Vltava Run 2015

Já vím, já vím, půl roku sem nic nenapíšu a teď se najednou vzbudím. Ale tohle prostě nesnese odkladu. A nebojte, o jeden dva retrospektivní článečky nepřijdete, už je mám delší dobu rozepsané.


Začalo to asi takhle. Už pár měsíců moc nesleduju co se ve světě českého amatérského běhu děje, protože mi tak nějak plíživě připadá, že se svět z běhu připosral a kde to jen jde, tak se o tom píše. A píše se všechno a furt dokolečka. Kdyby to šlo, tak svoji běžeckou rubriku má určitě i časopis Náš včelař nebo Svět dýh. O co víc se toho píše v časopisech a na sportovních serverech o to víc mi přijde, že blogeři upadají do letargie (třeba je to jen tou zimou) a do popředí se derou snad už jen facebookový mikro příběhy. Stejně asi ten facebook jednou ty blogy potlačí. No uvidíme. Tak v takovémhle rozpoložení mi Ondra napsal, že shánějí někoho na doplnění teamu na Vltava Run. Hmm hmm, Vltava Run, to mi nic neříká. Co to jako je? Neměl jsem zrovna moc času to zkoumat, tak jsem mu na to kývl a pustil to zatím z hlavy. Po nějaký době jsem prostudoval web a říkám si, aj jaj do čeho jsem se to nechal uvrtat. Celej víkend v čudu, drahý to je jak čert a uběhnu jen 30km, takže ani nic pořádně nenatrénuju. Jak já jsem se v tu chvíli šeredně mýlil, mi došlo až v neděli odpoledne v Braníku v cíli. Ale popořádku.


Už věci před akcí samou se povedly. Kluci si vyhráli s excelem a vytunili rozpis jednotlivých úseků k dokonalosti podle predikované výkonosti jednotlivých členů naší 12ti členné štafety. No pak pohodové teamové synchro v hospodě. Teda před hospodou přesně řečeno. A už to začalo vypadat moc dobře.

Logistiku akce je třeba důkladně naplánovat

Lidi byli rozděleni do aut, úseky přiděleny, všichni věděli, co mají dělat a kdy kde být a tak se šlo na věc. Naše štafeta pojmenovaná „Nečum a běž!“ startovala z Kvildy v sobotu dopoledne. Pokud některé běžce trochu točilo, že si ten název museli na našich zádech přečíst ve chvíli, kdy ho někdo od nás předbíhal, tak sorry, ale to nebylo primárně v plánu. No ale znáte to, soupeř je soupeř :-). Běžci z našeho auta se tedy dostali ke slovu až cca kolem čtvrté odpoledne a tak jsme vyráželi z Prahy po jedné odpolední ze Smíchovského nádraží. Smíchovské nádraží je spolu s Šervůdem u Hlaváku bezkonkurenčně nejděsivější místo v Praze, ale to jen tak na okraj. Ale maso to je.


No jak už to tak u mě bývá, nebylo by normální, abych si celovíkendové závody nějak neokořenil. Tentokrát to byla natržená rohovka ve středu a svatba v pátek. Rohovka se naštěstí zahojila a panákům jsem se vyhnul, ale pár piv padlo a v noci jsem si taky moc nedáchnul, takže klasika. Ale v porovnání s tou veselicí ve vlaku do Košic na maraton nebo s oslavou narození bratrovy dcery před celovíkendovým běžkováním, to byla z mé strany v podstatě abstinence. Nicméně dopolední balení a nákup zásob nepostrádaly lehkou míru chaosu. Ale boty jsem měl, takže v klidu.

A Jarda nastupuje na první úsek našeho auta.

Od našeho kápa di tuti alias kapitána štafety jsme si převzali startovní čísla, trička a samolepky na auto a jeli jsme vysadit prvního běžce z našeho auta na jeho úsek. Počasí vypadalo suprově, lidi byli zdravě nažhavený a pohodička byla na každém kroku. Na mě vyšel jako první úsek číslo 11 v sobotu večer. Něco přes 13km s cílem v Rožmberku. Trochu kopečky, ale už jsem se nemohl dočkat. Beru od Ondry štafetový kolík v podobě GSM lokátoru a vyrážím. První část byl okouzlující sing trail do kopce z kopce po kamenech a kořenech. Moje silniční boty moc nedržely, ale i tak jsem si to dokonale užíval. Zbytek pak byl už jen po silnici. Kopců bylo dost a nakonec jsem byl rád za ty včerejší piva, protože energie na pálení bylo dost a dost. Na závěr asi tak 2km padák do Rožmberka. Pádil jsem z kopce, co to dalo a bylo jasný, že stehna to zrovna moc v následujících hodinách neocení. Ale co, hlavně že je večírek. Dobíhal jsem zrovna se setměním a předal Radce do prvního nočního úseku. Takže čelovky, reflexní vesty, blikačky. Při přesunech autem byl na svítící běžce rozprostřený jak korálky na silnici nádhernej pohled. Naše úseky jsme měli za sebou těsně před desátou a tak jsme vyrazili do Krumlova na pozdní večeři. No jenže ne v každý restauraci takhle pozdě ještě vařej. Rozhodně ne v těch nekuřáckých navoněných a útulnejch. A tak jsme skončili v lehce zahulený hospodě U Bejka u otevřenýho okna. No, jak se to jmenuje, tak to tam i vypadá. Ale aspoň vařili a měli pivo. Pak už jen přesun do vesnice Hosty, kde jsme cca ve 4 ráno zase měli přijít na řady my. Myslím, že všichni čtyři z auta jsme toho měli za celej den popojíždění, běhání a čekání už dost a já jsem byl už solidně ospalej. Jak jsme rozložili spacáky, tak začalo krápat a občas to přešlo i v mírný déšť. Ale to bylo jedno, hlavně si aspoň na několik chvil schrupnout. Tady jsme moc nevychytali, že jsme se uložili nedaleko předávačky. Takže každou chvíli parkovalo nové auto, někdo někoho povzbuzoval a nebo řval „Už běží, pojď, pojď“. No na spánek to moc nakonfigurovaný nebylo, ale párkrát jsem do komatu upadnul a lehce odpočinul.

