úterý 28. července 2009

Zkurvený záda, Doksyman v ohrožení

No tak a už je to tady. To, co o sobě od Železnýho chlísta jen tak plíživě dávalo vědět, se teď projevilo s plnou palbou. Ale musím začít od začátku.

Po Chlístovi, kterej se jel 27. června mě začaly bolet záda v bederní oblasti. Projevovalo se to lehkým zablokováním svalů kolem páteře a pícháním na levé straně od páteře. Protože mi záda narostly už od mala takový dost v bedrech prohnutý a podobný bolení se občas dostavovalo, tak jsem tomu moc pozornosti nevěnoval. Měl jsem podezření, že se mi to stalo ve chvíli, když jsem s kolem na cyklistické části vlítnul do kanálu, nebo při přeskakování tý škarpy na běhu. Každopádně jsem trénoval furt dál a absolvoval jsem i Hasinu. Když to zablokování nepolevovalo a při sedění záda dost bolela, tak nezbývalo než zajít k fyzioterapeutce. Dostal jsem fůru doporučení a cvičení, jak sedět, jak posilovat spodní břicho a pánev a jak protahovat ty zádový svaly. Poctivě jsem cvičil a při další návštěvě už byl znát pokrok. Záda povolily a bolest skoro celá ustoupila. Celej tejden jsem si dal voraz a pak jsem vyrazil do Kounic, kde to bylo se zádama v pohodě. Víkend jsem pak zakončil v Poděbradech na festivalu, kde mi pivo a medovina udělaly na záda taky dobře :-).

No a pak přišel čtvrtek spolu s vichřicí, která nám rozfoukala konťáky po celý ulici. Když jsem je šel nastrkat na svý místo, tak jeden byl převrácenej. Sehnu se k němu, zaberu, v zádech to několikrát zapíchalo a záda byly zablokovaný znova a k tomu se dostavila ještě větší bolest než poprvé. Takže teď už to bolelo i vleže. No, vydržel jsem to až do neděle, kdy jsem se sehnul pro pokličku, a další zapíchání mě srazilo do kolen. Odplazil jsem se do postele a už jsem z ní nemohl ani vstát. Situace byla tak mizerná, že jsem si podruhý v životě vzal Ibuprofen. Poprvý to bylo tenkrát, když mi trhaly moudráky a podruhý teď když jsem se nemohl ani hnout. Celkem to zabralo, ale když účinky pominuly, tak to byla zase bída. Nezbylo nic jinýho, než zajít v pondělí k doktorovi aby mi píchnul pořádnej lomcovák, aby mi ty záda povolily. Asi to bude megasajrat, protože se mi teda znatelně ulevilo a po dnešní druhé dávce už můžu i celkem bez obtíží sedět a chodit. Jen čekám, co bude, až to přestane účinkovat.

Ještě jdu večer k fyzioterapeutce, aby to odborně zhodnotila, ale vidím to s trénováním mizerně minimálně na týden. Takže už přijdu o tři týdny, co jsem chtěl trénovat na Doksymana, což mě dost deprimuje. Forma bude už asi v kopru a 23. srpen se blíží. Zatím ale neházím flintu do žita a vyčkávám, co bude. Furt si myslím, že i tři týdny pořádný makačky mi na vyladění na Doksymana budou stačit aspoň na to, abych to bez větších problémů absolvoval, když už nebudu bojovat o hranici 5,5 hodiny. Už jen pro to, že mám zaplaceno a ubytování už je taky objednáno. No jo no, holt tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Kurva drát :-) Nejvíc se člověku uleví, když si pořádně zakleje :-)

Ale všechno zlý je pro něco dobrý, protože teď furt ležim a kumuluju energii, kterou pak nechám na závodech explodovat a to bude fofr (hlavně aby to nebyl fofr za smrček s lopuchem :-) ) Už jsem nakumuloval tak tři kila, takže energie tam bude ;-)

Hasina a Kounice 2009

Dneska tady mám několik postřehů z takových mých dvou červencových klasik. Jedním je Hasinský běh, příjemnej krossík v pěkný přírodě, a druhým je Memoriál Petra Šimka v Kounicích, což je docela náročná silniční desítka, kterou se vší vervou organizuje tréninkový kolega Jarda Urban. Forma mi celkem kulminuje a tak jsem se těšil na to, že bych mohl na obou tratích střihnout svá tamní maxima.

Kompletní startovní pole v Hasině.

Do Hasiny nás letos dorazilo celých šestnáct startujících. Proti loňským dvanácti je to sice nárůst, ale oproti dřívějším cifrám, by to chtělo rozhodně vylepšit. Dovolím si proto touto cestou propagovat výzvu Jirky Remeše jakožto organizátora po trochu zdatnější účasti v příštím ročníku. Je mi trochu záhadou, kam se všichni účastníci z minulých ročníků poděli. Trať 4150 metrů dlouhá vede krásnou přírodou, připravená a značená je výborně, v cíli na každého čeká guláš s pivem nebo limčou a to všechno podpořeno rodinnou atmosférou závodu. No posuďte sami z fotek. Místo je dobře dosažitelné jak z Nymburka, Kolína tak i z ostatních měst v okolí, takže kdo ještě váháte, tak přestaňte a šupem příští rok do Hasiny.

