PIM půlka 2011 – Pořádně silnej vývar

Jak jsem se tak osobně bavil se spoluběžci i četl na fórech a blozích, tak den, kdy se konal letošní pražský půlmaraton, asi nebyl běhu moc nakloněn. No pokusím se teď dát dohromady recept, podle kterého byla tahle sobotní lidové taškařice uvařená.

Tak za prvé je potřeba všechny suroviny pořádně vychladit. Tři čtyři měsíce zimy je tak optimální pro to, aby si běžci na zimu zvykly a bylo jim z jara dobře. Jakmile jsou všichni na zimu aklimatizovaní, tak je potřeba u pana Poručímevětrudešti objednat na den závodu pořádné teplíčko. To se budou všichni tetelit blahem, jaké je nádherné počasí. Diváků přijdou zástupy a co teprve objednané černé hvězdy. Ty budou ve svém živlu. A hlavně je potřeba získat hodně masa. Protože pořádný vývar se dělá z hodně masa. Když už máme tolik masa, že by se nám už málem do hrnce nevešlo, tak vytáhneme vychlazené suroviny a jdeme v tom pěkném teplíčku vařit. Takže přidáme na plameni a než se oteplí, tak si připravíme směs. Maso smícháme s atraktivním kořením. To by tak hrálo, kdybychom letos nezískali nějaké osobnosti, aby se média mohla popást. Do toho ještě trochu podivínů co skáčou po jedné noze nebo aspoň běhají pozpátku a jdeme do toho.

Nejdůležitější je před vhozením do hrnce všechno maso a koření nacpat do mlejnku. A po startu pomalu mlít a tím plnit hrnec. Ale pozor. To nejdůležitější z mlejnku vypadne hned na začátku a to jen několik zrnek máku. Tomu se musíme věnovat maximálně, protože to dává našemu vývaru lesk a slávu. Nejlíp je na nějakého černocha pověsit kameru a zabírat ho celou hodinu závodu. To, jak jsou na tom domorodí běžci, není až tak moc důležité a není o tom potřeba během závodu vůbec informovat. Ono by to ani nešlo, protože naše časomíra je trochu nedeterministická a aktuální údaje z mezičasů jsou holé věštění. No ale mezitím jsme všechno namleli a už se to pěkně vaří a kouří a bublá v hrnci.

Jak se tak maso pohybuje hrncem, tak ztrácí vodu. Tu je potřeba k masu přilévat. Ale ke konci už to není tak důležité, protože chceme, aby se nám vývar pěkně zahustil. Jenže ono spousta masa na to v tom teplíčku nemá a od 16km začíná kolabovat. A čím déle maso vaříme, tím ho kolabuje víc. Takové maso sbíráme z povrchu vývaru a odstraňujeme, aby byl vývar čistý.

No a to už jsme s vařením u konce. Mák máme dávno z hrnce pryč a silný vývar už jen necháme dobublat do konce.

Začíná to pěkně připalovat

No taky jsem se nechal v sobotu uvařit. Pro mě vražedná kombinace jediného horkého dne v jinak chladném období udělala svoje. Od čtvrtého kilometru jsem se vařil ve vlastní šťávě. Pot ze mě lil. Nevětrající firemní cyklodres se na mě lepil jak někde v tropech. Na každé občerstvovačce jsem do sebe nalil aspoň sedm kelímků, ale po kilometru jsem měl už zase žízeň jako trám. Navíc se dostavil klasický a v tomhle počasí očekávaný problém s dechem. Takže od dvanáctého kilometru to byl kontrolovaný posun k cíli s tím, aby to snad se mnou někde neseklo. No byl to tuhej boj. Asi jsem si pěkně naboural termoregulaci, protože ještě půl hodiny v klimatizovaném vlaku ze mě crčel studený pot. Prostě se mi to nepovedlo a absolutně jsem si to neužil. Čas 1:53:05 je dokonce negativní osobák. A těch padáků co letos bylo. Kam se hrabe maraton. Je vidět, že pod marketingovou masáží, dostane odvahu postavit se na start skutečně kdokoliv.

