pondělí 28. května 2012

Offtopic: Český pivní festival – no nevím, bejvalo to lepší


Tak jsme byli letos (zase na Portě, a když jsme se vraceli cestou domů, tak jsme viděli dřevorubce … Aha to je jiná písnička J) opět na Českém pivním festivalu. Už potřetí nebo počtvrté, teď nevím, kdo si to taky má pro všechno to pivo pamatovat J Byli jsme tam v pondělí a vychytali jsme žánrový večer pro gay a lesbickou komunitu, takto bylo o to zajímavější. No, ale letos to bylo už tak tak na hraně, že to pomalu vypadá, že příští rok si to necháme ujít. Proč? Ony totiž ty mínusy začaly nějak nepříjemně převažovat na plusy.

+ Hodně druhů piv na jednom místě
+ K pití vám občas zahraje kapela

- Přestěhování festivalu z Letňan do Holešovic na výstaviště asi nebylo ideální, ale zřejmě ekonomicky vynucené. Ze tří stanů zbyl jeden velkej s obsluhou a jeden malej pavilonek bez obsluhy zato s hodně druhy piva. Takže máte možnost poslouchat jen jeden hudební žánr a ne tři rozdílné jako loni. A nerad bych vychytal dechovkářskej večírek.
- Ve velkém stanu se točily jen tupláky a to je jednoznačně nejhorší změna. Když jdu na pivní festival, tak chci ochutnat co nejvíc druhů a ne se tam sežrat tuplákama a skoro nic neochutnat.
- Mám dojem, že ceny jídel v reálu neodpovídaly tomu, co deklarovali na webu. Zpětně jsem to už nezkoumal ale je to vysoce pravděpodobné.
- 45.- za pivo (půllitr) je už pomalu za mnou akceptovatelnou mezí. Vyrovná to jen možnost ochutnat „exotické“ piva, které se normálně v Praze netočí.
- I když u stánků s žetony nebyl nikdo a tedy nehrozily fronty, tak mi slečna ani po přemlouvání nevyměnila jen 3 žetony. Že prej minimum je 5 a přes to nejede vlak. Tak mě nasrala a nic jsem si u ní už za trest nevyměnil.
- Celkově mi to přišlo takové humpolácké oproti předchozím letům a chyběla tomu nějaká elegance.
Takže příští rok asi vymyslíme nějakou alternativu. Třeba na kolejích na Blanici teď bude taky pivní festival a druhů piva bude určitě víc než by člověk za večer ochutnal.

čtvrtek 17. května 2012

Furt ty zadělaný brejle

Dneska to bude o něčem ryze praktickém. Taky se vám na kole stává, že půl hodiny po startu máte brejle zasraný jak jetel od potu? Že ne? No mě teda jo a tak bych vás rád poprosil o vaše rady a finty jak to řešit.

Scénář je vždycky stejnej. Jak se začnu potit, tak se postupně nacucává ten molitan na čele, co dělá výstelku cyklopřilby a hned jak se nasosá za hranici jeho sosací kapacity, tak mi začne kapat (co kapat, téct proudem) pot všude možně a hlavně samozřejmě na skla brejlí. Takže když je teplo, tak klidně po půl hodině nic nevidím, musím zastavit a řešit to. Jenže to se dá při vyjížďce, ale rozhodně ne při závodu.

Někde jsem odkoukal, že si lidi v předklonu na kole přimáčknou předek přilby k čelu a tím vymačkaj přebytečnej pot pryč. Chce to trochu trénink, aby si člověk nezacákal brejle ještě víc, ale na chvíli to pomůže. Jenže to není dostatečně použitelný řešení. Pak jsem taky vysledoval, že si skla z vnitřní strany často upatlám mokrejma řasama. Stačí si brejle lehce posunout dopředu a chvíli to vydrží. Jenže to zase musím koukat striktně dopředu. Jak skloním hlavu, abych zkontroloval, jak mám zařazeno nebo co bidon, tak mi tam nateče pot z helmy a jsem zase v čudu. Tenkej šátek pod přilbu taky nic neřeší, protože celou situaci jen lehce oddálí a to jen do okamžiku než se sám nacucá. Nehledě na to, že v létě to ještě hřeje hlavu.

