Týnišťské šlápoty 2012

Ani nevím, kde přesně začít a jak to zařídit abych podchytil všechny dojmy a zážitky z letošních Týnišťských šlápot. Byla to pro mě první stovka a bylo to neskutečně skvělý, extrémní a nezapomenutelný, i když do cíle jsme nakonec dorazili taxíkem. Ale o tom až ke konci. Rozhodně se tenhle zážitek zařadí hned za prvního ironmana, ale skutečně jen o prsa čínské gymnastky. A zase se potvrdilo, že „Pain is inevitable. Suffering is optional“ J

Jak už jsem psal několikrát, hlavní zábavou letošní sezony bude až Beskydská sedmička a šlápoty měly být hlavně takovou zkouškou vybavení a sehranosti teamu. Byl to vlastně náhradní závod za Krakonošovu stovku, kterou jsem musel vypustit pro termínovou kolizi. Trať svojí délkou 117km a profilem s převýšením 3400m dávala ale tušit, že si určitě otestujeme svoje fyzické a hlavně psychické limity co hrdlo ráčí. Protože štěstí přeje připraveným, tak jsem si dopředu přečetl všechny blogy a články co se daly na internetu ke šlápotám sehnat. Představa, do čeho jdeme, byla tedy celkem reálná. Olaf ještě večer zveřejnil trasu na Cykloserveru, tak jsem jí hned nahrál do hodinek a byl jsem výrazně klidnější. No mapka trati a profil je na následujících ilustračních obrázcích.

 

Celou noc před dnem startu jsem ve snech řešil soustavu deseti rovnic o dvanácti neznámých a hledal jsem kompromis a řešení, jak do malého batohu nacpat všechno co budu potřebovat a udělat to zároveň tak aby to moc nevážilo a dalo se občas běžet. Vstávalo se v půl sedmé a ještě před odjezdem do Starého Města pod Sněžníkem jsme se Soňou zvládli návštěvu Podolí a následné uklízení dřeva, takže o nějakém odpočinku nemohla být ani řeč. Vyrazili jsme s Míšou z Čelákovic posledním možným spojem se čtyřmi přestupy, takže případné vzrušení ještě před startem mohlo nastat kdykoli. České dráhy nás naštěstí nevyšplouchly a do Starého Města jsme dorazili podle plánu spolu se spoustou dalších závodníků. Celou cestu jsem přemejšlel, jak odlehčit batoh, protože se vším co jsem do něj dal to prostě nešlo. Nakonec jsem se rozhodl vyhodit náhradní boty a všechno vsadit jen na Salomony. Buď to v nich vydržím, nebo půjdou do skříně. Čas byl už jen na převlíknutí, zaregistrování a odchod na náměstí, kde se konala místní tradiční pouť s pódiem a Beatles revival na něm.


Před startem. Ještě čistý, voňavý a plný energie.

Olaf jako hlavní organizátor si vzal slovo a po několika větách vypadl na pódiu proud. Po chvíli to zase nahodili a chvilku po desáté bylo odstartováno. Zatímco my jsme mizeli ve tmě, místní se vrátili k zábavě a městečko jsme opouštěli s Boney M v zádech.

Startovní pole se během chvíle pěkně natáhlo a vytvořily se menší skupinky. Tohle se mi vždycky hrozně líbí. Vidět ty korálky čelovek na šňůře jak postupujou po trase. Ale to už tady bylo první stoupání a čas vytáhnout hůlky. Nahoru na Kralický sněžník to šlo s hůlkama celkem pěkně. Jen jsem měl trochu jinou představu o kvalitě cesty, po které budeme nahoru stoupat a hlavně klesat. Podél hranice rozhodně pohodlná stezka nevedla a tak jsem se pořádně zapotil. Kořeny, šutry, rosa. Na vrchol jsem došel s trikem durch. Takže natáhnou triko s dlouhým rukávem a cupitalo se dolů. Šutry všude a každá nepozornost hrozila vyvrknutím kotníku. To se mi taky podařilo, ale naštěstí se nic nestalo. Pod Sněžníkem první tajná kontrola hlásí, že první tam byl už před hodinou (13km). To teda nechápu, jak do toho kopce a z něj běželi. Holt asi lepší oddíl. Pak hodně zajímavá klikatá cestička chráněným územím s výstupem na Malý Sněžník a následná kontrola na vrcholu rozhledny. Tady se šlo kousek cestou s vysokou trávou a na každém stéble sedělo tak deset můr. No vypadalo to jak v pohádce. Pak zas cesta plná kluzkých kořenů a další podvrknutí kotníku. Sakra musím si na to dávat pozor a pořádně si svítit kam šlapu.

