Co se dělo o prázdninách

Ještě ani zdaleka nejsou všechny táborákové vuřty upečeny, všechny krkovice ugrilovány, všechny festivalové noci prokaleny, ale jistojistě jsou všechny prázdninové dny sečteny. O tom tedy žádná. Letos ty prázdniny letěly vpřed jak splašené koně a sednout k počítači a zaznamenat co se dělo, se mi za dva měsíce nepodařilo. Tak tedy alespoň takhle retrospektivně a ve zkratce o tom, co sportovního jsem absolvoval v červenci a srpnu.

Když jsem se dal trochu do kupy po Moraviamanovi, tak jsem vyrazil hned na vrchol sportovních prázdnin a to na Železného Chlísta. Letos jsem tam přespával, takže bylo jasné, že žízeň získaná během závodu bude bohatě uhašena. Průběh závodu byl tradiční. Celkem pohodové plavání, uvaření se na kole cestou z Kutné Hory a trápení se na běhu. No ale pak to prasátko, a co jen prasátko, jitrnice, tlačenka, pivo, zelená. Teda tý zelený bylo trošku moc, až mě z toho druhej den kromě nohou bolela ještě hlava. Ale akce to byla na jedničku. Kdo tam nebyl, opět o hodně přišel.

Jo Chlíst je Chlíst, tomu se nic nevyrovná J. 

 

Hnedka týden nato se běžela v Kounicích desítka. Lehce zvlněná trať solidně prověří, kdo o prázdninách trénuje a kdo se jen povaluje pod slunečníkem s drinkem s paraplíčkem. Letos jsem zvolil silně defenzivní taktiku s jasným cílem a to ani jednou nepřejít do chůze a to ani v tom největším kopci do Černíků. Cíl byl splněn a čas byl obstojný. No mohlo to být i rychlejší, ale co, jsou prázdniny ne J.

Není nad to, když je třeba být při závodech neustále ve střehu J.

Jo a pak začaly ty brutální vedra. Byl jsem přihlášenej na Týnišťské šlápoty, abych si vyšlapal nějaké body na UTMB, ale při představě, jak se celej den peču na té výhni, jsem radši zase zalezl pod slunečník k drinku s paraplíčkem. Holt si ty body budu muset vybojovat jinde.

Ale abych se moc neflákal, tak jsem si konečně zašel na desítku do Braníku, co pořádá Vaše liga. Velmi rychlá trať mě ale zastihla ve velké únavě a tak jsem se horko těžko dostával pod 50 minut. Běhá se to každej měsíc, tak si tam ještě zajdu spravit si chuť.

Krásná je ta desítka v Braníku.

 

No a to už se blížil Doksyman. Tak jsem radši ani nevyrazil na Horskou výzvu ani na Houmrův triatlon, což mě teda nakonec mrzí moc. No takže k Doksymanu. Pokud bych to hodnotil od startovního výstřelu po proběhnutí cílem, tak to byl výbornej závod. Náročný plavání z kopce do kopce, kolo jakbysmet a o běhu nemluvě. Luxusní občerstvovačky. Fakt se mi to líbilo a užíval jsem si to plnými doušky ve vodě, na kole i na běhu. Teda až na ty dva rozmlácený úseky na kole. Ale tak nějak mám plíživej pocit, že co se věcí před výstřelem a po proběhnutí cílem týče, že se to nepovedlo úplně podle představ. Je za tím určitě spousta práce, nervů a organizování a jen mě mrzí, že těch pár věcí to kazí. Něco jde na vrub organizátora a něco jsou jiné okolnosti, na které nemá pořadatel moc vliv, ale docela mě to vytáčelo. Třeba kapacitně nedostatečné parkoviště, placení vstupu do kempu pro doprovod (sice prkotina, ale kde to jsme, to se nedá v rámci startovného přidat jeden dva pásky, co si dá doprovod na ruku a bude mít klid), ale asi je s provozovatelem kempu těžká řeč, mega fronta u registrace, bezmozci v autech a bezmozkyně na kolech na výletě, co mě málem sundaly do škarpy, kličkování při běhu kempem a kde byl sakra ten cíl (nebejt tam předloni, tak jsem ho ani netrefil), kličkování dětí mezi nepozornými lidmi při dětských závodech. Kapacitně je závod řekl bych už za svým limitem a trochu mu to škodí. A já vím, stačilo přijet o hodinu a půl dřív a měl jsem svatej klid J

Díky Jitce Sečkové za tuhle luxusní fotku z Doksymana.

 

Na a to jsme se propracovali do druhé půlky srpna, kdy jsem se s vervou sobě vlastní (takže hlavně jedlovky J) pustil do přípravy na Beskydskou sedmičku a Maraton v Košicích. Zatím to klape, tak uvidíme. Jako zpestření ještě před B7 tedy včera bylo We Run Prague. Třetí účast a užil jsem si to tam dosud nejvíc. I když jsem se 6km prokousával davem, ale tady o časy moc nešlo.

Do depa na Chlístovi.

Když jsem se koukal na fotky z Chlísta a Doksymana tak jsem se zhrozil, jak málo vypadám jako vyšvihanej triatlonista J A to mám momentálně podváhu oproti dlouhodobému průměru. Každopádně abych to trochu vylepšil, tak jsem začal používat 30 denní výzvu a to uvidíte na jaře J

A nezapomeňte, že už je tady září a s ním pomalu přichází burčák, hurá.