Tudíž po chvíli vidím skrz brejle asi tohle

Tedy je vidět celkem pěkný kulový

Jediný co se pak dá dělat je strčit brejle do dresu a riskovat srážku s roháčem a nebezpečí vypíchnutí oka. Nebo mi tuhle při protivětru tak nafoukalo do očí, že mě pak v noci škrábaly. Tak já už nevím co s tím.

úterý 15. května 2012

Lymfoven – asi to fakt funguje

Jak jsem se zmiňoval ve spotu o PIMu, tak několik dní před maratonem jsem se nebyl schopnej zbavit pocitu těžkých nohou. Asi se mi v nich nastřádala únava z ježdění na kole do práce nebo z běhání, ani nevím. Každopádně se to projevovalo tak, že jsem měl tvrdý stehna a lejtka taky nic moc a při běhu to bylo teda silně nekomfortní. Nějak nepomáhalo ani plavání, kde jsem očekával, že to povolí. Už nebylo moc času na experimentování a tak jsem se objednal na masáž, kde jsem čekal, že to zaručeně pomůže. No jo, jenže sloty na masážním stole už byly na několik dní zarezervovaný, tak co teď. Ale naštěstí moje oblíbená poskytovatelka tělo hýčkajících služeb vymyslela, že by mě mohla zabalit do pro mě v tu chvíli neznámého přístroje a že to prej používají i vrcholoví sportovci a že to určitě pomůže taky. No když to teda používaj vrcholáči, tak to je pro mě samozřejmě jak dělaný a šel jsem se nechat uvolnit J.

Hnedka jak jsem přišel, tak jsem vyzvěděl, že se to jmenuje Lymfoven a vypadalo to jako takový kosmonautický nohavice od skafandru připojený k řídící jednotce spoustou hadiček. No popisuje se to dost blbě a tak jeden obrázek udělá mnohem víc užitku. Celý to vypadá, že to vymysleli v NASA nebo aspoň v raketovym programu v Rusku, takže to bude už od pohledu fungovat. Ty hadičky pak nafukujou jednotlivý komory v těch kalhotách a vyvíjí to tlak na nohy od prdele až po chodidla.


Nechal jsem se tedy zabalit a začalo to pracovat a pumpovat. Postupně se to nafukovalo v různých segmentech kalhot a vytvářelo to tlak na rozproudění lymfy. No nebudu zabíhat do lékařských detailů (to si každej může přečíst na stránkách výrobce a já to stejně nevím), ale asi se to primárně používá na něco jinýho než na uvolňování ztuhlejch svalů, ale to je vedlejší. Každopádně po tři čtvrtě hodině jsem byl vybalen ze skafandru a s instrukcemi hodně pít jsem se odebral domů a byl jsem zvědavej co druhej den.

No tak druhej den to bylo fakt překvapení. Nohy úžasně lehký a to byl hned jinej požitek z běhu. Nevím, co to ve mně rozproudilo, ale stehna a lejtka každopádně povolily. Takže na první pokus jen samý pozitivní zjištění. Asi to budu muset do svého řídkého rehabilitační ho portfolia zařadit i do budoucna abych ověřil funkčnost i na opakovaných seancích a maximálně tak vyloučil chybu v měření J

