čtvrtek 26. června 2014

Krakonošova 100 2014


Při plánování, kde se před prázdninami proběhnu po horách, byla volba jednoduchá. Po dramatickém závěru Týnišťských šlápot, B7 2012, zasněžené Horské výzvě a další B7 2013 jsem měl už delší dobu v merku Krakonošovu stovku. V minulosti to pokaždé kolidovalo buď s ironmanem v Otrokovicích nebo do toho něco vlezlo. Tak konečně letos. Zrovna Krkonoše znám jen jako takové lokální místa podle toho, kde jsem pobýval na lyžích nebo běžkách. Takže Harrachov, Rokytnice, Špindl, Dvoračky, Mísečky. Ale hrozně rád bych si to propojil dohromady a k tomu je K100 jako dělaná. Vždyť já si ani nepamatuju, jestli jsem byl někdy předtím na Sněžce J. Trasa vypadala skvěle, žádná vražda jako na B7, a tak by to mělo být v klidu. Ale přeci jenom 100km budí respekt pokaždé ať je profil jakýkoliv.
Profil byl příjemný
Z Čelákovic vyrazila naše tříčlenná skupina vlakem. Na trati tři přestupy, ale všechno klaplo a k registraci jsme dorazili včas. Dokonce jsme vystupovali řádně obohaceni hutnou dávkou informací ze života dnešních teenagerů, protože na vedlejší sedačce jich sedělo spousta a mleli a mleli a mleli J. Ale klid, nebyli jsme jiní. Vyzvednul jsem si číslo s čipem a šel se převléknout. Hned od začátku bylo vidět, že organizátoři to nedělají poprvé a že to mají fakt rádi a udělali by vám všechno, co by vám na očích uviděli. Skutečně příjemná atmosféra ještě před startem. Převlékal jsem se v místnosti, kde je normálně dílna. Takže batoh na ponk a věci pověsit na svěrák, všechno pořádně promazat, zbytek nacpat do tašky a pomalu se přesunout na náměstí kde je start. Tentokrát jsem si dal pozor, abych toho do závodního batohu nedával zbytečně moc. Typicky se mi stává, že přinesu zpátky dvě třetiny jídla. Tentokrát jsem se rozhodl pro maximální podíl klasické stravy, takže bagetky se šunkou a sýrem, čokoláda, musli tyčky a tatranky. Pro jistotu pak dva gely a tři energetické tablety pro případ krize. Do camelu v batohu pak vodu.

Výjezdní zasedání z Čelákovic :-)
Na náměstí na podiu probíhal výklad trati na několik způsobů. Pak se dostavil i sám král hor Krakonoš a po pár minutách jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Trasa vypadala asi takhle:

Nepřipádá vám to jako Afrika? :-)

Takže na začátek a ještě za světla jsme se vyhoupli na Žalý. Bylo to cobydup a přesně v době, kdy jsme si tam pípali, se začalo stmívat. Takže po chvíli přišly na řadu čelovky. Pak Rovinka, Třídomí a Horní Mísečky. Celkem klidná část občas proložená během. Po rychlém čaji se pokračovalo na Dvoračky. Tady jsem nasadil svojí oblíbenou noční taktiku. Za někoho se pověsit, vypnout mozek, koukat na nohy přede mnou a pochodovat. Je to docela účinné v boji proti ospalosti. Každopádně na Dvoračkách jsme byli v mžiku a následoval běh po asfaltu z kopce přes Ručičky až do Harrachova. Běhat po asfaltu mi nevadí a tak to pěkně odsejpalo. Trošku problém byl, že mi nějak začínalo bublat v bříšku a tak jsem čekal, co přijde. Na Rýžovišti koukám na silnici, co se tam válí a říkám si, to tady snad někdo ztratil batoh, ne? A světe div se, ležel tam čerstvě sraženej jezevec. No fakt, jezevec. A pěkně velkej a macatej. Doufám, že ho nesejmulo čelo závodu, ale jen nějakej náhodnej řidič J. Po šipkách k občerstvení v Harrachově se pohybuju dost rychle, protože bublání v bříšku se přesunulo do střívek a bylo jasný, že každá vteřina bude hrát roli. Navíc začalo pršet, takže jsem vytáhl šusťákovku a sundal jsem jí pak až před Pomezkama. No stihnul jsem to jen tak tak. Posilněn kafem a kofolou a o pár deka lehčí jsme se vydali do nekonečného kopce na Krakonošovu snídani. Celkem nuda a tak se zase za někoho hákuju a vypínám mozek.
Krakonoš na Krakonošově stovce? Hmmm, hmmm.
Ani nevím jak, a najednou koukám, že jsem u sněžných jam, kde se začínalo rozednívat. Po chvíli jsme po hraničním hřebenu dorazili k takovému kamenopádu, kterým vedla nádherná cestička z vyskládaných kamenů. No připadal jsem si jak v nějaké počítačové arkádě. Všelijak se to klikatilo nahoru dolů a chvilka nepozornosti by znamenala rozmáznout se o šutráky a ztrátu jednoho života nebo game over. Docela adrenalin. Jeden závodník se nás pokusil předběhnout, ale nějak to nezvládnul a skončil na šutrech dole. Naštěstí se mu nic nestalo. No pak následoval úsek na Špindlerovku, kde musím říct, že mě nic v paměti neutkvělo kromě spálené Petrovky a krásného výhledu právě na Špindlerovku. Jo a to už byla půlka cesty za mnou a tedy zastávka na ultra mega čupr gulášovku, čaj a výměnu ponožek na Lužické boudě na 52km.

