pátek 30. prosince 2011

Dřív než můj Polar zaklepe bačkorama

Jako správný běhonováček jsem si v roce 2004 po prostudování hromady tréninkové literatury a po nabytí úzkostného dojmu, že bez sporttesteru to prostě nepůjde, pořídil Polar S410. Tenkrát to bylo jednoduché. Kromě Polaru tady v podstatě jiná firma nebyla a tak průzkum trhu a výběr modelu nedal moc práce. Byl to držák a kromě občasné výměny baterky v hodinkách nebo v hrudním pásu s ním nebyly absolutně žádné problémy. No jo, jenže nic netrvá věčně a loni už dával najevo, že jeho dny začínají být pomalu sečteny. Samovolně se restartoval a vůbec byl takovej nepříjemně nestabilní. V servisu vyloučili problém s baterkou a provedli vědecký úkon adjustace kontaktů, jak to nazývali, a hodinky dalších pár měsíců fungovaly výrazně spolehlivěji. Jenže měsíc zpátky se zase Polar začal vzpírat. Další servisní zásah ho resuscitoval zpět na tento svět, ale už mu nevěřím ani čudlík mezi očima.

Polar S410

No a než zasvítí na displeji poslední „Good bye“ a já si pod vousy zamumlám „Král je mrtev, ať žije král“, tak bych měl už rád jasno v tom, co mě bude ukazovat číslíčka jako jeho nástupce. Ono je vůbec nejlepší ujasnit si, jaký by ten nový král měl být. Dřív jsem furt sledoval tepovku, intervaly a všechno možný a byl jsem na těch číslíčkách a grafech v počítači dost závislej. Nojo jenže to se za poslední rok a půl dost změnilo a když to občas zrovna neukazuje, tak mi je to i trochu fuk, protože stejně někam doběhnu a pak se vrátím a ty číslíčka mě už zas tak neberou. Takže z tohohle pohledu by to vypadalo na nejlevnější model, co ukazuje jen tepovku a šmitec. Ale je mi jasný, že nová hračka se spoustou novejch možností dodá mému snažení nové impulsy a bude s těma číslíčkama zase sranda. No, a protože ceny toho, co přichází v úvahu, jsou docela dost vysoký a než za něco vypláznu něco kolem sedmi palackejch, tak chci mít jistotu, že je to to pravé. Naštěstí modely v tomhle segmentu se mění jen pomalu a není to jak s mobilama, tak si myslím, že získané poznatky budou mít rozhodně vysokou trvanlivost.

Takže já si tady trochu zaspekuluju, a kdybyste měl někdo nějaké osobní poznatky k tématu, tak mi je prosím dejte do komentáře, abych nežil v bludu a vedl své myšlenky tím správným směrem.

Tak prvním dobrým krokem je vybrat značku. Co se Polaru týče, tak si myslím, že jim lehce ujel vlak, ale zase na druhou stranu jsou to fakt držáky a lety prověřené. Jen se mi nelíbí ty jejich přívěšky na boty a všude, abych si byl schopnej změřit, kolik jsem toho vlastně uběhnul nebo ujel. Suunto mi nikdy nepřišlo moc důvěryhodný, tak tudy asi radši ne. Pak tady máme Timex s jeho modely jako třeba Run Trainer. Musím říct, že s těma jsem neměl absolutně žádné dočinění a neznám ani nikoho, kdo ho používá, tak tady budu vděčný za jakékoliv informace. Sigma dělá dobré cyklocomputery, ale do sporttesteru bych od nich asi nešel. No, a pokud vynechám obskurní východoasijské modely v Gigasportu nebo Hervisu, tak už zbývá jen Garmin, který je teda momentálně můj favorit.

A musí to bezkonkurečně umět následující. Měřit HR, používat GPS pokud možno bez žádného dalšího přívěsku, tedy rovnou v hodinkách, komunikovat s počítačem buď přes kabel (USB) nebo bezdrátově (ale žádný audio chrčení nebo infra jako má Polar, to už je dneska mimo mísu). Získaná HR a GPS data importovat do nějaké obecně rozšířené webové aplikace. Musí mě to umět upozornit, že jsem uběhl kilometr, nebo ještě líp nějakou přednastavenou vzdálenost, a sejmout v tu chvíli mezičas. Tedy něco jako auto lap. Musí to ukazovat v jednu chvíli HR a zároveň absolvovanou celkovou vzdálenost a aktuální tempo. A musí to být bezpodmínečně vodotěsné. Se zapnutou GPS by to mělo vydržet alespoň půlironmana, tedy tak min 6 hodin. No a nic jinýho asi nepotřebuju. Jo a ještě by se to mělo dát nosit jako klasické hodinky do práce.

Momentálně po asi tříhodinovém zevrubném průzkumu trhu mi z toho vychází jako vhodný kandidát GARMIN Forerunner 210W HR Premium, ale nebráním se žádným jiným nápadům. Obzvlášť ty Timexy mi nedaj ještě spát. Jen už teď konstatuju, že 310XT mě nějak nezaujal designově i když toho umí určitě spoustu.

Já vím, není to jednoduché, tohle dilema výběru. Zlatej rok 2004 J

čtvrtek 29. prosince 2011

Návštěva v Království železnic

V době běsnění předvánočního chaosu jsme se vydali zklidnit vibrace do stálé expozice modelové železnice a ráje všech železničních modelářů Království železnic. Sice nejsem žádný zarytý fanda vláčků, ale tady jsem byl moc mile překvapen. A proč tenhle spot vlastně nespadá do kategorie offtopic? No počkejte, na konci se to dozvíte.

Pláž pro plavkaře a nudisty. Samozřejmě spořádaně oddělená plůtkem.

