pondělí 22. prosince 2008

Večerní běh městem Čelákovice - 17.listopadu

Vždycky takhle ze začátku listopadu řeším takové malé dilema. Proti sobě stojí dva zájmy týkající se 17.listopadu. Rozhodování, jestli jet na tradiční „relaxační “ víkend s kamarádama do Špidlu, nebo se zúčastnit domácího večerního běhu Čelákovicemi, je vždy moc kruté, protože bych chtěl samozřejmě nejradši zmáknout oboje. Letos jsem měl štěstí, protože 17.listopadu bylo v pondělí, takže obě akce do sebe nádherně zapadly.

Relaxační pobyt ve Špindlu probíhal podle obvyklých not. Buď se naše skupina osvěžuje na chatě, nebo v nějaké pěkné hospůdce na trase procházek. Abych ale neměl černé svědomí, tak jsem si šel v neděli zatrénovat do kopců a po hodince ve studeném dešti bych řekl, že jsem běžel jen do kopce. Asi to byla pravda, protože posledních deset minut jsem běžel z brutálního kopce dolu, kde jsem sestoupal všechno to, co jsem si před tím hodinu nastoupal. No každopádně během několika hodin o sobě dalo prdelní svalstvo nezvyklé na podobné taškařice silně vědět a obzvláště vstávání na záchod od stolu byl celkem zážitek.

V pondělí po přesunu zpátky do Čelákovic mě teda prdelní svaly bolely jak čert, ale říkal jsem si, že to rozběhám před závodem. Sbalil jsem si minizavazadýlko a vyrazil jsem ke startu, což je cca 400m od baráku a to je moc příjemný. Letošní účast byla hojná a tak všude pobíhalo spousta lidí. Přihlásil jsem se a šel jsem protahovat a rozklusávat. Jak se tak rozklusávám a čumím na zem, abych někam nešlápnul, tak najednou zvednu hlavu a málem jsem v té tmě nápálil do Róberta Štefka. To by byla pěkná patálie sejmout favorita závodu ještě před startem, ale nakonec to bylo v klidu. V Čelákovicích se běhá odděleně podle kategorií, aby se lidi v té tmě a na chodníku moc nekašili, takže moje předsevzetí je vždycky jasný. Doběhnout mezi těma mladýma chrtama aspoň třetí od konce :-). Jak se neběží společně s veteránama, tak nějak nemám s kým soutěžit. Kouknul jsem se teda na ženský, pak na veterány, kteří si to mezi sebou tradičně pěkně rozdávali, a pak se šlo hned na věc.


Krátce po startu byli všichni podle očekávání fuč a já si běžel svým pečlivě zvoleným tempem. Po prvním ze čtyřech okruhů, kde každý obsahuje jeden táhlý výběh k nádraží a jeden seběh ke škole, jsem zjistil, že jsem předposlední. No budu do toho muset trochu šlápnout. Zatím mi to běželo, tak jsem trochu zatopil pod kotel a věřil jsem, že se jako tradičně najde pár mladíků, kteří to přepálili a skončí jako můj skalp. Ve druhém okruhu jsem se začal přibližovat nejbližšímu soupeři a ve třetím kole jsem ho předběhl. Zároven jsem dostal kolo od Štefka a spol., kteří se kolem mě přehnali tradičně jako vítr. Tempo jsem měl celkem dobrý, tak jsem osolil ještě jednoho, kterýho jsem za jeden kilometr stáhnul tak o 200 metrů. Ve čtvrtým kole jsem jen držel tempo a pozici, což nebyl zas takovej problém, protože ti za mnou pěkně vytuhli a nezlobili. Cílem jsem si proběhl osamocen v čase 29:46, tak ani nedošlo na nějaký cílový sprinterský souboj. Škoda, tak snad příště. To už určitě i Ivo Domanský byl rád, že bude konec, protože kosa byla zrovna ten den docela velká (jak je vidět ani jsem nepropotil šátek :-) ) a horkej čaj s buřtem už čekal na svoji chvíli slávy.



Vyhlašování a tombola letos proběhly v rekordně krátkém čase a pěkně svižně to odsejpalo. Kolo jsem teda zase nevyhrál, ale příští ročník na něj určitě políčím znovu. Pro triatlonisty snad jen poznámku, že ženský vyhrála Radka Vodičková, který to běželo moc pěkně. Letošní ročník byl po všech stránkám hodně vyvedenej s čímž určitě souhlasí i ostatní účastníci.

Výsledky tady.

pondělí 8. prosince 2008

Čvachtání na kempu

Právě jsem se vrátil z hradu. Teda co to melu. Z plaveckého kempu jsem se vrátil, samozřejmě. Musíte mě trochu omluvit, po dlouhodobém působení chloru mám nějaké popletené neuronové konexe a znavené ruce se nechají lehce obalamutit a neví, co píšou :-). Takže zkrátka jsem absolvoval můj druhý plavecký kemp v Chrudimi a tak bych se s vámi rád podělil o nějaké zážitky. No, a protože to byl kemp už druhý, tak se pokusím i o nějaké srovnání a zhodnocení progresu.

Před kempem jsem pilně měsíc trénoval, takže jsem do Chrudimi odjížděl s čistým svědomím dobře odvedené práce a s vědomím, že to letos bude určitě z mé strany plavecky lepší než loni. Cesta za tmy do Chrudimi byla lehce dobrodružná s klasickou zajížďkou do Čáslavi, které se mi snad příště už podaří vystříhat. Sice jsem měl z loňska jakou takous představu o poloze bazénu, ale tma a zapomnětlivost udělaly svoje a na první pokus nebylo cíle cesty dosaženo. Naštěstí skrz celou Chrudim vede silniční okruh, takže jsem si Chrudim pěkně obkroužil a napodruhé už jsem se trefil. Nic tedy nebránilo startu sportovnímu víkendu.

Hrubý program kempů je v podstatě stále stejný, takže v pátek večer nás čekalo rozplavání, pak 200m kraulem a 50m kopání nohama na čas podle kterého jsme potom byli rozřazeni do čtyř skupin. Měl jsem přání se dostat do druhé skupiny, abych si mohl ráno trochu přispat a nemusel být v bazénu už v 8:00. Jsem totiž takový ranní lenoch a zatím si moc nedovedu představit, jak budu na někdy ironmanu skákat do vody v 6 nebo 7 hodin ráno. Jenže jsem trochu prokaučoval dvoustovku kraulem, kdy jsem se nějak ke konci nemohl srovnat s technikou a padesátka nohama už to nevytrhla. 200K jsem dal tuším za 4:02 (zhruba stejně jako loni) a 50KN za 1:30 (cca o 30 sekund lip než loni) a uvítalo mě třetí družstvo. Což má zase v neděli jistou výhodu, protože se končí dřív než jednička a dvojka a cesta domů tedy probíhá sympaticky za světla. Závěr tréninku byl vyplněn cvičeními na plaveckou polohu a podobnými taškařicemi abysme si zvykli na chrudimskou vodu.

Ubytován jsem byl v tom samém pokoji jako loni, jen letos mě málem při vstupu do pokoje porazil smrad z cigár. Přede mnou tam snad hulili šedesátku denně. No ale nepropadal jsem panice, intenzivně jsem vyvětral, ráno jsem skočil do drogerie, koupil jsem elektrickou voňku a už bylo v pokoji jak někde v džungli a po smradu z cigaret ani stopa. Holt inženýrskej přístup a chemie je mocná :-). Po tréninku byla jako tradičně zamluvená restaurace na večeři, ale jiná než loni, nekuřácká pizzerie na náměstí. Podnik je to příjemnej a útulnej, ale špagety carbonare neuměli jak v tý loňský, tak ani v té letošní. Zato pivo tam měli dobrý, ale nemělo cenu se pouštět do žádnejch větších akcí, když má druhej den ráno člověk v 7 vstávat a v 8 se máchat v bazénu. Tak jsme lehce poklábosili a šli do postele.

V sobotu ráno začalo kruté leštění techniky plavání. Bláhově jsem si myslel, že moje technika už celkem ujde, ale byl jsem Danem ze svého snění vytržen a vrácen do reality. Největší chyba – špatný přenos ruky po dokončení záběru dopředu způsobený nekvalitní prací s loktem. Plavali jsme různá technická cvičení na zlepšení práce rukou ale stále to nebylo z mé strany to pravé ořechové.

Aby se bylo po obědě při rozboru videa nad čím rozplývat, tak proběhlo natáčení na kameru. Nejdřív nad hladinou ze strany i zepředu i zezadu a pak i pod vodou, aby bylo důkazů o plaveckých prohřešcích dostatek a viník byl usvědčen bez jakýchkoliv pochyb. Je jistě příjemné, že digitalizace pokročila a každý si pak mohl svoje video nahrát na nějaké to médium a doma se může kochat a stále si připomínat svoje nedokonalosti, aby se to příště už nestalo. Z mé vrozené skromnosti, se s vámi tentokrát o svá videa nepodělím a budete si muset počkat, až usoudím, že má technika je tak dobrá, že se na to bude možný koukat :-). Tyhle jsou skutečně dobrý jen na připomínání si vlastních chyb aby se to už příště neopakovalo ;-).

Odpoledne pokračovala v mém případě náprava přenosu ruky. Musím pochválit Dana, jakou měl se mnou svatou trpělivost, protože i když to vysvětlil několikrát, i na suchu jsme si to ozkoušeli, tak ve vodě jsem nějak nebyl pořád schopen jeho představy naplnit. Kdybych to musel stále dokolečka vysvětlovat já, tak by s mojí trpělivostí za chvíli plavalo v bazénu několik mrtvol :-). Musím se ale pochválit, že ke konci už tam jistý pokrok byl. Cestou na pezion jsem šel přes náměstí, kde se zrovna rosvěcel vánoční strom, tak jsem chvíli postál, šoupnul jsem tam dva svařáky a šel jsem relaxovat. Večer v restauraci jsem vsadil na jistotu a těstovinový salát s tuňákem nezklamal. Obzvlášť účastníci z Moravy si rádi zaexperimentovali s vinným sklepem, který byl v restauraci taktéž přítomen. Zábava začínala nabírat na obrátkách a ještě že jsem měl na paměti ranní trénink, jinak jak se znám, tak by to bylo druhý den krutý.

V neděli dopoledne jsem se zase věnoval tréninku „kvalitní“ práce rukou, a když jsem konečně prokouknul tu fintu, jak se to má pořádně dělat, tak se to hned začalo pěkně zlepšovat. Taky jsem se soustředil na pořádný dokončování záběrů. Stále trochu zapomínám pod vodou pořádně skrčit ruku aby byl záběr víc efektivní, ale na to taky dojde. Jak vtipně při rozboru videa poznamenal Petr Valeš, s nataženejma rukama umí šplhat po laně jen vlk v Jen počkej zající. Teď to už jen zafixovat na bazénu v Čelákovicích. Odpoledne už byl jen takový lehčí trénink hlavně proto, že nás už začínaly pekelně bolet ruce a ramena a dostavovala se únava. Pak už jen cesta domů, a když na mě večer padla opravdu těžká deka, tak jsem se jen svalil do postele a oddal se spánku spravedlivých.

Takže shrnuto a podtrženo, dostal jsem přesně to, co jsem od kempu očekával. Oproti loňsku jsem zase posunul techniku kupředu a doufám, že už nedělám žádné hrubé chyby. Ještě to ale bude asi tak jeden kemp chtít, abych to ještě trochu vyleštil. Zase jsem poznal dost zajímavých lidí, dokonce byl na kempu známý blogger Vláďa alias VL001 s dcerou Kristýnkou, se kterým jsem se hrozně rád seznámil. Jak koukám, tak nelenil a povídání o kempu už má na blogu :-).

pátek 5. prosince 2008

Čvachtání před kempem

Tak jak se pomalu blížil plavecký kemp v Chrudimi, tak jsem začal spřádat plány jak alespoň trochu vytůnit svoji plaveckou výkonnost abych se pak na kempu v bazénu moc neztrapňoval. Situace nebyla povzbudivá, protože od začátku září, kdy na Slavii zavřeli venkovní padesátku jsem v bazénu nebyl. Plán byl jednoduchý. V listopadu budu chodit u nás v Čelákovicích do bazénu co nejvíc a když to podpořím taháním gum, tak to bude v klidu. To „co nejvíc“ má znamenat aspoň třikrát týdně. Koupil jsem si permanentku a šlo se na věc.

