úterý 31. května 2011

Triatlon Poděbrady 2011

Teda musím říct, že letos mě to závodění vyloženě baví. Organizátoři se na všech závodech činí a svou práci mají pevně v rukou. Jarní běžecké závody byly výborný a začátek triatlonový sezony pokračuje v nastoleném tempu.

Tentokrát jsem zavítal do Poděbrad, kde se závod, poté co skončil český pohár, přestěhoval z centra města k jezeru a to bylo moc dobře. Zatím jsem pokaždé do Poděbrad jezdil na běžeckou desítku, která se tradičně konala den před triatlonem. Nedělní triatlon jsem vynechával, protože byl pro mě s mojí výkonností trochu mimo mísu. To se ale letos změnilo a tak nebylo co řešit. Sobotní desítka byla také přesunuta k jezeru a podle ohlasů běžců to byl taky podařený tah. Popravdě řečeno ono to pražení v centru a na kolonádě mi moc dobře nedělalo a dobře jsem tam nezaběhnul snad ani jednou. Ale zdá se, že se tedy začalo blýskat na nové lepší časy.

O závodu samotném toho už bylo napsáno docela dost, tak snad jen krátce. Prostředí je bombastický, tratě pěkný, bezháková cyklistika spravedlivá a atmosféra skutečně pohodová. Plavání v mém podání byl takovej průměr jako důsledek slabšího tréninku téhle disciplíny posledních týdnů. Zato na kole jsem to rozbalil a bylo vidět, že ježdění do práce na kole nese ovoce. Nikdo mě nepředjel, zato já jsem předjížděl celou dobu. Přechod z kola na běh byl tentokrát trochu tuhej a rozběhnul jsem se až asi po čtyřech kilometrech. Pár kluků mě předběhlo, ale i mě se podařilo sem tam někoho zdolat, tak z toho bylo nakonec 62 místo. Celkem příjemný pro začátek sezony. Tady byl snad jedinej zádrhel, kdy nebylo pořádně poznat, kdo už běží druhej a kdo první okruh. Šňůrky na krku by to vyřešily. Ale přičítám to tomu, že se musela operativně měnit běžecká trať kvůli podmáčenému terénu. Ale i ta, na které se běželo, byla výborná. Jestli příští rok zase vyjde počasí, tak to bude zase zážitek, kterej můžu jen doporučit.

Nakonec musím poděkovat Honzovi Kavalírovi a Magdě Maradové, že nafotili kopec fotek, ze kterých vybírám reprezentativní vzorek.


Když už před startem někdo fotí, tak je potřeba tvářit se maximálně inteligentně.

Ještě že do depa to bylo dost daleko, ty ruce nešly za boha ven.

V depu si zásadně co? V depu si zásadně nesedáme, že.

Při otočce o 180 stupňů precizně vyvažujeme jazýčkem.

V cíli se tváříme jako profíci, aby bylo vidět, že to byla dneska opět hračka.

Nová metoda rozcvičky před závodem. V gumě jedině na gumovej hrad.


Takže v sobotu v Mělicích.

čtvrtek 26. května 2011

Vyhnat myši a houby z neoprenu

Tak a už je to tady. Triatlonová sezona už je celá nedočkavá, aby se pro mě mohla rozjet tuhle neděli v Poděbradech. Za poslední týdny jsem toho teda fakt moc nenaplaval a tak bylo potřeba alespoň prověřit, jestli přes zimu do neoprenu nenalezly myši a nezačaly tam řádit houby. Hlavní bylo, že z hladin jezer už zmizely zimní chcíplé ryby, tak se člověk nemusel obávat, že by si nějaký takový dáreček nahrábnul. Využil jsem rodinné akce a po menším obědě a pivku jsem to vzal rovnou k jezeru. Zrovna panovalo letní vedro, takže podle očekávání jsem se postaral o menší zábavu tuleňům, co se povalovali na pláži. Jako bonus byl fakt, že na druhé pláži probíhaly hasičské závody, tak to bylo i se startovním výstřelem.

