2004 (3:48:57)
První absolvovaný maraton. Na to se nezapomíná. Reportáž je k přečtení tady. Byl to jediný ročník, kdy jsem běžel a bylo krásně chladné počasí. To už asi nikdy nebude. A považte, bylo to až 23.května. Do dnes si pamatuju tu neuvěřitelnou vzdálenost po Strakonické ven z Prahy a zpátky jak mi tam mrzly ramena a snad občas spadla i nějaká ta vločka. Ta štreka po Strakonický, to bylo maso. Ale protože člověk pořádně nevěděl, do čeho jde, tak do toho šel po hlavě a čas z prvního maratonu byl dlouho i osobním rekordem.
2005 (4:29:20)
První vyloženě nepovedený maraton. Vedro a přemotivování udělalo své a od půlmaratonu to byl tuhej boj. Reportáž tady. První zkušenost s tím, že dokončit maraton občas taky pořádně bolí. Ale co tě nezabije, to tě posílí.
2006 Po krušných chvilkách z minulého ročníku jsem pauzíroval.
2007 (4:37:12)
Ještě větší vedro a ještě větší namotivovanost než v roce 2005 vedly k tomu, že jsem si prožil svůj nejhorší maraton. Ke konci jsem měl jen jedno přání. Dostat se do cíle v jakémkoliv čase, zato ve zdraví a neseknout sebou někde s dehydratací a úpalem od toho spalujícího slunce. Tenkrát snad bylo 30 stupňů ve stínu. No brutus. Ani se nedivím, že jsem tenkrát neměl náladu sepisovat nějakou reportáž a paměť se naštěstí milosrdně vyprazdňuje. :-)
2008 Pro nemoc těsně před závodem jsem se neúčastnil a startovné převedl na příští rok.
2009 (3:59:48)
Po asimilaci Logosu Nessem dostalo PIMové závodění nový impuls. Kluci co k nám přišli, běhali firemní týmové běhy. Díky odpadlíkům z firmy, co nevydrželi fůzi, se mi dostalo té cti startovat za elitní Nessí tým. To tenkrát ještě byly poctivé firemní týmy a ne ty dnešní, kdy už se to snad ani „firemní“ oficiálně nejmenuje. Taková účast v teamu na člověka klade taky nějakou zodpovědnost, aby podal pokud možno predikovatelný výkon bez výraznějšího selhání. Motivace k tréninku tedy byla, tak se trénovalo hned líp. Sliboval jsem čas 4 hodiny, a jak jsem slíbil, tak jsem i doručil. Pěkně kontrolované tempo a maraton na pohodu. Celé to mělo sladkou tečku v tom, že jsme jako tým vyhráli první místo a mohli si vychutnat předávání cen v Hiltonu spojené s příjemnou žranicí. No povedené to v tom roce bylo. Reportáž tady.
2010 (3:48:22)
Na vlně osobních rekordů z jara jsem se dovezl až k dalšímu osobáku. Zlomil jsem ten svůj nejstarší osobák. Sice jen o pár desítek vteřin, ale stálo to za to. Rozběhnuto to bylo snad na 3:30, ale nebláznil jsem a zpomalil jsem. Poslední kilometry to byl jako pokaždé boj, ale to už jsem věděl, že osobák padne a kontroloval jsem to s křečema ve stehnech až do cíle. Jako tým jsme na stupně vítězů nedosáhli, ale Hilton stejně proběhnul a bylo to opět kvalitní. Reportáž tady.
2011 (4:25:52)
No tak letos to bylo opět ze slabšího soudku. Pod tíhou vědomí, že jarní forma je mizerná jsem zvolil taktiku běžet podle tepů a nepřekročit tak hranici 160 tepů. To se mi ze začátku nádherně dařilo a pohyboval jsem se kolem vodiče na 3:45:00. Běželo se mi až závratně dobře. Jenže přesně po hodině běhu, ani nevím z jakého důvodu, mi skokově narostly tepy ze 158 na 168-170. A to byl konec s příjemným během. Musel jsem razantně zpomalovat, abych to dostal aspoň těsně nad 160, protože 170 jsem dlouhodobě neudejchal, a to mě nebavilo. Navíc jsem mezi 24 a 30 kilometrem prožíval nepříjemnou krizi, ze které mě dostalo až sežrání tří gelů a gutaru. Pozitivní na tom bylo to, že jsem díky tomu minul maratonskou zeď a do cíle to dotáhnul celkem pod kontrolou, i když ve směšném čase. No ale za rámeček si tenhle výkon rozhodně nedám.
No a to je všechno. Šest zářezů a pokaždé trochu jiný příběh. Jednou jsem byl nahoře a jindy zase dole. Tak už to holt chodí. Ale v cíli jsem si stejně zase říkal, že příští rok, už mě tam nikdo nedostane. ;-)
1 komentář:
Ahoj, zvýšení tepů po cca hodině je normální a má to i odborný termín "cardiac drift". David
Okomentovat