zase vypnuté.

9.       Opakoval jsem krok 7. a zase se hodinky ani po dlouhé době nevypnuly.

Vychází mi z toho jasnej bug v hodinkách v módu sledování trasy. Ještě si udělám dva kontrolní testy, a když se to bude opakovat, tak pošupou na reklamaci jak namydlený. Jen se obávám, že reklamace to nevyřeší. Ale tohle je přeci základní funkcionalita potřebná pro traily.

Co jsem se naučil na šlápotách

Jak jsme si užili Týnišťské šlápoty jsem psal v minulém spotu a dneska pouze shrnu praktické zkušenosti, které by se mohly třeba někomu hodit. Takže to vezmeme po jednotlivých bodech.

Čelovka

- Před odchodem na start jsem vyndal čelovku z fusáčku a ona SVÍTILA. Tak to je výborný říkám si nevěda jak dlouho už baterky v čelovce opouští důležitá síla. Sice jsem měl náhradní sadu baterek, ale ty byly připravené až na případnou druhou noc. Hned jsem si vzpomněl na příhodu, když jsem jako malej jel na pionýrský tábor a jednou z nejdůležitějších věcí tam byla baterka. Po otevření kufru ve stanu na mě mžourala vysvícená baterka, která se v kufru zapnula a přichystala mi několik dobrodružných večerů, než jsem si na výletě do města koupil nové baterky. Dodnes nevím, proč jsem vedoucího nepoprosil o náhradní baterky, asi jsem už tou dobou byl hroznej individualista J. Takže pro příště, baterky do čelovky dávat až před startem a transportovat je oddělené.

- Jinak moje LED Lenser H7 se ukázala jako ultra mega čupr supr kousek a kdo hledá nějakou čelovku, tak už nemusí.

Hůlky

- V prvním kopci jsem vytáhnul svoje trekové teleskopické hůlky značky Kilimanjaro z Hervisu. První co bylo, že v prvním kamenitém stoupáku jsem přišel o spodní terčíky, což jasně ukazovalo na jejich přebytečnost. Sice všichni kolem ťapali se značkou Leki, ale značku vem čert. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsem chtěl v Hudy nebo Rock Poitu náhradní terčíky. Jak mě ujistili, tak každý výrobce používá jiné rozměry a systém a protože oni berou jen Leki, tak jsem v kopru. No co, terčíky jsou stejně pro měkoně a to že se občas hůlka zapíchne do bahna se dá přežít. Ale jinak jsem s nima spokojenej. Po celé štrece jsem ani neměl puchejře na rukou, takže pohoda.

- U zkušených nordic walkerů jsem zjistil, že délka hůlek by se měla řídit vzorcem: 0.68 * výška postavy. Takže pro mě 0.68*176=120 a bylo hotovo.

 

Jídlo a pití

- Dvě lahve, každá 0,7l v postranních kapsách batohu byly v pohodě. Občas se muselo vodou šetřit, ale při troše přemýšlení nebyl problém. Co ovšem problém byl, tak to byl megaopruz, že jsem při každém pití musel sundávat batoh ze zad. Prostě nejsem schopnej si vykloubit rameno tak abych tu lahev vytáhnul a hlavně zase zastrčil do kapsy. Příště tedy asi zvolím kombinaci jedna lahev na ionťák a camel na vodu. Uvolněnou postranní kapsu použiju na jídlo.

- Silně jsem přecenil potřeby jídla. Nesl jsem toho jak pro tři lidi. Snědl jsem tak třetinu. Příště toho určitě tolik neponesu i s ohledem na to, že na B7 bude nejspíš intenzivnější zásobení pořadateli. Na solené kešu oříšky nedošlo, ale příště je beru taky, pro jistotu J.

- Je potřeba zajistit si krmící pytlík. Je to takovej malej síťovanej fusáček, který se pověsí za popruh baťohu a dá se do něj trochu jídla pro aktuální situaci a není kvůli každé tyčince potřeba sundávat batoh se zad. Otázka je, jak to bude plandat při běhu, ale při pochodu bez problémů. Bohužel jedinej co jsem sehnal, byl v Hudy a je asi tak dvakrát větší než jsem očekával.


Tak ten nejmenší vlevo je na 2 litry



Oblečení

- Spokojenost se vším co jsem si vzal. Funkční oblečení fungovalo, nepromokavá bunda nepromokla. A největší vychytávkou byly kompresní návleky. Nejen, že možná plní svůj primární účel komprese svalů, ale hlavně vás ochrání od poškrábání a posekání holení a lejtek při zdolávání luk a lesního porostu. A to je rozhodně mnohem příjemnější.

