Offtopic: Sprcha není modla

Často se bavím s lidmi o běhání/ježdění/inklinování/skákání do práce nebo z práce. Alternativně pak o sportování během polední pauzy. Často to končí něčím takovým: „Já bych do práce hrozně rád běhal nebo jezdil na kole, ale nemáme tam sprchu, tak to nejde.“ A já na to říkám: „Aha, to je standardní předsudek číslo 364, podívej …“. No skutečně. Lidi, nežijte v šálení, že když se jednou trochu zpotíte, tak že hned musíte lézt do sprchy. Když se člověk normálně doma meje, chodí v čistém oblečení a nehrne do sebe denně kilo česneku nebo pět balení Olomouckejch tvarůžků, tak když se jednou dvakrát týdně po běhu utře do ručníku a natáhne na sebe čisté oblečení, alternativně se našmudlá nějakým voňákem, tak za půl hodiny nikdo nepozná, že ráno běžel do práce a funěl na recepci na sličnou recepční. Rozhodně se z toho žádný kolega nesloží na podlahu. A do té sprchy si může zalézt klidně večer doma. Nebo si může cestou z práce skočit do bazénu a kromě tréninku to bude mít i s dezinfekcí J. To kolikrát na člověku nechá drastičtější pachové stopy „příjemná“ chvilka strávená vedle homelesáka v MHDčku, nebo týpka co po celodenní šichtě v zahulený nalejvárně po 20 kouskách a pěti rumech vyrazil hledat cestu do postele.

Samozřejmě existují lidi, co cítí neodbytnou touhu skočit každé ráno a večer pod sprchu a bez toho by nevyrazili z bytu nebo nezalezli do postele. Ale to mě osobně přijde už trochu jako lehká úchylka.

  
To jako daleko větší problém vidím v tom, když si třeba není kde pověsit zpocený cyklo věci a vy v mokrejch svršcích pak musíte odpoledne frčet na kole zase domů. Nebo když není kde v práci bezpečně přivázat kolo. A Honzo pozor, už se kradou i psi krátkodobě přivázaní ke značce. 

Takže sportu zdar a s tou hygienou opatrně :-).

Pochvala Garminu (ale jen střední)

V dnešní době, kdy nikdo nikoho pořádně nepochválí (a o to víc je třeba chválit se sám J) si dovolím pochválit Garmin za to, jak mi bezproblémově opravili prasklý řemínek na mých FR910XT.

Hlavní stan Garminu je v Praze na Evropské a i když dělám v Praze, tak přeci jen z Chodova je to táááááák neskutečně daleko, že cesta s hodinkami tam a zase pro hodinky by byla celkem solidní tortura. A hle, hned byla na skladě rada od Honzy K., že Garmin má prodejnu v Letňanech. Hm, to by šlo. Jenže nemám u sebe fakturu, tu má účetní a chvilku potrvá, než mi jí naskenuje a pošle. No co, zkusím tam zavolat. Pán na druhé straně mi povídá, že pokud jsem hodinky kupoval přímo na eshopu Garmin.cz, tak mohou reklamaci přijmout a poslat to na tu Evropskou za mě. Jinak že smolík a musím si to tam poslat sám nebo si tam zajet. No hurá, kupoval jsem je zrovna na eshopu Garminu, takže první krok je klapnul. Ptám se, jak je to s fakturou, protože se bude jednat o záruční opravu. On na to, že stačí přinést hodinky a oni si podle výrobního čísla dohledají, kdy byly prodány a že v tom problém není. No hurá podruhé a už jsem to mastil do Letňan.

Mrška, nevydržel.

Hodinky jsem odevzdal, počkal pár dnů, a když přišla SMS, že jsou k vyzvednutí, tak jsem si je vyzvedl. Bez komplikací, bez zádrhelů. Takže za tohle má ode mě Garmin pochvalu. Ale jen malou, protože aby byla velká, tak to by museli mít na prodejně náhradní pásek a rovnou mi ho tam namontovat. Ale teď si uvědomuji, že prodejna není servis a tak to nemůžu po ní chtít. Tak malou pochvalu měním na střední J.

MMM Košice 2013

S drobným časovým odstupem ode dne závodu bych pro vás pravidelné čtenáře, ale i pro kolegy z práce, jako jisté budoucí účastníky, rád shrnul to, co vás může v Košicích potkat a co si zaručeně odvezete domů.