Na druhou stranu organizačně to bylo letos rozhodně nadprůměrné. Žádný chaos v koridorech, kadibudek spousta, nikde větší fronty a v cíli to taky pěkně odsejpalo. Letošní tričko je obzvláště povedené. Tak snad jen na druhých deseti kilometrech mohly být ty  občerstvovačky dvě a ne jen jedna. A real time mi nakonec taky po upozornění opravili, takže organizátor má za mě pochvalu. Televizní přenos byl jako vždy trochu slabší, ale já vím, že long distance běhy nejsou v televizi moc atraktivní. Holt z hovna bič neupleteš. V Pardubicích si budu muset trochu zlepšit půlmaratonský apetit. Tak v neděli v Nymburce na desítce ahoj.

P.S. Taky jste si všimli toho nádhernýho záchranářskýho pidiautíčka co operativně jezdilo kolem tratě? To mi přijde jako bomba nápad. Dostane se všude a záchranář nemusí tahat všechno v batohu na zádech.

Offtopic: Zaplavat si mezi lidma

Každý den cestu do práce a z práce zdolávám v podstatě identickým způsobem. Nádraží, vlak, nádraží, metro, práce a odpoledne zase opačně. Občas si cestu zpestřím ještě tramvají. Jak ráno vylezu z domu, tak se stávám součástí lidského proudu směřujícího z bodu A do bodu B. Jeho jednotlivé varianty se liší jen hustotou jedinců a rychlostí jakou plyne. Mám tu smůlu nebo štěstí, to záleží na úhlu pohledu, že chodím o dost rychleji než 99 procent jedinců v proudu. Na rozdíl od ženské části populace pro mě není cesta požitkem, ale nutným zlem a proto se snažím zdolat jednotlivé úseky mezi krajními body maximální rychlostí po minimální dráze. Samozřejmě, že za těchto podmínek ostatní jedinci v proudu vytvářejí přirozené překážky, které se ovšem chovají naprosto nepřirozeně a občas dokonce zákeřně. Každá cesta se tak pro mě stává lehce adrenalinovou záležitostí, a proces, který při tom absolvuji, jsem pracovně pojmenoval „Zaplavat si mezi lidma“. Tolik tedy úvod do problematiky s lehkým matematicko-fyzikálním zabarvením.

Musím se přiznat, že takováhle každodenní taškařice mě občas dokáže pěkně vytočit, protože stádnost lidí nezná mezí. To pak přijdu do práce nebo domů trošku nasranej a chvíli to trvá, než se emoční křivky uklidní. A co se vám při takovém plavání může například postavit do cesty? Tak třeba

• Proplejtáte se mezi lidma a předpokládáte, že se všichni budou pohybovat zhruba konstantní rychlostí po víceméně přímce. Jenže to je holá utopie. Spousta jedinců přesně ve chvíli, kdy je předcházíte, se najednou rozhodne, že se přesunou na druhou stranu chodníku a kolize je na světě.
• Kuřáci, co to už prostě nemůžou vydržet ani deset kroků, vylezou ven z metra a ještě mezi dveřma vestibulu zapalujou jejich potěšeníčko zaručeně ve chvíli, kdy jdete kolem nich. Lahodný pocit v ústech vás provází ještě několik dalších desítek metrů.
• V Šervůdu na vás každou chvíli útočí buď trosky dožadující se sedmi korun, cíga nebo podobně, nebo dýleři všeho možnýho. Mobilním tarifem počínaje a registrací do IZIP konče. Dá to občas fušku mezi nima prokličkovat a odpuzovat je už zdálky nenávistným pohledem.
• Zastaví narvaná tramvaj a všichni se hrnou ven. Můžete si ale bejt jistí, že mezi prvníma vyleze někdo, kdo se hned za dveřma zastaví a začne se rozhlížet, kam se asi zrovna vydá. Takovýhle dobrodruzi jsou naštěstí hned smeteni davem a jejich neuváženost je po zásluze potrestána.
• Když do stanice přijedou dvě metra současně a ze stanice vedou jen schody bez eskalátorů jako je třeba na Pražského povstání nebo Chodově, tak se schody okamžitě zaplní. Buďte si ale jistí, že vpředu nepeláší ti, kteří těch pár schodů vyběhnou raz dva, ale celé čelo obsadí odulí a supící osoby které celý proud odsoudí k rytmu pohřebního pochodu. Bohužel je není možné převálcovat, protože prostě není kudy.
• Milenci vzájemně zavěšeni do sebe zaberou skoro celý chodník a poblázněni láskou se chaoticky klátí sem a tam. Není téměř možné kolem nich projít bez konfliktu. Ach ti blázínci bláhoví.
• Kapitolou samou pro sebe jsou vožralkové. Potácej se sem a tam, plivou vám rovnou pod nohy nebo na nohy a jako bonus vás málem pozvracej. Ale já se taky občas potácím, tak to je spíš plichta.