- Funkční trenky od Sensoru se chovaly výborně, ale stejně jsem se neuhlídal a po ránu usednul na studenej beton. Co následovalo, asi každý ví. Vlk jak prase (zajímavé slovní spojení, co?). Takže bílá vazelína to jistila po zbytek putování. Bez ní ovšem nevyrážím na žádné sportovní taškařice, takže jsem byl naštěstí připraven.

Puchejře

- Alfa a omega snažení a hlavní faktor, který rozhoduje o úspěchu nebo vystaví stop dalšímu snažení. Nejvíc se mi osvědčily náplasti na puchýře od Compeed. Dělají je ve dvou velikostech. Když se jednou přilepí, tak drží jak přibité. Jen je trochu problém je donutit, aby se náplast přilepila na spodní polštářek chodidla a nesjela. Takhle mi sjela jedna až k palci a celou dobu mi nenápadně tlačila na nervová zakončení palce. Ještě doteď mám palec na jednom místě dost necitlivej.

- A samozřejmě proti puchejři se musí zasáhnout hned při sebemenším podezření na jeho vyskočení. Nalitej puchejř vodou se už moc nezachrání a bude bolet jak čert.

 

- A hlavně nohy v suchu a toho se musí dosáhnout za každou cenu a vydržet to co nejdýl a jak to jen jde. Viděl jsem na fotce chodidla jednoho ze šťastnějších pochodníků, co došli až do cíle a ten je měl tak rozmáčený, že mě z toho až mrazilo.


P.S. A fakt už nevím, jak přinutit ten blogspot aby mi to zobrazoval jedním fontem a jednou velikostí. Chyba bude v tom, že to tam kopíruju z Wordu a při pohledu na vygenerovaný HTML kód to radši rychle zavírám J.

Týnišťské šlápoty 2012

Ani nevím, kde přesně začít a jak to zařídit abych podchytil všechny dojmy a zážitky z letošních Týnišťských šlápot. Byla to pro mě první stovka a bylo to neskutečně skvělý, extrémní a nezapomenutelný, i když do cíle jsme nakonec dorazili taxíkem. Ale o tom až ke konci. Rozhodně se tenhle zážitek zařadí hned za prvního ironmana, ale skutečně jen o prsa čínské gymnastky. A zase se potvrdilo, že „Pain is inevitable. Suffering is optional“ J

Jak už jsem psal několikrát, hlavní zábavou letošní sezony bude až Beskydská sedmička a šlápoty měly být hlavně takovou zkouškou vybavení a sehranosti teamu. Byl to vlastně náhradní závod za Krakonošovu stovku, kterou jsem musel vypustit pro termínovou kolizi. Trať svojí délkou 117km a profilem s převýšením 3400m dávala ale tušit, že si určitě otestujeme svoje fyzické a hlavně psychické limity co hrdlo ráčí. Protože štěstí přeje připraveným, tak jsem si dopředu přečetl všechny blogy a články co se daly na internetu ke šlápotám sehnat. Představa, do čeho jdeme, byla tedy celkem reálná. Olaf ještě večer zveřejnil trasu na Cykloserveru, tak jsem jí hned nahrál do hodinek a byl jsem výrazně klidnější. No mapka trati a profil je na následujících ilustračních obrázcích.

 

Celou noc před dnem startu jsem ve snech řešil soustavu deseti rovnic o dvanácti neznámých a hledal jsem kompromis a řešení, jak do malého batohu nacpat všechno co budu potřebovat a udělat to zároveň tak aby to moc nevážilo a dalo se občas běžet. Vstávalo se v půl sedmé a ještě před odjezdem do Starého Města pod Sněžníkem jsme se Soňou zvládli návštěvu Podolí a následné uklízení dřeva, takže o nějakém odpočinku nemohla být ani řeč. Vyrazili jsme s Míšou z Čelákovic posledním možným spojem se čtyřmi přestupy, takže případné vzrušení ještě před startem mohlo nastat kdykoli. České dráhy nás naštěstí nevyšplouchly a do Starého Města jsme dorazili podle plánu spolu se spoustou dalších závodníků. Celou cestu jsem přemejšlel, jak odlehčit batoh, protože se vším co jsem do něj dal to prostě nešlo. Nakonec jsem se rozhodl vyhodit náhradní boty a všechno vsadit jen na Salomony. Buď to v nich vydržím, nebo půjdou do skříně. Čas byl už jen na převlíknutí, zaregistrování a odchod na náměstí, kde se konala místní tradiční pouť s pódiem a Beatles revival na něm.