No Nečum a běž!

Na ty ranní úseky jsem se moc netěšil. Naštěstí jsem vyrážel až v šest a tak jsem nemusel svítit. Stačilo tedy jen vyřešit ranní bublání v bříšku a počkat na předávce. Úsek z Jetětic do Květova sliboval průběh oborou daňků. Skoro 8km mi dle očekávání dalo zabrat. Ty ranní běhy prostě nejsou nic pro mě. Navíc první kilometry byly do kopce, takže jsem se solidně zatavil. K tomu všemu se nějak nenaplnilo moje očekávání sledování dovádějících laní v ranní rose zpod roušky orosené pavučiny a kromě pokusu o vychrchlání plic to z mojí strany za moc nestálo. Konec úseku byl zase z kopce, takže dát tuhejm stehnům další kouř. Nálada v teamu byla čím dál tím lepší, všichni táhli za jeden provaz a šlapali jak hodinky. V 8 hodin jsme měli hotovo a co tedy s načatým dnem? No chtělo by to kávičku, dortík a dospat probdělou noc. Dle očekávání jsme nic otevřeného nenašli a tak jsem dal teplou sekanou s rohlíkem u Penny a jeli jsme odpočívat do Cholína do kempu. Jooo ten spánek, ten byl slaďoučkej.

A doplňujeme palivo U Bejka

A to už tady byly naše poslední úseky. Hradištko, Davle, Vrané nad Vltavou, Zbraslav. To už byla vyloženě sportovně společenská euforie. Sice se nám stalo, že jsme se nechali vycukat semaforem před Vraným, který našemu autu zajistil solidní zpoždění, a nesledovali jsme pořádně navigaci, což vyústilo v to, že jsme omylem čekali o předávku dál. Ale rychlý telefonát a ještě rychlejší přesun zažehnaly kalamitu. Ještě že organizátor mezi povinnou výbavu každého běžce zařadil nabitý telefon.

Tůhoškemp v Cholíně

No a pak už jen společný doběh do cíle v Braníku, focení a fronta na pivo. V tu chvíli nikomu ani za mák nevadilo, že jsou vyřízení, nohy je bolí jak čert a že v pondělí asi budou při chůzi ze schodů trpět.

Osazenstvo našeho auta

Sportovní zážitek to byl neskutečnej, ale hlavně ten sociální rozměr celý akce je prostě boží a potkal jsem spoustu novejch pohodovejch lidí. Byl jsem moc rád, že jsem se jim do štafety vetřel a měl možnost si to s nima solidně užít. Nakonec jsme těch 350km z Kvildy do Braníka zvládli za 29 hodin 50 minut což vyneslo 27 místo ze 176 štafet. A to jsme to ani moc nehrotili. Prostě si to všichni užili, jak jen to šlo. Podobnou akci jsem už skutečně dlouho nezažil.

A celá štafeta v cíli

No a nakonec pár postřehů v rychlých bodech

Logistika byla poměrně náročná a navigace v autě dost pomohla. Bez ní by to asi tak v klidu nebylo. Tak si jí příště taky určitě přibalte.

Moc mile mě překvapilo, jak byla pečlivě značená celá trať. Označit 350km je mega výkon a řekl bych, že zabloudit mohl jen ten, kdo běžel zbytečně rychle nebo někdy v minulosti absolvoval školení „Jak zabloudit – Level 3“.

Samozřejmě, že se nedá očekávat, že 176 GPS lokátorů bude fungovat bez problémů, ale proč se rozbil zrovna ten náš? Organizátor to ale rychle vyřešil. To horší to bylo s tím pouzdrem na ruku, ve kterém byl lokátor umístěn. Stahovací karabinka praskla na prvních úsecích a na ruce to nedrželo. To bude chtít pro příště vylepšit.

Pozitivní byl live tracking na webu. Ať už pro nás běžce nebo pro externí pozorovatele to bylo výborné. Třeba to organizátoři pro příště ještě obohatí o nějaké pěkné funkce a bude to ještě lepší.

Organizátor předem avizoval v propozicích, co zajišťuje a co nezajišťuje a to také splnil, takže nedošlo k nepříjemným překvapením.

V propozicích byly pěkně zpracovány všechny úseky včetně mapičky, převýšení, instrukcí pro auta atd. Navíc pro každý úsek byl připraven GPX záznam. No paráda.

O čem teď a o čem potom

Jo tak kde jsme to minule skončili? Jo už to vidím, pražský půl PIM. Tak dál letošní úsilí pokračovalo asi následovně.

Celej natěšenej  z Prahy jsem se vydal na půlku do Pardubic. Stejně jako loni, skvělej závod. Velká inovace startovní tašky v podobě dvou lahváčů (víno zůstalo taky) spoustu lidí potěšila. Forma stále na vzestupu tentokrát bohužel zase neznamenala vylepšení osobáku. Důvody jsou nasnadě. Stále ještě naběhaný malý objem, zase tak trošililinku přepálenej začátek a světe div se, vedro. Vedro bylo k padnutí, i když to tak vůbec nevypadalo. Takže čas horší než v Praze o tři minuty, ale zážitek výbornej. Holt bylo ještě málo běhů z práce.

Šššš šššš hůůůů.

