Houštecký cyklomaraton 2012

Není to až podezřelé, že za celou tu dobu co obrážím všemožné závody se ještě nestalo, abych jel čistě cyklistický závod? Když se tak zamyslím, tak ani ne. Ale po dnešní akci se to určitě změní.

Cyklistické závody mi vždycky totiž přišly jako extrémně nebezpečné jak k vlastnímu zdraví, tak k materiálu. Zdeptanej hromadnejma pádama a zlomenejma klíčníma kostma na Tour de France nebo Giru jsem silniční závody vyřadil z repertoáru úplně a zůstaly závody na horákách. Jenže tam jsem si zase myslel, že každej čeká v závětří na chvíli, aby mi hned při první zácpě na trati urazil zezadu přehazovačku a odsoudil mě tak k potupnému návratu do zázemí. No musím uznat, že jsem byl paranoidní až nezdravě moc a tak jsem si řekl „Ho…, jednou si to musím zkusit a basta fidli“. Jako na zavolanou se jezdí po okolí Houštecký cyklomaraton mezi skalními typově označovaný jako letecký den. Vědom si své technické nevyzrálosti při jízdě v terénu a mírnému profilu nebylo na místě váhat a přihláška byla věcí okamžiku. Samozřejmě, že na nejdelší trasu 80km, protože kvůli té kratší na 60km a nebo mlíčňácké na 25km nemá cenu ani sedat na kolo, žejo J

Celá akce byla sice těsně před termínem ohrožena načatými zády, ale fyzioterapeutka, cvičení a kineziotejpy udělaly své a tak jsem se vyhodnotil jako startu a dokončení schopný. No, ale protože štěstí přeje připraveným, tak Ibalginy jsem pro jistotu na trať přibalil taky.

Protože start je ve vedlejším městě, tak ráno nelením, minimální potřebné naházím do Camelbaku, sedám na kolo a 10km na start je příjemné rozhýbání. Přijel jsem včas na to, aby u registrace nebyly žádné fronty a mohl jsem ještě v klidu najít kamaráda, co jsem ho do toho taky uvrtal, abych nejel sám. Všechno probíhá až moc v klídku a startovní prostor se začíná pěkně zahušťovat.

Pár kilometrů před cílem. Všimněte si, jak jsem prosolenej až na kost a taky barvy ionťáku. Připomínal fridex.

 Na nejdelší trasu nás startuje jen kolem 150, takže zácpy na trati asi nehrozí. To šedesátkaři si asi občas někde postojí. Na startu si lezu do druhé startovní vlny, jednak nemám vyjetou tu první a druhak jsem si vědom mizerné přípravy v posledních týdnech. Hned od startu se jede pěkně ostré tempo po kvalitních lesních cestách. Průměr třicet a tepovka nebezpečně vysoko. Trať šedesátky jsem si loni několikrát objel, tak neznámý pro mě bude jen cca 20km bonusový pytlík. Protože přesně vím, kde co bude, tak se mi úspěšně daří s předstihem řešit krizová místa a kilometry utěšeně naskakují. Neskutečně mě deptá jet v hadovi závodníků za někým a vymetat všechny díry, protože nevidím na trať. To radši pojedu sám a nebo první. Zlatý bezhákový triatlony J. Až do bodu, kde se dělí šedesátka a osmdesátka to je v podstatě furt placka. Ale od tohoto bodu začíná být veselo. Prudké výjezdy střídají prudké sjezdy, a kdo se bojí, rozhodně nesmí do lesa J. Já chytrák jsem si nafoukal zadní kolo na max, aby mi to po rovině pořádně letělo, ale při sjezdech po hrubém štěrku a ve vymletých korytech a v zatáčkách na jemném štěrku mi to neskutečně ustřeluje. Jeden lehčí výlet mimo trať je toho důkazem. Ale byl skutečně jen lehký a adrenalin teče proudem. Jak jsem byl zblblej závoděním, tak mě ani nenapadlo si to kolo trochu odpustit, aby to tak neustřelovalo, no holt příště. Hrubej štěrk dělá svý a o defekty není nouze. Naštěstí moje skoro nový pláště držej.  V jednom výjezdu se jelo na kašpárka ve skupině asi sedmi lidí po úzké cestičce obrostlé trávou. Ten vepředu furt zpomaloval, až jsme stáli skoro na místě. Já jsem brnknul kolem o zadní kolo toho přede mnou a hned jsem si ustlal do trávy. Padnul jsem fakt komfortně do měkkého a zbytek kopce jsem to vytlačil, protože nasednout v tom krpálu prostě nešlo.

