úterý 31. července 2012

Týnišťské šlápoty 2012

Ani nevím, kde přesně začít a jak to zařídit abych podchytil všechny dojmy a zážitky z letošních Týnišťských šlápot. Byla to pro mě první stovka a bylo to neskutečně skvělý, extrémní a nezapomenutelný, i když do cíle jsme nakonec dorazili taxíkem. Ale o tom až ke konci. Rozhodně se tenhle zážitek zařadí hned za prvního ironmana, ale skutečně jen o prsa čínské gymnastky. A zase se potvrdilo, že „Pain is inevitable. Suffering is optional“ J

Jak už jsem psal několikrát, hlavní zábavou letošní sezony bude až Beskydská sedmička a šlápoty měly být hlavně takovou zkouškou vybavení a sehranosti teamu. Byl to vlastně náhradní závod za Krakonošovu stovku, kterou jsem musel vypustit pro termínovou kolizi. Trať svojí délkou 117km a profilem s převýšením 3400m dávala ale tušit, že si určitě otestujeme svoje fyzické a hlavně psychické limity co hrdlo ráčí. Protože štěstí přeje připraveným, tak jsem si dopředu přečetl všechny blogy a články co se daly na internetu ke šlápotám sehnat. Představa, do čeho jdeme, byla tedy celkem reálná. Olaf ještě večer zveřejnil trasu na Cykloserveru, tak jsem jí hned nahrál do hodinek a byl jsem výrazně klidnější. No mapka trati a profil je na následujících ilustračních obrázcích.

 



Celou noc před dnem startu jsem ve snech řešil soustavu deseti rovnic o dvanácti neznámých a hledal jsem kompromis a řešení, jak do malého batohu nacpat všechno co budu potřebovat a udělat to zároveň tak aby to moc nevážilo a dalo se občas běžet. Vstávalo se v půl sedmé a ještě před odjezdem do Starého Města pod Sněžníkem jsme se Soňou zvládli návštěvu Podolí a následné uklízení dřeva, takže o nějakém odpočinku nemohla být ani řeč. Vyrazili jsme s Míšou z Čelákovic posledním možným spojem se čtyřmi přestupy, takže případné vzrušení ještě před startem mohlo nastat kdykoli. České dráhy nás naštěstí nevyšplouchly a do Starého Města jsme dorazili podle plánu spolu se spoustou dalších závodníků. Celou cestu jsem přemejšlel, jak odlehčit batoh, protože se vším co jsem do něj dal to prostě nešlo. Nakonec jsem se rozhodl vyhodit náhradní boty a všechno vsadit jen na Salomony. Buď to v nich vydržím, nebo půjdou do skříně. Čas byl už jen na převlíknutí, zaregistrování a odchod na náměstí, kde se konala místní tradiční pouť s pódiem a Beatles revival na něm.

Před startem. Ještě čistý, voňavý a plný energie.

Olaf jako hlavní organizátor si vzal slovo a po několika větách vypadl na pódiu proud. Po chvíli to zase nahodili a chvilku po desáté bylo odstartováno. Zatímco my jsme mizeli ve tmě, místní se vrátili k zábavě a městečko jsme opouštěli s Boney M v zádech.

Startovní pole se během chvíle pěkně natáhlo a vytvořily se menší skupinky. Tohle se mi vždycky hrozně líbí. Vidět ty korálky čelovek na šňůře jak postupujou po trase. Ale to už tady bylo první stoupání a čas vytáhnout hůlky. Nahoru na Kralický sněžník to šlo s hůlkama celkem pěkně. Jen jsem měl trochu jinou představu o kvalitě cesty, po které budeme nahoru stoupat a hlavně klesat. Podél hranice rozhodně pohodlná stezka nevedla a tak jsem se pořádně zapotil. Kořeny, šutry, rosa. Na vrchol jsem došel s trikem durch. Takže natáhnou triko s dlouhým rukávem a cupitalo se dolů. Šutry všude a každá nepozornost hrozila vyvrknutím kotníku. To se mi taky podařilo, ale naštěstí se nic nestalo. Pod Sněžníkem první tajná kontrola hlásí, že první tam byl už před hodinou (13km). To teda nechápu, jak do toho kopce a z něj běželi. Holt asi lepší oddíl. Pak hodně zajímavá klikatá cestička chráněným územím s výstupem na Malý Sněžník a následná kontrola na vrcholu rozhledny. Tady se šlo kousek cestou s vysokou trávou a na každém stéble sedělo tak deset můr. No vypadalo to jak v pohádce. Pak zas cesta plná kluzkých kořenů a další podvrknutí kotníku. Sakra musím si na to dávat pozor a pořádně si svítit kam šlapu.