pondělí 14. května 2012

Šel jsem se kochat a málem rupnul osobák


V neděli v den PIMu byl jeden z těch mála dnů v roce, kterej je přímo stvořenej k trhání osobáků a k výbornejm běžeckejm zážitkům. No jo bylo to tak, každej kdo tam byl (a určitě i jinde) si libuje, jak se mu parádně běželo, a osobáky padaly na požádání. Přímým opakem takovýho skvělýho dne byl třeba den, kdy se běžela desítka v Semicích, protože tam to bylo zase pro změnu kvalitní běžecký peklo. Nic nešlo a nevím o nikom, kdo si tam liboval v předvedeném běžeckém výkonu. Ale to byla jiná vesnice a jiná pohádka, takže zpátky k PIMu.
Než složím dohromady několik postřehů z průběhu závodu, tak se musím vrátit o pár dní zpátky, kdy to vlastně začalo. Už v několika předchozích spotech jsem se zmiňoval, že moje jarní forma je mizérie mizerná, ale že se to pilným tréninkem docela zlepšuje. Nicméně výsledky z půlky v Praze a Pardubicích nenasvědčovaly nějakému honění osobáku na PIMu a tak jsem k tomu přistupoval skutečně vlažně. Navíc to vypadalo, že si letos budeme platit startovné na PIM sami a to se mi teda moc nechtělo, když by stejně nešlo o útok na osobák. Nicméně startovné nakonec klaplo, ale forma se moc nevyvíjela. Poslední běhy byly poznamenané těžkýma nohama a mělkým dechem, takže nic moc. Až jsem si říkal, že jestli se takhle postavím na start, tak to bude úspěch vůbec dokončit. Ale akce už jela a tak bylo potřeba něco vymyslet. Tak jsem se objednal na masáž, z které se nakonec vyklubalo něco úplně jiného (o tom ale až příště a samozřejmě ve vší slušnosti J), ale účel to splnilo. Tedy nohy se odlehčily a už to nebylo jako bych na nich tahal pytlíky s cementem. Tělo se taky přepnulo do stavu získávání energie a tak jsem se cpal horem dolem vším, co bylo zrovna k mání a nepříjemné to rozhodně nebylo J.

V sobotu jsem se v maratonském expu vybavil patřičnými potravinovými suplementy, celé jsem ho prošmejdil a trochu se vytočil, když jsem jako čerstvý majitel zjistil, že Garmin prodává 910XT se zajímavou veletržní slevou. Nu což, není každý den posvícení. Cestou z expa jsem se ještě u nás v číně přežral (čti doplnil energii) a završil jsem to další ale už decentní soukromou domácí večerní pasta party. Co se energie týče, tak jsem byl teda připraven prvotřídně J
Krásný zlatý řez v podání fotografa Petra Schimma jako autora i ostatních fotek. 

Ráno jsem vstal a propadl nadšení z panujícího počasí. Pro běh fakt luxus. Vlakem do Prahy pro jistotu už v běžeckém, udělat poslední úkony, co se dělaj ve vlaku blbě a už jsem spěchal na marketingové focení. Plán pro závod byl jasnej, 4:00-4:15 by byl ten den celkem pěknej zářez odpovídající momentální maratonské (tedy žádné) přípravě. Chtěl jsem si vlízt někam k vodiči na 4 hodiny a nechat se povodit až do cíle popřípadě ke konci trochu zpomalit a moc se netrápit. Ale měl jsem k dispozici startovní číslo 769 a to musíte uznat, že to by byla věčná škoda si do toho béčka nezalízt i když mě pak asi furt bude někdo předbíhat. Start byl jako vždycky úžasnej a šlo se na věc.

Nesnesitelná lehkost bytí :-)

