Od svého posledního spotu jsem podstoupil několik zajímavých úkonů většinou lékařského charakteru a musím s radostí konstatovat, že stav mých zad se hodně zlepšil a konečně se začíná blýskat na lepší časy co se návratu sportovní aktivity týče.
Největším zážitkem byl rozhodně cílený opich nervu na CTčku. Pro ty, co si zatím podobnou vymoženost moderní medicíny neměli možnost dopřát, je zde krátký popis. Nejdřív si pěkně lehnete na pupek na vozíček CTčka. Vozík je dost úzký, takže moc pohodlné to není, ale chce to se pěkně usalašit, protože pak se chvíli nebudete moc hýbat, aby se procedura neznehodnotila. Pak dostanete na záda pravítko a operátorka s váma profrčí přístrojem. Celé to pozoruje neurolog a hledá ten správný nerv, který pak dostane čouda. Následně vám podle toho co bylo vidět na CTčku a podle pravítka na zádech namalujou na záda křížek a aplikujou jehlu co nejblíž vytipovanému nervu. To je asi tak jediná nepříjemná akce, protože se to nedá dělat s rozmachem, ale jehla je postupně tlakem zapíchnuta na místo a myslím, že z toho by byl nadšenej jen zarytej masochista. Jak tam ta jehla zajíždí, tak brnká o další nervy, takže vám třeba laškovně začne cukat noha, ale to je jen takovej vedlejší efekt. Když si neurolog myslí, že je jehla tam kde má být, profrčí s váma pro jistotu ještě jednou přístrojem, aby tady byla jistota. Pak už vám jen připravenou a zacílenou jehlou vpustí do těla chemii a ta se postará o zbytek. Zacílený nerv splaskne a tím se sníží jeho utlačování a případný zánět je také eliminován další složkou léčebného roztoku. U mě to mělo příkladný a velmi úspěšný účinek. Sice jsem byl půl dne trochu malátnej, ale co bylo hlavní, tak noha přestala bolet. Konečně jsem se po dvou týdnech v klidu vyspal a tahle situace má trvalý ráz, takže dost dobrý. Musím přiznat, že takovou účinnost jsem ani nečekal.
Dalším korálkem na šňůře vyšetření byla magnetická rezonance. Cílem bylo najít, co je vlastně s těma zádama špatně a jak to vypadá s plotýnkami. Jinými slovy konečně získat diagnózu. Do téhle doby se totiž jen řešily následky a příčina se jen dohadovala. Magnetická rezonance je takové příjemné bezbolestné vyšetření, kde se sice nemůžete taky pohnout, ale přístroj vám k tomu vesele vyhrává a především milovníci techna a všemožných beatů by byli u vytržení. Sice to chvíli trvá, ale dá se to vydržet. Škoda, že mě asi po třech minutách začalo lechtat v nose a musel jsem se dost přemáhat abych nekejchnul, takže jsem si automatického bubeníka nemohl v klidu a dosyta vychutnat.
Výsledky potvrdily vybočenou plotýnku a dostal jsem konečnou lékařskou zprávu. Sice z ní nerozumím ani slovu a zkratky v ní použité se v IT branži taky hojně nevyskytují, ale hlavní je, že fyzioterapeutka se v tom snad vyzná. Jinak bych si snad musel na starý kolena po večerech nastudovat latinu a anatomickej slovník :-).
Takže momentální situace je taková, že záda jsou už jen ztuhlý v bedrech, trochu protestujou při předklonech a stehno je stále trochu zblblý a nechce se mu moc zvedat do schodů a při rychlé chůzi. Ale to, proti tomu co to bylo, je jen prkotina a rehabilitace si s tím dozajista poradí. Důležitý je, že se to sice pomalu, ale trvale postupně zlepšuje. Na běhání to rozhodně ještě není a na kolo určitě taky ne, ale plavky už jsem vytáhnul ze skříně a od pondělka se vrhnu na nějaký to čvachtání. Už mi to handrkování s paničkama co plavou ouško v dráze pro kondiční plavání chybí :-). Uvidím, jak to půjde. Přeci jen to večerní povalování u televize je trochu ubíjející. Zajímavé je, že i když teď nesportuju, tak stejně večer žádnej čas neušetřím. Buď si hraju s Anežkou, čučím na televizi nebo na triatlonový a sportovní weby. Takže na hraní her, brodění se krví nepřátel a čtení toho stohu knížek se nějak nedostává. Jak je vidět, tak ten čas je skutečně relativní ;-).
pátek 18. září 2009
pondělí 17. srpna 2009
To nebylo dobrý
To nebylo dobrý neposlouchat paní fyzioterapeutku a už vůbec nebylo dobrý neposlouchat vlastní tělo. To nebylo dobrý vyrazit minulou sobotu na kolo a následně v neděli na hodinu a půl běhu. Ale to vím až teď, jako vždycky příliš pozdě. A jako vždycky se ukázalo, že tělo se nenechá vojebat a když dává najevo, že něco nejde, tak to prostě nejde. A tomu, kdo se to pokusí zlomit se odvděčí tak, jak si zaslouží. Zase jsem dostal jednu lekci pokory, kterou si budu teda sakra pamatovat.
Lehce navážu na poslední spot a to ve chvíli, kdy jsem si šel pro rady k fyzioterapeutce poté, co jsem se dal po injekcích jakžtakž do chodivého stavu. Paní fyzioterapeutka mě vyslechla, hodila na mě elektrody, trochu na mě vířila proudem a pak mě začala nabádat. Poté co mě jako bonus po posledním extempore s kontejnerem a v kuchyni začala bolest vystřelovat přes hýžďový sval do stehna a občas až do holeně mě upozornila, že se to s ploténkou evidentně zhoršilo a že by to chtělo pěkně klid a hlavně žádnou tréninkovou zátěž. Vyprosil jsem si na ní teda aspoň po několika dnech povolení plavání. Pár dní jsem počkal, a i když většinu rehabilitační cvičení jsem nemohl dělat z důvodu střílející bolesti do stehna, tak jsem začal s plaveckým tréninkem na Doksymana. Plavat celkem šlo, ale odsedět si to pak v práci byl celkem očistec, protože noha se pokaždé začínala povážlivě ozývat. S vidinou blížící se půlironmanské premiéry jsem ale nedbal na nic a začal jsem i běhat. To šlo taky dobře. No když už plavu a běhám, tak co nezkusit teda i to kolo. No zkusil jsem to, ale kvůli tomu střílení do stehna to moc nešlo. Ale protože jsem si o sobě myslel, že jsem tvrďák, tak jsem ještě pár dní počkal a šel jsem do toho znova. No a pak přišel minulej víkend. Naplánoval jsem si testovací zátěž, jestli to má skutečně smysl trénovat a jestli to půjde. V pátek jsem objel na kole cvičně 40km na hrazdě a trochu se proběhnul. V sobotu dopoledne standardní bolest v noze, ale kdo by se tím zabýval, že. Takže odpoledne na kolo a ve dvojici jsme si pěkně šlápli 60km na hrazdě v docela svižném tempu v kombinaci s běžeckým přechodem. V noci se ozvaly záda i noha, takže Ibalgin přišel opět ke slovu. Ráno jsem vstal s úplně tvrdým stehnem, ale na běh jsem přesto vyrazil s tím, že to snad rozběhnu. Po hodině mi bylo jasný, že to teda nerozběhnu a další půl hoďky jsem to bral domu. No a v noci to začalo.
Pekelná bolest v kříži a v noze od prdele až do holeně. Neexistovala poloha, kde by to aspoň chvíli nebolelo. Plotýnka pravděpodobně zahájila razantní útok a brnkáním o patřičné nervy se hlásila o svá práva. Takže po probdělé noci jsem šel opět navštívit doktora. Ale ouha, měl dovolenou a u zastupující doktorky fronta jak za komančů na banány. Prdím na to a jedu do práce. V práci to nejde. Jdu teda na Chodově na polikliniku žebrat o injekci. Místní doktoři mají buď dovolenou, nebo ordinujou až odpoledne. Cestou se stavuju v soukromém medical centru, kde mě utěšují, že injekci proti bolesti mi za směšných tři a půl tisíce milerádi aplikují. No to mě to rázem na chvíli přestalo bolet :-). Po obědě jdu čekat na spásu do čekárny. Injekce se nakonec dočkám a jako bonus i rentgenu. Z toho ale asi moc vidět nebude. Injekce zabrala tak napůl a další Ibalginy přicházejí na scénu. Další probdělé noci a peklo v práci vsedě u počítače. Když si vzpomenu, s jakou obřadností jsem před dvěma týdny bral první Ibalgin. Teď do sebe láduju tři denně abych přežil. V pátek se konečně dostávám do nemocnice k neuroložce. Po vyšetření mě uklidňuje, že to skutečně vypadá na ploténku a píše mi prášky na uvolnění svalstva a na bolest něco víc ohleduplnějšího k tělu než Ibalgin. Přeci jen bych si nechtěl pochroumat žaludek a střeva delším užíváním růžového fenoménu. A jako poslední záchranu kapky na akutní bolest. Zkusil jsem v noci jejich poloviční dávku a ta mě uzemnila na šest hodin. Tak s tím teda opatrně a skutečně až když nebude zbytí. Naplánovala mi příští týden CTčko s obstřikem a na září magnetickou rezonanci. Pak už bude jasno.
