úterý 10. září 2013

Beskydská sedmička 2013 – fakt fičák

Když jsme vloni odjížděli domů z Beskydské sedmičky, tak jsme byli sice utahaný k smrti a spokojený s tím, že jsme došli až do cíle, ale už několik dní poté, co jsem se oklepal z únavy a dospal krutej spánkovej deficit, jsem začal mít pocit, že všechny účty ještě nebyly srovnány a že bude potřeba se na B7 vrátit a postavit se její výzvě ještě jednou. Už jen proto, že loni jsme šli kratší variantu kategorie SPORT a přeci nejsme takový vořezávátka, abysme to nestřihli v plný palbě, tedy 94km s převýšením 5430m a samozřejmě o fous rychleji.
Takže hned jak se otevřela registrace, neváhal jsem a jedno místečko pro nás zarezervoval. Pak už stačilo jen čekat, trénovat v naší Polabské nížině kopce a v tu pravou chvíli vyrazit směr Beskydy. Nakonec po obligátní vlakový onanii, kdy přejet od nás do Frenštátu je opravdu ubíjející i v dnešních dobách stále se zlepšujících vagonů, si vyzvedáváme čipy a čísla. Ještě vystát frontu na startovní fotku s kontrolou čipu a už je třeba přesunout se na nádraží do vlaku, co nás odveze na start do Třince. Zdá se mi ten můj batoh nějakej těžkej, protože si nesu spoustu jídla a plnej zásobník vody. Ale ono se třeba po cestě hodí.

Chvíle před startem jsou opět elektrizující, až z toho asi nezbyla žádná šťáva pro repráky, protože není z pódia lautr nic slyšet. Ale napětí stoupá, požehnání, hymna, pak start, megarachejtle se rozprskne na obloze a tři tisíce lidí se hnou směrem z města. Naše taktika je jasná. Zdolat celou trasu SPORT, do kopců se škrábat svižněji než loni a z kopců většinou klusat dolů co to půjde. A hlavně nezranit se.

Profil trati, jen pro otrlé J
Když jsme se dostali pod sjezdovku na Velký Javorový, tak už se had čelovek vinul až na vrchol. Znovu říkám, že ten pohled se prostě nikdy neomrzí. Nastoupili jsme do kopce a začínalo se pěkně zostra. Nahoře na nic nečekat a hned hlava nehlava sešup do Řeky až kamení a listí lítalo na všechny strany. Hodit do sebe něco k pití, energetickou tyčku a začít dupat do další sjezdovky na Ropici. Na Ropici poprvé kontroluju hodinky a máme solidní náskok oproti loňsku. Začíná se nás chytat závodnická nálada. Z Ropice dolů do Morávky. Dostávám strašnej hlad, ale jak je tma a zima a jsem na kost zpocenej, tak nemám ani pomyšlení na nějakou cyklotyčku nebo gel. Dal bych si banán a kolu, ale už byl jen meloun. Nevadí, taky bodnul. Před náma zase boží had čelovek stoupající na Travný. Zařazujeme se do něj a sjezdovkou se hrabeme nahoru. Loni jsme byli na vrcholu přesně, když začínalo svítat. Letos tam panovala stále noc a to nás zase povzbudilo. Dolů se za světla čelovek poprvé volně rozbíháme. Docela to jde, ale kameny a kořeny jsou mokré a vyžaduje to maximální koncentraci. Loni jsem tady hodil prvotřídní záda. Letos to vypadá dobře, kouknu na zlomek vteřiny před sebe a už se válím na boku. Loket jsem si narazil o šutrák, ale vyskakuju a pokračujeme. Za pochodu sčítám škody. Batoh OK, hodinky naštěstí OK, nohy OK, loket bolí a triko je od krve, ale je to prkotina.

A je tady občerstvovačka v Krásné. Měním ponožky a zrovna se rozednívá. Náš náskok proti loňsku se stále zvyšuje. Ale je tady hrozná kosa, tak radši hned razíme užít si Lysé hory a zahřát se cestou do kopce. Ani nevím jak, ale najednou stojíme nahoře. Bylo to raz dva. Lehce adrenalinový seběh do Ostravice po šutrech a tam už čekala teplá polévka. V obchodě si kupuju kofolu a kolu a doufám, že se mi spraví žaludek. V tomhle seběhu jsme předběhli kvanta lidí a s každým zdolaným párem mě to bavilo čím dál víc. Jsme nečekaně v pohodě a pálíme na Smrk. Je to rozhodně horší než na Lysou. Hlavně ta stojka před kamenitým traverzem. Chčije ze mě pot proudem a mám zase hlad. Loupnu tam energetické tablety a gel. Uf, na vrcholu Smrku se krátce zastavujeme na kochačku a na sluníčku nabíráme energii na sešup do Čeladné. Celé to dolů běžíme a zase za sebou necháváme spoustu lidí. Ten seběh ze Smrku je podle mě to nejhezčí na trati. Samozřejmě kromě cíle J.

