Krakonošova 100 2014

Při plánování, kde se před prázdninami proběhnu po horách, byla volba jednoduchá. Po dramatickém závěru Týnišťských šlápot, B7 2012, zasněžené Horské výzvě a další B7 2013 jsem měl už delší dobu v merku Krakonošovu stovku. V minulosti to pokaždé kolidovalo buď s ironmanem v Otrokovicích nebo do toho něco vlezlo. Tak konečně letos. Zrovna Krkonoše znám jen jako takové lokální místa podle toho, kde jsem pobýval na lyžích nebo běžkách. Takže Harrachov, Rokytnice, Špindl, Dvoračky, Mísečky. Ale hrozně rád bych si to propojil dohromady a k tomu je K100 jako dělaná. Vždyť já si ani nepamatuju, jestli jsem byl někdy předtím na Sněžce J. Trasa vypadala skvěle, žádná vražda jako na B7, a tak by to mělo být v klidu. Ale přeci jenom 100km budí respekt pokaždé ať je profil jakýkoliv.

Profil byl příjemný

Z Čelákovic vyrazila naše tříčlenná skupina vlakem. Na trati tři přestupy, ale všechno klaplo a k registraci jsme dorazili včas. Dokonce jsme vystupovali řádně obohaceni hutnou dávkou informací ze života dnešních teenagerů, protože na vedlejší sedačce jich sedělo spousta a mleli a mleli a mleli J. Ale klid, nebyli jsme jiní. Vyzvednul jsem si číslo s čipem a šel se převléknout. Hned od začátku bylo vidět, že organizátoři to nedělají poprvé a že to mají fakt rádi a udělali by vám všechno, co by vám na očích uviděli. Skutečně příjemná atmosféra ještě před startem. Převlékal jsem se v místnosti, kde je normálně dílna. Takže batoh na ponk a věci pověsit na svěrák, všechno pořádně promazat, zbytek nacpat do tašky a pomalu se přesunout na náměstí kde je start. Tentokrát jsem si dal pozor, abych toho do závodního batohu nedával zbytečně moc. Typicky se mi stává, že přinesu zpátky dvě třetiny jídla. Tentokrát jsem se rozhodl pro maximální podíl klasické stravy, takže bagetky se šunkou a sýrem, čokoláda, musli tyčky a tatranky. Pro jistotu pak dva gely a tři energetické tablety pro případ krize. Do camelu v batohu pak vodu.

Výjezdní zasedání z Čelákovic :-)

Na náměstí na podiu probíhal výklad trati na několik způsobů. Pak se dostavil i sám král hor Krakonoš a po pár minutách jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Trasa vypadala asi takhle:

Nepřipádá vám to jako Afrika? :-)

Takže na začátek a ještě za světla jsme se vyhoupli na Žalý. Bylo to cobydup a přesně v době, kdy jsme si tam pípali, se začalo stmívat. Takže po chvíli přišly na řadu čelovky. Pak Rovinka, Třídomí a Horní Mísečky. Celkem klidná část občas proložená během. Po rychlém čaji se pokračovalo na Dvoračky. Tady jsem nasadil svojí oblíbenou noční taktiku. Za někoho se pověsit, vypnout mozek, koukat na nohy přede mnou a pochodovat. Je to docela účinné v boji proti ospalosti. Každopádně na Dvoračkách jsme byli v mžiku a následoval běh po asfaltu z kopce přes Ručičky až do Harrachova. Běhat po asfaltu mi nevadí a tak to pěkně odsejpalo. Trošku problém byl, že mi nějak začínalo bublat v bříšku a tak jsem čekal, co přijde. Na Rýžovišti koukám na silnici, co se tam válí a říkám si, to tady snad někdo ztratil batoh, ne? A světe div se, ležel tam čerstvě sraženej jezevec. No fakt, jezevec. A pěkně velkej a macatej. Doufám, že ho nesejmulo čelo závodu, ale jen nějakej náhodnej řidič J. Po šipkách k občerstvení v Harrachově se pohybuju dost rychle, protože bublání v bříšku se přesunulo do střívek a bylo jasný, že každá vteřina bude hrát roli. Navíc začalo pršet, takže jsem vytáhl šusťákovku a sundal jsem jí pak až před Pomezkama. No stihnul jsem to jen tak tak. Posilněn kafem a kofolou a o pár deka lehčí jsme se vydali do nekonečného kopce na Krakonošovu snídani. Celkem nuda a tak se zase za někoho hákuju a vypínám mozek.

