Ultramaratonec – zpověď nočního běžce

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych si přečetl jistě široké běžecké veřejnosti známou knížku Ultramaratonec – zpověď nočního běžce od ultramaratonce jehož jméno zní Dean Karnazes. Sice se na českém internetu objevilo několik recenzí této knihy třeba tady nebo tady, ale znáte to, dokud si to člověk sám nepřečte a nenechá na sebe dýchnout atmosféru knihy, tak jakákoliv recenze je jen šálivé světélko táhnoucí vás do bažin lenosti. Občas jsem totiž docela překvapenej, kolik lidí dá na recenze a knížku nebo film se už pak ani neobtěžují přečíst nebo shlédnout s tím, že kolem sebe do světa vytrubují fráze a názory co se dočetli v té které recenzi a které jim ten který autor lehce naservíroval.
Nebudu zde dopodrobna rozebírat osobu autora ani detailní děj knížky, první si jistě každý najde na internetu a pro to druhé si ji přeci lidé kupují a čtou, ale zaměřím se jen tak na subjektivní dojmy, které jsem z ní měl když jsem jí zrovna v tu dobu dočetl.
Po zkonzumování knihy (samozřejmě duchovním) musím konstatovat, že je to motivační prvek jak prase. Co jak prase, jako stádo prasat a nebo ještě víc. Obzvlášť první půlka knihy, kde autor popisuje jeho sportovní začátky od mládí až po absolvování závodu „100 mil západními státy“ mě tak namotivovala, že jsem si hned střihnul tři závody během čtyř dní jako přípravu na PIM. Pokud má někdo problémy s motivací, tak mu tohle dílo můžu jedině doporučit. Škoda, že jsem si to nepřečet už loni, kdy jsem trpěl ztrátou motivace naprosto brutálně. To už je ale naštěstí fuč.
Druhá půlka knížky už mi přišla lehce vlažnější a ne tak poutavě napsaná, ale i tak přiměje člověka k zamyšlení. Nemohl jsem si pomoct, ale neustále se mi do hlavy vkrádala myšlenka, proč, když už ten člověk dokázal to co dokázal, běžel všude kde běžel, tak chce stále zkoušet, kam až se dá zajít, teda spíš doběhnout, i když ho to na první pohled ničí a bolest ho provází na každém kroku. Já vím, že jsou lidi, kterým to prostě nedá a žádná meta pro ně není dostatečně vzdálená a když ji dosáhnou, už koukají po dalším ještě náročnějším experimentu. Ale na druhou stranu si říkám, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu ... . Stačí si jen vzpomenout jak skončil třeba takový Steve Fosset a další dobrodruzi.
V knížce je taky několik zajímavých skoro filozofických postřehů, které rozhodně přispěly k mému sportovnímu poučení. Ty si tam ale bude muset najít každý sám, stačí číst jen trošku pozorně.
Zrovna v době když jsem si knížku četl šla v rádiích a televizi písnička Darling od mojí oblíbené Vypsané Fixy z jejich posledního alba Fenomen. Nějakým zvláštním způsobem se mi zdálo, že se krásně doplňovala s textem knihy. Lze v ní totiž najít následující rýmy šprýmy:

• Já mám rád hrdiny, kteří lezou po dně a v poslední chvíli se zvednou
• Dno je dobrý na to aby sis ho prohlíd

Kdo ale zná Vypsanou Fixu, tak asi ví, že jakékoliv souznění je čistě náhodné :-).

Nakonec musím jen upozornit koupěchtivé čtenáře, že se rozhodně nejedná o ultramaratonskou kuchařku. Nedočtou se v ní tedy jak trénovat, jak se stravovat a nejsou tady ani žádné konkrétní technické poznatky. Pro takové informace budou muset holt lehce progooglovat internet.