Naštěstí jak jsem teď měl prodloužený víkend volno, tak jsem ležel a začalo se to postupně mírně lepšit. Alespoň jsem teda byl schopen absolvovat dnešní noc bez prášků na bolest, i když moc jsem toho teda nenaspal. Záda už povolily, ale teď je největší problém bolavá noha a velká bolest při vstávání.
Za letošním Doksymanem jsem už zavřel dveře. Sportovní věci jsem všechny naházel do pračky, kolo do špajzu a běžecký boty do botníku. Ty teď stejně nebudu pár týdnů a možná i měsíců potřebovat. Řekl jsem si totiž, že tentokrát už to tělo poslechnu a dokud nebudu mít ty záda v dokonalém stavu, tak s tréninkem nezačnu. Klidně obětuju podzimní část běžecké sezóny. Hlavně abych příští rok mohl konečně pokořit půlku a pak hlavně celý ironman a klidně už v červnu :-).
Tak a tímhle končím s těmahle pesimistickejma blábolama. Ve volnejch chvílích teď budu zocelovat jiný svaly. Oprášil jsem dámu a člověče nezlob se. A do počítače nainstaloval oblíbený hry, takže nepřátelé, máte se na co těšit :-).
Lehce navážu na poslední spot a to ve chvíli, kdy jsem si šel pro rady k fyzioterapeutce poté, co jsem se dal po injekcích jakžtakž do chodivého stavu. Paní fyzioterapeutka mě vyslechla, hodila na mě elektrody, trochu na mě vířila proudem a pak mě začala nabádat. Poté co mě jako bonus po posledním extempore s kontejnerem a v kuchyni začala bolest vystřelovat přes hýžďový sval do stehna a občas až do holeně mě upozornila, že se to s ploténkou evidentně zhoršilo a že by to chtělo pěkně klid a hlavně žádnou tréninkovou zátěž. Vyprosil jsem si na ní teda aspoň po několika dnech povolení plavání. Pár dní jsem počkal, a i když většinu rehabilitační cvičení jsem nemohl dělat z důvodu střílející bolesti do stehna, tak jsem začal s plaveckým tréninkem na Doksymana. Plavat celkem šlo, ale odsedět si to pak v práci byl celkem očistec, protože noha se pokaždé začínala povážlivě ozývat. S vidinou blížící se půlironmanské premiéry jsem ale nedbal na nic a začal jsem i běhat. To šlo taky dobře. No když už plavu a běhám, tak co nezkusit teda i to kolo. No zkusil jsem to, ale kvůli tomu střílení do stehna to moc nešlo. Ale protože jsem si o sobě myslel, že jsem tvrďák, tak jsem ještě pár dní počkal a šel jsem do toho znova. No a pak přišel minulej víkend. Naplánoval jsem si testovací zátěž, jestli to má skutečně smysl trénovat a jestli to půjde. V pátek jsem objel na kole cvičně 40km na hrazdě a trochu se proběhnul. V sobotu dopoledne standardní bolest v noze, ale kdo by se tím zabýval, že. Takže odpoledne na kolo a ve dvojici jsme si pěkně šlápli 60km na hrazdě v docela svižném tempu v kombinaci s běžeckým přechodem. V noci se ozvaly záda i noha, takže Ibalgin přišel opět ke slovu. Ráno jsem vstal s úplně tvrdým stehnem, ale na běh jsem přesto vyrazil s tím, že to snad rozběhnu. Po hodině mi bylo jasný, že to teda nerozběhnu a další půl hoďky jsem to bral domu. No a v noci to začalo.
