pondělí 26. září 2011

Běchovice 2011 – stále kvoká, stále kvoká

Jestli mi to na nějakých závodech skutečně dlouhodobě nejde, tak to jsou na stopro Běchovice. Nezáleží na typu a stylu přípravy, na tom, jestli jsem jen běhal, nebo jezdil triatlony, prostě jak se tam postavím na start, tak hned po prvních desítkách metrů je jasný, že to letos bude zase stát za prd. Stejně tak jako ani moc nezáleží na tom, jestli začátek rozeběhnu rychle nebo v klídku, tak ani nezáleží na počasí, které zrovna na tu neděli v září vyjde. Je to zkrátka každej rok stejný. Před startem silný optimismus a po startu kruté vystřízlivění. Tuhý nohy a pocit, že to nejsem schopnej pořádně rozdejchat. Pak už je to jen boj, jestli to ten rok bude pod nebo nad padesát.

No posuďte sami 2004-46:55 (nejlepší čas snad jen díky první účasti), 2005-50:28, 2006-51:05, 2008-48:32, 2010-48:05, 2011-49:53.

Klasika, dloooouhé čekání na start.

Loni jsem vyhlašoval, že jestli se nenajde nikdo s podobnou výkonností, s kým bych si to mohl na trati osobně rozdat a vzájemně se tak motivovat a hecovat k výkonu, tak že tam už nepojedu. Letos se nikdo nenašel, ale stejně jsem se optimisticky přihlásil. No a všechno bylo podle očekávání jako každý rok. Tak to ani nebudu rozepisovat, protože bych se už poněkolikáté opakoval. Zkrátka problémy s dýcháním a tepovkou na celé trase a na konci sprint o to dostat se aspoň pod padesát. A to jsem byl dokonce trénovat kopce na Geofyzikálním běhu a tam to šlo celkem pěkně.

Takže letos už ale fakt, buď bude příští rok soutěžní motivace s nějakým kamarádem, nebo nejedu. Samotnýho mě ty Běchovice už skutečně neberou. Budu se muset příští rok v srpnu po někom poohlédnout ...

P.S. Za ilustrační fotku díky Honzovi Herdovi.

pondělí 19. září 2011

Flowin, spíš takovej holčičí

Nedávno jsem na nějakém slevovém serveru objevil a pořídil slevu do studia, kde kromě jiných aerobních aktivit nabízejí také Flowin. Kdo neví co to je, tak se může více dozvědět na webu www.flowin.com nebo na youtube. Sami dobře víte, jak je náročný se doma mezi vším tím trénováním donutit k nějakému cvičení aby se tělo trochu protáhlo a zpevnilo a tak jsem si řekl, že by to mohla být celkem zábava a zajistil jsem si osm sezení/ležení. Mám takovej dojem, že Flowin vymyslela ve Švédsku nějaká hospodyňka, když doma drhla podlahu, ale ať to bylo jakkoliv, tak když se to dělá pořádně, tak to dá pěkně zabrat. Zarezervoval jsem tedy pro mě a Honzu K. dva flíčky na pondělí a vyrazili jsme.


Studio je to na Praze 1, takový příjemný, malý a tichý. Po příchodu jsme se nahlásili sympatické paní recepční, ze které se následně vyklubala i předcvičovatelka a ta nám prozradila, že tam mají jen jednu malou šatnu a ta že je dámská J Tak jsme se zeptali, zda k nim teda občas chodí i nějací chlapi a slečna zavrtěla hlavou, že prý ne J. Oni jsou tam tedy primárně zaměřený na jogu a pilates a na chlapy tam nějak nejsou zařízený. Jak jsme se to dozvěděli, hned jsme se na cvičení těšili o to víc J
Hodina se tak z 50% skládala z protahování a zbylých 50% tvořilo samotné dovádění s podložkou a šoupátkama. Jak je to celé zaměřené na holky, tak nám to ani nedalo moc zabrat. I když na konci jsem byl teda trochu zpocenej. Ale bylo to takový příjemný protažení a pohodový poposilování. A druhej den, mě kupodivu ani žádný svaly nebolely, tak budu muset příště instruktorku trochu vydráždit k nějakejm drsnějším cvikům.