Následoval seběh a další tajná kontrola s občerstvením. To přišlo hodně vhod, protože už jsem všechno vypil a nutně jsem potřeboval vodu. Hned za kontrolou následoval krpál neskutečněj značenej Olafovými šipkami. Takže co jsem vypil, jsem hned vypotil. Alespoň začalo svítat a čelovky šly do batohů. Každopádně tahle noční část byla sice dost náročná a postupovali jsme dost pomalu, ale na druhou stranu to byl adrenalin a nádhera co se nezapomíná. To už jsme ale byli v Polsku a následovala Polská část. Celkem pěkný panoramata, ale jinak mi nic v paměti nezůstalo. Snad jen hrozně rozflákaná silnice na sedlo, po který se občas prohnalo auto a malej polskej fiat uprostřed lesa z kterýho vyskákaly dvě osoby nejistého pohlaví a s kýblema šli plundrovat les.

Po ránu v Polsku. Sluníčko už leze.

Na hranicích zpět do Čech (nebo na Moravu?) další doplnění vody a tradičně chleba se salámem a sýrem. A první měnění ponožek. Zatím to bylo dobrý, žádný puchejře. Výstup na Anenský vrch s dalším výlezem na rozhlednu byl poháněnej hlavně tím, že jsme se už pomalu blížili k půlce. Tady jsme utrhli Richarda Černého z Poděbrad, se kterým jsme pěkných pár kilometrů šli spolu. Od rozhledny jsme až do Říček v Orlických horách běželi krásným seběhem, za což jsme byli odměněni zdoláním asi pěti soupeřů. Půlka byla za námi a polívka v hospodě bodla. Sluníčko už pekelně připalovalo, takže doplnit zásoby vody byla nutnost. Fyzicky jsme na tom byli dobře a tak jsme se shodli, že dojdeme na osmdesátej a rozhodneme co dál.

Z Říček se šlo brutálním výšlapem sjezdovky, okořeněným překonáním výkopu, až k horní stanici lanovky. To jsem tedy po obědě moc nezkousával a pot ze mě tekl proudem. Ale s vodou jsem musel šetřit, protože další možnost doplnění byla krutě daleko. Následoval trochu ubíjející úsek po hřebeni, kde si sluníčko užívalo, co to šlo. 84km a Deštné v Orlických horách do kterého se sbíhalo jak jinak než po sjezdovce. Pivo s příchutí limety z Černé Hory bylo moc fajn. Příjemný pán v hotelu Panorama mi ochotně doplnil flašky vodou a vyrazili jsme dál. Tady někde se mi vybil mobil, takže jsem už měl jen záložní, co skoro nic kromě telefonování neuměl. Za vesnicí jsme došli jeden pár. Ale neudrželi jsme se jich a zase nám pláchli. Tady už se ráz krajiny změnil a šlapali jsme hlavně mezi polema. Obilí, makovice a vedro. Na 92km v Mototelu Skalka v Podbřezí byla další polívka. Sem jsme dorazili asi tak v půl osmé večer a tou dobou se začaly honit první mraky. A mně se vybily hodinky, ajajaj. Zalepil jsem puchejře, který se mi udělaly potom, co jsem šlápnul do skryté kaluže pod trávou cestou do Deštného a následný pochod po rozpáleném asfaltu udělal své. Vyměnil jsem ponožky a začala na mě padat těžká deka. Speed8 co jsem si dal před tím, nějak nezabíral. Nemělo tedy cenu otálet a bylo potřeba co nejdřív vyrazit, protože mraky se začaly stahovat čím dál víc. S vědomím jaké bylo přes den vedro, se dalo čekat cokoliv, tak jsme pro jistotu vytáhli nepromokavé bundy. Už už to vypadalo, že bychom to mohli dorazit až do cíle.



