neděle 30. května 2010

Vztah posedu na kole a bolesti šlach pod kolenem

No tak tentokrát to nebude klasický humorný spot, ale spíš taková prosba směřovaná k vám, mým drahým zkušeným čtenářům. Když jsem teď jako přípravu na Regensburg začal jezdit na silničce dlouhé tréninky přes 100km, tak jsem začal zjišťovat nemilou věc. Ke konci tréninku mě začnou bolet šlachy pod kolenem z venkovní a zadní strany nohy a to obzvlášť na pravé noze. Jako třeba včera po 103km průměrem 31,5km. Když pak nezvolním a rvu to furt dál, tak zřejmě tím, jak ulevuji kolenu, dojde k situaci, že mě začne bolet v koleni vpředu vpravo dole. To se stalo například před třemi týdny po tréninku 162km průměrem 30,5km/h. Ty šlachy jsou celkem v pohodě, protože během dvou dnů přejde, ale s tou bolestí v koleni jsem musel minulých 14 dnů pauzírovat, aby se to srovnalo. Když jsem jezdil vyjížďky do 70km, tak to bylo v pohodě, protože tyhle problémy se dostavujou tak po 90km. Je jasný, že je to buď špatným nastavením posedu na kole, nebo špatným nastavením kufrů na tretrách, nebo obojím. Ještě bych měl připomenout, že moje nohy jsou spíš do X a při šlapání mám radši větší vzdálenost mezi špičkami než patami a do pedálů tlačím spíš venkovní stranou chodidla.

Natočil jsem tedy následující krátké video, kde je vidět klasický posed a dva druhy posedů na hrazdě. Jako bonus ještě pohled zepředu a zezadu. Na internetu jsem vykoukal, že při zalehnutí do hrazdy by měly být ruce do pravého úhlu, což se u mě neděje a bude zřejmě potřeba namontovat kratší představec. O klasickém držení za brzdy už nemám představu vůbec žádnou. Prosím zkušené cyklisty o nějakou radu, jakým směrem se vydat při ladění posedu. Možná by to chtělo sedlo trošku dopředu, což ale koliduje s pozicí kolene při vodorovných klikách.


Tady je ještě fotka, kde je vidět nastavení předozadní pozice při vodorovné poloze klik. Jak je vidět z naznačené přímky, tak místo aby těžnice z kolene procházela závitem v klice, tak je o dost vpředu. Takže se zkrácením představce by se to dalo taky korigovat.

Po zvětšení fotky je vidět svislá čára procházející závitem kliky.

No nevím, moc se v tom nevyznám a rád si nechám poradit od zkušených matadorů. Za vzácné a především pak za ty zázračné rady předem díky.

pátek 21. května 2010

Zdravá lahev do každé rodiny

Ještě než se pustím do konstruování dalších řádků tohoto spotu, tak musím konstatovat, že s popisovaným produktem nebo firmou co ho vyrábí, nemám žádné marketingové konexe a žádné prebendy mi z toho (alespoň zatím :-) ) nekapou. Mám s tím prostě jen dobré zkušenosti, tak proč se s nimi trochu nepodělit.

Jednou si takhle po kvalitním tréninku hovím na pohovce a tu najednou v televizi vidím reklamu na normální bidon na vodu co ho používají sportovci při všemožných kejklích. Aha, zas nějakej teleshopping, kde za „výhodnou“ cenu dostanete nejen výrobek, ale ještě jeden navíc a zlomenej V-kráječ Horsta Fuchse jako bonus, pokud ovšem zavoláte do patnácti minut. No ale Horst nikde a navíc tam říkali něco o nanotechnologii, stříbře a rezistenci vůči bakteriím a plísním. Hmmm, „kosmický“ materiály to já mám rád a vždycky mě na to utáhnou, takže šup k počítači a už tam klapu http://www.zdravalahev.cz/. Trochu se poučím o principech výroby a o tom jak to funguje. Deklarují, že bidon je vyrobený z materiálu do kterého jsou nanotechnologií zapracovány atomy stříbra, takže takový bidon je odolný vůči rejdění baktérií a plísní na vnitřních površích a nedochází k znehodnocení uchovávaného nápoje. Když se podívám, jak vypadají moje bidony uvnitř, co je tam občas za kentus a jak často je musím štětkou čistit, tak hned dva bidony objednávám na zkoušku.