Království železnic najdete hned u metra Anděl a rozkládá se v bohatýrsky dimenzovaných dvou podzemních patrech. Hned na začátku si můžete všechny svršky a věci uložit do uzamykatelných skříněk a pak se hned můžete pustit do průzkumu expozice. Hlavní část tvoří jak jinak rozlehlé modely kolejišť propracované do nejmenších detailů. Střídá se den a noc, všechno svítí a bliká, vláčky se prohánějí po kolejích a autíčka po silnicích a všechno to tak pěkně funguje. Občas se teda srazej třeba dvě autíčka na silnici a je potřeba zásah lidského faktoru, ale aspoň člověk vidí, že se dá na určitá místa modelu klidně šlápnout, aniž by se obsluha propadla po pás do lepenky a stromečků. U modelů je vidět, že si s tím autoři vyhráli skutečně poctivě a zakomponovali sem spoustu scének a scenérií, takže ideální je si někam stoupnout, zastavit se a všechno pečlivě prozkoumat aby vám nic neuteklo. Pak postoupit o pár metrů a znova zkoumat a bavit se. Je tam toho fakt hromady od klasických nádraží a typických budov pro ten který region až po sympatické špeky jako třeba zásah VB a STB proti máničkám na zakázaném koncertu, zásah proti sebevrahovi co chce skočit z mostu, rockový festival s Čechomorem, sprejeři co stříkaj na most, a nebo dokonce nudapláž a dynopark. No schválně, kdo tam najde v lese človíčka, co leze na strom a dole na něj čekají dva medvědi?

Dynopark v Království železnic. Samozřejmě patřičně zmenšený.

Některé modely jsou dokonce lehce interaktivní a po stlačení tlačítka se třeba někde něco rozsvítí nebo se třeba roztočí vrtule větrné elektrárny. Takže pro děti to skýtá další povyražení.

Když už jsme u těch dětí, tak na ty jsou tam zařízeni taky dobře. Když už to některé přestane bavit, tak si může jít hrát do herny v dětském koutku, nebo se může koukat v malém kině na něco animovaného, nebo se třeba pohoupat na mašince. Velkou část expozice tvoří taky modely z Lega popřípadě celý ostrov z Mašinky Tomáše a to děti baví taky náramně.

A když už máte mašinek a všeho toho hejbání plné zuby, tak si můžete u východu v jedné místnosti prohlédnout interaktivní model celé prahy o rozloze 115,5 čtverečních metrů. Ten má vlastní web.

Když už se tam vypravíte, tak si vyhraďte alespoň dvě hodiny. My tam byli tak tři a uteklo to ani nevím jak.

No a nakonec ta slíbená sportovní tématika, když už provozuju sportovní blog. Na následujícím obrázku je jedna ze scének a tou je co jiného, než běžecký závod J

pátek 16. prosince 2011

Vyhlašuju válku volně pobíhajícím psům

Když teď zase rozjíždím ty svoje pohybové aktivity, tak začneme hned od podlahy. Zná to každý běžec. Běžíte si bezstarostně vesnicí nebo podél řeky a kde se vzal tu se vzal, na cestě se zjeví hafan rafan. Drží vás pěkně v šachu a jediné co vám zbyde je oběhnout to po poli, naběhnout si pár kiláků a zasrat si neskutečně boty. Majitel samozřejmě nikde, nebo někde hodně daleko. Stává se to každému, ale mě už poněkolikáté a už to nehodlám trpět.
Nebo mi tuhle říká Láďa Stančo, že když běžel podél Labe, že na něj začal dorážet nějakej podvraťák a jak se ho snažil setřást z nohy, tak se k němu žene jeden hulvát ze skupinky asi tří opodál postávajících maníků. Konečně, říká si a doufá, že chlápek popadne psa a vypadne. Ale vono kulový. Ten chlápek vůbec neběžel odchytit jeho čokla, ale běžel mu dát přes hubu za to, že mu kope do psa. Po menší strkanici se mu povedlo opustit kolbiště, ale kde to jsme?
Uff, tady by bylo zbytečný plejtvat zásoby
A tak hned jak jsem na nějakém slevovém serveru uviděl dva pepřáky v celkové ceně 84.- včetně nože jako bonusu, tak jsem nelenil. Takže při běhu je pepřák v pohotovosti a začnu se nekompromisně bránit. Buď proti psům, nebo proti nezodpovědnejm majitelům. Padni komu padni. Jen doufám, že budu vždycky rychlejší. No a jinak holt začnu kličkovat J

Uááááááá, protáhnout, zaklapnout a jedeme zas dál

No teda, poslední spot na blogu z 26.září, tak to jsem trochu přehnal. Rozhodně jsem neměl v plánu nechat vás moji mílí tak dlouho na holičkách, ale věřte, že to nešlo jinak. V říjnu jsem několikrát rozepsal celkem atraktivní spot, ale na jeho dokončení se nějak nedostávalo a jak jeho aktuálnost vyšuměla, tak už nemělo cenu ho zveřejňovat. Pekelně jsem trénoval na maraton ve Stromovce pod 3:30 a věřím, že bych ho i dal, ale nemoc mi to zatrhla, tak si budu muset ještě počkat.

A pak přišel listopad a s ním se spustil běh událostí, které jsem bohužel neměl absolutně žádnou moc ovlivnit a téměř jakkoliv usměrňovat. Souběh extrémního psychického a časového stresu ze tří různých směrů mi dal teda pěkně pokouřit. To ironman je proti tomu šumák, protože tam vlastně o nic nejde. Ale už to tak vypadá, že se všechno pomalu vrací do starých kolejí a tak bude zase čas i na nějaké ty veselé zážitky z natáčení.

