středa 30. března 2011

Offtopic: Zaplavat si mezi lidma

Každý den cestu do práce a z práce zdolávám v podstatě identickým způsobem. Nádraží, vlak, nádraží, metro, práce a odpoledne zase opačně. Občas si cestu zpestřím ještě tramvají. Jak ráno vylezu z domu, tak se stávám součástí lidského proudu směřujícího z bodu A do bodu B. Jeho jednotlivé varianty se liší jen hustotou jedinců a rychlostí jakou plyne. Mám tu smůlu nebo štěstí, to záleží na úhlu pohledu, že chodím o dost rychleji než 99 procent jedinců v proudu. Na rozdíl od ženské části populace pro mě není cesta požitkem, ale nutným zlem a proto se snažím zdolat jednotlivé úseky mezi krajními body maximální rychlostí po minimální dráze. Samozřejmě, že za těchto podmínek ostatní jedinci v proudu vytvářejí přirozené překážky, které se ovšem chovají naprosto nepřirozeně a občas dokonce zákeřně. Každá cesta se tak pro mě stává lehce adrenalinovou záležitostí, a proces, který při tom absolvuji, jsem pracovně pojmenoval „Zaplavat si mezi lidma“. Tolik tedy úvod do problematiky s lehkým matematicko-fyzikálním zabarvením.

Musím se přiznat, že takováhle každodenní taškařice mě občas dokáže pěkně vytočit, protože stádnost lidí nezná mezí. To pak přijdu do práce nebo domů trošku nasranej a chvíli to trvá, než se emoční křivky uklidní. A co se vám při takovém plavání může například postavit do cesty? Tak třeba

  • Proplejtáte se mezi lidma a předpokládáte, že se všichni budou pohybovat zhruba konstantní rychlostí po víceméně přímce. Jenže to je holá utopie. Spousta jedinců přesně ve chvíli, kdy je předcházíte, se najednou rozhodne, že se přesunou na druhou stranu chodníku a kolize je na světě.
  • Kuřáci, co to už prostě nemůžou vydržet ani deset kroků, vylezou ven z metra a ještě mezi dveřma vestibulu zapalujou jejich potěšeníčko zaručeně ve chvíli, kdy jdete kolem nich. Lahodný pocit v ústech vás provází ještě několik dalších desítek metrů.
  • V Šervůdu na vás každou chvíli útočí buď trosky dožadující se sedmi korun, cíga nebo podobně, nebo dýleři všeho možnýho. Mobilním tarifem počínaje a registrací do IZIP konče. Dá to občas fušku mezi nima prokličkovat a odpuzovat je už zdálky nenávistným pohledem.
  • Zastaví narvaná tramvaj a všichni se hrnou ven. Můžete si ale bejt jistí, že mezi prvníma vyleze někdo, kdo se hned za dveřma zastaví a začne se rozhlížet, kam se asi zrovna vydá. Takovýhle dobrodruzi jsou naštěstí hned smeteni davem a jejich neuváženost je po zásluze potrestána.
  • Když do stanice přijedou dvě metra současně a ze stanice vedou jen schody bez eskalátorů jako je třeba na Pražského povstání nebo Chodově, tak se schody okamžitě zaplní. Buďte si ale jistí, že vpředu nepeláší ti, kteří těch pár schodů vyběhnou raz dva, ale celé čelo obsadí odulí a supící osoby které celý proud odsoudí k rytmu pohřebního pochodu. Bohužel je není možné převálcovat, protože prostě není kudy.
  • Milenci vzájemně zavěšeni do sebe zaberou skoro celý chodník a poblázněni láskou se chaoticky klátí sem a tam. Není téměř možné kolem nich projít bez konfliktu. Ach ti blázínci bláhoví.
  • Kapitolou samou pro sebe jsou vožralkové. Potácej se sem a tam, plivou vám rovnou pod nohy nebo na nohy a jako bonus vás málem pozvracej. Ale já se taky občas potácím, tak to je spíš plichta.
No našlo by se určitě ještě fůra podobně vypečenejch nástrah, které na rychlého chodce čekají v přeplněných ulicích. A kdo by si chtěl zasoutěžit na mistrovství světa v téhle disciplíně, tak ať si zkusí pěkně v létě odpoledne projít Václavák od Muzea dolů k Můstku. Ale né prostředkem, pěkně na straně po chodníku. A kdo by měl málo, může pokračovat rovnou na Staromák a Celetnou zpátky. To je vyšší škola plavby mezi tělama. No a kdo se rád účastní stádního posunu, tak ať si zajede ráno v devět na Chodov a nechá se unášet davem lidí, co si to štrádují z metra do business centra The Park. Pěkně poslušně proudí dav až k semaforu. Tam stát, seřadit se, a pak zase hurá do proudu, který nás unese až ke strojům do jednotlivých krychliček.

