čtvrtek 26. června 2008

Strahovské deja vu.

Tak jsem měl včera večer velkou radost, že jsem ráno udělal správnou volbu, která se plně projevila až večer. Ráno jsem se totiž rozhodoval, jestli jít večer na Strahov na Běh olympijského dne (BOH) a pak do hospody slavit kamarádovi státnice, nebo rovnou do hospody a slavit o to dýl. BOH se už několik let vyznačuje tím, že při závodu panuje pro mě nesnesitelný vedro, ale zase na druhou stranu je to pěkný závod s hojnou účastí. Takže volba nebyla až tak jednoduchá. No nakonec jsem podlehl vábení toho méně sportovnějšího vnitřního Já, které mě posílalo do hospody a zvolil jsem variantu delšího slavení s tím, že BOH kvůli vedru rád oželím. Když jsem pak večer seděl v klimatizovaný hospůdce a popíjel Budvar, zaznamenal jsem, jak se najednou hrozivě setmělo a lidma venku cloumá vítr. Nestačil jsem ani dopít půllitr a spustila se prvotřídní průtrž mračen, která se nekoná každej den. Kouknul jsem na hodinky a ty ukazovaly 18:41. Takže přesně čas, kdy se na Strahově dobíhalo do cíle. Věnoval jsem běžcům na Strahově vzpomínku a pustil jsem se do dalšího zrzouna. Někde v podvědomí mě hřála myšlenka, že jsem ráno zvolil dobře. Doufám, že se na Strahově nikomu nic nestalo a pro závodníky to byl zážitek, který se bude vyprávět ještě na hodně střetnutích. Cestou domů jsem si pak vzpomněl, že před třema čtyřma rokama se taky běžel BOH, taky bylo vedro a podobná průtrž přišla taky. Naštěstí ale až hodinu po závodě. Takový lehký Deja vu.

pondělí 23. června 2008

IT Triatlon 2008 – Račice

Tohle triatlonové dostaveníčko zaměstnanců IT firem nebo lidí s těmito firmami spřízněnými jsem postavil do role předprázdninového triatlonového vrcholu. Vzhledem k tomu, že ze startovní listiny jsou vyloučeni účastníci českého poháru, tak by měla být konkurence zredukována na přijatelnou míru a umístění v popředí startovního pole nebo aspoň na jeho dohled by neměl být až takový problém. Podle výsledků z loňska jsem si troufal na první třicítku a kdyby všechno vyšlo perfektně tak umístění kolem dvacítky by taky nebylo marné. No pojďme se podívat jak to tedy nakonec dopadlo.
Do Račic jsme po malém bloudění ve Štětí dorazili víc jak dvě hodiny před startem, tak jsme věnovali trochu času prohlídce veslařského kanálu spolu s okolím a zázemím. Mile mě překvapilo, jak tam bylo čisto a uklizeno a vůbec to všechno vypadalo skutečně udržovaně. To se to bude závodit. Registrace díky včasnému příjezdu proběhla v klidu, jen lidi u registrace mě poslali na záchod, který byl jaksi zamčený, ale rychlý operativní zásah s přesunem do tamní restaurace věc zachránil :-). Ve startovní tašce byl měřící čip, takže časomíra bude kvalitní. Tedy aspoň doufám, jak to tak v IT firmách chodí, ne vždycky všechno funguje stoprocentně ;-). Dal jsem dohromady kolo, poladil trochu brzdy, protože špatně doléhaly špalky na ráfky a šel jsem se projet kolem kanálu, kde vedl pětikilometrový okruh, který se v cyklistické časti pojede čtyřikrát. Slibována byla absolutní rovina s pěkným asfaltem a tak se i stalo. Jen tu a tam byla v asfaltu menší díra, ty ale byly vzorně označeny a byly vidět zdálky. Před hlavním závodem probíhal závod dětí, tak jsem se ještě stačil kouknout, jak zarputile mezi sebou děti bojují a šel jsem si balit věci do depa.
Všechno jsem měl už natrénováno z Orlíku, takže příprava proběhla rychle. Šel jsem to všechno pěkně šoupnout do depa.