První plavání bylo podle očekávání trága hrozná. Žádná síla v rukou, z toho plynoucí zoufalá technika a hodně nalokané vody. S každou další hodinou to bylo ale čím dál tím lepší a tahání gum se opět projevilo jako klíčové v získávání síly pro plavání. Takže po dvanácti návštěvách bazénu jsem se dostal pod 4 minuty na 200m kraulem, což je na mě docela dobrej progres a mělo by to znamenat pohodové přežití kempových porcí. Ověřil jsem si, že dýchání na každý třetí záběr není nic pro mě a nádech na každý druhý je pro mě optimální. Taky mě docela potěšilo, že jsem si cvičně zaplaval 1500m v kuse a celkem bez obtíží jsem to absolvoval. Občas v bazénu plave jeden plavec v celotělových plavkách, plave hodinu v kuse a nad jeho plaveckou lehkostí musím jen zírat. No taky ta jeho muskulatura na horní části těla je dost vypovídající. Budu se muset ještě hodně učit.

Bylo taky docela důležitý vybrat tu správnou hodinu pro návštěvu bazénu, protože při kašení se s dalšíma dvaceti plavcema se trochu špatně trénuje. Chodil jsem od 20:15 do 21:15 a byla to docela dobrá volba. Nejdřív po práci běžecký trénink a pak večer šup do bazénu. Kolem tři čtvrtě na devět se bazén většinou sympaticky vylidnil a plavalo se moc dobře. Kolikrát jsem končil v bazénu sám, což byl neskutečný komfort. To jsem pak vytáhnul i ploutve a pěkně jsem si zablbnul. Občas teda přišly dny, kdy bylo v bazénu nepochopitelně hodně lidí a plavčík to tradičně nezvládal. No přesněji řečeno se ani nesnažil vystrčit nos z budky. Fakt nechápu, podle čeho se to řídí, ale prostě občas tam bylo tak narváno, že uplavat čtyři bazény v kuse bylo maximum. Možná zrovna nic nedávali v televizi a nebo možná v nějakym pořadu říkali, že plavání je dobrý, tak to šli všichni ozkoušet. No pani plavčíkovou jsem viděl v akci jen jednou a to, když si v plnym bazénu začali dva konkurenti ručně hájit svoje pozice a ona to musela uklidňovat. Naštěstí tyhle návaly brzo přešly a po dvou návštěvách byl zase klid.

Dneska odjíždím na kemp a už se teším, jak si tam zase parádně zaplavu a nalokám trochu chlorovky :-). Reportáž z kempu bude následovat.

středa 29. října 2008

Ironman VO2Max TriSuite

Tak letošní triatlonová sezona skončila a čekají nás už jen nějaké podzimní běhy, které plynule přejdou do běžkařských taškařic. Takto uvolněný čas se dneska pokusím vyplnit zhodnocením nebo spíš takovou minirecenzí triatlonové kombinézy značky Ironman VO2Max, kterou jsem letos používal při svých triatlonových začátcích.

První věc, o které se musím zmínit, je proces, kterým jsem se k tomuhle modelu dopracoval. Původně jsem šel do prodejny s požadavkem odnést si triatlonovou kombinézu a na výrobce jsem nehleděl. Nabídka byla celkem široká a tak jsem nejdřív zkusil nějaké levnější modely od Ironman a Orco, ale nějak to nebylo ono. Ty levnější kombinézy mi moc neseděly a i ty největší velikosti mě v horních partiích škrtily. Ozkoušel jsem teda ty dražší a to už bylo jiný kafe. Modely ušité z více dílů se pěkně přizpůsobily mojí trochu atypické postavě a nevadila jim ani moje dost prohnutá záda v bederní oblasti. Dokonce i na hrudníku mě moc nesvíraly. To bylo to hlavní, co mě znervózňovalo, protože při běhu by mi to asi dost vadilo. Nakonec to celkem s přehledem vyhrála právě kombinéza od Ironmanu. Další zajímavej poznatek byl, že se téměř nedá orientovat podle jednotlivých velikostí a to dokonce ani ne u jednoho výrobce, protože například kombinéza XXL mě škrtila, zatímco jiný model v L mi celkem padnul. Takže nějaký nákup přes internet vůbec nepřipadá v úvahu a všechno se musí pořádně ozkoušet.


Ironman VO2Max


Abych předešel problémům při závodech, tak jsem se rozhodl kombinézu pořádně prověřit v tréninku. Nejdřív jsem si dal jeden krátký běh a pak i dvě desítky a jednu patnáctku a bylo to v pohodě. Nikde nic nedřelo a ploché švy fungovaly parádně. Po úvodních trochu sevřených pocitech jsem si na kombinézu zvykl a ocenil jsem, že při dýchání mě horní část neomezovala a pěkně se přizpůsobila roztahujícímu se hrudníku. Ale stejně na závodech po dojezdu kola, když jsem pěkně rozdejchanej, tak si radši zip rozepnu, aby mě ve funění skutečně nic neomezovalo. Další test byl plavání. Tam jsem žádné problémy neočekával a všechno fungovalo jak mělo. Byl jsem překvapenej, že když se kombinéza namočila, nebo propotila, tak se na povrchu kombinézy objevily ornamenty, které za sucha nebyly vidět. Ale jestli to hraje nějakou funkci, tak na to jsem nepřišel. Ještě mokrej z plavání jsem skočil na kolo, abych otestovat, jak rychle kombinéza uschne a bylo to skutečně po pár minutách. Kombinéza má všitou slabou výstelku, která pomáhá při cyklistice, ale na žádný delší výjezdy to asi není. Osobně si dovedu představit ujet v kombinéze tak maximálně 50km, pak už to bude chtít normální cyklo kraťasy. Při závodech jsem pak hodně ocenil to, že vzadu na bedrech má kombinéza dvě kapsy ze síťoviny, do kterých se mi pohodlně vešla malá pumpička, energetické tablety a dvě tuby s gelem. Ty kapsy jsou skutečně moc šikovný. Na každé nohavici je ještě jedna malá kapsička třeba na chip, nebo energetickou tabletu, což se hodí při běžecké části. Významnou část zadní strany kombinézy tvoří taková speciální síťovina, která pěkně větrá a pomáhá odvodu tepla na zádech. To jsem ocenil hlavně na triatlonu v Lysé, kde při běhu po poli na sluníčku teplota přesahovala 35 stupňů.

Takže pokud bych to měl shrnout, tak kombinéza je kvalitně ušitá z několika dílů. Šikovné jsou kapsy na bedrech a nohavicích a kdo si jí koupí rozhodně neprohloupí. Konkrétně tenhle model je tuším z kolekce 2007. Pokud by měl někdo problém nasoukat se do celé kombinézy, tak nemusí smutnit, protože firma tento model vyrábí i odděleně v kombinaci krátký kalhoty a top.

pondělí 27. října 2008

Laringitida vrací úder

Tak už je to tady, podzimní nemoci začínají řádit a ani já jsem neuniknul. Na podzim jsem cítil moc dobrou formu a po maratonu v Kladně a po Běchovicích jsem chtěl podzim završit maratonem ve Stromovce, kde jsem chtěl zase atakovat čas pod 3:40:00. Silně jsem si věřil, že to dám, ale čtyři dny před akcí jsem podlehl ukázkový laryngitidě, která mě na 14 dnů vyřadila ze sportovních aktivit. Je zajímavý, že když už někdy onemocním, tak vždycky tímhle dráždivým kašlem a ničím jiným. Na jaře mě to samý vyřadilo z PIMu. Aspoň jsem byl rád, že jsem se v září rozhodl pro Kladno a Stromovku jsem si nechal jen tak pro zálohu, protože jsem tušil, že by nějaká nemoc právě v říjnu mohla přijít. Ty mlhy a vlhko v kombinaci s vlakama a tramvajema plnýma chrchlajících lidí podobným sajrajtům nahrávají. No zas taková tragédie to není, maratonů se běhá fůra, stačí si jen vybrat. Jen mě trochu mrzí, že jsem nemohl zúročit to Kladno jako kvalitní trénink na Stromovku.

Takže 14 dnů klidu mám za sebou a v pátek jsem vyrazil na první trénink po nemoci. Čekal jsem, že to půjde dost ztuha, ale docela to šlo. Dal jsem 6km na pohodu a tep ani jednou nepřelezl 160. Zato v sobotu to bylo úplně jiný kafe a trápení nebralo konce. 8km na tepech cca 175 dávaly tušit, že to zas taková slast po tý nemoci nebude. No uvidíme dneska, podle mých zkušeností po třetím tréninku už to bývá lepší. 2. listopadu se běží v Brodě trojka, tak to bych už mohl být zase v obstojné formě.

pondělí 15. září 2008

Kladno, to je to město …

Ano ano, vážení blogy čtoucí přátelé, jak nás přesvědčoval Yo Yo Band, Kladno to je to město … A Kladno to je to město, kde jsem zase po delším maratonském půstu chtěl zaútočit na už trochu vousatý osobák v téhle královské disciplíně.

Ačkoliv jsem si po loňském uvařeném PIMu říkal, že maraton už nikdy, a na podzim jsem si říkal, že když, tak už jen v rámci Ironmana, tak mi samozřejmě jako už několikrát otrnulo a povzbuzen obstojnou formou posledních pár týdnů jsem šel zase do toho. Nijak zvlášť jsem se na to nechystal. Dal jsem si dva delší běhy přes dvacet kiláků a měl jsem z toho moc dobrej pocit. Jinak probíhal celou dobu můj „univerzální“ trénink všech vzdáleností. Pak už jen stačilo si vybrat mezi Kladnem a Stromovkou. Vybral jsem Kladno, dokud ještě nezačnou při podzimním počasí útočit virózy a start tak nebude ohrožen nenadálou indispozicí.

To, že to na Kladně měli letos prvotřídně zmáknuté a vyšlo i počasí, nebudu opakovat, to už se psalo na jiných blozích, serverech a fórech a je to stoprocentní pravda. Takže rovnou k závodu samotnému.

Plán byl jasnej a to 3:40:00. Ze začátku jsem to chtěl běžet tak 5:20/km a pak to zrychlit na 5:10 a rvát to tak co nejdál, dokud nedojdou síly. Pak to už jen dobojovat do cíle a věřit, že to tentokrát vyjde.

Na startu bylo pěkně husto, takže přepálení ještě na okruhu nehrozilo. No i tak euforie a moje milované chladné počasí zastavili časomíru po prvním kilometru na 5:00. Hochu brzdi brzdi, říkal jsem si a držel jsem se zpátky. Ještě v prvním pětikilometrovém okruhu mě minul kolega z práce, který to běhá tak za těch 3:40, ale nenechal jsem se vycukat. Když mě pak míjela i Dagmar Kubrová, tak jsem si říkal, že běží snad na 3:30 (a podle výsledků taky jo) ale opět jsem se nenechal vycukat. První pětka 25:45 znamenala trochu rychlejší začátek, ale nebylo to nic hroznýho. Ve stejnym tempu skoro na sekundu přesně jsem zdolal další tři okruhy na na půlmaratonu jsem byl něco pod 1:50:00. „Sakra, to to dneska běží“, říkal jsem si s dobrým pocitem, že půlku mám za sebou. Kupředu mě hnal MP3 player naládovanej osvědčenou kombinací Divokýho billa, Wohnoutů, Vypsaný fixy, SKA-P a Tleskače. Na pětadvacátým jsem trochu zpomalil, protože jsem začínal pociťovat blížící se problémy. Na třicátým mě už začínaly pěkně bolet nohy a křeče se taky nějak začali hlásit o svoje práva a místo na slunci, takže bez okolků Gutar a další protikřečové tablety do mě. Jenže to šlo od desíti k pěti a nohy bolely čím dál tím víc. Takže posledních deset kiláků jsem občas zařadil chůzi a tempo spadlo přes šest minut na kilák. Osobák byl v nedohlednu, takže další cíl byl pod čtyři hodiny. Poslední pětikilometrové kolečko už byl docela hustej očistec, ale kontroloval jsem čas a sunul jsem si to k cíli. Poslední kopeček byl teda fakt výživnej. Při sebemenší odchylce v běhu mě okamžitě přispěchaly navštívit křeče do lejtek. Ty by ani tak nevadily, mnohem nebezpečnější byly ty, co se pokoušely o stehna. Pak už mě braly i křeče do krku, ale cíl byl blízko. Teda ten atletickej ovál jsem fakt viděl rád. Bohužel už jsem neměl síly na to, abych předvedl známým, kteří přihlíželi v cíli, nějaký důstojný strhující finiš a dosunul jsem to co noha nohu mine až k cílové bráně. No pohled to musel bejt komickej :-). Po proběhnutí cílem se dostavila očekávaná euforie, pro kterou to koneckonců dělám. Křeče se samozřejmě začaly radovat se mnou. V cíli 3:58:01. Žádná sláva, ale nádherný zážitek z běhu v pěkném prostředí a na prvotřídně připraveném závodě jsem měl v kapse.