Po pravdě řečeno do Košic jsem se původně vůbec nechystal. Plánoval jsem na podzim zlomit svůj osobák na maratonu ve Stromovce, ale tím jak byl maraton ve Stromovce zrušen, se do hry dostala hned dvě náhradní řešení. Tedy vlastně tři, ale o maratonu v Benešově jsem se dozvěděl pozdě. Takže bylo třeba zvolit mezi Košicemi a Drážďany. Drážďany mě dost lákaly, ale nakonec vyhrály Košice a to především kvůli tomu, že každoročně vyráží z naší Pražské pobočky skupina dobrodruhů vyzvat k pomyslnému souboji kolegy z pobočky právě v Košicích. Jen ta dlouhá cesta, ta mi teda nesvědčí. Ale popořádku.

Tréninkově se mi přelom prázdnin a podzimu povedl fakt dobře, a protože aktuální osobák na maratonu byl hluboko pod mými dlouhodobými možnostmi, tak jsem o jeho překonání nepochyboval. Otázka byla jen, o kolik to bude. Zároveň jsem ale nechtěl jet do Košic jen běhat a odpírat si, ale chtěl jsem si i pochutnat na všem dobrém co tam mají k jídlu a pití. Takže zas to věčné vytloukání klínu klínem, ale to už asi jiné nebude.

Vlak do Košic se pomalu rozjíždí ...

 

Z Prahy směr Košice jsme vyráželi lehátkovým vlakem v pátek v půl jedenácté večer. A jela nás pěkná kupa. 14 účastníků zájezdu – 3 obsazené kupé. Hned jak jsme se usalašili, tak jsme začali ochutnávat ze silných zásob. Jako velmi atraktivní se ukázal Ryzlink rýnský ze spřízněného mělnického Vinařství Vondrák. No nebudu to rozpitvávat, ale moc jsme toho nenaspali. Ráno jsme se v půl osmé evakuovali z vlaku do solidně promrzlých Košic. Hned jak vylezeme před nádraží, tak se tam ladně proháněj Keňani a Etiopani. Jo tak jsme tady asi dobře. A zde se projevuje obrovská výhoda strategické polohy košické pobočky. Deset minut od nádraží a pět minut od startu. No co víc si přát. Cestou na pobočku jsme nakoupili snídani a po snídani jsme obsadili tamní zasedačky, vybalili karimatky a spacáky a každý se snažil dospat, co se dalo. Já jsem se ještě snažil setřepat lehkou kocovinu, ale v kombinaci s nevyspáním to šlo nelehce. Na oběd jsme vyrazili trolejbusem do koliby ochutnat halušky na několik způsobů. Všechny haluškové modely vypadaly náramně, škoda, že jsem měl nějakej scvrklej žaludek a musel jsem si zbytek nechat zabalit s sebou. Odpoledne už jen další spaní a průzkum centra města spojený s pasta party. Večer jsem si dal ještě lehkým klusem pětku, abych finálně rozdejchal tu cestu do Košic a šel jsem na kutě.

Probudil jsem se hroznou zimou asi v půl páté ráno. Co to má sakra znamenat? Kosa hrozná, ale ze spacáku jsem nevylezl a hledal jsem nějakou polohu, abych se zahřál. Bohužel bez valného úspěchu. Teprve po sedmé, když se začali ostatní trousit do kuchyňky, jsem vylezl ze spacáku. Kouknu na ovládání klimatizace a vidím 16 stupňů. Ta zkurvená klimoška se v noci přepnula na noční režim a z krásných 23 stupňů mě vychladila na 16. No tak to jsem se už druhou noc moc nevyspal. Tak jsem se aspoň pořádně nasnídal. Pak už klasické focení a šlo se na věc. Opět musím vyzdvihnout boží polohu pobočky (a to doslova, hned vedle pobočky je synagoga). No kde jinde si můžete ještě 20 minut před startem posedět v klidu na záchodě a pak hned během 5 minut stát na startu.