Slimák tady, slimák tam, všude kam se podívám

No jo, už je to jasný, letní mega vedra jsou v tahu a pomalu nastupuje babí léto a podzim. A to jen tak nefantazíruju, ale mám na to jasný důkazy. Tak třeba ten největší je, že se zase vyrojili slimáci. A letos jich je, jako každý rok předchozí, tedy víc a víc. Dřív jsem je potkával jen u Labe nebo na lesních cestách. Ale letos už okupujou všechno možný i nemožný. Hlavní silnice, vysušený polňačky mezi obilnými lány, hospodský zahrádky a já nevím, kam všude jsou schopný nalízt. Máme tady velký zrzavý, malý černý a záplavu malinkatých šnečků s průhlednou ulitou. A ty zrzavý si šmakujou na těch černejch a na těch šnečkách si šmakujou jak ty zrzavý tak i ty černý. No hrozná žranice v přímém přenosu. Jen na slimákách si nešmakuje nikdo jinej.

Na kole se jim nedá pořádně vyhejbat, takže drapáky na horákovi jsou plný masa. Při běhu má cenu se vyhýbat jen těm velkejm zrzavejm, protože jinak bych na silnici vypadal jak baletka, nebo spíš slon v porcelánu. A víte jak maj Mizuna v podrážce takovou tu díru, jak se do ní s oblibou zasekávaj šišky  a kamení a v zimě čerstvej sníh, tak tuhle jsem tam po doběhu objevil ukrytýho zrzavce a musel jsem ho klacíkem šťourat aby dostal co proto.

Jestli to takhle bude pokračovat a ty mrchy zmutujou, tak nás všechny sežerou a oslintaj. Oni totiž asi nemaj pořádný predátory. Slepice to nežerou, ptáci skoro taky ne a já je všechny rozšlápnout nestačím.

Smrt slimákovi J

Asi přemejšlej kdo se dřív zakousne,nebo že by se chystalo křížení :-O

Hledá se omotávka

Dneska vás nebudu zahrnovat přehršlem informací. Naopak. Dneska budu potřebovat vaše všetečné a všímavé oči, co toho už spoustu viděly. Sháním novou omotávku na silničku. Ale nesmí to být jen tak ledajaká omotávka, musí být (červená se žlutou střechou :-) ) černá s bílými proužky. Přesně taková, nebo aspoň podobná, jaká je na následujícícm obrázku.

Jsem hrozně konzervativní a když už mám takovou jednu, tak bych jí chtěl mít zase. Viděl jí někdo v obchodě? V eShopu? Ví někdo kdo ji vyrábí?

Tenkrát jsem jí dostal k novému FORTu a od té doby jsem na ní nenarazil. Všem znalcům omotávek předem děkuji.

Houštecký cyklomaraton 2012

Není to až podezřelé, že za celou tu dobu co obrážím všemožné závody se ještě nestalo, abych jel čistě cyklistický závod? Když se tak zamyslím, tak ani ne. Ale po dnešní akci se to určitě změní.

Cyklistické závody mi vždycky totiž přišly jako extrémně nebezpečné jak k vlastnímu zdraví, tak k materiálu. Zdeptanej hromadnejma pádama a zlomenejma klíčníma kostma na Tour de France nebo Giru jsem silniční závody vyřadil z repertoáru úplně a zůstaly závody na horákách. Jenže tam jsem si zase myslel, že každej čeká v závětří na chvíli, aby mi hned při první zácpě na trati urazil zezadu přehazovačku a odsoudil mě tak k potupnému návratu do zázemí. No musím uznat, že jsem byl paranoidní až nezdravě moc a tak jsem si řekl „Ho…, jednou si to musím zkusit a basta fidli“. Jako na zavolanou se jezdí po okolí Houštecký cyklomaraton mezi skalními typově označovaný jako letecký den. Vědom si své technické nevyzrálosti při jízdě v terénu a mírnému profilu nebylo na místě váhat a přihláška byla věcí okamžiku. Samozřejmě, že na nejdelší trasu 80km, protože kvůli té kratší na 60km a nebo mlíčňácké na 25km nemá cenu ani sedat na kolo, žejo J

Celá akce byla sice těsně před termínem ohrožena načatými zády, ale fyzioterapeutka, cvičení a kineziotejpy udělaly své a tak jsem se vyhodnotil jako startu a dokončení schopný. No, ale protože štěstí přeje připraveným, tak Ibalginy jsem pro jistotu na trať přibalil taky.

Protože start je ve vedlejším městě, tak ráno nelením, minimální potřebné naházím do Camelbaku, sedám na kolo a 10km na start je příjemné rozhýbání. Přijel jsem včas na to, aby u registrace nebyly žádné fronty a mohl jsem ještě v klidu najít kamaráda, co jsem ho do toho taky uvrtal, abych nejel sám. Všechno probíhá až moc v klídku a startovní prostor se začíná pěkně zahušťovat.

Pár kilometrů před cílem. Všimněte si, jak jsem prosolenej až na kost a taky barvy ionťáku. Připomínal fridex.