Když mě pak po půlhodině konečně trochu přestaly bolet nohy, zdlábnul jsem občerstvení a vydali jsme se domů. Proč zas ten osobák nepadnul nemá cenu spekulovat. Neproběhla žádná speciální příprava a podle mě se z obecného tréninku maraton prostě pořádně běžet nedá. To leda tak půlka. Klasicky jsem zdechnul na třicátym kilometru, jako už několikrát. Psychická stránka byla tentokrát v pohodě a motivace byla dobrá. Tak snad až příště. Kde to ale bude, to by byla teď jen pustá spekulace.

Výsledky tady.

pátek 12. září 2008

Bacha na ty brzdy

Tak jsem si tuhle připadal jak největší cyklistickej trotl. No posuďte sami. Vyrazil jsem takhle zvečera na silničce na trénink před blížícím se triatlonem a říkal jsem si, že do toho budu bušit a posvištím to průměrem silně přes 30 km/h. Hned od začátku do toho šlapu jak zběsilej, ale tachák ne a ne na rovině ukázat víc jak třicítku. Řikám si, že mám asi utahaný nohy a holt to nejede. No jenže ono to nejelo ani z kopce, tam kde to jede padesátkou jsem se dostal sotva ke čtyřicítce a to jsem tomu musel ještě vydatně pomáhat. To už jsem si říkal, že je to nějaký divný a začal jsem čuchat technický problémy. Jenže za jízdy nebylo nic slyšet, žadný cvakání ani šustění, tak jsem to rval dál. Po padesáti kilometrech jsem toho už měl plný brejle a stavil jsem se na pivo. Když jsem stavěl kolo ke zdi, tak jsem si nechtěně šáhnul na zadní ráfek. Byl teda pěkně rozhicovanej. No a pak to bylo jasný. Měl jsem čelist od zadní brzdy připláclou na ráfku, takže permanentně brzdila. No zanadával jsem si do debilů, ale jen potichoučku, aby chlapi co tam seděli na zahrádce nezpozorovali, co jsem to za trumpetu. Takže jsem to srovnal a hned to po rovině jelo skoro čtyřicet. To už bylo jiný kafe.

Asi za čtrnáct dnů jsem jel na závody a protože si teď pokaždý ty brzdy kontroluju, tak jsem ji mršku odhalil, jak byla zase připláclá na ráfku. To bych si na cyklistický části pěkně užil.

No a aby s těma brzdama nebylo všem dnům konec, tak se mi poslední dobou zdálo, jako že mi to občas za jízdy drhne a občas ne. Ale když jsem to kontroloval, tak to bylo pokaždý v pohodě. No a pak jsem přišel na to (teda přili na to v servisu, kde jsem to měl na seřízení), že mám povolený, nebo posunutý nebo čert ví co, ložiska v zadním kole a jak jsem si na to sednul, tak to zadní kolo se pohnulo a vesele se třelo o brzdu. Svině :-).

Takže teď už kontroluju nejen před každou vyjížďkou brzdy, ale i to, jestli není v kolech nějaká podezřelá vůle. No holt chybama se člověk učí.

úterý 2. září 2008

Doksyman sprint triatlon 2008

Letošní premiérovou tri sezónu jsem měl v plánu ukončit half ironmanem na Mácháči při Doksymanovi 2008. Bohužel se mi do cesty postavila rodinná oslava trochu většího kalibru, po které bych teda HIM určitě nedal, takže jsem malinko změnil plán a přihlásil jsem se na kratší sobotní variantu. Protože rád cokoliv slavím, tak jsem takhle zabil dvě příjemné mouchy jednou ranou. Však ono na ty dlouhé distance dojde příští rok v zásadně bohatším obsazení.

Takže tentokrát se tedy bude psát o sobotním sprint triatlonu.

Když jsme v sobotu dopoledne vyráželi směr Mácháč tak počasí teda nic moc. Foukal pěkně nepříjemnej vítr a teplo taky vypadá jinak. Ale vždyť mě vlastně takový počasí vyhovuje, tak co si tady stěžuju :-). Každopádně jsem byl zvědavej, na potácející se návštěvníky taneční seance, která se na Mácháči konala v pátek a protáhla se až do sobotního rána. Ale nic z toho nebylo, protože taneční křepčení se konalo na druhé straně jezera než naše křepčení sportovní. Takže co se tohohle týče byl na všech frontách klid. Po příjezdu byla klasika. Prozkoumal jsem prostředí (na Mácháči tradičně pěkné), konečně jsem se osobně pozdravil s Běhajícím podpantoflovým manželem (který si to pak užil se vším všudy), projel jsem se na kole abych trochu rozhejbal tuhý tělo a pak už se jen čekalo až se přiblíží start triatlonu. Mezitím proběhla dvě klání v plaveckých závodech na 700 a 3000m, takže o zábavu při čekání bylo postaráno. Na hladině se díky silnému větru dělaly celkem extrovní vlny, takže plavání bude asi výživný. Ukládání do depa bylo v klidu, takže chvíli před startem jsem se ještě proklusnul a šlo se do akce.

Na Mácháči je pěkně

Při rozpravě mě teda Valda trochu zaskočil menší změnou, kdy se z depa muselo běžet s kolem cca 250m kvůli rozbité silnici aby si prý ti, co mají drahá kola neničili materiál. No když tu silnici srovnám s tím, kde se začínalo v Ostré, tak tahle byla rozhodně lepší a myslím, že při troše pozornosti by to ta kola přežila, ale bylo rozhodnuto takhle, takže šmidra. Naplánoval jsem to teda tak, že z depa poběžím bos a do treter se obuju až na místě, kde se mohlo nasednout. Zpátky po kole už to nějak docvakám v tretrách, což bude určitě docela baletní vložka.

Start plavání byl na příjemně široké pláži, takže po startu nebyla ani taková šavlovačka jako jindy a jinde. Začal jsem kraulem a poté co dýchám na každej druhej záběr se nezadýchávám a peru to vstříct první bojce. Plave se proti vlnám, který jsou fakt velký a občas mám problém zjistit kde je bojka. Ale plavu s davem, tak to zas takovej problém není. Za první bojkou jdou vlny pěkně ze strany. Když jsem se už popátý napil a pěkně zakuckal, tak tenhle úsek dávám prsama, protože nepomohlo ani nadechování se po vlnách. Po druhé bojce už se plave ke břehu s vlnama v zádech a to bylo moc příjemný. Občas mě nějaká vlna sympaticky popohnala výrazně ke břehu. Střídal jsem kraula s prsama, teda spíš ty prsa, protože při kraulu jsem nepříjemně zatáčel a ztrácel jsem směr.

No my ten Mácháč snad přeběhnem

Z vody jsem vylejzal na standardních pozicích a šup do depa pro kolo. Beru jen helmu, brejle, rukavice a dobroty do kapsy. Tretry, ponožky a kolo pěkně do rukou a už se běží. Na asfaltu, kde se už mohlo naskočit jsem si na pekelně zasraný nohy s menšíma obtížema nadal ponožky a tretry a hurá na stíhací jízdu.

Teda to kolo, to byla labůž. Jelo se na uzavřený trati, na nádherně hladkym asfaltu a většina trati byla krytá lesem, takže ani moc nevadil vítr. Předjížděl jsem jednoho závodníka za druhým a posouval jsem se dopředu. Ani si neuvědomuju, že by mě nekdo předjel. Dopřával jsem si jonťák s gelem abych se napakoval před během a kolo jelo skutečně dobře. Jen mě trošku vytáčelo, že mi řetěz lehce chrastil o prední přesmykač a trochu to šustilo. Sice jsem to měl v servisu, ale budu to muset doma ještě poladit. Taky jsem si všimnul, že skoro nikdo nejezdí v cyklo rukavicích, tak na to taky příště na sprintu prdim a aspoň ušetřim pár sekund v depech.


Na konci kola opět těch 250 metrů cupitání v tretrách do depa, pak rychle helmu a tretry dolu a nasadit čepici a maratonky. No běžet v těch silničních tretrách je fakt vyšší dívčí a ještě dva dny poté mě bolely paty. Protože na trati nebyla občerstvovačka, ale byla jen na výběhu z depa, tak jsem se ještě pořádně napil, abych pak náhodou nestrádal.

Na běhu to bylo dobrý a než jsem rozběhnul nohy po kole, tak to trvalo snad ani ne kilometr. Pak jsem začal nabírat na rychlosti a brzo jsem začal předbíhat ty co už tuhly. Hned po depu mě předběhl první a poslední člověk, pak už jsem předbíhal jen já někoho. A to je vždycky dost motivující pro další zrychlování. Po menší asfaltové vsuvce se vběhlo do lesa a běželo se po písčitejch cestách, který byly místy pěkně rozbředlý a silně mi to připomínalo brodění se v písku na triatlonu v Lysé nad Labem. No ale trať byla pro všechny stejná a stejně spravedlivá. Ani jsem se nenadál a byla tady otočka a pak už to šlo rychle do cíle.


V cíli jsem se tentokrát cítil výborně a ani jsem nebyl zdrchanej. Po menším občerstvení ale už nezbyl čas na nic jiného, než si sbalit fidlátka a vyrazit k domovu, protože sud piva už čekal a kejty se točili na rožni. Takže jsem ani nezůstal na vyhlašování a tradiční poklábosení po závodě, ale výsledky byly rychle k mání na internetu, takže parádní servis. To musím vůbec organizátory z eTriatlonu pochválit, protože organizace neměla chybu a všechno klapalo stejně jako na Orlíku. Mají u mě velký červený puntík. Je mi trošku líto, že to byl pro mě poslední triatlon letošní sezony, ale zase začínají podzimní běžecké závody, kde bude zábavy taky dost. Takže se uvidíme na podzim někde na běhu.
Výsledky tady.

