pátek 23. října 2009

Stromovka na kukajdu

Když už je ta podzimní část běžecké sezóny nabouraná problémy se zády, tak jsem se rozhodl, že se zajdu podívat na maraton taky z té druhé strany jako divák, a pokoukat na atlety, jak se rvou s tou dálkou. Záda už jsou naštěstí v pohodě (musím to zaklepat na virtuální futro) tak proč trochu nepodpořit kamarády spoluběžce. Takže sobotní Stromovka byla jasná volba. A abych tam jen tak plonkově nepostával a blbě nekoukal, dohodl jsem se, že pár vytrvalcům budu dělat servis. Celkem tři odvážné kousky jsem zlákal do svých servisních osidel a musel jsem se snažit, abych pak nebyl na konci za své služby vyplísněn a jako servisman navěky zavrhnut.

Počasí jsem očekával mrazivé a tak jsem se už doma vybavil termoskou a do ní jsem namíchal silný sportovní nápoj čaj s rumem v tom správném poměru. Nějaká malá svačinka se do batohu taky vešla. Ono při tom čtyřhodinovém skotačení kolem běžců dost vyhládne. Nabalil jsem se jak na hory a hurá do Prahy.

Na startu se to klasicky hemžilo. Fronta na registraci byla dlouhá, až to skoro vypadalo, že se všichni do startu nestihnou zaregistrovat. Ale nakonec to všechno klaplo a šlo se startovat. Ivo Domanský ještě musel popohánět loudaly, co se jim na start asi moc nechtělo, ale nakonec se tam narovnali všichni. Před startem to vypadalo, že všichni řeší, co na sebe. Podmínky nebyly jednoduché a kombinace mrholení a zimy volbu oblečení tentokrát pěkně zkomplikovala. No byly vidět oba extrémy. Tílko s trenkami na jedné straně a šusťákový kalhoty s větrovkou na opačném pólu. Všichni ostatní někde mezi. Já bych volil trenky, dlouhou Moiru a tričko. Na hlavu pak kšiltovku. (Nějak jsem se v těch kšiltovkách poslední dobou zhlídnul a šátek jsem nějak odstavil na vedlejší kolej. Čest jeho památce) A pořádně namazat nohy hřejivkou. Trochu chlad mám při běhu rád a radši lehce zimička na začátku, než se vařit v bundě.




Hned po startu jsem se sbalil a s narvaným batohem laskomin pro moje svěřence jsem spěchal k cedulím na 5,10,15, … km. Jak jsem tam dorazil, tak jsem hned nastartoval foťák, abych nasekal maximum fotek v prvních dvou kolech, dokud ještě nikdo nic nechtěl jíst a pít, protože pak už na to nebude čas. A už tady byli běžci, mačkám spoušť jak zběsilej a snažím se, aby mi nikdo neproběhl bez zvěčnění na digitální médium. Všichni vypadají svěže a nadupaně. No počkejte holenkové za dvacet kilometrů.

Sportovní zážitek mi trochu kalí auto-moto show, která probíhá v sousedství, a kde se prohánějí všemožné offroady a trialová auta. Samé 4x4, 8x8, uzávěrka na předek, uzávěrka na zadek, vejfuky tlustý jak noha a neskutečnej řev motorů. Celý to do mikrofonu moderuje pán, který o sobě několikrát prohlašuje, že je z Moravy, takže to tady v Praze můžou klidně pořádně rozjet a že maj všichni z těch aut dostat co největší randál a bordel, aby bylo vidět, že ty jejich mašiny jsou skutečně pekelný. Já bych ho hnal vejfukem přes záda i s převodovkou. No nic, taky sport.


Bezkonkurenčně největší otužilec na trati.

