Nike Run Prague 2011 – Mistrovství ČR padáků

Myslím, že od soboty už by mohly emoce spousty naštvaných opadnout a tak si dovolím taky něco napsat o téhle marketingovce na konci léta. Především hned na začátku předesílám, že jsem se tohohle podniku zúčastnil dobrovolně, startovný jsem si zaplatil sám a v normálním stavu mysli a primární pohnutka ke startu byla zvědavost, kam až Nike tuhle marketingovou monstr akci dotáhne. Takže na události jsem nebyl osobně (kromě účasti) ani ekonomicky (kromě účasti) pozitivně nebo negativně zainteresován. To jen aby mě ani jeden z táborů nenařknul, že někomu nadržuju J.

Úplně na začátek, než se dostanu k ostatním věcem spojených s akcí, cítím potřebu něco napsat k tomu nejkontraverznějšímu faktoru, který vyústil v zástup všemožných emotivních reakcí pod jakýmkoliv článkem nebo spotem který se touhle akcičkou zabývá. Jen namátkou diskuze naBehej.com, diskuze pod článkem v iDnes , emotivní video na Youtube a jistě by se našla spousta dalších zdrojů.
Jako úvod do problematiky něco suchých faktů o podniku. Masovka v Praze pořádaná Nike cíleně jako marketingová věc pro širokou sportovní veřejnost. Na startu necelých šest tisíc kousků. Teplota něco málo pod třiceti ve stínu. Start ve dvě odpoledne do rozpálenejch ulic. Na trati jedna avizovaná občerstvovačka. Výsledkem bylo několik desítek zkolabovaných sportovců (chtěl jsem napsat „běžců“, ale netroufám si to tak formulovat), přetíženej záchranej systém města Prahy a středočeského kraje, nasazení záchranářského kamionu „Golem“ pro řešení krizových situací, stovky hysterických reakcí na fórech a prvotřídní lahůdka pro média. A přitom stačilo tak málo, jen používat mozek a instinkty.

Spousty a spousty lidí co se chtějí pořádně zpotit. A jejich touhám bude vyhověno.

Chyba se samozřejmě stala už na začátku. Ale ne primárně u pořadatele, který splnil podle mě, až na jednu botu, přesně to co avizoval, ale u spousty trumberů, co se rádi pohybujou s davem, nechají se vodit za ručičku ode zdi ke zdi a vlastní zdravý rozum už dávno rozpustili v našem houpavém konzumním systému. Spousta lidí v dnešní době ztrácí alespoň základní instinkty pro cokoliv kromě instinktu urychleného vyhledání slevových akcí. Jejich rozhodovací smysl a zodpovědnost jsou potlačeny k nule a nechávají se s oblibou ovládat stádností a očekáváním, že jim v každém okamžiku někdo řekne co a jak a postará se o ně ve všech myslitelných i nemyslitelných situacích. On je to totiž takovej plíživej problém celý naší dnešní společnosti a tohle byl holt jen jeden z důsledků. Darwin se otáčí v hrobě a ve chvíli nějaké kritické situace budeme mít těžký problémy, protože instinkty a reflexy pro záchranu holého života jsou fuč. Ale to jsem to vzal už moc zeširoka. Takže ve zkratce. Primárně je každej člověk zodpovědnej za sebe, svoje chování a důsledky svých rozhodnutí.

Přitom problémům se dalo předejít dvěma jednoduchejma věcma. Za prvý se měl každej účastník zamyslet, zhodnotit situaci a hlavně se podle ní zařídit a je jedno jestli to je zkušenej běžec nebo začátečník, co běžel první delší závod. To není primárně o počtu sportovních zkušeností, ale o normálním lidskym uvažování. A za druhý měl teda organizátor taky trošku použít mozek a pořádně tu jednu občerstvovačku upgradenout a mohl si tak ušetřit spoustu negativní publicity. Ale kdo někdy něco organizoval tak ví, že to globální vědomí funguje nějakým způsobem a s nějakou setrvačností a měnit věci na poslední chvíli u takových akcí občas přinese víc škody než užitku. To z mýho pohledu mnohem větší průser, než ta občerstvovačka v půlce, bylo nezajištění dostatečného množství pitné vody v cíli. Protože ty korýtka, to nebylo teda moc domyšlený. A to je jediný co bych vytknul, protože jinak ta akce neměla chybu od začátku (registrace) až do konce (výsledky a after party). A teď k tomu jak jsem to viděl celej den já.

Mám dva tejdny dovolenou a tak si dopřávám dvoufázový tréninky. Akci od Nike tedy beru jako společenskou událost na celé odpoledne a večer a podle toho se taky zařizuju. Rekordy se tam stejně trhat nedaj a tak si to jdu jen pořádně užít. Příští týden na desítce od PIMu to bude obdobný a stejně teď trénuju na maraton ve Stromovce, kde se chci pokusit konečně zaběhnout pod 3:30. Když vidím ty teploty, tak už den předem neponechávám nic náhodě a piju, co to jde. A to samé dopoledně před akcí. Leju to do sebe horem dolem, protože to bude potřeba. Před odchodem ještě pro jistotu vitamíny a solné tablety. Na místo dorážím víc jak hodinu před startem a tak pozdravím Iva Domanského s tím, že to bude dneska asi pěkný maso a jdu si dát věci do úschovny. V báglu nechávám jeden bidon, protože vím, že po závodě bude potřeba. Hodně oceňuju systém šatny, kdy si každej dává zavazadlo „kam se mu zlíbí“ a zátěž je tak rovnoměrně rozložená. A hlavně tím odpadá to, co je tradicí na akcích PIM, kdy dobíhají do cíle hromadně lidé s podobnými čísly a u šatny se tak tvoří jakási vlna, ve které se stojí a čeká na bágl. Možná by se PIM mohl trochu inspirovat.