středa 6. srpna 2008

Kozojedy - zlato v cíli

Hrozně rád jezdím na závody poprvé. Jednak jsem zvědavej, jak to někde poprvé vypadá a pak hlavně neznám trať dopředu a nevím teda co mě čeká, což bývá občas výhoda. Celkem rád jsem se teda nechal zviklat do Kozojed na tamní kros. Všichni říkali, že je to tam taková členitá trať a semtam nějakej kopec a že se rozhodně není čeho bát. No týden před závodama jsem dokonce nějaký kopce na dovolený naběhal, poslední náš tréninkový výběh byl taky parádní, takže jsem se těšil, co bude. No nemyslete si podle nadpisu, že jsem skončil na stupních vítězů, bylo to trochu jinak, ale o tom se dočtete na konci.
No bylo to tradiční. Hned od rána pěkný vedro, nohy mě bolely po posledním běhání kombinovaným s výjezdem na silničce a žízeň jsem nějak nemohl uhasit. No co, forma určitě je, takže se zaregistrovat, jít prozkoumat první kilometry traťe aby člověk nezabloudil hned na začátku a taky abych viděl aspoň zkraje do čeho jdu. Trať byla skutečně hned od startu členitá. Všemožnej mix asfaltu, lesních cest, kořenů, kamení, sem tam bahna a menší houpáky. Ideální kombinace pro pořádnej kros. Moc jsme se nevysilovali a po dvou kilákách to očili zpátky, protože start se blížil.
Na startu už poklusávalo dost známejch lidí. Třeba Honza Herda, kterej má poslední dobou formu jak hrom a jak jinak, přijel tradičně na kole. Taky bych chtěl jednou jen tak vyrazit na kole na 180 km výlet. Všichni jsme se schovávali ve stínu, protože to sluníčko začínalo bejt fakt nechutný. Trochu jsme pokecali a šli jsme na to.
Hned po startu jsem se trochu zděsil, že se neudržím ani v prostředku startovního pole a všichni mi nepříjemně zdrhaj. Ale někdo za mnou zůstal a tak to bylo ještě jakž takž dobrý. Zavěsil jsem se za jednoho pána, kterej mi nechtěně posloužil jako vodič a držel jsem se ho co to šlo. Dokonce jsme začali předbíhat. Brzo jsme doběhli až na místo, kde jsme to při rozběhábání otočili. Kupodivu se najednou začalo pěkně klesat. A klesalo se, a klesalo se, a furt tak dál až na úplný dno údolí. To už mi bylo jasný, že ten začátek jsem přepálil jako svině a jestli budu muset fakt vyběhnout všechno to co jsme právě seběhli, tak si to určitě pěkně vyžeru. No a už to tady bylo. Vyplazit se po kamenitý stráni byl jen začátek mýho konce. Okamžitě jsem se zadejchal tak, že jsem musel dát chůzi. Krev se vařila a tep radši nemeřit. Ještě že se závodu účastnil i pan Pirk, takže jsme byli v případě problémů v nejlepších rukou. Trať vedla dvakrát přes potok a při tom prvním přeběhu po takovym mostku ze dvou klád ten pán co běžel přede mnou dost nepříjemně do toho potoka spadnul po zádech rovnou na kamení. Tak jsem mu pomohl dostat se zase na cestu a pokračovali jsme co to šlo. Trať se houpala mezi kamením a kořenama, občas nebylo na první pohled jasný, kam dál a mě rapidně docházely síly. Samozřejmě, že jak jsem nasazoval každou chvíli chůzi, tak mě začali předbíhat soupeři jeden za druhym. Pokaždý jsem se někoho chytil, pak jsme se tak různě všichni míchali sem a tam až naštěstí přišlo poslední stoupání k vesnici. Tam jsme vyběhli zase na přímé sluníčko mezi pole a mě se chtělo zastavit a pořádně si zanadávat, ale už to byl jen kousek. Závěrečnejch cca 400 metrů do cíle bylo jak jinak do kopce a to už jsem byl teda fakt se silama na dně a běžel jsem čistej morál. A to mě ještě kousek před cílem začal honit nějakej místní vořech a asi si chtěl pochutnat na pořádně napumpovanym lejtku. Holt jsem mu musel utéct až jsem z toho zřejmě začínal mít halucinace, protože jsem najednou viděl pivo, hodně piva. No halucinace to naštěstí nebyla, to jen pořadatel nesl z hospůdky u startu plněj tác krásně orosenejch zlatejch zrzavejch záchran :-). Musim říct, že lepší přivítání v cíli si člověk nemůže přát a takovouhle zlatou bych bral pokaždý. Hned jsem tam jedno poslal a bylo to boží. Pak doplnit tekutiny vodou a pro jistotu tam šoupnout ještě jedno.
Tahle příjemná regenerace měla ovšem za následek poněkud zabržděné odbourávání kyseliny ze svalů, což jsem si toho dne odpoledne již podruhé vyžral, když jsem vyrazil na silničce na 50km výlet do okolí Benátek nad Jizerou a v tamních kopcích jsem musel několikrát potupně řadit vpředu malou placku. A v žádný vesnici hospoda na občerstvení. No fuj, to se máte starostové za co stydět.
Ale zpátky k závodu. Jednoznačně ho musím všem doporučit. Trať je to náročná ale zároveň taky nádherná. A jestli i příští rok bude v cíli čekat to co letos, není co řešit. Já jsem to letos ukázkově přepálil, ale poučil jsem se a příští rok ... to jak se znám přepálím zase :-).

Výsledky tady.

pátek 1. srpna 2008

Hasinský běh

Začátkem července není v našem okolí sportovně do čeho píchnout, protože všechny triatlony v akceptovatelné dojezdové vzdálenosti jsou v rámci českého poháru, kterých se momentálně nechci zúčastňovat, abych se příští rok mohl zase přihlásit na IT Triatlon a běhů taky moc není. Takže je ideální doba na prozkoumávání kvality zahrádek a toho co tam točej a vařej. Musím uznat, že letos je to v tomhle ohledu moc dobrý. Další dobrou taškařicí je objíždění rockovejch festivalů, což má pak ale silně negativní vliv na sportovní formu. No ale aby v tý závodní okurkový sezoně nebylo přeci jen tak sucho, tak Jirka Remeš spolu s kamarádama a kamarádkama pořádá v Hasině tradiční letní kros Hasinský běh. Běhá se na nádherný čtyřkilometrový trati, kdy se na začátku vystoupá úvozem do lesa, pak se trať tak nějak pěkně pohupuje, aby se do cíle stejným úvozem seběhlo k cíli, který je na tamním hřišťátku. Jako příjemnej bonus pro závodníky je pivo a guláš v cíly pro všechny, kteří si přišli trochu zpotit triko.
Je dobrou taktickou variantou si celý okruh proběhnout ještě před závodem, protože trať se rok od roku pokaždé malilinko mění. Tak třeba letos byla zase zarostlejší něž loni, bahno nebylo, a zase pro změnu nerostly houby přímo na trati jako loni. Lesní úseky byly zpestřeny několika stromama přes cestu a dvěma mýtinama, kolem kterých proběhnout chtělo trochu obratnosti a stejně byl člověk pěkne ošlehanej od mlází.
Letos se do Hasiny dostavilo co do počtu závodníků silně podprůměrné startovní pole. Asi to způsobilo tím, že zrovna v den závodu se podle termínovky konalo ještě několik dalších podniků, které zřejmě odčerpaly několik dalších účastníků. Ale protože je to pěknej běh, tak oni se určitě příští rok zase objeví.
K samotnému závodu jen krátce. Po startu jsem si dával pořádnýho majzla, abych se neutavil hned v prvním kopci, jak se mi to tady už několikrát stalo. To se mi podařilo, takže lesem jsem si už běžel na pohodu. Bohužel drtivou většinu jsem běžel sám a tak jsem si mohl dovolit dokonce krátkou rozdýchávací procházku před závěrečným seběhem, abych si ho pak pořádně vychutnal. No byla to nádhera. V cíli jsem byl asi o dvacet sekund dřív než loni, takže dobrý. Stejně si ale nedovedu vysvětlit, že poprvý jsem to tady běžel za 17:43, protože od tý doby se mi tady nedaří se k 18 minutám ani přiblížit. No asi se budu muset příště pořádně namotivovat a pěkně do toho šlápnout.
Bohužel jsem letos řídil, takže kombinaci pivo-guláš jsem musel vyměnit za limo-guláš, ale i tak dobrý. Celá naše výjezdní běžecká skupina se pak dala spokojená na cestu k domovu oddávat se dalším letním radovánkám.

Výsledky jsou tady.
Pár fotek je na tady.

pondělí 7. července 2008

Gumový progres

Ve svém plaveckém tréninku jsem se dostal před časem do jisté fáze stagnace. Byl jsem sice schopen odplavat hodinový trénink bez přestávek, ale zhruba po půl hodině mi začaly rapidně docházet síly v rukou. S tím pak samozřejmě šla do kopru i technika plavání a závěry v bazénu byly jen takovým plácáním se snahou moc se nenalokat. Jedno bylo jasné, musím dostat nějak sílu do rukou a ramen. Problém byl v tom, že držím v silné nelibě všemožné posilovny a fitness centra. Prostě mě ty lidi co tam choděj přijdou většinou nějaký divný a navíc se mi nechtělo pravidelně někam chodit a platit za to nemalý peníze. Byl jsem si jistej, že musí existovat něco, co budu moct v klidu provozovat doma podle toho, jak budu mít čas a chuť. Když jsem si na začátku svého plavání, kdy jsem ještě neuplaval ani stovku kraulem, pročítal zdroje na internetu, tak se tam zmiňovali, že je možné trénovat na suchu s gumama. No jo, to se lehce napíše, ale praxe je trochu složitější. Tak za prvé, jak takový správný tréninkový gumy vlastně vypadaj. Nechal jsem se inspirovat aerobikem, protože tam taky používaj různý gumy a navštívil jsem sportovní prodejnu. Tenkejch a širokejch gum tam měli velkej výběr v nejrůznějších barvách podle tuhosti. Moc se mi to nezdálo, protože jsem si moc nedovedl představit, jak s tím trénovat a taky mi přišly ty gumy nějaký drahý. Ale nebylo zbytí, šel jsem do toho. Když jsem měl gumy a tušil jsem, že tahat by se měly v předklonu s napnutými dlaněmi, tak jsem si to párkrát zkusil. No byla to teda bída a bylo mi jasný, že tudy cesta rozhodně nevede. Takže fitness gumy šli do skříně a já zase na internet.


Tak tohle není to pravý ořechový.


Po chvíli hledání jsem načerpal další know how a zjistil jsem, že tréninkový gumy se prodávaj třeba na eshopu od eTriatlonu. Stejně jsem se ke klukům chystal na doplnění triatlonovýho vybavení, tak jsem si tam hned jeden exemplář tohohle tréninkovýho náčiní pořídil. Docela mě překvapilo, jak to vypadá. Prostě takový gumy, co se s tím na autě přidělává náklad k zahrádce. No ale patřičně delší. Když už jsem tam byl, tak jsem poprosil o praktickou ukázku jak se na lopatu sedá a vybaven teoretickými i praktickými vědomostmi jsem se doma vrhnul do tréninku. Ještě předtím jsem si ale trochu upravil konce gum, aby se do nich dala dobře zapřít dlaň. Zkrátka jsem na každej konec přidělal kus hadice a bylo vymalováno.


To tohle už je jiný kafe.


Začal jsem trénovat 4x týdně tři série po 100 tazích (50 střídavě každou rukou). Je třeba tahy provádět dynamicky v celém rozsahu, což bylo to hlavní, co mi při ukázce Radek kladl na srdce. Už po dvou týdnech se dostavil z mého pohledu neuvěřitelný progres. Byl jsem schopnej odtrénovat celou hodinu aniž by mi výrazně docházely síly. Na konci jsem zabíral stále pěkně silově a dynamicky a to hned byly jinačí zážitky z plavání. Po čtyřech týdnech se mi samozřejmě se zlepšením síly patřičně zlepšila i technika. Škoda, že teď jsem nejvíc limitovanej tím, že po nějaký době to už nestíhám udejchat na každou třetí a musím zvolnit abych to rozdejchal. Holt budu muset najít na to dejchání ještě nějakou fintu. Teď už tahám v pohodě pět sérií po 100 a občas zařadím i nějaké inovace aby to nebylo tak nudný.


Detail úchopů.


Ale pozor, chce to trochu disciplíny a výdrž. Je potřeba trénovat pravidelně a aspoň 3x týdně. Minulé dva týdny jsem to trochu flákal a hned to bylo v bazénu znát, takže zpět ke strojům a pilně makat. Bohužel přesně nevím, o kolik jsem se zlepšil třeba na dvoustovku, protože si pokaždý zapomenu hodinky, ale bude to dost. Takže ruce už by byly dobrý, teď přijdou na řadu nohy při plavání s destičkou, což je teď moje největší plavecká slabina. Nějak se mi prostě furt nedaří sesynchronizovat ruce s nohama. Ale ono se to časem podá.