Následoval seběh a další tajná kontrola s občerstvením. To přišlo hodně vhod, protože už jsem všechno vypil a nutně jsem potřeboval vodu. Hned za kontrolou následoval krpál neskutečněj značenej Olafovými šipkami. Takže co jsem vypil, jsem hned vypotil. Alespoň začalo svítat a čelovky šly do batohů. Každopádně tahle noční část byla sice dost náročná a postupovali jsme dost pomalu, ale na druhou stranu to byl adrenalin a nádhera co se nezapomíná. To už jsme ale byli v Polsku a následovala Polská část. Celkem pěkný panoramata, ale jinak mi nic v paměti nezůstalo. Snad jen hrozně rozflákaná silnice na sedlo, po který se občas prohnalo auto a malej polskej fiat uprostřed lesa z kterýho vyskákaly dvě osoby nejistého pohlaví a s kýblema šli plundrovat les.

Po ránu v Polsku. Sluníčko už leze.

Na hranicích zpět do Čech (nebo na Moravu?) další doplnění vody a tradičně chleba se salámem a sýrem. A první měnění ponožek. Zatím to bylo dobrý, žádný puchejře. Výstup na Anenský vrch s dalším výlezem na rozhlednu byl poháněnej hlavně tím, že jsme se už pomalu blížili k půlce. Tady jsme utrhli Richarda Černého z Poděbrad, se kterým jsme pěkných pár kilometrů šli spolu. Od rozhledny jsme až do Říček v Orlických horách běželi krásným seběhem, za což jsme byli odměněni zdoláním asi pěti soupeřů. Půlka byla za námi a polívka v hospodě bodla. Sluníčko už pekelně připalovalo, takže doplnit zásoby vody byla nutnost. Fyzicky jsme na tom byli dobře a tak jsme se shodli, že dojdeme na osmdesátej a rozhodneme co dál.

Z Říček se šlo brutálním výšlapem sjezdovky, okořeněným překonáním výkopu, až k horní stanici lanovky. To jsem tedy po obědě moc nezkousával a pot ze mě tekl proudem. Ale s vodou jsem musel šetřit, protože další možnost doplnění byla krutě daleko. Následoval trochu ubíjející úsek po hřebeni, kde si sluníčko užívalo, co to šlo. 84km a Deštné v Orlických horách do kterého se sbíhalo jak jinak než po sjezdovce. Pivo s příchutí limety z Černé Hory bylo moc fajn. Příjemný pán v hotelu Panorama mi ochotně doplnil flašky vodou a vyrazili jsme dál. Tady někde se mi vybil mobil, takže jsem už měl jen záložní, co skoro nic kromě telefonování neuměl. Za vesnicí jsme došli jeden pár. Ale neudrželi jsme se jich a zase nám pláchli. Tady už se ráz krajiny změnil a šlapali jsme hlavně mezi polema. Obilí, makovice a vedro. Na 92km v Mototelu Skalka v Podbřezí byla další polívka. Sem jsme dorazili asi tak v půl osmé večer a tou dobou se začaly honit první mraky. A mně se vybily hodinky, ajajaj. Zalepil jsem puchejře, který se mi udělaly potom, co jsem šlápnul do skryté kaluže pod trávou cestou do Deštného a následný pochod po rozpáleném asfaltu udělal své. Vyměnil jsem ponožky a začala na mě padat těžká deka. Speed8 co jsem si dal před tím, nějak nezabíral. Nemělo tedy cenu otálet a bylo potřeba co nejdřív vyrazit, protože mraky se začaly stahovat čím dál víc. S vědomím jaké bylo přes den vedro, se dalo čekat cokoliv, tak jsme pro jistotu vytáhli nepromokavé bundy. Už už to vypadalo, že bychom to mohli dorazit až do cíle.


