neděle 25. května 2008

Good Times Bad Times

Pro název dnešního spotu jsem si vypůjčil název písničky od Led Zeppelin, protože jak určitě všichni víte, všechno v životě se pohybuje po sinusoidách a tak je člověk chvíli nahoře a je mu hej a chvíli zase dole a není mu hej. To proto, aby si pak o to víc vážil toho, až mu zase hej je. Mě bylo hej na přelomu dubna a května, to jsem měl formu jak víno a závody jsem sekal jak na běžícím pásu. Pak na mě zaútočilo nachlazení spolu s nějakým mikro ksindlem, vyřadilo mě to z PIMu a trvá to už tři týdny a furt nejsem fit. A to mě teda fakt nebaví, protože nemůžu trénovat což mě baví moc. Do našeho (nebo tedy spíš zahraničního) farmaceutického průmyslu jsem za poslední týdny zainvestoval skutečně kvalitně a očekával jsem, že po týdnu budu standardně fit a budu vesele pokračovat v přípravě na červnové triatlony. Ale hlavně kvůli mojí nedočkavosti jsem byl okolnostmi dotlačen ke stavu, kdy jsem se rozhodl týden vynechat jakékoliv sportování a trénování abych konečně doléčil ten vleklý kašel a nachlazení. Jsem totiž pěknej trumbera a místo toho, abych dal na mnohé rady odborníků a odpustil si veškeré fyzické námahy už dřív, tak jsem vždycky, co jsem se už cítil trochu líp, skočil na kolo, nebo nazul boty a hurá trénovat. Další oblíbenou taškařicí bylo ráchání se v bazénu, což krátkodobě bylo dobrý, ale už po pár hodinách se ukázalo, zač je toho loket. O mé účasti na propršeném atletickém meetingu v Houšťce se radši ani nebudu zmiňovat. Výsledkem bylo to, že se mi hned vrátila bolest v krku a suchý kašel. Samozřejmě že to nikam nevedlo a tak jsem se v pátek rozhodl, že na to prdím a tentokrát už to pořádně doléčím.
Když už jsem si tedy naordinoval klidný týden, tak jsem si aspoň pořídil nové plavecké brýle, plaveckou čepičku a posilovací gumy, abych se pak mohl s větší vervou vrhnout zase do tréninku. Nezapomněl jsem se taky vybavit přehazovačkou na číslo a slušivou triatlonovou kombinézou od Ironman, abych do startovního pole pěkně zapadl a nevypadal jako exot už na startu. Ono bude stačit to, jak se budu plácat ve vodě hned po startu.

Co se ještě toho zdraví týče, rozhodl jsem se, že se začnu otužovat, tak jen doufám, že vytrvám a nebude mě to bavit jen prvních čtrnáct dnů. Má to prokazatelně pozitivní účinky proti útokům nachlazení. I když si ale skrytě myslím, že když se člověk několikrát pořádně vyšťaví při tréninku a oslabí si tím imunitu, tak se stejně nějakým nemocem nevyhne. Tak se aspoň snažím mít pestrou stavu a pravidelně konzumovat vitamínové doplňky.

Nakonec bych se ještě rád zmínil o jednom přednášejícím, který přednášel a zároveň cvičil na FELu psychologii. Bohužel už si nepamatuju jeho jméno, ale přesně si pamatuju, jak říkal, že si ani nepamatuje, kdy byl naposledy nemocnej. Co mě ale nejvíc dorazilo bylo to, když jsem se dozvěděl kolik mu je ve skutečnosti let. Osobně jsem mu tipoval tak o dvacet let míň. No a teď to nejdůležitější co jsem si zapamatoval a to jeho „recept“ na pevné zdraví a klidný život


Především nevytvářet si žádné stresy v práci ani v soukromém životě.
Dál se snažit vypořádat s minulostí, tedy se všemi negativními zkušenostmi.
A snažit se žít tak, aby se člověk mohl kdykoliv otočit a měl při tom čisté
svědomí a nemusel za sebou stále pálit nějaké mosty.

