Vyzvali jsme hory na zteč, ale ty se nám vysmály. Aneb Horská výzva 2013 Jeseníky.

Když jsme se loni chystali na Beskydskou sedmičku tak jsem nemohl minout tenhle seriál horských trailů - Horská výzva. Bylo to dost lákavé a tak jsem si řekl, že letos bychom si to mohli „oběhnout“ celé. Jenže druhý díl na Šumavě je v červnu a ten patří triatlonům a třetí díl v Krkonoších je v srpnu a je tady taky termínová kolize. A tak volba padla jen na první díl v Jeseníkách. Je to sice na začátku dubna, ale to už bude na horách řádit jaro a těch pár zbytků sněhu na vrcholech lehce přehopsáme, říkal jsem si v prosinci, když jsem platil registraci. Jenže se to neočekávaně zaonačilo trochu jinak. Někdo nám sem fouknul studenou frontu a týden před startem, místo aby vylezly bledule, tak napadlo na horách tolik sněhu, že sem to pak už přestal radši sledovat. Čím horší podmínky, tím větší výzva. A o to víc jsem se do Jeseníků těšil, jak svedeme skutečně tuhej boj s přírodou. Trochu dost se to zkomplikovalo, když jsem jako na potvoru koupil ve středu nepříjemné nachlazení a měl jsem co dělat, abych to do pátku nějak ukočíroval a nemusel odvolat naší účast, protože Míša co mi dělala sparinga by to asi neocenila J. V rámci možností jsem to zredukoval jen na rýmu a lehký škrábání v krku, ale neměl jsem z toho zrovna dobrej pocit. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
 

Profil byl, jak by řekl Bílek, hratelnej.

Cestu a předzávodní přípravu nebudu rozebírat, protože České dráhy v kooperaci s Veolií nás do Koutů nad Desnou dopravily bez větších problémů a díky zkušenostem ze zimního běhání a loňských trailů bylo o oblečení rozhodnuto v podstatě už před odjezdem.

Na místě startu a zároveň cíle panovala silně optimistická nálada, zázemí bylo pěkný, i když trochu přeplněný, a vyzvednutí startovní tašky proběhlo celkem v klidu. Ve startovní tašce byla i mapa závodu, které jsem ale moc nevěnoval pozornost, protože jsem měl v plánu jít prostě ve vyšlapané stopě a v případě krize použít hodinky do kterých jsem si nahrál pro jistotu trasu předem. No chybama se člověk učí a tahle byla celkem dětinská a zbytečná. Přeci jen je lepší si trasu včetně převýšení nastudovat předem, aby člověk alespoň zhruba věděl, co ho kde čeká. V podstatě jsem jen odečetl, že začátek bude hrozně do kopce, pak hrozně z kopce a pak zas hrozně do kopce a pak už spíš takové houpáky. Ale dost teorie a teď praxe.

Start byl v pátek půl hodiny před půlnocí. Docela mě udivilo, když jsem pár vteřin před startem viděl polonahého Petra Vabrouška coby spolufavorita, jak si vysedává lážo plážo ve vyhřátém zázemí. Přišlo mi skoro podivné, že by nevěděli, v kolik je start. Ale asi to fakt trochu prošvihli.

Start měl romantický charakter

Hned po startu běžíme kilák a půl po stále více namrzlé silnici, jednak abychom se trochu probrali a pak taky abychom vypadali trochu jako profíci. Pak prudké zatočení do lesa a to bylo naposledy, kdy jsme se pohybovali něčím, čemu se dalo říct běh. Začal totiž sníh. Nejdřív jen tak lehce pod kotníky, pak nad kotníky a pak už byl místama po kolena. Tou dobou nás předbíhala dvojice Vabroušek-Cipra, takže fakt zaspali start. A pak taky jeden člověk se psem, kterej nahoru doslova letěl.  Celé pole se transformovalo na hrooooozně dlouhého hada čelovek o šířce jednoho člověka a začal pohyb vzhůru, který bohužel monotónně pokračoval celý zbytek noci. Takže chvíli jsem se snažil se sněhem ve formě laškovného prašánku bojovat, ale rychle mě to přešlo a nasadil jsem úspornou metodu, která spočívala v tom, že bylo třeba šlapat přesně do stop člověka před váma, jinak se vám začaly nohy bořit do rozhamtanýho sněhu a to hrozně vysilovalo. Bohužel každou chvíli i ten před vámi škobrtnul a tak bylo neustále potřeba přehazovat levou a pravou nohu, baletit a vyvažovat. A to mě osobně deptalo ze všeho nejvíc. Stačilo na okamžik zvednout hlavu a kouknout na hada před sebou a hned jsem zavrávoral tak, že jsem se opřel o hůlky víc než by bylo zdrávo a dost hrozilo, že je někde zlomím. Co by to znamenalo, nechci ani domyslet. Nejvíc mě ovšem deptalo to moje nachlazení, protože se mi dost blbě dejchalo a furt mi praskalo v uších, jak jsme lezli nahoru. Navíc se mi jako bonus chtěla hrozně vytlačit šiška, ale prdět těm za sebou do obličeje, tak na to jsem neměl vitamíny. I když někdo vepředu to rozhodně tak jako já neřešil J. Však on vývoj věcí budoucích přinutil tělo situaci přehodnotit a drahocennou energii ještě pořádně zpracovat a využít J