Před startem. Ještě čistý, voňavý a plný energie.

Olaf jako hlavní organizátor si vzal slovo a po několika větách vypadl na pódiu proud. Po chvíli to zase nahodili a chvilku po desáté bylo odstartováno. Zatímco my jsme mizeli ve tmě, místní se vrátili k zábavě a městečko jsme opouštěli s Boney M v zádech.

Startovní pole se během chvíle pěkně natáhlo a vytvořily se menší skupinky. Tohle se mi vždycky hrozně líbí. Vidět ty korálky čelovek na šňůře jak postupujou po trase. Ale to už tady bylo první stoupání a čas vytáhnout hůlky. Nahoru na Kralický sněžník to šlo s hůlkama celkem pěkně. Jen jsem měl trochu jinou představu o kvalitě cesty, po které budeme nahoru stoupat a hlavně klesat. Podél hranice rozhodně pohodlná stezka nevedla a tak jsem se pořádně zapotil. Kořeny, šutry, rosa. Na vrchol jsem došel s trikem durch. Takže natáhnou triko s dlouhým rukávem a cupitalo se dolů. Šutry všude a každá nepozornost hrozila vyvrknutím kotníku. To se mi taky podařilo, ale naštěstí se nic nestalo. Pod Sněžníkem první tajná kontrola hlásí, že první tam byl už před hodinou (13km). To teda nechápu, jak do toho kopce a z něj běželi. Holt asi lepší oddíl. Pak hodně zajímavá klikatá cestička chráněným územím s výstupem na Malý Sněžník a následná kontrola na vrcholu rozhledny. Tady se šlo kousek cestou s vysokou trávou a na každém stéble sedělo tak deset můr. No vypadalo to jak v pohádce. Pak zas cesta plná kluzkých kořenů a další podvrknutí kotníku. Sakra musím si na to dávat pozor a pořádně si svítit kam šlapu.

Následoval seběh a další tajná kontrola s občerstvením. To přišlo hodně vhod, protože už jsem všechno vypil a nutně jsem potřeboval vodu. Hned za kontrolou následoval krpál neskutečněj značenej Olafovými šipkami. Takže co jsem vypil, jsem hned vypotil. Alespoň začalo svítat a čelovky šly do batohů. Každopádně tahle noční část byla sice dost náročná a postupovali jsme dost pomalu, ale na druhou stranu to byl adrenalin a nádhera co se nezapomíná. To už jsme ale byli v Polsku a následovala Polská část. Celkem pěkný panoramata, ale jinak mi nic v paměti nezůstalo. Snad jen hrozně rozflákaná silnice na sedlo, po který se občas prohnalo auto a malej polskej fiat uprostřed lesa z kterýho vyskákaly dvě osoby nejistého pohlaví a s kýblema šli plundrovat les.

Po ránu v Polsku. Sluníčko už leze.

Na hranicích zpět do Čech (nebo na Moravu?) další doplnění vody a tradičně chleba se salámem a sýrem. A první měnění ponožek. Zatím to bylo dobrý, žádný puchejře. Výstup na Anenský vrch s dalším výlezem na rozhlednu byl poháněnej hlavně tím, že jsme se už pomalu blížili k půlce. Tady jsme utrhli Richarda Černého z Poděbrad, se kterým jsme pěkných pár kilometrů šli spolu. Od rozhledny jsme až do Říček v Orlických horách běželi krásným seběhem, za což jsme byli odměněni zdoláním asi pěti soupeřů. Půlka byla za námi a polívka v hospodě bodla. Sluníčko už pekelně připalovalo, takže doplnit zásoby vody byla nutnost. Fyzicky jsme na tom byli dobře a tak jsme se shodli, že dojdeme na osmdesátej a rozhodneme co dál.