Pár let se o to už snažím a musím to všem vřele doporučit. Zkuste to, funguje to.

úterý 13. května 2008

Bolavá prdel, nikdy více (snad)

Tak jsem tuhle absolvoval letošní iniciační vyjížďku na horákovi. Vyrazil jsem podél Labe z Čelákovic na Přerov, Semice a Hradišťko po tamní cyklostezce. No, nazývat ten tankodrom cyklostezkou může fakt jen zarputilý lobbista za co nejširší cyklostezkovou síť. Ale já to tam mám rád, protože se tam člověk pořádně vyřádí a přední vidlice dostane co proto a má tak šanci ukázat, co v ní je. Každopádně já jsem byl zvědavej, co udělá takováhle první projížďka s mým pozadím, protože z předchozích zkušeností to nikdy nebylo to pravé ořechové a prdel to vždycky pekelně odnesla. No, podle očekávání to bylo maso i letos a zhruba po prvních dvanácti kilometrech jsem začal silně pociťovat, že sedlo si začalo vybírat svou daň. V Kersku jsem se ještě zastavil U Pramene na doplnění energie jedním zrzounem (moc dobrým) a vyrazil jsem domů. No teda zpáteční cesta bylo prvotřídní peklo a posledních zhruba deset kilometrů jsem musel jet po silnici a skoro pořád ze sedla. Říká se, že s novou sezónou je potřeba prdel pořádně otlačit a pak už je to dobrý, ale já už jsem měl vyzkoušeno, že ani po dvou stech km to moc dobrý nebylo loni ani předloni a tak další postup byl jasný – pořízení nového sedla. Musím konstatovat, že do podobných nákupů, kde výsledek není předem jasný se pouštím hrozně nerad. Kde vám taky dají otestovat sedlo a pak si ho od vás pokorně vezmou zpátky, když vám na zadek nesedne. A tak se může stát, že se vám v garáži hromadí sedla a vy stále kupujete a kupujete a ... . Já jsem to měl alespoň ulehčeno tím, že poslední dobou mi padla do oka firma Fi’zi:k, takže teď už to byla jen otázka výběru vhodného modelu. No začal jsem lehce zkoumat internet, co se tak používá nejvíc a nakonec z toho vyšlo vítězně sedlo Gobi XM k:ium. Objednal jsem ho přes internet u distributora a po menším honění se s dovážkovou službou, kdy jsme se nějak stále míjeli, mi v rukou přistála nádherná krabice s ještě nádhernějším sedlem. Zároveň se sedlem jsem si k tomu objednal i brašničku pod sedlo, které se elegantně zacvakává do integrovaného držáku v sedle (I.C.S.), takže manipulace s ní je hodně příjemná.


Fi'zi:k Gobi XM k:ium


Už jsem se nemohl dočkat, až tu nádheru otestuju. Montáž proběhla hladce a tak jsem během několika chvil už uháněl po té samé cyklostezce co při úvodním letošním počinu. Nové sedlo bylo trochu delší než to, co jsem tam měl předtím, takže to chtělo trochu poladit. Ale na třetí pokus už to bylo nastaveno k úplné spokojenosti mých nohou i mého pozadí. Co mě při první testovací jízdě mile překvapilo a co na sedle maximálně oceňuju je to, že se zadní část sedla na nerovnostech prohýbá a tlumí tak terénní nerovnosti. To byl pro mě dříve nepoznaný pocit. Může za to podle marketingových materiálů technologie Tail Flex. No byl jsem z toho moc příjemně naladěn. Testovací jízda byla dlouhá 20km kde dvě třetiny byly v terénu a třetina na silnici. A co bylo nejdůležitější, prdelní svalstvo ani kosti nedoznaly naprosto žádné újmy. Takže první pocity prostě úžasné. Další vyjížďka na padesát kilometrů jen potvrdila, že tentokrát jsem trefil do černého. Proti původnímu sedlu San Marco, co bylo na kole od výrobce, je to skutečně nebe a dudy.