No romantika hadr.

Na druhou stranu nízký počet startujících má občas za následek jistou bednu. A to se mi stalo i letos, kdy jsem ukořistil druhé místo. Byla to už moje druhá hasinská bedna, když v roce 2004 jsem si vystál třetí místo. Ale abych si ho aspoň trochu zasloužil, tak jsem letos zaběhnul svůj tamní druhý nejlepší čas 18:03. Je to o minutu a půl líp než loni, takže guláš jsem si pak po závodě se spokojeností v duši vychutnal. Jako největší letošní kuriozitu kromě bílých krav všude v okolí Hasiny považuju velké množství hub přímo na trati. Takže kdo chtěl, mohl si při závodě i něco nasbírat na horší časy. Jo a ještě musím poznamenat, že nepršelo, protože jsme měli zase kliku.

To týden na to v Kounicích to bylo z pohledu počasí jiný kafe. Když jsem přijel, tak už začínalo krápat a zrovna probíhaly poslední dětské běhy. Takže rychlá registrace a honem se schovat před slejvákem do auta. Déšť neustával, tak jsem se v autě i převlíknul a v rámci možností protáhnul. Přestalo pršet tak deset minut před startem. Má to svoje výhody. Nikdo se zbytečně nerozcvičuje a nerozbíhá se, protože hned po opuštění aut a přístřešků se startovalo, takže všem zbylo mnoho sil, které mohli použít na trati. Vědom si toho, že poslední týden jsem kvůli bolavým zádům netrénoval, vyrazil jsem dost vlažně. Takže první kilák za 4:32 byl tak akorát. Kopečky střídaly seběhy a mě to furt docela běželo. Byl jsem trochu nervózní, protože Karla Mališová byla furt za mnou. Ale to se ve stoupání do Černíků, kdy jsem nasadil kratší dýchací chůzi, změnilo. Pěkně jsem se za ní pověsil a nechal se vytáhnout na kopec. Poslední dva kiláky z kopce do cíle jsem vytočil tempo na maximum a před vesnicí jsem předvedl prvotřídní finiš, protože na mě zezadu dorážela nějaká ženská. V cíli stopky ukazovali 45:25 a to bylo moje místní traťové maximum. Jak je vidět, tak forma z posledních týdnů drží.

Letem světem do cíle.

Protože triatlon na Kocandě je zrušenej, tak teď mám v plánu pekelně potrénovat na Doksymana a dobýt tak svojí další sportovní metu, kterou bude premiéra na half ironmanské distanci.

Fotky z Hasiny tady, z Kounic tady a výsledky tady.

pátek 17. července 2009

Tričko nebo guláš? Nebo radši oboje?

To se nám doma tuhle zaplnila skříň s tričkama až po okraj a další nechtěla akceptovat. Nezbývalo nic jiného než se pustit do důkladné probírky. Začal jsem to teda probírat a postupně tahal jedno triko po druhym. Mezi nima byla i fůra triček ze závodů. Některý měly už historickou hodnotu. Tak třeba to z PIMu a pulPIMu 2004. Když jsem s tím skončil, tak přede mnou byla skutečně pořádná hromádka svršků, co se za těch pět let závodění nashromáždily. A co bylo ještě zajímavější, drtivá většina byla nepoužitá. Měl jsem cca čtyři, který jsem používal na spaní, ale jinak byly všechny ty trička ze závodů naprosto netknutý. Bílý, modrý, zelený, červený, černý a bůhví jaký ještě tam ležely a čekaly, jak to s nima dopadne. Přistoupil jsem k tomu s vervou a bez sentimentu. Něco jsem rozstříhal na hadry na čištění kola, něco daroval a něco vyhodil.

Jak jsem to tak zpracovával, tak mě napadla myšlenka, jestli by nebylo lepší, kdyby se organizátoři vyprdli na shánění triček s logem závodů a radši navařili za ty peníze kotel pořádnýho guláše nebo nakoupili klobásy a sud piva a závodníci by si na tom potom po závodě pěkně pošmákli. Když se nad tím tak zamyslím, tak pro mě by to bylo určitě nejlepší řešení, protože rozhodně preferuju jídlo a pití před oblečením a to i v nesportovní oblasti :-). Já jsem holt pivo-párkovej.

