Ve svém posledním spotu jsem psal, jak jsem při tréninku narazil na pobodanýho chlapa. Celkem zajímavá zkušenost, nicméně celé to mělo ještě zajímavější rozuzlení. Tak si představte, že ten magor to všechno jenom fingoval. Holka ho kopla do prdele a on aby udělal nějakou akci, tak nafingoval vlastní přepadení a ještě se sám bodnul do břicha. Koho by zajímaly detaily, tak tady si najeďte na čas 15:40. Je to tam i s humorným videem.
Tak já už jsem z toho jelen. Doufám, že to tomu exotovi napočítaj včetně zbytečnýho výjezdu policie a záchranky. Na druhou stranu jsem rád, že zase můžu po Čelákovicích běhat i po tmě. Počítám, že další zásek bude mrtvej ukrajinec v lese ;-)
pondělí 8. listopadu 2010
sobota 6. listopadu 2010
No to jsem ještě nekouřil
Teda při běhání už jsem zažil ledacos, ale co se mi stalo v pátek večer, to už je trochu silný kafe. V pátek večer hned, jak jsem přišel z práce, jsem už za tmy vyrazil na trénink. Klasicky k Labi a podél Labe tam kde jsou lampy a nehrozí zvrtnutí kotníku. Na celé trase je jen jedno místo bez lamp v totální tmě. Kousek za ním se protáhnu a dám dva kilometru úseků. Když pak běžím za deset minut zpátky, tak jsem málem zakopl o chlapa, co ležel v tom tmavém úseku na silnici a prosil o pomoc, že ho okradli a pobodali. Myslel jsem si, že je to spíš nějaká bouda a odněkud se vyhrne další týpek a skočí po mě. Takže jsem byl dost ostražitý. No po chvilce se ukázalo, že chlap má skutečně v břiše menší bodnou ránu, ale v přímém ohrožení života nebyl. Tak jsem zavolal policajty a záchranku a čekal jsem s ním. Opodál se povalovala vyrabovaná peněženka. Policie přijela po pár minutách a pak hned záchranka. Ošetřili ho, naložili ho a odvezli do nemocnice. Doběhnul jsem si tedy domů a čekal jsem, až si mě zavolají policajti k sepsání protokolu. Na stanici se mnou tedy sepsali protokol, podepsal jsem a šel jsem domů. Z toho jaké řeči vedli, jsem vydedukoval, že to asi nebylo tak jednoznačné přepadení a že to asi bude nějaké komplikovanější. Tak uvidíme, jak se to vyvine.
No o bezpečnosti našeho městečka plnýho smažek jsem si nedělal iluze, ale teď asi budu skutečně běhat radši jen tam, kde je dost světla a hadžime hejbal bude pořád v pohotovosti. Pepřák je k ničemu ale pořádná rána do koulí udělá svoje.
No o bezpečnosti našeho městečka plnýho smažek jsem si nedělal iluze, ale teď asi budu skutečně běhat radši jen tam, kde je dost světla a hadžime hejbal bude pořád v pohotovosti. Pepřák je k ničemu ale pořádná rána do koulí udělá svoje.
To víte STS Chvojkovice Brod :-)
úterý 2. listopadu 2010
I nic je celkem dobrá příprava
Po posledním závodu na konci září jsem upadl do docela zajímavé schizofrenie. To sportovní „já“ si libovalo, že forma je dobrá a docela to běhá. To lenošivé „já“ zase říkalo, že už toho bylo tuhle sezonu docela dost a neúnavně mi do mozku navrtávalo myšlenku, že teď by byl ten pravej čas, se na sportování vyprdnout a dát si pořádnej relax, protože radost ze závodění a hlavně trénování je momentálně na dost nízkým levelu. No moc rozmejšlení mi to nedalo. Řekl jsem si šlus, s… na to. Zrušil jsem všechny tréninky, z kalendáře vyškrtl závody, odvolal bazén, uložil kolo na půdu k zimnímu spánku a čekal jsem, co bude.
Když si dá člověk takhle pauzu, tak to vůbec není špatný. Nainstaloval jsem spoustu her, co se mi pár let válely na disku. A klidně jsem hrál celej víkend. Omejloval jsem pár známejch a klidně jsem se šel vykalit do hospody. A klidně jsem si zůstal vyjímečně dýl v práci. A klidně jsem prozevloval celej víkend s rodinou. A klidně jsem si dal k obědu vepřo-knedlo a k večeři grilovaný žebra s Plzní a jako bonus před spaním oříškovou Milku. A klidně jsem šel na koncert a druhej den vyspával. A to všechno bez toho věčnýho stihomamu, že nestihnu ten den odtrénovat, nebo že půjdu pozdě spát, a ráno pak nevstanu na trénink. A byl jsem moc zvědavej, jak dlouho mi to vydrží než zase to sportovní „já“ získá na vrch. Taky mě zajímalo, jak hluboko až může forma padnou při takovymhle režimu. A taky mě zajímalo, kde se zastaví ručička na váze.