Po téhle pozitivní zkušenosti jsem se rozhodl vyměnit i sedlo na silničáku, kde to taky nebylo se sedlem to pravé ořechové. Zůstal jsem věrný značce a objednal základní model Arione.


Fi'zi:k Arione


Na webu má celkem hodně pozitivních referencí, takže nebylo co řešit. Už teď se nemůžu dočkat, až dovážková služba zazvoní, a já vyrazím na silnici testovat i tohle sedlo. Snad to bude stejná trefa jako s jeho horským kolegou.

čtvrtek 8. května 2008

Letošní PIM – bohužel ne :-(

No jo, je to tak. Dneska jsem se definitivně rozhodl, že se letošního PIMu nezúčastním. Není to způsobeno zraněním nebo nedostatkem tréninku, ale po náročné přípravě z posledních několika týdnů na mě zaútočily nějaké neviditelné potvory a odsoudili mě s kvalifikací „nemocný“ jen do role pasivního diváka. Alespoň si užiju v televizi přímý přenos, i když po zkušenostech z přenosů z let minulých to možná bude celkem utrpení, protože ČT ty maratonské přenosy lehce nezvládá, což se snad letos změní. V pátek mě z ničeho nic přepadla celkem silná viróza a doteď jsem se jí nebyl schopen uspokojivě zbavit. A to jsem celý víkend ležel, potil se, ládoval se vitamíny, ovocem, zeleninou a čaj co jsem si prolil hrdlem by se dal počítat na kýble. Ještě včera jsem se byl cvičně proběhnout a šlo to dobře, jenže večer mě zase přepadl nepříjemný dráždivý kašel a tak jsem se rozhodl to nepokoušet a pořádně se doléčit. Přes den to je celkem dobrý, ale večer mě obvykle začne něco pěkně dráždit v krku a musím se hodně přemáhat, abych furt nekašlal. Nemůžu kvůli tomu ani usnout, což má na druhou stranu taky nějaké výhody, jako třeba to, že můžu v noci sledovat filmový klub a nebo hokej.
Je to holt smůla, protože jsem se letos skutečně chystal pokořit už letitý osobní rekord, neboť jarní příprava proběhla konečně po několika letech bez komplikací typu nachlazení nebo chřipka. Škoda je to dvojitá, zrovna když vodiče na 3:45:00 dělá letos Witty, se kterým jsem se už dlouho chtěl alespoň takovýmhle způsobem proběhnout. Poslední dlouhé tréninky věstily stoupající formu a tu jsem si potvrdil i na poslední zátěžové zkoušce, kdy jsem běžel ve čtvrtek Celní půlmaraton za 1:43:37 pak hned v sobotu desítku v Semicích za 44:26 a v neděli jsem to zakončil patnáctkou ze Kbel do Brandýsa nad Labem za 1:14:03, kdy jsem si testoval trošičku rychlejší maratonské tempo. Jako třešnička na dortu pak bylo velmi příjemné proběhnutí hned po závodu a po výborném guláši v cíli, kdy jsem si z Brandýsa doběhl domu do Čelákovic podél Labe což hodilo dalších osm kilometrů do sbírky.
A tady se asi stala ta největší chyba, protože takhle vyšťavenej jsem se v úterý účastnil každoroční velké párty u zákazníka, kde bylo hrozně moc lidí (čím víc lidí, tím víc bacilů) a hodně moc míchaných nápojů s ledem. Takže už tak oslabenou imunitu jsem si tím alkoholem ještě pořádně snížil a otevřel jsem těm sajrajtům malinkatejm vrata dokořán. Taky si, až teprv ve chvíli kdy na vás něco vleze, začnete všímat, jak moc lidí v tramvaji nebo vlaku chrchlá a kejchá a tím zásobudou celé okolí zásobou neřádu? A do tý doby to přecházíte tak nějak automaticky, že to k MHD patří? No každopádně tohle téma, jak se co nejlépe vyhnout nachlazením a chřipkám, ještě později rozvedu v samostatném článku jako takový menší příspěvek do diskuze související s tímto článkem Aerobního Tragéda.
Ale beru to jak to je s tím, že PIM není jediný maraton v termínovce a na podzim se nabízí hned několik zajímavých alternativ jako třeba Kladno nebo Stromovka. A možná je to dobré znamení, protože třeba bude v neděli zase třicet na sluníčku a já bych mohl třeba skončit stejně jako loni brutálně uvařenej na 33km a zbytek trasy bych se jen opékal v Libni a Karlíně na neúprosném sluníčku.
Každopádně to beru jako motivaci do přípravy na podzimní maraton, kde horkým favoritem je právě Kladno. Jednak je to v pěkném termínu a druhak jsem tam ještě nebyl a po kladných referencích jsem na ten závod hodně zvědavý a rád si ho zaběhnu.
Napsal jsem pořadatelům PIMu prosbu o převod startovného na příští rok, tak to snad vyjde a už teď můžu prohlásit: Za rok se vrátím, a budu silnější, a budu rychlejší :-).