Dneska Honza nejde, protože mu to nedělá dobře na kolena, tak tam budu sám chlap. No doufám, že nezklamu J

středa 14. září 2011

Mattoni Grand Prix Praha 2011 – s pokorou od startu až do cíle

Tak jsem si v sobotu střihnul i druhou pražskou podzimní masovku. No teda použít slovo „podzimní“ ve spojení s pařákama z posledních týdnů se mi trochu nezdá, ale kalendář je kalendář, tak co člověk nadělá J. Asi se teď trochu těšíte, jak budu psát srovnávací spot na téma Nike Run Prague a Mattoni Grand Prix Praha, ale chyba lávky, nic takového nebude. A nebude to už jen proto, že každý z těchhle podniků vnímám úplně jinak. Nike byla ryzí reklamní společenskou akcí, zatímco desítka od PIM už tím závoděním zavání mnohem víc a tak jsem k tomu i přistupoval. A pak taky Nike jsem si platil sám, zatímco PIM mi zaplatila firma a tak bych ani nemohl být dostatečně objektivní J.

Stejně jak se na start staví masy závoduchtivých atletů, tak se i z naší firmy účastní celkem solidní počet lidí. Takže spíš než honění rekordů to beru jako takové zdravé posoutežení s kolegy a příjemné naladění na následující posezení u pivka. A tak se stalo i letos. Závod byl přesně na konci mojí dvoutýdenní dovolené, během které jsem si celkem solidně často i dvoufázově potrénoval, takže únava byla značná a nohy bolely ukrutně. Když k tomu připočtu ještě celodenní procházku po ZOO, tak jsem se tak před závodem odhadoval na něco málo pod 47 minut.

To je lidí, to je lidí. A to je už v cíli a z toho plyne, že nikdo nepadnul.

Ještě než jsem vstoupil do servisní zóny, tak jsem si vyzvedl jeden z posledních zlevněných běžeckých balíčků u Nutrendu, pokoukal jsem na dramatický doběh pětky, co se překonávání traťového rekordu týče, a šel jsem lovit nějaké kolegy v davu. Díky tomu, že všichni startujeme ve firemních dresech, tak to nebyl až takový problém někoho najít a mohli jsme klábosit až do startu. Zatím všechno fungovalo výborně. Záchody, šatna, koridory nikde žádný problém. Letos na mě vyšel koridor B, což je asi tak adekvátní mojí momentální výkonnosti a je to taky dost vepředu, abych si mohl kontrolovat zbytek svých kolegů. To jsem ale netušil, že dva kluci od nás startují z Áčka. V koridoru bylo takový vedro, že už před startem jsem byl durch, ale na pátém kiláčku čekala občerstvovačka, tak jsem to moc neřešil. Po startu jsem se nechal unášet davem, nasadil jsem příjemné udýchatelné tempo a kilometry začaly ubíhat. Snažil jsem se kontrolovat, aby mě nevosolil nikdo z našich, a na pětce jsem si odmáčknul 24:03. Řekl jsem si, že to bude chtít lehce přitopit pod kotlem a trošku jsem máknul. Cíl se rychle blížil a já už se těšil na pivo. Když jsem za 47:36 probíhal cílem, tak akorát hráli hymnu (naší, ne tu Keňskou), tak to jsem byl rád, že mě tak vřele vítají v cíli. Pak se teda ukázalo, že to bylo spíš pro naše nejrychlejší, ale to neva J. V cíli to proběhlo příjemně rychle. Čip, medaile, občerstvení, vyzvednutí batohu, frk frk a už se hrnuli kolegové plní dojmů a endorfinů. Jak jsme tak debatovali, tak jsem se dozvěděl o těch našich dvou rychlících z áčkového koridoru a ukázalo se, že jsem je nějak nepodchytil a v závodě mi utekli. Tím jim tedy gratuluju, zaběhli sympatické časy. Ať si, kdo chce co chce říká, tak já na té letošní PIM desítce nemůžu najít sebemenší závadu. Prostě bezchybná práce. I výsledky klaply, tak to mají u mě organizátoři za jedna.

