čtvrtek 17. února 2011

Ten spinning, no nevim nevim

Tak jaro už klepe u sousedů na dveře, a než dojde až ke dveřím našim a vytáhneme kola ze sklepa nebo sneseme z půdy (jestli je tam ovšem přes zimu někdo neukrad), tak je potřeba se na to venkovní ježdění trochu připravit. Trochu otlačit patřičné partie a vyhnat žampiony z cyklotreter. Jsou jedinci, co jezdí venku na kole i v zimě hlava nehlava, led neled, sůl nesůl a bez kola by nevydrželi ani dva dny. Ale to teda rozhodně není můj případ. Vždycky pěkně v listopadu naposledy projedu horáka a silničáka a pak šup s obojím na háky a dopřát jim hluboký zimní spánek. Samozřejmě, že si pak maluju na růžovo, jak přes zimu budu doma jezdit na rotopedu vostopéro. Jenže každý ví, jak to pak dopadne. Takže letos jsem na rotoped vlezl asi tak třikrát. No a to se pak není čemu divit, že mě tak někdy v únoru začne znepokojovat myšlenka, že by teda už opravdu bylo potřeba ty nohy začít občas točit, jinak by bylo ztrapnění při cyklo vyjížďkách jistotou. No a taky jsem se letos přihlásil na Krušnomana a tam to bude teda asi vostrý.

A tak jsem zase začal minulý týden chodit na spinning. Jen si nejsem jistej, zda jsem dostatečně přesvědčenej, že to je to pravý ořechový a tak si to tady trochu sesumíruju a možná mi k tomu pak budete chtít napsat nějaké komentáře.


Tak jako obvykle je až na prvním místě cena. Hodina téhle taškařice se tradičně pohybuje něco mezi 100-120 finančních jednotek. To je tedy taková skoro konstanta a nic moc s ní nejde hnout. Mě se tedy třeba povedlo na nějakém slevovém serveru zakoupit pár lekcí do YMCAy a na Vinohrady s příjemnou 50% slevou, takže jsem letos za vodou. Ale jinak kilo za hodinu mi přijde tak akorát, když se tam člověk může i osprchovat a vyčůrat a ještě mu u toho zahrajou.

Další faktor je hardware, na kterém se skotačí. Jeho kvalita je tedy dost proměnlivá, ale zdá se mi, že za poslední dva roky ty nejhorší rozhrkaný kousky zmizely a je to už celkem v pohodě. Špicózní stroje mají v AXE, ty ukazujou všechno možný a když máte hrudní pás, tak zobrazujou i TF. Ale ono spíš než o HW je to o tom člověkovi vpředu, co dělá DJje a pokřikuje na poddané, kam mají otočit šroubem a jak mají na HW skotačit.

Pak tu máme to nejdůležitější a to je instruktor. Zažil jsem jich už celkem dost, a protože chodím hopsat téměř výhradně brzo ráno, tak mám už skoro dojem, že na ranní hodiny se nasazují spíš taková lightweight děvčata, než pořádní hardcore harcovníci. Je mi jasné, že s odježděnými lekcemi se může instruktorům do ježdění trochu vkrádat rutina a asi taky není jednoduché se pokaždé na hodinu pořádně nažhavit, ale občas mi to takhle po ránu přijde dost mdlé a bez šťávy. Kupodivu je mi celkem jedno, co instruktor pouští za muziku, když to nejsou zrovna úplné úlety, ale je potřeba, aby k nám alespoň občas pronesl i nějakou delší instruktáž než jen „A teď bude kopec v sedle, a teď bude running a pak si dáme tři minuty kopec ze sedla“. Chce to ty lenochy zákaznický před sebou pořádně burcovat a nenechat je ani chvilku usínat na vavřínech jak jim to dneska příjemně ubíhá.

A co se mi na tom spinningu teda nezdá? Tak třeba nejsem vůbec přesvědčenej o tom, že to má nějakou skutečně konkrétní spojitost s cyklistickou výkonností. Loni jsem spinningoval jak blázen a když jsem pak na jaře vlezl na kolo, tak mi stejně málem upadly nohy. Prostě jiný svaly, jiný dejchání, jinej pohyb. Kdybych nespinningoval, tak by to asi bylo horší ale stejně to žádná liga nebyla. Tak teď teda beru spinning spíš jako takovou pěknou aerobní hodinovou aktivitu, u které se člověk alespoň pořádně zapotí, rozpumpuje a pokouká po děvčatech.