Od tohohle bodu jsem měl v plánu odpoutat se od Míši, která znala trať už z loňska a vydat se razantně dopředu i s rizikem neznalosti trati. No tak první pokus byl nahlodán hned nad Špindlerovkou, kde jsem zapomněl odbočit správně do Polska a málem jsem šel jinudy. A druhý pokus skončil opět skoro kufrem, tak jsem se rozhodl, že nebudu riskovat a doběhneme to radši spolu. Přeci jen znalec trasy je k nezaplacení. Ta cesta v Polsku byl zajímavej singltrek se vším možným. Kameny, kořeny, bahníčko, prkenné chodníky. No na co si jen vzpomenete. Z jednoho místa byla už vidět Sněžka. Ještě sice v dáli, ale byla tam J. Cestou na Sněžku byla ještě příjemná občerstvovačka v Domku Mysliwski, kde měli kafíčko a šmakózní sušenky. To se to hned jinak šlape do kopce.

Jen ta Sněžka se moc nepřibližovala, ale zato se nám otvíraly nádherné výhledy. Jako třeba tenhle.
Tohle ani nepotřebuje popisek
No nakonec jsem pod Sněžku dorazil, dal jsem si gel, aby se mi líp dobývala a vydal se do toho krpálu. Vítr tam fučel fest a zima byla taky obstojná, ale na jeden zátah jsem to vydrtil až nahoru. Splavenej jsem zalezl do Poštovny na kontrolu a tam svítila venkovní teplota 1,6 stupňů. No moc příjemný to venku nebylo. Lidi z čela závodu reportují, že hned z rána se na vrcholu v tý siberii fotila svatba. No tak zajímavá myšlenka no né J?

Vzadu Sněžka a tam za chvíli budu
A už jsem tam. Vichr a 1,6 stupně.
Cestou ze Sněžky jsem začínal silně cítit oba nehty na palcích u nohou. Nějak jim ty seběhy nedělaly dobře. A taky mi pěkně začínaly tuhnout nohy. Naštěstí přišla občerstvovačka na Pomezkách, kde byl chleba se škvarkama, marmeládou, čaj a pivo. Tam jsem se docela srovnal.