Pěkně nahuštěný depo.

Depo bylo tvořeno jednou takovou dlouhatánskou trubkou, na které měl každý závodník svojí pozici. Nicméně pozice byly pěkně nahuštěné, takže moc místa tam nebylo. Všechno jsem vyskládal do pohotovostní polohy, znova překontroloval, zda je tam všechno a šel pokecat s ostatními účastníky co jsem znal. Samozřejmě s lidma od nás z práce, ale i s bývalými kolegy a známými z jiných firem. Bylo jich tam docela dost. Před startem proběhla krátká rozprava, kde ale toho k vyjasňování moc nebylo, protože všechno bylo jasné už předem.
Moc se neotálelo a start se blížil. Skočil jsem teda do vody a trochu se rozplaval. No říkat, že voda byla teplá by byla pěkná troufalost. Orlík byl rozhodně teplejší, ale po chvíli mi to už ani nepřišlo, tak snad nebude problém. Startovalo se z vody, takže jsem se poučen z Maxideku snažil zaujmout pozici v předních liniích. To se mi celkem dařilo, ale šlapat vodu v obležení ostatních lidí moc nešlo a tak jsem si přál ať už rychle vyrazíme nebo se nalokám ještě před startem. Zrovna když jsem si říkal, že jsem se nepříjemně prošlapal někam do prostředka, tak bylo odstartováno. Takže mě bohužel čekalo klasické maso. No nedalo se nic dělat. Takže z kraje kraul. Před obličejem se mi míhaly nohy nebezpečně blízko a čekal jsem, že ji každou chvíli koupím. Prsaři do mě kopali a plácali a nepomohlo ani zvýšené plavecké úsilí. Prostě nebylo kudy dopředu. Po pár desítkách metrů jsem se rozhodl nahodit prsa a nějak zamanévrovat. Byl jsem rozhodnut neuhnout ani o píď a pár ran jsem taky rozdal, tím se omlouvám spoluplavcům, ale boj je boj. Trochu volnějc bylo až za první bójkou, takže zase kraul ale nebylo to ono, protože díky prsařskému boji jsem byl hrozně zadejchanej a nevydržel jsem na každej třetí nádech, ale jel jsem na každej druhej, takže nic moc. Zase jsem se dostal do chumlu, takže konec kraula a prsa až do konce. Na molo jsem vylejzal pěkně zadejchanej a při výběhu po molu do depa jsem zacítil tahání v lýtkách. To se asi ozývaly ty večerní piva spolu s nočním pocením a špatným spánkem. V kombinaci se studenou vodou jsem měl zaděláno na pěkný křeče. Ale nemělo cenu nad tím dumat a hurá do depa na kolo.

Tak a pryč z vody, kolo se už nemůže dočkat.

Do depa jsem vběhnul asi až moc razantně, protože jsem přeběhnul svojí pozici a ve změti kol jsem to svoje zaboha nemohl najít. Lítal jsem tam a sem a furt nic. Nadával jsem, až mě konečně napadlo nehledat kolo vizuálně ale podle očíslovaných pozic. No přeběhnul jsem to asi tak o dvacet kol. To nám to pěkně začíná. Víc jak minuta zbytečně ztracená šaškováním v depu. Jak jsem našel kolo, tak pak to šlo rychle. Ponožky, tretry, helma, brýle, rukavice, číslo a už jsem mazal s gelem a kolem v ruce na trať. Rozjel jsem to na šestatřicet a nacpal jsem do sebe gel. Zapil jsem to a začal jsem do toho šlapat. Jelo to fakt rychle. S větříkem v zádech kolem 41km/h a proti větříku 37. Hákování nepřipadalo v úvahu, protože jsem stále někoho předjížděl. Všechny zatáčky byly pravoúhlé, tak byl občas problém se do nich v té rychlosti poskládat, ale nakonec to vždycky dobře dopadlo. Zrovna když jsem si liboval, jak si to kalím přes 40, tak se kolem mě prohnala vedoucí skupinka asi tak 48. To byl hukot. Poslední dvě kola se za mě někdo háknul a byl to takovej držák, že jsem ho nedokázal setřást ani zvýšeným úsilím. Byl ale tak slušnej, že mě pustil aspoň prvního do depa a pak už jsem ho neviděl. Už na kole, jak jsem šel ze sedla, tak jsem cítil číhající křeče do lýtek, takže jsem čekal co to udělá při běhu. Před depem jsem teda šel ze sedla a protahoval jsem lýtka, protože jsem čekal problémy.