Sem tam kopeček.

Během chvíle začalo drobně pršet a občas se ukázal blesk. Prošli jsme vesnicí a došli na louku, kterou jsme měli přejít k rozhledně a pokračovat poslední částí trasy směr Týniště nad Orlicí, kde byl cíl v místní půjčovně lodí. A v tu chvíli začala klasická bouřka s průtrží mračen po letních vedrech. Měli jsme štěstí, že na kraji lesa byl celkem bytelnej posed, do kterého jsme se schovali. Blesky šlehaly všude a lilo fakt hustě. Ani nevím, jak dlouho jsme tam čekali, ale určitě víc jak půl hodiny. Aspoň jsme měli čas promyslet co dál. A to byla možná chyba, moc jsme přemejšleli J. Tou dobou už vybitý hodinky neposkytovaly komfort vedení trasy, takže bysme byli odkázaný jen na itinerář a navigaci z Garmina co měla Míša, takže postup by byl pomalejší. Mě navíc začal pořádně bolet puchejř na chodidle a malíčku. Bolavý nohy, tma a promáčená louka s nejistotou, zda nepřijde další bouřka, byly hlavní motivátory k tomu, že jsme se rozhodli naší pouť na 101,5km ukončit a vrátit se 2,5km do vesnice, kde jsme si zavolali taxík a dojeli tak v půl jedný do Týniště. Chyběla nám poslední kontrola a 16km do cíle. Podle počtu aut u cíle a lidí z nich vystupujících jsme nebyli sami. Jak jsme tak jeli nocí taxíkem, tak mi přišlo, že do cíle to muselo bejt rozhodně dál než jen 16km co by nás ještě čekaly. Sice jsme nedošli až do cíle, ale i tak jsem prožíval velkou euforii z toho, že jsme prolomili sto kilometrů a hlavně že jsme si ověřili, že na B7 máme šanci dojít bezpečně do cíle.

Co je možné taky prožít a skončit 1,5km před cílem popisuje Lída Filipová. Nedovedu si představit ten stav, ale muselo to bejt hrozný.



Už je po všem. Cíl. Špinavej, smradlavej a utahanej :-)

V Týništi už jen odevzdat papíry s kontrolama, pivko, panáka na zahřátí, převlíknout a najít nějaký místo kam zalízt do spacáku. Po 43 hodinách bez spánku a se 104km v nohách jsem se nemusel k usnutí moc přesvědčovat. Kupodivu Míša ani nešla spát a až do odchodu na nádraží vítala spolu s organizátory borce, co došli až do cíle a jako zkušená stovkařka, probírala zážitky s ostatními. Po ani ne čtyřech hodinách spánku cesta na nádraží a vlakem, naštěstí jen s jedním přestupem, domů. Tam už jen spát a spát.

Když jsem se dal v neděli večer trochu dohromady, tak jsem chvíli přemítal, že kdyby sme znali profil a typ těch posledních 16km, tak bysme to určitě došli taky, ale kdyby jsou kdyby a i tak jsem byl nadšenej a spokojenej s tím, co jsme v Orlických horách předvedli.

Ještě bude následovat kratší praktický článek o tom, jak se osvědčil Garmin a jaké vybavení jsem nakonec použil a jaké další poznatky jsem si odnesl. Tak vyčkejte do dalšího spotu.