Teď teda napnu veškerou svou přípravu na dva nebo tři triatlony, na které se chystám v červnu, a to znamená, že teď budu jezdit hodně na kole a budu hodně chodit do bazénu a běh budu brát jen jako lehké rozptýlení. No uvidíme, jak mi ta moje triatlonová premiéra v červnu vyjde, sám jsem na to hodně zvědavej.

Nakonec bych chtěl popřát všem letošním účastníkům pěkné počasí a držím jim palce, ať zaběhnou minimálně tak, jak si to v skrytu duše přejí.

úterý 6. května 2008

Ultramaratonec – zpověď nočního běžce

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych si přečetl jistě široké běžecké veřejnosti známou knížku Ultramaratonec – zpověď nočního běžce od ultramaratonce jehož jméno zní Dean Karnazes. Sice se na českém internetu objevilo několik recenzí této knihy třeba tady nebo tady, ale znáte to, dokud si to člověk sám nepřečte a nenechá na sebe dýchnout atmosféru knihy, tak jakákoliv recenze je jen šálivé světélko táhnoucí vás do bažin lenosti. Občas jsem totiž docela překvapenej, kolik lidí dá na recenze a knížku nebo film se už pak ani neobtěžují přečíst nebo shlédnout s tím, že kolem sebe do světa vytrubují fráze a názory co se dočetli v té které recenzi a které jim ten který autor lehce naservíroval.
Nebudu zde dopodrobna rozebírat osobu autora ani detailní děj knížky, první si jistě každý najde na internetu a pro to druhé si ji přeci lidé kupují a čtou, ale zaměřím se jen tak na subjektivní dojmy, které jsem z ní měl když jsem jí zrovna v tu dobu dočetl.
Po zkonzumování knihy (samozřejmě duchovním) musím konstatovat, že je to motivační prvek jak prase. Co jak prase, jako stádo prasat a nebo ještě víc. Obzvlášť první půlka knihy, kde autor popisuje jeho sportovní začátky od mládí až po absolvování závodu „100 mil západními státy“ mě tak namotivovala, že jsem si hned střihnul tři závody během čtyř dní jako přípravu na PIM. Pokud má někdo problémy s motivací, tak mu tohle dílo můžu jedině doporučit. Škoda, že jsem si to nepřečet už loni, kdy jsem trpěl ztrátou motivace naprosto brutálně. To už je ale naštěstí fuč.
Druhá půlka knížky už mi přišla lehce vlažnější a ne tak poutavě napsaná, ale i tak přiměje člověka k zamyšlení. Nemohl jsem si pomoct, ale neustále se mi do hlavy vkrádala myšlenka, proč, když už ten člověk dokázal to co dokázal, běžel všude kde běžel, tak chce stále zkoušet, kam až se dá zajít, teda spíš doběhnout, i když ho to na první pohled ničí a bolest ho provází na každém kroku. Já vím, že jsou lidi, kterým to prostě nedá a žádná meta pro ně není dostatečně vzdálená a když ji dosáhnou, už koukají po dalším ještě náročnějším experimentu. Ale na druhou stranu si říkám, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu ... . Stačí si jen vzpomenout jak skončil třeba takový Steve Fosset a další dobrodruzi.
V knížce je taky několik zajímavých skoro filozofických postřehů, které rozhodně přispěly k mému sportovnímu poučení. Ty si tam ale bude muset najít každý sám, stačí číst jen trošku pozorně.
Zrovna v době když jsem si knížku četl šla v rádiích a televizi písnička Darling od mojí oblíbené Vypsané Fixy z jejich posledního alba Fenomen. Nějakým zvláštním způsobem se mi zdálo, že se krásně doplňovala s textem knihy. Lze v ní totiž najít následující rýmy šprýmy:
  • Já mám rád hrdiny, kteří lezou po dně a v poslední chvíli se zvednou
  • Dno je dobrý na to aby sis ho prohlíd