Sem tam kopeček.

Během chvíle začalo drobně pršet a občas se ukázal blesk. Prošli jsme vesnicí a došli na louku, kterou jsme měli přejít k rozhledně a pokračovat poslední částí trasy směr Týniště nad Orlicí, kde byl cíl v místní půjčovně lodí. A v tu chvíli začala klasická bouřka s průtrží mračen po letních vedrech. Měli jsme štěstí, že na kraji lesa byl celkem bytelnej posed, do kterého jsme se schovali. Blesky šlehaly všude a lilo fakt hustě. Ani nevím, jak dlouho jsme tam čekali, ale určitě víc jak půl hodiny. Aspoň jsme měli čas promyslet co dál. A to byla možná chyba, moc jsme přemejšleli J. Tou dobou už vybitý hodinky neposkytovaly komfort vedení trasy, takže bysme byli odkázaný jen na itinerář a navigaci z Garmina co měla Míša, takže postup by byl pomalejší. Mě navíc začal pořádně bolet puchejř na chodidle a malíčku. Bolavý nohy, tma a promáčená louka s nejistotou, zda nepřijde další bouřka, byly hlavní motivátory k tomu, že jsme se rozhodli naší pouť na 101,5km ukončit a vrátit se 2,5km do vesnice, kde jsme si zavolali taxík a dojeli tak v půl jedný do Týniště. Chyběla nám poslední kontrola a 16km do cíle. Podle počtu aut u cíle a lidí z nich vystupujících jsme nebyli sami. Jak jsme tak jeli nocí taxíkem, tak mi přišlo, že do cíle to muselo bejt rozhodně dál než jen 16km co by nás ještě čekaly. Sice jsme nedošli až do cíle, ale i tak jsem prožíval velkou euforii z toho, že jsme prolomili sto kilometrů a hlavně že jsme si ověřili, že na B7 máme šanci dojít bezpečně do cíle.

Co je možné taky prožít a skončit 1,5km před cílem popisuje Lída Filipová. Nedovedu si představit ten stav, ale muselo to bejt hrozný.


Už je po všem. Cíl. Špinavej, smradlavej a utahanej :-)

V Týništi už jen odevzdat papíry s kontrolama, pivko, panáka na zahřátí, převlíknout a najít nějaký místo kam zalízt do spacáku. Po 43 hodinách bez spánku a se 104km v nohách jsem se nemusel k usnutí moc přesvědčovat. Kupodivu Míša ani nešla spát a až do odchodu na nádraží vítala spolu s organizátory borce, co došli až do cíle a jako zkušená stovkařka, probírala zážitky s ostatními. Po ani ne čtyřech hodinách spánku cesta na nádraží a vlakem, naštěstí jen s jedním přestupem, domů. Tam už jen spát a spát.

Když jsem se dal v neděli večer trochu dohromady, tak jsem chvíli přemítal, že kdyby sme znali profil a typ těch posledních 16km, tak bysme to určitě došli taky, ale kdyby jsou kdyby a i tak jsem byl nadšenej a spokojenej s tím, co jsme v Orlických horách předvedli.

Ještě bude následovat kratší praktický článek o tom, jak se osvědčil Garmin a jaké vybavení jsem nakonec použil a jaké další poznatky jsem si odnesl. Tak vyčkejte do dalšího spotu.

pondělí 23. července 2012

Jak probíhá příprava na B7?

