pátek 23. října 2009

Stromovka na kukajdu

Když už je ta podzimní část běžecké sezóny nabouraná problémy se zády, tak jsem se rozhodl, že se zajdu podívat na maraton taky z té druhé strany jako divák, a pokoukat na atlety, jak se rvou s tou dálkou. Záda už jsou naštěstí v pohodě (musím to zaklepat na virtuální futro) tak proč trochu nepodpořit kamarády spoluběžce. Takže sobotní Stromovka byla jasná volba. A abych tam jen tak plonkově nepostával a blbě nekoukal, dohodl jsem se, že pár vytrvalcům budu dělat servis. Celkem tři odvážné kousky jsem zlákal do svých servisních osidel a musel jsem se snažit, abych pak nebyl na konci za své služby vyplísněn a jako servisman navěky zavrhnut.

Počasí jsem očekával mrazivé a tak jsem se už doma vybavil termoskou a do ní jsem namíchal silný sportovní nápoj čaj s rumem v tom správném poměru. Nějaká malá svačinka se do batohu taky vešla. Ono při tom čtyřhodinovém skotačení kolem běžců dost vyhládne. Nabalil jsem se jak na hory a hurá do Prahy.

Na startu se to klasicky hemžilo. Fronta na registraci byla dlouhá, až to skoro vypadalo, že se všichni do startu nestihnou zaregistrovat. Ale nakonec to všechno klaplo a šlo se startovat. Ivo Domanský ještě musel popohánět loudaly, co se jim na start asi moc nechtělo, ale nakonec se tam narovnali všichni. Před startem to vypadalo, že všichni řeší, co na sebe. Podmínky nebyly jednoduché a kombinace mrholení a zimy volbu oblečení tentokrát pěkně zkomplikovala. No byly vidět oba extrémy. Tílko s trenkami na jedné straně a šusťákový kalhoty s větrovkou na opačném pólu. Všichni ostatní někde mezi. Já bych volil trenky, dlouhou Moiru a tričko. Na hlavu pak kšiltovku. (Nějak jsem se v těch kšiltovkách poslední dobou zhlídnul a šátek jsem nějak odstavil na vedlejší kolej. Čest jeho památce) A pořádně namazat nohy hřejivkou. Trochu chlad mám při běhu rád a radši lehce zimička na začátku, než se vařit v bundě.




Hned po startu jsem se sbalil a s narvaným batohem laskomin pro moje svěřence jsem spěchal k cedulím na 5,10,15, … km. Jak jsem tam dorazil, tak jsem hned nastartoval foťák, abych nasekal maximum fotek v prvních dvou kolech, dokud ještě nikdo nic nechtěl jíst a pít, protože pak už na to nebude čas. A už tady byli běžci, mačkám spoušť jak zběsilej a snažím se, aby mi nikdo neproběhl bez zvěčnění na digitální médium. Všichni vypadají svěže a nadupaně. No počkejte holenkové za dvacet kilometrů.

Sportovní zážitek mi trochu kalí auto-moto show, která probíhá v sousedství, a kde se prohánějí všemožné offroady a trialová auta. Samé 4x4, 8x8, uzávěrka na předek, uzávěrka na zadek, vejfuky tlustý jak noha a neskutečnej řev motorů. Celý to do mikrofonu moderuje pán, který o sobě několikrát prohlašuje, že je z Moravy, takže to tady v Praze můžou klidně pořádně rozjet a že maj všichni z těch aut dostat co největší randál a bordel, aby bylo vidět, že ty jejich mašiny jsou skutečně pekelný. Já bych ho hnal vejfukem přes záda i s převodovkou. No nic, taky sport.


Bezkonkurenčně největší otužilec na trati.

