Další fousáč u ledu

Tak a je hotovo a dobojováno. Nejfousatější osobák v mém seznamu v neděli po šesti letech padnul. No ještě aby ne, když forma se mě nějakým zázrakem drží jak hovno košile. Ale to se ví, bez komplikací to nebylo.

Původně jsem měl v plánu popsat celý průběh závodu a zhruba tak na pěti A4kách vylíčit týden před závodem, každý kilometr, co každý kilometr, každý metr závodu a ještě jako návdavek týden po závodu :-). Ale budu mít se svými čtenáři slitování. Jednak se hned po závodu vyhrnula fůra spotů popisující podobné zážitky, takže by to bylo jen nošením dříví do Krakonošova a pak taky byste to ani nečetli. A bylo by pak škoda ochozené klávesnice a zbytečného běžeckého výkonu elektronů, které by museli urazit takovou dálku z Temelína až do notebookového spalovače proudu jen tak pro nic. Takže se soustředím jen na podstatné události a zážitky a bude to vše popsané tak trochu telegraficky. O to to bude údernější, čtivější a bude to rychleji odsejpat :-).

Ladění na závod jsem jako obvykle naprosto vynechal. Kde je forma tam není co ladit a tak jsem si v neděli před maratonem střihnul cyklotrénink 162km průměrem přes 30km/h. Ke konci jsem už byl nádherně vyšťavenej a pěkně jsem si načal koleno a podkolení vazy. Do úterka jsem pajdal jak pajda a čekal, jak se to vyvine do maratonu.

Vyvinulo se to dobře a noha přestala bolet. Škoda jen, že v pátek před závodem začaly na oplátku růst naší malé triatlonistce na čekačce stoličky, takže o kvalitním spánku nemohla být ani řeč. Ale kdo by to řešil. Když je forma, není potřeba ani spát.

Pak se až do startu nic nedělo. Tradiční záchod na Masaryčce, sraz s lidmi z firmy, co do toho šli taky, masakr na Staromáku a neuvěřitelně dlouhá doba než jsem proběhl startem. Běžel jsem pohodičku, a jakmile jsem se probil skrz štafetové špuntozory na prvních kilácích, tak to šlo jak po másle.

Letos jsem se rozhodl, že ozkouším taktiku na ironmana a budu jíst gely nebo tablety každých půl hodiny a uvidím, co to udělá se žaludkem. Šlo to bez problémů a nedostatek energie se nedostavil celý závod. Akorát že to teda trošku leze do peněz.

Blížil se patnáctý kilometr a začalo se ozývat načaté kolenu z kola. Na půlmaraton jsem dorazil za 1:47:20. Mezičas nádhernej, ale koleno už bolelo jak čert. Kdybych neběžel teamový běh, tak bych uvažoval o tom to zabalit a šetřit koleno, ale to bych kolegům nemohl udělat. Holt když je forma, tak ani bolavý koleno nevadí. No teda ono štěstí přeje připraveným a náhodou jsem měl u sebe prášek proti bolesti, co mi zbyl z mých lapálií se zády. Tak jsem ho teda slupnul a čekal, až zabere. Zabral tak na třicátém kilometru a pak už to bylo dobrý a v koleni jen občas píchlo.

Posledních pět km byl tradiční boj. Stoupání na Libeňáku a z Husákova ticha jsem s radostí vypochodoval pěšky a od čtyřicátého jsem kontroloval čas, abych nepřišel o osobáček. Těch posledních 200 metrů byla tradiční euforie, jako vždycky nepopsatelné. V cíli se mi časomíra zastavila na 3:48:22 a nejfousatější osobák šel k ledu. Osobáček jsem vylepšil teda jen o 36 vteřin, ale počítá se. Kdyby nebylo toho kolena, tak to mohlo být klidně kolem 3:40:00. Pokud se mě přes léto forma nepustí, zkusím s tím ve Stromovce na podzim ještě něco udělat. Tam nebudu muset kvůli teamovému běhu běžet tak defenzivně a budu se moct do toho pořádně obout.

V pondělí a úterý koleno bolelo jak čert a jezdil jsem radši výtahem, ale dneska už je to v pohodě. Trochu mě to koleno znervózňuje, protože by to mohla být citelná nepříjemnost ohrožující dokončení Ironmana v srpnu. Budu na to muset dávat bacha a radši si teď dám dva týdny jen takového regeneračního sportování.

Nakonec bych rád pogratuloval všem, co dokončili. Je to vždycky zážitek vidět v cíli ten koktejl euforie, bolesti a emocí.

P.S. Chtěl jsem přiložit nějakou ilustrační fotku, ale nějak se mi nepodařilo se na žádné najít. Teda kromě těch fotek od těch vydřiduchů z Marathon-Photos.com. Tak snad někdy příště.

Výsledky tady.