Na tacháku 40, to to odsejpá.

Druhé depo bylo naprosto bez problémů a ani jsem nesundaval cyklorukavice, protože by to bylo zbytečné zdržení. Horší bylo to, že po pár metrech se mi kously křeče do lýtek. Běžel jsem po patách ale nešlo to. Takže ke stožáru a protahovat. Další půl minuta fuč. Naštěstí kolem mě v tu dobu byli samí horší běžci, takže jsem je rychle doběhl a vydal se stíhat další. Křeče povolily a dařilo se mi postupně zrychlovat. Bral jsem další a další lidi. Už skoro nebylo koho v dosahu předbíhat, až v povzdálí jsem viděl dvě holky, jak pěkně tuhnou, zrovna to bylo kousek po občerstvovačce, tak jsem do toho ještě šlápnul a společně s několika hodně tuhnoucíma běžcema jsem je nechal kousek před cílem za sebou.

Finiš. Další stanice Gulášová.

V cíli na nás už čekalo finišerské tričko a hlavně pivo a guláš. Oboje mi přišlo náramně vhod. Po skončení závodu ještě zahrál Ivan Hlas a jakmile byli vyhlášeni vítězové, tak jsme se vydali domů. Cestu jsme si ještě zpestřili trochu větším blouděním za Mělníkem, ale aspoň jsme se pokochali přírodou.

Firemní spolubojovníci.

Podle výsledků jsem skončil 40 ze 145 včetně holek a příchozích a 38 mezi IT. Bylo to teda trošku za očekáváním, ale na druhou stranu se letos sjela lepší konkurence. Když k tomu připočtu ty křeče a tajtrdlikování v depu po plavání, tak jsem celkem spokojenej.
A co pro příště? Každopádně musím něco udělat s tím masakrem v plavání. To pak nemá skoro cenu trénovat kraula jak blázen, když pak stejně kvůli davu nemůžu kraul použít. Asi to bude chtít natrénovat nějaké rychlé starty abych se aspoň trochu odpoutal a pak to snad už bude lepší. Trochu mě znervózňovaly ty křeče, ale jindy s tím problémy nemám, tak to snad byla jen ojedinělá situace. Každopádně si pro jistotu pořídím solné tablety a budu poctivě protahovat.Už se zase nemůžu dočkat, až si to na Mácháči nebo dřív zopakuju.