Úsek z Pomezek přes Malou Úpu, Spálený Mlýn, Janovy Boudy, Velkou Úpu do Pece by byl býval krásně běhatelný, kdyby mě zrovna nebolely nohy. Ale občas jsme popoběhli, aby se ty nohy trochu rozhejbaly. Předbíhali jsme jednoho kluka, co si furt tahal gatě na prdeli. Ten chudák musel mít asi hroznýho vlka. A v době, co jsme kolem něj běželi, jsem ho koupil taky, ale zatím jen malýho. Jeden úsek tam teda hnusnej byl a to seběh z Janových bud do Úpy. Po asfaltu a z prudkého kopce dolů. Přesně tady jsem se rozloučil s oběma nehtama na těch palcích, protože bylo jasný, že se mi pod nima udělaly puchejře a ve dnech následujících po K100 mě zajisté opustí. V podzimních výprodejích si budu muset koupit větší boty, protože se mi to samé stalo už na B7 a nemám zájem to opakovat na každé stovce.
Jedna předstartovní s jedním z pozdější dvojice vítězů Jirkou Helleším
V Peci jsem pro jistotu ještě vyměnil ponožky a namazal rodícího se vlka. A to bylo na poslední chvíli. Naštěstí to pak bylo v klidu až do cíle. Posledních 18km před námi. To už se dá. Ale moc to neutíkalo, protože cesta do kopce na Hrnčířské Boudy dávala docela zabrat. Naštěstí každej kopec jednou skončí a tak najednou koukám na ukazateli Vrchlabí 11,5km. Jako by mě polili živou vodou. Začali jsme běhat čím dál víc a dobíhali jsme dost lidí, které jsme pak nechávali za sebou. Další ukazatel Vrchlabí 5km znamenal adrenalin do krve a pálit to přes louky do cíle krávy nekrávy, elektrický ohradníky neelektrický ohradníky. Pak už byly vidět věže zámku ve Vrchlabí, pak už i kostel a doběh do cíle. Trvalo mi to 18 hodin 20 minut což je myslím takovej pěknej průměr a příště to bude určitě rychlejší. Zase jako vždycky obrovská euforie z té pokořené vzdálenosti a z té krásné trati.

Guláš a pivko v cíli neměly chybu. Pak se převlíknout, umejt, najít spojení domů, kde musím poděkovat pořadatelům, že mi ochotně poskytli počítač s internetem a zrychleně se přesunout na nádraží abychom stihli vlak. Na přestup v Chlumci náš vlak přijížděl se zpožděním a tak drážní rozhlas hlásil „Urychleně přestupujte do rychlíku …“. Ha ha ha, po té, co vám ve vlaku brutálně ztuhnou nohy a všechny bolístky se začínají ozývat, nepřipadá urychlený přesun v úvahu a pohyb vypadá spíš jak klácení zombií. Kdo se na to koukal z peronu, musel se fakt bavit.
Pohodička v cíli
Z nádraží jsem se radši nechal odvézt domů autem mou milovanou, protože mě ty palce začaly nepříjemně bolet. Doma horká vana, večeře a smrtelně hluboký a zasloužený spánek. Píšu to čtvrtý den po závodu a palce furt bolí jak čert. Nějak se těm puchejřům pod nehtama nechce splasknout a ani když jsem jim trochu pomohl, to není nic moc. Holt to chvíli potrvá, i když jindy to víc jak dva dny netrvalo. Běhat ani jezdit na kole ještě kvůli těm palcům nemůžu a tak se aspoň pověnuju plavání a nějakému posilování na nadcházející triatlony.

A co říct na závěr? K100 je fakt nádhernej závod s pořadateli, kteří by se pro vás rozkrájeli. Když vyjde počasí, tak to je nezapomenutelnej zážitek zdolat tu trasu po Krkonoších včetně Sněžky. A ne že tam příště pojedete všichni a na mě nezbyde slot J, rád bych se tam jednou vrátil a díky znalosti trati vylepšil tamní čas. 

Fotky jsem si různě povypůjčoval zde:
http://mksdelly.rajce.idnes.cz/48_.rocnik_Dialkoveho_pochodu_KRAKONOSOVA_100_-_20._-_21.jun_2014
http://hory200.rajce.idnes.cz/Krakonosova_stovka_-_Vrchlabi_20_-_21.6.2014

úterý 10. června 2014

Doplňujeme ionty


Joooo fotbalisti, tak ty chlastaj. A hokejisti, tak ty taky. Tak asi taková panuje představa o jistých segmentech sportovců. My jsme naštěstí běžci a triatleti a ti pořád trénují a závodí a tak na chození do hospody prostě nemají čas J. Ale občas je třeba do hospody zajít a probrat nějaké nové vychytávky a zhodnotit závody a především doplnit všechny ty potřebné minerály a kalorie. My máme rádi pivo a tak chodíme (nejen) po Praze do minipivovarů, protože na normální hospody nám nějak nezbývá čas. A tak dneska přináším krátký souhrn těch, co si pamatuju, že jsme tam byli, zaujaly nás a třeba vás to inspiruje nebo poslouží k rozšíření obzorů. Tak honem na to. Jo a ještě musím zmínit, že je striktní podmínka, aby to byl nekuřáckej podnik.