No abych mohl sledovat, jak jsem na tom mizerně po sportovní stránce, tak jsem si jednou týdně zaběhl devítku a musel jsem s uspokojením konstatovat, že to bylo čím dál tím horší.
Po třech týdnech se začali projevovat výsledky mého snažení. Celková malátnost, únava, ospalost. Nepravidelná stolice, občas zácpička. Začala se opět ozývat bederní páteř. Doba odchodu do postele se prodlužovala a dekvátně k tomu se také prodlužovala doba ranního vstávání. Tělo tedy začalo lehce chátrat, zato mysl byla v sedmém nebi.
Bez zajímavosti není, že váha kupodivu nestoupala. To bylo asi tím, jak byly svaly nahrazovány tukem. Celkem pozoruhodné zjištění při těch objemech co jsem byl chopnej přes den spořádat.
No nebudu to protahovat. Vydržel jsem to až do konce října. S posledním říjnovým dnem jsem si zase řekl šlus, s… na to. Vypracoval jsem si tréninkový plán až do nového roku a začal jsem do toho zase bušit. Ranní běh, ranní plavání, večerní rotoped, v práci deset pater po schodech, posilování na zpevnění těla. A ukrutně mě to zase začalo bavit. Stačilo se třikrát proběhnout a začalo to mít zase šťávu. Spát chodím brzo a vstávám ještě dřív, ranní šiška jak podle jízdního řádu, záda přestaly bolet a energie začala proudit.
Prostě se zase ukázalo, že tělo opět dobře vědělo, co by chtělo a pořádná mentální relaxace mu přišla náramně vhod.
Když si dá člověk takhle pauzu, tak to vůbec není špatný. Nainstaloval jsem spoustu her, co se mi pár let válely na disku. A klidně jsem hrál celej víkend. Omejloval jsem pár známejch a klidně jsem se šel vykalit do hospody. A klidně jsem si zůstal vyjímečně dýl v práci. A klidně jsem prozevloval celej víkend s rodinou. A klidně jsem si dal k obědu vepřo-knedlo a k večeři grilovaný žebra s Plzní a jako bonus před spaním oříškovou Milku. A klidně jsem šel na koncert a druhej den vyspával. A to všechno bez toho věčnýho stihomamu, že nestihnu ten den odtrénovat, nebo že půjdu pozdě spát, a ráno pak nevstanu na trénink. A byl jsem moc zvědavej, jak dlouho mi to vydrží než zase to sportovní „já“ získá na vrch. Taky mě zajímalo, jak hluboko až může forma padnou při takovymhle režimu. A taky mě zajímalo, kde se zastaví ručička na váze.
No abych mohl sledovat, jak jsem na tom mizerně po sportovní stránce, tak jsem si jednou týdně zaběhl devítku a musel jsem s uspokojením konstatovat, že to bylo čím dál tím horší.
Po třech týdnech se začali projevovat výsledky mého snažení. Celková malátnost, únava, ospalost. Nepravidelná stolice, občas zácpička. Začala se opět ozývat bederní páteř. Doba odchodu do postele se prodlužovala a dekvátně k tomu se také prodlužovala doba ranního vstávání. Tělo tedy začalo lehce chátrat, zato mysl byla v sedmém nebi.
Bez zajímavosti není, že váha kupodivu nestoupala. To bylo asi tím, jak byly svaly nahrazovány tukem. Celkem pozoruhodné zjištění při těch objemech co jsem byl chopnej přes den spořádat.
No nebudu to protahovat. Vydržel jsem to až do konce října. S posledním říjnovým dnem jsem si zase řekl šlus, s… na to. Vypracoval jsem si tréninkový plán až do nového roku a začal jsem do toho zase bušit. Ranní běh, ranní plavání, večerní rotoped, v práci deset pater po schodech, posilování na zpevnění těla. A ukrutně mě to zase začalo bavit. Stačilo se třikrát proběhnout a začalo to mít zase šťávu. Spát chodím brzo a vstávám ještě dřív, ranní šiška jak podle jízdního řádu, záda přestaly bolet a energie začala proudit.
Prostě se zase ukázalo, že tělo opět dobře vědělo, co by chtělo a pořádná mentální relaxace mu přišla náramně vhod.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)