Svět se hroutí když už holky pijou větší piva než kluci

No a pak už se šlo na pivo. Hodně dojmů a veselá nálada znamenaly odjezd domů až posledním vlakem po půlnoci. No teda musím vám říct, že cesta po půlnoci z Národní Třídy přes Václavák a Muzeum na hlavák je teda maso. Kulil jsem bulvy na ty různobarevný skupinky naháněčů, dýlerů a kurev a koukal jsem projít tu sodomu gomoru tak abych nedošel k žádné úhoně. A fakt nechápu, proč v půl jedný v noci stojí před Duplexem fronta lidí, aby se dostali dovnitř. To by snad vydalo na celej článek.

Jo a proč v nadpisu mluvím o té pokoře? No to je přeci jednoduché. Od startu jsem pokorně sklonil hlavu a zrak k zemi a celou trasu jsem nespouštěl kukadla z kostek, obrubníků a lidí přede mnou. Sice jsem si neužil ani jednu památku a panorama, ale chvilka nepozornosti by totiž taky mohla znamenat nepříjemné následky a to jsem přeci neměl při tak pěkně rozjetém večeru zapotřebí J.

pondělí 5. září 2011

Nike Run Prague 2011 – Mistrovství ČR padáků

Myslím, že od soboty už by mohly emoce spousty naštvaných opadnout a tak si dovolím taky něco napsat o téhle marketingovce na konci léta. Především hned na začátku předesílám, že jsem se tohohle podniku zúčastnil dobrovolně, startovný jsem si zaplatil sám a v normálním stavu mysli a primární pohnutka ke startu byla zvědavost, kam až Nike tuhle marketingovou monstr akci dotáhne. Takže na události jsem nebyl osobně (kromě účasti) ani ekonomicky (kromě účasti) pozitivně nebo negativně zainteresován. To jen aby mě ani jeden z táborů nenařknul, že někomu nadržuju J.

Úplně na začátek, než se dostanu k ostatním věcem spojených s akcí, cítím potřebu něco napsat k tomu nejkontraverznějšímu faktoru, který vyústil v zástup všemožných emotivních reakcí pod jakýmkoliv článkem nebo spotem který se touhle akcičkou zabývá. Jen namátkou diskuze naBehej.com, diskuze pod článkem v iDnes , emotivní video na Youtube a jistě by se našla spousta dalších zdrojů.
Jako úvod do problematiky něco suchých faktů o podniku. Masovka v Praze pořádaná Nike cíleně jako marketingová věc pro širokou sportovní veřejnost. Na startu necelých šest tisíc kousků. Teplota něco málo pod třiceti ve stínu. Start ve dvě odpoledne do rozpálenejch ulic. Na trati jedna avizovaná občerstvovačka. Výsledkem bylo několik desítek zkolabovaných sportovců (chtěl jsem napsat „běžců“, ale netroufám si to tak formulovat), přetíženej záchranej systém města Prahy a středočeského kraje, nasazení záchranářského kamionu „Golem“ pro řešení krizových situací, stovky hysterických reakcí na fórech a prvotřídní lahůdka pro média. A přitom stačilo tak málo, jen používat mozek a instinkty.

Spousty a spousty lidí co se chtějí pořádně zpotit. A jejich touhám bude vyhověno.

Chyba se samozřejmě stala už na začátku. Ale ne primárně u pořadatele, který splnil podle mě, až na jednu botu, přesně to co avizoval, ale u spousty trumberů, co se rádi pohybujou s davem, nechají se vodit za ručičku ode zdi ke zdi a vlastní zdravý rozum už dávno rozpustili v našem houpavém konzumním systému. Spousta lidí v dnešní době ztrácí alespoň základní instinkty pro cokoliv kromě instinktu urychleného vyhledání slevových akcí. Jejich rozhodovací smysl a zodpovědnost jsou potlačeny k nule a nechávají se s oblibou ovládat stádností a očekáváním, že jim v každém okamžiku někdo řekne co a jak a postará se o ně ve všech myslitelných i nemyslitelných situacích. On je to totiž takovej plíživej problém celý naší dnešní společnosti a tohle byl holt jen jeden z důsledků. Darwin se otáčí v hrobě a ve chvíli nějaké kritické situace budeme mít těžký problémy, protože instinkty a reflexy pro záchranu holého života jsou fuč. Ale to jsem to vzal už moc zeširoka. Takže ve zkratce. Primárně je každej člověk zodpovědnej za sebe, svoje chování a důsledky svých rozhodnutí.