Pekelná bolest v kříži a v noze od prdele až do holeně. Neexistovala poloha, kde by to aspoň chvíli nebolelo. Plotýnka pravděpodobně zahájila razantní útok a brnkáním o patřičné nervy se hlásila o svá práva. Takže po probdělé noci jsem šel opět navštívit doktora. Ale ouha, měl dovolenou a u zastupující doktorky fronta jak za komančů na banány. Prdím na to a jedu do práce. V práci to nejde. Jdu teda na Chodově na polikliniku žebrat o injekci. Místní doktoři mají buď dovolenou, nebo ordinujou až odpoledne. Cestou se stavuju v soukromém medical centru, kde mě utěšují, že injekci proti bolesti mi za směšných tři a půl tisíce milerádi aplikují. No to mě to rázem na chvíli přestalo bolet :-). Po obědě jdu čekat na spásu do čekárny. Injekce se nakonec dočkám a jako bonus i rentgenu. Z toho ale asi moc vidět nebude. Injekce zabrala tak napůl a další Ibalginy přicházejí na scénu. Další probdělé noci a peklo v práci vsedě u počítače. Když si vzpomenu, s jakou obřadností jsem před dvěma týdny bral první Ibalgin. Teď do sebe láduju tři denně abych přežil. V pátek se konečně dostávám do nemocnice k neuroložce. Po vyšetření mě uklidňuje, že to skutečně vypadá na ploténku a píše mi prášky na uvolnění svalstva a na bolest něco víc ohleduplnějšího k tělu než Ibalgin. Přeci jen bych si nechtěl pochroumat žaludek a střeva delším užíváním růžového fenoménu. A jako poslední záchranu kapky na akutní bolest. Zkusil jsem v noci jejich poloviční dávku a ta mě uzemnila na šest hodin. Tak s tím teda opatrně a skutečně až když nebude zbytí. Naplánovala mi příští týden CTčko s obstřikem a na září magnetickou rezonanci. Pak už bude jasno.
Naštěstí jak jsem teď měl prodloužený víkend volno, tak jsem ležel a začalo se to postupně mírně lepšit. Alespoň jsem teda byl schopen absolvovat dnešní noc bez prášků na bolest, i když moc jsem toho teda nenaspal. Záda už povolily, ale teď je největší problém bolavá noha a velká bolest při vstávání.
Za letošním Doksymanem jsem už zavřel dveře. Sportovní věci jsem všechny naházel do pračky, kolo do špajzu a běžecký boty do botníku. Ty teď stejně nebudu pár týdnů a možná i měsíců potřebovat. Řekl jsem si totiž, že tentokrát už to tělo poslechnu a dokud nebudu mít ty záda v dokonalém stavu, tak s tréninkem nezačnu. Klidně obětuju podzimní část běžecké sezóny. Hlavně abych příští rok mohl konečně pokořit půlku a pak hlavně celý ironman a klidně už v červnu :-).
Tak a tímhle končím s těmahle pesimistickejma blábolama. Ve volnejch chvílích teď budu zocelovat jiný svaly. Oprášil jsem dámu a člověče nezlob se. A do počítače nainstaloval oblíbený hry, takže nepřátelé, máte se na co těšit :-).
úterý 28. července 2009
Zkurvený záda, Doksyman v ohrožení
No tak a už je to tady. To, co o sobě od Železnýho chlísta jen tak plíživě dávalo vědět, se teď projevilo s plnou palbou. Ale musím začít od začátku.
Po Chlístovi, kterej se jel 27. června mě začaly bolet záda v bederní oblasti. Projevovalo se to lehkým zablokováním svalů kolem páteře a pícháním na levé straně od páteře. Protože mi záda narostly už od mala takový dost v bedrech prohnutý a podobný bolení se občas dostavovalo, tak jsem tomu moc pozornosti nevěnoval. Měl jsem podezření, že se mi to stalo ve chvíli, když jsem s kolem na cyklistické části vlítnul do kanálu, nebo při přeskakování tý škarpy na běhu. Každopádně jsem trénoval furt dál a absolvoval jsem i Hasinu. Když to zablokování nepolevovalo a při sedění záda dost bolela, tak nezbývalo než zajít k fyzioterapeutce. Dostal jsem fůru doporučení a cvičení, jak sedět, jak posilovat spodní břicho a pánev a jak protahovat ty zádový svaly. Poctivě jsem cvičil a při další návštěvě už byl znát pokrok. Záda povolily a bolest skoro celá ustoupila. Celej tejden jsem si dal voraz a pak jsem vyrazil do Kounic, kde to bylo se zádama v pohodě. Víkend jsem pak zakončil v Poděbradech na festivalu, kde mi pivo a medovina udělaly na záda taky dobře :-).
