Moraviaman Otrokovice 2011

Ač se mi to po loňské ironmanské premiéře na Ironman Regensburg nezdálo reálné, tak fenomén ironmana zapracoval spolehlivě a po menším zvažování jsem se už v zimě přihlásil do Otrokovic. Prostě jsem si chtěl tu atmosféru užít znova a znova jsem si chtěl zkusit, jak se dokážu na trati vyždímat. Vždyť ten okamžik, kdy člověk protne cílovou pásku, za to přeci stojí ne? A taky jsem chtěl vidět, jak to chodí tady u nás v Čechách za desetinovou cenu a s desetinovým startovním polem.

Už dlouho před startem jsem si stanovil jasné cíle. První ironman byl o tom bezpečně dokončit. Tenhle bude o tom zmáčknout čas co nejníž to půjde a ještě si to pořádně užít. Po mizerném jaru, kdy mi to skutečně moc nešlo, jsem trochu změnil systém tréninku a celou přípravu jsem věnoval jenom směrem k Otrokovicím. Jestli se to vyplatilo, se dočtete v následujících odstavcích. Asi to zase bude trochu delší, tak si to dejte třeba nadvakrát.

Všechno začalo posledními závody před Otrokovicemi. Jak Czechman tak i IT Triatlon se mi nadmíru povedly a to bylo dobré znamení, že forma kulminuje. Takže jsem bez zbytečného nervování a stresu sbalil rodinu a naším strojem Felicie sněhobílé barvy se vydal po silnici smrti D1 směr Morava.

Osobně dost nerad někam daleko cestuju autem, když musím řídit. A cesta po D1 dávala tušit adrenalinové zážitky. Já bláhový jsem si myslel, že když vyrazíme v pátek po obědě, že provoz ještě nebude tak hustej. Ale plně naložená dálnice hned za Prahou mě vyvedla z omylu. Hnal jsem sněhuláka co to šlo a cesta docela ubíhala. Jen člověk musí být stále ve střehu, protože o debily co předjížděj i zprava odstavným pruhem nebyla nouze. Pak ještě pár slalomářů, ale to už je asi takovej zdejší folklór. Dost mě překvapilo, jakej tankodrom to je u Brna. Jet v pravym pruhu je o vyklepání duše jak auta tak posádky. Naštěstí novej úsek dálnice k Otrokovicím to spravil. Uf, byli jsme na místě.

Ubytování bylo objednané v podniku jménem Jizerka. Od startu coby kamenem dohodil. Popis sliboval apartmán se sociálním zařízením na pokoji a TV. Realita byla umakartové jádro s protékajícím sprchovým koutem a stará ruská televize kde stěží hrála CT1 a Nova. No co by člověk chtěl za šest kilo na noc, co? Aspoň že záchod splachoval. Mělo to ještě několik menších much, ale nejsem cimprlich a něco překousnu, tak se o tom nebudu víc rozepisovat, ale příště si to budu pamatovat J.

Po vybalení jsem se šel zaregistrovat a vyslechnout rozpravu. Když došlo na debatu o teplotě vody, tak to s neopreny vypadalo nadějně, ale stejně bylo potřeba vyčkat až na ráno, kdy padne finální rozhodnutí. Dopadlo to dobře, protože ráno naměřili pod 23 stupňů a tak bylo pro mě plavání řádně ulehčeno. A to byl první krok k vylepšení loňského času.

Pěknej šrumec před startem

Na ironmanu mám nejradši tři okamžiky. To elektrizující napětí těsně před startem, když pak lezu z kola do druhého depa a samozřejmě když člověk protne cílovou pásku. Teda vlastně čtyři. Ten poslední je chvíle, kdy druhej den můžu sežrat na co přijdu, abych ukojil smrtelnej hlad. No a ten první ze čtyř okamžiků se právě přiblížil.

Start byl opět neskutečně krásnej. To se prostě musí zažít. To očekávání a ten adrenalin, to je něco neskutečnýho. Každopádně hned po startu se mi plavalo moc dobře. Na konci prvního okruhu se utvořila sympatická skupinka, ve které jsem se držel a nemusel jsem tedy sondovat kde je bojka a tak. Ale i tak jsem musel bejt furt ve střehu, protože jak jsem se nad něčím zamyslel, nebo jsem se moc kochal, tak jsem začal nekontrolovaně zahýbat doprava a pak jsem to musel splavávat zpátky.

Dvakrát se vybíhalo na břeh a bylo potřeba hned zas chytit tempo a pokračovat ve skupině. Docela mě to pokaždé lehce rozhodilo, ale po pár desítkách metrů už to bylo zase v zajetém rytmu. Z vody jsem lezl za hodinu třináct a to bylo teda pro začátek dost povzbudivý.

A z vody a hup zase do vody

První depo jsem lehce nezvládnul takticky, protože se mnou lezl z vody zrovna Mareček Němčík, kterej měl kolo hned vedle mě a Standa Bartůšek s ním šel laškovat s mikrofonem, tak jsem koukal, abych brzo vypadnul. No a výsledek byl, že jsem si zapomněl v bedýnce solné tablety a brumíky. No co už, muselo se jet.