Do neoprenu to šlo hladce a voda ani nebyla moc studená. To byl pocit. Mít celé jezero pro sebe, plavat si kam chci a nemuset v bazénu bojovat o dráhu. Akorát mě trochu překvapilo, že mi šly nějak nahoru nohy a ne a ne je dostat pořádně pod vodu. Asi jsem si neměl před skokem do vody tak uprdnout.  A nebo spíš nezanedbat napouštění vody do neoprenu. Dal jsem si pár stovek metrů a byl jsem spokojenej. V neděli v Poděbradech to bude s neoprenem, to už je teď jistý, tak se plaveckej výpadek snad tak neprojeví.


Tak takhle bych si to představoval pokaždý. Nikde nikdo.

Poté co jsem ze sebe ten vynález strhal, tak jsem skočil na kolo a dal si ještě 30km přechod. To se bude taky hodit. Už se nemůžu na neděli dočkat, to zas bude maso, ale krásný.

pátek 20. května 2011

Běžecký svět

Ani nevím, jestli jste to zaznamenali, ale těsně před PIMem se na českém běžeckém webovém prostoru objevil nový server. Jmenuje se Běžecký svět a bydlí na adrese http://www.bezeckysvet.cz/. Uvidíme, jak se mu bude dařit po boku zajetých serverů jako www.behej.com, www.behy.cz nebo www.bezeckaskola.cz. Skladba článků se zatím jeví příjemně různorodá a grafický design působí příjemným odlehčeným dojmem. Kromě klasických psaných článků jsou k dispozici i zajímavá žánrová videa, která jsou takovým příjemným bonusem.

Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet a kam bude server postupně směřovat a cílit své zaměření. Ale jedno je jasný, každá konkurence je dobrá a posouvá běžeckou scénu dál.

úterý 17. května 2011

Na kole do práce a z práce

Poslední dobou jsem začal vážně uvažovat, že budu do práce jezdit na kole. Jinak se totiž na kolo skoro nedostanu a zanedbávat tak trénink téhle disciplíny se mi moc nechtělo. Ale zásadní překážkou bylo, že jsem si absolutně nedovedl představit, kudy bych měl jet. Představa plánování trasy s mapou v ruce a pak to hrozný bloudění mě dokonale od tohoto dobrodružství odrazovala. Jenže časy se rychle mění a technologie se řítí vpřed kosmickou rychlostí, a když mě kamarádka upozornila, že Seznam.cz na jeho mapách vyhledává trasy optimalizované pro cyklisty, tak nebylo co řešit. Zadat Čelákovice-Chodov byla otázka vteřiny a šlo se na první průzkumnou jízdu. Trasu jsem si celkem dovedl představit až na pár úseků v Hostivaři a na Chodově. Samozřejmě se to na poprvé neobešlo bez menšího bloudění, ale GPSka v mobilu to vyřešila za mě.  A dneska už jsem jel na jisto a letělo to výborně. Trasa je to ideální tak pro trekové kolo, ale to nemám, tak horák musí stačit. Asi by se to dalo dát i na silničákovi, ale to by asi kola dostala pěknej čoud. Je tam jeden nádhernej úsek po cyklostezce loukama mezi Dolníma Počernicema a Dolníma Měcholupama. Moc pěkný. Zajímavostí je, že do práce je to víc do kopce a z práce to pak valí samo z kopce a to jsou pak průměry. No a nejlepší na tom celém je, že celá cesta trvá při optimálních podmínkách jen pět až deset minut dýl, než kdybych jel do práce vlakem a MHD. 30 kiláků ráno, 30 kiláků odpoledne, sakra to bude forma :-).

Pro zájemce je trasa k vidění tady.

Krušnoman 2011 – Drsnej, ale krásnej

Krušnomana jsem pro sebe vnímal jako velkou výzvu a taky jako možnost zkusit si něco, na co hned tak člověk v Čechách nenarazí. Jako takovej cyklista necyklista, co toho zrovna moc nenajezdí a v kopcích už tuplem ne a běžec spíš rovinatýho typu, protože kopců u nás v Polabí moc není, jsem si říkal, že tam budu asi trochu do počtu, ale zvědavost a chuť na nový zážitky převládla a hned jak to šlo jsem se přihlásil a zaplatil, aby se mi pak třeba nechtělo cuknout.