Přitom problémům se dalo předejít dvěma jednoduchejma věcma. Za prvý se měl každej účastník zamyslet, zhodnotit situaci a hlavně se podle ní zařídit a je jedno jestli to je zkušenej běžec nebo začátečník, co běžel první delší závod. To není primárně o počtu sportovních zkušeností, ale o normálním lidskym uvažování. A za druhý měl teda organizátor taky trošku použít mozek a pořádně tu jednu občerstvovačku upgradenout a mohl si tak ušetřit spoustu negativní publicity. Ale kdo někdy něco organizoval tak ví, že to globální vědomí funguje nějakým způsobem a s nějakou setrvačností a měnit věci na poslední chvíli u takových akcí občas přinese víc škody než užitku. To z mýho pohledu mnohem větší průser, než ta občerstvovačka v půlce, bylo nezajištění dostatečného množství pitné vody v cíli. Protože ty korýtka, to nebylo teda moc domyšlený. A to je jediný co bych vytknul, protože jinak ta akce neměla chybu od začátku (registrace) až do konce (výsledky a after party). A teď k tomu jak jsem to viděl celej den já.
Mám dva tejdny dovolenou a tak si dopřávám dvoufázový tréninky. Akci od Nike tedy beru jako společenskou událost na celé odpoledne a večer a podle toho se taky zařizuju. Rekordy se tam stejně trhat nedaj a tak si to jdu jen pořádně užít. Příští týden na desítce od PIMu to bude obdobný a stejně teď trénuju na maraton ve Stromovce, kde se chci pokusit konečně zaběhnout pod 3:30. Když vidím ty teploty, tak už den předem neponechávám nic náhodě a piju, co to jde. A to samé dopoledně před akcí. Leju to do sebe horem dolem, protože to bude potřeba. Před odchodem ještě pro jistotu vitamíny a solné tablety. Na místo dorážím víc jak hodinu před startem a tak pozdravím Iva Domanského s tím, že to bude dneska asi pěkný maso a jdu si dát věci do úschovny. V báglu nechávám jeden bidon, protože vím, že po závodě bude potřeba. Hodně oceňuju systém šatny, kdy si každej dává zavazadlo „kam se mu zlíbí“ a zátěž je tak rovnoměrně rozložená. A hlavně tím odpadá to, co je tradicí na akcích PIM, kdy dobíhají do cíle hromadně lidé s podobnými čísly a u šatny se tak tvoří jakási vlna, ve které se stojí a čeká na bágl. Možná by se PIM mohl trochu inspirovat.