První stoupák měl i se startovní rovinkou deset kilometrů a jeho převýšení 800m jsme zdolali za závratné necelé 3 hodiny. Stanuli jsme tak na vrcholu Keprníku (poprvé a jak jsem záhy zjistil né naposledy). Protože při cestě v hadovi nebylo ani pomyšlení na jídlo, tak na kopci jsem měl pěknej hlad, ale víc jak musli tyčku jsem do sebe nedostal. Zbýval sešup dolů do Ramzové. Buď se šlo zase hadem dolů a nebo se přískoky hopsalo z kopce a brodilo se prašanem. Tahle část mě dost bavila. Občas to někdo nezvládnul a hodil salto, ale sněhu bylo tolik, že to bylo jen příjemné zpestření a zranění moc nehrozilo. Konečně první checkpoint na 17km v Ramzové, do které se sbíhalo částečně po luxusně urolbované sjezdovce a kde jsme byli v čase 4:11 po startu. Občerstvovačka skýtala samé dobroty. Takže další musli, čokoláda a rohlík. Zapít čajem, protože žízeň jsem měl obrovskou, neboť mi na Keprníku v mrazu zamrzl šlahounek od camlu, čímž jsem byl s pitím pěkně v hajzlu. Nečekaně dost lidí to vzdává už tady. My razíme dál.

Kachny, kachny. Sníh, sníh.

Jak jsem se dozvěděl, lezeme zpátky na Keprník jen z druhé strany. Kurva kurva a do třetice kurva. Měly mi přijít už podezřelé ty oboustranné ukazatele nahoře. Tahle informace mě teda dost rozhodila. Lízt někam, kde už jsem dneska byl a v těchle podmínkách, to na mě bylo trochu dost silný kafe. No jak říkám, neznalost trati neomlouvá a tak šup do hada a lezeme zase krok sun krok nahoru. Na jídlo zase není moc času, protože zastavovat se a sundávat batoh se nikomu moc nechtělo. Pít nebylo co a potil jsem se hrozně. Pocity hladu, střídala hrozná žízeň a to furt dokolečka. Nahoru to bylo necelých 8km stále do kopce a trvalo to necelé tři hodiny. Nahoře se rozednělo. Ale nebylo stejně nic vidět, protože byla mlha, padala omrzlice a začal foukat vítr. Ale žádnej uragán to nebyl a dalo se to vydržet. Horší bylo, že jsem zjistil, že jsem v kopci utrhl Míšu a teď tady na ní budu muset v tý kose čekat, abychom se náhodou neminuli. Tipoval bych, že bylo tak -8 stupňů. Během chvilky mi zmrzla bunda, rukavice, kulich, batoh a telefon, a tak jsem alespoň chroupal mraženou musli tyčku a mraženou Deli (jak jinak než pistáciovou J). Na mysl se mi stále drala replika z Šimka a Grossmanna: „Jenom blbec, jakým byl Zoubele, v bouřce utíká. Čest jeho památce!“. Po chvíli dorazila skupinka, kde byla i Míša a tak jsme zhupsli o něco níž, kde aspoň tak nefoukalo a dali jsme občerstvovací pauzu. Podařilo se mi trochu napít z camlu, ale bylo to málo, hrozně málo.