Je jasný, že na Beskydskou sedmičku by si bez nějaké té přípravy troufal skutečně jen tvrďák nejtvrdší, což my teda nejsme a tak jsme se začali zodpovědně v rámci našich možností připravovat a testovat. Bylo třeba především udělat tři věci. Otestovat vybavení v reálném provozu, otestovat pohyb v noci v neznámém terénu a střihnout si nějaký přípravný závod ideálně nějakou pěknou stovečku. Je toho dost a tak jsme zvolili následující taktiku.

Volba testovacího závodu. Když nevyšla Krakonošova stovka, tak dalším vhodným adeptem se ukázaly Týnišťské šlápoty. 115km v terénu bude adekvátní příprava na maso v září. To tedy bylo jednoduché a jdeme do toho hnedka tenhle pátek, tak se uvidí, jak to půjde.

Testování vybavení. Testování výbavy se samozřejmě nejlíp provede v simulované zátěži. Takže jsme ho spojili s tréninkovýmnočním pochodem, aby to stálo za to. Nejdřív jsem si pěkně vyskládal na hromádku všechno, co bych měl nést v batohu a pak jsem se to pokusil do něčeho naskládat. Jediná možná volba padla na cyklo batoh Camelbak M.U.L.E. Ale jak se záhy ukázalo, tak je přeci jen trochu malej na podobný taškařice v horách. Zásadní nevýhoda byla, že nemá postranní kapsy, do kterých jsem si chtěl dát bidony s pitím, protože zásobník do batohu s hadičkou nerad používám kvůli složitější logistice. Nakonec jsem tam tedy dostal všechno včetně jídla, ale bylo jasné, že to bude chtít něco jiného. V osm večer byl sraz a šlo se na to. Vyrazili jsme z Čelákovic do Sojovic a dál do Benátek nad Jizerou. Cesta svižně odsejpala a kilometry naskakovaly. Po setmění jsme vytáhli čelovky a hned naše snažení získalo dobrodružný charakter. V Benátkách byla první geocachingová vsuvka a já jsem začal na bříšku na chodidle cítit první puchejř. Nu což, vyměnil jsem ponožky a šlo se dál. Zpátky jsme šli po silnici směr Lysá nad Labem s dalšími nočními keškovacími zastávkami a menším humorným extempore u dálničního mostu u Benátek, přes který se jaksi nedalo přejít, ale hlavy otevřené si poradí v každé situaci J.  Z Lysé pak už jen zadem kolem závodiště zpátky do Čelákovic. Tou dobou už mě pořádně ze Salomonů bolely nárty a ukazovalo se, že ty boty asi nebudou nijak závratně kompatibilní s mými vysokými nárty. No ještě uvidím. Domů jsme dorazili ve čtyři ráno po 43km. Tedy 8 hodin na trati a byl jsem docela pěkně mrtvej. Jako bonus se mi udělali z toho jak jsme pochodovali po mokré louce na každém malíčku zevnitř pěkný puchejře, který ale už mám vychytaný z maratonů a stačí jen namazat prsty vazelínou a bude příště klid.

Samozřejmě, že jsem získal spoustu důležitých poznatků, o které se rád podělím

1.       Čelovka  je dobrá věc, ale když vám dojdou baterky, tak vyměnit baterky ve tmě a případném dešti je trochu prekérka. Takže do batohu ještě záložní světlo. Moje přední cyklo světlo poslouží výborně.
2.       Je potřeba si pořídit velké množství nejrůznějších náplastí na puchýře a ještě nějakou náplast bez polštářků na přelepení hodně kritických míst. Puchýře jsou totiž zásadní limitující faktor a dokážou člověka dohnat až k hození ručníku do ringu.
3.       Puchýře podchytit hned v náznaku, čím dřív tím líp.
4.       Kdo nechce trhat rekordy, pořídí si adekvátně velkej batoh. Já jsem Camelbak M.U.L.E. vyměnil za Deuter SpeedLite 20.
5.       Šusťákovka a pláštěnka se dají nahradit jednou lehkou nepromokavou bundou a ještě se ušetří místo v batohu.
6.       Pláštěnka na batoh je nutnost ne přepych.
7.       Chůze není běh a je potřeba pravidelně protahovat svaly.
Camelbak MULE. Na kolo a lehčí traily ideální, ale na velký závody trochu malej

Deuter SpeedLite 20. Ideální volba. Skoro nafukovací. Vejde se tam všechno potřebné.

