čtvrtek 29. dubna 2010

Prozávodit se k PIMu

Ačkoliv jsem minule psal, že poslední závod před PIMem bude desítka v Semicích, tak se to zase trošku zamotalo a nakonec toho bylo víc. Bohužel až moc.

Takže v sobotu pěkně na horákovi podél Labe do Semic. Termín téhle poslední jarní desítky letos kolidoval s fůrou závodů, takže účast byla slabší, ale šlo to. Trať je to rychlá a já jsem bohužel začal až moc rychle. První kiláky jsem teda skutečně přepálil. A to tak, že na pátém jsem musel dát krátkou dýchací chůzi. To samé ještě na otočce v Kersku. V cíli jsem se nakonec vešel těsně pod 45 minut, což se určitě počítá. Konkrétně za 44:54. Po závodě tradiční párek a pivo. Jistota která potěší :-). Spolu s pěkným počasím a rychlým vyhlášením výsledků si organizátoři připisují kladné body do hodnocení. A to ještě organizátor přislíbil, že příští rok bude trať uzavřená pro auta a všudypřítomné Zetory, John Deery a spol.

Na neděli jsem plánoval dlouhej pohodovej běh jako poslední delší zátěž před PIMem. V úvahu ještě přicházela dvacítka KVOK v Kolíně, ale už jsem se nechtěl šťavit. Při odjezdu ze Semic jsem se ovšem dozvěděl, že v neděli máme další kolo na atleťáku v Houšťce. Takže o nedělní program bylo postaráno.

Ráno beru silničáka a pěkně svižně do Houšťky. Tentokrát se běželo 5km. Počasí se začínalo pořádně rozjíždět a teplota stoupala. Teda tam bylo dětí. Ať mi nikdo neříká, že opadá zájem o sport u dětí. Já teda pozoruju něco úplně jinýho. Jako obvykle už po několika stovkách metrů od startovního výstřelu nebylo s kým soutěžit, protože startovní políčko se okamžitě rozkastovalo podle výkonnosti a byla z toho tradiční sólo časovka na 5km. V cíli 22:16 dávalo tušit, že únava těla, mysli a materiálu je značná a bude potřeba zařadit pár regeneračních dní. Taky už mě to běžecký závodění přestávalo bavit a bude potřeba najít nějakou motivaci na PIM. Rychle jsem se převlíknul do cyklo modelu a následoval zrychlený přesun do Přerova, kde byla Pouť a kachna se zelím už čekala. Jenže jako na potvoru celou cestu foukal protivítr a horko těžko jsem držel zalehlej na hrazdě rychlost nad 30km/h. No máknul jsem si pěkně, ale průměr nad třicet jsem udržel.

Po kachničce na mě padla únava a tak jsem zařadil regenerační spánek. Večer to taky nebylo bůhví jaký, tak jsem jen dojel zpátky do Čelákovic a plynule se přesunul do postele. Ranní vstávání do bazénu bylo maso a plavání trochu drhlo. A to už jsem tušil, že někde něco nefunguje. A taky že jo. Během pondělka se dostavilo ukázkový nachlazení. Rýma, škrábání v krku, únava. Asi jsem se uhnal zpocenej na tom kole z Houšťky. Kurňa drát, to se musí stát zrovna před maratonem, když je potřeba ladit. No, dal jsem čtyři dny bez sportu a pořádnou chemickou lékovou kůru a docela to přešlo. Takže ladit začnu holt až dneska. Ono jak si tak vzpomínám, tak podobný problémy mě potkávaj před každým maratonem, takže nic novýho a očekávám standardní tuhej boj na posledních sedmi kilometrech. V týdnu musím ještě pořádně prošlápnout nový boty, abych je mohl vzít proběhnout do Prahy. A doufám, že se potvrdí pravidlo, že s novejma botama přichází osobák. Ten by určitě nebyl od věci, když si vezmu, že nejlepší čas na maraton mám hned z toho prvního.

P.S. Dneska dorazila nová zásoba slivovice, tak o léčivo na nachlazení je pro příště postaráno :-).

Výsledky tady.

středa 21. dubna 2010

Tři zářezy za víkend

Začátek závěrečného přípravného období na PIM jsem pojal skutečně důkladně. Na víkend se toho sešlo tolik, že se mi povedlo absolvovat hned tři závody, čímž jsem vyrovnal svůj dosavadní rekord co do počtu závodů během víkendu. No račte vstoupit, posaďte se a já vám to ve zkratce popíšu.

Takže na sobotu připadl půlmaratón v Pardubicích. Původně jsem to plánoval jako útok na čas pod hodinu čtyřicet. Jenže co čert nechtěl. Ve čtvrtek jsem se šel naposledy proběhnout v botkách, co už to mají za sebou a po běhu šly rovnou do konťáku. A zrovna na potvoru mi to tak nádherně běželo, že jsem se dynamicky rozhodl změnit tuhle tryznu za Adidasky na pěknej patnáctikilometrovej tempovej trénink. Ať si ty boty taky naposled užijou pořádnýho běhu. Čest jejich památce, vydržely celkem dlouho. V pátek ráno ještě následoval na mě celkem náročnej plaveckej trénink s motýlkovýma vložkami, takže před víkendem jsem byl vyšťavenej dostatečně. Přehodnotil jsem tedy výlet do Pardubic jen na poznávací zájezd na závod, kde jsem ještě neměl tu čest obrousit podrážky.

Po příjezdu do Pardubic jsem byl trochu zděšenej. I když pořadatel predikoval hojné startovní pole, tak to jsem trošku nečekal. Nebylo kde zaparkovat. Prostory kolem Labe byly nekompromisně zaplněné, a kdybych nebyl drsoň a nepostavil to jednomu pánovi skoro na zahrádku, tak jsme tam snad nezaparkovali a museli bysme někde bloudit po Pardubicích. Prezentace proběhla kupodivu hladce, i když od auta to bylo skoro kilák. Pak jsme pro změnu hledali start. Naštěstí se tam trousily zástupy lidí, takže jsem se nechal unášet proudem. Další dobrej kilák. Na náměstí bylo jen pár Toi toi budek, takže zpátky do parku. Kde je cíl jsem netušil a nechal jsem to až na průběh závodu. Trať jsem samozřejmě taky neznal. Prostě taková nováčkovská taškařice. V koridoru jsem ale byl včas a dokonce kousek od startovní čáry, takže spokojenost. V tu nejnevhodnější chvíli pořadateli vypadl audio systém, tak jsme jen postávali a čekali na výstřel. Ten přišel záhy a vyrazili jsme.

Trať je teda skutečně luxusní. Pouze hladkej asfalt. Když si odmyslím ty dva podběhy silnice v každém kole, tak to je labůžo. Na tom se prostě nedá běžet pomalu. Takže první pětka byla o půl minuty rychlejší než v Praze a na desítce jsem byl oproti Praze s rezervou dvaceti sekund. Jenže už od začátku to nebylo kvůli tréninkovému zatížení ono a běh a dýchání se postupně zhoršovaly. Od patnáctého kilometru to šlo urychleně do rekta a nastoupily moje oblíbené chodecké vložky a udržovací posun k cíli. Nakonec z toho bylo 1:44:18 a RT 1:44:07. Což na tu bídu, jak jsem závod dokončoval, není zas tak špatný. V cíli na nás čekalo snad nejlepší pozávodní občerstvení co jsem zažil. Guláš, koláče, pivo, kafe, víno, voda, no špica. Jako řidič jsem kromě alkoholu do sebe nacpal od všeho trochu a bylo mi dobře. Pardubice jsem tedy opouštěl takový napůl spokojený a nespokojený. Trochu mě zaskočil ten předzávodní chaos. A taky jsem byl otrávenej z toho, jak mi to nešlo, ale to jsem nakonec i čekal. Jinak zase po závodě to bylo výborný a počasí se taky povedlo, takže celkem pěknej výlet. No uvídíme příští rok, jestli se Pardubice vejdou do seznamu.

Konečně do cíle. Gulášek už čeká :-). Tentokrát to ovšem byla šichta.

V sobotu to pak byl dvojáček. Dopoledne jsem nastartoval letos poprvé horáka a ztuhlý nohy jsem rozhýbal cestou do Houšťky. Tam jsme měli v rámci našeho pravidelného atletického klání na pořadu trojku. Bral jsem to jako rozdýchání na odpoledne, takže první kilák za 4:05 dal tušit, že rekordy dneska padat rozhodně nebudou. Nakonec to byl šedej průměr za 12:43 a zpáteční cyklo přesun. Světlým bodem byl kvalitní finiš na posledních dvou stech metrech. Odpoledne jsem lehce vyklusnul v rámci rozhejbání tuhejch stehen podél pískovny do Toušeně. Konal se tam totiž Lázeňský běh což je příjemnej rovinatej krosík na 4,2Km. Letos organizátoři opět trhli účastnický rekord a hlavně dětí bylo všude přehršel. Čečetky jedny :-). Taky to tam na ně měli pořadatelé pěkně zařízený. Po ranním rozdejchání jsem to napálil hned od startu a letos jsem byl v cíli dokonce o pár sekund dřív než loni s průměrem na km nižším než dopoledne na tartanu. Jak je vidět, kvalitní rozdejchání se vyplácí. Nějak jsem se ale zatáhnul, že jsem pak neměl chuť ani na pivko jako příjemný zakončení závodnickýho víkendu. To se mi teda často nestává. ;-)

Anežka už pomalu trénuje nejdůležitější disciplínu - přebírání medailí a diplomů za první místa :-)

Pondělí pak bylo kromě plavání tréninkové volno, protože baterky jsem měl teda vybitý pořádně. Zbývaj tři týdny do PIMu, takže teď už to bude jen řízenej posun k maratonu. V sobotu teda ještě jedem do Semic na desítku a pak už jen ladění.

Výsledky tady.

neděle 11. dubna 2010

Jupí, další osobáček ve štrozoku.

Tralala, lalala. Když se daří, tak se daří, aneb železo je potřeba kout dokud je žhavé. Po vydařeném půlmaratonu v Praze jsem stále cítil obstojnou formičku, kterou jsem ještě lehce jistil tréninkem. V pátek jsem byl v Casri na stanovení laktátové křivky z které bylo pěkně vidět, že bych ty desítky mohl momentálně běhat někde v tempu 4:20/km a vydržet to až do cíle. A co čert nechtěl, zrovna hned na neděli vyšla desítka v Nymburku. Desítečka je to pěkná, rychlá, a když je pěkné počasí, což letos teda bylo, tak se tam dají střihnout pěkné časy. V zimě jsem teda spíš plánoval půlmaratón v Bakově, ale v sobotu se sázely brambory, takže zbyl Nymburk. Nakonec osobák na půlmaratón se mi letos už zadařil, tak jsem teda jel zkusit štěstí do Nymburka. V sobotu jsem ale aspoň ještě zaskočil v Čelákovicích do bazénu a mile jsem byl překvapen, že jsem odplaval neohrožován prsařema dva kiláky v kuse v příjemném tempíčku. Konečně se snad začíná pozitivně projevovat ta ranní vstávací tortura na plavecké tréninky.

Opouštíme blaho tartanu a jde se na asfalt.

Hnedka od startovního výstřelu jsem cítil, že dneska by to mohlo jít. První kilák se běží na tartanu a mezičas 4:21 věštil dobrej začátek. Šlo to jak po másle. Každej další kilometr ve stejném tempu a pětka za 21:52. Hmm, tak to by šlo. Dál jsem radši mezičasy nesledoval a soustředil jsem se jen na dýchání, které mě tentokrát podrželo a nenechalo mě ve štychu jako už tolikrát. Na osmičce už jsem se teda pekelně těšil do cíle. Naštěstí poslední úsek se běží zase na tartanu a tam se to teda finišuje. Už když jsem vbíhal na staďák a Ivo Domanský hlásil průběžný čas, tak jsem věděl, že osobák se chvěje. Po menším finiši do cíle se stopky časoměřičů zastavili na 43:51. A to bylo radosti na starém bělidle. Novej osobák na desítku po čtyřech letech. To nám ta sezóna letos pěkně začíná. Pomalu si začínám kacířsky myslet na osobák na PIMu. To ale bude jinačí maso, protože tam asi deset stupňů a bezvětří nebude.

Je to tam a ani to moc nebolelo :-)

Jo a letos byl účastnický rekord. 121 lidí.
Výsledky tady.