No a pak přišel čtvrtek spolu s vichřicí, která nám rozfoukala konťáky po celý ulici. Když jsem je šel nastrkat na svý místo, tak jeden byl převrácenej. Sehnu se k němu, zaberu, v zádech to několikrát zapíchalo a záda byly zablokovaný znova a k tomu se dostavila ještě větší bolest než poprvé. Takže teď už to bolelo i vleže. No, vydržel jsem to až do neděle, kdy jsem se sehnul pro pokličku, a další zapíchání mě srazilo do kolen. Odplazil jsem se do postele a už jsem z ní nemohl ani vstát. Situace byla tak mizerná, že jsem si podruhý v životě vzal Ibuprofen. Poprvý to bylo tenkrát, když mi trhaly moudráky a podruhý teď když jsem se nemohl ani hnout. Celkem to zabralo, ale když účinky pominuly, tak to byla zase bída. Nezbylo nic jinýho, než zajít v pondělí k doktorovi aby mi píchnul pořádnej lomcovák, aby mi ty záda povolily. Asi to bude megasajrat, protože se mi teda znatelně ulevilo a po dnešní druhé dávce už můžu i celkem bez obtíží sedět a chodit. Jen čekám, co bude, až to přestane účinkovat.
Ještě jdu večer k fyzioterapeutce, aby to odborně zhodnotila, ale vidím to s trénováním mizerně minimálně na týden. Takže už přijdu o tři týdny, co jsem chtěl trénovat na Doksymana, což mě dost deprimuje. Forma bude už asi v kopru a 23. srpen se blíží. Zatím ale neházím flintu do žita a vyčkávám, co bude. Furt si myslím, že i tři týdny pořádný makačky mi na vyladění na Doksymana budou stačit aspoň na to, abych to bez větších problémů absolvoval, když už nebudu bojovat o hranici 5,5 hodiny. Už jen pro to, že mám zaplaceno a ubytování už je taky objednáno. No jo no, holt tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Kurva drát :-) Nejvíc se člověku uleví, když si pořádně zakleje :-)
Ale všechno zlý je pro něco dobrý, protože teď furt ležim a kumuluju energii, kterou pak nechám na závodech explodovat a to bude fofr (hlavně aby to nebyl fofr za smrček s lopuchem :-) ) Už jsem nakumuloval tak tři kila, takže energie tam bude ;-)
Po Chlístovi, kterej se jel 27. června mě začaly bolet záda v bederní oblasti. Projevovalo se to lehkým zablokováním svalů kolem páteře a pícháním na levé straně od páteře. Protože mi záda narostly už od mala takový dost v bedrech prohnutý a podobný bolení se občas dostavovalo, tak jsem tomu moc pozornosti nevěnoval. Měl jsem podezření, že se mi to stalo ve chvíli, když jsem s kolem na cyklistické části vlítnul do kanálu, nebo při přeskakování tý škarpy na běhu. Každopádně jsem trénoval furt dál a absolvoval jsem i Hasinu. Když to zablokování nepolevovalo a při sedění záda dost bolela, tak nezbývalo než zajít k fyzioterapeutce. Dostal jsem fůru doporučení a cvičení, jak sedět, jak posilovat spodní břicho a pánev a jak protahovat ty zádový svaly. Poctivě jsem cvičil a při další návštěvě už byl znát pokrok. Záda povolily a bolest skoro celá ustoupila. Celej tejden jsem si dal voraz a pak jsem vyrazil do Kounic, kde to bylo se zádama v pohodě. Víkend jsem pak zakončil v Poděbradech na festivalu, kde mi pivo a medovina udělaly na záda taky dobře :-).