Další kilometry naskákaly běžcům na jejich tachometrech a už tady byla první várka personalizovaného občerstvování. Takže z batohu vybrat to, co si svěřenec přeje. Ale pro jistotu ještě i další věci, to jen pro případ, že by na poslední chvíli změnil názor. Při průběhu kolem cedule zmáčknout mezičas a pokud možno si ho i zapamatovat. Nastartovat běh podél pádícího sportovce, naservírovat mu to pěkně do ruky, gely, pití, výběrové vzorky z lékárny a pak to od něj zase odebrat a s nějakou povzbudivou větou na rtech ho poslat do dalších pěti kilometrů. A hned číhat na dalšího ze skupinky abych ho nedej bože nepropásnul. To by byl průůůůůser. Mezitím ve chvíli klidu zaznamenat mezičasy na papír a propočítat tempo.
A teď menší vsuvka. Poslední dobou začínám pozorovat, že na delších tratích
se dost vytrvalců futruje Ibalginem alias „Růžovým démonem“. Jeden před závodem
pro jistotu a během závodu taky jeden, aby nohy bolely míň a jelo to. Jestlipak
všichni vědí, že je to pěknej neřád na už tak maratonem zkoušenej žaludek a že
to zvyšuje nebezpečí infarktu. Ale zase na druhou stranu, když někoho berou
záda, že by do cíle nedoběhnul, tak to se snad ještě dá. Ale pánové,
s mírou a rozvahou.
Samozřejmostí je povzbuzování všech dalších běžců. To jsem dřív netušil, jaký je to povzbuzování šichta. Člověk furt musí vymýšlet nový fráze, aby se dokolečka neopakoval a neříkal někomu, kdo už běží potřetí kolem něj stále to samé. Slova se musí volit s rozvahou, aby utahaného sportovce spíš nenasral než povzbudil. Občas jsem si připadal jak blbec, obzvláště když jsem povzbuzoval ty, co to běžely s přehledem pod tři hodiny, a nic takového nepotřebovali. Tak jsem se pak radši soustředil na ty, kteří toho začínali mít evidentně dost. Ona mi hlavně taky ke konci už docházela fantazie a energie.

Ve chvílích volna jsem se věnoval čaji s rumem, abych zahnal zimu. To ale s sebou neslo nepříjemnost v tom, že jsem musel stále chodit čůrat a to se muselo plánovat tak, aby mi neproběhl žádný svěřenec a aby zároveň kolem někdo nekorzoval a já ho snad nepohoršoval. To by pak na mě určitě poštval strážce zákona z městský policie a s občerstvováním by byl amen. No logisticky celkem náročný.

Ale to už se přiblížil konec závodu a všichni moji dočasní svěřenci se dostali v pořádku do cíle a mohli si připsat další zářez na pažbu zdolaných maratonů. Takže rychle do prostoru cíle ještě něco vyfotit a něco sezobnout. A teď trochu reklamy. V cíli Microsoft točil reklamní pivo a nereklamní kofolu. K dispozici byly výborné rohlíky z pekárny Kabát a k tomu noname polívka od pořadatelů. Všeho bylo dost a tak zbylo i na realizační team. Mňamy mňam, tak to má po závodě vypadat. Žádný trička, ale pěknej dlabec.

V cíli to už byla pohoda.

Vyhlášení vítězů proběhlo svižně. Dan Orálek vyhrál zaslouženě, protože se kolem mě v každém okruhu prohnal jako raketa a neměl ten den nejmenší konkurenci. Ale to už se velelo na návrat domů. Doma na mě padla těžká únava ze všeho toho pobíhání, poskakování, zimy, rumíku a pivka, že jsem to na chvíli zalomil a pěkně v teplíčku jsem sklízel plody své dnešní dobře odvedené práce :-). Už jsem začal zase trénovat, takže podobný zážitek jako ten dnešní se asi nebude hned tak opakovat.

P.S. To jsem se teda dneska rozepsal. Gratuluji všem, co to dočetli až sem, protože to byl asi taky takový malý čtenářský maraton.

4 komentáře:

s0cketka řekl(a)...

S tim Ibalginem - naprosto souhlasim. Ja bych to pred zavodem nejedla.

Anonymní řekl(a)...

Rendo, to bys koukal, co do sebe cpou ultramaratonci!!!
A je to dřina bejt podpora, viď? Taky jsem si to párkrát zkusil a to je snad lepší běžet. Obdivuju Libora Pilaře, který nás minulou neděli hlídal v Drážďanech dva v zimě a občasném dešti na kole a ještě stihl příležitostně povzbuzovat další Čechy (ale zase von už je skoro profesionál). Tak ať je to příště zase z pozice běžce.
Evžen Ge

Petr řekl(a)...

Tak už vím, kdo se to posouval rychleji, než jsem běžel. Díky za podporu, těšil jsem se na každé kolo :)

Honza Kavalír řekl(a)...

Musím říct, že Renda je ten nejlepčí :-) podavač na světě. Hrozná výhoda, že zná dokonale potřeby závodníka :-). Takže ještě jednou díky :-).

S tím růžovákem je to klasická long-triatlon finta. Taky je s sebou na maraton od letoška beru beru a stačí mi jen pocit, že je mám v kapse,kdyby byla potřeba...

Stejnou službu by asi udělala lentilka, jen nevědět, že to není originál, holt síla podvědomí.