No našlo by se určitě ještě fůra podobně vypečenejch nástrah, které na rychlého chodce čekají v přeplněných ulicích. A kdo by si chtěl zasoutěžit na mistrovství světa v téhle disciplíně, tak ať si zkusí pěkně v létě odpoledne projít Václavák od Muzea dolů k Můstku. Ale né prostředkem, pěkně na straně po chodníku. A kdo by měl málo, může pokračovat rovnou na Staromák a Celetnou zpátky. To je vyšší škola plavby mezi tělama. No a kdo se rád účastní stádního posunu, tak ať si zajede ráno v devět na Chodov a nechá se unášet davem lidí, co si to štrádují z metra do business centra The Park. Pěkně poslušně proudí dav až k semaforu. Tam stát, seřadit se, a pak zase hurá do proudu, který nás unese až ke strojům do jednotlivých krychliček.

Asi se ptáte, jakou přidanou hodnotu má tenhle spot. Asi žádnou, ale musím si trochu vybít vztek z tý ženský, co se vyprdelila dneska k označovači jízdenek v metru. Kufr šoupla do jednoho prostupu, svojí prdel do druhýho a začala štrachat lístek v kabelce. Lítat neumím, tak došlo na lokty. Baba jedna vymaštěná. Tfuj, to se mi ulevilo :-).

P.S. Ale už jsem na to našel lék. Stačí si ráno do uší strčit sluchátka, pustit loudavou hudbu, nasadit přitroublý výraz a vyrazit na cestu. Cesta do práce se tak výrazně usnadní :-)))

Sezona začala, konečně

No tak konečně jsme se na kalendáři protrhali až k březnu a to je neklamné znamení toho, že běžecká sezona dospěla letos ke svému začátku. Všichni jsme se v zimě klouzali na ledu, řádili na běžkách, drtili rotopedy a škádlili posilovací aparáty, abychom mohli na začátku března s neutuchající vervou pokořit první várku závodů. Já jsem se teda těšil pořádně. A jak to tedy zatím vypadá?

První klání bylo tradičně ve Kbelích. Desítka, kde nikdo do poslední chvíle neví, jak to dopadne s počasím a dá se říct co rok to jiné podmínky. Jako každý rok tam jezdím spíš na společenskou otevírací akci než atakovat nějaké závratné časy. Letos k tomu ještě jako takovej příjemnej bonus vyšlo závratný počasí, takže proběhnutí to bylo jedna báseň. Jde, řekněme, o tradiční etalon, abych zjistil, jak pomalu jsem schopen běžet a jak se to pak bude zlepšovat. Letos nebyla výjimka a čas 48:04 nijak nevybočoval z dlouholetého průměru. Jsem prostě takhle po zimě vždycky zabržděnej a chvíli to trvá, než se ta energie uvolní. Musím ale uznat, že jsem se příjemně nažhavil na další trénink a závody.