O nějaké cílené přípravě na horskou prověrku nemůže být ani řeč. Na silničce jsem najezdil všeho všudy asi tak 70 kiláků po úplný rovině no a na horákovi asi tak 150 kiláků taky bez kopců. Ale na kole mi to tak nějak jde samo, tak jsem se zbytečně neplašil. Není nad zdravou sebedůvěru, ne? J. Jediný běhání do kopců provozuju leda u nás u staďáku, kde je to do kopce dokonce asi tak 200 metrů. Ale co už, nějak se do těch stoupání vyškrábu. Už jen jako třešnička na dortu působí fakt, že jsem si šel střihnout Krušnomana přesně týden po maratonu v Praze. Ale cítil jsem se fajn, tak regenerace po PIMu asi byla rychlá.

Výlet do Krušných hor jsme pojali jako rodinnou akci, aby si rodina taky užila kopců a roztáhla plicní sklípky. Vyrazili jsme už v sobotu a v Klínech tou dobou zrovna panovalo příjemné jarní slunečné počasí. Anežka si zařádila na dětském hřišti, já jsem složil kolo a po příjemném těstovinovém dopingu a rozpravě jsme zapluli na pokoj relaxovat.

Organizátoři na rozpravě predikovali zhoršení počasí a jednotlivé zdroje předpovědí se dost rozcházely, tak jsem byl dost nervózní z toho, do čeho se ráno probudíme. No počasí nezklamalo. Přes noc pršelo, pěkně se ochladilo a honily se temný mraky. Určitě už jsem to dřív na blogu několikrát zmiňoval, ale hrozně se bojím jezdit rychle z kopce. Za sucha a na rovném úseku se ještě jakž takž odvážím spustit se z kopce občas i padesátkou, ale na mokré silnici plné zatáček to bude pro mě očistec. Ještě před startem jsem z toho byl nesvůj, ale pak jsem si řekl, že tomu nechám volný průběh, prostě se z toho kopce rozjedu a pak se uvidí. Největší dilema ale bylo vybrat, do čeho se člověk navleče, protože počasí se zřejmě bude měnit každou chvíli. Nakonec jsem zvolil spíš defenzivní přístup s tím, že odhazovat oblečení se dá vždycky. Jak jsem byl prozřetelný, se ukázalo během několika desítek minut.

Poslední kontrola, ale co na sebe?

Před startem se to v depu hemžilo celou českou špičkou a vůbec tam byli samí nabušenci. Když jsem to viděl, tak jsem stanovil pro dnešek cíl, neskončit ve svodidlech a zároveň neskončit poslední. Copak voto, kolečka v depu byly jedno hezčí než druhý a koukat bylo rozhodně na co, ale už se do mě trochu dávala zima, tak jsem byl rád, že se šlo na věc.

Na běžkách by to tady taky nebylo k zahození

Největší borci šli do první řady a já to jistil z prostředka. První běh byly dva okruhy po tamní oranžové běžkařské trati a začínalo se jak jinak prvotřídním výběhem. Když se člověk dostal na vrchol okruhu, tak to pak bylo příjemně houpavý. Kontroloval jsem pozici, aby za mnou bylo ještě pár závodníků a nemusel jsem opouštět depo potupně poslední. Po druhém okruhu se seběhlo pod areál s depem a do depa se šlo jak jinak po sjezdovce do kopce. V depu jsem operativně volil oblečení podle aktuální situace. Takže elasťáky, odolnej cyklodres s dlouhým rukávem a jen klasické cyklorukavice. Ještě jsem spekuloval nad návleky na tretry, ale protože tou dobou už jsem byl v depu poslední, protože ostatní to měli líp vychytaný, tak jsem se na ně vyprdnul a vypálil jsem lehce potupně z depa. Tak to se mi pro začátek teda moc nepovedlo.