Minipivovar Beznoska (http://www.skolicka.cz)

Náš v současnosti nejoblíbenější podnik. Je to na Proseku, v klidné vilkové čtvrti. Nekouří se tam. Na čepu 6 piv. No nedejte si třeba Hejhulu, Kolouška, Hořkejla nebo Uzený knír. Když je v hospodě klid a poprosíte majitele, tak vás rád provede po pivovárku a ukáže, jak se tam pivo vaří. Prostě maximální pohodička. A k pivu jejich bůček s domácím chlebem.

Pivovarský klub (http://www.pivovarskyklub.com)

Tohle už je spíš taková legenda. Na Florenci, naproti Hudebnímu Divadlu Karlín. Na čepu 6 piv a skoro nekonečné množství lahváčů. Dříve měli pravidelně na čepu vlastní ležák Štěpán, ale při posledních návštěvách ho neměli na čepu. Škoda. Nekouří se tam a bez rezervace je velké riziko, že si nesednete. Jejich klobásy na pivu jsou labůžo. S večerem se hospoda zaplní a je to pěknej hukot.

Pivovarský dům (http://www.pivovarskydum.com)

„Pobočka“ Pivovarského klubu kousek od I.P. Pavlova. Najdete zde právě Štěpána a další piva z vlastní produkce.  Za pozornost stojí možnost ochutnat sadu ochucených piv. Oproti Pivovarskému klubu mi to tam přijde takové bez atmosféry. Ale za návštěvu to stojí, protože ochutnat kopřivové pivo je nezapomenutelná zkušenost J Jo a nekouří se tam (minimálně ve sklepní části).


Tohle není minipivovar v tom pravém slova smyslu, ale točí tam obrovské množství piv. Je to na IP Pavlova a hospoda je to moc příjemná. Hodně členité sklepní místnosti. Nekuřácká. Bez rezervačky skoro není možnost zasednout ke stolu. Moc se nám tam líbí. I když je plno, tak je tam klid na pořádné pokecání o všem možném.


Sice trochu z ruky, ale za návštěvu rozhodně stojí. Netradiční prostředí a moderní architektura. Obrovská zahrádka a výborné pro cyklisty nebo návštěvy s dětmi. Na čepu 5 piv z vlastní produkce včetně osmičky pro cyklisty. K večeru se to pořádně zaplní a je tam solidní hukot. Nekuřácký. Takové skutečně odlehčené posezení. Na záchodě je moderní čůrací korýtko a to se už moc nevidí. J

Jihoměstský pivovar (http://www.jihomestskypivovar.cz)

Jestli Hostivar je z ruky, tak tohle taky není zrovna v dosahu. Ale rozhodně se vyplatí tam vyrazit. Já kolem jezdím třeba na kole z práce J. Na čepu 5 vlastních piv. Nekuřácký. Krásné masivní stoly. Vůbec celý ten interiér je takový festovní. Moc se mi tam líbí.

Novoměstský pivovar (http://www.npivovar.cz)

Tak tohle je čistá turistická atrakce v ulici Vodičkova. Nicméně alespoň jednou ho navštívit není od věci. Hospoda se totiž rozkládá na neuvěřitelně zajímavé obrovské a členité sklepní ploše. Musíte se připravit, že je to prostě zaměřené na turisty. Nekuřácké. Obsluha v bílých košilích. Sice si občas myslej, že jsou mistři světa, ale kmitaj a to je důležitý. Vaří si tam ležák a je moc dobrej. Můžete si objednat žirafu, což je 5l tubus piva s vlastní minipípičkou. Taková blbůstka pro turisty, protože našinec si dá radši pokaždé čerstvý půllitr.