Samý modráci

Trať jsem neznal. Běží se dva okruhy a tak první okruh bude průzkumnický a druhý bude jak jinak na krev J Start závodu je podle očekávání elektrizující. Startuje se na širokém náměstí, řeka běžců se rozdělí do dvou proudů kolem kostela, aby se následně zase všechno spojilo a promíchalo. Start byl super. Vyrážíme se Zbyňkem spolu. Běží se mi výborně, uvolněně a tak sekáme kilometry v tempu pod 5 minut. Sice jsem měl v plánu to rozběhnout pomaleji, ale mám jasnou strategii. Na začátku si udělat takovej náskok, aby až pak ke konci přijdou krize, a že ty zaručeně dneska přijdou, tak nebyl ohrožen cíl prolomení osobáku. Nevím čím to je, ale přijde mi, že se běží furt z kopce. Ty dvě krátké stoupání jsme vyletěli jak střely, že jsem je skoro neregistroval. Půlka něco kolem 1:46. Hmmm, dobrej základ říkám si a kacířsky si myslím na čas pod 1:40. Nicméně čekám, kdy přijdou krize. A už jsou tady. Nevyspání se začíná projevovat a tak dávám Shlehu. 26km a je tady čůrací pauza. Ještě jsem snad neběžel maraton bez čůropauzy. Budu to muset zahrnout příště do propočtu tempa. 30km a krize stíhá krizi. Navíc neočekávaně začíná protestovat žaludek. To se mi nestává, budu to muset nějak operativně řešit. Asi jsem vypil moc té studené vody z občerstvovaček. No nedá se nic dělat, na 36km potupně vrhám do trávníku podél trati. A paprička tam tentokrát nebyla J. Naštěstí se vše odehrálo v místě, kde nebyli diváci, jinak jich kolem trati byly mraky a vzorně povzbuzovali. Skutečně jsem v tu chvíli nestál o zvěčnění pohotovým fotografem. Toto drobné intermezzo mi udělalo dobře a zase jsem se rozběhl. Pak už jsem jen do cíle kontroloval, aby byl jistý nový osobák. V Košicích mají běžci čísla i na zádech včetně jména a vlaječky a tak jsme se ke konci, hlavně Češi mezi sebou, sympaticky povzbuzovali. Dobrá věc se nakonec podařila a cílem jsem profuněl za 3:46:23 což bylo o dvě minuty lepší než dosud platný osobák. Teda ještě že jsem si na začátku udělal pořádnou rezervu, uf. Musím pochválit trenéra, že mě tak nenásilnou formou donutil k pořádnému tréninku a i s těmi problémy ke konci to klaplo J. Myslím, že natrénováno jsem měl i pod těch 3:40, ale na maratonu nikdy nevíte. Zbyněk jako prvomaratonec si ke konci užil křeče, ale i tak 3:37:27 je výborný start maratonské kariéry. Ostatně všichni, co běželi, si to náramně užili, ať už to byl maraton nebo jen půlka.

Sluníčko svítí, úsměv na rtu, to bude vydařenej den.

No a po příjemné sprše na pobočce a krátkém ležingu se šlo probrat zážitky do hospody a pak ještě do jedný, protože vlak do Prahy jel až v půl jedenácté večer. Část výpravy ještě stihla dokonce hokej. Byl jsem teda obstojně utahanej a myslel jsem si, že jak vlezu do vlaku, tak padnu na lehátko, usnu a proberu se až v Praze. Jo prd prd. Ležím, čučím do tmy, vlak rachotí a čas se vleče. Nakonec jsem nějak usnul, ale nic moc teda. V pondělí v půl osmé ráno lezeme v Praze z vlaku a po již třetí ne zrovna spánkově optimální noci razím rovnou do práce.

A to je konec tohohle výletu. Bylo to náročný, ale stálo to za to. Košice jsou pěkný, maratonem to tam hodně žije, všude je spousta fandících a ochotných lidí a ta trať je hodně sympatická a rychlá. Nekuřácký hospody nádherný, jídlo a pití skvělý. Jen jedno tam drhne a na tom jsme se shodli všichni. Je tam absolutně tragická obsluha v hospodách. Ale asi to tam tak mají zajeté. Takže jestli někdo přemýšlíte o maratonu nebo půlce v Košicích, tak říkám jasně, jděte do toho, stojí to rozhodně za to. Jen ta cesta, jen ta cesta J

Jak jsem psal. Pobočka a hned vedle synagoga.

