Moje letošní účast znamenala pátý pokus ztéct tento náročný závod se ctí. Jako každý můj start se to až tak nepovedlo a po těch pěti startech už asi vím, kde je zakopaný pes.
Jak každý ví, kvalitní zaběhnutý čas musí být podpořen kromě tréninku i velkou měrou psychického odhodlání a nažhavení na závod. A kde není nažhavení a zápal pro věc, tam není ani uspokojivý čas a naplnění zážitku ze závodu. A to je přesně můj případ v běchovickém podání. Pokusím se shrnout výčet faktorů, kvůli kterým se zde na startovní čáru zase stavím úplně bez emocí naplněn flegmatem až po okraj.
Tak nejdřív ten nejchabější se všech chabých a to počasí. Buď je dost teplo a fouká proti, nebo je dost teplo a fouká do zad. A nehledě na směr větru mě tohle zářijové teploučko nádherně uspává a otupuje. Teda letos byla vzácná vyjímka, stejně jako když fouká do zad, a to že pršelo a byla zima. Zimu já mám rád, ale ten déšť to byl silný motivační degradátor. Ležím si takhle doma a říkám si „letos na to prdim“, no ale zase startovný je zaplacený a škoda dvou stovek. Takže měním plán na „pojedu tam a aspoň si pěkně zatrénuju“. Tak jo.
Další faktor je ubíjející čekání. Při logistické realizaci Běchovic volím variantu příjezdu do Běchovic autem, parking, závod, MHD zpět do Běchovic a autem domů. No, a aby člověk alespoň nějak smysluplně zaparkoval, tak musí do Běchovic dorazit s pořádným předstihem. Kdo tam není s autem před desátou, tak má problémy. Takže tam pak dvě hodiny zevluju, posedávám v autě a další kvantum motivace se rozpouští. Většinou není ani s kým pořádně pokecat, protože všichni jsou někde zalezlí. Letos to bylo obzvlášť nezáživný. Kvůli dešti se buď všichni kašili ve škole nebo byli zalezlí v autě. Ono sem taky jezdí hlavně hodně chrtů a těch moc neznám. Vytvářejí se skupinky oddílových kolegů a ty zase probírají furt dokola stejné nezáživné věci.
Poslední věc je forma startu, kdy veteráni a ženský startují odděleně od nás mladíků. Na ostatních závodech se honím právě s veterány a to tady prostě odpadá. Časomíra je čipová a těch veteránů už taky není tolik, co bývalo dříve, tak by to snad mohli spojit. Ještě mi přijde logický oddělit ženský od chlapů kvůli přehlednosti pro televizi. Ale aspoň mají veteráni dokonalý přehled, jak na tom v závodě jsou, když se jim do toho mladý nemíchaj.
S tím dlouhým tričkem jsem to asi trochu přehnal.
No a pak přijde start. Letos jsem vyrazil rozvážně. Ale co to, nějak se nemůžu na prvních kilometrech rozdejchat. Asi sem si neměl brát to elastický tričko. No běžím si teda v klídku, držím submaximální dechové tempo, abych to v pohodě udejchal a nemusel přecházet do chůze. Kilometry ubíhají. První táhlý kopec dávám v klidu a hrdlořezák si dost užívám, protože sil mám dost. To byla ale asi tak poslední zábava. Pak už cíl a snaha se co nejdřív převlíknout do suchého. Letos 48:35, což ve finále není až taková bída když si vezmu, že se mi tady už dvakrát „povedlo“ překročit padesátiminutovou hranici. Zázemí ve škole je výborné, ale ta fronta na sušenky a čaj je teda trošku moc dlouhá, i když dost rychle postupuje.
Po rychlém depu ve školní jídelně tradá na MHD a autobusem, co jezdí dvakrát do hodiny, návrat do Běchovic. Jak to je asi s kapacitou autobusu a počtem běžců, co by rádi zpátky ke startu, asi nemá cenu rozpitvávat. Ale letos jsem dokonce stál na podlaze autobusu, takže docela komfort. Tady by se mohli organizátoři trochu poučit a zajistit tak dva tři autobusy co běžce vezmou od cíle zpátky na start. To by nemělo chybu.
Zbývá už jen nasednout do auta a dopravit se k domovu. Jako tradičně odsud odjíždím emočně a sportovně nenaplněn. Jsem aspoň rád, že mi nevykradli auto u startu a batoh v cíli, protože pro lapky je tohle ideální konstalace když vědí, že auta tam budou stát bez dozoru minimálně hodinu.
Tenhle závod mi prostě vůbec nesedí, a jestli se příští rok s někým konkrétním nevyhecuju do závodění, tak ho asi už skutečně vyškrtnu ze své podzimní termínovky. Nějak ty zápory pro mě jako hobíka totiž převyšují klady. A jezdit si tam jen pro odznáček a tričko nějak ztrácí význam.
P.S. V rámci Běchovic se jezdí i Inline závod. Celkem atraktivní záležitost. Nicméně letošní déšť vystavil bruslařům stopku. I tak jsem jich několik v tom lijáku v Běchovicích viděl. Dokonce manželský pár i s kočárkem. Tomu říkám zápal pro věc.
Výsledky tady.
4 komentáře:
Ja byl vcelku spokojen, kdyz pocitam ze bechovice mam vzdy o 2min pomalejsi nez rychlou desitku, treba Pecky. S dopravou souhlasim, proto jsem na start jel na masarycku a pak vlakem, coz bylo uplne supr a pro mne ze smichova nejrychlejsi reseni. Do usu z cernaku se mi nechtelo. Nutno si uvedomit ze bechovice poradaji duchodci a mysli si ye kvuli tradici tam prijede kdokoliv, takze nejsou tak pruzni, ale prece jenom se meni, trva jim to pomaleji. Viz konecne prihlaseni pres net, a letos kdyby bylo teplo tak by dali obcerstvovacku na 5km. Takze ja priste jedu.
To, že se závod vyvíjí je bez diskuze a je to jen dobře. Přihlašování přes internet, čipy, trochu lepší zajištění batohů v cíli, masáže, záchranka a uzavření trati zajistí to, že závod drží krok se standardem tuzemských větších akcí. Pro výkonostní běžce je to skoro povinnost, ale pro mě jako amatéra, co závodí spíš sám se sebou a maximálně tak proti osobnímu rekordu z téhle trati, to nějak ztrácí na lesku. To se ale může rázně změnit jakmile se na startu sejde několik propojených lidí podobné výkonnosti aby si mohli pořádně zazávodit mezi sebou.
Hlásím, že jsem si taky o Běchovicích ublognul. :D
Jinak pokud jde o mě, mohl bych Tvůj názor na Běchovice víceméně okopírovat.
Rendo, tak tenhle běchovický blog jsem si s chutí přečetl 3x po sobě. Geniální obraty typu "naplněn flegmatem po okraj" nebo "motivační degrádor" mě fakt dostaly, kam na to chodíš :-)?
Já letos stál pouze na Spojovací a díval se, jak se běžci perou se závěrem stoupáním. Óda na radost to rozhodně nebyla, déšť tomu také nepřidal a při povzbuzování jsem dostal dokonce od jednoho běžce vynadáno.
Můj osobní typ: příští rok Běchovice zase poběžíš a dáš je pod 45 minut :-)
Okomentovat