Tak třeba 16.listopadu vybojovala Anežka svoje první stupně vítězů, no neberte to J.
Příště to bude chtít první flek, protože tam byla Barbína, takhle z toho byl jen Myšpulín

Za ty dva perný měsíce jsem si zase potvrdil, že nejhorší je bezmoc, že radši ruce pryč od projektů pro státní správu a že se nikdy i přes maximální snahu člověk nezavděčí všem. No někde člověk ty zkušenosti získat musí, ne? No a vlastně nakonec, co tě nezabije to tě posílí J


Tak nelelkovat a vyběhnout …

pondělí 26. září 2011

Běchovice 2011 – stále kvoká, stále kvoká

Jestli mi to na nějakých závodech skutečně dlouhodobě nejde, tak to jsou na stopro Běchovice. Nezáleží na typu a stylu přípravy, na tom, jestli jsem jen běhal, nebo jezdil triatlony, prostě jak se tam postavím na start, tak hned po prvních desítkách metrů je jasný, že to letos bude zase stát za prd. Stejně tak jako ani moc nezáleží na tom, jestli začátek rozeběhnu rychle nebo v klídku, tak ani nezáleží na počasí, které zrovna na tu neděli v září vyjde. Je to zkrátka každej rok stejný. Před startem silný optimismus a po startu kruté vystřízlivění. Tuhý nohy a pocit, že to nejsem schopnej pořádně rozdejchat. Pak už je to jen boj, jestli to ten rok bude pod nebo nad padesát.

No posuďte sami 2004-46:55 (nejlepší čas snad jen díky první účasti), 2005-50:28, 2006-51:05, 2008-48:32, 2010-48:05, 2011-49:53.

Klasika, dloooouhé čekání na start.

Loni jsem vyhlašoval, že jestli se nenajde nikdo s podobnou výkonností, s kým bych si to mohl na trati osobně rozdat a vzájemně se tak motivovat a hecovat k výkonu, tak že tam už nepojedu. Letos se nikdo nenašel, ale stejně jsem se optimisticky přihlásil. No a všechno bylo podle očekávání jako každý rok. Tak to ani nebudu rozepisovat, protože bych se už poněkolikáté opakoval. Zkrátka problémy s dýcháním a tepovkou na celé trase a na konci sprint o to dostat se aspoň pod padesát. A to jsem byl dokonce trénovat kopce na Geofyzikálním běhu a tam to šlo celkem pěkně.

Takže letos už ale fakt, buď bude příští rok soutěžní motivace s nějakým kamarádem, nebo nejedu. Samotnýho mě ty Běchovice už skutečně neberou. Budu se muset příští rok v srpnu po někom poohlédnout ...

P.S. Za ilustrační fotku díky Honzovi Herdovi.

pondělí 19. září 2011

Flowin, spíš takovej holčičí

Nedávno jsem na nějakém slevovém serveru objevil a pořídil slevu do studia, kde kromě jiných aerobních aktivit nabízejí také Flowin. Kdo neví co to je, tak se může více dozvědět na webu www.flowin.com nebo na youtube. Sami dobře víte, jak je náročný se doma mezi vším tím trénováním donutit k nějakému cvičení aby se tělo trochu protáhlo a zpevnilo a tak jsem si řekl, že by to mohla být celkem zábava a zajistil jsem si osm sezení/ležení. Mám takovej dojem, že Flowin vymyslela ve Švédsku nějaká hospodyňka, když doma drhla podlahu, ale ať to bylo jakkoliv, tak když se to dělá pořádně, tak to dá pěkně zabrat. Zarezervoval jsem tedy pro mě a Honzu K. dva flíčky na pondělí a vyrazili jsme.


Studio je to na Praze 1, takový příjemný, malý a tichý. Po příchodu jsme se nahlásili sympatické paní recepční, ze které se následně vyklubala i předcvičovatelka a ta nám prozradila, že tam mají jen jednu malou šatnu a ta že je dámská J Tak jsme se zeptali, zda k nim teda občas chodí i nějací chlapi a slečna zavrtěla hlavou, že prý ne J. Oni jsou tam tedy primárně zaměřený na jogu a pilates a na chlapy tam nějak nejsou zařízený. Jak jsme se to dozvěděli, hned jsme se na cvičení těšili o to víc J
Hodina se tak z 50% skládala z protahování a zbylých 50% tvořilo samotné dovádění s podložkou a šoupátkama. Jak je to celé zaměřené na holky, tak nám to ani nedalo moc zabrat. I když na konci jsem byl teda trochu zpocenej. Ale bylo to takový příjemný protažení a pohodový poposilování. A druhej den, mě kupodivu ani žádný svaly nebolely, tak budu muset příště instruktorku trochu vydráždit k nějakejm drsnějším cvikům.

Dneska Honza nejde, protože mu to nedělá dobře na kolena, tak tam budu sám chlap. No doufám, že nezklamu J

středa 14. září 2011

Mattoni Grand Prix Praha 2011 – s pokorou od startu až do cíle

Tak jsem si v sobotu střihnul i druhou pražskou podzimní masovku. No teda použít slovo „podzimní“ ve spojení s pařákama z posledních týdnů se mi trochu nezdá, ale kalendář je kalendář, tak co člověk nadělá J. Asi se teď trochu těšíte, jak budu psát srovnávací spot na téma Nike Run Prague a Mattoni Grand Prix Praha, ale chyba lávky, nic takového nebude. A nebude to už jen proto, že každý z těchhle podniků vnímám úplně jinak. Nike byla ryzí reklamní společenskou akcí, zatímco desítka od PIM už tím závoděním zavání mnohem víc a tak jsem k tomu i přistupoval. A pak taky Nike jsem si platil sám, zatímco PIM mi zaplatila firma a tak bych ani nemohl být dostatečně objektivní J.

Stejně jak se na start staví masy závoduchtivých atletů, tak se i z naší firmy účastní celkem solidní počet lidí. Takže spíš než honění rekordů to beru jako takové zdravé posoutežení s kolegy a příjemné naladění na následující posezení u pivka. A tak se stalo i letos. Závod byl přesně na konci mojí dvoutýdenní dovolené, během které jsem si celkem solidně často i dvoufázově potrénoval, takže únava byla značná a nohy bolely ukrutně. Když k tomu připočtu ještě celodenní procházku po ZOO, tak jsem se tak před závodem odhadoval na něco málo pod 47 minut.