Těm jsem se chtěl věnovat před plnotučným PIMem (devátá účast), ale souhra náhod nepovolila víc jak jednu třicítku z práce a to je málo. Letošní PIM organizačně ani nehodnotím, protože organizačně je to za ty roky vybroušeno k dokonalosti. Vyzvednout bych chtěl letošní expo. Tam toho bylo. No nekupte to za ty slevy J. A tak jsem se pořádně vybavil na celou sezonu vším možným. Před závodem jsem si dopřál celé tři dny ladícího odpočinku, což je na mě nezvykle dlouho a nakonec jsem to po závodě vyhodnotil tak, že je to skutečně zbytečně dlouho. Nejsem prostě na tolik zahálky zvyklý J. Závod sám měl takový klasický maratonský jarní průběh. Optimisticky do první půlky, pak první menší krize před třicítkou, psychické vyměknutí a velmi klidné doklusnutí do cíle za 4:03 se snahou minimalizovat škody do dalšího tréninku. Ne že by tam nebyl potenciál na vylepšení osobáku, tak to zas jo, ale nějak jsem nebyl psychicky připravenej na ten boj na posledních osmi kilometrech a myslel jsem si, že mi to spadne do klína bez práce, což je logicky chyba lávky.

Jo to předstartovní vtipkování ...

Ještě před PIMem jsem si střihnul desítku v Semicích a byl jsem mile překvapen stabilní výkonností. I když se mi běželo pěkně mizerně, tak jsem zaběhnul svůj celkem solidní průměr kousek nad 46. Aspoň to potvrzuje zúročení zimního a jarního úsilí.

Po PIMu uběhlo 14 dní a už tady byl první triatlon sezony a to sprint v Poděbradech. Tam vám bylo letos pěkně. Sluníčko si dalo záležet a tak voda ani nebyla tak studená. Ale na neopreny to samozřejmě bylo. Já jsem si zazávodil a zbytek rodiny se cachtal v jezeře. První venkovní plavání v neoprenu byl dle očekávání docela boj, ale zato kolo klaplo solidně a běh, tak běh to byla fantazie. Tak lehce a rychle jsem na triatlonu snad neběžel. Průměr 4:38 na kilák. Celkově jsem si zde letos vylepšil maximum o tři minuty a to právě díky běhu, který bohatě pokryl plaveckou mizérii. Jo a ten asfalt, na kterém se v Poděbradech jezdí, je snad nejlepší z celé republiky.

Letos poprvé v neoprenu pod bedlivým dohledem nové trenérky :-).

Před Poděbradama a po nich jsem dal v týdnu vždycky jednu běžeckou třicítku z práce, abych trochu natočil objemy a letos to je jak na houpačce. Jeden běh z práce ve třicetistupňovém vedru, že mi ani plnej camel nestačil a týden na to 8 stupňů a déšť, kdy mi stačil jeden malej bidon a proletěl jsem to tempem pět minut na kilometr, což jsem se až vyděsil. No vyděšení nebylo na místě, protože se ukázalo, že to bylo poslední vzedmutí organismu před nemocí, která se hned v pátek dostavila. Naštěstí se mi ty horečky a slabost podařilo přes víkend setřást a dnešní testovací klus byl celkem v pohodě. Už jsem začínal mít docela depku z toho, že budu muset kvůli nemoci potřetí zrušit účast na sobotním Czechmanovi. Ale vypadá to, že letos to klapne, tak se tam potkáme J. Forma je, objemy celkem taky, tak teď už jen nepíchnout.

Sportisimo 1/2Maraton Praha 2014

No takže plynule navážu na poslední spot a budu se věnovat letošnímu půlmaratonu v Praze. Zatímco předchozí závody byly jen takové startovací a na rozdejchání, tak PIM půl měl být prvním ostrým testem na jaké úrovni se pohybuje letošní formička. Forma roste poslední týdny den co den a tak jsem byl před závodem dost optimistický. Osobák 1:40:34. Pokud by šlo vše normálně, tak jsem čekal čas pod 1:42 a v případě že by to šlo nadmíru dobře, chtěl jsem atakovat osobák. Prostě to nakopnu a uvidím. Tolik teorie a teď praxe.
No a konečně je jedna použitelná fotografie. Tak šup sem rychle s ní.

Nějak se nám ta modrá účast úží, ale zdravé jádro zůstává :-)

Ráno vstanu a počasí skvělé. Je až s podivem, jak skoro všichni nebo snad všichni, co píšou o závodech, neopomenou zmínit na začátku, jaké bylo toho dne počasí. Tak schválně si na to dám pozor a příště tuhle banalitu neprozradím J. Sice po ránu pociťuju ještě dozvuky čtvrteční bujaré veselice v hospodě, ale to bylo loni na maratonu v Košicích taky a osobáček jsem zaběhnul. Tak co. Hned jak jsem dorazil na start, tak napětí a optimismus roste. U právnické fakulty je spousta čtyřpisoárů bez front a to se několikrát hodí. Šikovně umístěné. Holky holt stojej klasiku ve frontách. O oblečení nespekuluju a tričko a trenky to jistěj. Startovní koridor B zajistí, že se nebudu muset prodírat davem a budu moci upalovat hned od začátku. Pro jistotu si stoupám na rozhraní B a C aby to upalování nebylo až moc rychlý. Start klasicky nádherný a hned jsme se pěkně svižně pustili do prvních kilometrů. Plán je dostat se na desítku někde pod 48 minut. Nesleduju hodinky, jen se řídím dechem. Cestou pod Nuselák v protisměru čelo závodu. Na pětce dva loky a běžíme dál. Na otočce na Smíchově zkontroluju náskok na vodiče na 1:40. Obstojnej. Jak kvaltuju, tak moc nevnímám okolí, ale řekl bych, že tam bylo všude kvanta fandících lidí, což je dobře. Na desítce jsem za 46:55. Aha, tak to jsem se radši neměl koukat na hodinky. Tak to jsem to asi pěkně přepálil říkám si a kus před Holešovickou tržnicí začínají problémy. Ještě předtím za úřadem vlády potkávám čelo závodu. To je kvapík do cíle. Mě by nohy šly, ale neudýchám to. Dokonce musím přejít do chůze, abych to rozdejchal. Kdo mě zná, tak ví, že chodecké vložky s oblibou vkládám, ale tentokrát jsem to tedy rozhodně v plánu neměl. Krize je to hluboká a na 16km mě osolí vodič na 1:40. Nechytám se ho. To mě dost demotivovalo, protože osobák je fuč a tak zbytek závodu doklusnu s maximálním pověnováním se občerstvovačkám. V cíli 1:43:56. Na aktuální podmínky a formu žádnej šlágr. Ale na druhou stranu můj čtvrtý nejrychlejší půlmaraton. Takže jsem spíš spokojenej, i když takticky jsem to dneska trochu nezvládnul. Ale zas to bylo aspoň bez zvracení a křečí. Holt to dneska nevyšlo, vyjde to příště. Operativně se hlásím večer do Pardubic. Sice jsem tam letos nechtěl, ale protože tak většinou běhám rychleji než v Praze, tak si tam přeci jen zajedu. Co kdyby to s tím osobákem vyšlo. Jo a ten zázvorovej Birell v cíli, to byla celkem dobrota, ne?