Sokolský triatlon 2008 - Lysá nad Labem

Kdo by nejel na triatlon, který se koná ve vedlejším městě. Samozřejmě jsem si Sokolský triatlon v Lysé nemohl nechat ujít a chtěl jsem si ho pořádně užít. V posledních dnech o sobě dávalo sluníčko pekelně vědět a tak jsem kvitoval, že začátek je už v 8:30. No jo, jenže to bylo jen zahájení závodu, do vody jsme pak skákali až v deset, takže přesně v době, kdy se teplota začínala dostávat zase do obrátek. Tenhle triatlonový závod je co se týče počtu závodníků poněkud chudší, což ale dostatečně nahradí jejich kvalita, o čemž jsem měl možnost dostatečně se přesvědčit v průběhu klání. Možná by neškodilo, kdyby sokolové svůj závod trochu zapropagovali a nalákali tak o něco víc závodníků. Kapacita depa je totiž rozhodně dostatečná a těch pár bot v depu pak vypadá trochu opuštěně. Spoléhat se totiž jen na historii a jakousi samopropagaci jednadvacátého ročníku asi nestačí a umístění propozic na některé triatlonové servery by určitě pomohlo.

První depo bylo tentohrát horizontální.

Po rychlé registraci proběhla stejně rychlá rozprava a závodníci se po vlastní ose vydali do Ostré, kde se na jezeře schylovalo k první disciplíně. Takže boty a čepici jsem nechal v depu v Lysé a pro přesun jsem využil služeb našeho sněhuláka (v motoristické hantýrce označení „sněhulák“ patří felicii ve sněhobílém provedení :-) ). Na pořadu byla kilometrová distance, což by neměl bejt problém. Voda byla jako kafe a lidí na startu málo, takže odpadlo úvodní maso a hned od startu jsem se mohl pokoušet o kraul. Celkem to šlo. Začal jsem zvolna pádlovat, prsa jsem používal jen ke korekci směru a trať příjemně ubíhala. To, že chvíli po startu byla většina závodníků daleko přede mnou mě teda trošku překvapilo, ale užíval jsem si kraul a to bylo hlavní. Ke konci jsem to už standardně nemohl udejchat, takže posledních sto metrů byly prsama, ale zato intenzivně. Z vody jsem lezl celkem v pohodě a hlavně bez náběhu na křeče. V depu už byly jen čtyři kola, takže najít to svoje tentokrát nebyla žádná věda. Věděl jsem, že nedaleko přede mnou odjížděli dva závodníci a tak jsem měl v plánu je sjet a pěkně se s nima povozit.

Hurá, kdo tam bude první.

Hnedka po výjezdu z Ostré jsem je viděl takových sedm nebo osm set metrů přede mnou. Pokaždé když někoho vidím před sebou, tak mě adrenalin žene dopředu, dokud ho nedostanu a nezakousnu. Šlápnul jsem do toho a ještě před Starou Lysou jsem je dojel. Zdálo se mi, že to teda moc nedřou, tak jsem šel před ně a hnedka jsem jim začal ujíždět. Ale ouha, začalo nepříjemně foukat a prát se dalších dvacet kilometrů s nepříjemným větrem sám se mi moc nechtělo, protože by to stejně asi k ničemu nebylo.

Poslední zatáčka před depem.

Tak jsem na ně zase počkal a pokračovali jsme ve třech, což bylo rozhodně zábavnější. Docela jsme to i rozjeli a průměr začal lízt nahoru. Spekuloval jsem s tím, že to budou třeba horší běžci než já, a podaří se mi jim pak frnknout. Před Lysou jsme toho třetího nějak utrhli a do depa dojížděl s menší dírou. Druhé depo v Lysé u sokolovny proběhlo bez komplikací a vyrazili jsme zdolávat posledních sedm kilometrů. Trošku mě překvapilo, že ten třetí co přijel za námi najednou vybíhá stejně jako my, ale asi dobrej depař. Byl jsem zvědavej, co oba soupeři předvedou na běhu, kdy se první půlku téměř neustále stoupá aby se pak od občerstvovačky do cíle příjemně klesalo. No nenechali mě ani chvíli na pochybách zda s nimi udržím krok a pořádně si zazávodíme. Hned v prvním stoupáku se mi utrhli a mizeli v dálce. Za Lysou se běželo po polních cestách, které se však proměnili v pískové brouzdaliště a běžet v tom bylo teda fakt výživný a demoralizující. Soupeři byli fuč, tak jsem to už moc nehrotil a na pekelnym sluníčku nasadil občas chůzi, abych se trochu vydejchal, protože dehydratace o sobě dávala vědět. Z kopce to už pak šlo dobře a cíl se rychle blížil.

Tu zmrzlinu bych bral taky, ale holt až za chvíli.

V cíli jsem zjistil, že mi oba nadělili kolem minuty a tak jsem si říkal, že kdybych ke konci na tom kole trochu zamakal a ujel jim, tak by mi to možná na ten běh stačilo, ale znáte to „Kdyby byly v pr.... ryby, ...“. Takže příště žádný taktizování a rvát to od začátku do konce.
Celkově musím tenhle závod zhodnotit velmi pozitivně. V téměř rodinné atmosféře jsme si pěkně zazávodili a přivodili si příjemnou žízeň. Co s ní, to už každej věděl.

Výsledky zde.
Fotogalerie organizátorů zde.

čtvrtek 26. června 2008

Strahovské deja vu.

Tak jsem měl včera večer velkou radost, že jsem ráno udělal správnou volbu, která se plně projevila až večer. Ráno jsem se totiž rozhodoval, jestli jít večer na Strahov na Běh olympijského dne (BOH) a pak do hospody slavit kamarádovi státnice, nebo rovnou do hospody a slavit o to dýl. BOH se už několik let vyznačuje tím, že při závodu panuje pro mě nesnesitelný vedro, ale zase na druhou stranu je to pěkný závod s hojnou účastí. Takže volba nebyla až tak jednoduchá. No nakonec jsem podlehl vábení toho méně sportovnějšího vnitřního Já, které mě posílalo do hospody a zvolil jsem variantu delšího slavení s tím, že BOH kvůli vedru rád oželím. Když jsem pak večer seděl v klimatizovaný hospůdce a popíjel Budvar, zaznamenal jsem, jak se najednou hrozivě setmělo a lidma venku cloumá vítr. Nestačil jsem ani dopít půllitr a spustila se prvotřídní průtrž mračen, která se nekoná každej den. Kouknul jsem na hodinky a ty ukazovaly 18:41. Takže přesně čas, kdy se na Strahově dobíhalo do cíle. Věnoval jsem běžcům na Strahově vzpomínku a pustil jsem se do dalšího zrzouna. Někde v podvědomí mě hřála myšlenka, že jsem ráno zvolil dobře. Doufám, že se na Strahově nikomu nic nestalo a pro závodníky to byl zážitek, který se bude vyprávět ještě na hodně střetnutích. Cestou domů jsem si pak vzpomněl, že před třema čtyřma rokama se taky běžel BOH, taky bylo vedro a podobná průtrž přišla taky. Naštěstí ale až hodinu po závodě. Takový lehký Deja vu.

pondělí 23. června 2008

IT Triatlon 2008 – Račice

Tohle triatlonové dostaveníčko zaměstnanců IT firem nebo lidí s těmito firmami spřízněnými jsem postavil do role předprázdninového triatlonového vrcholu. Vzhledem k tomu, že ze startovní listiny jsou vyloučeni účastníci českého poháru, tak by měla být konkurence zredukována na přijatelnou míru a umístění v popředí startovního pole nebo aspoň na jeho dohled by neměl být až takový problém. Podle výsledků z loňska jsem si troufal na první třicítku a kdyby všechno vyšlo perfektně tak umístění kolem dvacítky by taky nebylo marné. No pojďme se podívat jak to tedy nakonec dopadlo.
Do Račic jsme po malém bloudění ve Štětí dorazili víc jak dvě hodiny před startem, tak jsme věnovali trochu času prohlídce veslařského kanálu spolu s okolím a zázemím. Mile mě překvapilo, jak tam bylo čisto a uklizeno a vůbec to všechno vypadalo skutečně udržovaně. To se to bude závodit. Registrace díky včasnému příjezdu proběhla v klidu, jen lidi u registrace mě poslali na záchod, který byl jaksi zamčený, ale rychlý operativní zásah s přesunem do tamní restaurace věc zachránil :-). Ve startovní tašce byl měřící čip, takže časomíra bude kvalitní. Tedy aspoň doufám, jak to tak v IT firmách chodí, ne vždycky všechno funguje stoprocentně ;-). Dal jsem dohromady kolo, poladil trochu brzdy, protože špatně doléhaly špalky na ráfky a šel jsem se projet kolem kanálu, kde vedl pětikilometrový okruh, který se v cyklistické časti pojede čtyřikrát. Slibována byla absolutní rovina s pěkným asfaltem a tak se i stalo. Jen tu a tam byla v asfaltu menší díra, ty ale byly vzorně označeny a byly vidět zdálky. Před hlavním závodem probíhal závod dětí, tak jsem se ještě stačil kouknout, jak zarputile mezi sebou děti bojují a šel jsem si balit věci do depa.
Všechno jsem měl už natrénováno z Orlíku, takže příprava proběhla rychle. Šel jsem to všechno pěkně šoupnout do depa.

Pěkně nahuštěný depo.

Depo bylo tvořeno jednou takovou dlouhatánskou trubkou, na které měl každý závodník svojí pozici. Nicméně pozice byly pěkně nahuštěné, takže moc místa tam nebylo. Všechno jsem vyskládal do pohotovostní polohy, znova překontroloval, zda je tam všechno a šel pokecat s ostatními účastníky co jsem znal. Samozřejmě s lidma od nás z práce, ale i s bývalými kolegy a známými z jiných firem. Bylo jich tam docela dost. Před startem proběhla krátká rozprava, kde ale toho k vyjasňování moc nebylo, protože všechno bylo jasné už předem.
Moc se neotálelo a start se blížil. Skočil jsem teda do vody a trochu se rozplaval. No říkat, že voda byla teplá by byla pěkná troufalost. Orlík byl rozhodně teplejší, ale po chvíli mi to už ani nepřišlo, tak snad nebude problém. Startovalo se z vody, takže jsem se poučen z Maxideku snažil zaujmout pozici v předních liniích. To se mi celkem dařilo, ale šlapat vodu v obležení ostatních lidí moc nešlo a tak jsem si přál ať už rychle vyrazíme nebo se nalokám ještě před startem. Zrovna když jsem si říkal, že jsem se nepříjemně prošlapal někam do prostředka, tak bylo odstartováno. Takže mě bohužel čekalo klasické maso. No nedalo se nic dělat. Takže z kraje kraul. Před obličejem se mi míhaly nohy nebezpečně blízko a čekal jsem, že ji každou chvíli koupím. Prsaři do mě kopali a plácali a nepomohlo ani zvýšené plavecké úsilí. Prostě nebylo kudy dopředu. Po pár desítkách metrů jsem se rozhodl nahodit prsa a nějak zamanévrovat. Byl jsem rozhodnut neuhnout ani o píď a pár ran jsem taky rozdal, tím se omlouvám spoluplavcům, ale boj je boj. Trochu volnějc bylo až za první bójkou, takže zase kraul ale nebylo to ono, protože díky prsařskému boji jsem byl hrozně zadejchanej a nevydržel jsem na každej třetí nádech, ale jel jsem na každej druhej, takže nic moc. Zase jsem se dostal do chumlu, takže konec kraula a prsa až do konce. Na molo jsem vylejzal pěkně zadejchanej a při výběhu po molu do depa jsem zacítil tahání v lýtkách. To se asi ozývaly ty večerní piva spolu s nočním pocením a špatným spánkem. V kombinaci se studenou vodou jsem měl zaděláno na pěkný křeče. Ale nemělo cenu nad tím dumat a hurá do depa na kolo.

Tak a pryč z vody, kolo se už nemůže dočkat.