Jakmile zásilka s bidony dorazila, tak jsem se rozhodl podrobit je zátěžovému testu blížícímu se středověké tortuře. A musím říct, že to skutečně funguje. Opakovaně jsem do láhve připravoval různé ionťáky, po použití jsem lahev jen vypláchl studenou nebo vlažnou vodou. Občas jsem zapomněl v lahvi ionťák přes víkend a očekával jsem, co se bude dít. A ono nic. Na stěnách lahve skutečně žádná plíseň (bakterie jsem neviděl, na to mi už oči neslouží). Po dvou měsících používání se nějaká ukázala na víčku, ale to bylo způsobeno tím, že víčko zatím nebylo vyráběno stejnou technologií jako lahev a neobsahovalo nanotechnologické zpracování. To se ovšem od května změnilo a zřejmě jako reakce na zkušenosti uživatelů, je i víčko vyráběno s protiplísňovou úpravou. Takže rozhodně krok správným směrem. Abych ale řekl pravdu, tak jednou jsem lahev na lopatky položil a to ve chvíli, kdy jsem do ní připravil hodně sladkej regenerační ionťák a po závodech jsem lahev nechal v tašce a po čtyřech dnech jsem šel láhev vypláchnout. Tak v tomhle extrémním případě tam teda plíseň byla, ale to jsem se ani nedivil.

No a teď pár slov k tomu, jak je láhev zpracována. Musím uznat, že se konečně jednou návrhář zamyslel a taky vyslyšel prosby sportovců. Tak především se výrobce výborně vypořádal se dvěma hlavníma nástrahama a těma je propustnost víčka a neodolnost uzávěru proti syceným nápojům. Není moc příjemné, když bidon hodíte do tašky a on teče tak, že pak máte všechno mokré a obarvené. Zde těsnost víčka výrobce vyřešil gumovým kroužkem a těsní to dokonale. Prostě ani kapka nazmar. Bidon si dokonce poradí i se sycenými nápoji a to díky sosacímu čudlíku, který se dá otáčet do polohy on a off, takže nedojde k jeho uvolnění tlakem uvolňovaného plynu. Co to potom ale udělá, když čudlík odaretujete, si už budete muset ozkoušet sami.


Po poslední marketingové masáži od výrobce jsem se dozvěděl, že od května bude v nabídce kromě modré barvy, také barva antracitová a všechny nové lahve budou mít už také zmiňované odolné víčko stejně jako lahev. Zároveň bude k mání půllitrová verze s dětským motivem. Ještě by se teda hodila nějaká červená nebo růžová verze pro dámy, ale to má už výrobce určitě v pácu.

No na závěr po dobrých zkušenostech si dovolím použít trochu upravený a syntetizovaný výrok klasiků: Zdravá lahev do každé rodiny a nikdy jinak.

čtvrtek 13. května 2010

Další fousáč u ledu

Tak a je hotovo a dobojováno. Nejfousatější osobák v mém seznamu v neděli po šesti letech padnul. No ještě aby ne, když forma se mě nějakým zázrakem drží jak hovno košile. Ale to se ví, bez komplikací to nebylo.

Původně jsem měl v plánu popsat celý průběh závodu a zhruba tak na pěti A4kách vylíčit týden před závodem, každý kilometr, co každý kilometr, každý metr závodu a ještě jako návdavek týden po závodu :-). Ale budu mít se svými čtenáři slitování. Jednak se hned po závodu vyhrnula fůra spotů popisující podobné zážitky, takže by to bylo jen nošením dříví do Krakonošova a pak taky byste to ani nečetli. A bylo by pak škoda ochozené klávesnice a zbytečného běžeckého výkonu elektronů, které by museli urazit takovou dálku z Temelína až do notebookového spalovače proudu jen tak pro nic. Takže se soustředím jen na podstatné události a zážitky a bude to vše popsané tak trochu telegraficky. O to to bude údernější, čtivější a bude to rychleji odsejpat :-).

Ladění na závod jsem jako obvykle naprosto vynechal. Kde je forma tam není co ladit a tak jsem si v neděli před maratonem střihnul cyklotrénink 162km průměrem přes 30km/h. Ke konci jsem už byl nádherně vyšťavenej a pěkně jsem si načal koleno a podkolení vazy. Do úterka jsem pajdal jak pajda a čekal, jak se to vyvine do maratonu.

Vyvinulo se to dobře a noha přestala bolet. Škoda jen, že v pátek před závodem začaly na oplátku růst naší malé triatlonistce na čekačce stoličky, takže o kvalitním spánku nemohla být ani řeč. Ale kdo by to řešil. Když je forma, není potřeba ani spát.

