Slovakman 2014

Musím to sepsat hned teď, protože od zítřka bude peklo v práci a už bych se k tomu nedostal. Tak alespoň stručně.

Ačkoliv jsem si loni říkal, že tři dokončené ironmany jsou pro mě tak akorát a že se pověnuju něčemu jinačímu, tak co čert (teda Kavalír se Štumpou) nechtěl, zaonačilo se to tak, že jsem v sobotu 2.8. zase vstával v pět ráno abych stihnul několik základních věcí a mohl se v klidu v Piešťanech ponořit do Váhu na startu ironmana s pořadovým číslem 4. A tentokrát jsem měl teda fakt natrénováno na osobák, jinak bych na ten start ani nelezl, no ne?

Takže cesta po D1 proběhla překvapivě dobře a Piešťany nás přivítaly krásnou bouřkou s přívalákem jak z učebnice meteorologie. Původně to vypadalo, že to bude na deset minut a hotovo, ale když už pršelo přes hodinu, tak to vnášelo trochu komplikace do prezentace, ale nakonec se to povedlo. Nevím proč, ale měl jsem vsugerováno, že náš hotel Satelit je hned u zázemí závodu a na start si ráno dojdu pěkně v bačkorách. Ale bylo to fakt jen šálení a hotel byl v centru města, takže ráno jsme razili na start autem. Náladu mi zvedlo jisté použití neoprénu a pak zase snížilo, že se plave v řece a bude tam proud. Ale prý ráno zavřou někde jez a nebude tak velký.

A chčije a chčije

Nejsem žádná prvnička a tak v noci spím a nervozitou netrpím. Sice je pokoj solidně vyhřátej, ale v porovnání s tou pecí loni v Otrokovicích to je parádní teplota a tak se budím chvilku před pátou. Čas je jen na jeden banán a sušenky. No a pak už jen zrychlený přesun na start a jdeme na to.

Už při rychlém rozplavání jsem si říkal, že to asi bude dneska super plavání a taky jo. Hned po startu se vyrazilo proti proudu a plavalo mi to neskutečně dobře. Tři okruhy s výlezem na břeh utekly jak voda. Jen bylo třeba dávat bacha u výlezu, protože tam byly nepříjemný kameny a balvany a hrozilo nakopnutí palce nebo až rozříznutí nohy. No z vody za 1:10. Asi to bylo o chlup kratší než 3,8km, ale náskok na osobák byl solidní.

A šup na kolo. Šest koleček po 30km po úplné rovině dávalo šanci ještě vylepšit náskok na osobák. Jenže to mělo chybičku. Jen kretén jako já si vezme na tak rovinatou trať kolo, které má vpředu kompakty. Točil jsem pedálama jak magor a kolem mě se hnali závodníci jeden za druhým. Navíc začalo solidně foukat, teplota se šplhala nahoru a průměrka začala padat. Nadával jsem si do blbců kvůli těm kompaktům a vyhlížel jsem depo. V posledních dvou okruzích mě to už fakt dost nudilo a celkem to kolo bylo solidně nezáživný. Představte si šest hodin čučet na silnici kousek před sebe a točit a točit. Takže kolo nakonec 6:13 a to byla dvacet minut ztráta na předpokládaný čas cyklistiky, ale i tak to furt bylo solidně rozjeté na osobáček.

No už se skoro balí :-)

Po rychlé výměně cyklo kraťasů za běžeckou variantu jsem nadšeně vyrazil na běh s tím, že cyklo opruz mám už za sebou a běh si užiju. Šest okruhů po sedmi kilometrech vypadalo sympaticky. Naládoval jsem BCAA a Anticrampy a první kilometry pěkně odsejpaly. Jenže to sypalo asi jen do 8km. Pak jsem se klasicky uvařil na přímém slunci a začaly problémy s příjmem tekutin a potravy. A když už odešlo i dýchání, tak jsem se rozhodl neriskovat kolaps přímo na trati a radši jsem začal postupně pochodovat s občasným marným pokusem o restart běhu. Byla to fakt fraška na běh, kdy moje jediná snaha byla nepoblít se přímo před korzujícími lázeňáky. A tak jsem si odpochodoval 30 kiláčků a sbíral síly na posledních 300 metrů, abych alespoň důstojně doběhnul do cíle a aby cílové fotky stály za to J. Maraton za 5:15 znamenal logicky konec snahám o osobák.

No a byl konec. Cíl za 12:48:40. Chvíli se dávat dohromady. Pozřít jsem nic nemohl a tak jsme dojeli na hotel, tam mokrej ručník na hlavu, protože jsem si dle očekávání přivodil lehčí úpal a čekání na to, až po všech těch kolách a šlehách přijde spánek.

Nakonec jsme se všichni úspěšně probojovali až do cíle

No abych pravdu řekl, tak jsem trochu zklamanej, že jsem nezúročil ty hodiny tréninků a zase jako už poněkolikáté jsem dojel na sluníčko a vedro. Ale co by taky člověk chtěl v srpnu, ne? A taky už to prostě pro mě není taková výzva a ty chvilky adrenalinu na startu a v cíli už nějak nevyváží ty věci kolem. Takže si tak myslím, že si dám od ironmanů pár let pohov a pak se uvidí J.

Nicméně musím poděkovat Soničce mé milované, že jsem mohl, zatímco hlídala ty naše dva teroristy, po ránech a večerech lítat trénovat a připravit se zase na tuhle devastaci.

P.S. Když jsme jeli v neděli po D1 domů, tak tam nějakému nešťastníkovi uletěla zahrádka se čtyřmi koly a málem jsme mu do toho najeli. No snad to přežil a všechno posbíral.