To je lidí, to je lidí. A to je už v cíli a z toho plyne, že nikdo nepadnul.

Ještě než jsem vstoupil do servisní zóny, tak jsem si vyzvedl jeden z posledních zlevněných běžeckých balíčků u Nutrendu, pokoukal jsem na dramatický doběh pětky, co se překonávání traťového rekordu týče, a šel jsem lovit nějaké kolegy v davu. Díky tomu, že všichni startujeme ve firemních dresech, tak to nebyl až takový problém někoho najít a mohli jsme klábosit až do startu. Zatím všechno fungovalo výborně. Záchody, šatna, koridory nikde žádný problém. Letos na mě vyšel koridor B, což je asi tak adekvátní mojí momentální výkonnosti a je to taky dost vepředu, abych si mohl kontrolovat zbytek svých kolegů. To jsem ale netušil, že dva kluci od nás startují z Áčka. V koridoru bylo takový vedro, že už před startem jsem byl durch, ale na pátém kiláčku čekala občerstvovačka, tak jsem to moc neřešil. Po startu jsem se nechal unášet davem, nasadil jsem příjemné udýchatelné tempo a kilometry začaly ubíhat. Snažil jsem se kontrolovat, aby mě nevosolil nikdo z našich, a na pětce jsem si odmáčknul 24:03. Řekl jsem si, že to bude chtít lehce přitopit pod kotlem a trošku jsem máknul. Cíl se rychle blížil a já už se těšil na pivo. Když jsem za 47:36 probíhal cílem, tak akorát hráli hymnu (naší, ne tu Keňskou), tak to jsem byl rád, že mě tak vřele vítají v cíli. Pak se teda ukázalo, že to bylo spíš pro naše nejrychlejší, ale to neva J. V cíli to proběhlo příjemně rychle. Čip, medaile, občerstvení, vyzvednutí batohu, frk frk a už se hrnuli kolegové plní dojmů a endorfinů. Jak jsme tak debatovali, tak jsem se dozvěděl o těch našich dvou rychlících z áčkového koridoru a ukázalo se, že jsem je nějak nepodchytil a v závodě mi utekli. Tím jim tedy gratuluju, zaběhli sympatické časy. Ať si, kdo chce co chce říká, tak já na té letošní PIM desítce nemůžu najít sebemenší závadu. Prostě bezchybná práce. I výsledky klaply, tak to mají u mě organizátoři za jedna.

Svět se hroutí když už holky pijou větší piva než kluci

No a pak už se šlo na pivo. Hodně dojmů a veselá nálada znamenaly odjezd domů až posledním vlakem po půlnoci. No teda musím vám říct, že cesta po půlnoci z Národní Třídy přes Václavák a Muzeum na hlavák je teda maso. Kulil jsem bulvy na ty různobarevný skupinky naháněčů, dýlerů a kurev a koukal jsem projít tu sodomu gomoru tak abych nedošel k žádné úhoně. A fakt nechápu, proč v půl jedný v noci stojí před Duplexem fronta lidí, aby se dostali dovnitř. To by snad vydalo na celej článek.

Jo a proč v nadpisu mluvím o té pokoře? No to je přeci jednoduché. Od startu jsem pokorně sklonil hlavu a zrak k zemi a celou trasu jsem nespouštěl kukadla z kostek, obrubníků a lidí přede mnou. Sice jsem si neužil ani jednu památku a panorama, ale chvilka nepozornosti by totiž taky mohla znamenat nepříjemné následky a to jsem přeci neměl při tak pěkně rozjetém večeru zapotřebí J.

pondělí 5. září 2011

Nike Run Prague 2011 – Mistrovství ČR padáků

Myslím, že od soboty už by mohly emoce spousty naštvaných opadnout a tak si dovolím taky něco napsat o téhle marketingovce na konci léta. Především hned na začátku předesílám, že jsem se tohohle podniku zúčastnil dobrovolně, startovný jsem si zaplatil sám a v normálním stavu mysli a primární pohnutka ke startu byla zvědavost, kam až Nike tuhle marketingovou monstr akci dotáhne. Takže na události jsem nebyl osobně (kromě účasti) ani ekonomicky (kromě účasti) pozitivně nebo negativně zainteresován. To jen aby mě ani jeden z táborů nenařknul, že někomu nadržuju J.

Úplně na začátek, než se dostanu k ostatním věcem spojených s akcí, cítím potřebu něco napsat k tomu nejkontraverznějšímu faktoru, který vyústil v zástup všemožných emotivních reakcí pod jakýmkoliv článkem nebo spotem který se touhle akcičkou zabývá. Jen namátkou diskuze naBehej.com, diskuze pod článkem v iDnes , emotivní video na Youtube a jistě by se našla spousta dalších zdrojů.
Jako úvod do problematiky něco suchých faktů o podniku. Masovka v Praze pořádaná Nike cíleně jako marketingová věc pro širokou sportovní veřejnost. Na startu necelých šest tisíc kousků. Teplota něco málo pod třiceti ve stínu. Start ve dvě odpoledne do rozpálenejch ulic. Na trati jedna avizovaná občerstvovačka. Výsledkem bylo několik desítek zkolabovaných sportovců (chtěl jsem napsat „běžců“, ale netroufám si to tak formulovat), přetíženej záchranej systém města Prahy a středočeského kraje, nasazení záchranářského kamionu „Golem“ pro řešení krizových situací, stovky hysterických reakcí na fórech a prvotřídní lahůdka pro média. A přitom stačilo tak málo, jen používat mozek a instinkty.

Spousty a spousty lidí co se chtějí pořádně zpotit. A jejich touhám bude vyhověno.

Chyba se samozřejmě stala už na začátku. Ale ne primárně u pořadatele, který splnil podle mě, až na jednu botu, přesně to co avizoval, ale u spousty trumberů, co se rádi pohybujou s davem, nechají se vodit za ručičku ode zdi ke zdi a vlastní zdravý rozum už dávno rozpustili v našem houpavém konzumním systému. Spousta lidí v dnešní době ztrácí alespoň základní instinkty pro cokoliv kromě instinktu urychleného vyhledání slevových akcí. Jejich rozhodovací smysl a zodpovědnost jsou potlačeny k nule a nechávají se s oblibou ovládat stádností a očekáváním, že jim v každém okamžiku někdo řekne co a jak a postará se o ně ve všech myslitelných i nemyslitelných situacích. On je to totiž takovej plíživej problém celý naší dnešní společnosti a tohle byl holt jen jeden z důsledků. Darwin se otáčí v hrobě a ve chvíli nějaké kritické situace budeme mít těžký problémy, protože instinkty a reflexy pro záchranu holého života jsou fuč. Ale to jsem to vzal už moc zeširoka. Takže ve zkratce. Primárně je každej člověk zodpovědnej za sebe, svoje chování a důsledky svých rozhodnutí.

Přitom problémům se dalo předejít dvěma jednoduchejma věcma. Za prvý se měl každej účastník zamyslet, zhodnotit situaci a hlavně se podle ní zařídit a je jedno jestli to je zkušenej běžec nebo začátečník, co běžel první delší závod. To není primárně o počtu sportovních zkušeností, ale o normálním lidskym uvažování. A za druhý měl teda organizátor taky trošku použít mozek a pořádně tu jednu občerstvovačku upgradenout a mohl si tak ušetřit spoustu negativní publicity. Ale kdo někdy něco organizoval tak ví, že to globální vědomí funguje nějakým způsobem a s nějakou setrvačností a měnit věci na poslední chvíli u takových akcí občas přinese víc škody než užitku. To z mýho pohledu mnohem větší průser, než ta občerstvovačka v půlce, bylo nezajištění dostatečného množství pitné vody v cíli. Protože ty korýtka, to nebylo teda moc domyšlený. A to je jediný co bych vytknul, protože jinak ta akce neměla chybu od začátku (registrace) až do konce (výsledky a after party). A teď k tomu jak jsem to viděl celej den já.
Mám dva tejdny dovolenou a tak si dopřávám dvoufázový tréninky. Akci od Nike tedy beru jako společenskou událost na celé odpoledne a večer a podle toho se taky zařizuju. Rekordy se tam stejně trhat nedaj a tak si to jdu jen pořádně užít. Příští týden na desítce od PIMu to bude obdobný a stejně teď trénuju na maraton ve Stromovce, kde se chci pokusit konečně zaběhnout pod 3:30. Když vidím ty teploty, tak už den předem neponechávám nic náhodě a piju, co to jde. A to samé dopoledně před akcí. Leju to do sebe horem dolem, protože to bude potřeba. Před odchodem ještě pro jistotu vitamíny a solné tablety. Na místo dorážím víc jak hodinu před startem a tak pozdravím Iva Domanského s tím, že to bude dneska asi pěkný maso a jdu si dát věci do úschovny. V báglu nechávám jeden bidon, protože vím, že po závodě bude potřeba. Hodně oceňuju systém šatny, kdy si každej dává zavazadlo „kam se mu zlíbí“ a zátěž je tak rovnoměrně rozložená. A hlavně tím odpadá to, co je tradicí na akcích PIM, kdy dobíhají do cíle hromadně lidé s podobnými čísly a u šatny se tak tvoří jakási vlna, ve které se stojí a čeká na bágl. Možná by se PIM mohl trochu inspirovat.

S druhým bidonem v ruce si zalezu do stínu a koukám na cvrkot kolem. Jsem překvapenej, kolik mladejch lidí se účastní. A taky na ty spousty holek. To snad popírá všechny statistiky běhání v Česku. Je vidět, že marketingovej záběr akce byl skutečně úspěšnej. S pobavením sleduju běžce, co do sebe ještě před startem lejou pivo a redbuly a povalujou se na sluníčku. Říkám si, že ke konci závodu bude asi veselo a o padáky nebude nouze. (Jen na okraj. Konzumace energetických nápojů se ve velkých vedrech přímo nedoporučuje, protože jejich působením dochází ke zvýšení tělesné teploty) Atmosféra je parádní a sympaticky relaxační. Na rozcvičení prdím, protože po startu se stejně rychle běžet nebude moct a tak riziko přepálení nehrozí. Dvacet minut před startem jdu do koridoru. Zalezu si pod stromy a čekám. Dopíjím bidon a vzhledem k tomu, že si nedělám iluze o kapacitní dostatečnosti občerstvovačky, si stoupám co nejvíc dopředu, abych k ní doběhnul ještě ve chvíli, kdy tam bude něco v kelímkách. Dost mě překvapuje, jak málo lidí má něco na hlavě. Drtivá většina jde běžet bez čepice nebo šátku. No jejich boj.
Start je prostě taky pohodička, určitě vetší než na akcích PIMu. Tam přeci jen už jde o nějaké závodění, tady je to prostě o zábavě. Prodírám se davem a tempo volím takové, abych to s přehledem udýchal. Na náplavce už začínají lidi chodit a tak to chce být ve střehu. Teplota organismu začíná povážlivě stoupat. Díky nízkému tempu si to prvotřídně užívám, a když doběhnu k občerstvovačce, tak tam toho je ještě docela dost. Dva kelímky šoupnu do sebe dva na sebe a říkám si, že až sem dorazí hlavní vlna, tak se tady z toho tradičně asi poserou. Václavák a přilehlé ulice jsou v milosrdném stínu a tak šetřím síly na návrat po nábřeží, kde to bude pěknej smažák. Hned u Mánesa vidím prvního padáka. Čím blíž k cíli, tím to začíná bejt docela maso. Padák zhruba na každejch 400 metrech, ale zatím se o ně lidi stíhají starat, takže moje asistence není potřeba. Jeden člověk skoro spadnul do Vltavy, ale na poslední chvíli to vybalancoval. Jestli takhle kolabujou ti, co to běžej za padesát, tak nechci vidět tu apokalypsu, co tady bude za dvacet třicet minut. U Podolské vodárny už jsem teda uvařenej i já a tak jen v pohodě doběhnu do cíle, kde se mi hned kácí pod nohy další padák. Koukám se co nejrychleji dostat ke korýtkům abych se zchladil. Problém je, že zřejmě spadnul tlak v přívodu a voda teče asi jen z třetiny kohoutků. Tak si jen umeju obličej, namočím kšiltovku a koukám zalízt někam do stínu. Mezitím rozjíždí záchranka svojí dnešní šou a čeká jí pár pernejch hodin. V cíli žádná voda na napití. To mě teda trošku překvapilo, ale štěstí přeje připraveným a bidon v báglu přijde vhod.