No a pak přišel čtvrtek spolu s vichřicí, která nám rozfoukala konťáky po celý ulici. Když jsem je šel nastrkat na svý místo, tak jeden byl převrácenej. Sehnu se k němu, zaberu, v zádech to několikrát zapíchalo a záda byly zablokovaný znova a k tomu se dostavila ještě větší bolest než poprvé. Takže teď už to bolelo i vleže. No, vydržel jsem to až do neděle, kdy jsem se sehnul pro pokličku, a další zapíchání mě srazilo do kolen. Odplazil jsem se do postele a už jsem z ní nemohl ani vstát. Situace byla tak mizerná, že jsem si podruhý v životě vzal Ibuprofen. Poprvý to bylo tenkrát, když mi trhaly moudráky a podruhý teď když jsem se nemohl ani hnout. Celkem to zabralo, ale když účinky pominuly, tak to byla zase bída. Nezbylo nic jinýho, než zajít v pondělí k doktorovi aby mi píchnul pořádnej lomcovák, aby mi ty záda povolily. Asi to bude megasajrat, protože se mi teda znatelně ulevilo a po dnešní druhé dávce už můžu i celkem bez obtíží sedět a chodit. Jen čekám, co bude, až to přestane účinkovat.
Ještě jdu večer k fyzioterapeutce, aby to odborně zhodnotila, ale vidím to s trénováním mizerně minimálně na týden. Takže už přijdu o tři týdny, co jsem chtěl trénovat na Doksymana, což mě dost deprimuje. Forma bude už asi v kopru a 23. srpen se blíží. Zatím ale neházím flintu do žita a vyčkávám, co bude. Furt si myslím, že i tři týdny pořádný makačky mi na vyladění na Doksymana budou stačit aspoň na to, abych to bez větších problémů absolvoval, když už nebudu bojovat o hranici 5,5 hodiny. Už jen pro to, že mám zaplaceno a ubytování už je taky objednáno. No jo no, holt tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Kurva drát :-) Nejvíc se člověku uleví, když si pořádně zakleje :-)
Ale všechno zlý je pro něco dobrý, protože teď furt ležim a kumuluju energii, kterou pak nechám na závodech explodovat a to bude fofr (hlavně aby to nebyl fofr za smrček s lopuchem :-) ) Už jsem nakumuloval tak tři kila, takže energie tam bude ;-)
Hasina a Kounice 2009
Dneska tady mám několik postřehů z takových mých dvou červencových klasik. Jedním je Hasinský běh, příjemnej krossík v pěkný přírodě, a druhým je Memoriál Petra Šimka v Kounicích, což je docela náročná silniční desítka, kterou se vší vervou organizuje tréninkový kolega Jarda Urban. Forma mi celkem kulminuje a tak jsem se těšil na to, že bych mohl na obou tratích střihnout svá tamní maxima.
Kompletní startovní pole v Hasině.
Do Hasiny nás letos dorazilo celých šestnáct startujících. Proti loňským dvanácti je to sice nárůst, ale oproti dřívějším cifrám, by to chtělo rozhodně vylepšit. Dovolím si proto touto cestou propagovat výzvu Jirky Remeše jakožto organizátora po trochu zdatnější účasti v příštím ročníku. Je mi trochu záhadou, kam se všichni účastníci z minulých ročníků poděli. Trať 4150 metrů dlouhá vede krásnou přírodou, připravená a značená je výborně, v cíli na každého čeká guláš s pivem nebo limčou a to všechno podpořeno rodinnou atmosférou závodu. No posuďte sami z fotek. Místo je dobře dosažitelné jak z Nymburka, Kolína tak i z ostatních měst v okolí, takže kdo ještě váháte, tak přestaňte a šupem příští rok do Hasiny.
No romantika hadr.
Na druhou stranu nízký počet startujících má občas za následek jistou bednu. A to se mi stalo i letos, kdy jsem ukořistil druhé místo. Byla to už moje druhá hasinská bedna, když v roce 2004 jsem si vystál třetí místo. Ale abych si ho aspoň trochu zasloužil, tak jsem letos zaběhnul svůj tamní druhý nejlepší čas 18:03. Je to o minutu a půl líp než loni, takže guláš jsem si pak po závodě se spokojeností v duši vychutnal. Jako největší letošní kuriozitu kromě bílých krav všude v okolí Hasiny považuju velké množství hub přímo na trati. Takže kdo chtěl, mohl si při závodě i něco nasbírat na horší časy. Jo a ještě musím poznamenat, že nepršelo, protože jsme měli zase kliku.