S druhým bidonem v ruce si zalezu do stínu a koukám na cvrkot kolem. Jsem překvapenej, kolik mladejch lidí se účastní. A taky na ty spousty holek. To snad popírá všechny statistiky běhání v Česku. Je vidět, že marketingovej záběr akce byl skutečně úspěšnej. S pobavením sleduju běžce, co do sebe ještě před startem lejou pivo a redbuly a povalujou se na sluníčku. Říkám si, že ke konci závodu bude asi veselo a o padáky nebude nouze. (Jen na okraj. Konzumace energetických nápojů se ve velkých vedrech přímo nedoporučuje, protože jejich působením dochází ke zvýšení tělesné teploty) Atmosféra je parádní a sympaticky relaxační. Na rozcvičení prdím, protože po startu se stejně rychle běžet nebude moct a tak riziko přepálení nehrozí. Dvacet minut před startem jdu do koridoru. Zalezu si pod stromy a čekám. Dopíjím bidon a vzhledem k tomu, že si nedělám iluze o kapacitní dostatečnosti občerstvovačky, si stoupám co nejvíc dopředu, abych k ní doběhnul ještě ve chvíli, kdy tam bude něco v kelímkách. Dost mě překvapuje, jak málo lidí má něco na hlavě. Drtivá většina jde běžet bez čepice nebo šátku. No jejich boj.

Start je prostě taky pohodička, určitě vetší než na akcích PIMu. Tam přeci jen už jde o nějaké závodění, tady je to prostě o zábavě. Prodírám se davem a tempo volím takové, abych to s přehledem udýchal. Na náplavce už začínají lidi chodit a tak to chce být ve střehu. Teplota organismu začíná povážlivě stoupat. Díky nízkému tempu si to prvotřídně užívám, a když doběhnu k občerstvovačce, tak tam toho je ještě docela dost. Dva kelímky šoupnu do sebe dva na sebe a říkám si, že až sem dorazí hlavní vlna, tak se tady z toho tradičně asi poserou. Václavák a přilehlé ulice jsou v milosrdném stínu a tak šetřím síly na návrat po nábřeží, kde to bude pěknej smažák. Hned u Mánesa vidím prvního padáka. Čím blíž k cíli, tím to začíná bejt docela maso. Padák zhruba na každejch 400 metrech, ale zatím se o ně lidi stíhají starat, takže moje asistence není potřeba. Jeden člověk skoro spadnul do Vltavy, ale na poslední chvíli to vybalancoval. Jestli takhle kolabujou ti, co to běžej za padesát, tak nechci vidět tu apokalypsu, co tady bude za dvacet třicet minut. U Podolské vodárny už jsem teda uvařenej i já a tak jen v pohodě doběhnu do cíle, kde se mi hned kácí pod nohy další padák. Koukám se co nejrychleji dostat ke korýtkům abych se zchladil. Problém je, že zřejmě spadnul tlak v přívodu a voda teče asi jen z třetiny kohoutků. Tak si jen umeju obličej, namočím kšiltovku a koukám zalízt někam do stínu. Mezitím rozjíždí záchranka svojí dnešní šou a čeká jí pár pernejch hodin. V cíli žádná voda na napití. To mě teda trošku překvapilo, ale štěstí přeje připraveným a bidon v báglu přijde vhod.

Takhle to často nevypadá ani v cíli ironmana.

Je mi jasný, že v areálu Žlutejch lázní bude během chvíle pěkně husto a fronty na občertvení budou dlouhý. Tak moc nezevluju, prolítnu areál, jestli nepotkám nějaký známý obličej, což se mi bohužel nedaří a tak mizím navštívit hospodu, kde jsme v době, kdy jsem pobýval v Podolí na kolejích, často sedávali. Žízeň mám ukrutnou a tak série Gambáčů a Plzní plní svojí funkci na výbornou. Dokonce jsem potkal kolegu z práce a tak bylo v čase čekání, až začne hrát Skyline, o zábavu postaráno. Kolem jezdily sanitky v neskutečnejch počtech a bylo jasný, že tahle akce vstoupí do dějin českýho běhání jako národní rekord v počtu padáků. Až z toho trochu mrazilo v zátylku. Občerstven a spokojen jsem se přesunul zpátky do areálu, kde zrovna začínala kulturní část programu. Žízeň byla stále velká a tak přišly k duhu další gambáče. První návštěva záchodu přišla až po sedmém pivu, což je teda už co říct. Při losování auta to vypadalo, že ho snad ani nikdo nechce, ale mě ho bohužel nenabídli, tak jsem ještě kouknul na začátek Tata Bojs a valil jsem domů. Vlak mi ujel o minutu a tak se o příjemné zakončení dne postaraly dva Hoegaardny v Potrefené huse. Usínal jsem s pocitem výborné akce a s očekáváním, co si přečtu druhej den na fórech. A podle očekávání jsem nebyl zklamán ani v tomhle směru. Díky profesionální práci záchranářů to snad všichni přežili. Ale mám takovej dojem, že dvě podobný masový akce týden po sobě v Praze jsou v příštích letech holá utopie. Teď jen jestli vyhraje PIM/Adidas nebo Nike.

Fuj to je to dneska zase dlouhý, ale snad zajímavý. Jo, jen pro úplnost. Délka tratě něco kolem 10300m a dal jsem to za 51:02 jako 783 z 5208 co dorazili do cíle. Tak a teď se do mě pusťte, co jsem to za nelidu, že si taky nestěžuju a že se mi to dokonce líbilo ;-).