Takhle to často nevypadá ani v cíli ironmana.

Je mi jasný, že v areálu Žlutejch lázní bude během chvíle pěkně husto a fronty na občertvení budou dlouhý. Tak moc nezevluju, prolítnu areál, jestli nepotkám nějaký známý obličej, což se mi bohužel nedaří a tak mizím navštívit hospodu, kde jsme v době, kdy jsem pobýval v Podolí na kolejích, často sedávali. Žízeň mám ukrutnou a tak série Gambáčů a Plzní plní svojí funkci na výbornou. Dokonce jsem potkal kolegu z práce a tak bylo v čase čekání, až začne hrát Skyline, o zábavu postaráno. Kolem jezdily sanitky v neskutečnejch počtech a bylo jasný, že tahle akce vstoupí do dějin českýho běhání jako národní rekord v počtu padáků. Až z toho trochu mrazilo v zátylku. Občerstven a spokojen jsem se přesunul zpátky do areálu, kde zrovna začínala kulturní část programu. Žízeň byla stále velká a tak přišly k duhu další gambáče. První návštěva záchodu přišla až po sedmém pivu, což je teda už co říct. Při losování auta to vypadalo, že ho snad ani nikdo nechce, ale mě ho bohužel nenabídli, tak jsem ještě kouknul na začátek Tata Bojs a valil jsem domů. Vlak mi ujel o minutu a tak se o příjemné zakončení dne postaraly dva Hoegaardny v Potrefené huse. Usínal jsem s pocitem výborné akce a s očekáváním, co si přečtu druhej den na fórech. A podle očekávání jsem nebyl zklamán ani v tomhle směru. Díky profesionální práci záchranářů to snad všichni přežili. Ale mám takovej dojem, že dvě podobný masový akce týden po sobě v Praze jsou v příštích letech holá utopie. Teď jen jestli vyhraje PIM/Adidas nebo Nike.
Fuj to je to dneska zase dlouhý, ale snad zajímavý. Jo, jen pro úplnost. Délka tratě něco kolem 10300m a dal jsem to za 51:02 jako 783 z 5208 co dorazili do cíle. Tak a teď se do mě pusťte, co jsem to za nelidu, že si taky nestěžuju a že se mi to dokonce líbilo ;-).

úterý 23. srpna 2011

Doksyman 2011 trochu tuháček

Teda to léto je z mýho pohledu už několik sezón pro kvalitní trénink zakletý. Klasickej průběh. V červnu vyboostruju formu a všechno jede jak na drátkách. Ale pak se dostaví červenec a srpen a s nimi i spousta jiných lákadel než trénování. Když už člověk něco přes týden natrénuje, tak to o víkendu zase úspěšně zabije nějakým rockáčem nebo letní kalbou.  Bazén je zavřenej a jezdit na pískovnu je logisticky dost náročný. Takže prázdniny jsou prostě taková udržovačka se snahou vyždímat tu červnovou formu co to jde a dokud to jde. Ale nestěžuju si. Jen konstatuju. K létu prostě patří jak trénování, tak i kalení, bez toho to nejde J.

Takže když jsem si sesumíroval, že od Chlísta jsem nebyl ani jednou plavat, běžel jsem tak sedmkrát a na kole jel tak šestkrát do práce z toho na silničákovi nula, tak jsem logicky Doksymana zařadil do kulturně-společenské sekce a zašel aspoň dvakrát do bazénu na Olšanku, abych neměl problémy dokončit plavčo. Ale znáte jak to chodí po výstřelu, že.

Po hektickém sbalení, hektickém přesunu, hektické registraci a hektickém ukládání do depa jsem zjistil, že jsem si zapomněl doma solné tablety a Shlehu. Ale zbyl i čas na krátké podebatování s přáteli. Naštěstí AU konstatoval, že v autě něco na povzbuzení umdlévající mysli má, čímž mi vytrhnul trn z paty, protože to bude na běhu rozhodně potřeba.

Mácháč je mělkej i daleko od břehu

Rozpravu jsem nestihnul a do neoprenu jsem se rval na poslední chvíli. Stihnul jsem ještě napustit vodu do neoprenu a už tu byl start. Nemůžu si pomoct, ale jak se odstartuje, tak pro mě padá jakékoliv předsevzetí o lážo plážo závodění. Adrenalin se pak postará o zážitky na celý den.

Při plavání se zpočátku dost nalokám, ale pak se to ustálí a jedem v malé skupince. Ale ty bójky mi dneska přijdou nechutně daleko od sebe. Nakonec lezu z vody za 39:49 (asi je v tom i depo). Do depa je to trošku dál a na betonu si zase odrazím paty. Sakra, to se musím odnaučit běhat bos po patách.

Pěknej vláček. Ale bez háku.