A čekal mě ten největší oříšek dne. Šestikilometrovej padák dolů z Klínů do Litvínova. Mokrá silnice, prudký zatáčky a doprovodné vozidlo za mnou jako za posledním závodníkem, mi moc klidu do sjezdu nedávalo. Zadní brzdu jsem držel v podstatě permanentně a přední jen operativně korigoval situaci. Že bych ve sjezdu někoho dojel, byla holá utopie, tak jsem se jen snažil zapamatovat, jak daleko přede mnou jsou ti, co už začali stoupat zpátky ke Klínům. No nakonec jsem sjel dolů bez úhony a říkal jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Hned po otočce jsem tam naházel kašpárka a začal jsem pěkně frekvenčně dupat nahoru. Netrvalo dlouho a už jsem předjel předposledního závodníka. Uf, tak teď už aspoň nejsem poslední. A na dohled byl další kandidát na skalp. Toho se mi ale podařilo sjet až za Klíny, kde byla občerstvovačka a po ní ještě pěknej kousek stoupání. Následovaly takový kratší brdky a první kapky deště. Netrvalo dlouho a spustil se regulérní déšť. Další otočka byla v Českém Jiřetíně, kam to jak jinak bylo zase pěkně z kopce. No ale tak hustý jako do Litvínova to nebylo, tak to šlo. Na chvilku vylezlo sluníčko. Ale byla to jen předzvěst pekla, co mělo přijít za dvacet minut. Cestou zpátky do Klínů mě v protisměru míjeli sebevrazi, co to z kopce pouštěli na můj vkus trochu moc. Jejich odvahu snad ani neobdivuju. Navíc opětovný déšť vystřídala regulérní průtrž mračen a jako bonus kroupy. Teplota se mohla pohybovat někde kolem pěti stupňů. Začínalo jít do tuhýho. Kromě toho, že mi začínaly mrznout nohy v promočených tretrách, jsem se jinak cítil teplotně v pohodě. Teda až na ty kroupy bubnující do ksichtu, to teda nebylo nic moc.

Počasí místama dost nepřálo :-)

Ale adrenalin mě hnal dopředu a strojové tempo, kterým jsem stoupal do kopců, neslo ovoce. Postupně jsem začal předjíždět cyklisty, co toho začínali mít dost. Občas mi to někdo při sjezdu vrátil, ale jen na chvilku, protože do kopce jsem se zase před něj dostal a rychle se vzdaloval. Ten okruh z Klínů do Jiřetína se jel dvakrát. Ve druhém okruhu už jsem měl tak zmrzlý nohy, že jsem je přestával cejtit. Když jsem takhle předjížděl jednoho kolegu, tak mu říkám, jestli má taky tak zmrzlý nohy, že nevím, jak se s tím bude dát běžet. A on na to, že má tak zmrzlý ruce, že neví, jestli si vůbec zaváže tkaničky. Chudák jel bez rukavic. No trochu jsem si nadával, že jsem si ty návleky na tretry nevzal. Ale tou dobou bych řekl, že bylo už všem všechno jedno a jen se na sebe vzájemně usmívali. Cestou zpátky do Klínů už jen obligátní slejvák a další kroupy, ale to už jsem byl jako v rauši a pálil jsem to ke konci cyklistiky směr depo. Maximální dosažená rychlost byla 54km/h, adekvátní podmínkám a poblouznění adrenalinem, řekl bych.

Co k tomu dodat. Na kole do kopce. :-)

Z kola jsem slezl celkem bez obtíží, ale cupitat v tretrách s kuframa a úplně zmrzlýma nohama po depu byl asi pohled k neudržení. Připadal jsem si jak Hurvínek co se snaží dohopkat ke svý bedýnce, ve který čekaly úplně prochcaný běžecký boty. Skočil jsem do nich a s pocitem, že teď už si jen střihnu osm kiláčků a bude konec, jsem opouštěl depo.