Kdo ale zná Vypsanou Fixu, tak asi ví, že jakékoliv souznění je čistě náhodné :-).

Nakonec musím jen upozornit koupěchtivé čtenáře, že se rozhodně nejedná o ultramaratonskou kuchařku. Nedočtou se v ní tedy jak trénovat, jak se stravovat a nejsou tady ani žádné konkrétní technické poznatky. Pro takové informace budou muset holt lehce progooglovat internet.

neděle 4. května 2008

První letošní venkovní plavání

Hurá, hurá, hurá. Konečně nám zase 1.května otevřeli venkovní padesátku, takže zase začne pořádný plavání. Nevím jak vy, ale já mám z plavání v našem městském bazénu o délce 25 metrů vždycky poněkud zkaženou náladu. Celé je to zapříčiněno tím, že bazén je permanentně přeplněn lidmi a absolvovat tam trénink kraulu se rovná spíš řecko-římskému zápasu. A to je nezávislé od denní doby. Ráno, večer i pozdě večer je to furt stejný. Jak tam vlezu a vidím že vedle sebe prsuje pět paní v nejlepších letech, příjemně se baví a dávají velký pozor, aby si nenamočili trvalou, tak mě hned přejde chuť na trénování. Když se kolem nich totiž protáhnu kraulem, tak na mě koukaj jak na vraha a nejradši by mě nechali z bazénu vynést jak nějakého vyvrhela. Když už se mi povede prorazit si plaveckou dráhu, tak při sebemenším odpočinku je tato opět zabraná a celý boj začíná znovu. Já vím, že každý si chce zaplavat a v bazénu si to užít, ale opravdu nepochopím, proč se ty lidi trochu nezamyslej a neplavou zhruba stejně zdatní plavci v řade za sebou tam a zpátky. Takhle klidně osm plavců zabere jen dvě dráhy a všichni by byli v pohodě. No zřejmě chce mít každý dobrý pocit, že má celou dráhu jen pro sebe a hlavně ať mu tam nikdo jinej neleze. Viděl bych jedno řešení. Plavčík by se měl taky trochu aktivně podílet na dění v bazénu a plavce lehce usměrňovat a seskupovat je tak, aby plavali za sebou. To by bylo hned jiný kafe. A jak by se to lidi naučili, už by to dělali automaticky a všem by se plavalo o moc líp. Bohužel mám dojem, že plavčík je tam jen od toho, aby vytáhnul na břeh toho kdo mu tam zkolabuje a tím to končí.
No, ale zpátky k prvnímu jarnímu plavání venku. Musím uznat, že od podzimního plaveckého kempu v Chrudimi jsem tomu plavání moc nedal, protože jediný vhodný termín, kdy se v naší vnitřní pětadvacítce dalo jakž takž plavat, bylo od devíti večer a na to jsem neměl často vitamíny, abych po běhu šel ještě takhle pozdě do bazénu. Sice jsem chtěl jet ještě na jeden kemp v dubnu, ale na to nějak nezbyl čas. Takže jsem skočil do toho nádhernýho dlouhýho bazénu a začal jsem s plaveckými cviky, pak jsem si dal dvoustovku a to už jsem začal být poněkud koženější a plavecká přestávka se začala projevovat. Ruce mě bolely a dech se krátil. Úbytek sil se projevil hned na technice kraulu a tak jsem si hlavně všímal toho co dělám špatně, abych se potom, až budu mít natrénováno zase trochu víc, mohl soustředit na odstranění těchto menších nedostatků. To se ale brzo vylepší a až zařadím do přípravy i nějaké to domácí posilování, tak to zas půjde pěkně. Teď si jen přát co nejhorší počasí, protože to je pak ve venkovním bazénu příjemně prázdno a plavání je jedna radost. Každopádně už na začátku června jsou první triatlony, takže na tom plavání budu teď muset pořádně máknout.