Není marný to letošní jaro

No jak říkám, není marný, ale ještě mu ždibíček chybí, ale to se zlepší. Konečně se zase po zimě začínají dít věci hodné sepsání několika vět na blog, ale než se tak stane pro aktuální věci, tak si dovolím shrnutí událostí z doby reprezentující velmi blízkou minulost.

Tak za prvý zima. Ta letošní, ta byla prostě úžasná a šla běžcům na ruku jak už dlouho ne. Běžky jsem letos nevytáhl ani jednou, ale zase jsem se na sněhu a ledu při tréninku klouzal jen dvakrát a to je prostě věc nevídaná. No a z takových podmínek jasně pramení kvalitní zimní příprava. Sice jsem řešil v prosinci skoro 3 týdny nemoci a následnou lehkou ztrátu tréninkové motivace, ale to se prostě stává každý rok, takže kdo by se stresoval, že.

A to už jsem se protrénoval až k prvním závodům. Klasickým otvírákem sezony jsou Kbely. Číslo si jdu vyzvednout už v pátek a čeká mě nepříjemná fronta. Kupodivu v sobotu na vyzvedávání žádné fronty nebyly. Tak snad příští rok ten pátek zparalelizují a bude to odsejpat. Opět účastnický rekord a navzdory tomu mám pocit, že je všude místa dost, na startu žádnej chaos a stres. Všichni si to přišli užít a tak to taky na trati a v cíli vypadalo. Spousta spokojenejch lidiček. A já jsem si to taky užíval dosyta. Na trati jsem to nehnal na doraz, bavil jsem se během během závodu (to je takový pokus o Cimrmanův absolutní verš J) a čas v cíli dával slibné výhledy do dalších závodů. Jo a to tričko je dost dobrý. Teď měl následovat ilustrační obrázek jak si to ženu po trati nebo do cíle, ale na všech fotkách vypadám jak po obrně (nebo že by to nebyla náhoda? :-)) a tak místo toho zařazuju obrázek tak nějak s Kbely spojený ;-).

Týden na to vyrážím do Peček na další jarní klasiku. Panuje na Pečky netradiční bezvětří a vůbec to počasí zdá se býti ideálním. Další účastnický rekord a i tady stejně jako ve Kbelích panuje organizační klid a pohoda. Další pěkné tričko do šatníku. Už jich mám za ty roky asi 30 pěknejch a asi 50 nepěknejch. Organizátoři to třímají pevně v rukou a klape to jak na drátkách. Na trati registruji dvě velké změny. Z Peček vede do Ratenic nová pěkná cyklostezka a v Ratenicích opět nehraje Abba. Loni tam hrálo něco běžecky otřesnýho (nebyl to Kabát?) a letos zase další mizérie. Budu muset napsat tamnímu starostovi, aby na to příští rok dohlídnul :-). Co se závodu týče, tak jsem znatelně přiložil pod kotel a čas o minutu lepší (46:40) než ve Kbelích byl příjemným povzbuzením.  No tajně jsem doufal pod 46, ale času dost. Teď měl následovat opět vtipný ilustrační závodnický obrázek, ale opět ta obrna a tak vkládám něco spojeného s pečením, a když ty Pečky, tak výpečky.

Musíte mi odpustit, že ty jarní desítky probírám tak stroze, ale ono je to každý rok stejný a nikoho to už nebaví číst. A jak jsem si všiml, tak ani ostatní blogeři o tom moc nepíšou, protože studnice je prostě vyčerpaná.

Pokud by vše pokračovalo klasicky, tak by teď následovala desítka v Českém Brodě. Leč letos byla velká inovace plánů. U Mělníka se běžel Borecký půlmaraton. První oficiální ročník a my jsme ho důmyslně spojili s exkurzí/ochutnávkou našeho spřáteleného mělnického Vinařství Vondrák. Tedy nejdřív běh, pak přirozeně žízeň a pak exkurze. Toho dne panovalo skutečně nechutný počasí. Zima, déšť a vítr. Nejhorší kombinace na běh na světě. Chyběl jen led. No led nahradilo bahínko ale myslím, že v cíli si nemohl stěžovat nikdo. Byl to totiž opravdu výjimečně povedený závod. No posuďte sami. Startovné tedy zrovna nevím kolik bylo, protože mě sponzorovalo vinařství, ale myslím, že něco málo stokorun. 270 lidí na startu. Jednosměrná technicky náročnější trasa ze Mšena do mělnické části Borek. Na trase se víc naklesalo než nastoupalo. 2/3 trasy terénem a zbytek asfalt. Významná část terénu vedla nádherným Kokořínskem včetně údolí a skal a luk. No radost pohledět a obzvláště se tam proběhnout. Na trati 3 občerstvovačky přesně v místech kde jsou potřeba. V cíli pak medaile, diplomy, dva druhy guláše. Nakonec tombola a v ní jako zlatý hřeb závodu soudek piva a selátko. Já prostě nevím co dál říkat. Kdo tam byl, ten nejspíš příští rok dorazí znovu, protože jestli ne, tak to by zase asi o hodně přišel. Já jsem si to užil fakt hodně a čas 1:48:02 byl na takové trati a v takovém počasí příjemným překvapením. Pak už jen přesun do vinařství a ochutnávka loňské výroby. Musím upozornit na to, že Ryzlink rýnský a ještě jedna odrůda, kterou jsme familiárně přejmenovali na Dešťovku, ale myslím, že to byl Tramín, stojí za případnou pozornost návštěvníků. Cesta domů vlakem vytopeným na asi tak 50 stupňů byla pěknou tečkou za povedeným dnem. Škoda jen, že se muselo druhý den do rachoty. Teď měl následovat opět vtipný ilustrační závodnický obrázek, ale opět se nic neurodilo, takže zase z jiného než běžeckého soudku.