Beskydská sedmička 2013 – fakt fičák

Když jsme vloni odjížděli domů z Beskydské sedmičky, tak jsme byli sice utahaný k smrti a spokojený s tím, že jsme došli až do cíle, ale už několik dní poté, co jsem se oklepal z únavy a dospal krutej spánkovej deficit, jsem začal mít pocit, že všechny účty ještě nebyly srovnány a že bude potřeba se na B7 vrátit a postavit se její výzvě ještě jednou. Už jen proto, že loni jsme šli kratší variantu kategorie SPORT a přeci nejsme takový vořezávátka, abysme to nestřihli v plný palbě, tedy 94km s převýšením 5430m a samozřejmě o fous rychleji.
Takže hned jak se otevřela registrace, neváhal jsem a jedno místečko pro nás zarezervoval. Pak už stačilo jen čekat, trénovat v naší Polabské nížině kopce a v tu pravou chvíli vyrazit směr Beskydy. Nakonec po obligátní vlakový onanii, kdy přejet od nás do Frenštátu je opravdu ubíjející i v dnešních dobách stále se zlepšujících vagonů, si vyzvedáváme čipy a čísla. Ještě vystát frontu na startovní fotku s kontrolou čipu a už je třeba přesunout se na nádraží do vlaku, co nás odveze na start do Třince. Zdá se mi ten můj batoh nějakej těžkej, protože si nesu spoustu jídla a plnej zásobník vody. Ale ono se třeba po cestě hodí.

Chvíle před startem jsou opět elektrizující, až z toho asi nezbyla žádná šťáva pro repráky, protože není z pódia lautr nic slyšet. Ale napětí stoupá, požehnání, hymna, pak start, megarachejtle se rozprskne na obloze a tři tisíce lidí se hnou směrem z města. Naše taktika je jasná. Zdolat celou trasu SPORT, do kopců se škrábat svižněji než loni a z kopců většinou klusat dolů co to půjde. A hlavně nezranit se.

Profil trati, jen pro otrlé J

Když jsme se dostali pod sjezdovku na Velký Javorový, tak už se had čelovek vinul až na vrchol. Znovu říkám, že ten pohled se prostě nikdy neomrzí. Nastoupili jsme do kopce a začínalo se pěkně zostra. Nahoře na nic nečekat a hned hlava nehlava sešup do Řeky až kamení a listí lítalo na všechny strany. Hodit do sebe něco k pití, energetickou tyčku a začít dupat do další sjezdovky na Ropici. Na Ropici poprvé kontroluju hodinky a máme solidní náskok oproti loňsku. Začíná se nás chytat závodnická nálada. Z Ropice dolů do Morávky. Dostávám strašnej hlad, ale jak je tma a zima a jsem na kost zpocenej, tak nemám ani pomyšlení na nějakou cyklotyčku nebo gel. Dal bych si banán a kolu, ale už byl jen meloun. Nevadí, taky bodnul. Před náma zase boží had čelovek stoupající na Travný. Zařazujeme se do něj a sjezdovkou se hrabeme nahoru. Loni jsme byli na vrcholu přesně, když začínalo svítat. Letos tam panovala stále noc a to nás zase povzbudilo. Dolů se za světla čelovek poprvé volně rozbíháme. Docela to jde, ale kameny a kořeny jsou mokré a vyžaduje to maximální koncentraci. Loni jsem tady hodil prvotřídní záda. Letos to vypadá dobře, kouknu na zlomek vteřiny před sebe a už se válím na boku. Loket jsem si narazil o šutrák, ale vyskakuju a pokračujeme. Za pochodu sčítám škody. Batoh OK, hodinky naštěstí OK, nohy OK, loket bolí a triko je od krve, ale je to prkotina.

A je tady občerstvovačka v Krásné. Měním ponožky a zrovna se rozednívá. Náš náskok proti loňsku se stále zvyšuje. Ale je tady hrozná kosa, tak radši hned razíme užít si Lysé hory a zahřát se cestou do kopce. Ani nevím jak, ale najednou stojíme nahoře. Bylo to raz dva. Lehce adrenalinový seběh do Ostravice po šutrech a tam už čekala teplá polévka. V obchodě si kupuju kofolu a kolu a doufám, že se mi spraví žaludek. V tomhle seběhu jsme předběhli kvanta lidí a s každým zdolaným párem mě to bavilo čím dál víc. Jsme nečekaně v pohodě a pálíme na Smrk. Je to rozhodně horší než na Lysou. Hlavně ta stojka před kamenitým traverzem. Chčije ze mě pot proudem a mám zase hlad. Loupnu tam energetické tablety a gel. Uf, na vrcholu Smrku se krátce zastavujeme na kochačku a na sluníčku nabíráme energii na sešup do Čeladné. Celé to dolů běžíme a zase za sebou necháváme spoustu lidí. Ten seběh ze Smrku je podle mě to nejhezčí na trati. Samozřejmě kromě cíle J.

Tuhle fotku jsem si vypůjčil z matj.rajce.idnes.cz a kromě toho, že je nádherná, demonstuje i to, do čeho se občas lezlo.