Z Říček se šlo brutálním výšlapem sjezdovky, okořeněným překonáním výkopu, až k horní stanici lanovky. To jsem tedy po obědě moc nezkousával a pot ze mě tekl proudem. Ale s vodou jsem musel šetřit, protože další možnost doplnění byla krutě daleko. Následoval trochu ubíjející úsek po hřebeni, kde si sluníčko užívalo, co to šlo. 84km a Deštné v Orlických horách do kterého se sbíhalo jak jinak než po sjezdovce. Pivo s příchutí limety z Černé Hory bylo moc fajn. Příjemný pán v hotelu Panorama mi ochotně doplnil flašky vodou a vyrazili jsme dál. Tady někde se mi vybil mobil, takže jsem už měl jen záložní, co skoro nic kromě telefonování neuměl. Za vesnicí jsme došli jeden pár. Ale neudrželi jsme se jich a zase nám pláchli. Tady už se ráz krajiny změnil a šlapali jsme hlavně mezi polema. Obilí, makovice a vedro. Na 92km v Mototelu Skalka v Podbřezí byla další polívka. Sem jsme dorazili asi tak v půl osmé večer a tou dobou se začaly honit první mraky. A mně se vybily hodinky, ajajaj. Zalepil jsem puchejře, který se mi udělaly potom, co jsem šlápnul do skryté kaluže pod trávou cestou do Deštného a následný pochod po rozpáleném asfaltu udělal své. Vyměnil jsem ponožky a začala na mě padat těžká deka. Speed8 co jsem si dal před tím, nějak nezabíral. Nemělo tedy cenu otálet a bylo potřeba co nejdřív vyrazit, protože mraky se začaly stahovat čím dál víc. S vědomím jaké bylo přes den vedro, se dalo čekat cokoliv, tak jsme pro jistotu vytáhli nepromokavé bundy. Už už to vypadalo, že bychom to mohli dorazit až do cíle.



Sem tam kopeček.

Během chvíle začalo drobně pršet a občas se ukázal blesk. Prošli jsme vesnicí a došli na louku, kterou jsme měli přejít k rozhledně a pokračovat poslední částí trasy směr Týniště nad Orlicí, kde byl cíl v místní půjčovně lodí. A v tu chvíli začala klasická bouřka s průtrží mračen po letních vedrech. Měli jsme štěstí, že na kraji lesa byl celkem bytelnej posed, do kterého jsme se schovali. Blesky šlehaly všude a lilo fakt hustě. Ani nevím, jak dlouho jsme tam čekali, ale určitě víc jak půl hodiny. Aspoň jsme měli čas promyslet co dál. A to byla možná chyba, moc jsme přemejšleli J. Tou dobou už vybitý hodinky neposkytovaly komfort vedení trasy, takže bysme byli odkázaný jen na itinerář a navigaci z Garmina co měla Míša, takže postup by byl pomalejší. Mě navíc začal pořádně bolet puchejř na chodidle a malíčku. Bolavý nohy, tma a promáčená louka s nejistotou, zda nepřijde další bouřka, byly hlavní motivátory k tomu, že jsme se rozhodli naší pouť na 101,5km ukončit a vrátit se 2,5km do vesnice, kde jsme si zavolali taxík a dojeli tak v půl jedný do Týniště. Chyběla nám poslední kontrola a 16km do cíle. Podle počtu aut u cíle a lidí z nich vystupujících jsme nebyli sami. Jak jsme tak jeli nocí taxíkem, tak mi přišlo, že do cíle to muselo bejt rozhodně dál než jen 16km co by nás ještě čekaly. Sice jsme nedošli až do cíle, ale i tak jsem prožíval velkou euforii z toho, že jsme prolomili sto kilometrů a hlavně že jsme si ověřili, že na B7 máme šanci dojít bezpečně do cíle.

Co je možné taky prožít a skončit 1,5km před cílem popisuje Lída Filipová. Nedovedu si představit ten stav, ale muselo to bejt hrozný.



Už je po všem. Cíl. Špinavej, smradlavej a utahanej :-)

V Týništi už jen odevzdat papíry s kontrolama, pivko, panáka na zahřátí, převlíknout a najít nějaký místo kam zalízt do spacáku. Po 43 hodinách bez spánku a se 104km v nohách jsem se nemusel k usnutí moc přesvědčovat. Kupodivu Míša ani nešla spát a až do odchodu na nádraží vítala spolu s organizátory borce, co došli až do cíle a jako zkušená stovkařka, probírala zážitky s ostatními. Po ani ne čtyřech hodinách spánku cesta na nádraží a vlakem, naštěstí jen s jedním přestupem, domů. Tam už jen spát a spát.

Když jsem se dal v neděli večer trochu dohromady, tak jsem chvíli přemítal, že kdyby sme znali profil a typ těch posledních 16km, tak bysme to určitě došli taky, ale kdyby jsou kdyby a i tak jsem byl nadšenej a spokojenej s tím, co jsme v Orlických horách předvedli.

Ještě bude následovat kratší praktický článek o tom, jak se osvědčil Garmin a jaké vybavení jsem nakonec použil a jaké další poznatky jsem si odnesl. Tak vyčkejte do dalšího spotu.