Obligátním pokračováním byly Pečky. Tam mi to dlouhodobě nejde a nikdy si nemůžu bejt jistej, jak to tam dopadne. Počasíčko nás zase podrželo a jarní počasí slibovalo ucházející časy. Sice se to neobešlo bez typického pečeckého větru, ale letos foukal opačně a tak druhá půlka měla být po větru. Rozhodl jsem se trochu zaexperimentovat s chemií a před startem jsem do sebe vrazil ampuli Carniformu, co jsem dostal jako dárek ke své sezonní objednávce v Nutrendu. No on to, jak se ukázalo, byl spíš takovej danajskej dar, protože jak jsem to vstřebal, tak se mi zvýšila teplota organismu a to byl pro mě konec. I když jsem běžel jen v tričku a trenkách, tak mi bylo tak nechutný vedro, že jsem to nebyl schopnej udejchat skoro ani pět minut na kilák a to bylo teda maso. No furt lepší si to otestovat teď, když o nic nejde, než se pak ztrapňovat třeba na PIMu nebo dlouhých triatlonech. No prostě čas 48:56 byl mizernej, ale už to bylo v minulosti v Pečkách z mé strany i horší a podařilo se mi to tam dát i přes padesát. Takže jak jsem říkal, nikdy nevím, jak to tam zrovna dopadne, což se letos zase potvrdilo.

Hmm, tak dneska nic moc. Uvidíme příště.

P.S. Na obou závodech padly účastnické rekordy. Jestli to takhle půjde dál, tak se za chvíli na ty starty už nevejdeme. Ale tenhle rostoucí trend je potěšující. Obzvlášť když to pak organizátoři bravurně zvládnou zorganizovat. Vzdávám jim hold.

Do třetice všeho závodního měla být desítka v Českém Brodě. Moje oblíbená trať kde už to co se časů týče, začíná být obvykle dost zajímavé. No jak to napsat. Mluvčí sportovního klubu by to asi uvedl takto: „Sportovec nedodržel životosprávu a nenastoupil na start“. No holt valná hromada spojená se sudem a slivovičkou večer před závodem je těžká konkurence a člověk se tak rád oddává pokušení. No prostě to tentokrát nevyšlo. Ne že bych nebyl schopen uběhnout desítku, ale kdo by se trápil s pálící žáhou a bolavou hlavou.

Tak teď na mě čekají necelé dva týdny pořádný zátěže abych byl na půl PIM pořádně rozjetej a stihnul i před půlmaratónem pořádně relaxovat. Sám jsem zvědavej, jak to tam letos bude vypadat. Už je vyprodáno, tak to bude asi zase pořádnej mlejnek. Ale už se docela těším.

Výsledky tady.

Ten spinning, no nevim nevim

Tak jaro už klepe u sousedů na dveře, a než dojde až ke dveřím našim a vytáhneme kola ze sklepa nebo sneseme z půdy (jestli je tam ovšem přes zimu někdo neukrad), tak je potřeba se na to venkovní ježdění trochu připravit. Trochu otlačit patřičné partie a vyhnat žampiony z cyklotreter. Jsou jedinci, co jezdí venku na kole i v zimě hlava nehlava, led neled, sůl nesůl a bez kola by nevydrželi ani dva dny. Ale to teda rozhodně není můj případ. Vždycky pěkně v listopadu naposledy projedu horáka a silničáka a pak šup s obojím na háky a dopřát jim hluboký zimní spánek. Samozřejmě, že si pak maluju na růžovo, jak přes zimu budu doma jezdit na rotopedu vostopéro. Jenže každý ví, jak to pak dopadne. Takže letos jsem na rotoped vlezl asi tak třikrát. No a to se pak není čemu divit, že mě tak někdy v únoru začne znepokojovat myšlenka, že by teda už opravdu bylo potřeba ty nohy začít občas točit, jinak by bylo ztrapnění při cyklo vyjížďkách jistotou. No a taky jsem se letos přihlásil na Krušnomana a tam to bude teda asi vostrý.