Nezaměnitelná atmosféra. Naproti Nuselské radnici. Výborné pivo. Na čepu 3-5 vlastních piv. Celou hospodou se line vůně sladu, tak pozor, že pak v tramvaji budete mít nezaměnitelné aroma J Skvělé domácí paštiky s brusinkami. Ale pozor, hned vedle je kuřácká hospoda Bašta, kde mají Plzeň, tak ať si to nespletete. Nezaměnitelnou atmosféru dodával hospodě pták loskuták, který tam sympaticky pořvával. Bohužel prý nastydnul a před časem pošel. Škoda.

Zlý časy (http://zlycasy.eu)

Kousek od Bansethů. Nekuřácké. Na čepu hromada piv. Stejný model jako Kulový blesk, jen mi to tam nepřijde tak útulné.


Tam jsme tedy ještě nebyli, ale máme to v plánu. Na čepu je 13 piv. Nekuřácký.

Kounický pivovar (http://www.kounickypivovar.cz)

Kdo pojede na kole přes Kounice, nebo tam pojede v červenci závodit na desítku, tak se může stavit v tamní hospodě, kde točí piva z blízkého Kounického pivovaru. Ideální na rychlé cyklo občerstvení.
Tak to je asi všechno na co jsem si vzpomněl. Koukám, že je toho docela dost. Dá to teda fest práci tohle všechno obrazit, to teda jo. J

pondělí 9. června 2014

Czechman 2014


Tak další dlouhý závod za mnou. A protože dlouhé závody si zaslouží report, tak tady je. Report se hodí minimálně i z toho důvodu, abych si byl pro příště vědom chyb, které jsem zase nasázel. Na těchle závodech se prostě člověk furt něco učí i když je to už po několikáté, co jde na start. Takže postupně.

Forma letos byla jako nikdy jindy. Běžecky jsem na tom fakt dobře, plavecky takovej lepší průměr, jen na kole jsem toho moc nenalítal, ale věřil jsem, že mi to sedne. Nemá cenu nastupovat do podobnýho závodu s jiným předsevzetím než je osobák, protože dávat si takovou sodu jen pro účast mi nepřijde moc smysluplné. Jediné, co mi nehrálo do karet, bylo ohlášené počasí, protože přechod z „chladna“ do tropických teplot je pro mě vražedný, ale když to fičí, tak se na počasí moc nekouká. Takže cíl byl jasnej, dostat se pod 5:34:00.
Kdo mi to tam leze do záběru, když běžím do cíle :-)
Letos se opravdu snažím jezdit na závody s pořádnou časovou rezervou, abych v klidu zaparkoval a vůbec všechno probíhalo pokud možno kontrolovaně. Takže jsem dorazil kolem půl desáté, zaparkoval jsem ve stínu, pozdravil spolubojovníky a v naprostém klidu se zaregistroval. Pak zpátky k autu, připravit věci do depa a vydat se to všechno uložit. A hle, už tady byla první lehkovážnost. Parkoval jsem od centra závodu tak kilák a půl a vydal jsem se do depa v pantoflích, co je používám do bazénu. Jenže ujít 20 metrů v bazénu k vodě a kilák a půl do depa je rozdíl a výsledkem byla stržená kůže na obou palcích a dalších prstech až na masíčko. No naštěstí to bylo shora a tak to na závodění nemělo vliv, to až potom doma. Takže první minifail dne byl zde.