Je mi jasný, že organizátoři se snaží přinést závodníkům nějakou přidanou hodnotu za startovné a aby měli taky něco na památku. Často pro zajištění pamětních triček překonávají velké logistické překážky a při jednání s dodavatelem jim šednou vlasy. Jenže, dneska je startovný nebo sponzorský peníze tak nízký, že to prostě na nic jinýho než bavlněný tričko s bizardním grafickým zpracováním nestačí. To je pak horký adept na ležáka ve skříni. Dalším pozorovaným fenoménem je, že organizátoři zásadně objednávají trička o velikosti XL a XXL a na Mka a Lka aby pohledal. Copak si myslí, že na závody jezdí většinou adepti obezity? V přetlaku závodů nikdo startovný zvedat nechce a spozorů je poskrovnu. A tak použitelný trička z funkčních materiálů rozdává snad jen PIM za podpory Adidasu na jeho akcích, nebo na pár dlouhých triatlonech, kde je starovný dost vysoký na to, aby se tam podobná položka podpořená sponzorem vešla. A přitom za vybrané peníze by se dala připravit taková mňamka, že by se všichni po závodě spokojeně olizovali :-).

Jenže jak z toho ven? Podobnou tričkovou mánii jsem zažil při návštěvách nejrůznějších školení, workshopů a konferencí, kdy nás firmy hutně reklamníma tričkama s límečkem nebo bez zásobovaly. Tady naštěstí vždycky zasáhne marketingové oddělení a zajistí, aby se pravidelně střídaly vlny tričkové, hrnkové, sportovně doplňkové a USB flashdiskové. Jenže organizátoři obyčejných závodů žádné marketingové lidi nemají. A tak prosím všechny, kdo znají organizátora, který zrovna urputně řeší, jaký trika letos na ten jeho závod zajistí, aby mu třeba jen lehce poradili nebo mu nasadili brouka do hlavy, že by letos místo triček menší gulášek a pivo (třeba i nealkoholický) po závodě nebyly rozhodně na škodu. Třeba jen jako takovej experiment.

A co vy? Jak se na tohle lehce kontroverzní téma díváte. Taky byste si radši dali po závodě guláš s pivem? Nebo radši tričko? A nebo by bylo úplně nejlepší zvednout startovný a udělat tričko i s gulášem? A co na to Jan Tleskač?

středa 15. července 2009

Najdi deset rozdílů

Tak dneska si zahrajeme takovou malou hru, která bude ke zdárnému vyřešení vyžadovat vaše maximální soustředění a koncentraci :-). Bude se jednat o klasiku často se vyskytující v časopisech pokleslé kvality a zaměření vyjímaje Mateřídoušku a Ohníček (ABC už totiž taky stojí za pendrek). Princip je jednoduchý a rychle pochopitelný. Pozorně se zadívejte na dva níže uvedené obrázky a pokuste se nalézt co největší počet rozdílů. Abych vám trochu pomohl, tak přikládám takové malé povídání k oběma výjevům.

Na prvním živém obraze je vyobrazeno moje nové pohybovadlo jen několik okamžiků před tím, než jsem za něj zaplatil a odvezl si ho domů. Kupoval jsem ho s úmyslem jezdit hodně rychle po silnici, protože horáka už jsem začínal mít občas plné zuby. Občas jsem chtěl jeho služeb využít při triatlonových závodech od sprintu až po dlouhé distance. Sice jsem se v tom tenkrát vůbec nevyznal, ale nechal jsem si trochu poradit a musím říct, že jsem byl moc spokojenej. Rychlosti na silnici dosahované byly pro mne závratné a okouzlující. Sice jsem měl občas problémy se na kole udržet, nenechat se sfouknout do škarpy nebo nezahučet při sjezdu pod auto, ale s přibývajícími kilometry se dostavovala i potřebná praxe.

Fáze první - nákupní

Jak mě triatlon začínal bavit čím dál tím víc, tak začalo přibývat absolvovaných závodů a když jsem se trochu rozkoukal v cyklistickém depu, tak bylo jasné, že to bude chtít menší nejen triatlonový tuning. A právě jeho výsledek je vidět na druhém živém obraze. Pozornému diváku jistě několik důležitých rozdílů neunikne. Bohužel těm nejbystřejším nemůžu nabídnout žádnou odměnu, neboť čokoládové medaile jsou už snědeny a koláče už ztvrdly :-(. Rychlosti na silnici dosahované jsou teď ještě větší, takže pro mě závratnější a ještě víc okouzlující. Jen se to všechno musí trochu dýl ladit a nastavovat, aby člověk vydržel sedět trochu dýl bez reprodukčních následků, ale stojí to za to.


Fáze druhá - optimalizační

Tak teď jsem se pěkně pochlubil vlastním peřím, což je obecně nemilý zlozvyk. Ale není nad to trochu poškádlit soupeře ještě před závodem a patřičně je znervóznit, protože ve chvíli, kdy se skáče do vody a půlka lidí je během chvíle fuč, je už na nějaký psychologický působení pozdě :-).

Hlavně doufám, že se časem nedostanu do finální fáze, která je bonusově zobrazena na třetím živém obraze. Tedy, že mi pohybovalo nějakej poberta z okolí neukradne a neprodá ho zahraničním pracovníkům na popojíždění po okolních polích. To bych byl pak asi trochu smutnej a o trochu víc nasr..... :-o .

Fáze konečná - ukradli co mohli