Taky se mi jako technicky založenému individuu nelíbí, že ty spinnery neukazujou třeba watty nebo ukazatel zátěže a každej jede s takovou zátěží kolik se mu líbí. Mě prostě vadí, že když instruktor řekne, že se pojede kopec a máme si přidat pořádně zátěž, že třeba nevím, kolik tam má on a kolik přesně si mám naložit já. Kdyby se to dalo nějak kvantifikovat a všichni měli podobně, tak by to hned dostalo jinou šťávu.

No a nakonec to nejbolestivější. A tou je hrozně omezená sada „triků“ co tam jdou provozovat. V podstatě je to jen rovinka v sedle, kopec v sedle, kopec ze sedla, skipping a jumpy. To se nějak prohází a šmitec. Muzika to moc neovlivňuje a mě to po takových šesti seancích už přestává bavit. To zlatý plavání, tam se může aspoň člověk potopit nebo zablbnout, ale tady?

Jo a ještě musím podotknout, že občas se dostaví nějakej specialista, co si půl roku nepral tričko a trenky a při hopsání ještě prdí takový ty tichý indiány, co zabíjej nejvíc a to pak teda třikrát fuj.

Tak jak to teda vidíte vy? Co je to tajemné, co vás zapálené spinningáře motivuje k tomu jet už po tisící kopec v sedle a pak hned skočit na running? Já už spinning beru spíš jako takové příjemné zpestření zimní přípravy než cílenou cyklistickou přípravu. A popravdě od toho ani nic kromě pořádně propoceného trička nečekám a po pár týdnech mě to už kolikrát nebaví. Ale to naštěstí už většinou přijde jaro a kolo venku a pivo na zahrádce. No už aby to bylo.

středa 2. února 2011

Jakuszyce, tak to si teda nechám líbit

Už to bylo letos až trapný, že byl konec ledna a mě se ještě nepodařilo vyrazit na běžky a pořádně si užít a potrénovat. Když se tedy vyskytla možnost vyrazit na celý víkend s přespáním na horách, tak nebylo moc o čem dumat. Už delší dobu se dost mluví o běžkařském areálu v polských Jakuzsycích a okolí a tak jsem byl rád, že jako místo týrání běžek byla zvolena právě tahle destinace. Plán byl jasnej, vyrazit v sobotu ráno na místo činu, zničit se na tratích, pak večerní jedlovka, přesun na chatu a ráno se pro změnu zničit na tratích. No a pak už jen šupito presto domů. Pořádně jsem namastil skluznice, aby vydržely dva dny zápřahu a těšil jsem se na sobotu.

To by ale nebylo normální, aby se to lehce nezkomplikovalo. Shodou okolností měl brácha novej release do rodiny a tak bylo potřeba ještě v pátek večer jít zapíjet. Nechtěl jsem se pouštět do žádnejch větších akcí, protože jsem měl ještě v paměti loňské potácení se po Jizerkách s kocovinou jak prase. Alkohol je démon a je potřeba mu vzdorovat. Docela se mi to i povedlo a po pár pivech a panákách jsem ve dvě v noci padl do opileckého komatu. No nicméně brutálně zahulená hospoda na mě ráno zanechala mnohem větší stopy, než jsem doufal a bylo jasný, že první jezdící den bude s menším fyzickým hendikepem.

Když jsme dorazili na místo, vládlo tam neskutečné počasí. No posuďte sami: teplota, tlak, rosný bod: -2, 1008, 8,3. Jak by řekl Největší Čech a já to s pokorou sobě vlastní přeložím, slunce svítilo na modré obloze a blyštělo se na zmrzlém sněhu :-).

Mapa běžeckých tras v Jakuzsycích

Plné parkoviště, kterých je v okolí stadionu hned několik dávala tušit zácpy na tratích. Ale jak se později ukázalo, areál je tak rozlehlý, že provoz byl naprosto plynulý a vyhýbat se nebylo téměř komu. Nebylo důvodu k zevlování a hurá na dokonale upravené tratě. Prvních pár stovek metrů jsem bojoval s rovnováhou, než jsem se trochu rozjel. Po prvním táhlém kopci jsem ale spíš bojoval s tím, abych nemusel potupně vrhnout mimo trať nebo co hůř přímo na trať.  To by byla zase jednou ostuda. No nějak jsem to rozdejchal a jelo se dál. Sympaticky houpavý profil utíkal a já jsem se potil a zplodiny z předchozího večera se odpařovaly měrou velkou. Po patnácti kilákách jsem se ale už cítil docela komfortně a užíval si pohybu. Sice už jsem neměl šanci udržet se s naší skupinou rozježděných a rozpumpovaných chrtů ale aspoň jsem si pojezdil svým tempem a ke konci jsem si dal i několik rovinek technických cvičení abych se tak neklátil. Už jsem toho začínal mít dost a tak jsem byl rád, že první den se nachýlil ke konci a nás čekala dobrá jedlovka a pak jsem očekával příjemný ležing u roztopeného krbu.