A jejej, zmrzlý nohy, to se musí rozhejbat. :-)

Druhej běh se skládal ze tří kol v okolí areálu. V každém kole byl pro zpestření zařazen výběh po sjezdovce, to už k tomuhle závodu neodmyslitelně patří. Prozkoumal jsem situaci, jak jsem na tom pozičně. Když jsem zjistil, že se daleko přede mnou ani za mnou nikdo nepohybuje, tak jsem nasadil udržovací tempo a užíval si toho, že přestalo pršet. Na začátku druhýho kola mi konečně rozmrzly nohy a mohl jsem aspoň trochu kontrolovat seběhy po mokrý trávě a traverzy sjezdovkou. Ono to totiž v lehkých silničních Mizunách nebylo zrovna to pravý ořechový. Takže pro příště rozhodně krosovky. Uteklo to coby dup a už jsem to šněroval sjezdovkou k cíli. V tu chvíli, když jsem v čase 4:48:17 probíhal cílovou bránou, jsem byl na vrcholu blaha. A možná, že mi i na chvilku přišlo líto, že už je konec.

Dokončil jsem tuhle tuhou prověrku v podmínkách, který kromě fyzický odolnosti dokonale prověřily o odolnost psychickou. Ale trvrďáci se přeci nevzdávaj, ne? J. Takovou dávku endorfinů jsem si teda už dlouho nedopřál. Užíval jsem si jich dosyta a v cíli jsem se jen tak zvesela motal. Potom jsem něco slupnul, naházel všechno do auta a s lehce promrzlou rodinou vyrazil zpět k domovu. Mají můj obdiv, že tam na mě pět hodin čekali. Hřál mě blažený pocit z dobře odvedené práce. Těch 11km běhu s převýšením 260m, 64km na kole s převýšením 1070m a závěrečný běh 9km s převýšením 210m bylo pro mě tak akorát a ten den mi to výborně sedlo.

Tak někdy příště. Skutečně? ;-)

Kromě všech co ten den dokončili a nevzdali, mají můj velký obdiv i organizátoři. Všechno měli pevně v rukou a tak kvalitní organizaci s rodinným přístupem hned tak člověk nenajde. Držím palce do dalších ročníků. No a nakonec můžu jen zopakovat. Bylo to drsný, ale krásný. Kdo ještě nezkusil, ať neváhá.

Některé fotky jsem si vypůjčil od Advida, kterýmu to taky vyšlo pěkně, a z oficiální fotogalerie.


Výsledky tady.

sobota 14. května 2011

Kvalifikace PIM King – splněno

I když si po každém proběhnutí cílem na PIMu říkám, že příští rok už ani náhodou, tak se nechám stejně zase ukecat nebo zmanipulovat a následně pak příští rok v květnu stojím na startu. Letos jsem dokončil šestý PIM, což je požadovaná porce pro to, aby takové snaživce zařadili organizátoři do skupiny PIM Kings, z čehož jim pak plynou jisté výhody ve spojení s tímhle podnikem. Tak než to organizátoři zprocesují a zaznamenají, zrekapituluju letmo jednotlivé absolvované ročníky a přisypu trochu soli do občas ještě krvácejících ran. :-)

2004 (3:48:57)
První absolvovaný maraton. Na to se nezapomíná. Reportáž je k přečtení tady. Byl to jediný ročník, kdy jsem běžel a bylo krásně chladné počasí. To už asi nikdy nebude. A považte, bylo to až 23.května. Do dnes si pamatuju tu neuvěřitelnou vzdálenost po Strakonické ven z Prahy a zpátky jak mi tam mrzly ramena a snad občas spadla i nějaká ta vločka. Ta štreka po Strakonický, to bylo maso. Ale protože člověk pořádně nevěděl, do čeho jde, tak do toho šel po hlavě a čas z prvního maratonu byl dlouho i osobním rekordem.