Další kilometry naskákaly běžcům na jejich tachometrech a už tady byla první várka personalizovaného občerstvování. Takže z batohu vybrat to, co si svěřenec přeje. Ale pro jistotu ještě i další věci, to jen pro případ, že by na poslední chvíli změnil názor. Při průběhu kolem cedule zmáčknout mezičas a pokud možno si ho i zapamatovat. Nastartovat běh podél pádícího sportovce, naservírovat mu to pěkně do ruky, gely, pití, výběrové vzorky z lékárny a pak to od něj zase odebrat a s nějakou povzbudivou větou na rtech ho poslat do dalších pěti kilometrů. A hned číhat na dalšího ze skupinky abych ho nedej bože nepropásnul. To by byl průůůůůser. Mezitím ve chvíli klidu zaznamenat mezičasy na papír a propočítat tempo.
A teď menší vsuvka. Poslední dobou začínám pozorovat, že na delších tratích
se dost vytrvalců futruje Ibalginem alias „Růžovým démonem“. Jeden před závodem
pro jistotu a během závodu taky jeden, aby nohy bolely míň a jelo to. Jestlipak
všichni vědí, že je to pěknej neřád na už tak maratonem zkoušenej žaludek a že
to zvyšuje nebezpečí infarktu. Ale zase na druhou stranu, když někoho berou
záda, že by do cíle nedoběhnul, tak to se snad ještě dá. Ale pánové,
s mírou a rozvahou.
Samozřejmostí je povzbuzování všech dalších běžců. To jsem dřív netušil, jaký je to povzbuzování šichta. Člověk furt musí vymýšlet nový fráze, aby se dokolečka neopakoval a neříkal někomu, kdo už běží potřetí kolem něj stále to samé. Slova se musí volit s rozvahou, aby utahaného sportovce spíš nenasral než povzbudil. Občas jsem si připadal jak blbec, obzvláště když jsem povzbuzoval ty, co to běžely s přehledem pod tři hodiny, a nic takového nepotřebovali. Tak jsem se pak radši soustředil na ty, kteří toho začínali mít evidentně dost. Ona mi hlavně taky ke konci už docházela fantazie a energie.

Ve chvílích volna jsem se věnoval čaji s rumem, abych zahnal zimu. To ale s sebou neslo nepříjemnost v tom, že jsem musel stále chodit čůrat a to se muselo plánovat tak, aby mi neproběhl žádný svěřenec a aby zároveň kolem někdo nekorzoval a já ho snad nepohoršoval. To by pak na mě určitě poštval strážce zákona z městský policie a s občerstvováním by byl amen. No logisticky celkem náročný.

Ale to už se přiblížil konec závodu a všichni moji dočasní svěřenci se dostali v pořádku do cíle a mohli si připsat další zářez na pažbu zdolaných maratonů. Takže rychle do prostoru cíle ještě něco vyfotit a něco sezobnout. A teď trochu reklamy. V cíli Microsoft točil reklamní pivo a nereklamní kofolu. K dispozici byly výborné rohlíky z pekárny Kabát a k tomu noname polívka od pořadatelů. Všeho bylo dost a tak zbylo i na realizační team. Mňamy mňam, tak to má po závodě vypadat. Žádný trička, ale pěknej dlabec.

V cíli to už byla pohoda.

Vyhlášení vítězů proběhlo svižně. Dan Orálek vyhrál zaslouženě, protože se kolem mě v každém okruhu prohnal jako raketa a neměl ten den nejmenší konkurenci. Ale to už se velelo na návrat domů. Doma na mě padla těžká únava ze všeho toho pobíhání, poskakování, zimy, rumíku a pivka, že jsem to na chvíli zalomil a pěkně v teplíčku jsem sklízel plody své dnešní dobře odvedené práce :-). Už jsem začal zase trénovat, takže podobný zážitek jako ten dnešní se asi nebude hned tak opakovat.

P.S. To jsem se teda dneska rozepsal. Gratuluji všem, co to dočetli až sem, protože to byl asi taky takový malý čtenářský maraton.

čtvrtek 15. října 2009

Offtopic: Nejdražší díra v Praze

Tenhle spot tedy nebude zrovna o sportování, ale nejen sportováním živ je člověk a občasné menší zamyšlení nad věcma kolem nás je jen ku prospěchu věci. Rozhodl jsem se občas takovéto nesportovní články vyplodit, protože všude kolem se děje fůra zajímavých a občas docela na hlavu postavených věcí a byla by škoda si o nich trochu nepopsat. Aby se ale články nepletly mezi ty sportovní, tak je budu přehledně označovat jako Offtopic: a zároveň jim budu přilepovat téma Offtopic.

Takže dneska to bude o nejdražší díře v Praze, na kterou se může každý přijít podívat. Alespoň si to teda tak myslím. Sice nejsem architekt, ale to, na co se koukám každej den z okna, je teda „architektonickej“ majstrštik.


Jo, je to tak. V tý díře bude strom.

Jak teď pracuju na projektu na Kavčích Horách, tak mám z kanceláře v desátém patře nádherné výhledy na Prahu a můžu se kochat pražskými panoramaty dosyta. Když takhle vysvitne sluníčko, tak to je skutečně nádhera. No a hned vedle České televize je těsně před dokončením budova, nad kterou mi zůstává rozum stát. Jedná se o nový projekt s názvem Rezidence Kavčí Hory. Je to takovej pěknej kvádřík se zajímavě vyprojektovanou dírou uprostřed. Bližší informace lze načerpat na webových stránkách projektu popřípadě na vložených obrázcích.