Protože na nočním pochodu jsme vůbec neběželi, jelikož jsem si dal už přes den 10km běh a hodinku bazén, tak běh s batohem na zádech jsme potrénovali na 30km dlouhém běhu z práce. Šlo to hladce a batoh na zádech držel jak přibitej. Jen mě hrozně točily plandající tkalouny z batohu. To musím do příště ještě nějak vyřešit třeba suchým zipem. Skoro celou cestu po asfaltu a Salomony celkem držely.  Jen ke konci se zase začal ozývat ten puchejř na bříšku chodidla, ale to už jsme dobíhali domů.

Získal jsem další zkušenosti

8.       Malý pivo neškodí a zastávka v hospodě samozřejmě povzbudí do další štreky J.
9.       Pomalu běžet se dá dlouho a daleko, jen je třeba dávat pozor na techniku běhu.
10.       Na šlápoty si pro jistotu vezmu náhradní boty, kdyby ty nárty hodně zlobily.
No sice mi po tý třicítce pěkně ztuhly svaly na stehnech, ale za dva dny už jsem byl ready na Železného Chlísta. Ale o tom příště.

pondělí 16. července 2012

Houštecký cyklomaraton 2012

Není to až podezřelé, že za celou tu dobu co obrážím všemožné závody se ještě nestalo, abych jel čistě cyklistický závod? Když se tak zamyslím, tak ani ne. Ale po dnešní akci se to určitě změní.

Cyklistické závody mi vždycky totiž přišly jako extrémně nebezpečné jak k vlastnímu zdraví, tak k materiálu. Zdeptanej hromadnejma pádama a zlomenejma klíčníma kostma na Tour de France nebo Giru jsem silniční závody vyřadil z repertoáru úplně a zůstaly závody na horákách. Jenže tam jsem si zase myslel, že každej čeká v závětří na chvíli, aby mi hned při první zácpě na trati urazil zezadu přehazovačku a odsoudil mě tak k potupnému návratu do zázemí. No musím uznat, že jsem byl paranoidní až nezdravě moc a tak jsem si řekl „Ho…, jednou si to musím zkusit a basta fidli“. Jako na zavolanou se jezdí po okolí Houštecký cyklomaraton mezi skalními typově označovaný jako letecký den. Vědom si své technické nevyzrálosti při jízdě v terénu a mírnému profilu nebylo na místě váhat a přihláška byla věcí okamžiku. Samozřejmě, že na nejdelší trasu 80km, protože kvůli té kratší na 60km a nebo mlíčňácké na 25km nemá cenu ani sedat na kolo, žejo J

Celá akce byla sice těsně před termínem ohrožena načatými zády, ale fyzioterapeutka, cvičení a kineziotejpy udělaly své a tak jsem se vyhodnotil jako startu a dokončení schopný. No, ale protože štěstí přeje připraveným, tak Ibalginy jsem pro jistotu na trať přibalil taky.