Výsledky jsou zde
Celá fotogalerie je zde

úterý 17. června 2008

Maxidek Triatlon Orlík 2008

Hurá, hurá, tak už je ze mě triatlonista. Tedy alespoň v tom smyslu, že jsem zmáknul první triatlonový závod mojí začínající „tri-kariery“. Pro svojí triatlonovou premiéru jsem si vybral Maxidek Triatlon Orlík v jehož organizaci je zapojen eTriatlon.cz. Nejedná se o klasický triatlon, ale spíš o xterru, protože se jede na horákovi a běhá se po asfaltu, ale zato nahoru a dolu. Distance jsou to 750m/20km/5km, takže nic co bych neměl v pohodě zvládnout.
Do Štědronína jsme vyrazili hned z rána, aby byl čas všechno prozkoumat a hlavně, abysme tam nemuseli zmatkovat a trapčit jako správný začátečníci. Díky dřívější přihlášce přes web proběhla registrace hladce a tak jsme se šli vybaveni startovní taškou s prďáckou žlutou plaveckou čepkou ubytovat a trochu zarelaxovat. Hodinu před závodem jsem si připravil všechno co si chci dát do depa. Pro jistotu jsem to ještě třikrát zkontroloval, přeci jen v tom ještě nemám tu správnou praxi a nerad bych na něco zapomněl, a šup s tím vším zároveň s kolem do střeženého prostoru. Kolem mě se různě rozjížděli a rozbíhali závodníci, což mě pro tentokrát nechávalo chladným, protože dneska jsem přijel hlavně okouknout jak to chodí a ne trhat nějaký rekordy.
Rozprava proběhla rychle a věcně. Hned po ní se šlo na pláž na start. Přeci jen se mi nechtělo plavat úplně bez rozcvičení, tak jsem aspoň ve vodě udělal pár temp abych se trošku rozdýchal. Voda byla tak akorát, takže umrznutí nehrozilo. Deset minut před námi startovaly holky, kterých bylo v porovnání s běžeckýma závodama nezvykle hodně. Asi je víc triatlonistek než běžkyň. Holek bylo na startu hned třicet. Jak jsme se tak chystali na start my, sledoval jsem, že zhruba polovina lidí má neopren. Kupovat si neopren kvůli krátkému triatlonu tedy zatím nebudu, ale až dojde na minimálně half ironmanovské tratě, tak to je jasná koupě a není o čem spekulovat.
Start plavání byl klasický chaos a mazec. Skákal jsem do vody v poslední třetině, protože jsem nevěděl, kam se se svojí výkonností zařadit. Nasadil jsem kraul a celkem mi to plavalo. Jenže během chvíle jsem doplaval blok prsařů a nemohl jsem se přes ně dostat. Nasadil jsem teda prsa a nějak se přes ně probil. Opět kraul a po chvíli zase doplavaní prsaři. Takže zase prsa a probíjení se. Někde za půlkou už to bylo celkem roztažený, takže jsem jel chvíli kraula, ale z toho probíjení jsem byl hrozně zadejchanej, tak zbytek jsem už dojel prsama. Tohle teda budu muset pro příště rozhodně vylepšit a prostě se kraulem mezi těma lidma nějak prodrat, protože ty prsa hrozně zdržujou a na kole po nich bolej nohy. Z vody jsem lezl na konci druhé třetiny startovního pole, ale rezervy tam byly značný.


Uf, konečně venku z vody. Teď už to bude jen lepší.

K depu se běželo do pěknýho kopce, chvíli běh a chvíli chůze, jinak to nešlo. První depo proběhlo v klidu a bez komplikací. Ponožky jsem nazul rychle, stejně tak tretry, brejle a přilbu. Natlačil jsem do sebe gel a vyrazil jsem. Docela mě potěšilo, že v depu bylo ještě dost kol, takže mi bylo jasný, že teď se už budu posouvat jen dopředu, protože nejslabší disciplínu mám za sebou.Kolo bylo celkem pěkný, středně náročný. Trať byla místy lehce bahnitá, místy mokrá a tam to teda moc nejelo. Tam jstem to spíš rval silou než frekvencí a to dost ubíralo síly v nohou. Naštěstí se povrch furt střídal a rovinky střídaly kopce a sjezdy, takže to ubíhalo svižně. Makal jsem jak šroub a postupně jsem začal předjíždět nějaké závodníky. Bohužel ale většinou holky. Taky nebyl moc čas na pití z láhve, protože terén to moc nedovoloval. Sám sebe jsem udivoval, jak odvážně jsem jezdil ve sjezdech, to bych si při normální vyjížďce netrouf. Bahno lítalo a šutry odletovaly. Hlavně jsem se bál, abych nechytil nějakej defekt, protože to bych byl v hajzlu. Pumpičku jsem sice měl, ale s mojí šikovností by mi to asi moc nepomohlo. Důležitý bylo, že mě snad nikdo nepředjel a já jich předjel hned několik. Tachometr mi ukazoval 17,75, takže 20km to asi nebylo, ale i tak to stačilo. Čas kola byl někde v půlce. To mě zaskočilo, protože jsem si říkal, že jsem teda docela makal. No jak je vidět, tak ostatní makali taky.