To týden na to v Kounicích to bylo z pohledu počasí jiný kafe. Když jsem přijel, tak už začínalo krápat a zrovna probíhaly poslední dětské běhy. Takže rychlá registrace a honem se schovat před slejvákem do auta. Déšť neustával, tak jsem se v autě i převlíknul a v rámci možností protáhnul. Přestalo pršet tak deset minut před startem. Má to svoje výhody. Nikdo se zbytečně nerozcvičuje a nerozbíhá se, protože hned po opuštění aut a přístřešků se startovalo, takže všem zbylo mnoho sil, které mohli použít na trati. Vědom si toho, že poslední týden jsem kvůli bolavým zádům netrénoval, vyrazil jsem dost vlažně. Takže první kilák za 4:32 byl tak akorát. Kopečky střídaly seběhy a mě to furt docela běželo. Byl jsem trochu nervózní, protože Karla Mališová byla furt za mnou. Ale to se ve stoupání do Černíků, kdy jsem nasadil kratší dýchací chůzi, změnilo. Pěkně jsem se za ní pověsil a nechal se vytáhnout na kopec. Poslední dva kiláky z kopce do cíle jsem vytočil tempo na maximum a před vesnicí jsem předvedl prvotřídní finiš, protože na mě zezadu dorážela nějaká ženská. V cíli stopky ukazovali 45:25 a to bylo moje místní traťové maximum. Jak je vidět, tak forma z posledních týdnů drží.
Letem světem do cíle.
Protože triatlon na Kocandě je zrušenej, tak teď mám v plánu pekelně potrénovat na Doksymana a dobýt tak svojí další sportovní metu, kterou bude premiéra na half ironmanské distanci.
pátek 17. července 2009
Tričko nebo guláš? Nebo radši oboje?
To se nám doma tuhle zaplnila skříň s tričkama až po okraj a další nechtěla akceptovat. Nezbývalo nic jiného než se pustit do důkladné probírky. Začal jsem to teda probírat a postupně tahal jedno triko po druhym. Mezi nima byla i fůra triček ze závodů. Některý měly už historickou hodnotu. Tak třeba to z PIMu a pulPIMu 2004. Když jsem s tím skončil, tak přede mnou byla skutečně pořádná hromádka svršků, co se za těch pět let závodění nashromáždily. A co bylo ještě zajímavější, drtivá většina byla nepoužitá. Měl jsem cca čtyři, který jsem používal na spaní, ale jinak byly všechny ty trička ze závodů naprosto netknutý. Bílý, modrý, zelený, červený, černý a bůhví jaký ještě tam ležely a čekaly, jak to s nima dopadne. Přistoupil jsem k tomu s vervou a bez sentimentu. Něco jsem rozstříhal na hadry na čištění kola, něco daroval a něco vyhodil.
Jak jsem to tak zpracovával, tak mě napadla myšlenka, jestli by nebylo lepší, kdyby se organizátoři vyprdli na shánění triček s logem závodů a radši navařili za ty peníze kotel pořádnýho guláše nebo nakoupili klobásy a sud piva a závodníci by si na tom potom po závodě pěkně pošmákli. Když se nad tím tak zamyslím, tak pro mě by to bylo určitě nejlepší řešení, protože rozhodně preferuju jídlo a pití před oblečením a to i v nesportovní oblasti :-). Já jsem holt pivo-párkovej.
Je mi jasný, že organizátoři se snaží přinést závodníkům nějakou přidanou hodnotu za startovné a aby měli taky něco na památku. Často pro zajištění pamětních triček překonávají velké logistické překážky a při jednání s dodavatelem jim šednou vlasy. Jenže, dneska je startovný nebo sponzorský peníze tak nízký, že to prostě na nic jinýho než bavlněný tričko s bizardním grafickým zpracováním nestačí. To je pak horký adept na ležáka ve skříni. Dalším pozorovaným fenoménem je, že organizátoři zásadně objednávají trička o velikosti XL a XXL a na Mka a Lka aby pohledal. Copak si myslí, že na závody jezdí většinou adepti obezity? V přetlaku závodů nikdo startovný zvedat nechce a spozorů je poskrovnu. A tak použitelný trička z funkčních materiálů rozdává snad jen PIM za podpory Adidasu na jeho akcích, nebo na pár dlouhých triatlonech, kde je starovný dost vysoký na to, aby se tam podobná položka podpořená sponzorem vešla. A přitom za vybrané peníze by se dala připravit taková mňamka, že by se všichni po závodě spokojeně olizovali :-).