Čtyři kola po 45 kilometrech.  Prvních 20km po kvalitní silnici s celkem silným provozem a druhých 25km po už trochu horší silnici zpestřené takovými zajímavými houpáky. Ze začátku jsem to nějak nemohl pořádně roztočit. Nechal jsem si totiž cyklo kraťasy pod neoprenem a v prvním okruhu jsem měl z těch mokrejch kraťasů pěkně tuhý stehna a bimbas byl zmrzlej jak rampouch. Ale průměr byl dobrej, tak jsem jen čekal, kdy se dostaví i dobrej pocit z točení nohama. No trvalo to celej okruh, ale pak se to rozjelo docela obstojně. Z toho kola jsem měl trochu strach. Přeci jen nejdelší štreka letos na kole bylo 90km na Czechmanovi. Ale zase jsem jezdil dost do práce a z práce, tak jsem toho celkově najezdil na mě až dost. No během kola se toho stalo nezvykle docela dost. Občas pršelo, dokonce i kroupy spadly a začal foukat nepříjemnej vítr. Občas to byl trochu boj, ale stále to jelo pěkně. Sem tam někdo s defektem a s postupem času pěkně houstl provoz a vítr v kombinaci s projíždějícím kamionem taky dělal svoje. Kamarádi fandili jak o život, tak bylo i příjemné zpestření. V jednu chvíli jsem oběma kolama přejel takovej nepříjemnej šutráček na krajnici a musím říct, že jsem měl z prdele kliku, že to neskončilo defektem obou kol. No studenej pot mě polil pěkně. Ale dobře to dopadlo. Ve třetím kole jsem chytil výborný tempo a předjel jsem spoustu spolubojovníků. To kolo tentokrát skutečně rychle uteklo a už jsem vbíhal zase do depa. Kolo za 5:57:03 bylo taky dost gut.

Na kole se dají dělat jen dvě věci. Šlapat a jíst. A to druhé bolí ke konci míň :-)

V depu jsem přehodil kraťasy, do dresu hodil nějaké dobroty a konečně ty solné tablety a Magneslife s Gutarem. Hned jak to šlo, tak jsem to do sebe nasypal, protože křeče už byly na cestě. Na začátku běhu jsem ještě za stromem zredukoval tekutiny v těle a začal jsem redukovat maratonskou porcičku.

Zprvu to šlo pěkně ztuha. Dokonce mě dost bolely moje oblíbené šlachy pod kolenem, ale postupně jsem to rozběhl a dostával se do tempa. Běžecký okruh vedl po trase cyklistiky a běžel se 4x, takže se na trati stále něco dělo. První okruh se mi podařil fakt dobře a už jsem si maloval, jak to dám pod 13 hodin. Druhej okruh byl stejnej jak ten první. Bez většího chození a pěkně v tempíčku. Na občerstvovačkách jsem do sebe ládoval co mi dali a užíval jsem si pocitu, že mi není na blití jako v Regenu. Kluci a holky v prostoru cíle mohutně povzbuzovali, tak jsem to točil do třetího kola s úmyslem běžet co nejdýl to půjde, protože to zatím naštěstí šlo celkem dobře. Krize přišla tak na 28km. Stálo to trochu přemlouvání a chůzi do kopce, ale přeci jen jsem to zase rozběhl. Na konci třetího kola kouknu na hodinky a nechce se mi věřit, co vidím. Když poběžím poslední okruh zhruba stejně rychle jako teď, tak to snad dám pod 12 hodin. To byla teda kurevská motivace. Ani si pořádně nepamatuju, jak jsem ten poslední okruh proběhnul, ale když jsem se vracel do Otrokovic, tak mi bylo jasný, že pod 12 hodin to dám, i kdyby se stalo já nevím co. To by mě leda musely chytit křeče a nemohl bych ani jít, ale to jsem si prostě ani nepřipouštěl, protože rezervu jsem měl takovou, že bych to snad i doskákal nebo dolezl po čtyřech. Na posledních dvou kilometrech jsem si teda užíval euforie dosyta. Při seběhu do cílového prostoru mě nakonec vzaly křeče do obou lýtek, takže to muselo vypadat dost komicky, ale to už byl cíl na dosah. Soňa s Anežkou a celá parta mě pěkně hnali do cíle. Teda ten pocit. Prostě neopakovatelnej. Loni v Regenu to bylo o překonání sebe sama a tady to bylo zase o překonání hranice o které se mi ještě v sedm ráno ani nesnilo. V cíli za 11:52:57. Závěrečnej maraton za 4:34:51. Celej závod bez větších krizí a neskutečná euforie v cíli. Medaile, šampus, pivo, prostě bomba.

50m do cíle. Je to doma.

Víc už toho asi psát nebudu. Není to potřeba. Byl to skvělej den a ukázalo se, že závod nedělají tisíce lidí na startu a závratný startovný, ale zapálenej organizátor a skupinka kamarádů u krajnice toho zvládnou taky dost. No ale když si na druhou stranu vzpomenu na ten start v Regenu, na to se taky nezapomíná ;-).

Tekutiny je potřeba doplňovat stále a není nic lepšího v cíli než něco studeného.

Nakonec chci poděkovat klukům a holkám kolem Aleše U. a Davida T., protože s jejich povzbuzováním a supportem to bylo o to jednodušší. A Soně s Anežkou, že mě nechávají tak trénovat, protože jinak by to asi dopadlo úplně jinak.

Fotky jsem si vypůjčil částečně od Jíti Sečkové a zbytek je od pohotových supportérů.