Konec kola. Pěkně vyšťavenej, ale nažhavenej na běh.

Druhý depo bylo ještě lepší než to první. Přilba a tretry dolů, běžecký boty nazout, dososnout zbytek gelu a pořádně se napít před během. Brejle jsem měl zasraný z kola tak hrozně, že ke konci jsem skoro nic neviděl, takže brejle na běh tentokrát nebrat. Pak už nezbývalo nic jiného než se vydat na pět kilometrů náročného běhu.

Depo. Žádný velký caviky a pryč z něj.

Běžely se tři a půl kola, kde byl v každém kole nechutný výběh a poté táhlý seběh okořeněný několika rovinkama. No trasa by si klidně mohla co do profilu zadat s kdejakým během v Krčáku. Bohužel na kole jsem se celkem vydal, takže mi to moc neběželo. Nohy jsem měl tuhý, ale přechod z kola na běh mi trval asi jen pět set metrů, takže to šlo rychle. V prvním stoupání se mi chtěly zakousnout křeče do lýtek, takže pak už jsem to neriskoval a do kopce šel. Vedro bylo totiž velký a únava rychle stoupala. I tak se mi podařilo pár lidí předběhnout a opět, co si aspoň pamatuju, se nikomu nepodařilo předběhnout mě. Každopádně s běžeckým výkonem, jako s mojí nejsilnější disciplínou, jsem nebyl moc spokojen.

A hurá do cíle. Melouny a pití už čeká.

Ale to už tady byl cíl a v něm 57 místo z 91 chlapů a hlavně obrovské množství nabytých zkušeností. Občerstvení v cíli v podobě melounů a banánů přišlo vhod a příjemně osvěžily.
A jaké si beru poučení pro příště?

  • Plavání: Skákat do vody aspoň někde v půlce a zvýšeným úsilím zkraje uplavat lidem co plavou prsama, protože přes ně to jde ztuha.
  • Kolo: Jezdit víc frekvenčně a pořádně pít, aby to pak nescházelo při běhu.
  • Běh: Tady snad není nic zlepšovat. Naběháno mám hodně, takže to chce do toho příště pořádně šlápnout a ono to půjde.

Večer ještě proběhlo vyhlášení výsledků spolu s konzumací prasete a pití piva. To bylo příjemný zpestření oproti běžeckejm závodům. Zároveň k tomu hrál jakejsi DJ z rádia a jeho výběr hitů byl pro široké masy, takže odstrašující směsice. Dal jsem si tři orosený a byl jsem zralej na postel, takže jsem to neprotahoval a šel jsem spát. Musím konstatovat, že triatlonisti mají mezi sebou utvořenou takovou jaksi větší komunitu, než běžci. Asi to bude tím, že ty závody jsou vždycky na celej den nebo víkend a tak se dobře navazujou kontakty.

Sobotní závod jsme spojili s nedělním průzkumem okolních památek (zámek Orlík, hradiště Zvíkov a přilehlé restaurace), takže se jednalo o moc pěkný sportovně turistický víkend, který si určitě ještě několikrát zopakujem.

