Czechman Mělice 2010

To, co se v mém podání kvůli bolavým zádům neodehrálo loni na Doksymanovi, podařilo se letos na Czechmanovi v Mělicích. A stálo to teda za to. Každý dokončený half ironman se počítá a ten první je o to cennější. Jak to letos vypadalo na Czechmanovi z mého pohledu se pokusím zachytit v pár následujících odstavcích.

První půlka ta se musí pořádně užít. Takže jsem objednal ubytování, sbalil rodinu a už v pátek jsme drandili směr Lohenice. Bydleli jsme v apartmánku, který vznikl přestavbou jedné haly zdejšího kravína. Jak to zní, tak to i vypadá. Kolem klídek, koně, krávy, kozy, psi a kočky. Taková pěkná vesnická idylka. Sice trochu neuklizeno a sousedi trochu hlučnější, ale tady nejsme v Hiltonu a pro naše potřeby to bylo ideální. Však ona jim to Anežka v noci pěkně svým brekotem spočítala. Hlavně to bylo jen deset minut pěšky na start.

Ještě v pátek večer jsem dal dohromady kolo a vyrazil jsem projet cyklistický okruh. Kromě snížení sedla jsem nestihl žádné další úpravy. Ono by to bylo i trochu riskantní. Prostě jsem musel věřit tomu, že koleno vydrží. Trať cyklistiky se mi líbila náramně a prohánělo se po ní fůra dalších zítřejších dravců. Kromě jednoho úseku v lese byl všude vynikající asfalt. Pozor bude při závodě potřeba dávat jen na dva viditelně označené propadlé kanály, velkou kaluž hned pod sjezdem z Vyšehněvic a na sraženého a částečně skalpovaného zajíce co se povaloval u krajnice. No ale o toho se možná v noci postará nějaká přírodní úklidová četa. První půlka okruhu se mi zdá taková náročnější oproti té druhé z Chýště, která je mnohem jezdivější a sviští to tam mnohem líp.

Před startem byla pohodička 

Jak slibovala předpověď počasí tak se i stalo. Ráno jsme se probudili a přivítala nás modrá obloha a sluníčko se do toho začínalo pěkně opírat. Pro mě teda dost nevhodná kombinace, protože tyhle náhlý vedra po delší době chladna mi při sportu moc nesvědčí, ale furt lepší než jet na kole za deště a vichru. Na trati teda budu muset nasadit trochu defenzivnější taktiku, nejančit a pěkně trpělivě se dopracovat až k cíli. Zaregistrovat jsem se šel hned z kraje, kdy se teprve vybalovaly stánky s nejrůznějším trizbožím a lidí bylo ještě pomálu. Pak jsem šel hodit ještě menší ležing a jedlovku na apartmán a před desátou jsem vyrazil do depa.

Teda v depu to vypadalo jak v nějakym parkovišti na Tour nebo Giro před časovkou. Musím uznat, že modýlky tam byly fakt pěkný a můj vytuněnej FOŘT tam nějak nezapadal. Kam se hrabe depo na sprintech nebo olympijských distancích. Kde ty lidi berou na ty stroje finance, to by mě zajímalo.
POZN: Hledám sponzora na nákup časovkářského speciálu. Nehynoucí reklamní sláva zaručena. :-)

Vlado Baron jako komentátor dnešního dne už rozjížděl svoje vtípky a to mu bez přestávky vydrželo až do večera. Má můj hluboký obdiv. Zvládnout mluvit celej den k věci a s vtipem, to je vždycky pěkná šichta.

Naše budoucí triatletka s finišerským kloboučkem z Havaje, aby taky zapadla :-)

To, že konkurence bude asi pekelná, bylo jasný hned, jak se člověk rozhlédl. Kromě české a částečně slovenské špičky tady každej nosil nějaké finišerské triko co si přivezli z celého světa. A když už neměli triko finišerské, tak na něm měli alespoň napsáno Ironman nebo něco podobného aby bylo hned jasný vo co go. Skoro všichni se mezi sebou znali a družně diskutovali. Škoda že jsem taková stydlivka. Příště se budu muset trochu víc osmělit a taky proniknout do komunity.

Rozprava byla jako vždy krátká a úderná. Soukání do neoprenu jako vždycky zábavné. Měl jsem v plánu se lehce rozplavat, ale poté, co jsem skočil do vody a dostal facku od ledové vody, jsem udělal tak deset temp a šel ven. To nemělo cenu. Během chvíle mi mrzly nohy i ruce. Voda teda byla zaručeně ledovější než loni na Orlíku. Neopreny byly povinné a neoprenové ponožky zakázané. Stejně jsem žádné neměl, tak jsem si vzal aspoň dvě plavecké čepičky.

