pondělí 15. září 2008

Kladno, to je to město …

Ano ano, vážení blogy čtoucí přátelé, jak nás přesvědčoval Yo Yo Band, Kladno to je to město … A Kladno to je to město, kde jsem zase po delším maratonském půstu chtěl zaútočit na už trochu vousatý osobák v téhle královské disciplíně.

Ačkoliv jsem si po loňském uvařeném PIMu říkal, že maraton už nikdy, a na podzim jsem si říkal, že když, tak už jen v rámci Ironmana, tak mi samozřejmě jako už několikrát otrnulo a povzbuzen obstojnou formou posledních pár týdnů jsem šel zase do toho. Nijak zvlášť jsem se na to nechystal. Dal jsem si dva delší běhy přes dvacet kiláků a měl jsem z toho moc dobrej pocit. Jinak probíhal celou dobu můj „univerzální“ trénink všech vzdáleností. Pak už jen stačilo si vybrat mezi Kladnem a Stromovkou. Vybral jsem Kladno, dokud ještě nezačnou při podzimním počasí útočit virózy a start tak nebude ohrožen nenadálou indispozicí.

To, že to na Kladně měli letos prvotřídně zmáknuté a vyšlo i počasí, nebudu opakovat, to už se psalo na jiných blozích, serverech a fórech a je to stoprocentní pravda. Takže rovnou k závodu samotnému.

Plán byl jasnej a to 3:40:00. Ze začátku jsem to chtěl běžet tak 5:20/km a pak to zrychlit na 5:10 a rvát to tak co nejdál, dokud nedojdou síly. Pak to už jen dobojovat do cíle a věřit, že to tentokrát vyjde.

Na startu bylo pěkně husto, takže přepálení ještě na okruhu nehrozilo. No i tak euforie a moje milované chladné počasí zastavili časomíru po prvním kilometru na 5:00. Hochu brzdi brzdi, říkal jsem si a držel jsem se zpátky. Ještě v prvním pětikilometrovém okruhu mě minul kolega z práce, který to běhá tak za těch 3:40, ale nenechal jsem se vycukat. Když mě pak míjela i Dagmar Kubrová, tak jsem si říkal, že běží snad na 3:30 (a podle výsledků taky jo) ale opět jsem se nenechal vycukat. První pětka 25:45 znamenala trochu rychlejší začátek, ale nebylo to nic hroznýho. Ve stejnym tempu skoro na sekundu přesně jsem zdolal další tři okruhy na na půlmaratonu jsem byl něco pod 1:50:00. „Sakra, to to dneska běží“, říkal jsem si s dobrým pocitem, že půlku mám za sebou. Kupředu mě hnal MP3 player naládovanej osvědčenou kombinací Divokýho billa, Wohnoutů, Vypsaný fixy, SKA-P a Tleskače. Na pětadvacátým jsem trochu zpomalil, protože jsem začínal pociťovat blížící se problémy. Na třicátým mě už začínaly pěkně bolet nohy a křeče se taky nějak začali hlásit o svoje práva a místo na slunci, takže bez okolků Gutar a další protikřečové tablety do mě. Jenže to šlo od desíti k pěti a nohy bolely čím dál tím víc. Takže posledních deset kiláků jsem občas zařadil chůzi a tempo spadlo přes šest minut na kilák. Osobák byl v nedohlednu, takže další cíl byl pod čtyři hodiny. Poslední pětikilometrové kolečko už byl docela hustej očistec, ale kontroloval jsem čas a sunul jsem si to k cíli. Poslední kopeček byl teda fakt výživnej. Při sebemenší odchylce v běhu mě okamžitě přispěchaly navštívit křeče do lejtek. Ty by ani tak nevadily, mnohem nebezpečnější byly ty, co se pokoušely o stehna. Pak už mě braly i křeče do krku, ale cíl byl blízko. Teda ten atletickej ovál jsem fakt viděl rád. Bohužel už jsem neměl síly na to, abych předvedl známým, kteří přihlíželi v cíli, nějaký důstojný strhující finiš a dosunul jsem to co noha nohu mine až k cílové bráně. No pohled to musel bejt komickej :-). Po proběhnutí cílem se dostavila očekávaná euforie, pro kterou to koneckonců dělám. Křeče se samozřejmě začaly radovat se mnou. V cíli 3:58:01. Žádná sláva, ale nádherný zážitek z běhu v pěkném prostředí a na prvotřídně připraveném závodě jsem měl v kapse.

Když mě pak po půlhodině konečně trochu přestaly bolet nohy, zdlábnul jsem občerstvení a vydali jsme se domů. Proč zas ten osobák nepadnul nemá cenu spekulovat. Neproběhla žádná speciální příprava a podle mě se z obecného tréninku maraton prostě pořádně běžet nedá. To leda tak půlka. Klasicky jsem zdechnul na třicátym kilometru, jako už několikrát. Psychická stránka byla tentokrát v pohodě a motivace byla dobrá. Tak snad až příště. Kde to ale bude, to by byla teď jen pustá spekulace.

Výsledky tady.

Žádné komentáře: