Kozojedy - zlato v cíli

Hrozně rád jezdím na závody poprvé. Jednak jsem zvědavej, jak to někde poprvé vypadá a pak hlavně neznám trať dopředu a nevím teda co mě čeká, což bývá občas výhoda. Celkem rád jsem se teda nechal zviklat do Kozojed na tamní kros. Všichni říkali, že je to tam taková členitá trať a semtam nějakej kopec a že se rozhodně není čeho bát. No týden před závodama jsem dokonce nějaký kopce na dovolený naběhal, poslední náš tréninkový výběh byl taky parádní, takže jsem se těšil, co bude. No nemyslete si podle nadpisu, že jsem skončil na stupních vítězů, bylo to trochu jinak, ale o tom se dočtete na konci.
No bylo to tradiční. Hned od rána pěkný vedro, nohy mě bolely po posledním běhání kombinovaným s výjezdem na silničce a žízeň jsem nějak nemohl uhasit. No co, forma určitě je, takže se zaregistrovat, jít prozkoumat první kilometry traťe aby člověk nezabloudil hned na začátku a taky abych viděl aspoň zkraje do čeho jdu. Trať byla skutečně hned od startu členitá. Všemožnej mix asfaltu, lesních cest, kořenů, kamení, sem tam bahna a menší houpáky. Ideální kombinace pro pořádnej kros. Moc jsme se nevysilovali a po dvou kilákách to očili zpátky, protože start se blížil.
Na startu už poklusávalo dost známejch lidí. Třeba Honza Herda, kterej má poslední dobou formu jak hrom a jak jinak, přijel tradičně na kole. Taky bych chtěl jednou jen tak vyrazit na kole na 180 km výlet. Všichni jsme se schovávali ve stínu, protože to sluníčko začínalo bejt fakt nechutný. Trochu jsme pokecali a šli jsme na to.
Hned po startu jsem se trochu zděsil, že se neudržím ani v prostředku startovního pole a všichni mi nepříjemně zdrhaj. Ale někdo za mnou zůstal a tak to bylo ještě jakž takž dobrý. Zavěsil jsem se za jednoho pána, kterej mi nechtěně posloužil jako vodič a držel jsem se ho co to šlo. Dokonce jsme začali předbíhat. Brzo jsme doběhli až na místo, kde jsme to při rozběhábání otočili. Kupodivu se najednou začalo pěkně klesat. A klesalo se, a klesalo se, a furt tak dál až na úplný dno údolí. To už mi bylo jasný, že ten začátek jsem přepálil jako svině a jestli budu muset fakt vyběhnout všechno to co jsme právě seběhli, tak si to určitě pěkně vyžeru. No a už to tady bylo. Vyplazit se po kamenitý stráni byl jen začátek mýho konce. Okamžitě jsem se zadejchal tak, že jsem musel dát chůzi. Krev se vařila a tep radši nemeřit. Ještě že se závodu účastnil i pan Pirk, takže jsme byli v případě problémů v nejlepších rukou. Trať vedla dvakrát přes potok a při tom prvním přeběhu po takovym mostku ze dvou klád ten pán co běžel přede mnou dost nepříjemně do toho potoka spadnul po zádech rovnou na kamení. Tak jsem mu pomohl dostat se zase na cestu a pokračovali jsme co to šlo. Trať se houpala mezi kamením a kořenama, občas nebylo na první pohled jasný, kam dál a mě rapidně docházely síly. Samozřejmě, že jak jsem nasazoval každou chvíli chůzi, tak mě začali předbíhat soupeři jeden za druhym. Pokaždý jsem se někoho chytil, pak jsme se tak různě všichni míchali sem a tam až naštěstí přišlo poslední stoupání k vesnici. Tam jsme vyběhli zase na přímé sluníčko mezi pole a mě se chtělo zastavit a pořádně si zanadávat, ale už to byl jen kousek. Závěrečnejch cca 400 metrů do cíle bylo jak jinak do kopce a to už jsem byl teda fakt se silama na dně a běžel jsem čistej morál. A to mě ještě kousek před cílem začal honit nějakej místní vořech a asi si chtěl pochutnat na pořádně napumpovanym lejtku. Holt jsem mu musel utéct až jsem z toho zřejmě začínal mít halucinace, protože jsem najednou viděl pivo, hodně piva. No halucinace to naštěstí nebyla, to jen pořadatel nesl z hospůdky u startu plněj tác krásně orosenejch zlatejch zrzavejch záchran :-). Musim říct, že lepší přivítání v cíli si člověk nemůže přát a takovouhle zlatou bych bral pokaždý. Hned jsem tam jedno poslal a bylo to boží. Pak doplnit tekutiny vodou a pro jistotu tam šoupnout ještě jedno.
Tahle příjemná regenerace měla ovšem za následek poněkud zabržděné odbourávání kyseliny ze svalů, což jsem si toho dne odpoledne již podruhé vyžral, když jsem vyrazil na silničce na 50km výlet do okolí Benátek nad Jizerou a v tamních kopcích jsem musel několikrát potupně řadit vpředu malou placku. A v žádný vesnici hospoda na občerstvení. No fuj, to se máte starostové za co stydět.
Ale zpátky k závodu. Jednoznačně ho musím všem doporučit. Trať je to náročná ale zároveň taky nádherná. A jestli i příští rok bude v cíli čekat to co letos, není co řešit. Já jsem to letos ukázkově přepálil, ale poučil jsem se a příští rok ... to jak se znám přepálím zase :-).

Výsledky tady.