S druhým bidonem v ruce si zalezu do stínu a koukám na cvrkot kolem. Jsem překvapenej, kolik mladejch lidí se účastní. A taky na ty spousty holek. To snad popírá všechny statistiky běhání v Česku. Je vidět, že marketingovej záběr akce byl skutečně úspěšnej. S pobavením sleduju běžce, co do sebe ještě před startem lejou pivo a redbuly a povalujou se na sluníčku. Říkám si, že ke konci závodu bude asi veselo a o padáky nebude nouze. (Jen na okraj. Konzumace energetických nápojů se ve velkých vedrech přímo nedoporučuje, protože jejich působením dochází ke zvýšení tělesné teploty) Atmosféra je parádní a sympaticky relaxační. Na rozcvičení prdím, protože po startu se stejně rychle běžet nebude moct a tak riziko přepálení nehrozí. Dvacet minut před startem jdu do koridoru. Zalezu si pod stromy a čekám. Dopíjím bidon a vzhledem k tomu, že si nedělám iluze o kapacitní dostatečnosti občerstvovačky, si stoupám co nejvíc dopředu, abych k ní doběhnul ještě ve chvíli, kdy tam bude něco v kelímkách. Dost mě překvapuje, jak málo lidí má něco na hlavě. Drtivá většina jde běžet bez čepice nebo šátku. No jejich boj.
Start je prostě taky pohodička, určitě vetší než na akcích PIMu. Tam přeci jen už jde o nějaké závodění, tady je to prostě o zábavě. Prodírám se davem a tempo volím takové, abych to s přehledem udýchal. Na náplavce už začínají lidi chodit a tak to chce být ve střehu. Teplota organismu začíná povážlivě stoupat. Díky nízkému tempu si to prvotřídně užívám, a když doběhnu k občerstvovačce, tak tam toho je ještě docela dost. Dva kelímky šoupnu do sebe dva na sebe a říkám si, že až sem dorazí hlavní vlna, tak se tady z toho tradičně asi poserou. Václavák a přilehlé ulice jsou v milosrdném stínu a tak šetřím síly na návrat po nábřeží, kde to bude pěknej smažák. Hned u Mánesa vidím prvního padáka. Čím blíž k cíli, tím to začíná bejt docela maso. Padák zhruba na každejch 400 metrech, ale zatím se o ně lidi stíhají starat, takže moje asistence není potřeba. Jeden člověk skoro spadnul do Vltavy, ale na poslední chvíli to vybalancoval. Jestli takhle kolabujou ti, co to běžej za padesát, tak nechci vidět tu apokalypsu, co tady bude za dvacet třicet minut. U Podolské vodárny už jsem teda uvařenej i já a tak jen v pohodě doběhnu do cíle, kde se mi hned kácí pod nohy další padák. Koukám se co nejrychleji dostat ke korýtkům abych se zchladil. Problém je, že zřejmě spadnul tlak v přívodu a voda teče asi jen z třetiny kohoutků. Tak si jen umeju obličej, namočím kšiltovku a koukám zalízt někam do stínu. Mezitím rozjíždí záchranka svojí dnešní šou a čeká jí pár pernejch hodin. V cíli žádná voda na napití. To mě teda trošku překvapilo, ale štěstí přeje připraveným a bidon v báglu přijde vhod.

Takhle to často nevypadá ani v cíli ironmana.

Je mi jasný, že v areálu Žlutejch lázní bude během chvíle pěkně husto a fronty na občertvení budou dlouhý. Tak moc nezevluju, prolítnu areál, jestli nepotkám nějaký známý obličej, což se mi bohužel nedaří a tak mizím navštívit hospodu, kde jsme v době, kdy jsem pobýval v Podolí na kolejích, často sedávali. Žízeň mám ukrutnou a tak série Gambáčů a Plzní plní svojí funkci na výbornou. Dokonce jsem potkal kolegu z práce a tak bylo v čase čekání, až začne hrát Skyline, o zábavu postaráno. Kolem jezdily sanitky v neskutečnejch počtech a bylo jasný, že tahle akce vstoupí do dějin českýho běhání jako národní rekord v počtu padáků. Až z toho trochu mrazilo v zátylku. Občerstven a spokojen jsem se přesunul zpátky do areálu, kde zrovna začínala kulturní část programu. Žízeň byla stále velká a tak přišly k duhu další gambáče. První návštěva záchodu přišla až po sedmém pivu, což je teda už co říct. Při losování auta to vypadalo, že ho snad ani nikdo nechce, ale mě ho bohužel nenabídli, tak jsem ještě kouknul na začátek Tata Bojs a valil jsem domů. Vlak mi ujel o minutu a tak se o příjemné zakončení dne postaraly dva Hoegaardny v Potrefené huse. Usínal jsem s pocitem výborné akce a s očekáváním, co si přečtu druhej den na fórech. A podle očekávání jsem nebyl zklamán ani v tomhle směru. Díky profesionální práci záchranářů to snad všichni přežili. Ale mám takovej dojem, že dvě podobný masový akce týden po sobě v Praze jsou v příštích letech holá utopie. Teď jen jestli vyhraje PIM/Adidas nebo Nike.
Fuj to je to dneska zase dlouhý, ale snad zajímavý. Jo, jen pro úplnost. Délka tratě něco kolem 10300m a dal jsem to za 51:02 jako 783 z 5208 co dorazili do cíle. Tak a teď se do mě pusťte, co jsem to za nelidu, že si taky nestěžuju a že se mi to dokonce líbilo ;-).