Asi se ptáte, jakou přidanou hodnotu má tenhle spot. Asi žádnou, ale musím si trochu vybít vztek z tý ženský, co se vyprdelila dneska k označovači jízdenek v metru. Kufr šoupla do jednoho prostupu, svojí prdel do druhýho a začala štrachat lístek v kabelce. Lítat neumím, tak došlo na lokty. Baba jedna vymaštěná. Tfuj, to se mi ulevilo :-).

P.S. Ale už jsem na to našel lék. Stačí si ráno do uší strčit sluchátka, pustit loudavou hudbu, nasadit přitroublý výraz a vyrazit na cestu. Cesta do práce se tak výrazně usnadní :-)))

úterý 22. března 2011

Sezona začala, konečně

No tak konečně jsme se na kalendáři protrhali až k březnu a to je neklamné znamení toho, že běžecká sezona dospěla letos ke svému začátku. Všichni jsme se v zimě klouzali na ledu, řádili na běžkách, drtili rotopedy a škádlili posilovací aparáty, abychom mohli na začátku března s neutuchající vervou pokořit první várku závodů. Já jsem se teda těšil pořádně. A jak to tedy zatím vypadá?

První klání bylo tradičně ve Kbelích. Desítka, kde nikdo do poslední chvíle neví, jak to dopadne s počasím a dá se říct co rok to jiné podmínky. Jako každý rok tam jezdím spíš na společenskou otevírací akci než atakovat nějaké závratné časy. Letos k tomu ještě jako takovej příjemnej bonus vyšlo závratný počasí, takže proběhnutí to bylo jedna báseň. Jde, řekněme, o tradiční etalon, abych zjistil, jak pomalu jsem schopen běžet a jak se to pak bude zlepšovat. Letos nebyla výjimka a čas 48:04 nijak nevybočoval z dlouholetého průměru. Jsem prostě takhle po zimě vždycky zabržděnej a chvíli to trvá, než se ta energie uvolní. Musím ale uznat, že jsem se příjemně nažhavil na další trénink a závody.

Obligátním pokračováním byly Pečky. Tam mi to dlouhodobě nejde a nikdy si nemůžu bejt jistej, jak to tam dopadne. Počasíčko nás zase podrželo a jarní počasí slibovalo ucházející časy. Sice se to neobešlo bez typického pečeckého větru, ale letos foukal opačně a tak druhá půlka měla být po větru. Rozhodl jsem se trochu zaexperimentovat s chemií a před startem jsem do sebe vrazil ampuli Carniformu, co jsem dostal jako dárek ke své sezonní objednávce v Nutrendu. No on to, jak se ukázalo, byl spíš takovej danajskej dar, protože jak jsem to vstřebal, tak se mi zvýšila teplota organismu a to byl pro mě konec. I když jsem běžel jen v tričku a trenkách, tak mi bylo tak nechutný vedro, že jsem to nebyl schopnej udejchat skoro ani pět minut na kilák a to bylo teda maso. No furt lepší si to otestovat teď, když o nic nejde, než se pak ztrapňovat třeba na PIMu nebo dlouhých triatlonech. No prostě čas 48:56 byl mizernej, ale už to bylo v minulosti v Pečkách z mé strany i horší a podařilo se mi to tam dát i přes padesát. Takže jak jsem říkal, nikdy nevím, jak to tam zrovna dopadne, což se letos zase potvrdilo.

Hmm, tak dneska nic moc. Uvidíme příště.

P.S. Na obou závodech padly účastnické rekordy. Jestli to takhle půjde dál, tak se za chvíli na ty starty už nevejdeme. Ale tenhle rostoucí trend je potěšující. Obzvlášť když to pak organizátoři bravurně zvládnou zorganizovat. Vzdávám jim hold.
Do třetice všeho závodního měla být desítka v Českém Brodě. Moje oblíbená trať kde už to co se časů týče, začíná být obvykle dost zajímavé. No jak to napsat. Mluvčí sportovního klubu by to asi uvedl takto: „Sportovec nedodržel životosprávu a nenastoupil na start“. No holt valná hromada spojená se sudem a slivovičkou večer před závodem je těžká konkurence a člověk se tak rád oddává pokušení. No prostě to tentokrát nevyšlo. Ne že bych nebyl schopen uběhnout desítku, ale kdo by se trápil s pálící žáhou a bolavou hlavou.
Tak teď na mě čekají necelé dva týdny pořádný zátěže abych byl na půl PIM pořádně rozjetej a stihnul i před půlmaratónem pořádně relaxovat. Sám jsem zvědavej, jak to tam letos bude vypadat. Už je vyprodáno, tak to bude asi zase pořádnej mlejnek. Ale už se docela těším.
Výsledky tady.