Sakra už je to hrozně dlouhý, takže o půlmaratonu v Praze si řekneme něco příště. Těšte se.

MMM Košice 2013

S drobným časovým odstupem ode dne závodu bych pro vás pravidelné čtenáře, ale i pro kolegy z práce, jako jisté budoucí účastníky, rád shrnul to, co vás může v Košicích potkat a co si zaručeně odvezete domů.

Po pravdě řečeno do Košic jsem se původně vůbec nechystal. Plánoval jsem na podzim zlomit svůj osobák na maratonu ve Stromovce, ale tím jak byl maraton ve Stromovce zrušen, se do hry dostala hned dvě náhradní řešení. Tedy vlastně tři, ale o maratonu v Benešově jsem se dozvěděl pozdě. Takže bylo třeba zvolit mezi Košicemi a Drážďany. Drážďany mě dost lákaly, ale nakonec vyhrály Košice a to především kvůli tomu, že každoročně vyráží z naší Pražské pobočky skupina dobrodruhů vyzvat k pomyslnému souboji kolegy z pobočky právě v Košicích. Jen ta dlouhá cesta, ta mi teda nesvědčí. Ale popořádku.

Tréninkově se mi přelom prázdnin a podzimu povedl fakt dobře, a protože aktuální osobák na maratonu byl hluboko pod mými dlouhodobými možnostmi, tak jsem o jeho překonání nepochyboval. Otázka byla jen, o kolik to bude. Zároveň jsem ale nechtěl jet do Košic jen běhat a odpírat si, ale chtěl jsem si i pochutnat na všem dobrém co tam mají k jídlu a pití. Takže zas to věčné vytloukání klínu klínem, ale to už asi jiné nebude.

Vlak do Košic se pomalu rozjíždí ...

 

Z Prahy směr Košice jsme vyráželi lehátkovým vlakem v pátek v půl jedenácté večer. A jela nás pěkná kupa. 14 účastníků zájezdu – 3 obsazené kupé. Hned jak jsme se usalašili, tak jsme začali ochutnávat ze silných zásob. Jako velmi atraktivní se ukázal Ryzlink rýnský ze spřízněného mělnického Vinařství Vondrák. No nebudu to rozpitvávat, ale moc jsme toho nenaspali. Ráno jsme se v půl osmé evakuovali z vlaku do solidně promrzlých Košic. Hned jak vylezeme před nádraží, tak se tam ladně proháněj Keňani a Etiopani. Jo tak jsme tady asi dobře. A zde se projevuje obrovská výhoda strategické polohy košické pobočky. Deset minut od nádraží a pět minut od startu. No co víc si přát. Cestou na pobočku jsme nakoupili snídani a po snídani jsme obsadili tamní zasedačky, vybalili karimatky a spacáky a každý se snažil dospat, co se dalo. Já jsem se ještě snažil setřepat lehkou kocovinu, ale v kombinaci s nevyspáním to šlo nelehce. Na oběd jsme vyrazili trolejbusem do koliby ochutnat halušky na několik způsobů. Všechny haluškové modely vypadaly náramně, škoda, že jsem měl nějakej scvrklej žaludek a musel jsem si zbytek nechat zabalit s sebou. Odpoledne už jen další spaní a průzkum centra města spojený s pasta party. Večer jsem si dal ještě lehkým klusem pětku, abych finálně rozdejchal tu cestu do Košic a šel jsem na kutě.

Probudil jsem se hroznou zimou asi v půl páté ráno. Co to má sakra znamenat? Kosa hrozná, ale ze spacáku jsem nevylezl a hledal jsem nějakou polohu, abych se zahřál. Bohužel bez valného úspěchu. Teprve po sedmé, když se začali ostatní trousit do kuchyňky, jsem vylezl ze spacáku. Kouknu na ovládání klimatizace a vidím 16 stupňů. Ta zkurvená klimoška se v noci přepnula na noční režim a z krásných 23 stupňů mě vychladila na 16. No tak to jsem se už druhou noc moc nevyspal. Tak jsem se aspoň pořádně nasnídal. Pak už klasické focení a šlo se na věc. Opět musím vyzdvihnout boží polohu pobočky (a to doslova, hned vedle pobočky je synagoga). No kde jinde si můžete ještě 20 minut před startem posedět v klidu na záchodě a pak hned během 5 minut stát na startu.