Nové boty - zhodnocení

Letos mi to vyšlo s botama tak krásně, že právě před začátkem jarní objemové přípravy mi odešly oboje tréninkové boty, tak jsem si hned pořídil dvoje nové, abych měl v čem brázdit Polabí. No, a protože jsem v nich už pár desítek kilometrů odběhal, tak se teď pokusím o jejich amatérské zhodnocení. Doposud jsem převážně používal boty od Mizuna ať už Ridery nebo Creationy a dále pak Adidasky Supernova Cushion. Ačkoliv jsem o starých Supernova Cushion 6 celé zimní období prohlašoval, že to jsou držáky, tak jsem si jednou při bližší prohlídce bot všiml, že se začínají silně trhat na vnitřních stranách přesně tam, kde se dotýkala vložka svršku. Nu což, sice jsem v nich naběhal něco kolem 850km, ale bohužel tyhle už nemilosrdně směřovaly do běžeckého propadla dějin. Staré Wave Creation už taky přestaly tlumit a tak jsem se začal poohlížet po nových a hlavně zlevněných modelech.

Pro první ze dvou párů, které jsem si chtěl pořídit, jsem se rozhodl celkem rychle. Byly to Mizuna Wave Rider 10, které jsem si objednal se slevou na internetu. Mizuna mám co do velikosti dlouhodobě ozkoušené, tak jsem to klidně risknul. Očekával jsem od nich, že v nich budu běhat kratší tréninky a závody od 10km do půlmaratonu. Na internetu (třeba fórum Behej.com) se kolem těchto bot rozpoutala poměrně vášnivá diskuze, ze které vyplývá, že ne každému tenhle typ boty vyhovuje a člověk k nim získá buď silné sympatie, nebo na druhou stranu pěknou averzi. Já jsem to teda moc neřešil, protože dvoje Ridery už jsem oběhal a vždycky jsem s nima byl nadmíru spokojený.


Mizuno Wave Rider 10


To samé můžu říct i o této desítkové řadě. Potěšilo mě, že konstrukce boty se nezměnila. Bota se mi jeví jako velmi rychlá. Občas mám pocit, že jde dokonce sama dopředu a nutí mě zrychlovat :-). Její tlumení je výborné a pro moji váhu kolem 80kg mi poskytuje dostatečný komfort. Jak je všeobecně známo, takhle bota se moc nehodí do terénu, kde je poněkud nestabilní, což se mi taky potvrdilo. Ale na silnici je to skutečně krása. Běžel jsem v nich i desítku v Semicích a byl jsem hodně hile překvapen, jakou měli pěknou odrazivost. Tedy samozřejmě, pokud na to má člověk dostatečnou kondici a je schopen zabírat celou trať. Takže Wave Ridery můžu opět vřele doporučit. Byl jsem se v Tri Expertu kouknout na letošní model a ten vypadá taky moc pěkně. Takže už se těším na příští rok, až si ho zas někde se slevou pořídím.