Krakonoš na Krakonošově stovce? Hmmm, hmmm.

Ani nevím jak, a najednou koukám, že jsem u sněžných jam, kde se začínalo rozednívat. Po chvíli jsme po hraničním hřebenu dorazili k takovému kamenopádu, kterým vedla nádherná cestička z vyskládaných kamenů. No připadal jsem si jak v nějaké počítačové arkádě. Všelijak se to klikatilo nahoru dolů a chvilka nepozornosti by znamenala rozmáznout se o šutráky a ztrátu jednoho života nebo game over. Docela adrenalin. Jeden závodník se nás pokusil předběhnout, ale nějak to nezvládnul a skončil na šutrech dole. Naštěstí se mu nic nestalo. No pak následoval úsek na Špindlerovku, kde musím říct, že mě nic v paměti neutkvělo kromě spálené Petrovky a krásného výhledu právě na Špindlerovku. Jo a to už byla půlka cesty za mnou a tedy zastávka na ultra mega čupr gulášovku, čaj a výměnu ponožek na Lužické boudě na 52km.

Od tohohle bodu jsem měl v plánu odpoutat se od Míši, která znala trať už z loňska a vydat se razantně dopředu i s rizikem neznalosti trati. No tak první pokus byl nahlodán hned nad Špindlerovkou, kde jsem zapomněl odbočit správně do Polska a málem jsem šel jinudy. A druhý pokus skončil opět skoro kufrem, tak jsem se rozhodl, že nebudu riskovat a doběhneme to radši spolu. Přeci jen znalec trasy je k nezaplacení. Ta cesta v Polsku byl zajímavej singltrek se vším možným. Kameny, kořeny, bahníčko, prkenné chodníky. No na co si jen vzpomenete. Z jednoho místa byla už vidět Sněžka. Ještě sice v dáli, ale byla tam J. Cestou na Sněžku byla ještě příjemná občerstvovačka v Domku Mysliwski, kde měli kafíčko a šmakózní sušenky. To se to hned jinak šlape do kopce.

Jen ta Sněžka se moc nepřibližovala, ale zato se nám otvíraly nádherné výhledy. Jako třeba tenhle.

Tohle ani nepotřebuje popisek

No nakonec jsem pod Sněžku dorazil, dal jsem si gel, aby se mi líp dobývala a vydal se do toho krpálu. Vítr tam fučel fest a zima byla taky obstojná, ale na jeden zátah jsem to vydrtil až nahoru. Splavenej jsem zalezl do Poštovny na kontrolu a tam svítila venkovní teplota 1,6 stupňů. No moc příjemný to venku nebylo. Lidi z čela závodu reportují, že hned z rána se na vrcholu v tý siberii fotila svatba. No tak zajímavá myšlenka no né J?

Vzadu Sněžka a tam za chvíli budu

A už jsem tam. Vichr a 1,6 stupně.

Cestou ze Sněžky jsem začínal silně cítit oba nehty na palcích u nohou. Nějak jim ty seběhy nedělaly dobře. A taky mi pěkně začínaly tuhnout nohy. Naštěstí přišla občerstvovačka na Pomezkách, kde byl chleba se škvarkama, marmeládou, čaj a pivo. Tam jsem se docela srovnal.

Úsek z Pomezek přes Malou Úpu, Spálený Mlýn, Janovy Boudy, Velkou Úpu do Pece by byl býval krásně běhatelný, kdyby mě zrovna nebolely nohy. Ale občas jsme popoběhli, aby se ty nohy trochu rozhejbaly. Předbíhali jsme jednoho kluka, co si furt tahal gatě na prdeli. Ten chudák musel mít asi hroznýho vlka. A v době, co jsme kolem něj běželi, jsem ho koupil taky, ale zatím jen malýho. Jeden úsek tam teda hnusnej byl a to seběh z Janových bud do Úpy. Po asfaltu a z prudkého kopce dolů. Přesně tady jsem se rozloučil s oběma nehtama na těch palcích, protože bylo jasný, že se mi pod nima udělaly puchejře a ve dnech následujících po K100 mě zajisté opustí. V podzimních výprodejích si budu muset koupit větší boty, protože se mi to samé stalo už na B7 a nemám zájem to opakovat na každé stovce.

Jedna předstartovní s jedním z pozdější dvojice vítězů Jirkou Helleším

V Peci jsem pro jistotu ještě vyměnil ponožky a namazal rodícího se vlka. A to bylo na poslední chvíli. Naštěstí to pak bylo v klidu až do cíle. Posledních 18km před námi. To už se dá. Ale moc to neutíkalo, protože cesta do kopce na Hrnčířské Boudy dávala docela zabrat. Naštěstí každej kopec jednou skončí a tak najednou koukám na ukazateli Vrchlabí 11,5km. Jako by mě polili živou vodou. Začali jsme běhat čím dál víc a dobíhali jsme dost lidí, které jsme pak nechávali za sebou. Další ukazatel Vrchlabí 5km znamenal adrenalin do krve a pálit to přes louky do cíle krávy nekrávy, elektrický ohradníky neelektrický ohradníky. Pak už byly vidět věže zámku ve Vrchlabí, pak už i kostel a doběh do cíle. Trvalo mi to 18 hodin 20 minut což je myslím takovej pěknej průměr a příště to bude určitě rychlejší. Zase jako vždycky obrovská euforie z té pokořené vzdálenosti a z té krásné trati.

Guláš a pivko v cíli neměly chybu. Pak se převlíknout, umejt, najít spojení domů, kde musím poděkovat pořadatelům, že mi ochotně poskytli počítač s internetem a zrychleně se přesunout na nádraží abychom stihli vlak. Na přestup v Chlumci náš vlak přijížděl se zpožděním a tak drážní rozhlas hlásil „Urychleně přestupujte do rychlíku …“. Ha ha ha, po té, co vám ve vlaku brutálně ztuhnou nohy a všechny bolístky se začínají ozývat, nepřipadá urychlený přesun v úvahu a pohyb vypadá spíš jak klácení zombií. Kdo se na to koukal z peronu, musel se fakt bavit.

Pohodička v cíli

Z nádraží jsem se radši nechal odvézt domů autem mou milovanou, protože mě ty palce začaly nepříjemně bolet. Doma horká vana, večeře a smrtelně hluboký a zasloužený spánek. Píšu to čtvrtý den po závodu a palce furt bolí jak čert. Nějak se těm puchejřům pod nehtama nechce splasknout a ani když jsem jim trochu pomohl, to není nic moc. Holt to chvíli potrvá, i když jindy to víc jak dva dny netrvalo. Běhat ani jezdit na kole ještě kvůli těm palcům nemůžu a tak se aspoň pověnuju plavání a nějakému posilování na nadcházející triatlony.

A co říct na závěr? K100 je fakt nádhernej závod s pořadateli, kteří by se pro vás rozkrájeli. Když vyjde počasí, tak to je nezapomenutelnej zážitek zdolat tu trasu po Krkonoších včetně Sněžky. A ne že tam příště pojedete všichni a na mě nezbyde slot J, rád bych se tam jednou vrátil a díky znalosti trati vylepšil tamní čas. 

Fotky jsem si různě povypůjčoval zde:

http://mksdelly.rajce.idnes.cz/48_.rocnik_Dialkoveho_pochodu_KRAKONOSOVA_100_-_20._-_21.jun_2014
http://hory200.rajce.idnes.cz/Krakonosova_stovka_-_Vrchlabi_20_-_21.6.2014