Pak to byla klasika. Uložit věci di depa, rozprava, kde nás upozorňovali, že start je z pláže a deset minut před startem nebude nikdo ve vodě, nasoukat se do neoprenu a rozplavba. Takže nás deset minut před dvanáctou vyhnali z vody, já jsem nastavil na hodinkách automutisport a čekalo se. A čekalo se a čekalo se a 500 lidí navlečenejch v neoprenech čekalo jak vyvrhnutý velryby na Somálským slunci až přiletí vrtulník aby mohl natočit start. Nakonec vrtulník přiletěl a nahrnuli jsme se do vody jednak se příjemně zchladit a pak taky se lehce poplácat, protože 500 lidí to už je přeci jen vaření ve vodě. To zdržení startu byl teda takovej organizátorskej minifail, ale dalo se to přežít, nejsme padavky ne? J Naštěstí tyhle starty nejsou taková mlátička jako na kdejakým sprintu a tak se to obešlo bez nějakých kopanců získaných nebo uštědřených. Podle mě je plavání v tomhle jezeře bezkonkurenčně nejlepší co jsem kde plaval. Krásně průzračná voda. Pod vámi se proháněj hejna ryb a dno si můžete prohlížet dle libosti. Jen já jsem asi trochu zblblej z těch amerických kriminálek, protože vždycky jak ve vodě zahlídnu dno, tak se vyděsím, že tam uvidím trčet ruku ze dna, nebo ze zaletovaného sudu a to mi hned vyskočí tepovka nahoru J. Ale tady je to v pohodě. Plave se mi skutečně dobře. Jen jednou jsem se skoro pozvracel, když mi závodník co plaval vedle mě, hodil vlnku přímo do nádechu a chvíli trvalo, než jsem to rozkuckal a vykašlal. To od něj nebylo pěkné a za trest jsem mu uplaval. Jen jsem mohl plavat trochu přímočařeji na ty bojky a nenaplavávat si tak. I tak plavání za 36:17 byly hned dvě bonusový minuty proti zdejšímu osobáku z 2011. V depu hladkej přechod. Jen jsem se teda trochu motal při nandávání ponožek, asi jak jsem furt koukal na to dno. Sice se všude lepila tráva, ale kdyby to byl písek, tak by to bylo mnohem horší, takhle to bylo příjemné měkké proklusnutí depem.
Na startu 500 lidí.
Takže dál kolo. Plán byl jet to tak o 5 minut pomaleji než ve 2011, tedy těsně pod 2:50, a pak to pěkně natáhnout na běhu. Skočil jsem na kolo a jedu. Ale kurnik co se to děje. Předjíždí mě jeden cyklista za druhým. To není normální. Kouknu na tachák a nic nevidím. Na těch kostkách v Kříčeni se mi hnulo čidlo a přestalo mi to měřit. Sakra to byl teda z mý strany další minifail. Pokaždý se mi to čidlo na vidlici na kostkách nebo špatném asfaltu odkloní od čidla na drátech a přestane to měřit. Nevíte, jestli se dají sehnat nějaké vymezovací pacičky, co to na tý vidlici udržej na jednom místě? Je to Sigma. Nebo to řešíte nějak jinak? Mě to už totiž celkem solidně vytáčí. No nic říkám si, přepnu hodinky na zobrazování aktuální rychlosti a pojedu dál. Aha, jak jsem na Garminovi mačkal ten postranní čudlík na změnu obrazovky, tak jsem nešikovně zmáčknul LAP a už mi to hlásí, že mám začít běžet. Kurva, kurva, kurva, další minifail. Takže teď budu bez informace o rychlosti a to se přese mě furt někdo hrne. No nic, jedu si svoje tempo, o kterém si myslím, že je tak akorát. Mám ale dojem, že ty vysoký ráfky nějak nejedou. Když mi spadnul v jednom kopečku po blbým přehození řetěz, tak taky kontroluju špalky, jestli nedřou o ráfky. Nedřou. Hmmm. Budu muset udělat nějaký průkazný test těch ZIPPů a Ksyrií. Jestli oni náhodou ty nízký Ksyrie, který jezdím o trénincích, přeci jen nejezděj líp než ty starý vysoký ZIPPy. Nicméně první kolo uteklo v pohodě, druhé taky a před třetím kolem občerstvovačka hlásí, že nejsou ionťáky, ale jen voda. Tak to je minifail zase z druhé strany, ale nic fatálního, aspoň se s tím můžu polejvat. Ve třetím kole na mě začíná padat nějaká deka. Sice začínám předjíždět