Jako druhý pár jsem vybral letošní model Adidas Supernova Cushion 7 a zůstal jsem tedy věrný značce a modelu z loňské sezony. Staré Cushiony byly skutečně neuvěřitelné bačkory, ve kterých byly dlouhé tréninky jedno velké potěšení. Když jsem tedy v rámci 1/2PIMu dostal slevu do Adidasu, nelenil jsem a už jsem si je nesl domů. Plánoval jsem v nich běhat dlouhé tréninky a maratony.



Adidas Supernova Cushion 7

Když jsem je doma vybalil, tak jsem zjistil, že tyhle boty se od loňského modelu celkem dost liší. Zásadní změny jsou ve způsobu šití a konstrukce svršku, kde se asi konstruktéři poučili a tam, kde se mi staré boty začaly trhat jsou na novém modelu výztuhy. Funkční pata zůstala zachována. Co se týče tlumivosti řekl bych, že letošní model trochu na tlumivosti ubral. Prostě to nejsou takové peřiny jako šestkový model. Každopádně i tak je v nich proběhnutí luxusním požitkem. Párkrát jsem je vzal i do lesa a na lesní cestě držely taky obstojně. K tomuhle modelu bych snad měl jen jednu nefunkční připomínku a tou je poněkud papouškovský design, kdy boty hrají mnoha barvami. Jsem přeci jen zastánce poněkud střídmějšího designu. To ale naštěstí na běžecký požitek nemá vliv.

Poslední věc, o které bych se chtěl zmínit, je číslování jednotlivých výrobců. Adidas totiž čísluje svoje boty poněkud jinak než ostatní a tak když mám Mizuna ve velikosti 42, tak Adidasky musejí být ve velikosti 422/3 aby byla jejich velikost adekvátní. Tohle je třeba mít především na paměti při nákupech na internetu aby si pak člověk ušetřil nervy s výměnou.

pátek 2. května 2008

Tak začínáme ...

Tak vážení a milí sportovní přátelé, zrovna se chystám naservírovat vám na pomyslný internetový talíř další z předlouhé série sportovních blogů. Já vím, jistě si říkáte: "Aha, to zas bude další ze zástupu blogů, kde se bude popisovat, jak hlavní hrdina v závodě odstartoval, všechno se proti němu spiklo, ale on bojoval a kousek před cílem se zvednul z pomyslného dna a ještě doběhnul v osobním rekordu." Ačkoliv takovým článkům se sportovec nevyhne, protože když už trénuje jak blázen, tak by byl taky pěknej blázen aby se svým výkonem nepochlubil, ale budu se samozřejmě snažit zařazovat i poněkud odlišné sportovní články určené k lehkému zamyšlení.
Tohle vlastně není moje psací prvotina, protože několik článků prvního typu jsem zveřejnil na svém předchozím webu. Jenže pak jsem chytil nějakou motivační krizi jak v psaní, tak v běhání a trénování. Tu novinářskou krizi jsem překonal zřízením právě tohohle blogu a tu běžeckou se mi podařilo překonat tak, že se letos chystám na několik triatlonů (což bude pěkné zpestření) a pak se nám taky podařilo zřídit malou tréninkovou skupinu a jak každý ví, trénovat s někým je stokrát lepší než se furt někde plahočit sám. Na starém webu, budu taky zatím zveřejňovat výsledky do již zajeté tabulky, abych to měl pohromadě s dřívějšími závody.
Takže se klidně posaďte, naloadujte si blog, uvařte kafe nebo namíchejte ionťák a hurá do toho. První regulérní článek už zraje v notebooku a nechte se překvapit, jestli bude o běhání, kole nebo plavání :-).