Občas to jde pěkně ztuha, ale nakonec se tam každej nasouká

A byl tady start. Vběhli jsme do vody a začalo tradiční maso. Tentokrát to ale trvalo skutečně krátce a během chvilky měl každý prostor na seberealizaci ve vodním živlu. Plaval jsem na pohodu, abych to bez problémů udýchal. Jednu výhodu ta ledárna měla. Naprosto se v ní nepotily brejličky, takže orientace ve vodě byla parádní. První okruh za 18 minut byl lepší než jsem čekal. V druhém jsem držel tempo a z vody lezl za 38 a nějaké drobné. Jo ten neopren, to je věc ;-). V depu jsem shodil neopren, nahodil cyklodres, do něj nějaké dobroty a šlo se šlapat.

Sluníčko mě rychle rozehřálo a dostal jsem se do obrátek. Plán byl jasnej. Objet tři okruhy průměrem přes třicet, šetřit koleno a vazy a hlavně do sebe naládovat maximum jídla, protože to se pak bude na běhu hodit. Dařilo se mi držet pozice po plavání. Předjelo mě tak deset patnáct lidí ale i já jsem jich pár dojel. Z nosu mi tekla rýma proudem a po zádech zase pot. To zas bude zítra sranda se sliznicema. V druhém okruhu jsem dostal pěknou pecku nějakým chrobákem do přilby, až mi málem spadly brejle. Pak ještě jednou, ale ten byl o poznání menší nebo měl rozštelovaný mířidla. Jo a toho zajíce přes noc nic nesežralo, takže si tam polehával u krajnice i dneska. Z kaluže sluníčko taky dost odsálo, takže nebylo potřeba nijak zvlášť manévrovat. Docela to odsejpalo a v posledních pěti kilometrech jsem se vyloženě flákal, abych si ulehčil přechod na běh. Nakonec jsem měl průměr lehce nad třicet, takže cíl byl dosažen a necítil jsem se ani moc zničenej. Jen mě teda tradičně pěkně bolelo za krkem z toho koukání dopředu na hrazdě. Koleno vydrželo a vazy byly jen lehce cítit a to bylo nejdůležitější. Když mě bralo čelo závodu o kolo a prohnali se kolem mě neskutečnou rychlostí, tak jsem musel konstatovat, že to kolo bude chtít skutečně ještě trochu potrénovat.

Fořtík už má odpracováno a odpočívá

V druhém depu pověsit kolo, shodit dres, přehodit číslo dopředu a hurá k občerstvovačce. Nasolenej jsem byl teda pěkně, takže jsem si nejdřív houbičkama pěkně omyl ksichtík, kterej mě už začínal solidně pálit a vyrazil jsem na poslední disciplínu. V lese jsem potkal v protisměru Petra Vabrouška, kterej si to hrnul přískoky do cíle a byl jsem rád, že jsem stihnul vyběhnout dřív, než on stihnul doběhnout do cíle. Podle očekávání mi vedro na běhu nedělalo dobře a dostavily se tradiční problémy s dechem. Nadechnout se zhluboka byl neřešitelnej problém. Nohy by šly, ale dech tomu nestačil. Poctivě jsem do sebe na každé občerstvovačce lil co tam měli a co kolo to dva karbošneky. S houbičkama jsem se moc nezdržoval a vodu nabíral rovnou do kšiltovky. V posledním okruhu jsem ale už skutečně dost vytuhnul a chodecké vložky byly nezbytností. Dokonce se dostavily i napříč dvěma Magneslifům a tabletám R2 křeče do stehen. I tak se mi podařilo v posledním kole seběhnout/sejít hned několik soupeřů. V běhu jsem časem 2:02:06 dost zaostal za plánem, ale holt to v tom vedru nešlo líp.

Úsměv pro fotografku a šup hned do cíle

No a pak už přišel jen cíl. Vytouženej cíl za 5:52:28. A první půlka byla doma. Neskutečně báječnej pocit. Určitě mnohem lepší než tenkrát po prvním maratonu. To se prostě musí zažít. K mému překvapení jsem se necítil ani moc zničenej. Prostě pohodovka. Dopřál jsem si všechno, co bylo v cíli k jídlu. Těstoviny jsem zalil pivem a užíval jsem si atmosféru v cíli. Když jsem skončil s jídlem a pitím začínala tombola a vyhlášení. V tombole jsem opět nic nevyhrál. Ale to nevadí. Stačí vyhrát až ve chvíli, kdy se bude někde losovat kolo na časovku nebo velorex :-).

Každopádně musím uznat, že organizátoři se letos překonávali a zorganizovali výbornej podnik. Mají, jistě nejen můj, obdiv velké uznání a dík. Z mého pohledu všechno klapalo. Lidi v zelených tričkách byli všude, kde bylo potřeba a měli všechno pevně v rukou. Večer jsem usínal s dobrým pocitem vyplněné další kolonky na cestě za celým ironmanem. Už to začíná nabírat hodně reálné obrysy a i když to bude v Regensburgu pěkný maso, tak to bude určitě megazážitek.