Prázdninové drobení 1

Tak a září je tady, prázdniny fuč a já bych rád psal o podzimních závodech nebo zpracoval několik postřehů z běžného života. Na to všechno určitě ještě dojde, ale dneska bych se chtěl ještě vrátit k prázdninovým akcím a zmínit několik zajímavých okamžiků, které za to určitě stojí.

Železný Chlíst

První prázdninové retro zastaveníčko bude Železný Chlíst a jeho nástrahy. Samotný závod proběhl hladce. Organizátoři nezklamali a připravili nádherný sportovně jedlovkový dýchánek o tom žádná. Nicméně zde je pár telegraficky zpracovaných vzpomínek, které mi utkvěly v paměti a lehce probleskují na povrch lebečních kostí šedou kůrou mozkovou až z těch míst, kde leží nestabilní paměťové centrum.

Konkurence byla velká, ale tenhle proutek naštěstí drtil ve štafetě

Ač ráno byla kosa, tak dopoledne už to začíná připalovat. Voda v rybníce je jak kafe. Uvidíme jaká je forma těsně před ironmanem v Německu. O neoprenech ticho po pěšině, tak to se asi nikdo nechce na oproti loňsku zkráceném plavání s neoprénem babrat. Cože? Při rozpravě se Honza K. alias pořadatel souká do gumy. Tak to né holenku, tak jednoduché to mít nebudeš. Hrrr do auta pro neoprén a už se do něj rvu, abych to do startu stihnul. Bylo to jen tak tak. Samozřejmě jsem si ho v tom fofru na třech místech proštípnul nehtama a to pěkně. Kurva drát. Cože, Honza K. nakonec ten neoprén sundal, takže jsem jedinej pacient, co poplave ve vyhřátém rybníce v gumě. No budu vypadat jak pěknej blbec ale už není čas na korekce. Start. Voda je fakt teplá a já v gumě stačím i mnohem lepším plavcům. Ke konci je mi pekelný vedro a začínám se dneska poprvé vařit. Spocenej až na prdeli a s čepičkou plnou potu lezu z vody. Skáču na kolo a pádím ke Kutné Hoře. Copak tam to jde. Je to pěkně z kopečka a pod čtyřicítku nejdu. Zpátky už je to trochu horší. Taháme se s Evou Čokrtovou střídavě do kopce a já jsem dneska podruhý uvařenej. Ale pěkně. Pití mi došlo už kousek za Kutnou Horou na prvním kopci. To že nemám svůj den je jasný a bude to ještě tuhý.

Sice jsem v tý gumě uvařenej, ale na fotce to nevypadá špatně :-)

Vlítnu do depa, odhodím kolo a pálím na kros. Depo bylo rychlý a myslím si, že mám Evu za sebou. Po tři sta metrech jsem dneska naposledy uvařenej a musím jít. Eva nikde, že by taky vytuhla. Jak šeredně jsem se mýlil jsem zjistil následně v cíli. Byla celou dobu přede mnou a získávala na mě těžký desetisekundy. První výšlap do toho ukrutnýho krpálu ještě zvládnu bez zastavení i když chůzí loudavou. Jsem tak rozhicovanej, že nemůžu běžet ani půl kiláku v kuse. Na občerstvovačce bych si nejradši lehnul do lavorku s vodou ale nepohrdnu ani kelímkama s vodou. Podruhý ten krpál nemůžu už ani vyjít a musím dvakrát zastavit a rozdejchat to. Pak už jen milosrdný cíl. V cíli jsem do sebe vyklopil litr a půl vody plus tři piva než jsem zahnal vražednou žízeň. Teda takhle jsem si pajšl neprotáhnul pěkně dlouho. No ale pivečko a čuník po závodě mi náladu vylepšili náramně. Organizace udržela vysokou laťku a pohodová atmosféra ovládla celý podnik. Odjížděl jsem naplněn. Jak sportovně, psychicky tak i bříško bylo plné, takže spokojenost náramná.

Pomooooc, honěj mě dvě ženský, ale dneska jim asi neujedu.

Ježiš to je to zase dlouhý. Takže do nápisu přidávám jedničku a pokračování z Mělic a Kolína příště.

Jo a výsledky tady.