Cestou na chatu jsme se tedy stavili v Harrachově v pizzerii Z, kde teda bylo trochu přelidněno, ale podávaná krmě byla výborná a obsluha usměvavá, takže spokojenost byla na všech světových stranách. Pak už na nás čekala chata menšího vzrůstu, ale vysoké útulnosti, kterou bylo ale nejdřív potřeba vytopit. Takže jsme nahodili přímotopy a rozdělali oheň v krbu. Ten měl ale asi nějakou konstrukční vadu, nebo my jsme neměli dostatečnou praxi, každopádně za chvíli jsme viděli, že nic nevidíme a na vlastní nosy a štípající oči jsme museli konstatovat, že z toho krbu asi dneska nic víc nevyrazíme. Ohořelé kouřící dřevo jsme teda operativně transportovali po přímce mezi krbem a oknem ven do sněhu a začali vařit čaj a otvírat tekuté zahřívače. Přímotopy se sice snažily, ale proti venkovním minus šestnácti neměly šanci. Nejme žádný vořezávátka a spacák taky dost zahřeje, takže noc jištěná kulichem na hlavě proběhla klidně.

Po rychlé snídani jsme opustili náš dočasný bivak a vyrazili jsme na druhé tréninkové kolo. Neděle nás odměnila opět výstavním počasím a tak jsme začali hnedka ukrajovat první kilometry. Mě to šlo tedy co do fyzičky určitě líp než včera. Technicky stále nic moc, ale to se příště vylepší. V turistickém bodě všehozájmu, samotě Orly, jsme ochutnali místní medové pivo a to tedy byla lahoda. Kdo tam budete, musíte ho ochutnat. Pak už jen návrat na stadion do Jakuzsyc. Dva kilometry před cílem mě ale tak opustili síly, že zdolat ten kousek mi dalo teda pořádně zabrat. No ale nakonec jsem se tam úspěšně dokodrcal a vyrazili jsme s pěkným pocitem natrénovaných hodin směrem k domovům.

Odjížděl jsem domů po sobotních ani né 30ti a nedělních přes 30ti kilometrech teda řádně zrubanej. No holt první běžky v sezoně jsou většinou vykoupeny těžkou fyzickou zdecimovaností. Jakuzsyce jsou prostě pro běžkaře prvotřídní volba. Už se ale těším na další víkend. To sice vyrazím nejspíš zase brousit naši klasiku Bedřichov, Hřebínek, Knajpa, Smědava, Jizerka a zpátky, ale určitě to bude parádní poježdění, protože mě to samozřejmě opět jako každý rok začalo bavit.

A na konec jen několik technických postřehů z areálu u polských kolegů. Tak za prvé zapomeňte na nějaké detailní značení tratí, na které jste zvyklí z Čech. Tady se s tím moc nemažou a člověk si to tam holt musí trochu projezdit, aby se pořádně zorientoval, která cesta kam vede, protože upravených tratí je tady fůra a různě se spojují a rozdělují. Dojezdová doba tak dvě hodiny z Prahy. Prostě hned za Harrachovem za hranicemi. Parkovacích míst je fůra, ale nejsou nekonečná a třeba při našem nedělním příjezdu, kdy navíc v areálu probíhaly nějaké amatérské závody, už skoro nebylo kde zaparkovat. Parkování je placené. Tratě na několika místech křižují zapadanou železniční trať, po které ovšem občas projede vlak, tak to chce se aspoň rozhlídnout. Všude se dá platit českejma a poláci používají kurz 1:7, takže pivo vyjde tak na 40-45, stejně tak půl litru coly. Jídlo tak za 90-130. Kromě občerstvovny v Orlech a hospodách na stadionu nikde nejsou stánky jako třeba v Jizerkách, tak si nezapomeňte něco do baťůžku, protože případný hlaďák by byl těžce vykoupen dlouhým trápením.

Takže Skol (nebo jak se to zdravěj běžkaři).