Běžím a jsem mile překvapen, jak výborně mi jdou nohy a dech a vůbec všechno. Tepovka nepřeleze 160 ani když trochu přiložím pod kotlem. Na dvanáctým si ležérně odskočím ke keříku, však není kam spěchat, ne, tak co to hrotit. Nusle, Podolí a ono to furt jde tak nějak samo. Na mezičasech na čas 4:00 v cíli stále získávám náskok, a když to na Smíchově už dělá dvanáct minut, tak si uvědomím, že vlastně taky klidně můžu dneska běžet o osobák, jen to tak nějak udržet. Ale jak se znám, tak brzo po 30 přijdou problémy a 4 hodiny v cíli z toho budou tak jako tak. V tom se ale ozvalo to druhé závodivé já. Naládoval jsem do sebe gely, Shlehu, Magneslife a řekl jsem si, že jdu do toho, i když to bude asi pěkně bolet. Na třicítce relativně pohoda, na 34 mi ztuhly stehna a začalo jít do tuhýho. Na 36 mě doběhla skupinka kolem vodiče na 3:45. Vodič byl fakt skvělej, povzbuzoval, motivoval, pokřikoval, prostě si to užíval a s ním i lidi co běželi kolem něj. Škoda, že jsem se háknul jen tak na kilák. Na 39 jsem začal propočítávat jak velká je šance. Stále tady byla, ale nohám se už moc nechtělo. Když se nechtělo nohám, tak jsem o to víc máchal rukama a to docela pomáhalo. Výběh z Těšnovského tunelu znamenal křeče do stehen a nutné zvolnění. Hodinky jsem už nesledoval a Pařížskou se pohyboval přískoky vpřed, protože jsem měl křeč už i v lýtku. Kousek před cílem na mě ještě nechtěně zaútočil jeden potácivej Ital, co už toho měl plný brejle, a chtěl mě natlačit do plůtku. Ale ukázal jsem mu, že s mými 80 kily není radno si zahrávat a makaróna, co se tam potácel jak nudle v bandasce, jsem vrátil na trať. V cíli kouknu na hodinky, je tam 3:48:43 a nevyšlo to o 21 vteřin (že já chodil na tom 12km na ten záchod a neřešil to nějak originálnějš J). 12Honza by se zaradoval co to je za pěkný číslo, ale já jsem byl asi tak pět minut trochu zklamanej, ale pak jsem si uvědomil, co bych jako ještě nechtěl. V podstatě zničehonic jsem atakoval osobák a to byl rozhodně dobrej pocit. A je to pro mě velkej příslib pro podzim, kde buď na Kladně nebo ve Stromovce bude teprve ten pravej útok a hned na 3:30, ať to stojí za to. Každopádně se krásně potvrdilo to tvrzení, že bolest je nevyhnutelná, ale utrpení volitelné, protože ač nohy bolely pekelně, tak o utrpení se nedalo hovořit ani v nejmenším.
Petr Schimm fungoval kromě fotografa, také jako benzínka a tady jsme těsně před doplněním nádrže

Na konec povídání musím uznat, že PIM jako firma to už má všechno celkem pod palcem a organizace od expa až po cílové tašky s občerstvením funguje výborně. Letos jim za to patří jasná 1.

středa 9. května 2012

Tak PIM nakonec bude


Ač to už letos vypadalo s PIMem skutečně bledě, protože do poslední chvíle nebylo jasný, jestli firma zasponzoruje startovný nebo ne, tak teď už je jasno. Týden před startem se nakonec ledy hnuly, kolega vyjednal téměř nemožné, čím mu patří neskonalý obdiv, a firma zasponzorovala účast. Takže už je noha v nohávě a v neděli se budeme škvařit spolu. I když to škvaření podle předpovědi počasí myslím letos (a doufám) skutečně obrazně. Jednu velkou výhodu tyhle hurá akce na poslední chvíli mají. Člověk se moc nestresuje, buď to vyjde, nebo ne, na osobák to stejně bude až na podzim, takže z toho kouká opět výborný běžecký požitek stejně jako na půlmaratonu. Tedy užít si každej kilometr a holt těch posledních sedm nějak vybojovat. Spoléhám na metafyzické zákony a na to, že tělo má nějakou vnitřní paměť a tak si vzpomene, že bude potřeba ty 4 hodiny trochu máknout a nebude to moc bolet J
Jo a nesmím zapomenout vyštrachat MP3 přehrávač, protože ať si kdo chce co chce říká, tak maraton v Praze je táááák neskutečně dlouhej a po 30km pěkně nudnej, že nějaká motivační složka bude potřeba.
Tak se těším na startu u balónku na 4 hodiny.