Výsledky zde

středa 4. června 2008

Houšťka - třetí seance 2008

V neděli hned po závodech v Poděbradech jsem vyrazil na tradiční oblastní přebor družstev na atleťák do Houšťky ve Staré Boleslavi. To je takový příjemný atletický meeting, kde se nehraje na věkové kategorie, všichni soutěží se všemi co se věku týče, takže se lehce stane, že v rozběhu na 400 metrů běžíte s malým klukem stejně jako se statným veteránem. Paleta disciplín je široká od všech vrhů a hodů čímkoliv, přes skoky nahoru i dopředu, sprinty, až po vytrvalecké běhy. Aby člověk mohl závodit, tak nemusí být nikde registrován a stačí se jen dohodnout s vedoucím nějakého oddílu, že za ně bude soutěžit a už to jede. Přebor se skládá ze šesti kol, čtyři jsou před prázdninami a dvě potom v září. Já už mám takovou osvědčenou konfiguraci, kdy začínám dlouhou tratí, buď se běží pětka nebo trojka, pak si střihnu čtyřstovku, kdy na mě pravidelně v cílové rovince útočí křeče do lýtek a já se jim snažím utéct a nakonec jen tak pro srandu házím oštěpem.
Před čtrnácti dny nám počasí vůbec nepřálo a kvůli vytrvalému dešti byly všechny disciplíny zrušeny a odběhly se jen stovky a operativně zařazená patnáctistovka. Patnáctistovku jsem naposled běhal na základce a tak jsem byl zvědavej, co to udělá. No, nakonec to bylo celkem dobrý, když vezmu v úvahu, že jsem byl v podstatě nemocný a muselo se běhat až ve druhé dráze, protože první byla kompletně po kotníky pod vodou, tak průměr pod čtyři minuty na kilometr není k zahození.

Čvachtá to, čvachtá

Zato v neděli se sluníčko rozhodlo, že na nás šetřit nebude a dávalo o sobě vědět už od rána. Na programu byla tentokrát pětka a netradičně třístovka. Pětku jsem stále bral jako příjemný trénink a rozběhání po nemoci, takže jsem vyrazil rozumě a s klidem jsem doběhnul za 23:41 do cíle, což bylo v tom vedru tak akorát. Stejně jsem pak musel vypít litr a půl ionťáku, abych pořádně doplnil tekutiny. Zato na třístovku jsem se těšil, protože po té pětce to bylo tak akorát, neboť při čtyřstovce mě vždycky ke konci berou křeče a tak těch sto metrů míň bude hodně příjemných. Na startu se mi nepochopitelně podařilo ulít start, takže jsme museli startovat dvakrát, čímž se spolusprinterům z rozběhu omlouvám, ale že se to stane i někdy příště vyloučit nemůžu :-). No, stane se. Makal jsem jak čert, ale pětka v nohách byla znát a nohy moc nešly. I tak jsem se dostal na 50s a pořádnej kyslíkovej dluh. Nakonec se házelo oštěpem, kde jsem hodil standardních 25,7 metrů. Protože byl zrovna den dětí, tak celý náš oddíl dobrovolných atletů vyrazil na zaslouženou zmrzlinu.
Příště je na programu trojka, tak se pokusím zase atakovat průměr 4 minuty/km a uvidíme jak to půjde.

Mladí sprinteři

Odpoledne jsme toho ještě neměli dost a vyrazili jsme na lehčí výklus podél Labe, ale černé mraky, které se rychle stahovaly dávaly tušit, že našemu klusání bude brzo konec. Taky že jo, doběhli jsme do Toušeně a průtrž mračen s kroupama nás uvěznila v Toušeni na hřišti, kde jsme se schovali pod střechu. Počkali jsme až to z nejhoršího přejde a za mírného deště jsme vyrazili domů. Bohužel kaluže byly přes celou cestu, takže nebylo zbytí a běh jsme si zpestřili několika brodícíma vložkama. Aspoň se nám pěkně vypraly boty a zase vypadají jako nové. Doma hned horkej čaj s medem a plánování ladění na můj premiérový triatlon v sobotu 7.6. na Orlíku. Samozřejmě se už nemůžu dočkat.

Ještě mladší sprinteři

Pětka na dráze, pouhých 12,5 kol


V pozadí vrhači

Výsledky jsou zde.