 

Podle hodinek už máme v Čeladné víc jak hodinu náskok proti loňsku a tak volíme stejnou taktiku jako loni. Takže kofola, kafe, ibalgin. Tahle trojkombinace nás nakopla neskutečně a na Čertův Mlýn vyletíme nečekaně lehce. Pak hned sedlo Tanečnice a Pustevny. Musíme se dostat co nejdál, než přestane fungovat kofein a růžovák. Krátce se zdržíme na druhou teplou polévku a na mě až moc velkým padákem zhučíme dolů do Ráztoky. Dole říkají, že zpátky na Radhošť jsou to tři kilometry. Tři možná jo, ale minimálně olafokilometry na druhou. Vážně ten kopec nemá konec. Proti nám štrádujou turisti s dětma a my si prožíváme pěknou krizi zlomený v pase a zavešený do hůlek. Ale nakonec se tam vyhrabeme a jsme na Radhošti. Teď už jen do Pinduly/i/e (jak se to vlastně píše) a přes poslední kopec do Frenštátu. To si říkají asi všichni, jenže to je ještě krutejch 20 kiláků, který daj zabrat. Loňský seběh dolů byl už za tmy a byl to hnus fialovej. Letos za světla mi to přišlo v pohodě.

Pindula a poslední občerstvení. Využívám toi toiku k maximálnímu odlehčení a vylejvám vodu z vaku. Teď bude stačit už jen bidon. Říkáme si, že by bylo super být na vrcholu Velkého Javorníku ještě za světla a i když do kopce to už moc nejde tak se nám to daří. Cestou dolů do Frenštátu už ale taháme čelovky a běžíme. Teď už bysme to do Frenštátu dolezli i po čtyřech, ale nebylo to naštěstí potřeba. Dobíháme na náměstí a je tam ještě spousta fandících lidí a skvělá atmosféra. Je to jako loni neuvěřitelný. Zdolali jsme osm beskydských vrcholů, neměli žádnou megakrizi, neudělali si žádné nepříjemné puchýře ani vlka a do cíle jsme se tentokrát dostali za 22:21:02. V porovnání s loňskými 25:02:23 je to celkem posun, ne? V cíli jsme ani nechtěli věřit, že jsme to tak rychle zmákli, ale bylo to tak. A protože jsme sami sebe takhle překvapili, tak jsme dali jen rychlou sprchu a hnali se na vlak. Sice jsem každou chvíli upadal do hlubokého spánku, ale zvládli jsme všechny čtyři přestupy a dojeli až domů, kde jsem to zalomil do postele a upadl do zaslouženého komatu.

Před a po závodě. Jen trochu zpocenější a špinavější, ale spokojenej.

 Druhej den jsem dokonce mohl chodit ze schodů, i když stehna bolely jak prase. Letos se to prostě povedlo po všech stránkách. Počasí, organizace, toi toiky na občerstvovačkách, forma. Jen to jídlo jsem nesl celou dobu zbytečně. Mohl jsem si tak ušetřit kilo v batohu. Ale co, když se daří, tak je nějaký kilo v batohu jako pírko.

P.S. Vítězové Pavel Štryncl s Jardou Balatkou to dali za neskutečnejch 11:49:14. Nad tím mi zůstává hlava stát a moc jim gratuluju. Triatlonysty by mohlo zajímat, že druzí skončily stejně jako loni Zbyněk Cypra s Petrem Vabrouškem o pouhé 3 minuty.

Co se dělo o prázdninách

Ještě ani zdaleka nejsou všechny táborákové vuřty upečeny, všechny krkovice ugrilovány, všechny festivalové noci prokaleny, ale jistojistě jsou všechny prázdninové dny sečteny. O tom tedy žádná. Letos ty prázdniny letěly vpřed jak splašené koně a sednout k počítači a zaznamenat co se dělo, se mi za dva měsíce nepodařilo. Tak tedy alespoň takhle retrospektivně a ve zkratce o tom, co sportovního jsem absolvoval v červenci a srpnu.

Když jsem se dal trochu do kupy po Moraviamanovi, tak jsem vyrazil hned na vrchol sportovních prázdnin a to na Železného Chlísta. Letos jsem tam přespával, takže bylo jasné, že žízeň získaná během závodu bude bohatě uhašena. Průběh závodu byl tradiční. Celkem pohodové plavání, uvaření se na kole cestou z Kutné Hory a trápení se na běhu. No ale pak to prasátko, a co jen prasátko, jitrnice, tlačenka, pivo, zelená. Teda tý zelený bylo trošku moc, až mě z toho druhej den kromě nohou bolela ještě hlava. Ale akce to byla na jedničku. Kdo tam nebyl, opět o hodně přišel.