 Na nejdelší trasu nás startuje jen kolem 150, takže zácpy na trati asi nehrozí. To šedesátkaři si asi občas někde postojí. Na startu si lezu do druhé startovní vlny, jednak nemám vyjetou tu první a druhak jsem si vědom mizerné přípravy v posledních týdnech. Hned od startu se jede pěkně ostré tempo po kvalitních lesních cestách. Průměr třicet a tepovka nebezpečně vysoko. Trať šedesátky jsem si loni několikrát objel, tak neznámý pro mě bude jen cca 20km bonusový pytlík. Protože přesně vím, kde co bude, tak se mi úspěšně daří s předstihem řešit krizová místa a kilometry utěšeně naskakují. Neskutečně mě deptá jet v hadovi závodníků za někým a vymetat všechny díry, protože nevidím na trať. To radši pojedu sám a nebo první. Zlatý bezhákový triatlony J. Až do bodu, kde se dělí šedesátka a osmdesátka to je v podstatě furt placka. Ale od tohoto bodu začíná být veselo. Prudké výjezdy střídají prudké sjezdy, a kdo se bojí, rozhodně nesmí do lesa J. Já chytrák jsem si nafoukal zadní kolo na max, aby mi to po rovině pořádně letělo, ale při sjezdech po hrubém štěrku a ve vymletých korytech a v zatáčkách na jemném štěrku mi to neskutečně ustřeluje. Jeden lehčí výlet mimo trať je toho důkazem. Ale byl skutečně jen lehký a adrenalin teče proudem. Jak jsem byl zblblej závoděním, tak mě ani nenapadlo si to kolo trochu odpustit, aby to tak neustřelovalo, no holt příště. Hrubej štěrk dělá svý a o defekty není nouze. Naštěstí moje skoro nový pláště držej.  V jednom výjezdu se jelo na kašpárka ve skupině asi sedmi lidí po úzké cestičce obrostlé trávou. Ten vepředu furt zpomaloval, až jsme stáli skoro na místě. Já jsem brnknul kolem o zadní kolo toho přede mnou a hned jsem si ustlal do trávy. Padnul jsem fakt komfortně do měkkého a zbytek kopce jsem to vytlačil, protože nasednout v tom krpálu prostě nešlo.

Problém přišel přesně na 51km. Píchlo v zádech a bylo vymalováno. Musel jsem z kola a trochu se lámat o strom abych to rozhejbal. Ibalgyn byla jediná volba, ale od téhle chvíle už bylo po závodění, protože jsem prostě s těma zádama nemohl zabírat nohama na max. Tak jsem do sebe aspoň naládoval gely a magneslife abych dojel komfortně do cíle.

Tady se ještě musím krátce zmínit o občerstvovačkách. Byly tři a na každé byla hojnost. Ale podával se ionťák od firmy Multipower. Nikdy dřív jsem s tím neměl dočinění, ale co se barvy týče, tak to bylo krutý. Na výběr byl buď svítivě zelenej nebo svítivě červenej. Nejsem cimprlich, ale tohle vypadalo fakt brutálně chemicky. Zvolil jsem zelenej nejisté příchutě a pracovně jsem ho pojmenoval pfefrminckaJ Trochu mě překvapilo, že se na občerstvovačkách bidony doplňovaly a ne měnily kus za kus, ale asi to tak je na bikovejch závodech zvykem.

Pohodička v cíli, moc příjemné.

Ještě jsem měl dvě kritický místa, kdy jsem vlastní blbostí a nešikovností málem vyletěl ze sedla, ale nic hroznýho. Spíš tak pro pobavení spolujezdců. Jedno místo bylo ovšem dost nebezpečný. Úplná rovina, luxusní široká lesní cesta, všichni tahaj bidony a gely a najednou z ničeho nic přes cestu kmen co tam zapomněli dřevorubci nebo zloději. Skupinka přede mnou se o něj pěkně rozčísla a tak mě zachránila, protože bych ho asi taky přehlídnul a letěl šipku přes řidítka. No ale naštěstí přežili všichni. Na trati jsem se občas přetahoval o pozice s tandemovým horákem, kdy jeden z tandemu byl slepý. Pro mě něco neuvěřitelnýho, s tandemem do terénu v takové konfiguraci. Mají můj neskonalý obdiv i s ohledem na to, jak to kalili. Ale to už se obě trasy opět spojily a začal jsem předjíždět lidi z šedesátky, kteří startovali půl hodiny po nás a někteří vypadali jak deset minut před klinickou smrtí. Ke konci opět absolutní rovina a úprk k cíli. Do cíle jsem dorazil prvotřídně prosolenej, ale protože jsem konec nemohl jet naplno, tak jsem ani nebyl moc zdrchanej a mohl jsem si dosyta užít servisu v cílovém prostoru letního kina v Houšťce. No posuďte sami. Hadice pro umytí kola a prachu z těla, pro fajnovky sprchy, jídlo a pivo v ceně startovného, pro závodníky neomezená konzumace Birelu a kolo v tombole. Všechno fungovalo a sluníčko se taky činilo. Organizačně z mého pohledu dokonalé. V tombole jsem kolo nevyhrál a tak jsem sbalil saky paky a dal si dalších deset kiláků na vyjetí domů.

Tak vám nevím, nebezpečný to zas tak nebylo a nebejt těch zad, tak to bylo fakt pěkný závodění. Tak přemejšlím, že bych to příští rok zase zkusil. No uvidíme. Rozhodně jsem byl mile překvapen. Ale stejně nechápu, jak to mohl dát vítěz o hodinu rychlejš, hm hm.