Na kole tři okruhy po třiceti kilákách. Asfalt pěknej až teda na dva úseky co jsou fakt špatný. Jestli to někdy spravěj, tak cyklistika nebude mít chybu. Pod těžkým adrenalinovým raušem za to beru hned ze začátku. Daří se mi stále sjíždět nějaké závodníky a závodnice. No nicméně tak patnáct kiláků před koncem kola už je mi jasné, že na běhu to bude peklo. Nohy začínaj těžce tuhnout. Kolo za 2:53:07 není k zahození, ale umím to už i líp. Taky začíná bejt nějak horko a zapomenuté solné tablety se mi asi taky pěkně vymstěj.

Dejte sem všechno co teče. Trochu přihořívá pod kotlem.

Běh ve třech okruzích. Nepříjemný písečný pasáže mě doslova ubíjej a křeče lehce olizujou stehna. Aspoň že na asfaltu se to trošku „rozběhne“. To není běh, to je ploužení mezi občerstvovačkama. Ty jsou ale pěkně zásobovaný a tak si dávám pořádně do nosu. Skoro všichni, co jsem je předjel, mi to vracej hned v prvním okruhu běhu. No jo, špatnačka. Vařím se ve vlastní šťávě. Naštěstí mě Shleha lehce probere a chodecké vsuvky nejsou tak časté. Ale cíl už je cítit ve vzduchu. Blížím se k cíli, ale díky tomu, že jsem nebyl na rozpravě tak nevím kam přesně do cíle běžet. Aha už to vím a drandím pod žlutý stan, kde je cílový prostor. Asi by to chtělo příště něco namalovat na zem nebo na stan dát ceduli s nápisem Cíl, jak je dobrým zvykem. Běh za ostudných 2:12:18. Ale co bych chtěl po tom červenci a srpnu. Takže výsledný čas 5:45:13 a kulaté sté místo mezi muži není ve finále zas taková mizérie a cítím lehkou spokojenost s dalším půlironmanem v kapse.

Cíl, cíl, už je tady. Jupí.

V cíli zhodnotíme výkony s kamarády sportovci, pojíme a popijeme připravených dobrot a po regenerační koupeli v jezeře vyčkáme vyhlášení. Měl jsem dojem, že na Facebooku se psalo, že bude v tombole seřízení posedu. Ale po vyhlášení se nic neděje, tak jsem se asi spletl. Valda a spol to letos celkem dobře zmákli. Taškařice s kuželem na začátku cyklistiky se mě naštěstí netýkala, takže za mě to vidím jako hodně povedenou akci. Jednoznačný plus je posunutí depa a tím i začátku cyklistiky až za tankodrom v kempu, takže kolo tak netrpí a může se svištět hned od začátku. Vabrouch je mašina a vyhrál i když si na kole najel pěknejch pár kiláků navíc. Je to prostě borec.

Fotky jsou od Aleše Urbana a různě z webu. Díky.
Výsledky tady.

čtvrtek 11. srpna 2011

I cesta do práce se dá natrénovat

Už je to pár týdnů co tak jednou dvakrát týdně jezdím do práce za použití nezničitelného horského stroje značky Author. Kromě toho, že si nádherně potrénuju, tak se vyvaruju i spousty psychických újem, které si vzájemně na sebe chystáme v ranním MHD. Takže hned dvě mouchy tak jednou cestou přijdou o svůj mrzký život (a to ještě nepočítám ty vdechnuté za jízdy).

No ale to hlavní, co tady chci dneska psát je, jak si člověk po několika jízdách cestu pěkně zoptimalizuje a natrénuje. První průkopnická cesta s několikerým zakufrováním trvala dvě a půl hodiny. Teď to dávám s přehledem ráno za 1:45 a 1:35 odpoledne. Holt ráno je to do kopce a taky člověk není tak rozpumpovanej. Je to paráda, když člověk ví dopředu, kde je jaká díra v silnici, kde to může pustit, kde zařadit jakej převod a kde dávat majzla.

První optimalizace přišla při šněrování sídlištěm před Opatovem. Dřív jsem jezdil po tamní značené cyklostezce, ale to je psycho a tak to beru rovnou po hlavních silnicích a kruháčích. Bezpečnost je po zkušenostech stejná a aspoň nemusím furt řadit, brzdit a akcelerovat. A to šetří hodně času a sil. Dřív jsem taky světelné křižovatky projížděl po přechodu pro chodce. Ale to jen do té doby, než jsem dojel jednoho cyklistu, kterej mi vždycky frnknul na křižovatce. Od té doby to beru rovnou na úroveň prvních aut v křižovatce, a jak skočí zelená, tak se jede. Chce to trochu natrénovat, ale uspořený čas za to stojí. Je to dokonce snad paradoxně bezpečnější, protože se pak nebezpečně nenapojuju zpátky z přechodu na silnici.

Ale na jeden důležitej poznatek jsem přišel celkem rychle. Nejnebezpečnější nejsou auta na silnici, ani bruslaři se sluchátkama na cyklostezce, ani volně pobíhající psi, ale auta, co vycouvávaj z parkoviště na silnici. Ty vás jako cyklistu prostě neviděj/ignorujou a kdo si nedá majzla, tak hnedka trénuje let střemhlav s ladným parakotoulem zamotaný do vlastního kola. Musím zaklepat, že zatím dobrý, ale už na některých vytipovaných úsecích radši jezdím prostředkem silnice.

Tak kolu zdar a co nejmíň defektů. Já už pro jistotu vozím dvě náhradní duše.

pátek 22. července 2011

Železný Chlíst 2011

No tak když se nám tak rozpršelo, tak si aspoň něco povíme o letošním Chlístovi abychom si připomněli trochu slunečného počasí.