A tak jsem zase začal minulý týden chodit na spinning. Jen si nejsem jistej, zda jsem dostatečně přesvědčenej, že to je to pravý ořechový a tak si to tady trochu sesumíruju a možná mi k tomu pak budete chtít napsat nějaké komentáře.

Tak jako obvykle je až na prvním místě cena. Hodina téhle taškařice se tradičně pohybuje něco mezi 100-120 finančních jednotek. To je tedy taková skoro konstanta a nic moc s ní nejde hnout. Mě se tedy třeba povedlo na nějakém slevovém serveru zakoupit pár lekcí do YMCAy a na Vinohrady s příjemnou 50% slevou, takže jsem letos za vodou. Ale jinak kilo za hodinu mi přijde tak akorát, když se tam člověk může i osprchovat a vyčůrat a ještě mu u toho zahrajou.

Další faktor je hardware, na kterém se skotačí. Jeho kvalita je tedy dost proměnlivá, ale zdá se mi, že za poslední dva roky ty nejhorší rozhrkaný kousky zmizely a je to už celkem v pohodě. Špicózní stroje mají v AXE, ty ukazujou všechno možný a když máte hrudní pás, tak zobrazujou i TF. Ale ono spíš než o HW je to o tom člověkovi vpředu, co dělá DJje a pokřikuje na poddané, kam mají otočit šroubem a jak mají na HW skotačit.

Pak tu máme to nejdůležitější a to je instruktor. Zažil jsem jich už celkem dost, a protože chodím hopsat téměř výhradně brzo ráno, tak mám už skoro dojem, že na ranní hodiny se nasazují spíš taková lightweight děvčata, než pořádní hardcore harcovníci. Je mi jasné, že s odježděnými lekcemi se může instruktorům do ježdění trochu vkrádat rutina a asi taky není jednoduché se pokaždé na hodinu pořádně nažhavit, ale občas mi to takhle po ránu přijde dost mdlé a bez šťávy. Kupodivu je mi celkem jedno, co instruktor pouští za muziku, když to nejsou zrovna úplné úlety, ale je potřeba, aby k nám alespoň občas pronesl i nějakou delší instruktáž než jen „A teď bude kopec v sedle, a teď bude running a pak si dáme tři minuty kopec ze sedla“. Chce to ty lenochy zákaznický před sebou pořádně burcovat a nenechat je ani chvilku usínat na vavřínech jak jim to dneska příjemně ubíhá.

A co se mi na tom spinningu teda nezdá? Tak třeba nejsem vůbec přesvědčenej o tom, že to má nějakou skutečně konkrétní spojitost s cyklistickou výkonností. Loni jsem spinningoval jak blázen a když jsem pak na jaře vlezl na kolo, tak mi stejně málem upadly nohy. Prostě jiný svaly, jiný dejchání, jinej pohyb. Kdybych nespinningoval, tak by to asi bylo horší ale stejně to žádná liga nebyla. Tak teď teda beru spinning spíš jako takovou pěknou aerobní hodinovou aktivitu, u které se člověk alespoň pořádně zapotí, rozpumpuje a pokouká po děvčatech.

Taky se mi jako technicky založenému individuu nelíbí, že ty spinnery neukazujou třeba watty nebo ukazatel zátěže a každej jede s takovou zátěží kolik se mu líbí. Mě prostě vadí, že když instruktor řekne, že se pojede kopec a máme si přidat pořádně zátěž, že třeba nevím, kolik tam má on a kolik přesně si mám naložit já. Kdyby se to dalo nějak kvantifikovat a všichni měli podobně, tak by to hned dostalo jinou šťávu.

No a nakonec to nejbolestivější. A tou je hrozně omezená sada „triků“ co tam jdou provozovat. V podstatě je to jen rovinka v sedle, kopec v sedle, kopec ze sedla, skipping a jumpy. To se nějak prohází a šmitec. Muzika to moc neovlivňuje a mě to po takových šesti seancích už přestává bavit. To zlatý plavání, tam se může aspoň člověk potopit nebo zablbnout, ale tady?