Samý modráci

Trať jsem neznal. Běží se dva okruhy a tak první okruh bude průzkumnický a druhý bude jak jinak na krev J Start závodu je podle očekávání elektrizující. Startuje se na širokém náměstí, řeka běžců se rozdělí do dvou proudů kolem kostela, aby se následně zase všechno spojilo a promíchalo. Start byl super. Vyrážíme se Zbyňkem spolu. Běží se mi výborně, uvolněně a tak sekáme kilometry v tempu pod 5 minut. Sice jsem měl v plánu to rozběhnout pomaleji, ale mám jasnou strategii. Na začátku si udělat takovej náskok, aby až pak ke konci přijdou krize, a že ty zaručeně dneska přijdou, tak nebyl ohrožen cíl prolomení osobáku. Nevím čím to je, ale přijde mi, že se běží furt z kopce. Ty dvě krátké stoupání jsme vyletěli jak střely, že jsem je skoro neregistroval. Půlka něco kolem 1:46. Hmmm, dobrej základ říkám si a kacířsky si myslím na čas pod 1:40. Nicméně čekám, kdy přijdou krize. A už jsou tady. Nevyspání se začíná projevovat a tak dávám Shlehu. 26km a je tady čůrací pauza. Ještě jsem snad neběžel maraton bez čůropauzy. Budu to muset zahrnout příště do propočtu tempa. 30km a krize stíhá krizi. Navíc neočekávaně začíná protestovat žaludek. To se mi nestává, budu to muset nějak operativně řešit. Asi jsem vypil moc té studené vody z občerstvovaček. No nedá se nic dělat, na 36km potupně vrhám do trávníku podél trati. A paprička tam tentokrát nebyla J. Naštěstí se vše odehrálo v místě, kde nebyli diváci, jinak jich kolem trati byly mraky a vzorně povzbuzovali. Skutečně jsem v tu chvíli nestál o zvěčnění pohotovým fotografem. Toto drobné intermezzo mi udělalo dobře a zase jsem se rozběhl. Pak už jsem jen do cíle kontroloval, aby byl jistý nový osobák. V Košicích mají běžci čísla i na zádech včetně jména a vlaječky a tak jsme se ke konci, hlavně Češi mezi sebou, sympaticky povzbuzovali. Dobrá věc se nakonec podařila a cílem jsem profuněl za 3:46:23 což bylo o dvě minuty lepší než dosud platný osobák. Teda ještě že jsem si na začátku udělal pořádnou rezervu, uf. Musím pochválit trenéra, že mě tak nenásilnou formou donutil k pořádnému tréninku a i s těmi problémy ke konci to klaplo J. Myslím, že natrénováno jsem měl i pod těch 3:40, ale na maratonu nikdy nevíte. Zbyněk jako prvomaratonec si ke konci užil křeče, ale i tak 3:37:27 je výborný start maratonské kariéry. Ostatně všichni, co běželi, si to náramně užili, ať už to byl maraton nebo jen půlka.

Sluníčko svítí, úsměv na rtu, to bude vydařenej den.

No a po příjemné sprše na pobočce a krátkém ležingu se šlo probrat zážitky do hospody a pak ještě do jedný, protože vlak do Prahy jel až v půl jedenácté večer. Část výpravy ještě stihla dokonce hokej. Byl jsem teda obstojně utahanej a myslel jsem si, že jak vlezu do vlaku, tak padnu na lehátko, usnu a proberu se až v Praze. Jo prd prd. Ležím, čučím do tmy, vlak rachotí a čas se vleče. Nakonec jsem nějak usnul, ale nic moc teda. V pondělí v půl osmé ráno lezeme v Praze z vlaku a po již třetí ne zrovna spánkově optimální noci razím rovnou do práce.

A to je konec tohohle výletu. Bylo to náročný, ale stálo to za to. Košice jsou pěkný, maratonem to tam hodně žije, všude je spousta fandících a ochotných lidí a ta trať je hodně sympatická a rychlá. Nekuřácký hospody nádherný, jídlo a pití skvělý. Jen jedno tam drhne a na tom jsme se shodli všichni. Je tam absolutně tragická obsluha v hospodách. Ale asi to tam tak mají zajeté. Takže jestli někdo přemýšlíte o maratonu nebo půlce v Košicích, tak říkám jasně, jděte do toho, stojí to rozhodně za to. Jen ta cesta, jen ta cesta J

Jak jsem psal. Pobočka a hned vedle synagoga.

Beskydská sedmička 2013 – fakt fičák

Když jsme vloni odjížděli domů z Beskydské sedmičky, tak jsme byli sice utahaný k smrti a spokojený s tím, že jsme došli až do cíle, ale už několik dní poté, co jsem se oklepal z únavy a dospal krutej spánkovej deficit, jsem začal mít pocit, že všechny účty ještě nebyly srovnány a že bude potřeba se na B7 vrátit a postavit se její výzvě ještě jednou. Už jen proto, že loni jsme šli kratší variantu kategorie SPORT a přeci nejsme takový vořezávátka, abysme to nestřihli v plný palbě, tedy 94km s převýšením 5430m a samozřejmě o fous rychleji.
Takže hned jak se otevřela registrace, neváhal jsem a jedno místečko pro nás zarezervoval. Pak už stačilo jen čekat, trénovat v naší Polabské nížině kopce a v tu pravou chvíli vyrazit směr Beskydy. Nakonec po obligátní vlakový onanii, kdy přejet od nás do Frenštátu je opravdu ubíjející i v dnešních dobách stále se zlepšujících vagonů, si vyzvedáváme čipy a čísla. Ještě vystát frontu na startovní fotku s kontrolou čipu a už je třeba přesunout se na nádraží do vlaku, co nás odveze na start do Třince. Zdá se mi ten můj batoh nějakej těžkej, protože si nesu spoustu jídla a plnej zásobník vody. Ale ono se třeba po cestě hodí.

Chvíle před startem jsou opět elektrizující, až z toho asi nezbyla žádná šťáva pro repráky, protože není z pódia lautr nic slyšet. Ale napětí stoupá, požehnání, hymna, pak start, megarachejtle se rozprskne na obloze a tři tisíce lidí se hnou směrem z města. Naše taktika je jasná. Zdolat celou trasu SPORT, do kopců se škrábat svižněji než loni a z kopců většinou klusat dolů co to půjde. A hlavně nezranit se.