2005 (4:29:20)
První vyloženě nepovedený maraton. Vedro a přemotivování udělalo své a od půlmaratonu to byl tuhej boj. Reportáž tady. První zkušenost s tím, že dokončit maraton občas taky pořádně bolí. Ale co tě nezabije, to tě posílí.

2006 Po krušných chvilkách z minulého ročníku jsem pauzíroval.

2007 (4:37:12)
Ještě větší vedro a ještě větší namotivovanost než v roce 2005 vedly k tomu, že jsem si prožil svůj nejhorší maraton. Ke konci jsem měl jen jedno přání. Dostat se do cíle v jakémkoliv čase, zato ve zdraví a neseknout sebou někde s dehydratací a úpalem od toho spalujícího slunce. Tenkrát snad bylo 30 stupňů ve stínu. No brutus. Ani se nedivím, že jsem tenkrát neměl náladu sepisovat nějakou reportáž a paměť se naštěstí milosrdně vyprazdňuje. :-)

2008 Pro nemoc těsně před závodem jsem se neúčastnil a startovné převedl na příští rok.

2009 (3:59:48)
Po asimilaci Logosu Nessem dostalo PIMové závodění nový impuls. Kluci co k nám přišli, běhali firemní týmové běhy. Díky odpadlíkům z firmy, co nevydrželi fůzi, se mi dostalo té cti startovat za elitní Nessí tým. To tenkrát ještě byly poctivé firemní týmy a ne ty dnešní, kdy už se to snad ani „firemní“ oficiálně nejmenuje. Taková účast v teamu na člověka klade taky nějakou zodpovědnost, aby podal pokud možno predikovatelný výkon bez výraznějšího selhání. Motivace k tréninku tedy byla, tak se trénovalo hned líp. Sliboval jsem čas 4 hodiny, a jak jsem slíbil, tak jsem i doručil. Pěkně kontrolované tempo a maraton na pohodu. Celé to mělo sladkou tečku v tom, že jsme jako tým vyhráli první místo a mohli si vychutnat předávání cen v Hiltonu spojené s příjemnou žranicí. No povedené to v tom roce bylo. Reportáž tady.

2010 (3:48:22)
Na vlně osobních rekordů z jara jsem se dovezl až k dalšímu osobáku. Zlomil jsem ten svůj nejstarší osobák. Sice jen o pár desítek vteřin, ale stálo to za to. Rozběhnuto to bylo snad na 3:30, ale nebláznil jsem a zpomalil jsem. Poslední kilometry to byl jako pokaždé boj, ale to už jsem věděl, že osobák padne a kontroloval jsem to s křečema ve stehnech až do cíle. Jako tým jsme na stupně vítězů nedosáhli, ale Hilton stejně proběhnul a bylo to opět kvalitní. Reportáž tady.

2011 (4:25:52)
No tak letos to bylo opět ze slabšího soudku. Pod tíhou vědomí, že jarní forma je mizerná jsem zvolil taktiku běžet podle tepů a nepřekročit tak hranici 160 tepů. To se mi ze začátku nádherně dařilo a pohyboval jsem se kolem vodiče na 3:45:00. Běželo se mi až závratně dobře. Jenže přesně po hodině běhu, ani nevím z jakého důvodu, mi skokově narostly tepy ze 158 na 168-170. A to byl konec s příjemným během. Musel jsem razantně zpomalovat, abych to dostal aspoň těsně nad 160, protože 170 jsem dlouhodobě neudejchal, a to mě nebavilo. Navíc jsem mezi 24 a 30 kilometrem prožíval nepříjemnou krizi, ze které mě dostalo až sežrání tří gelů a gutaru. Pozitivní na tom bylo to, že jsem díky tomu minul maratonskou zeď a do cíle to dotáhnul celkem pod kontrolou, i když ve směšném čase. No ale za rámeček si tenhle výkon rozhodně nedám.


No a to je všechno. Šest zářezů a pokaždé trochu jiný příběh. Jednou jsem byl nahoře a jindy zase dole. Tak už to holt chodí. Ale v cíli jsem si stejně zase říkal, že příští rok, už mě tam nikdo nedostane. ;-)