Momentálně střídavě jasno-oblačno, takže klasika

Jak už jistě pozorný čtenář mého občasníku vypozoroval, tak když dlouho nic nezveřejňuju tak to znamená za A) Něco mě bolí, takže se nic neděje nebo za B) Chystám nějakou větší akci na kterou je třeba se připravit a tak se zdánlivě nic neděje. Jak už tomu tak bývá, tak od každého tady mám něco, ale popořadě.

Po celkem klidném květnu nastal pro triatlonistu červen a to znamená hlavní měsíc, kdy se sází jeden závod za druhým a prostě to frčí o sto šest. Nu což, začal jsem optimisticky triatlonem v Poděbradech, kde jsem si fakt pěkně zazávodil a byl jsem pekelně natěšenej na Czechmana. No a pak se, v tu nejhorší chvíli, jak jinak, rozhodli nějaký pidimrchy, že si se mnou daj deathmatch a tři dny před Czechmanem jsem lehnul s angínou. Vyfasoval jsem antibiotika a šel rušit startovné na závodech a žadonit o vrácení startovného, protože bylo jasné, že jen u neúčasti na Czechmanovi to neskončí. Další objetí se stal ICT triatlon a nějaké menší běžecké závody. Po čtrnácti dnech jsem teda začal od začátku, ale za dveřmi byly další komplikace. Co čert nechtěl, hned týden nato mě zase chytla po třech letech záda. Takže fyzioterapeut a klid. No jo klid, já už měl zaplacenej Houštecký cyklomaraton a to jsem teda rušit nechtěl, protože jsem si taky chtěl jednou zkusit nějaký bikový závody (článek bude následovat). Tak jsem si nechal posvítit na záda vším možným a olepit taky vším možným a závody jsem odjel. Ale jen za cenu další devastace zad. Takže následoval další týden klidu. To už tady byl ale na krku červenec.

V Poděbradech klobouček apartně na stranu aby to líp jelo J

Pod tíhou blížící se Beskydské sedmičky, kde už je mimochodem vyprodáno, takže to bude pěkná masovka, bylo potřeba otestovat vybavení a technologie na nočním tréninkovém pochodu (článek bude následovat). Takže jsme si dali noční pochod a vyhlížíme testovací závod Týnišťské šlápoty, což bude pěknej masakr, protože to je 115km, tak uvidíme, kam dojdeme J

Ale abychom skončili optimisticky. Záda už zase držej, poslední týden jsem pekelně potrénoval a i tenhle týden to vypadá pěkně. Takže Železný Chlíst nebude snad jen do počtu, ale bude se i závodit. Ještě před Chlístem se půjdu proběhnout na desítku do Kounic, abych si trochu protáhnul trubky a mohl pořádně topit pod kotlem. No a pak že se prej nic neděje J

Furt ty zadělaný brejle

Dneska to bude o něčem ryze praktickém. Taky se vám na kole stává, že půl hodiny po startu máte brejle zasraný jak jetel od potu? Že ne? No mě teda jo a tak bych vás rád poprosil o vaše rady a finty jak to řešit.

Scénář je vždycky stejnej. Jak se začnu potit, tak se postupně nacucává ten molitan na čele, co dělá výstelku cyklopřilby a hned jak se nasosá za hranici jeho sosací kapacity, tak mi začne kapat (co kapat, téct proudem) pot všude možně a hlavně samozřejmě na skla brejlí. Takže když je teplo, tak klidně po půl hodině nic nevidím, musím zastavit a řešit to. Jenže to se dá při vyjížďce, ale rozhodně ne při závodu.

Někde jsem odkoukal, že si lidi v předklonu na kole přimáčknou předek přilby k čelu a tím vymačkaj přebytečnej pot pryč. Chce to trochu trénink, aby si člověk nezacákal brejle ještě víc, ale na chvíli to pomůže. Jenže to není dostatečně použitelný řešení. Pak jsem taky vysledoval, že si skla z vnitřní strany často upatlám mokrejma řasama. Stačí si brejle lehce posunout dopředu a chvíli to vydrží. Jenže to zase musím koukat striktně dopředu. Jak skloním hlavu, abych zkontroloval, jak mám zařazeno nebo co bidon, tak mi tam nateče pot z helmy a jsem zase v čudu. Tenkej šátek pod přilbu taky nic neřeší, protože celou situaci jen lehce oddálí a to jen do okamžiku než se sám nacucá. Nehledě na to, že v létě to ještě hřeje hlavu.

Tudíž po chvíli vidím skrz brejle asi tohle

Tedy je vidět celkem pěkný kulový

Jediný co se pak dá dělat je strčit brejle do dresu a riskovat srážku s roháčem a nebezpečí vypíchnutí oka. Nebo mi tuhle při protivětru tak nafoukalo do očí, že mě pak v noci škrábaly. Tak já už nevím co s tím.

