O čem teď a o čem potom

Jo tak kde jsme to minule skončili? Jo už to vidím, pražský půl PIM. Tak dál letošní úsilí pokračovalo asi následovně.

Celej natěšenej  z Prahy jsem se vydal na půlku do Pardubic. Stejně jako loni, skvělej závod. Velká inovace startovní tašky v podobě dvou lahváčů (víno zůstalo taky) spoustu lidí potěšila. Forma stále na vzestupu tentokrát bohužel zase neznamenala vylepšení osobáku. Důvody jsou nasnadě. Stále ještě naběhaný malý objem, zase tak trošililinku přepálenej začátek a světe div se, vedro. Vedro bylo k padnutí, i když to tak vůbec nevypadalo. Takže čas horší než v Praze o tři minuty, ale zážitek výbornej. Holt bylo ještě málo běhů z práce.

Šššš šššš hůůůů.

Těm jsem se chtěl věnovat před plnotučným PIMem (devátá účast), ale souhra náhod nepovolila víc jak jednu třicítku z práce a to je málo. Letošní PIM organizačně ani nehodnotím, protože organizačně je to za ty roky vybroušeno k dokonalosti. Vyzvednout bych chtěl letošní expo. Tam toho bylo. No nekupte to za ty slevy J. A tak jsem se pořádně vybavil na celou sezonu vším možným. Před závodem jsem si dopřál celé tři dny ladícího odpočinku, což je na mě nezvykle dlouho a nakonec jsem to po závodě vyhodnotil tak, že je to skutečně zbytečně dlouho. Nejsem prostě na tolik zahálky zvyklý J. Závod sám měl takový klasický maratonský jarní průběh. Optimisticky do první půlky, pak první menší krize před třicítkou, psychické vyměknutí a velmi klidné doklusnutí do cíle za 4:03 se snahou minimalizovat škody do dalšího tréninku. Ne že by tam nebyl potenciál na vylepšení osobáku, tak to zas jo, ale nějak jsem nebyl psychicky připravenej na ten boj na posledních osmi kilometrech a myslel jsem si, že mi to spadne do klína bez práce, což je logicky chyba lávky.

Jo to předstartovní vtipkování ...

Ještě před PIMem jsem si střihnul desítku v Semicích a byl jsem mile překvapen stabilní výkonností. I když se mi běželo pěkně mizerně, tak jsem zaběhnul svůj celkem solidní průměr kousek nad 46. Aspoň to potvrzuje zúročení zimního a jarního úsilí.

Po PIMu uběhlo 14 dní a už tady byl první triatlon sezony a to sprint v Poděbradech. Tam vám bylo letos pěkně. Sluníčko si dalo záležet a tak voda ani nebyla tak studená. Ale na neopreny to samozřejmě bylo. Já jsem si zazávodil a zbytek rodiny se cachtal v jezeře. První venkovní plavání v neoprenu byl dle očekávání docela boj, ale zato kolo klaplo solidně a běh, tak běh to byla fantazie. Tak lehce a rychle jsem na triatlonu snad neběžel. Průměr 4:38 na kilák. Celkově jsem si zde letos vylepšil maximum o tři minuty a to právě díky běhu, který bohatě pokryl plaveckou mizérii. Jo a ten asfalt, na kterém se v Poděbradech jezdí, je snad nejlepší z celé republiky.

Letos poprvé v neoprenu pod bedlivým dohledem nové trenérky :-).

Před Poděbradama a po nich jsem dal v týdnu vždycky jednu běžeckou třicítku z práce, abych trochu natočil objemy a letos to je jak na houpačce. Jeden běh z práce ve třicetistupňovém vedru, že mi ani plnej camel nestačil a týden na to 8 stupňů a déšť, kdy mi stačil jeden malej bidon a proletěl jsem to tempem pět minut na kilometr, což jsem se až vyděsil. No vyděšení nebylo na místě, protože se ukázalo, že to bylo poslední vzedmutí organismu před nemocí, která se hned v pátek dostavila. Naštěstí se mi ty horečky a slabost podařilo přes víkend setřást a dnešní testovací klus byl celkem v pohodě. Už jsem začínal mít docela depku z toho, že budu muset kvůli nemoci potřetí zrušit účast na sobotním Czechmanovi. Ale vypadá to, že letos to klapne, tak se tam potkáme J. Forma je, objemy celkem taky, tak teď už jen nepíchnout.