A právě o tu díru uprostřed dneska jde. Podle informací na webu projektu se ceny bytů pohybují v rozmezí cca 100 000 – 150 000 za metr čtvereční s daní. To teda na můj vkus není zrovna málo i když lokalita je to prvotřídní. Evidentně tam budou bydlet lidi, kterejm na nějakym tom milionu nesejde. Mega sem, mega tam, to nehraje roli. Nicméně pohledem na díru si člověk uvědomí, že do díry, která je šest pater vysoká, by se pár bytů určitě vměstnalo. Odhaduju to tak na 10-15 bytů. Nebudu to tady vypočítávat, ale je jasný, že celá tahle díra přijde řádově na desítky milionů. Architektonicky to je určitě zajímavé řešení a určitě se o něm v kompetentních kruzích bouřlivě diskutuje. Jenže já si fakt nemůžu pomoct. Jak na tohle mohl investor přistoupit a dobrovolně se obrat o desítky miliónů. Ale aspoň budou mít radost zelení, protože postav dům a zasaď strom je v tomhle projektu dokonale skloubeno. Holt architektura dnešní doby musí šokovat.

pondělí 5. října 2009

Vlak do Regensburgu se rozjíždí z první koleje

Konečně!!! Konečně jsem se minulý týden po návštěvě fyzioterapeutky prohlásil za zdravého a ozkoušel jsem kompletní sadu sportů v nízkých intenzitách, abych zjistil, jak to půjde a co na to budou říkat záda.

V neděli a sváteční Václavské pondělí jsem napumpoval horáka a trochu se provětral po okolí. V úterý jsem zašel do opět narvanýho bazénu. Ve středu jsem sportování zpestřil bowlingem a steakem na pepři. No a v pátek jsem konečně vyběhnul. V sobotu a v neděli proběhla ještě posilovací vložka v podobě řezání a štípání dřeva. Je jasné, že po dvou měsících pohybové abstinence dávaly o sobě atrofované svaly pořádně vědět. Ale není lepší pocit pro sportovce, než když si může dát pořádně do těla a cítí, že tam ty svaly jsou a že zas něco dělají. Dokonce jsem se odvážil vlízt na váhu a s překvapením jsem zjistil, že vážím stejně jako před dvouměsíční nucenou pauzou. A to jsem si čokolád a jídla obecně dopřával hodně nadstandardně. Holt ubylo svalů a přibylo sádla :-(.

Na kole to byla skutečná pohoda a pokochal jsem se dosyta slunečnou podzimní krajinou. V bazénu jsem očekával boj a ten taky přišel. Tak jsem nejdřív chvíli prděl do bublin a pak, když se bazén trochu vylidnil, jsem zkusil pár kraulařských bazénů. Samozřejmě mi chyběla síla v rukou, technika byla bídná a nohám se taky moc nechtělo, takže žádný velký lámání. Posilovací gumy už jsou doma v pohotovostní poloze. No a ten běh, to byla zkrátka radost. Po tak dlouhý době jsem dvakrát oběhnul fabriku a po pěti kilákách konstatoval, že to zas tak hrozný není a že to půjde.

A co má tenhle spot společnýho s nadpisem? Stačí chvilku posečkat.

Jak jsem byl z toho obnovenýho sportování nadšenej, tak jsem na popud tréninkového sparing parťáka přehodnotil stanovení vrcholu příští sezóny. Rozhodl jsem se tedy, že ten vlak, kterej se dal zase do pohybu, pojede směr Regensburg. A modří už vědí. Zaregistroval jsem se na IM Regensburg, kterej se koná 1.8.2010. Sice vyčerpání startovních čísel zatím nehrozí, protože z dvou tisíc je jich fuč zatím jen půlka, ale nebylo na co čekat. Aby měl trénink pořádnou sílu a grády, tak to holt chce stanovit ambiciózní cíl. Takže teď se budu snažit rozjet ten vlak tak, aby jel na konci července maximální rychlostí jako dobře namazaný TGV. Zastávek na trati bude určitě spousta. Minimálně sada jarních desítek, PIM půlka a v červnu nějakej half ironman na otestování psychické odolnosti. Ta cesta je dlouhá, ale rozhodně bude příjemná a o zábavu bude bohatě postaráno. A teď koukám, že výpravčí už mává plácačkou, tak já naskakuju, aby mi náhodou něco neujelo :-).