Dneska se něco změnilo

Dneska se muselo určitě něco stát, to není možný. Když jezdím ráno do práce na kole, tak když je fakt pěkně, tak cestou potkám tak maximálně tři cyklisty. Jenže dneska? Dneska jich bylo fakt spousta. Odhaduju to na nějakejch 15 kousků. A to samý odpoledne zase cestou z práce. To tedy bylo okořeněný ještě bruslařema a venčičema, ale to je klasika. Tak buď všichni propadli mámení sluníčka a pozitivní předpovědi počasí, nebo se takhle z jara rozhodli k pohybu. Ať je to to první nebo to druhý, tak očekávám, že to po pár dnech zase opadne. Buď se zkazí počasí, nebo nevydrží předsevzetí. Ona jich dobrá třetina byla fakt jen taková třetina svátečních cyklistů, tedy soudím podle oblečení. Je to rozhodně větší požitek každou chvíli někoho potkat, nebo někoho dojet a pozávodit na celkem už monotónní cestě, než to celé dupat ráno a odpoledne sám, ale co mě teda skutečně udivilo na pěkný polovině těch lidí? Určitě polovina jich neměla na hlavě helmu. Po všech těch nalejvárnách z Besipu a všude možně, kdy se do lidí hustí horem dolem, že na kolo bez helmy nelez, tak polovička jich prostě jezdí bez helmy. Mohlo by mi to bejt šumák, že se nechráněj, ale mě to štve z toho pohledu, že tím vlastně nechráněj mě. Proč? Protože když se někde v zatáčce shodou nějakejch podivnejch okolností třeba potkáme a skončíme zapletený v kolech, tak ty umělci bez helmy na tom asi budou hůř než já a já pak s nima budu mít zbytečný oplejtačky třeba kvůli doktorům nebo nedej bože policajtům. A na to by byl zvědavej asi málokdo. No ale co člověk nadělá? Musí si holt teď pár dnů dávat většího majzla a vyčkat až se sváteční bajkeři vrátí do metra, autobusů, tramvají a za volant.

Kde se sakra ty bidony berou

Občas se mi někdo na závodech nebo jen tak v hospodě zmíní, že má hrozný problémy s bidonama. Stěžuje si na to, že jich má málo a nemůže s nimi dostatečně flexibilně operovat. Oni taky občas ty mršky vevnitř pěkně plesniví, tak se je pak už člověk neopovažuje používat a musí je vyhodit. A tak trpí dlouhodobě jejich nedostatkem. Kupovat nové se mu samozřejmě nechce, protože to je sportovní spotřebka nejhrubšího zrna a za to se tedy nevyplatí vyhazovat peníze ani omylem. Nevím teda jak vám, ale mě se bidony tedy rozhodně nevyhýbají a momentálně trpím spíš jejich přebytkem. Dovolím si tedy v tomhle spotu shrnout několik hlavních bodů z příběhu „Jak sportovec k bidonu přišel“, aby se už nestávalo, že bude někdo nedostatkem této suroviny dlouhodobě trpět.

·         Hlašte se na závody. Ve startovní igelitce se občas bidon najde. Častěji tedy samozřejmě na závodech cyklistických a triatlonových.

·         Jezděte na triatlony závodit. Každý delší/větší triatlon má sponzora na občerstvení a na cyklistických občerstvovačkách se vyměňují prázdné bidony za plné. Obzvlášť shánliví sportovci vyrážejí z depa bez bidonů, nebo s tím nejhorším co mají, a po konci cyklistiky mají v každém košíku jeden novej pěknej. To samé platí jistě i na čistě cyklo maratonech.

·         Jezděte se na triatlony dívat. Kdo nechce závodit, může se jen dívat a až ho to dívání omrzí, tak si může jít stoupnout před občerstvovačku, kde závodníci odhazují prázdné bidony a tam si může vybrat podle libosti. Je to sice trochu drzost, ale třeba na Ironmanu v Regensburgu si jich tam obyvatelé místních vesniček brali plné igelitky a nehnuli při tom ani brvou. Osobně by mě zajímalo, co pak pořadatel dělá s těma použitejma. Asi je vyhodí. Nebo že by je vyplachoval a užíval na dalších závodech?

·         Kupujte výhodná balení sportovní výživy. Kdo si kupuje energetické gely a jinou sportovní výživu, tak tomu se snaží výrobce skoro pokaždé ve výhodném balení nějaký bidon podstrčit. Já třeba jedu v Nutrendu a ten má asi někde plnou halu bidonů slovenské repre z minulých let a dává je skoro ke všemu. A když už nejsou v rámci nějakého multipacku, tak jsou v rámci věrnostního programu.

·         Piště recenze na výrobky. Já jsem třeba tenkrát napsal recenzi na Zdravou lahev, nebyl jsem línej a hned jsem se nabonzoval výrobci a ten mi na oplátku poslal pár reklamních bidonů až domů.

Jak je vidět, tak cest k tomuhle žádanýmu spotřebnímu materiálu zadarmo nebo skoro zadarmo existuje dost. Tož huráááá na bidony a natrhněte jim pytliky :-)

2/3 mých zásob. Další čekají ve špajzu.

I cesta do práce se dá natrénovat

Už je to pár týdnů co tak jednou dvakrát týdně jezdím do práce za použití nezničitelného horského stroje značky Author. Kromě toho, že si nádherně potrénuju, tak se vyvaruju i spousty psychických újem, které si vzájemně na sebe chystáme v ranním MHD. Takže hned dvě mouchy tak jednou cestou přijdou o svůj mrzký život (a to ještě nepočítám ty vdechnuté za jízdy).

No ale to hlavní, co tady chci dneska psát je, jak si člověk po několika jízdách cestu pěkně zoptimalizuje a natrénuje. První průkopnická cesta s několikerým zakufrováním trvala dvě a půl hodiny. Teď to dávám s přehledem ráno za 1:45 a 1:35 odpoledne. Holt ráno je to do kopce a taky člověk není tak rozpumpovanej. Je to paráda, když člověk ví dopředu, kde je jaká díra v silnici, kde to může pustit, kde zařadit jakej převod a kde dávat majzla.