odpadlíky, ale to sluníčko mi dává zabrat. Sigma ukazuje hrozivých 38 a záda to intenzivní svícení taky moc neoceňujou. Kdo by se mazal opalovacím krémem, když se to stejně otře do neoprenu, že. Takže další minifail je na světě. Koukám na hodinky a zjišťuju, že mi to nějak trvá a taky jo, do depa přijedu solidně prosolenej a zblblej za 2:59:44, což je nepříjemnejch 16 minut zásek proti 2011. No to se teď budu muset na tom běhu pořádně pochlapit, abych to stáhnul. No co, asi jsem se na tom kole flákal a tak teď budu mít na běh sil dost. Ale dát půlmaraton za 1:53 v tomhle vedru bude asi oříšek. Jo a jak si zpětně uvědomuju, tak cyklistická trať nebyla plně uzavřená, ale nevybavuju si jedinej okamžik, kdy bych si pomyslel, že mi tam nějaký auto překáží. Jezdila tam ta auta vůbec?
No tak aerodynamickej ten posed zrovna není :-)
Hned jak jsem se přezul, tak jsem do sebe hodil Shlehu abych se probral a Magneslife aby si křeče nemyslely, že u mě jim bude dobře. Dva okruhy po 10,5km. Začátek šel jak po másle. Jen se mi podařilo urvat šňůrku z gumy na číslo a tak mi to číslo pěkně plandalo jen na té druhé. Další bezvýznamný minifail. Normálně si to ještě přidělávám špendlíky, ale dneska zrovna ne. Naštěstí ve startovní tašce byla jedna náhradní přehazka, takže újma na materiálu byla do dalších závodů nahrazena. Zkontroloval jsem odstup na Honzu Kavalíra, a kdyby vytuhnul, tak tady byla ještě šance ho doběhnout. Neběžel jsem sice tak rychle, jak bych potřeboval, ale posouval jsem se polem dopředu a šlo to dobře. Bohužel dobře to šlo jen ve stínu. Jak jsme u Starých Ždánic na osmém kilometru vyběhli na přímé slunce, tak to byl konec. Jako bych dostal pěstí rovnou do tlamičky. Zamotala se mi hlava, ztratil jsem pravidelné dýchání a začal boj. A taky tady skončil sen o osobáku. Co občerstvovačka, to voda na hlavu, voda na záda, voda, kola a gel do mě a zase kus běžet. Občas jsem dal solné tablety, ale křeče už větřily, že se ke slovu taky dostanou. No posledních 5km byl solidní pochoďák. A poslední 2km co krok to minikřeč. Spousta lidí si stěžuje na nedostatečné občerstvovačky a že jim docházela voda. Slabší byla jen ta postcysklistická a to před závodem organizátor upozorňoval, že tam bude jen to, co zbyde z kola, takže bylo třeba se soustředit na tu u cíle. Mě to tak strašný nepřišlo. Jak to bylo ale ke konci závodu bohužel nevím a asi tam fakt docházelo hlavně v situaci, kdy lidi dva kelímky vylili na sebe a až ten další do sebe. Každopádně velkou poklonu si zaslouží všichni dobrovolníci. Dělali, co vám na očích viděli a to všechno s velkou snahou a nadšením. Ti mají za mě velkou pochvalu.
A už to pomalu vaří.
Cíl. Hurá cíl. Běh nakonec za 2:07, stejně jako ve 2011. Celkem za 5:49:26. Musím říct, že tentokrát jsem byl teda dost zklamanej, protože na ten osobák jsem si fakt věřil. Nechci se moc vymlouvat na počasí, protože když to jede, tak se na počasí nekouká, ale mě to tentokrát na kole moc nejelo a to byl základ neúspěchu. A pak taky ty moje minifaily, to si prostě musím příště odpustit. V cíli jsem si vyzvednul moc pěkný finisherský triko, zdlábnul jsem těstoviny a vydal se na cestu domů. Doma jsem si dal Plzeň a hlava mi z vedra pulzovala ještě druhej den dopoledne, takže vyškvaření na sluníčku bylo zřejmě fakt solidní. Ale pěknej závod to letos byl, to zase jo.
Z Facebooku jsem se pak dozvěděl, že třeba Lenka Králová zlomila řídítka, hodila mrchu na kole a i tak doběhla na třetím místě. Tomu říkám ukázková bojovnost. Nebo třeba Honza Kavalír byl tak natěšenej na start, že při oblékání do neoprenu utrhnul zip a musel plavat jen v kombinéze a i tak si zajel osobák.