Protože start je ve vedlejším městě, tak ráno nelením, minimální potřebné naházím do Camelbaku, sedám na kolo a 10km na start je příjemné rozhýbání. Přijel jsem včas na to, aby u registrace nebyly žádné fronty a mohl jsem ještě v klidu najít kamaráda, co jsem ho do toho taky uvrtal, abych nejel sám. Všechno probíhá až moc v klídku a startovní prostor se začíná pěkně zahušťovat.
Pár kilometrů před cílem. Všimněte si, jak jsem prosolenej až na kost a taky barvy ionťáku. Připomínal fridex.
 Na nejdelší trasu nás startuje jen kolem 150, takže zácpy na trati asi nehrozí. To šedesátkaři si asi občas někde postojí. Na startu si lezu do druhé startovní vlny, jednak nemám vyjetou tu první a druhak jsem si vědom mizerné přípravy v posledních týdnech. Hned od startu se jede pěkně ostré tempo po kvalitních lesních cestách. Průměr třicet a tepovka nebezpečně vysoko. Trať šedesátky jsem si loni několikrát objel, tak neznámý pro mě bude jen cca 20km bonusový pytlík. Protože přesně vím, kde co bude, tak se mi úspěšně daří s předstihem řešit krizová místa a kilometry utěšeně naskakují. Neskutečně mě deptá jet v hadovi závodníků za někým a vymetat všechny díry, protože nevidím na trať. To radši pojedu sám a nebo první. Zlatý bezhákový triatlony J. Až do bodu, kde se dělí šedesátka a osmdesátka to je v podstatě furt placka. Ale od tohoto bodu začíná být veselo. Prudké výjezdy střídají prudké sjezdy, a kdo se bojí, rozhodně nesmí do lesa J. Já chytrák jsem si nafoukal zadní kolo na max, aby mi to po rovině pořádně letělo, ale při sjezdech po hrubém štěrku a ve vymletých korytech a v zatáčkách na jemném štěrku mi to neskutečně ustřeluje. Jeden lehčí výlet mimo trať je toho důkazem. Ale byl skutečně jen lehký a adrenalin teče proudem. Jak jsem byl zblblej závoděním, tak mě ani nenapadlo si to kolo trochu odpustit, aby to tak neustřelovalo, no holt příště. Hrubej štěrk dělá svý a o defekty není nouze. Naštěstí moje skoro nový pláště držej.  V jednom výjezdu se jelo na kašpárka ve skupině asi sedmi lidí po úzké cestičce obrostlé trávou. Ten vepředu furt zpomaloval, až jsme stáli skoro na místě. Já jsem brnknul kolem o zadní kolo toho přede mnou a hned jsem si ustlal do trávy. Padnul jsem fakt komfortně do měkkého a zbytek kopce jsem to vytlačil, protože nasednout v tom krpálu prostě nešlo.

Problém přišel přesně na 51km. Píchlo v zádech a bylo vymalováno. Musel jsem z kola a trochu se lámat o strom abych to rozhejbal. Ibalgyn byla jediná volba, ale od téhle chvíle už bylo po závodění, protože jsem prostě s těma zádama nemohl zabírat nohama na max. Tak jsem do sebe aspoň naládoval gely a magneslife abych dojel komfortně do cíle.

Tady se ještě musím krátce zmínit o občerstvovačkách. Byly tři a na každé byla hojnost. Ale podával se ionťák od firmy Multipower. Nikdy dřív jsem s tím neměl dočinění, ale co se barvy týče, tak to bylo krutý. Na výběr byl buď svítivě zelenej nebo svítivě červenej. Nejsem cimprlich, ale tohle vypadalo fakt brutálně chemicky. Zvolil jsem zelenej nejisté příchutě a pracovně jsem ho pojmenoval pfefrminckaJ Trochu mě překvapilo, že se na občerstvovačkách bidony doplňovaly a ne měnily kus za kus, ale asi to tak je na bikovejch závodech zvykem.
Pohodička v cíli, moc příjemné.
Ještě jsem měl dvě kritický místa, kdy jsem vlastní blbostí a nešikovností málem vyletěl ze sedla, ale nic hroznýho. Spíš tak pro pobavení spolujezdců. Jedno místo bylo ovšem dost nebezpečný. Úplná rovina, luxusní široká lesní cesta, všichni tahaj bidony a gely a najednou z ničeho nic přes cestu kmen co tam zapomněli dřevorubci nebo zloději. Skupinka přede mnou se o něj pěkně rozčísla a tak mě zachránila, protože bych ho asi taky přehlídnul a letěl šipku přes řidítka. No ale naštěstí přežili všichni. Na trati jsem se občas přetahoval o pozice s tandemovým horákem, kdy jeden z tandemu byl slepý. Pro mě něco neuvěřitelnýho, s tandemem do terénu v takové konfiguraci. Mají můj neskonalý obdiv i s ohledem na to, jak to kalili. Ale to už se obě trasy opět spojily a začal jsem předjíždět lidi z šedesátky, kteří startovali půl hodiny po nás a někteří vypadali jak deset minut před klinickou smrtí. Ke konci opět absolutní rovina a úprk k cíli. Do cíle jsem dorazil prvotřídně prosolenej, ale protože jsem konec nemohl jet naplno, tak jsem ani nebyl moc zdrchanej a mohl jsem si dosyta užít servisu v cílovém prostoru letního kina v Houšťce. No posuďte sami. Hadice pro umytí kola a prachu z těla, pro fajnovky sprchy, jídlo a pivo v ceně startovného, pro závodníky neomezená konzumace Birelu a kolo v tombole. Všechno fungovalo a sluníčko se taky činilo. Organizačně z mého pohledu dokonalé. V tombole jsem kolo nevyhrál a tak jsem sbalil saky paky a dal si dalších deset kiláků na vyjetí domů.