Problém přišel přesně na 51km. Píchlo v zádech a bylo vymalováno. Musel jsem z kola a trochu se lámat o strom abych to rozhejbal. Ibalgyn byla jediná volba, ale od téhle chvíle už bylo po závodění, protože jsem prostě s těma zádama nemohl zabírat nohama na max. Tak jsem do sebe aspoň naládoval gely a magneslife abych dojel komfortně do cíle.

Tady se ještě musím krátce zmínit o občerstvovačkách. Byly tři a na každé byla hojnost. Ale podával se ionťák od firmy Multipower. Nikdy dřív jsem s tím neměl dočinění, ale co se barvy týče, tak to bylo krutý. Na výběr byl buď svítivě zelenej nebo svítivě červenej. Nejsem cimprlich, ale tohle vypadalo fakt brutálně chemicky. Zvolil jsem zelenej nejisté příchutě a pracovně jsem ho pojmenoval pfefrminckaJ Trochu mě překvapilo, že se na občerstvovačkách bidony doplňovaly a ne měnily kus za kus, ale asi to tak je na bikovejch závodech zvykem.

Pohodička v cíli, moc příjemné.

Ještě jsem měl dvě kritický místa, kdy jsem vlastní blbostí a nešikovností málem vyletěl ze sedla, ale nic hroznýho. Spíš tak pro pobavení spolujezdců. Jedno místo bylo ovšem dost nebezpečný. Úplná rovina, luxusní široká lesní cesta, všichni tahaj bidony a gely a najednou z ničeho nic přes cestu kmen co tam zapomněli dřevorubci nebo zloději. Skupinka přede mnou se o něj pěkně rozčísla a tak mě zachránila, protože bych ho asi taky přehlídnul a letěl šipku přes řidítka. No ale naštěstí přežili všichni. Na trati jsem se občas přetahoval o pozice s tandemovým horákem, kdy jeden z tandemu byl slepý. Pro mě něco neuvěřitelnýho, s tandemem do terénu v takové konfiguraci. Mají můj neskonalý obdiv i s ohledem na to, jak to kalili. Ale to už se obě trasy opět spojily a začal jsem předjíždět lidi z šedesátky, kteří startovali půl hodiny po nás a někteří vypadali jak deset minut před klinickou smrtí. Ke konci opět absolutní rovina a úprk k cíli. Do cíle jsem dorazil prvotřídně prosolenej, ale protože jsem konec nemohl jet naplno, tak jsem ani nebyl moc zdrchanej a mohl jsem si dosyta užít servisu v cílovém prostoru letního kina v Houšťce. No posuďte sami. Hadice pro umytí kola a prachu z těla, pro fajnovky sprchy, jídlo a pivo v ceně startovného, pro závodníky neomezená konzumace Birelu a kolo v tombole. Všechno fungovalo a sluníčko se taky činilo. Organizačně z mého pohledu dokonalé. V tombole jsem kolo nevyhrál a tak jsem sbalil saky paky a dal si dalších deset kiláků na vyjetí domů.

Tak vám nevím, nebezpečný to zas tak nebylo a nebejt těch zad, tak to bylo fakt pěkný závodění. Tak přemejšlím, že bych to příští rok zase zkusil. No uvidíme. Rozhodně jsem byl mile překvapen. Ale stejně nechápu, jak to mohl dát vítěz o hodinu rychlejš, hm hm.