Do depa jsem vběhnul asi až moc razantně, protože jsem přeběhnul svojí pozici a ve změti kol jsem to svoje zaboha nemohl najít. Lítal jsem tam a sem a furt nic. Nadával jsem, až mě konečně napadlo nehledat kolo vizuálně ale podle očíslovaných pozic. No přeběhnul jsem to asi tak o dvacet kol. To nám to pěkně začíná. Víc jak minuta zbytečně ztracená šaškováním v depu. Jak jsem našel kolo, tak pak to šlo rychle. Ponožky, tretry, helma, brýle, rukavice, číslo a už jsem mazal s gelem a kolem v ruce na trať. Rozjel jsem to na šestatřicet a nacpal jsem do sebe gel. Zapil jsem to a začal jsem do toho šlapat. Jelo to fakt rychle. S větříkem v zádech kolem 41km/h a proti větříku 37. Hákování nepřipadalo v úvahu, protože jsem stále někoho předjížděl. Všechny zatáčky byly pravoúhlé, tak byl občas problém se do nich v té rychlosti poskládat, ale nakonec to vždycky dobře dopadlo. Zrovna když jsem si liboval, jak si to kalím přes 40, tak se kolem mě prohnala vedoucí skupinka asi tak 48. To byl hukot. Poslední dvě kola se za mě někdo háknul a byl to takovej držák, že jsem ho nedokázal setřást ani zvýšeným úsilím. Byl ale tak slušnej, že mě pustil aspoň prvního do depa a pak už jsem ho neviděl. Už na kole, jak jsem šel ze sedla, tak jsem cítil číhající křeče do lýtek, takže jsem čekal co to udělá při běhu. Před depem jsem teda šel ze sedla a protahoval jsem lýtka, protože jsem čekal problémy.

Na tacháku 40, to to odsejpá.

Druhé depo bylo naprosto bez problémů a ani jsem nesundaval cyklorukavice, protože by to bylo zbytečné zdržení. Horší bylo to, že po pár metrech se mi kously křeče do lýtek. Běžel jsem po patách ale nešlo to. Takže ke stožáru a protahovat. Další půl minuta fuč. Naštěstí kolem mě v tu dobu byli samí horší běžci, takže jsem je rychle doběhl a vydal se stíhat další. Křeče povolily a dařilo se mi postupně zrychlovat. Bral jsem další a další lidi. Už skoro nebylo koho v dosahu předbíhat, až v povzdálí jsem viděl dvě holky, jak pěkně tuhnou, zrovna to bylo kousek po občerstvovačce, tak jsem do toho ještě šlápnul a společně s několika hodně tuhnoucíma běžcema jsem je nechal kousek před cílem za sebou.

Finiš. Další stanice Gulášová.

V cíli na nás už čekalo finišerské tričko a hlavně pivo a guláš. Oboje mi přišlo náramně vhod. Po skončení závodu ještě zahrál Ivan Hlas a jakmile byli vyhlášeni vítězové, tak jsme se vydali domů. Cestu jsme si ještě zpestřili trochu větším blouděním za Mělníkem, ale aspoň jsme se pokochali přírodou.

Firemní spolubojovníci.

Podle výsledků jsem skončil 40 ze 145 včetně holek a příchozích a 38 mezi IT. Bylo to teda trošku za očekáváním, ale na druhou stranu se letos sjela lepší konkurence. Když k tomu připočtu ty křeče a tajtrdlikování v depu po plavání, tak jsem celkem spokojenej.
A co pro příště? Každopádně musím něco udělat s tím masakrem v plavání. To pak nemá skoro cenu trénovat kraula jak blázen, když pak stejně kvůli davu nemůžu kraul použít. Asi to bude chtít natrénovat nějaké rychlé starty abych se aspoň trochu odpoutal a pak to snad už bude lepší. Trochu mě znervózňovaly ty křeče, ale jindy s tím problémy nemám, tak to snad byla jen ojedinělá situace. Každopádně si pro jistotu pořídím solné tablety a budu poctivě protahovat.Už se zase nemůžu dočkat, až si to na Mácháči nebo dřív zopakuju.

Výsledky jsou zde
Celá fotogalerie je zde

úterý 17. června 2008

Maxidek Triatlon Orlík 2008

Hurá, hurá, tak už je ze mě triatlonista. Tedy alespoň v tom smyslu, že jsem zmáknul první triatlonový závod mojí začínající „tri-kariery“. Pro svojí triatlonovou premiéru jsem si vybral Maxidek Triatlon Orlík v jehož organizaci je zapojen eTriatlon.cz. Nejedná se o klasický triatlon, ale spíš o xterru, protože se jede na horákovi a běhá se po asfaltu, ale zato nahoru a dolu. Distance jsou to 750m/20km/5km, takže nic co bych neměl v pohodě zvládnout.
Do Štědronína jsme vyrazili hned z rána, aby byl čas všechno prozkoumat a hlavně, abysme tam nemuseli zmatkovat a trapčit jako správný začátečníci. Díky dřívější přihlášce přes web proběhla registrace hladce a tak jsme se šli vybaveni startovní taškou s prďáckou žlutou plaveckou čepkou ubytovat a trochu zarelaxovat. Hodinu před závodem jsem si připravil všechno co si chci dát do depa. Pro jistotu jsem to ještě třikrát zkontroloval, přeci jen v tom ještě nemám tu správnou praxi a nerad bych na něco zapomněl, a šup s tím vším zároveň s kolem do střeženého prostoru. Kolem mě se různě rozjížděli a rozbíhali závodníci, což mě pro tentokrát nechávalo chladným, protože dneska jsem přijel hlavně okouknout jak to chodí a ne trhat nějaký rekordy.
Rozprava proběhla rychle a věcně. Hned po ní se šlo na pláž na start. Přeci jen se mi nechtělo plavat úplně bez rozcvičení, tak jsem aspoň ve vodě udělal pár temp abych se trošku rozdýchal. Voda byla tak akorát, takže umrznutí nehrozilo. Deset minut před námi startovaly holky, kterých bylo v porovnání s běžeckýma závodama nezvykle hodně. Asi je víc triatlonistek než běžkyň. Holek bylo na startu hned třicet. Jak jsme se tak chystali na start my, sledoval jsem, že zhruba polovina lidí má neopren. Kupovat si neopren kvůli krátkému triatlonu tedy zatím nebudu, ale až dojde na minimálně half ironmanovské tratě, tak to je jasná koupě a není o čem spekulovat.
Start plavání byl klasický chaos a mazec. Skákal jsem do vody v poslední třetině, protože jsem nevěděl, kam se se svojí výkonností zařadit. Nasadil jsem kraul a celkem mi to plavalo. Jenže během chvíle jsem doplaval blok prsařů a nemohl jsem se přes ně dostat. Nasadil jsem teda prsa a nějak se přes ně probil. Opět kraul a po chvíli zase doplavaní prsaři. Takže zase prsa a probíjení se. Někde za půlkou už to bylo celkem roztažený, takže jsem jel chvíli kraula, ale z toho probíjení jsem byl hrozně zadejchanej, tak zbytek jsem už dojel prsama. Tohle teda budu muset pro příště rozhodně vylepšit a prostě se kraulem mezi těma lidma nějak prodrat, protože ty prsa hrozně zdržujou a na kole po nich bolej nohy. Z vody jsem lezl na konci druhé třetiny startovního pole, ale rezervy tam byly značný.


Uf, konečně venku z vody. Teď už to bude jen lepší.

K depu se běželo do pěknýho kopce, chvíli běh a chvíli chůze, jinak to nešlo. První depo proběhlo v klidu a bez komplikací. Ponožky jsem nazul rychle, stejně tak tretry, brejle a přilbu. Natlačil jsem do sebe gel a vyrazil jsem. Docela mě potěšilo, že v depu bylo ještě dost kol, takže mi bylo jasný, že teď se už budu posouvat jen dopředu, protože nejslabší disciplínu mám za sebou.Kolo bylo celkem pěkný, středně náročný. Trať byla místy lehce bahnitá, místy mokrá a tam to teda moc nejelo. Tam jstem to spíš rval silou než frekvencí a to dost ubíralo síly v nohou. Naštěstí se povrch furt střídal a rovinky střídaly kopce a sjezdy, takže to ubíhalo svižně. Makal jsem jak šroub a postupně jsem začal předjíždět nějaké závodníky. Bohužel ale většinou holky. Taky nebyl moc čas na pití z láhve, protože terén to moc nedovoloval. Sám sebe jsem udivoval, jak odvážně jsem jezdil ve sjezdech, to bych si při normální vyjížďce netrouf. Bahno lítalo a šutry odletovaly. Hlavně jsem se bál, abych nechytil nějakej defekt, protože to bych byl v hajzlu. Pumpičku jsem sice měl, ale s mojí šikovností by mi to asi moc nepomohlo. Důležitý bylo, že mě snad nikdo nepředjel a já jich předjel hned několik. Tachometr mi ukazoval 17,75, takže 20km to asi nebylo, ale i tak to stačilo. Čas kola byl někde v půlce. To mě zaskočilo, protože jsem si říkal, že jsem teda docela makal. No jak je vidět, tak ostatní makali taky.

Konec kola. Pěkně vyšťavenej, ale nažhavenej na běh.

Druhý depo bylo ještě lepší než to první. Přilba a tretry dolů, běžecký boty nazout, dososnout zbytek gelu a pořádně se napít před během. Brejle jsem měl zasraný z kola tak hrozně, že ke konci jsem skoro nic neviděl, takže brejle na běh tentokrát nebrat. Pak už nezbývalo nic jiného než se vydat na pět kilometrů náročného běhu.

Depo. Žádný velký caviky a pryč z něj.

Běžely se tři a půl kola, kde byl v každém kole nechutný výběh a poté táhlý seběh okořeněný několika rovinkama. No trasa by si klidně mohla co do profilu zadat s kdejakým během v Krčáku. Bohužel na kole jsem se celkem vydal, takže mi to moc neběželo. Nohy jsem měl tuhý, ale přechod z kola na běh mi trval asi jen pět set metrů, takže to šlo rychle. V prvním stoupání se mi chtěly zakousnout křeče do lýtek, takže pak už jsem to neriskoval a do kopce šel. Vedro bylo totiž velký a únava rychle stoupala. I tak se mi podařilo pár lidí předběhnout a opět, co si aspoň pamatuju, se nikomu nepodařilo předběhnout mě. Každopádně s běžeckým výkonem, jako s mojí nejsilnější disciplínou, jsem nebyl moc spokojen.

A hurá do cíle. Melouny a pití už čeká.

Ale to už tady byl cíl a v něm 57 místo z 91 chlapů a hlavně obrovské množství nabytých zkušeností. Občerstvení v cíli v podobě melounů a banánů přišlo vhod a příjemně osvěžily.
A jaké si beru poučení pro příště?

  • Plavání: Skákat do vody aspoň někde v půlce a zvýšeným úsilím zkraje uplavat lidem co plavou prsama, protože přes ně to jde ztuha.
  • Kolo: Jezdit víc frekvenčně a pořádně pít, aby to pak nescházelo při běhu.
  • Běh: Tady snad není nic zlepšovat. Naběháno mám hodně, takže to chce do toho příště pořádně šlápnout a ono to půjde.

Večer ještě proběhlo vyhlášení výsledků spolu s konzumací prasete a pití piva. To bylo příjemný zpestření oproti běžeckejm závodům. Zároveň k tomu hrál jakejsi DJ z rádia a jeho výběr hitů byl pro široké masy, takže odstrašující směsice. Dal jsem si tři orosený a byl jsem zralej na postel, takže jsem to neprotahoval a šel jsem spát. Musím konstatovat, že triatlonisti mají mezi sebou utvořenou takovou jaksi větší komunitu, než běžci. Asi to bude tím, že ty závody jsou vždycky na celej den nebo víkend a tak se dobře navazujou kontakty.

Sobotní závod jsme spojili s nedělním průzkumem okolních památek (zámek Orlík, hradiště Zvíkov a přilehlé restaurace), takže se jednalo o moc pěkný sportovně turistický víkend, který si určitě ještě několikrát zopakujem.

