Krušnoman 2011 – Drsnej, ale krásnej

Krušnomana jsem pro sebe vnímal jako velkou výzvu a taky jako možnost zkusit si něco, na co hned tak člověk v Čechách nenarazí. Jako takovej cyklista necyklista, co toho zrovna moc nenajezdí a v kopcích už tuplem ne a běžec spíš rovinatýho typu, protože kopců u nás v Polabí moc není, jsem si říkal, že tam budu asi trochu do počtu, ale zvědavost a chuť na nový zážitky převládla a hned jak to šlo jsem se přihlásil a zaplatil, aby se mi pak třeba nechtělo cuknout.

O nějaké cílené přípravě na horskou prověrku nemůže být ani řeč. Na silničce jsem najezdil všeho všudy asi tak 70 kiláků po úplný rovině no a na horákovi asi tak 150 kiláků taky bez kopců. Ale na kole mi to tak nějak jde samo, tak jsem se zbytečně neplašil. Není nad zdravou sebedůvěru, ne? J. Jediný běhání do kopců provozuju leda u nás u staďáku, kde je to do kopce dokonce asi tak 200 metrů. Ale co už, nějak se do těch stoupání vyškrábu. Už jen jako třešnička na dortu působí fakt, že jsem si šel střihnout Krušnomana přesně týden po maratonu v Praze. Ale cítil jsem se fajn, tak regenerace po PIMu asi byla rychlá.

Výlet do Krušných hor jsme pojali jako rodinnou akci, aby si rodina taky užila kopců a roztáhla plicní sklípky. Vyrazili jsme už v sobotu a v Klínech tou dobou zrovna panovalo příjemné jarní slunečné počasí. Anežka si zařádila na dětském hřišti, já jsem složil kolo a po příjemném těstovinovém dopingu a rozpravě jsme zapluli na pokoj relaxovat.

Organizátoři na rozpravě predikovali zhoršení počasí a jednotlivé zdroje předpovědí se dost rozcházely, tak jsem byl dost nervózní z toho, do čeho se ráno probudíme. No počasí nezklamalo. Přes noc pršelo, pěkně se ochladilo a honily se temný mraky. Určitě už jsem to dřív na blogu několikrát zmiňoval, ale hrozně se bojím jezdit rychle z kopce. Za sucha a na rovném úseku se ještě jakž takž odvážím spustit se z kopce občas i padesátkou, ale na mokré silnici plné zatáček to bude pro mě očistec. Ještě před startem jsem z toho byl nesvůj, ale pak jsem si řekl, že tomu nechám volný průběh, prostě se z toho kopce rozjedu a pak se uvidí. Největší dilema ale bylo vybrat, do čeho se člověk navleče, protože počasí se zřejmě bude měnit každou chvíli. Nakonec jsem zvolil spíš defenzivní přístup s tím, že odhazovat oblečení se dá vždycky. Jak jsem byl prozřetelný, se ukázalo během několika desítek minut.

Poslední kontrola, ale co na sebe?

Před startem se to v depu hemžilo celou českou špičkou a vůbec tam byli samí nabušenci. Když jsem to viděl, tak jsem stanovil pro dnešek cíl, neskončit ve svodidlech a zároveň neskončit poslední. Copak voto, kolečka v depu byly jedno hezčí než druhý a koukat bylo rozhodně na co, ale už se do mě trochu dávala zima, tak jsem byl rád, že se šlo na věc.

Na běžkách by to tady taky nebylo k zahození

Největší borci šli do první řady a já to jistil z prostředka. První běh byly dva okruhy po tamní oranžové běžkařské trati a začínalo se jak jinak prvotřídním výběhem. Když se člověk dostal na vrchol okruhu, tak to pak bylo příjemně houpavý. Kontroloval jsem pozici, aby za mnou bylo ještě pár závodníků a nemusel jsem opouštět depo potupně poslední. Po druhém okruhu se seběhlo pod areál s depem a do depa se šlo jak jinak po sjezdovce do kopce. V depu jsem operativně volil oblečení podle aktuální situace. Takže elasťáky, odolnej cyklodres s dlouhým rukávem a jen klasické cyklorukavice. Ještě jsem spekuloval nad návleky na tretry, ale protože tou dobou už jsem byl v depu poslední, protože ostatní to měli líp vychytaný, tak jsem se na ně vyprdnul a vypálil jsem lehce potupně z depa. Tak to se mi pro začátek teda moc nepovedlo.