Na turistickém rozcestníku Trojmezí jsme zhodnotili situaci. Sedm a půl hodiny jsme zdolávali 26 kilometrů. To, že bysme se dneska podívali do cíle, jsme oba zavrhli. Já jsem byl vyřízenej z nachlazení a Míša zas z toho sněhu a zimy. Rozhodli jsme se tedy, že to radši ukončíme a nebudeme riskovat zdraví nebo něco horšího. Sice jsme měli ty nejhorší stoupáky za sebou, ale představa dalších 40 kilometrů brodění sněhem byla dostatečně odpudivá. Zbývalo tedy zvolit variantu návratu. A) Dojít až na Červenohorské sedlo a pak po silnici zpět do Koutů, nebo za B) se po čase napojit na cestu, kterou jsme v noci stoupali nahoru a sešupnout to zpátky tudy. Zvolili jsme za B) a nebyli jsme sami.
Byla to volba fakt prozřetelná, protože z toho, jak jsme celý ty hodiny capkali v úzkém vyšlapaném korýtku, mě záhy začalo bolet koleno a byl jsem rád, že to máme už jen z kopce. I tak to bylo ještě výživnejch deset kilometrů a dvě hodiny sněhového korýtka, který se postupně měnilo z prašánku na těžkej kluzkej sníh. V poslední třetině jsem narazili na trojici co zkoumala mapu. Vylezlo z nich, že zakufrovali a museli by vylézt zpátky nahoru cca 6 kilásků a napojit se zpátky na trasu. Chvíli vypadali, že tam snad polezou, ale jak to dopadlo nevím, protože jsme pálili dál směr Kouty.

Na hřebeni bylo lehce nevlídno

V Koutech nás pak už čekalo suché oblečení, čaj, teplé jídlo a pivo. Odevzdali jsme čipy a v teple prosklené restaurace s výhledem na cíl jsme vyhlíželi vítěze a doufali, že to stihnou dřív, než nám pojede autobus. Stihli to. Vabrouch s Ciprem dorazili do cíle za 11:07. Nejrychleji to ale ten den zmáknul Adam Krutiš se svým chlupáčem. Ty to zvládli za 10:47 a byli to právě oni, co nás tak zválcovali na začátku prvního stoupání. Hrozně jim gratuluju a obdivuju. Jsou to neskutečný borci. A taky mi přijde fakt dost úsměvný náš odhad z vlaku, kdy jsme si říkali, že nějakejch 60km dáme nejdýl za 13 hodin a mažeme domů, ha ha. Podle mezičasů bysme se do cíle nedostali dřív jak za 18 hodin.

Co říct závěrem? Bylo to krutý. Bylo to neskutečný maso. Ale bylo to zároveň krásný a každej dostal šanci otestovat si, co v něm skutečně vězí. Vybavení nás tentokrát skvěle podrželo a ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Všech 128 teamů z 320 co se dostaly až do cíle mají můj obdiv, i když z některých teamů dorazil do cíle jen jeden. Pro mě tobyl každopádně dobrej vytrvalostní trénink. Nevím jak ostatní, ale za sebe můžu asi říct, že následující rozcestník už nechci nikdy v životě v téhle svěží grafické úpravě vidět J

P.S. Spoustu lidí by asi zajímala praktická stránka věci a to, co jsme měli na sobě a co v batohu. Tak tedy zde je shrnutí.

Oblečení:

Triko Craft Extreme Crewneck s dlouhým rukávem
Mikina Milet
Běžecká bunda Illuminate
Trenky Sensor
Zateplené elasťáky Sensor s kšandami
Ponožky Salomon (stačily jedny)
Boty Salomon
Návleky na kotníky a přes boty Innov8 DEBRISGAITER 32
Kulich Moira
Univerzální návlek na hlavu od Nutrendu
Rukavice Sensor

Batoh Deuter Speedlite 20 a v něm:

Čelovka Led Lenser H7 + náhradní baterky
Pláštěnku na batoh
Normální baterka
Dva telefony
Nepromokavá bunda Milet
Nepromokavé kalhoty
Triko Craft Extreme Crewneck s dlouhým rukávem
Univerzální návlek na hlavu od Nutrendu
Rukavice Leki
Náplasti, bílá vazelína, Ibalgin, Paralen, obvaz
Dva energetické gely, musli tyčky, Koko, Deli, Shleha, Magneslife, Carbonex
Camel s vodou (to byla největší chyba, chtělo to normální bidon nebo dva)
Teleskopické hole Kilimanjaro z Hervisu (žádná liga, ale držej)

Za fotky děkuji Jirkovi Římánkovi co má blog http://rimtym.blog.cz. 

P.P.S Tady jsou odkazy na další reportáže z téhle taškařice, které určitě stojí za přečtení.
http://rimtym.blog.cz/1304/rock-point-horska-vyzva-jeseniky-2013
http://stemby.synology.me/blog/index.php?post_id=9&cv=0.8103588416916304#param=id_9