Výsledky zde

středa 4. června 2008

Houšťka - třetí seance 2008

V neděli hned po závodech v Poděbradech jsem vyrazil na tradiční oblastní přebor družstev na atleťák do Houšťky ve Staré Boleslavi. To je takový příjemný atletický meeting, kde se nehraje na věkové kategorie, všichni soutěží se všemi co se věku týče, takže se lehce stane, že v rozběhu na 400 metrů běžíte s malým klukem stejně jako se statným veteránem. Paleta disciplín je široká od všech vrhů a hodů čímkoliv, přes skoky nahoru i dopředu, sprinty, až po vytrvalecké běhy. Aby člověk mohl závodit, tak nemusí být nikde registrován a stačí se jen dohodnout s vedoucím nějakého oddílu, že za ně bude soutěžit a už to jede. Přebor se skládá ze šesti kol, čtyři jsou před prázdninami a dvě potom v září. Já už mám takovou osvědčenou konfiguraci, kdy začínám dlouhou tratí, buď se běží pětka nebo trojka, pak si střihnu čtyřstovku, kdy na mě pravidelně v cílové rovince útočí křeče do lýtek a já se jim snažím utéct a nakonec jen tak pro srandu házím oštěpem.
Před čtrnácti dny nám počasí vůbec nepřálo a kvůli vytrvalému dešti byly všechny disciplíny zrušeny a odběhly se jen stovky a operativně zařazená patnáctistovka. Patnáctistovku jsem naposled běhal na základce a tak jsem byl zvědavej, co to udělá. No, nakonec to bylo celkem dobrý, když vezmu v úvahu, že jsem byl v podstatě nemocný a muselo se běhat až ve druhé dráze, protože první byla kompletně po kotníky pod vodou, tak průměr pod čtyři minuty na kilometr není k zahození.

Čvachtá to, čvachtá

Zato v neděli se sluníčko rozhodlo, že na nás šetřit nebude a dávalo o sobě vědět už od rána. Na programu byla tentokrát pětka a netradičně třístovka. Pětku jsem stále bral jako příjemný trénink a rozběhání po nemoci, takže jsem vyrazil rozumě a s klidem jsem doběhnul za 23:41 do cíle, což bylo v tom vedru tak akorát. Stejně jsem pak musel vypít litr a půl ionťáku, abych pořádně doplnil tekutiny. Zato na třístovku jsem se těšil, protože po té pětce to bylo tak akorát, neboť při čtyřstovce mě vždycky ke konci berou křeče a tak těch sto metrů míň bude hodně příjemných. Na startu se mi nepochopitelně podařilo ulít start, takže jsme museli startovat dvakrát, čímž se spolusprinterům z rozběhu omlouvám, ale že se to stane i někdy příště vyloučit nemůžu :-). No, stane se. Makal jsem jak čert, ale pětka v nohách byla znát a nohy moc nešly. I tak jsem se dostal na 50s a pořádnej kyslíkovej dluh. Nakonec se házelo oštěpem, kde jsem hodil standardních 25,7 metrů. Protože byl zrovna den dětí, tak celý náš oddíl dobrovolných atletů vyrazil na zaslouženou zmrzlinu.
Příště je na programu trojka, tak se pokusím zase atakovat průměr 4 minuty/km a uvidíme jak to půjde.

Mladí sprinteři

Odpoledne jsme toho ještě neměli dost a vyrazili jsme na lehčí výklus podél Labe, ale černé mraky, které se rychle stahovaly dávaly tušit, že našemu klusání bude brzo konec. Taky že jo, doběhli jsme do Toušeně a průtrž mračen s kroupama nás uvěznila v Toušeni na hřišti, kde jsme se schovali pod střechu. Počkali jsme až to z nejhoršího přejde a za mírného deště jsme vyrazili domů. Bohužel kaluže byly přes celou cestu, takže nebylo zbytí a běh jsme si zpestřili několika brodícíma vložkama. Aspoň se nám pěkně vypraly boty a zase vypadají jako nové. Doma hned horkej čaj s medem a plánování ladění na můj premiérový triatlon v sobotu 7.6. na Orlíku. Samozřejmě se už nemůžu dočkat.

Ještě mladší sprinteři

Pětka na dráze, pouhých 12,5 kol


V pozadí vrhači

Výsledky jsou zde.

úterý 3. června 2008

Poděbrady - pekelně horká minerálka

Letošní Velká cena Poděbradky byla už moje čtvrtá v pořadí a musím říct, že tenhle závod začínám mít čím dál tím míň rád. Ne snad kvůli tomu, že by byl špatně organizovaný, to tedy ani náhodou. Organizátory musím pochválit. Registrace jde svižně, trať je pěkně značená, kilometrovníky jsou nepřehlédnutelné, lázeňská kolonáda tomu dává správný hogo fogo kolorit, časomíra na čipy, v cíli dostatek občerstvení dokonce i něco k zakousnutí, vyhlášení vítězů se nijak neprotahuje, výsledky jsou rychle k dispozici, každý dostane účastnické tričko a nakonec je ještě tombola aby měli radost i ti, co neskončili v popředí výsledkové listiny. Co ale na tenhle závod už několik let opravdu nevychází je pro mě únosné počasí. Z minulých let si pamatuju, že obvykle těsně před závodem nebo v noci sprchlo a v den závodu bylo už dopoledne pekelný vedro, což v kombinaci s mokrým podkladem vytvářelo nádherný dojem prádelny, kdy už na startu byli všichni zpocení jako by právě doběhli. No a letos to samý, ale pro změnu bez toho deště.
Poté co jsem v pátek ukončil doléčení nachlazení, kdy jsem týden vůbec netrénoval a jen jsem se vykrmoval, jsem ještě v poledne skočil do bazénu a večer lehce potrénoval na silničce a pak 8km lehkého běhu. Sliboval jsem si od toho, že se mi pěkně v těle rozproudí energie a v sobotu to poběží samo. No, energii jsem rozproudil což o to, ale ona se přes noc někam ztratila a už při rozklusávání jsem věděl, že to bude dneska hustý. Ale protože jsem to bral stejně jako tréninkový závod na nastartování a žádný závratný čas jsem nečekal, tak jsem byl v klidu. Na startu mě trochu překvapilo, že tam nebyl skoro nikdo známej, tedy kromě špičky, co se popere o bednu. Asi měli rozum a seděli ve stínu u pivka. Účast kolem devadesáti lidí ale byla sympatická a tak jsme šli na to.
Od startu jsem nasadil skutečně vyklusávací tempo a první kilometr za 4:31 byl dobrý začátek. Druhý za 4:50 už dával tušit, že to bude na prd a když jsem pak nebyl schopen běžet ani po 5:00/km, tak jsem začal zvažovat ukončení mého snažení. Energie byla fuč, nohy jsem měl těžký a v tom vedru jsem to ještě ke všemu nějak nemohl udýchat. Takže jsem to na pátém km zabalil a šel jsem sledovat špičku. Ve předu běžel nějaký Francouz, který měl ovšem arabské jméno a běžel tak, až mi oči přecházeli. Tak lehce a rychle, že to vypadalo úžasně. Za ním s velkým odstupem Jirka Miler a Miloš Smrčka. Ti taky běželi pěkně, ale na prvního neměli a v cíli zaostali o dvě minuty.


Tady to ještě šlo, ale za chvíli ...


No, takže to dopadlo, jak se dalo po týdnu netrénování a po lehké nemoci čekat. Ale aspoň jsem si pěkně zatrénoval a rozběhal jsem se, protože hned druhý den jsem jel do Houštky na atleťák běhat pětku a čtvrtku.
Na startu jsem měl dojem, že jsem zahlídl Běhajícího podpantoflového manžela, ale nebyl jsem si úplně jistej a tak jsem se ostýchal se zdravicí. No podle výsledků to byl on, tak příště už to bude lepší, omlouvám se.


P.S. Tenhle závod je ještě zajímavý tím, že hned druhý den se jede v Poděbradech český pohár v triatlonu, takže se občas desítky účastní i triatlonisté, takže má člověk trochu srovnání, jak rychle jim to běhá. No a druhý den se může jít člověk podívat na triatlety v plné akci.

neděle 25. května 2008

Good Times Bad Times

Pro název dnešního spotu jsem si vypůjčil název písničky od Led Zeppelin, protože jak určitě všichni víte, všechno v životě se pohybuje po sinusoidách a tak je člověk chvíli nahoře a je mu hej a chvíli zase dole a není mu hej. To proto, aby si pak o to víc vážil toho, až mu zase hej je. Mě bylo hej na přelomu dubna a května, to jsem měl formu jak víno a závody jsem sekal jak na běžícím pásu. Pak na mě zaútočilo nachlazení spolu s nějakým mikro ksindlem, vyřadilo mě to z PIMu a trvá to už tři týdny a furt nejsem fit. A to mě teda fakt nebaví, protože nemůžu trénovat což mě baví moc. Do našeho (nebo tedy spíš zahraničního) farmaceutického průmyslu jsem za poslední týdny zainvestoval skutečně kvalitně a očekával jsem, že po týdnu budu standardně fit a budu vesele pokračovat v přípravě na červnové triatlony. Ale hlavně kvůli mojí nedočkavosti jsem byl okolnostmi dotlačen ke stavu, kdy jsem se rozhodl týden vynechat jakékoliv sportování a trénování abych konečně doléčil ten vleklý kašel a nachlazení. Jsem totiž pěknej trumbera a místo toho, abych dal na mnohé rady odborníků a odpustil si veškeré fyzické námahy už dřív, tak jsem vždycky, co jsem se už cítil trochu líp, skočil na kolo, nebo nazul boty a hurá trénovat. Další oblíbenou taškařicí bylo ráchání se v bazénu, což krátkodobě bylo dobrý, ale už po pár hodinách se ukázalo, zač je toho loket. O mé účasti na propršeném atletickém meetingu v Houšťce se radši ani nebudu zmiňovat. Výsledkem bylo to, že se mi hned vrátila bolest v krku a suchý kašel. Samozřejmě že to nikam nevedlo a tak jsem se v pátek rozhodl, že na to prdím a tentokrát už to pořádně doléčím.
Když už jsem si tedy naordinoval klidný týden, tak jsem si aspoň pořídil nové plavecké brýle, plaveckou čepičku a posilovací gumy, abych se pak mohl s větší vervou vrhnout zase do tréninku. Nezapomněl jsem se taky vybavit přehazovačkou na číslo a slušivou triatlonovou kombinézou od Ironman, abych do startovního pole pěkně zapadl a nevypadal jako exot už na startu. Ono bude stačit to, jak se budu plácat ve vodě hned po startu.

Co se ještě toho zdraví týče, rozhodl jsem se, že se začnu otužovat, tak jen doufám, že vytrvám a nebude mě to bavit jen prvních čtrnáct dnů. Má to prokazatelně pozitivní účinky proti útokům nachlazení. I když si ale skrytě myslím, že když se člověk několikrát pořádně vyšťaví při tréninku a oslabí si tím imunitu, tak se stejně nějakým nemocem nevyhne. Tak se aspoň snažím mít pestrou stavu a pravidelně konzumovat vitamínové doplňky.

Nakonec bych se ještě rád zmínil o jednom přednášejícím, který přednášel a zároveň cvičil na FELu psychologii. Bohužel už si nepamatuju jeho jméno, ale přesně si pamatuju, jak říkal, že si ani nepamatuje, kdy byl naposledy nemocnej. Co mě ale nejvíc dorazilo bylo to, když jsem se dozvěděl kolik mu je ve skutečnosti let. Osobně jsem mu tipoval tak o dvacet let míň. No a teď to nejdůležitější co jsem si zapamatoval a to jeho „recept“ na pevné zdraví a klidný život


Především nevytvářet si žádné stresy v práci ani v soukromém životě.
Dál se snažit vypořádat s minulostí, tedy se všemi negativními zkušenostmi.
A snažit se žít tak, aby se člověk mohl kdykoliv otočit a měl při tom čisté
svědomí a nemusel za sebou stále pálit nějaké mosty.

Pár let se o to už snažím a musím to všem vřele doporučit. Zkuste to, funguje to.