Tak vám nevím, nebezpečný to zas tak nebylo a nebejt těch zad, tak to bylo fakt pěkný závodění. Tak přemejšlím, že bych to příští rok zase zkusil. No uvidíme. Rozhodně jsem byl mile překvapen. Ale stejně nechápu, jak to mohl dát vítěz o hodinu rychlejš, hm hm.

úterý 10. července 2012

Momentálně střídavě jasno-oblačno, takže klasika

Jak už jistě pozorný čtenář mého občasníku vypozoroval, tak když dlouho nic nezveřejňuju tak to znamená za A) Něco mě bolí, takže se nic neděje nebo za B) Chystám nějakou větší akci na kterou je třeba se připravit a tak se zdánlivě nic neděje. Jak už tomu tak bývá, tak od každého tady mám něco, ale popořadě.

Po celkem klidném květnu nastal pro triatlonistu červen a to znamená hlavní měsíc, kdy se sází jeden závod za druhým a prostě to frčí o sto šest. Nu což, začal jsem optimisticky triatlonem v Poděbradech, kde jsem si fakt pěkně zazávodil a byl jsem pekelně natěšenej na Czechmana. No a pak se, v tu nejhorší chvíli, jak jinak, rozhodli nějaký pidimrchy, že si se mnou daj deathmatch a tři dny před Czechmanem jsem lehnul s angínou. Vyfasoval jsem antibiotika a šel rušit startovné na závodech a žadonit o vrácení startovného, protože bylo jasné, že jen u neúčasti na Czechmanovi to neskončí. Další objetí se stal ICT triatlon a nějaké menší běžecké závody. Po čtrnácti dnech jsem teda začal od začátku, ale za dveřmi byly další komplikace. Co čert nechtěl, hned týden nato mě zase chytla po třech letech záda. Takže fyzioterapeut a klid. No jo klid, já už měl zaplacenej Houštecký cyklomaraton a to jsem teda rušit nechtěl, protože jsem si taky chtěl jednou zkusit nějaký bikový závody (článek bude následovat). Tak jsem si nechal posvítit na záda vším možným a olepit taky vším možným a závody jsem odjel. Ale jen za cenu další devastace zad. Takže následoval další týden klidu. To už tady byl ale na krku červenec.

V Poděbradech klobouček apartně na stranu aby to líp jelo J

Pod tíhou blížící se Beskydské sedmičky, kde už je mimochodem vyprodáno, takže to bude pěkná masovka, bylo potřeba otestovat vybavení a technologie na nočním tréninkovém pochodu (článek bude následovat). Takže jsme si dali noční pochod a vyhlížíme testovací závod Týnišťské šlápoty, což bude pěknej masakr, protože to je 115km, tak uvidíme, kam dojdeme J

Ale abychom skončili optimisticky. Záda už zase držej, poslední týden jsem pekelně potrénoval a i tenhle týden to vypadá pěkně. Takže Železný Chlíst nebude snad jen do počtu, ale bude se i závodit. Ještě před Chlístem se půjdu proběhnout na desítku do Kounic, abych si trochu protáhnul trubky a mohl pořádně topit pod kotlem. No a pak že se prej nic neděje J