Po posledním závodu na konci září jsem upadl do docela zajímavé schizofrenie. To sportovní „já“ si libovalo, že forma je dobrá a docela to běhá. To lenošivé „já“ zase říkalo, že už toho bylo tuhle sezonu docela dost a neúnavně mi do mozku navrtávalo myšlenku, že teď by byl ten pravej čas, se na sportování vyprdnout a dát si pořádnej relax, protože radost ze závodění a hlavně trénování je momentálně na dost nízkým levelu. No moc rozmejšlení mi to nedalo. Řekl jsem si šlus, s… na to. Zrušil jsem všechny tréninky, z kalendáře vyškrtl závody, odvolal bazén, uložil kolo na půdu k zimnímu spánku a čekal jsem, co bude.
Když si dá člověk takhle pauzu, tak to vůbec není špatný. Nainstaloval jsem spoustu her, co se mi pár let válely na disku. A klidně jsem hrál celej víkend. Omejloval jsem pár známejch a klidně jsem se šel vykalit do hospody. A klidně jsem si zůstal vyjímečně dýl v práci. A klidně jsem prozevloval celej víkend s rodinou. A klidně jsem si dal k obědu vepřo-knedlo a k večeři grilovaný žebra s Plzní a jako bonus před spaním oříškovou Milku. A klidně jsem šel na koncert a druhej den vyspával. A to všechno bez toho věčnýho stihomamu, že nestihnu ten den odtrénovat, nebo že půjdu pozdě spát, a ráno pak nevstanu na trénink. A byl jsem moc zvědavej, jak dlouho mi to vydrží než zase to sportovní „já“ získá na vrch. Taky mě zajímalo, jak hluboko až může forma padnou při takovymhle režimu. A taky mě zajímalo, kde se zastaví ručička na váze.
No abych mohl sledovat, jak jsem na tom mizerně po sportovní stránce, tak jsem si jednou týdně zaběhl devítku a musel jsem s uspokojením konstatovat, že to bylo čím dál tím horší.
Po třech týdnech se začali projevovat výsledky mého snažení. Celková malátnost, únava, ospalost. Nepravidelná stolice, občas zácpička. Začala se opět ozývat bederní páteř. Doba odchodu do postele se prodlužovala a dekvátně k tomu se také prodlužovala doba ranního vstávání. Tělo tedy začalo lehce chátrat, zato mysl byla v sedmém nebi.
Bez zajímavosti není, že váha kupodivu nestoupala. To bylo asi tím, jak byly svaly nahrazovány tukem. Celkem pozoruhodné zjištění při těch objemech co jsem byl chopnej přes den spořádat.
No nebudu to protahovat. Vydržel jsem to až do konce října. S posledním říjnovým dnem jsem si zase řekl šlus, s… na to. Vypracoval jsem si tréninkový plán až do nového roku a začal jsem do toho zase bušit. Ranní běh, ranní plavání, večerní rotoped, v práci deset pater po schodech, posilování na zpevnění těla. A ukrutně mě to zase začalo bavit. Stačilo se třikrát proběhnout a začalo to mít zase šťávu. Spát chodím brzo a vstávám ještě dřív, ranní šiška jak podle jízdního řádu, záda přestaly bolet a energie začala proudit.
Prostě se zase ukázalo, že tělo opět dobře vědělo, co by chtělo a pořádná mentální relaxace mu přišla náramně vhod.
7 komentářů:
:)) Hezky poctenicko
Myslim, že tak nějak oscilujeme podle stejného scénáře :)
Mohu jen potrvdit - tři týdny výpadku a svědomí mlčelo, byla to paráda - pařila jsem hry, zevlovala, uklidila jsem dokonce i nějaká šuplata, která prý mají uklizená jen důchodci. Občas je to prostě třeba
Zrovna zkouším něco podobného, 3. den bez běhu. Chci vydržet alespoň 14 dní. Ve snažení mi "pomáhá" natažená šlacha :-)
až na ten konec dobrý čtený. Z těch bušáků mám poslední dobou mindráky :-)
Přesně tak. Ten čas je jen náš a je jen na nás jak si s ním naložíme. Nikdo nás za něj neplatí, tak proč si klidně nedat měsíc dva pauzu a prostě se jen tak placatit :-)
payno, hlavně že je zase šiška jako podle jízdního řádu. Konec dobrý, všechno dobré :-)
Okomentovat