úterý 13. května 2008

Bolavá prdel, nikdy více (snad)

Tak jsem tuhle absolvoval letošní iniciační vyjížďku na horákovi. Vyrazil jsem podél Labe z Čelákovic na Přerov, Semice a Hradišťko po tamní cyklostezce. No, nazývat ten tankodrom cyklostezkou může fakt jen zarputilý lobbista za co nejširší cyklostezkovou síť. Ale já to tam mám rád, protože se tam člověk pořádně vyřádí a přední vidlice dostane co proto a má tak šanci ukázat, co v ní je. Každopádně já jsem byl zvědavej, co udělá takováhle první projížďka s mým pozadím, protože z předchozích zkušeností to nikdy nebylo to pravé ořechové a prdel to vždycky pekelně odnesla. No, podle očekávání to bylo maso i letos a zhruba po prvních dvanácti kilometrech jsem začal silně pociťovat, že sedlo si začalo vybírat svou daň. V Kersku jsem se ještě zastavil U Pramene na doplnění energie jedním zrzounem (moc dobrým) a vyrazil jsem domů. No teda zpáteční cesta bylo prvotřídní peklo a posledních zhruba deset kilometrů jsem musel jet po silnici a skoro pořád ze sedla. Říká se, že s novou sezónou je potřeba prdel pořádně otlačit a pak už je to dobrý, ale já už jsem měl vyzkoušeno, že ani po dvou stech km to moc dobrý nebylo loni ani předloni a tak další postup byl jasný – pořízení nového sedla. Musím konstatovat, že do podobných nákupů, kde výsledek není předem jasný se pouštím hrozně nerad. Kde vám taky dají otestovat sedlo a pak si ho od vás pokorně vezmou zpátky, když vám na zadek nesedne. A tak se může stát, že se vám v garáži hromadí sedla a vy stále kupujete a kupujete a ... . Já jsem to měl alespoň ulehčeno tím, že poslední dobou mi padla do oka firma Fi’zi:k, takže teď už to byla jen otázka výběru vhodného modelu. No začal jsem lehce zkoumat internet, co se tak používá nejvíc a nakonec z toho vyšlo vítězně sedlo Gobi XM k:ium. Objednal jsem ho přes internet u distributora a po menším honění se s dovážkovou službou, kdy jsme se nějak stále míjeli, mi v rukou přistála nádherná krabice s ještě nádhernějším sedlem. Zároveň se sedlem jsem si k tomu objednal i brašničku pod sedlo, které se elegantně zacvakává do integrovaného držáku v sedle (I.C.S.), takže manipulace s ní je hodně příjemná.


Fi'zi:k Gobi XM k:ium


Už jsem se nemohl dočkat, až tu nádheru otestuju. Montáž proběhla hladce a tak jsem během několika chvil už uháněl po té samé cyklostezce co při úvodním letošním počinu. Nové sedlo bylo trochu delší než to, co jsem tam měl předtím, takže to chtělo trochu poladit. Ale na třetí pokus už to bylo nastaveno k úplné spokojenosti mých nohou i mého pozadí. Co mě při první testovací jízdě mile překvapilo a co na sedle maximálně oceňuju je to, že se zadní část sedla na nerovnostech prohýbá a tlumí tak terénní nerovnosti. To byl pro mě dříve nepoznaný pocit. Může za to podle marketingových materiálů technologie Tail Flex. No byl jsem z toho moc příjemně naladěn. Testovací jízda byla dlouhá 20km kde dvě třetiny byly v terénu a třetina na silnici. A co bylo nejdůležitější, prdelní svalstvo ani kosti nedoznaly naprosto žádné újmy. Takže první pocity prostě úžasné. Další vyjížďka na padesát kilometrů jen potvrdila, že tentokrát jsem trefil do černého. Proti původnímu sedlu San Marco, co bylo na kole od výrobce, je to skutečně nebe a dudy.


Po téhle pozitivní zkušenosti jsem se rozhodl vyměnit i sedlo na silničáku, kde to taky nebylo se sedlem to pravé ořechové. Zůstal jsem věrný značce a objednal základní model Arione.


Fi'zi:k Arione


Na webu má celkem hodně pozitivních referencí, takže nebylo co řešit. Už teď se nemůžu dočkat, až dovážková služba zazvoní, a já vyrazím na silnici testovat i tohle sedlo. Snad to bude stejná trefa jako s jeho horským kolegou.

čtvrtek 8. května 2008

Letošní PIM – bohužel ne :-(

No jo, je to tak. Dneska jsem se definitivně rozhodl, že se letošního PIMu nezúčastním. Není to způsobeno zraněním nebo nedostatkem tréninku, ale po náročné přípravě z posledních několika týdnů na mě zaútočily nějaké neviditelné potvory a odsoudili mě s kvalifikací „nemocný“ jen do role pasivního diváka. Alespoň si užiju v televizi přímý přenos, i když po zkušenostech z přenosů z let minulých to možná bude celkem utrpení, protože ČT ty maratonské přenosy lehce nezvládá, což se snad letos změní. V pátek mě z ničeho nic přepadla celkem silná viróza a doteď jsem se jí nebyl schopen uspokojivě zbavit. A to jsem celý víkend ležel, potil se, ládoval se vitamíny, ovocem, zeleninou a čaj co jsem si prolil hrdlem by se dal počítat na kýble. Ještě včera jsem se byl cvičně proběhnout a šlo to dobře, jenže večer mě zase přepadl nepříjemný dráždivý kašel a tak jsem se rozhodl to nepokoušet a pořádně se doléčit. Přes den to je celkem dobrý, ale večer mě obvykle začne něco pěkně dráždit v krku a musím se hodně přemáhat, abych furt nekašlal. Nemůžu kvůli tomu ani usnout, což má na druhou stranu taky nějaké výhody, jako třeba to, že můžu v noci sledovat filmový klub a nebo hokej.
Je to holt smůla, protože jsem se letos skutečně chystal pokořit už letitý osobní rekord, neboť jarní příprava proběhla konečně po několika letech bez komplikací typu nachlazení nebo chřipka. Škoda je to dvojitá, zrovna když vodiče na 3:45:00 dělá letos Witty, se kterým jsem se už dlouho chtěl alespoň takovýmhle způsobem proběhnout. Poslední dlouhé tréninky věstily stoupající formu a tu jsem si potvrdil i na poslední zátěžové zkoušce, kdy jsem běžel ve čtvrtek Celní půlmaraton za 1:43:37 pak hned v sobotu desítku v Semicích za 44:26 a v neděli jsem to zakončil patnáctkou ze Kbel do Brandýsa nad Labem za 1:14:03, kdy jsem si testoval trošičku rychlejší maratonské tempo. Jako třešnička na dortu pak bylo velmi příjemné proběhnutí hned po závodu a po výborném guláši v cíli, kdy jsem si z Brandýsa doběhl domu do Čelákovic podél Labe což hodilo dalších osm kilometrů do sbírky.
A tady se asi stala ta největší chyba, protože takhle vyšťavenej jsem se v úterý účastnil každoroční velké párty u zákazníka, kde bylo hrozně moc lidí (čím víc lidí, tím víc bacilů) a hodně moc míchaných nápojů s ledem. Takže už tak oslabenou imunitu jsem si tím alkoholem ještě pořádně snížil a otevřel jsem těm sajrajtům malinkatejm vrata dokořán. Taky si, až teprv ve chvíli kdy na vás něco vleze, začnete všímat, jak moc lidí v tramvaji nebo vlaku chrchlá a kejchá a tím zásobudou celé okolí zásobou neřádu? A do tý doby to přecházíte tak nějak automaticky, že to k MHD patří? No každopádně tohle téma, jak se co nejlépe vyhnout nachlazením a chřipkám, ještě později rozvedu v samostatném článku jako takový menší příspěvek do diskuze související s tímto článkem Aerobního Tragéda.
Ale beru to jak to je s tím, že PIM není jediný maraton v termínovce a na podzim se nabízí hned několik zajímavých alternativ jako třeba Kladno nebo Stromovka. A možná je to dobré znamení, protože třeba bude v neděli zase třicet na sluníčku a já bych mohl třeba skončit stejně jako loni brutálně uvařenej na 33km a zbytek trasy bych se jen opékal v Libni a Karlíně na neúprosném sluníčku.
Každopádně to beru jako motivaci do přípravy na podzimní maraton, kde horkým favoritem je právě Kladno. Jednak je to v pěkném termínu a druhak jsem tam ještě nebyl a po kladných referencích jsem na ten závod hodně zvědavý a rád si ho zaběhnu.
Napsal jsem pořadatelům PIMu prosbu o převod startovného na příští rok, tak to snad vyjde a už teď můžu prohlásit: Za rok se vrátím, a budu silnější, a budu rychlejší :-).

Teď teda napnu veškerou svou přípravu na dva nebo tři triatlony, na které se chystám v červnu, a to znamená, že teď budu jezdit hodně na kole a budu hodně chodit do bazénu a běh budu brát jen jako lehké rozptýlení. No uvidíme, jak mi ta moje triatlonová premiéra v červnu vyjde, sám jsem na to hodně zvědavej.

Nakonec bych chtěl popřát všem letošním účastníkům pěkné počasí a držím jim palce, ať zaběhnou minimálně tak, jak si to v skrytu duše přejí.

úterý 6. května 2008

Ultramaratonec – zpověď nočního běžce

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych si přečetl jistě široké běžecké veřejnosti známou knížku Ultramaratonec – zpověď nočního běžce od ultramaratonce jehož jméno zní Dean Karnazes. Sice se na českém internetu objevilo několik recenzí této knihy třeba tady nebo tady, ale znáte to, dokud si to člověk sám nepřečte a nenechá na sebe dýchnout atmosféru knihy, tak jakákoliv recenze je jen šálivé světélko táhnoucí vás do bažin lenosti. Občas jsem totiž docela překvapenej, kolik lidí dá na recenze a knížku nebo film se už pak ani neobtěžují přečíst nebo shlédnout s tím, že kolem sebe do světa vytrubují fráze a názory co se dočetli v té které recenzi a které jim ten který autor lehce naservíroval.
Nebudu zde dopodrobna rozebírat osobu autora ani detailní děj knížky, první si jistě každý najde na internetu a pro to druhé si ji přeci lidé kupují a čtou, ale zaměřím se jen tak na subjektivní dojmy, které jsem z ní měl když jsem jí zrovna v tu dobu dočetl.
Po zkonzumování knihy (samozřejmě duchovním) musím konstatovat, že je to motivační prvek jak prase. Co jak prase, jako stádo prasat a nebo ještě víc. Obzvlášť první půlka knihy, kde autor popisuje jeho sportovní začátky od mládí až po absolvování závodu „100 mil západními státy“ mě tak namotivovala, že jsem si hned střihnul tři závody během čtyř dní jako přípravu na PIM. Pokud má někdo problémy s motivací, tak mu tohle dílo můžu jedině doporučit. Škoda, že jsem si to nepřečet už loni, kdy jsem trpěl ztrátou motivace naprosto brutálně. To už je ale naštěstí fuč.
Druhá půlka knížky už mi přišla lehce vlažnější a ne tak poutavě napsaná, ale i tak přiměje člověka k zamyšlení. Nemohl jsem si pomoct, ale neustále se mi do hlavy vkrádala myšlenka, proč, když už ten člověk dokázal to co dokázal, běžel všude kde běžel, tak chce stále zkoušet, kam až se dá zajít, teda spíš doběhnout, i když ho to na první pohled ničí a bolest ho provází na každém kroku. Já vím, že jsou lidi, kterým to prostě nedá a žádná meta pro ně není dostatečně vzdálená a když ji dosáhnou, už koukají po dalším ještě náročnějším experimentu. Ale na druhou stranu si říkám, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu ... . Stačí si jen vzpomenout jak skončil třeba takový Steve Fosset a další dobrodruzi.
V knížce je taky několik zajímavých skoro filozofických postřehů, které rozhodně přispěly k mému sportovnímu poučení. Ty si tam ale bude muset najít každý sám, stačí číst jen trošku pozorně.
Zrovna v době když jsem si knížku četl šla v rádiích a televizi písnička Darling od mojí oblíbené Vypsané Fixy z jejich posledního alba Fenomen. Nějakým zvláštním způsobem se mi zdálo, že se krásně doplňovala s textem knihy. Lze v ní totiž najít následující rýmy šprýmy:
  • Já mám rád hrdiny, kteří lezou po dně a v poslední chvíli se zvednou
  • Dno je dobrý na to aby sis ho prohlíd

Kdo ale zná Vypsanou Fixu, tak asi ví, že jakékoliv souznění je čistě náhodné :-).

Nakonec musím jen upozornit koupěchtivé čtenáře, že se rozhodně nejedná o ultramaratonskou kuchařku. Nedočtou se v ní tedy jak trénovat, jak se stravovat a nejsou tady ani žádné konkrétní technické poznatky. Pro takové informace budou muset holt lehce progooglovat internet.