První optimalizace přišla při šněrování sídlištěm před Opatovem. Dřív jsem jezdil po tamní značené cyklostezce, ale to je psycho a tak to beru rovnou po hlavních silnicích a kruháčích. Bezpečnost je po zkušenostech stejná a aspoň nemusím furt řadit, brzdit a akcelerovat. A to šetří hodně času a sil. Dřív jsem taky světelné křižovatky projížděl po přechodu pro chodce. Ale to jen do té doby, než jsem dojel jednoho cyklistu, kterej mi vždycky frnknul na křižovatce. Od té doby to beru rovnou na úroveň prvních aut v křižovatce, a jak skočí zelená, tak se jede. Chce to trochu natrénovat, ale uspořený čas za to stojí. Je to dokonce snad paradoxně bezpečnější, protože se pak nebezpečně nenapojuju zpátky z přechodu na silnici.

Ale na jeden důležitej poznatek jsem přišel celkem rychle. Nejnebezpečnější nejsou auta na silnici, ani bruslaři se sluchátkama na cyklostezce, ani volně pobíhající psi, ale auta, co vycouvávaj z parkoviště na silnici. Ty vás jako cyklistu prostě neviděj/ignorujou a kdo si nedá majzla, tak hnedka trénuje let střemhlav s ladným parakotoulem zamotaný do vlastního kola. Musím zaklepat, že zatím dobrý, ale už na některých vytipovaných úsecích radši jezdím prostředkem silnice.

Tak kolu zdar a co nejmíň defektů. Já už pro jistotu vozím dvě náhradní duše.

Ten spinning, no nevim nevim

Tak jaro už klepe u sousedů na dveře, a než dojde až ke dveřím našim a vytáhneme kola ze sklepa nebo sneseme z půdy (jestli je tam ovšem přes zimu někdo neukrad), tak je potřeba se na to venkovní ježdění trochu připravit. Trochu otlačit patřičné partie a vyhnat žampiony z cyklotreter. Jsou jedinci, co jezdí venku na kole i v zimě hlava nehlava, led neled, sůl nesůl a bez kola by nevydrželi ani dva dny. Ale to teda rozhodně není můj případ. Vždycky pěkně v listopadu naposledy projedu horáka a silničáka a pak šup s obojím na háky a dopřát jim hluboký zimní spánek. Samozřejmě, že si pak maluju na růžovo, jak přes zimu budu doma jezdit na rotopedu vostopéro. Jenže každý ví, jak to pak dopadne. Takže letos jsem na rotoped vlezl asi tak třikrát. No a to se pak není čemu divit, že mě tak někdy v únoru začne znepokojovat myšlenka, že by teda už opravdu bylo potřeba ty nohy začít občas točit, jinak by bylo ztrapnění při cyklo vyjížďkách jistotou. No a taky jsem se letos přihlásil na Krušnomana a tam to bude teda asi vostrý.

A tak jsem zase začal minulý týden chodit na spinning. Jen si nejsem jistej, zda jsem dostatečně přesvědčenej, že to je to pravý ořechový a tak si to tady trochu sesumíruju a možná mi k tomu pak budete chtít napsat nějaké komentáře.

Tak jako obvykle je až na prvním místě cena. Hodina téhle taškařice se tradičně pohybuje něco mezi 100-120 finančních jednotek. To je tedy taková skoro konstanta a nic moc s ní nejde hnout. Mě se tedy třeba povedlo na nějakém slevovém serveru zakoupit pár lekcí do YMCAy a na Vinohrady s příjemnou 50% slevou, takže jsem letos za vodou. Ale jinak kilo za hodinu mi přijde tak akorát, když se tam člověk může i osprchovat a vyčůrat a ještě mu u toho zahrajou.

Další faktor je hardware, na kterém se skotačí. Jeho kvalita je tedy dost proměnlivá, ale zdá se mi, že za poslední dva roky ty nejhorší rozhrkaný kousky zmizely a je to už celkem v pohodě. Špicózní stroje mají v AXE, ty ukazujou všechno možný a když máte hrudní pás, tak zobrazujou i TF. Ale ono spíš než o HW je to o tom člověkovi vpředu, co dělá DJje a pokřikuje na poddané, kam mají otočit šroubem a jak mají na HW skotačit.

Pak tu máme to nejdůležitější a to je instruktor. Zažil jsem jich už celkem dost, a protože chodím hopsat téměř výhradně brzo ráno, tak mám už skoro dojem, že na ranní hodiny se nasazují spíš taková lightweight děvčata, než pořádní hardcore harcovníci. Je mi jasné, že s odježděnými lekcemi se může instruktorům do ježdění trochu vkrádat rutina a asi taky není jednoduché se pokaždé na hodinu pořádně nažhavit, ale občas mi to takhle po ránu přijde dost mdlé a bez šťávy. Kupodivu je mi celkem jedno, co instruktor pouští za muziku, když to nejsou zrovna úplné úlety, ale je potřeba, aby k nám alespoň občas pronesl i nějakou delší instruktáž než jen „A teď bude kopec v sedle, a teď bude running a pak si dáme tři minuty kopec ze sedla“. Chce to ty lenochy zákaznický před sebou pořádně burcovat a nenechat je ani chvilku usínat na vavřínech jak jim to dneska příjemně ubíhá.