Jo a ještě musím podotknout, že občas se dostaví nějakej specialista, co si půl roku nepral tričko a trenky a při hopsání ještě prdí takový ty tichý indiány, co zabíjej nejvíc a to pak teda třikrát fuj.

Tak jak to teda vidíte vy? Co je to tajemné, co vás zapálené spinningáře motivuje k tomu jet už po tisící kopec v sedle a pak hned skočit na running? Já už spinning beru spíš jako takové příjemné zpestření zimní přípravy než cílenou cyklistickou přípravu. A popravdě od toho ani nic kromě pořádně propoceného trička nečekám a po pár týdnech mě to už kolikrát nebaví. Ale to naštěstí už většinou přijde jaro a kolo venku a pivo na zahrádce. No už aby to bylo.

Jakuszyce, tak to si teda nechám líbit

Už to bylo letos až trapný, že byl konec ledna a mě se ještě nepodařilo vyrazit na běžky a pořádně si užít a potrénovat. Když se tedy vyskytla možnost vyrazit na celý víkend s přespáním na horách, tak nebylo moc o čem dumat. Už delší dobu se dost mluví o běžkařském areálu v polských Jakuzsycích a okolí a tak jsem byl rád, že jako místo týrání běžek byla zvolena právě tahle destinace. Plán byl jasnej, vyrazit v sobotu ráno na místo činu, zničit se na tratích, pak večerní jedlovka, přesun na chatu a ráno se pro změnu zničit na tratích. No a pak už jen šupito presto domů. Pořádně jsem namastil skluznice, aby vydržely dva dny zápřahu a těšil jsem se na sobotu.

To by ale nebylo normální, aby se to lehce nezkomplikovalo. Shodou okolností měl brácha novej release do rodiny a tak bylo potřeba ještě v pátek večer jít zapíjet. Nechtěl jsem se pouštět do žádnejch větších akcí, protože jsem měl ještě v paměti loňské potácení se po Jizerkách s kocovinou jak prase. Alkohol je démon a je potřeba mu vzdorovat. Docela se mi to i povedlo a po pár pivech a panákách jsem ve dvě v noci padl do opileckého komatu. No nicméně brutálně zahulená hospoda na mě ráno zanechala mnohem větší stopy, než jsem doufal a bylo jasný, že první jezdící den bude s menším fyzickým hendikepem.

Když jsme dorazili na místo, vládlo tam neskutečné počasí. No posuďte sami: teplota, tlak, rosný bod: -2, 1008, 8,3. Jak by řekl Největší Čech a já to s pokorou sobě vlastní přeložím, slunce svítilo na modré obloze a blyštělo se na zmrzlém sněhu :-).

Mapa běžeckých tras v Jakuzsycích

Plné parkoviště, kterých je v okolí stadionu hned několik dávala tušit zácpy na tratích. Ale jak se později ukázalo, areál je tak rozlehlý, že provoz byl naprosto plynulý a vyhýbat se nebylo téměř komu. Nebylo důvodu k zevlování a hurá na dokonale upravené tratě. Prvních pár stovek metrů jsem bojoval s rovnováhou, než jsem se trochu rozjel. Po prvním táhlém kopci jsem ale spíš bojoval s tím, abych nemusel potupně vrhnout mimo trať nebo co hůř přímo na trať.  To by byla zase jednou ostuda. No nějak jsem to rozdejchal a jelo se dál. Sympaticky houpavý profil utíkal a já jsem se potil a zplodiny z předchozího večera se odpařovaly měrou velkou. Po patnácti kilákách jsem se ale už cítil docela komfortně a užíval si pohybu. Sice už jsem neměl šanci udržet se s naší skupinou rozježděných a rozpumpovaných chrtů ale aspoň jsem si pojezdil svým tempem a ke konci jsem si dal i několik rovinek technických cvičení abych se tak neklátil. Už jsem toho začínal mít dost a tak jsem byl rád, že první den se nachýlil ke konci a nás čekala dobrá jedlovka a pak jsem očekával příjemný ležing u roztopeného krbu.