Jenže jak z toho ven? Podobnou tričkovou mánii jsem zažil při návštěvách nejrůznějších školení, workshopů a konferencí, kdy nás firmy hutně reklamníma tričkama s límečkem nebo bez zásobovaly. Tady naštěstí vždycky zasáhne marketingové oddělení a zajistí, aby se pravidelně střídaly vlny tričkové, hrnkové, sportovně doplňkové a USB flashdiskové. Jenže organizátoři obyčejných závodů žádné marketingové lidi nemají. A tak prosím všechny, kdo znají organizátora, který zrovna urputně řeší, jaký trika letos na ten jeho závod zajistí, aby mu třeba jen lehce poradili nebo mu nasadili brouka do hlavy, že by letos místo triček menší gulášek a pivo (třeba i nealkoholický) po závodě nebyly rozhodně na škodu. Třeba jen jako takovej experiment.
A co vy? Jak se na tohle lehce kontroverzní téma díváte. Taky byste si radši dali po závodě guláš s pivem? Nebo radši tričko? A nebo by bylo úplně nejlepší zvednout startovný a udělat tričko i s gulášem? A co na to Jan Tleskač?
Jak jsem to tak zpracovával, tak mě napadla myšlenka, jestli by nebylo lepší, kdyby se organizátoři vyprdli na shánění triček s logem závodů a radši navařili za ty peníze kotel pořádnýho guláše nebo nakoupili klobásy a sud piva a závodníci by si na tom potom po závodě pěkně pošmákli. Když se nad tím tak zamyslím, tak pro mě by to bylo určitě nejlepší řešení, protože rozhodně preferuju jídlo a pití před oblečením a to i v nesportovní oblasti :-). Já jsem holt pivo-párkovej.
Je mi jasný, že organizátoři se snaží přinést závodníkům nějakou přidanou hodnotu za startovné a aby měli taky něco na památku. Často pro zajištění pamětních triček překonávají velké logistické překážky a při jednání s dodavatelem jim šednou vlasy. Jenže, dneska je startovný nebo sponzorský peníze tak nízký, že to prostě na nic jinýho než bavlněný tričko s bizardním grafickým zpracováním nestačí. To je pak horký adept na ležáka ve skříni. Dalším pozorovaným fenoménem je, že organizátoři zásadně objednávají trička o velikosti XL a XXL a na Mka a Lka aby pohledal. Copak si myslí, že na závody jezdí většinou adepti obezity? V přetlaku závodů nikdo startovný zvedat nechce a spozorů je poskrovnu. A tak použitelný trička z funkčních materiálů rozdává snad jen PIM za podpory Adidasu na jeho akcích, nebo na pár dlouhých triatlonech, kde je starovný dost vysoký na to, aby se tam podobná položka podpořená sponzorem vešla. A přitom za vybrané peníze by se dala připravit taková mňamka, že by se všichni po závodě spokojeně olizovali :-).
Jenže jak z toho ven? Podobnou tričkovou mánii jsem zažil při návštěvách nejrůznějších školení, workshopů a konferencí, kdy nás firmy hutně reklamníma tričkama s límečkem nebo bez zásobovaly. Tady naštěstí vždycky zasáhne marketingové oddělení a zajistí, aby se pravidelně střídaly vlny tričkové, hrnkové, sportovně doplňkové a USB flashdiskové. Jenže organizátoři obyčejných závodů žádné marketingové lidi nemají. A tak prosím všechny, kdo znají organizátora, který zrovna urputně řeší, jaký trika letos na ten jeho závod zajistí, aby mu třeba jen lehce poradili nebo mu nasadili brouka do hlavy, že by letos místo triček menší gulášek a pivo (třeba i nealkoholický) po závodě nebyly rozhodně na škodu. Třeba jen jako takovej experiment.
A co vy? Jak se na tohle lehce kontroverzní téma díváte. Taky byste si radši dali po závodě guláš s pivem? Nebo radši tričko? A nebo by bylo úplně nejlepší zvednout startovný a udělat tričko i s gulášem? A co na to Jan Tleskač?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)