A co se mi na tom spinningu teda nezdá? Tak třeba nejsem vůbec přesvědčenej o tom, že to má nějakou skutečně konkrétní spojitost s cyklistickou výkonností. Loni jsem spinningoval jak blázen a když jsem pak na jaře vlezl na kolo, tak mi stejně málem upadly nohy. Prostě jiný svaly, jiný dejchání, jinej pohyb. Kdybych nespinningoval, tak by to asi bylo horší ale stejně to žádná liga nebyla. Tak teď teda beru spinning spíš jako takovou pěknou aerobní hodinovou aktivitu, u které se člověk alespoň pořádně zapotí, rozpumpuje a pokouká po děvčatech.

Taky se mi jako technicky založenému individuu nelíbí, že ty spinnery neukazujou třeba watty nebo ukazatel zátěže a každej jede s takovou zátěží kolik se mu líbí. Mě prostě vadí, že když instruktor řekne, že se pojede kopec a máme si přidat pořádně zátěž, že třeba nevím, kolik tam má on a kolik přesně si mám naložit já. Kdyby se to dalo nějak kvantifikovat a všichni měli podobně, tak by to hned dostalo jinou šťávu.

No a nakonec to nejbolestivější. A tou je hrozně omezená sada „triků“ co tam jdou provozovat. V podstatě je to jen rovinka v sedle, kopec v sedle, kopec ze sedla, skipping a jumpy. To se nějak prohází a šmitec. Muzika to moc neovlivňuje a mě to po takových šesti seancích už přestává bavit. To zlatý plavání, tam se může aspoň člověk potopit nebo zablbnout, ale tady?

Jo a ještě musím podotknout, že občas se dostaví nějakej specialista, co si půl roku nepral tričko a trenky a při hopsání ještě prdí takový ty tichý indiány, co zabíjej nejvíc a to pak teda třikrát fuj.

Tak jak to teda vidíte vy? Co je to tajemné, co vás zapálené spinningáře motivuje k tomu jet už po tisící kopec v sedle a pak hned skočit na running? Já už spinning beru spíš jako takové příjemné zpestření zimní přípravy než cílenou cyklistickou přípravu. A popravdě od toho ani nic kromě pořádně propoceného trička nečekám a po pár týdnech mě to už kolikrát nebaví. Ale to naštěstí už většinou přijde jaro a kolo venku a pivo na zahrádce. No už aby to bylo.

Vztah posedu na kole a bolesti šlach pod kolenem

No tak tentokrát to nebude klasický humorný spot, ale spíš taková prosba směřovaná k vám, mým drahým zkušeným čtenářům. Když jsem teď jako přípravu na Regensburg začal jezdit na silničce dlouhé tréninky přes 100km, tak jsem začal zjišťovat nemilou věc. Ke konci tréninku mě začnou bolet šlachy pod kolenem z venkovní a zadní strany nohy a to obzvlášť na pravé noze. Jako třeba včera po 103km průměrem 31,5km. Když pak nezvolním a rvu to furt dál, tak zřejmě tím, jak ulevuji kolenu, dojde k situaci, že mě začne bolet v koleni vpředu vpravo dole. To se stalo například před třemi týdny po tréninku 162km průměrem 30,5km/h. Ty šlachy jsou celkem v pohodě, protože během dvou dnů přejde, ale s tou bolestí v koleni jsem musel minulých 14 dnů pauzírovat, aby se to srovnalo. Když jsem jezdil vyjížďky do 70km, tak to bylo v pohodě, protože tyhle problémy se dostavujou tak po 90km. Je jasný, že je to buď špatným nastavením posedu na kole, nebo špatným nastavením kufrů na tretrách, nebo obojím. Ještě bych měl připomenout, že moje nohy jsou spíš do X a při šlapání mám radši větší vzdálenost mezi špičkami než patami a do pedálů tlačím spíš venkovní stranou chodidla.

Natočil jsem tedy následující krátké video, kde je vidět klasický posed a dva druhy posedů na hrazdě. Jako bonus ještě pohled zepředu a zezadu. Na internetu jsem vykoukal, že při zalehnutí do hrazdy by měly být ruce do pravého úhlu, což se u mě neděje a bude zřejmě potřeba namontovat kratší představec. O klasickém držení za brzdy už nemám představu vůbec žádnou. Prosím zkušené cyklisty o nějakou radu, jakým směrem se vydat při ladění posedu. Možná by to chtělo sedlo trošku dopředu, což ale koliduje s pozicí kolene při vodorovných klikách.

Tady je ještě fotka, kde je vidět nastavení předozadní pozice při vodorovné poloze klik. Jak je vidět z naznačené přímky, tak místo aby těžnice z kolene procházela závitem v klice, tak je o dost vpředu. Takže se zkrácením představce by se to dalo taky korigovat.

Po zvětšení fotky je vidět svislá čára procházející závitem kliky.

No nevím, moc se v tom nevyznám a rád si nechám poradit od zkušených matadorů. Za vzácné a především pak za ty zázračné rady předem díky.

Najdi deset rozdílů

Tak dneska si zahrajeme takovou malou hru, která bude ke zdárnému vyřešení vyžadovat vaše maximální soustředění a koncentraci :-). Bude se jednat o klasiku často se vyskytující v časopisech pokleslé kvality a zaměření vyjímaje Mateřídoušku a Ohníček (ABC už totiž taky stojí za pendrek). Princip je jednoduchý a rychle pochopitelný. Pozorně se zadívejte na dva níže uvedené obrázky a pokuste se nalézt co největší počet rozdílů. Abych vám trochu pomohl, tak přikládám takové malé povídání k oběma výjevům.

Na prvním živém obraze je vyobrazeno moje nové pohybovadlo jen několik okamžiků před tím, než jsem za něj zaplatil a odvezl si ho domů. Kupoval jsem ho s úmyslem jezdit hodně rychle po silnici, protože horáka už jsem začínal mít občas plné zuby. Občas jsem chtěl jeho služeb využít při triatlonových závodech od sprintu až po dlouhé distance. Sice jsem se v tom tenkrát vůbec nevyznal, ale nechal jsem si trochu poradit a musím říct, že jsem byl moc spokojenej. Rychlosti na silnici dosahované byly pro mne závratné a okouzlující. Sice jsem měl občas problémy se na kole udržet, nenechat se sfouknout do škarpy nebo nezahučet při sjezdu pod auto, ale s přibývajícími kilometry se dostavovala i potřebná praxe.

Fáze první - nákupní

Jak mě triatlon začínal bavit čím dál tím víc, tak začalo přibývat absolvovaných závodů a když jsem se trochu rozkoukal v cyklistickém depu, tak bylo jasné, že to bude chtít menší nejen triatlonový tuning. A právě jeho výsledek je vidět na druhém živém obraze. Pozornému diváku jistě několik důležitých rozdílů neunikne. Bohužel těm nejbystřejším nemůžu nabídnout žádnou odměnu, neboť čokoládové medaile jsou už snědeny a koláče už ztvrdly :-(. Rychlosti na silnici dosahované jsou teď ještě větší, takže pro mě závratnější a ještě víc okouzlující. Jen se to všechno musí trochu dýl ladit a nastavovat, aby člověk vydržel sedět trochu dýl bez reprodukčních následků, ale stojí to za to.

Fáze druhá - optimalizační

Tak teď jsem se pěkně pochlubil vlastním peřím, což je obecně nemilý zlozvyk. Ale není nad to trochu poškádlit soupeře ještě před závodem a patřičně je znervóznit, protože ve chvíli, kdy se skáče do vody a půlka lidí je během chvíle fuč, je už na nějaký psychologický působení pozdě :-).

Hlavně doufám, že se časem nedostanu do finální fáze, která je bonusově zobrazena na třetím živém obraze. Tedy, že mi pohybovalo nějakej poberta z okolí neukradne a neprodá ho zahraničním pracovníkům na popojíždění po okolních polích. To bych byl pak asi trochu smutnej a o trochu víc nasr..... :-o .

Fáze konečná - ukradli co mohli

Bacha na ty brzdy

Tak jsem si tuhle připadal jak největší cyklistickej trotl. No posuďte sami. Vyrazil jsem takhle zvečera na silničce na trénink před blížícím se triatlonem a říkal jsem si, že do toho budu bušit a posvištím to průměrem silně přes 30 km/h. Hned od začátku do toho šlapu jak zběsilej, ale tachák ne a ne na rovině ukázat víc jak třicítku. Řikám si, že mám asi utahaný nohy a holt to nejede. No jenže ono to nejelo ani z kopce, tam kde to jede padesátkou jsem se dostal sotva ke čtyřicítce a to jsem tomu musel ještě vydatně pomáhat. To už jsem si říkal, že je to nějaký divný a začal jsem čuchat technický problémy. Jenže za jízdy nebylo nic slyšet, žadný cvakání ani šustění, tak jsem to rval dál. Po padesáti kilometrech jsem toho už měl plný brejle a stavil jsem se na pivo. Když jsem stavěl kolo ke zdi, tak jsem si nechtěně šáhnul na zadní ráfek. Byl teda pěkně rozhicovanej. No a pak to bylo jasný. Měl jsem čelist od zadní brzdy připláclou na ráfku, takže permanentně brzdila. No zanadával jsem si do debilů, ale jen potichoučku, aby chlapi co tam seděli na zahrádce nezpozorovali, co jsem to za trumpetu. Takže jsem to srovnal a hned to po rovině jelo skoro čtyřicet. To už bylo jiný kafe.

Asi za čtrnáct dnů jsem jel na závody a protože si teď pokaždý ty brzdy kontroluju, tak jsem ji mršku odhalil, jak byla zase připláclá na ráfku. To bych si na cyklistický části pěkně užil.

No a aby s těma brzdama nebylo všem dnům konec, tak se mi poslední dobou zdálo, jako že mi to občas za jízdy drhne a občas ne. Ale když jsem to kontroloval, tak to bylo pokaždý v pohodě. No a pak jsem přišel na to (teda přili na to v servisu, kde jsem to měl na seřízení), že mám povolený, nebo posunutý nebo čert ví co, ložiska v zadním kole a jak jsem si na to sednul, tak to zadní kolo se pohnulo a vesele se třelo o brzdu. Svině :-).

Takže teď už kontroluju nejen před každou vyjížďkou brzdy, ale i to, jestli není v kolech nějaká podezřelá vůle. No holt chybama se člověk učí.