Cestou na chatu jsme se tedy stavili v Harrachově v pizzerii Z, kde teda bylo trochu přelidněno, ale podávaná krmě byla výborná a obsluha usměvavá, takže spokojenost byla na všech světových stranách. Pak už na nás čekala chata menšího vzrůstu, ale vysoké útulnosti, kterou bylo ale nejdřív potřeba vytopit. Takže jsme nahodili přímotopy a rozdělali oheň v krbu. Ten měl ale asi nějakou konstrukční vadu, nebo my jsme neměli dostatečnou praxi, každopádně za chvíli jsme viděli, že nic nevidíme a na vlastní nosy a štípající oči jsme museli konstatovat, že z toho krbu asi dneska nic víc nevyrazíme. Ohořelé kouřící dřevo jsme teda operativně transportovali po přímce mezi krbem a oknem ven do sněhu a začali vařit čaj a otvírat tekuté zahřívače. Přímotopy se sice snažily, ale proti venkovním minus šestnácti neměly šanci. Nejme žádný vořezávátka a spacák taky dost zahřeje, takže noc jištěná kulichem na hlavě proběhla klidně.

Po rychlé snídani jsme opustili náš dočasný bivak a vyrazili jsme na druhé tréninkové kolo. Neděle nás odměnila opět výstavním počasím a tak jsme začali hnedka ukrajovat první kilometry. Mě to šlo tedy co do fyzičky určitě líp než včera. Technicky stále nic moc, ale to se příště vylepší. V turistickém bodě všehozájmu, samotě Orly, jsme ochutnali místní medové pivo a to tedy byla lahoda. Kdo tam budete, musíte ho ochutnat. Pak už jen návrat na stadion do Jakuzsyc. Dva kilometry před cílem mě ale tak opustili síly, že zdolat ten kousek mi dalo teda pořádně zabrat. No ale nakonec jsem se tam úspěšně dokodrcal a vyrazili jsme s pěkným pocitem natrénovaných hodin směrem k domovům.

Odjížděl jsem domů po sobotních ani né 30ti a nedělních přes 30ti kilometrech teda řádně zrubanej. No holt první běžky v sezoně jsou většinou vykoupeny těžkou fyzickou zdecimovaností. Jakuzsyce jsou prostě pro běžkaře prvotřídní volba. Už se ale těším na další víkend. To sice vyrazím nejspíš zase brousit naši klasiku Bedřichov, Hřebínek, Knajpa, Smědava, Jizerka a zpátky, ale určitě to bude parádní poježdění, protože mě to samozřejmě opět jako každý rok začalo bavit.

A na konec jen několik technických postřehů z areálu u polských kolegů. Tak za prvé zapomeňte na nějaké detailní značení tratí, na které jste zvyklí z Čech. Tady se s tím moc nemažou a člověk si to tam holt musí trochu projezdit, aby se pořádně zorientoval, která cesta kam vede, protože upravených tratí je tady fůra a různě se spojují a rozdělují. Dojezdová doba tak dvě hodiny z Prahy. Prostě hned za Harrachovem za hranicemi. Parkovacích míst je fůra, ale nejsou nekonečná a třeba při našem nedělním příjezdu, kdy navíc v areálu probíhaly nějaké amatérské závody, už skoro nebylo kde zaparkovat. Parkování je placené. Tratě na několika místech křižují zapadanou železniční trať, po které ovšem občas projede vlak, tak to chce se aspoň rozhlídnout. Všude se dá platit českejma a poláci používají kurz 1:7, takže pivo vyjde tak na 40-45, stejně tak půl litru coly. Jídlo tak za 90-130. Kromě občerstvovny v Orlech a hospodách na stadionu nikde nejsou stánky jako třeba v Jizerkách, tak si nezapomeňte něco do baťůžku, protože případný hlaďák by byl těžce vykoupen dlouhým trápením.

Takže Skol (nebo jak se to zdravěj běžkaři).