úterý 3. června 2008

Poděbrady - pekelně horká minerálka

Letošní Velká cena Poděbradky byla už moje čtvrtá v pořadí a musím říct, že tenhle závod začínám mít čím dál tím míň rád. Ne snad kvůli tomu, že by byl špatně organizovaný, to tedy ani náhodou. Organizátory musím pochválit. Registrace jde svižně, trať je pěkně značená, kilometrovníky jsou nepřehlédnutelné, lázeňská kolonáda tomu dává správný hogo fogo kolorit, časomíra na čipy, v cíli dostatek občerstvení dokonce i něco k zakousnutí, vyhlášení vítězů se nijak neprotahuje, výsledky jsou rychle k dispozici, každý dostane účastnické tričko a nakonec je ještě tombola aby měli radost i ti, co neskončili v popředí výsledkové listiny. Co ale na tenhle závod už několik let opravdu nevychází je pro mě únosné počasí. Z minulých let si pamatuju, že obvykle těsně před závodem nebo v noci sprchlo a v den závodu bylo už dopoledne pekelný vedro, což v kombinaci s mokrým podkladem vytvářelo nádherný dojem prádelny, kdy už na startu byli všichni zpocení jako by právě doběhli. No a letos to samý, ale pro změnu bez toho deště.
Poté co jsem v pátek ukončil doléčení nachlazení, kdy jsem týden vůbec netrénoval a jen jsem se vykrmoval, jsem ještě v poledne skočil do bazénu a večer lehce potrénoval na silničce a pak 8km lehkého běhu. Sliboval jsem si od toho, že se mi pěkně v těle rozproudí energie a v sobotu to poběží samo. No, energii jsem rozproudil což o to, ale ona se přes noc někam ztratila a už při rozklusávání jsem věděl, že to bude dneska hustý. Ale protože jsem to bral stejně jako tréninkový závod na nastartování a žádný závratný čas jsem nečekal, tak jsem byl v klidu. Na startu mě trochu překvapilo, že tam nebyl skoro nikdo známej, tedy kromě špičky, co se popere o bednu. Asi měli rozum a seděli ve stínu u pivka. Účast kolem devadesáti lidí ale byla sympatická a tak jsme šli na to.
Od startu jsem nasadil skutečně vyklusávací tempo a první kilometr za 4:31 byl dobrý začátek. Druhý za 4:50 už dával tušit, že to bude na prd a když jsem pak nebyl schopen běžet ani po 5:00/km, tak jsem začal zvažovat ukončení mého snažení. Energie byla fuč, nohy jsem měl těžký a v tom vedru jsem to ještě ke všemu nějak nemohl udýchat. Takže jsem to na pátém km zabalil a šel jsem sledovat špičku. Ve předu běžel nějaký Francouz, který měl ovšem arabské jméno a běžel tak, až mi oči přecházeli. Tak lehce a rychle, že to vypadalo úžasně. Za ním s velkým odstupem Jirka Miler a Miloš Smrčka. Ti taky běželi pěkně, ale na prvního neměli a v cíli zaostali o dvě minuty.


Tady to ještě šlo, ale za chvíli ...


No, takže to dopadlo, jak se dalo po týdnu netrénování a po lehké nemoci čekat. Ale aspoň jsem si pěkně zatrénoval a rozběhal jsem se, protože hned druhý den jsem jel do Houštky na atleťák běhat pětku a čtvrtku.
Na startu jsem měl dojem, že jsem zahlídl Běhajícího podpantoflového manžela, ale nebyl jsem si úplně jistej a tak jsem se ostýchal se zdravicí. No podle výsledků to byl on, tak příště už to bude lepší, omlouvám se.


P.S. Tenhle závod je ještě zajímavý tím, že hned druhý den se jede v Poděbradech český pohár v triatlonu, takže se občas desítky účastní i triatlonisté, takže má člověk trochu srovnání, jak rychle jim to běhá. No a druhý den se může jít člověk podívat na triatlety v plné akci.