středa 30. března 2011

Offtopic: Zaplavat si mezi lidma

Každý den cestu do práce a z práce zdolávám v podstatě identickým způsobem. Nádraží, vlak, nádraží, metro, práce a odpoledne zase opačně. Občas si cestu zpestřím ještě tramvají. Jak ráno vylezu z domu, tak se stávám součástí lidského proudu směřujícího z bodu A do bodu B. Jeho jednotlivé varianty se liší jen hustotou jedinců a rychlostí jakou plyne. Mám tu smůlu nebo štěstí, to záleží na úhlu pohledu, že chodím o dost rychleji než 99 procent jedinců v proudu. Na rozdíl od ženské části populace pro mě není cesta požitkem, ale nutným zlem a proto se snažím zdolat jednotlivé úseky mezi krajními body maximální rychlostí po minimální dráze. Samozřejmě, že za těchto podmínek ostatní jedinci v proudu vytvářejí přirozené překážky, které se ovšem chovají naprosto nepřirozeně a občas dokonce zákeřně. Každá cesta se tak pro mě stává lehce adrenalinovou záležitostí, a proces, který při tom absolvuji, jsem pracovně pojmenoval „Zaplavat si mezi lidma“. Tolik tedy úvod do problematiky s lehkým matematicko-fyzikálním zabarvením.

Musím se přiznat, že takováhle každodenní taškařice mě občas dokáže pěkně vytočit, protože stádnost lidí nezná mezí. To pak přijdu do práce nebo domů trošku nasranej a chvíli to trvá, než se emoční křivky uklidní. A co se vám při takovém plavání může například postavit do cesty? Tak třeba

  • Proplejtáte se mezi lidma a předpokládáte, že se všichni budou pohybovat zhruba konstantní rychlostí po víceméně přímce. Jenže to je holá utopie. Spousta jedinců přesně ve chvíli, kdy je předcházíte, se najednou rozhodne, že se přesunou na druhou stranu chodníku a kolize je na světě.
  • Kuřáci, co to už prostě nemůžou vydržet ani deset kroků, vylezou ven z metra a ještě mezi dveřma vestibulu zapalujou jejich potěšeníčko zaručeně ve chvíli, kdy jdete kolem nich. Lahodný pocit v ústech vás provází ještě několik dalších desítek metrů.
  • V Šervůdu na vás každou chvíli útočí buď trosky dožadující se sedmi korun, cíga nebo podobně, nebo dýleři všeho možnýho. Mobilním tarifem počínaje a registrací do IZIP konče. Dá to občas fušku mezi nima prokličkovat a odpuzovat je už zdálky nenávistným pohledem.
  • Zastaví narvaná tramvaj a všichni se hrnou ven. Můžete si ale bejt jistí, že mezi prvníma vyleze někdo, kdo se hned za dveřma zastaví a začne se rozhlížet, kam se asi zrovna vydá. Takovýhle dobrodruzi jsou naštěstí hned smeteni davem a jejich neuváženost je po zásluze potrestána.
  • Když do stanice přijedou dvě metra současně a ze stanice vedou jen schody bez eskalátorů jako je třeba na Pražského povstání nebo Chodově, tak se schody okamžitě zaplní. Buďte si ale jistí, že vpředu nepeláší ti, kteří těch pár schodů vyběhnou raz dva, ale celé čelo obsadí odulí a supící osoby které celý proud odsoudí k rytmu pohřebního pochodu. Bohužel je není možné převálcovat, protože prostě není kudy.
  • Milenci vzájemně zavěšeni do sebe zaberou skoro celý chodník a poblázněni láskou se chaoticky klátí sem a tam. Není téměř možné kolem nich projít bez konfliktu. Ach ti blázínci bláhoví.
  • Kapitolou samou pro sebe jsou vožralkové. Potácej se sem a tam, plivou vám rovnou pod nohy nebo na nohy a jako bonus vás málem pozvracej. Ale já se taky občas potácím, tak to je spíš plichta.
No našlo by se určitě ještě fůra podobně vypečenejch nástrah, které na rychlého chodce čekají v přeplněných ulicích. A kdo by si chtěl zasoutěžit na mistrovství světa v téhle disciplíně, tak ať si zkusí pěkně v létě odpoledne projít Václavák od Muzea dolů k Můstku. Ale né prostředkem, pěkně na straně po chodníku. A kdo by měl málo, může pokračovat rovnou na Staromák a Celetnou zpátky. To je vyšší škola plavby mezi tělama. No a kdo se rád účastní stádního posunu, tak ať si zajede ráno v devět na Chodov a nechá se unášet davem lidí, co si to štrádují z metra do business centra The Park. Pěkně poslušně proudí dav až k semaforu. Tam stát, seřadit se, a pak zase hurá do proudu, který nás unese až ke strojům do jednotlivých krychliček.

Asi se ptáte, jakou přidanou hodnotu má tenhle spot. Asi žádnou, ale musím si trochu vybít vztek z tý ženský, co se vyprdelila dneska k označovači jízdenek v metru. Kufr šoupla do jednoho prostupu, svojí prdel do druhýho a začala štrachat lístek v kabelce. Lítat neumím, tak došlo na lokty. Baba jedna vymaštěná. Tfuj, to se mi ulevilo :-).

P.S. Ale už jsem na to našel lék. Stačí si ráno do uší strčit sluchátka, pustit loudavou hudbu, nasadit přitroublý výraz a vyrazit na cestu. Cesta do práce se tak výrazně usnadní :-)))

3 komentáře:

Jitka řekl(a)...

:-D :-D Ještě, že bydlím v Pardubicích :-D

Pulec řekl(a)...

:oD Ještě že to mám do práce liduprázdnou ulicí své 2,5 km. Nikdo mi nepřekáží a já si jdu naprosto šťastně a vesele. Jezdit do centra, to by byl můj hrob. Tuhle jsem jela na Anděla a málem jsem se osypala. Skoro vše výše jmenované jsem zažila. Mít to denně, tak běhám ultra, abych se odstresovala...

Šewy řekl(a)...

Já bych se přidal s tím, když přijede na Pražskýho povstání totálně nařachaný metro a lidi pobíhaj kolem a neví kam by se vměstnali. Korunu tomu všemu nasazuje to, když lidi jsou nacpaný kolem dveří a v prostorech mezi sedečkama je téměř prázdno, to mám chuť nastoupit oknem.
A ze včerejška mám taky dobrou příhodu. Tramvaj stojí na zastávce, čeká na zelenou, paní mačká čudl na otevření dveří. Pak začne hulákat na tramvajáka, jestli není debil, že má zavřeno. No vypískala ho a nakonec otevřel nechal lidi nastoupit a když naskočila zelená, zavřel a odjel. Dávám paní plusové body. :))) Ještě že už bude teplo, budu do práce jezdit na kole.