Pak se až do startu nic nedělo. Tradiční záchod na Masaryčce, sraz s lidmi z firmy, co do toho šli taky, masakr na Staromáku a neuvěřitelně dlouhá doba než jsem proběhl startem. Běžel jsem pohodičku, a jakmile jsem se probil skrz štafetové špuntozory na prvních kilácích, tak to šlo jak po másle.

Letos jsem se rozhodl, že ozkouším taktiku na ironmana a budu jíst gely nebo tablety každých půl hodiny a uvidím, co to udělá se žaludkem. Šlo to bez problémů a nedostatek energie se nedostavil celý závod. Akorát že to teda trošku leze do peněz.

Blížil se patnáctý kilometr a začalo se ozývat načaté kolenu z kola. Na půlmaraton jsem dorazil za 1:47:20. Mezičas nádhernej, ale koleno už bolelo jak čert. Kdybych neběžel teamový běh, tak bych uvažoval o tom to zabalit a šetřit koleno, ale to bych kolegům nemohl udělat. Holt když je forma, tak ani bolavý koleno nevadí. No teda ono štěstí přeje připraveným a náhodou jsem měl u sebe prášek proti bolesti, co mi zbyl z mých lapálií se zády. Tak jsem ho teda slupnul a čekal, až zabere. Zabral tak na třicátém kilometru a pak už to bylo dobrý a v koleni jen občas píchlo.

Posledních pět km byl tradiční boj. Stoupání na Libeňáku a z Husákova ticha jsem s radostí vypochodoval pěšky a od čtyřicátého jsem kontroloval čas, abych nepřišel o osobáček. Těch posledních 200 metrů byla tradiční euforie, jako vždycky nepopsatelné. V cíli se mi časomíra zastavila na 3:48:22 a nejfousatější osobák šel k ledu. Osobáček jsem vylepšil teda jen o 36 vteřin, ale počítá se. Kdyby nebylo toho kolena, tak to mohlo být klidně kolem 3:40:00. Pokud se mě přes léto forma nepustí, zkusím s tím ve Stromovce na podzim ještě něco udělat. Tam nebudu muset kvůli teamovému běhu běžet tak defenzivně a budu se moct do toho pořádně obout.

V pondělí a úterý koleno bolelo jak čert a jezdil jsem radši výtahem, ale dneska už je to v pohodě. Trochu mě to koleno znervózňuje, protože by to mohla být citelná nepříjemnost ohrožující dokončení Ironmana v srpnu. Budu na to muset dávat bacha a radši si teď dám dva týdny jen takového regeneračního sportování.

Nakonec bych rád pogratuloval všem, co dokončili. Je to vždycky zážitek vidět v cíli ten koktejl euforie, bolesti a emocí.

P.S. Chtěl jsem přiložit nějakou ilustrační fotku, ale nějak se mi nepodařilo se na žádné najít. Teda kromě těch fotek od těch vydřiduchů z Marathon-Photos.com. Tak snad někdy příště.

Výsledky tady.

čtvrtek 6. května 2010

A teď už pomůže jen se „pomodlit“

Co jsme nenaběhali doteď, to už nedoženeme. Tak těm, co toho naběhali málo, holt nezbude nic jiného, než začít vzývat božstva ze všech náboženských koutů, montovat woodoo panenky, mazat se mastí z krokodýlích chcanek, leštit králičí pacičku nebo v tranzu promlouvat s Lenonem.

Pro ty méně tvořivé nebo méně invenční jsem se na nadcházejících pár řádcích pokusil sestavit říkadlo, které by mohlo pomoci navodit na neděli optimální podmínky jak meteorologické tak psychologické.

Ať je pěkný počasí, ale ne zas mínus deset.
Ať nefouká.
Ať fouká přinejhorším jen do zad.
Ať Italům nevypadne proud a s ním i časomíra.
Ať není na občerstvovačkách už jen teplá voda.
Ať nepropásnu občerstvovacího kamaráda.
Ať je dost kadibudek.
Ať přeskočím zeď na 35 kilometru.
Ať si nespálím záda.
Ať vodič vodí až do cíle.
Ať nezakopnu v Pařížský.
Ať se nezapomenu v cíli usmívat.
Ať se neodřu.
Ať pak dojdu na vlak.
Ať si z toho něco pamatuju.
A ať sousedovi pojde prase na červenku.

A k tomu mi dopomáhej Adidas/Mizuno/NewBalance/Nike/Saucony/Asics/Puma/…