Profil trati, jen pro otrlé J

Když jsme se dostali pod sjezdovku na Velký Javorový, tak už se had čelovek vinul až na vrchol. Znovu říkám, že ten pohled se prostě nikdy neomrzí. Nastoupili jsme do kopce a začínalo se pěkně zostra. Nahoře na nic nečekat a hned hlava nehlava sešup do Řeky až kamení a listí lítalo na všechny strany. Hodit do sebe něco k pití, energetickou tyčku a začít dupat do další sjezdovky na Ropici. Na Ropici poprvé kontroluju hodinky a máme solidní náskok oproti loňsku. Začíná se nás chytat závodnická nálada. Z Ropice dolů do Morávky. Dostávám strašnej hlad, ale jak je tma a zima a jsem na kost zpocenej, tak nemám ani pomyšlení na nějakou cyklotyčku nebo gel. Dal bych si banán a kolu, ale už byl jen meloun. Nevadí, taky bodnul. Před náma zase boží had čelovek stoupající na Travný. Zařazujeme se do něj a sjezdovkou se hrabeme nahoru. Loni jsme byli na vrcholu přesně, když začínalo svítat. Letos tam panovala stále noc a to nás zase povzbudilo. Dolů se za světla čelovek poprvé volně rozbíháme. Docela to jde, ale kameny a kořeny jsou mokré a vyžaduje to maximální koncentraci. Loni jsem tady hodil prvotřídní záda. Letos to vypadá dobře, kouknu na zlomek vteřiny před sebe a už se válím na boku. Loket jsem si narazil o šutrák, ale vyskakuju a pokračujeme. Za pochodu sčítám škody. Batoh OK, hodinky naštěstí OK, nohy OK, loket bolí a triko je od krve, ale je to prkotina.

A je tady občerstvovačka v Krásné. Měním ponožky a zrovna se rozednívá. Náš náskok proti loňsku se stále zvyšuje. Ale je tady hrozná kosa, tak radši hned razíme užít si Lysé hory a zahřát se cestou do kopce. Ani nevím jak, ale najednou stojíme nahoře. Bylo to raz dva. Lehce adrenalinový seběh do Ostravice po šutrech a tam už čekala teplá polévka. V obchodě si kupuju kofolu a kolu a doufám, že se mi spraví žaludek. V tomhle seběhu jsme předběhli kvanta lidí a s každým zdolaným párem mě to bavilo čím dál víc. Jsme nečekaně v pohodě a pálíme na Smrk. Je to rozhodně horší než na Lysou. Hlavně ta stojka před kamenitým traverzem. Chčije ze mě pot proudem a mám zase hlad. Loupnu tam energetické tablety a gel. Uf, na vrcholu Smrku se krátce zastavujeme na kochačku a na sluníčku nabíráme energii na sešup do Čeladné. Celé to dolů běžíme a zase za sebou necháváme spoustu lidí. Ten seběh ze Smrku je podle mě to nejhezčí na trati. Samozřejmě kromě cíle J.

Tuhle fotku jsem si vypůjčil z matj.rajce.idnes.cz a kromě toho, že je nádherná, demonstuje i to, do čeho se občas lezlo.

 

Podle hodinek už máme v Čeladné víc jak hodinu náskok proti loňsku a tak volíme stejnou taktiku jako loni. Takže kofola, kafe, ibalgin. Tahle trojkombinace nás nakopla neskutečně a na Čertův Mlýn vyletíme nečekaně lehce. Pak hned sedlo Tanečnice a Pustevny. Musíme se dostat co nejdál, než přestane fungovat kofein a růžovák. Krátce se zdržíme na druhou teplou polévku a na mě až moc velkým padákem zhučíme dolů do Ráztoky. Dole říkají, že zpátky na Radhošť jsou to tři kilometry. Tři možná jo, ale minimálně olafokilometry na druhou. Vážně ten kopec nemá konec. Proti nám štrádujou turisti s dětma a my si prožíváme pěknou krizi zlomený v pase a zavešený do hůlek. Ale nakonec se tam vyhrabeme a jsme na Radhošti. Teď už jen do Pinduly/i/e (jak se to vlastně píše) a přes poslední kopec do Frenštátu. To si říkají asi všichni, jenže to je ještě krutejch 20 kiláků, který daj zabrat. Loňský seběh dolů byl už za tmy a byl to hnus fialovej. Letos za světla mi to přišlo v pohodě.

Pindula a poslední občerstvení. Využívám toi toiku k maximálnímu odlehčení a vylejvám vodu z vaku. Teď bude stačit už jen bidon. Říkáme si, že by bylo super být na vrcholu Velkého Javorníku ještě za světla a i když do kopce to už moc nejde tak se nám to daří. Cestou dolů do Frenštátu už ale taháme čelovky a běžíme. Teď už bysme to do Frenštátu dolezli i po čtyřech, ale nebylo to naštěstí potřeba. Dobíháme na náměstí a je tam ještě spousta fandících lidí a skvělá atmosféra. Je to jako loni neuvěřitelný. Zdolali jsme osm beskydských vrcholů, neměli žádnou megakrizi, neudělali si žádné nepříjemné puchýře ani vlka a do cíle jsme se tentokrát dostali za 22:21:02. V porovnání s loňskými 25:02:23 je to celkem posun, ne? V cíli jsme ani nechtěli věřit, že jsme to tak rychle zmákli, ale bylo to tak. A protože jsme sami sebe takhle překvapili, tak jsme dali jen rychlou sprchu a hnali se na vlak. Sice jsem každou chvíli upadal do hlubokého spánku, ale zvládli jsme všechny čtyři přestupy a dojeli až domů, kde jsem to zalomil do postele a upadl do zaslouženého komatu.

Před a po závodě. Jen trochu zpocenější a špinavější, ale spokojenej.

 Druhej den jsem dokonce mohl chodit ze schodů, i když stehna bolely jak prase. Letos se to prostě povedlo po všech stránkách. Počasí, organizace, toi toiky na občerstvovačkách, forma. Jen to jídlo jsem nesl celou dobu zbytečně. Mohl jsem si tak ušetřit kilo v batohu. Ale co, když se daří, tak je nějaký kilo v batohu jako pírko.