Ale ještě než se dostanu k Chlístovi tak se musím krátce zmínit o tom, co proběhlo v období mezi Otrokovicemi a Chlístem. Tak v týdnu hned po Otrokovicích jsem si užíval lenošení. Byl jsem si zaplavat, ale nějak jsem to asi přehnal a začaly mě zase pěkně brát záda. Ale naštěstí se mi to podařilo rozhýbat. Pak jsme jeli na týden zdolávat Berounku. Počasí ze začátku nic moc, ale jak dny ubíhaly, tak se to zlepšovalo a nakonec z toho byl pěknej vodáckej zážitek, kterej snad ještě zpracuju do spotu na blog hned jak budou k dispozici fotky. Až teda na to, že poslední den jsme pomáhali nějakýmu klukovi přetahovat vor přes jez a jak jsem zabral, tak mi zase křuplo v zádech a bolest byla zpátky. To jsem si ale nadával. No byl týden do Chlísta, tak jsem se byl proběhnout, zajezdit na kole a jednou zaplavat s Honzou v Olšance a docela to povolilo, takže na Chlísta jsem byl v plný síle.

Na Chlísta se letos zase sjela fůra lidí a z nich nezanedbatelnou podfůru tvoří kamarádi a známí, takže ačkoliv je tenhle závod hlavně sportovně-gatronomická pohodička, tak nějaký výkon tam člověk předvést musí, aby se úplně před známými neztrapnil, jako se mi to třeba povedlo loni. Protože se jede už třetím rokem na stejných tratích, tak organizátoři to už mají logisticky parádně podchycené a organizaci drží pevně v rukou. Všechno tak sympaticky odsejpá a člověk skoro ani nestačí všechny pozdravit a už je tady rozprava.

Na Chlístovi si každej může vybrat nejlepší místo v depu

Letos se mi to plavání zdá nějaký krátký a tak lobuju u Hozy Kavalíra, jestli by se náhodou neměly plavat místo jednoho hned dva okruhy, ale v rybníce je prej málo vody a tak bude i málo plavání. No dobrá, tak se budeme čubit o trošku míň no a ty uši si pak umejeme holt ve sprše po závodech.

Účastníci letošního zájezdu

Cíl pro letošek je jasnej. Pokud možno co nejdýl vzdorovat naší jediné, ale zato elitní firemní štafetě. Takže start a šup do rybníka. Na plavání mi Honza nadělil až nepříjemně propastný tři minuty, ale oni jako štafeta nemusely do depa, tak to zas na druhou stranu nebylo nic neřešitelného. Na kolo skáču už pěkně rozdejchanej a hned od začátku za to pekelně beru. Tachák mi neukazuje a tak se nemusím bát toho, že bych jel z kopce moc rychle a rozklepaly se mi ruce. Cestou do Kutné Hory mě nikdo nepředjel a postupně jsme nasbírali pěknou skupinku, která se ale okamžitě tříští hned v prvním stoupání zpátky k Chlístovicím. Na kruháku v Kutné Hoře jsem dojel Petra, co ve štafetě hrál roli cyklisty. No to mám co dělat, protože loni jsem ho dojel už na cestě do KH, takže letos asi maká. Málem jsme se o sebe opřeli, ale nakonec všechno dobře dopadlo a já to začal lámat do kopce. Dva lidi mi v kopci frnkli, ale další byli dojeti, takže pohoda. Šlapu a šlapu a pak se otočím a za mnou nikdo. Ty dva přede mnou už nedojedu a tak jen držím tempo a věřím, že si na kole udělám takovej náskok na štafetu, aby mě pak brutální mašina Zbyněk von Drak pokud možno už nedoběhnul, ale moc si nefandím, je to totiž hroznej běžeckej vrah.

Pomóóóóóc lachtani lezou

Posilněn adrenalinem v krvi a gelem v bříšku jsem se rozhodl, že se poprvé v životě ozkouším vyzout z treter už na kole a do depa vbíhat jen v ponožkách. Zouvání treter proběhlo hladce, ale asi to nebylo moc uvážené, protože v depu byl na zemi takovej ten prach a kamínky, takže jsem měl ponožky jako prase. Ale co, hlavně že jsem pobyt v depu drasticky minimalizoval. Druhej den jsem poté ještě zjistil, že mě pekelně bolej paty, protože do depa jsem běžel po patách a asi si je trochu odrazil. Nikdo mi něřekl, že bosky to bude lepší po špičkách. No člověk se učí pořád.

Běžím , co to dá, a už je tady první výběh, teda v mým případě vycházka, do smrťáku. Chtěl bych znát někoho, kdo to celý dvakrát vyběhne. Konec prvního kola a Zbyněk furt nikde. Začínám ve vzduchu cítit šanci a makám do druhého kola. Dobíhám pár lidí a druhej smrťák vyfuním na max. Už běžím zpátky do vesnice a za sebou najednou zaslechnu hrozný funění. Očekávám Vondráka a krutej sprint do cíle. Otočím se a on tam nebyl. Byla to jen nějaká jiná štafeta. Tak teď už je jasný, že to vyjde. V cíli jsem teda trochu zdrchanej, ale hromada melounů přijde k chuti. Zbyněk dorazil dokonce až po několika desítkách vteřin a hlásí bloudění na trati. Je ale jasný, že na cestu se historie ptát nebude a důležitý je, kdo dorazil dřív do cíle J

A kolem hřbitova rovnou k hospodě. Tady nemá cenu se moc zdržovat.

No a pak už to byla klasika. Debatovat, pivko pít, prase jíst a po vyhlášení spokojeně opustit bojiště a vydat se k domovu. Letos to bylo prostě zase výborný a bez chyby.
P.S.: Pořadatel se dodatečně omlouvá těm, na které na konci nezbylo prase, ale chyba nebyla na jeho přijímači a do příštího roku z toho budou vyvozeny tvrdé závěry. A já dodávám, že holt kdo dřív přijde, ten prase jí J.

No co k tomu říct ..... prase.

Jedno pivko nebo dvě budou dobré všechny tři

Fotky jsem snad s jejich laskavým svolením zkonfiskoval Aleši Urbanovi a Janě Procházkové. Díky.