A čekal mě ten největší oříšek dne. Šestikilometrovej padák dolů z Klínů do Litvínova. Mokrá silnice, prudký zatáčky a doprovodné vozidlo za mnou jako za posledním závodníkem, mi moc klidu do sjezdu nedávalo. Zadní brzdu jsem držel v podstatě permanentně a přední jen operativně korigoval situaci. Že bych ve sjezdu někoho dojel, byla holá utopie, tak jsem se jen snažil zapamatovat, jak daleko přede mnou jsou ti, co už začali stoupat zpátky ke Klínům. No nakonec jsem sjel dolů bez úhony a říkal jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Hned po otočce jsem tam naházel kašpárka a začal jsem pěkně frekvenčně dupat nahoru. Netrvalo dlouho a už jsem předjel předposledního závodníka. Uf, tak teď už aspoň nejsem poslední. A na dohled byl další kandidát na skalp. Toho se mi ale podařilo sjet až za Klíny, kde byla občerstvovačka a po ní ještě pěknej kousek stoupání. Následovaly takový kratší brdky a první kapky deště. Netrvalo dlouho a spustil se regulérní déšť. Další otočka byla v Českém Jiřetíně, kam to jak jinak bylo zase pěkně z kopce. No ale tak hustý jako do Litvínova to nebylo, tak to šlo. Na chvilku vylezlo sluníčko. Ale byla to jen předzvěst pekla, co mělo přijít za dvacet minut. Cestou zpátky do Klínů mě v protisměru míjeli sebevrazi, co to z kopce pouštěli na můj vkus trochu moc. Jejich odvahu snad ani neobdivuju. Navíc opětovný déšť vystřídala regulérní průtrž mračen a jako bonus kroupy. Teplota se mohla pohybovat někde kolem pěti stupňů. Začínalo jít do tuhýho. Kromě toho, že mi začínaly mrznout nohy v promočených tretrách, jsem se jinak cítil teplotně v pohodě. Teda až na ty kroupy bubnující do ksichtu, to teda nebylo nic moc.

Počasí místama dost nepřálo :-)

Ale adrenalin mě hnal dopředu a strojové tempo, kterým jsem stoupal do kopců, neslo ovoce. Postupně jsem začal předjíždět cyklisty, co toho začínali mít dost. Občas mi to někdo při sjezdu vrátil, ale jen na chvilku, protože do kopce jsem se zase před něj dostal a rychle se vzdaloval. Ten okruh z Klínů do Jiřetína se jel dvakrát. Ve druhém okruhu už jsem měl tak zmrzlý nohy, že jsem je přestával cejtit. Když jsem takhle předjížděl jednoho kolegu, tak mu říkám, jestli má taky tak zmrzlý nohy, že nevím, jak se s tím bude dát běžet. A on na to, že má tak zmrzlý ruce, že neví, jestli si vůbec zaváže tkaničky. Chudák jel bez rukavic. No trochu jsem si nadával, že jsem si ty návleky na tretry nevzal. Ale tou dobou bych řekl, že bylo už všem všechno jedno a jen se na sebe vzájemně usmívali. Cestou zpátky do Klínů už jen obligátní slejvák a další kroupy, ale to už jsem byl jako v rauši a pálil jsem to ke konci cyklistiky směr depo. Maximální dosažená rychlost byla 54km/h, adekvátní podmínkám a poblouznění adrenalinem, řekl bych.

Co k tomu dodat. Na kole do kopce. :-)

Z kola jsem slezl celkem bez obtíží, ale cupitat v tretrách s kuframa a úplně zmrzlýma nohama po depu byl asi pohled k neudržení. Připadal jsem si jak Hurvínek co se snaží dohopkat ke svý bedýnce, ve který čekaly úplně prochcaný běžecký boty. Skočil jsem do nich a s pocitem, že teď už si jen střihnu osm kiláčků a bude konec, jsem opouštěl depo.

A jejej, zmrzlý nohy, to se musí rozhejbat. :-)

Druhej běh se skládal ze tří kol v okolí areálu. V každém kole byl pro zpestření zařazen výběh po sjezdovce, to už k tomuhle závodu neodmyslitelně patří. Prozkoumal jsem situaci, jak jsem na tom pozičně. Když jsem zjistil, že se daleko přede mnou ani za mnou nikdo nepohybuje, tak jsem nasadil udržovací tempo a užíval si toho, že přestalo pršet. Na začátku druhýho kola mi konečně rozmrzly nohy a mohl jsem aspoň trochu kontrolovat seběhy po mokrý trávě a traverzy sjezdovkou. Ono to totiž v lehkých silničních Mizunách nebylo zrovna to pravý ořechový. Takže pro příště rozhodně krosovky. Uteklo to coby dup a už jsem to šněroval sjezdovkou k cíli. V tu chvíli, když jsem v čase 4:48:17 probíhal cílovou bránou, jsem byl na vrcholu blaha. A možná, že mi i na chvilku přišlo líto, že už je konec.

Dokončil jsem tuhle tuhou prověrku v podmínkách, který kromě fyzický odolnosti dokonale prověřily o odolnost psychickou. Ale trvrďáci se přeci nevzdávaj, ne? J. Takovou dávku endorfinů jsem si teda už dlouho nedopřál. Užíval jsem si jich dosyta a v cíli jsem se jen tak zvesela motal. Potom jsem něco slupnul, naházel všechno do auta a s lehce promrzlou rodinou vyrazil zpět k domovu. Mají můj obdiv, že tam na mě pět hodin čekali. Hřál mě blažený pocit z dobře odvedené práce. Těch 11km běhu s převýšením 260m, 64km na kole s převýšením 1070m a závěrečný běh 9km s převýšením 210m bylo pro mě tak akorát a ten den mi to výborně sedlo.

Tak někdy příště. Skutečně? ;-)

Kromě všech co ten den dokončili a nevzdali, mají můj velký obdiv i organizátoři. Všechno měli pevně v rukou a tak kvalitní organizaci s rodinným přístupem hned tak člověk nenajde. Držím palce do dalších ročníků. No a nakonec můžu jen zopakovat. Bylo to drsný, ale krásný. Kdo ještě nezkusil, ať neváhá.

Některé fotky jsem si vypůjčil od Advida, kterýmu to taky vyšlo pěkně, a z oficiální fotogalerie.

Výsledky tady.