P.S. Vítězové Pavel Štryncl s Jardou Balatkou to dali za neskutečnejch 11:49:14. Nad tím mi zůstává hlava stát a moc jim gratuluju. Triatlonysty by mohlo zajímat, že druzí skončily stejně jako loni Zbyněk Cypra s Petrem Vabrouškem o pouhé 3 minuty.

Co se dělo o prázdninách

Ještě ani zdaleka nejsou všechny táborákové vuřty upečeny, všechny krkovice ugrilovány, všechny festivalové noci prokaleny, ale jistojistě jsou všechny prázdninové dny sečteny. O tom tedy žádná. Letos ty prázdniny letěly vpřed jak splašené koně a sednout k počítači a zaznamenat co se dělo, se mi za dva měsíce nepodařilo. Tak tedy alespoň takhle retrospektivně a ve zkratce o tom, co sportovního jsem absolvoval v červenci a srpnu.

Když jsem se dal trochu do kupy po Moraviamanovi, tak jsem vyrazil hned na vrchol sportovních prázdnin a to na Železného Chlísta. Letos jsem tam přespával, takže bylo jasné, že žízeň získaná během závodu bude bohatě uhašena. Průběh závodu byl tradiční. Celkem pohodové plavání, uvaření se na kole cestou z Kutné Hory a trápení se na běhu. No ale pak to prasátko, a co jen prasátko, jitrnice, tlačenka, pivo, zelená. Teda tý zelený bylo trošku moc, až mě z toho druhej den kromě nohou bolela ještě hlava. Ale akce to byla na jedničku. Kdo tam nebyl, opět o hodně přišel.

Jo Chlíst je Chlíst, tomu se nic nevyrovná J. 

 

Hnedka týden nato se běžela v Kounicích desítka. Lehce zvlněná trať solidně prověří, kdo o prázdninách trénuje a kdo se jen povaluje pod slunečníkem s drinkem s paraplíčkem. Letos jsem zvolil silně defenzivní taktiku s jasným cílem a to ani jednou nepřejít do chůze a to ani v tom největším kopci do Černíků. Cíl byl splněn a čas byl obstojný. No mohlo to být i rychlejší, ale co, jsou prázdniny ne J.

Není nad to, když je třeba být při závodech neustále ve střehu J.

Jo a pak začaly ty brutální vedra. Byl jsem přihlášenej na Týnišťské šlápoty, abych si vyšlapal nějaké body na UTMB, ale při představě, jak se celej den peču na té výhni, jsem radši zase zalezl pod slunečník k drinku s paraplíčkem. Holt si ty body budu muset vybojovat jinde.

Ale abych se moc neflákal, tak jsem si konečně zašel na desítku do Braníku, co pořádá Vaše liga. Velmi rychlá trať mě ale zastihla ve velké únavě a tak jsem se horko těžko dostával pod 50 minut. Běhá se to každej měsíc, tak si tam ještě zajdu spravit si chuť.

Krásná je ta desítka v Braníku.

 

No a to už se blížil Doksyman. Tak jsem radši ani nevyrazil na Horskou výzvu ani na Houmrův triatlon, což mě teda nakonec mrzí moc. No takže k Doksymanu. Pokud bych to hodnotil od startovního výstřelu po proběhnutí cílem, tak to byl výbornej závod. Náročný plavání z kopce do kopce, kolo jakbysmet a o běhu nemluvě. Luxusní občerstvovačky. Fakt se mi to líbilo a užíval jsem si to plnými doušky ve vodě, na kole i na běhu. Teda až na ty dva rozmlácený úseky na kole. Ale tak nějak mám plíživej pocit, že co se věcí před výstřelem a po proběhnutí cílem týče, že se to nepovedlo úplně podle představ. Je za tím určitě spousta práce, nervů a organizování a jen mě mrzí, že těch pár věcí to kazí. Něco jde na vrub organizátora a něco jsou jiné okolnosti, na které nemá pořadatel moc vliv, ale docela mě to vytáčelo. Třeba kapacitně nedostatečné parkoviště, placení vstupu do kempu pro doprovod (sice prkotina, ale kde to jsme, to se nedá v rámci startovného přidat jeden dva pásky, co si dá doprovod na ruku a bude mít klid), ale asi je s provozovatelem kempu těžká řeč, mega fronta u registrace, bezmozci v autech a bezmozkyně na kolech na výletě, co mě málem sundaly do škarpy, kličkování při běhu kempem a kde byl sakra ten cíl (nebejt tam předloni, tak jsem ho ani netrefil), kličkování dětí mezi nepozornými lidmi při dětských závodech. Kapacitně je závod řekl bych už za svým limitem a trochu mu to škodí. A já vím, stačilo přijet o hodinu a půl dřív a měl jsem svatej klid J

Díky Jitce Sečkové za tuhle luxusní fotku z Doksymana.

 

Na a to jsme se propracovali do druhé půlky srpna, kdy jsem se s vervou sobě vlastní (takže hlavně jedlovky J) pustil do přípravy na Beskydskou sedmičku a Maraton v Košicích. Zatím to klape, tak uvidíme. Jako zpestření ještě před B7 tedy včera bylo We Run Prague. Třetí účast a užil jsem si to tam dosud nejvíc. I když jsem se 6km prokousával davem, ale tady o časy moc nešlo.

Do depa na Chlístovi.

Když jsem se koukal na fotky z Chlísta a Doksymana tak jsem se zhrozil, jak málo vypadám jako vyšvihanej triatlonista J A to mám momentálně podváhu oproti dlouhodobému průměru. Každopádně abych to trochu vylepšil, tak jsem začal používat 30 denní výzvu a to uvidíte na jaře J

A nezapomeňte, že už je tady září a s ním pomalu přichází burčák, hurá.