Jo Chlíst je Chlíst, tomu se nic nevyrovná J. 

 

Hnedka týden nato se běžela v Kounicích desítka. Lehce zvlněná trať solidně prověří, kdo o prázdninách trénuje a kdo se jen povaluje pod slunečníkem s drinkem s paraplíčkem. Letos jsem zvolil silně defenzivní taktiku s jasným cílem a to ani jednou nepřejít do chůze a to ani v tom největším kopci do Černíků. Cíl byl splněn a čas byl obstojný. No mohlo to být i rychlejší, ale co, jsou prázdniny ne J.

Není nad to, když je třeba být při závodech neustále ve střehu J.

Jo a pak začaly ty brutální vedra. Byl jsem přihlášenej na Týnišťské šlápoty, abych si vyšlapal nějaké body na UTMB, ale při představě, jak se celej den peču na té výhni, jsem radši zase zalezl pod slunečník k drinku s paraplíčkem. Holt si ty body budu muset vybojovat jinde.

Ale abych se moc neflákal, tak jsem si konečně zašel na desítku do Braníku, co pořádá Vaše liga. Velmi rychlá trať mě ale zastihla ve velké únavě a tak jsem se horko těžko dostával pod 50 minut. Běhá se to každej měsíc, tak si tam ještě zajdu spravit si chuť.

Krásná je ta desítka v Braníku.

 

No a to už se blížil Doksyman. Tak jsem radši ani nevyrazil na Horskou výzvu ani na Houmrův triatlon, což mě teda nakonec mrzí moc. No takže k Doksymanu. Pokud bych to hodnotil od startovního výstřelu po proběhnutí cílem, tak to byl výbornej závod. Náročný plavání z kopce do kopce, kolo jakbysmet a o běhu nemluvě. Luxusní občerstvovačky. Fakt se mi to líbilo a užíval jsem si to plnými doušky ve vodě, na kole i na běhu. Teda až na ty dva rozmlácený úseky na kole. Ale tak nějak mám plíživej pocit, že co se věcí před výstřelem a po proběhnutí cílem týče, že se to nepovedlo úplně podle představ. Je za tím určitě spousta práce, nervů a organizování a jen mě mrzí, že těch pár věcí to kazí. Něco jde na vrub organizátora a něco jsou jiné okolnosti, na které nemá pořadatel moc vliv, ale docela mě to vytáčelo. Třeba kapacitně nedostatečné parkoviště, placení vstupu do kempu pro doprovod (sice prkotina, ale kde to jsme, to se nedá v rámci startovného přidat jeden dva pásky, co si dá doprovod na ruku a bude mít klid), ale asi je s provozovatelem kempu těžká řeč, mega fronta u registrace, bezmozci v autech a bezmozkyně na kolech na výletě, co mě málem sundaly do škarpy, kličkování při běhu kempem a kde byl sakra ten cíl (nebejt tam předloni, tak jsem ho ani netrefil), kličkování dětí mezi nepozornými lidmi při dětských závodech. Kapacitně je závod řekl bych už za svým limitem a trochu mu to škodí. A já vím, stačilo přijet o hodinu a půl dřív a měl jsem svatej klid J

Díky Jitce Sečkové za tuhle luxusní fotku z Doksymana.

 

Na a to jsme se propracovali do druhé půlky srpna, kdy jsem se s vervou sobě vlastní (takže hlavně jedlovky J) pustil do přípravy na Beskydskou sedmičku a Maraton v Košicích. Zatím to klape, tak uvidíme. Jako zpestření ještě před B7 tedy včera bylo We Run Prague. Třetí účast a užil jsem si to tam dosud nejvíc. I když jsem se 6km prokousával davem, ale tady o časy moc nešlo.

Do depa na Chlístovi.

Když jsem se koukal na fotky z Chlísta a Doksymana tak jsem se zhrozil, jak málo vypadám jako vyšvihanej triatlonista J A to mám momentálně podváhu oproti dlouhodobému průměru. Každopádně abych to trochu vylepšil, tak jsem začal používat 30 denní výzvu a to uvidíte na jaře J

A nezapomeňte, že už je tady září a s ním pomalu přichází burčák, hurá.