Fotky jsem si vypůjčil odsud http://prochisport.rajce.idnes.cz/Czechman_Triatlon_2014/ a ze stránek pořadatele.

úterý 3. června 2014

O čem teď a o čem potom

Jo tak kde jsme to minule skončili? Jo už to vidím, pražský půl PIM. Tak dál letošní úsilí pokračovalo asi následovně.

Celej natěšenej  z Prahy jsem se vydal na půlku do Pardubic. Stejně jako loni, skvělej závod. Velká inovace startovní tašky v podobě dvou lahváčů (víno zůstalo taky) spoustu lidí potěšila. Forma stále na vzestupu tentokrát bohužel zase neznamenala vylepšení osobáku. Důvody jsou nasnadě. Stále ještě naběhaný malý objem, zase tak trošililinku přepálenej začátek a světe div se, vedro. Vedro bylo k padnutí, i když to tak vůbec nevypadalo. Takže čas horší než v Praze o tři minuty, ale zážitek výbornej. Holt bylo ještě málo běhů z práce.
Šššš šššš hůůůů.
Těm jsem se chtěl věnovat před plnotučným PIMem (devátá účast), ale souhra náhod nepovolila víc jak jednu třicítku z práce a to je málo. Letošní PIM organizačně ani nehodnotím, protože organizačně je to za ty roky vybroušeno k dokonalosti. Vyzvednout bych chtěl letošní expo. Tam toho bylo. No nekupte to za ty slevy J. A tak jsem se pořádně vybavil na celou sezonu vším možným. Před závodem jsem si dopřál celé tři dny ladícího odpočinku, což je na mě nezvykle dlouho a nakonec jsem to po závodě vyhodnotil tak, že je to skutečně zbytečně dlouho. Nejsem prostě na tolik zahálky zvyklý J. Závod sám měl takový klasický maratonský jarní průběh. Optimisticky do první půlky, pak první menší krize před třicítkou, psychické vyměknutí a velmi klidné doklusnutí do cíle za 4:03 se snahou minimalizovat škody do dalšího tréninku. Ne že by tam nebyl potenciál na vylepšení osobáku, tak to zas jo, ale nějak jsem nebyl psychicky připravenej na ten boj na posledních osmi kilometrech a myslel jsem si, že mi to spadne do klína bez práce, což je logicky chyba lávky.

Jo to předstartovní vtipkování ...
Ještě před PIMem jsem si střihnul desítku v Semicích a byl jsem mile překvapen stabilní výkonností. I když se mi běželo pěkně mizerně, tak jsem zaběhnul svůj celkem solidní průměr kousek nad 46. Aspoň to potvrzuje zúročení zimního a jarního úsilí.

Po PIMu uběhlo 14 dní a už tady byl první triatlon sezony a to sprint v Poděbradech. Tam vám bylo letos pěkně. Sluníčko si dalo záležet a tak voda ani nebyla tak studená. Ale na neopreny to samozřejmě bylo. Já jsem si zazávodil a zbytek rodiny se cachtal v jezeře. První venkovní plavání v neoprenu byl dle očekávání docela boj, ale zato kolo klaplo solidně a běh, tak běh to byla fantazie. Tak lehce a rychle jsem na triatlonu snad neběžel. Průměr 4:38 na kilák. Celkově jsem si zde letos vylepšil maximum o tři minuty a to právě díky běhu, který bohatě pokryl plaveckou mizérii. Jo a ten asfalt, na kterém se v Poděbradech jezdí, je snad nejlepší z celé republiky.
Letos poprvé v neoprenu pod bedlivým dohledem nové trenérky :-).
Před Poděbradama a po nich jsem dal v týdnu vždycky jednu běžeckou třicítku z práce, abych trochu natočil objemy a letos to je jak na houpačce. Jeden běh z práce ve třicetistupňovém vedru, že mi ani plnej camel nestačil a týden na to 8 stupňů a déšť, kdy mi stačil jeden malej bidon a proletěl jsem to tempem pět minut na kilometr, což jsem se až vyděsil. No vyděšení nebylo na místě, protože se ukázalo, že to bylo poslední vzedmutí organismu před nemocí, která se hned v pátek dostavila. Naštěstí se mi ty horečky a slabost podařilo přes víkend setřást a dnešní testovací klus byl celkem v pohodě. Už jsem začínal mít docela depku z toho, že budu muset kvůli nemoci potřetí zrušit účast na sobotním Czechmanovi. Ale vypadá to, že letos to klapne, tak se tam potkáme J. Forma je, objemy celkem taky, tak teď už jen nepíchnout.