Tuhle fotku jsem si vypůjčil z matj.rajce.idnes.cz a kromě toho, že je nádherná, demonstuje i to, do čeho se občas lezlo.
 
Podle hodinek už máme v Čeladné víc jak hodinu náskok proti loňsku a tak volíme stejnou taktiku jako loni. Takže kofola, kafe, ibalgin. Tahle trojkombinace nás nakopla neskutečně a na Čertův Mlýn vyletíme nečekaně lehce. Pak hned sedlo Tanečnice a Pustevny. Musíme se dostat co nejdál, než přestane fungovat kofein a růžovák. Krátce se zdržíme na druhou teplou polévku a na mě až moc velkým padákem zhučíme dolů do Ráztoky. Dole říkají, že zpátky na Radhošť jsou to tři kilometry. Tři možná jo, ale minimálně olafokilometry na druhou. Vážně ten kopec nemá konec. Proti nám štrádujou turisti s dětma a my si prožíváme pěknou krizi zlomený v pase a zavešený do hůlek. Ale nakonec se tam vyhrabeme a jsme na Radhošti. Teď už jen do Pinduly/i/e (jak se to vlastně píše) a přes poslední kopec do Frenštátu. To si říkají asi všichni, jenže to je ještě krutejch 20 kiláků, který daj zabrat. Loňský seběh dolů byl už za tmy a byl to hnus fialovej. Letos za světla mi to přišlo v pohodě.
Pindula a poslední občerstvení. Využívám toi toiku k maximálnímu odlehčení a vylejvám vodu z vaku. Teď bude stačit už jen bidon. Říkáme si, že by bylo super být na vrcholu Velkého Javorníku ještě za světla a i když do kopce to už moc nejde tak se nám to daří. Cestou dolů do Frenštátu už ale taháme čelovky a běžíme. Teď už bysme to do Frenštátu dolezli i po čtyřech, ale nebylo to naštěstí potřeba. Dobíháme na náměstí a je tam ještě spousta fandících lidí a skvělá atmosféra. Je to jako loni neuvěřitelný. Zdolali jsme osm beskydských vrcholů, neměli žádnou megakrizi, neudělali si žádné nepříjemné puchýře ani vlka a do cíle jsme se tentokrát dostali za 22:21:02. V porovnání s loňskými 25:02:23 je to celkem posun, ne? V cíli jsme ani nechtěli věřit, že jsme to tak rychle zmákli, ale bylo to tak. A protože jsme sami sebe takhle překvapili, tak jsme dali jen rychlou sprchu a hnali se na vlak. Sice jsem každou chvíli upadal do hlubokého spánku, ale zvládli jsme všechny čtyři přestupy a dojeli až domů, kde jsem to zalomil do postele a upadl do zaslouženého komatu.

Před a po závodě. Jen trochu zpocenější a špinavější, ale spokojenej.
 Druhej den jsem dokonce mohl chodit ze schodů, i když stehna bolely jak prase. Letos se to prostě povedlo po všech stránkách. Počasí, organizace, toi toiky na občerstvovačkách, forma. Jen to jídlo jsem nesl celou dobu zbytečně. Mohl jsem si tak ušetřit kilo v batohu. Ale co, když se daří, tak je nějaký kilo v batohu jako pírko.

P.S. Vítězové Pavel Štryncl s Jardou Balatkou to dali za neskutečnejch 11:49:14. Nad tím mi zůstává hlava stát a moc jim gratuluju. Triatlonysty by mohlo zajímat, že druzí skončily stejně jako loni Zbyněk Cypra s Petrem Vabrouškem o pouhé 3 minuty.

5 komentářů:

Advid řekl(a)...

Pavel Stryncl je taky triatlonista.

Moc pěkný výkon!

quassar řekl(a)...

Jarda Balatka vlastně taky, oba byli letos na Moraviamanovi, Jarda 10:30.

Renda řekl(a)...

No vidíte, jak tam o sobě v tom Liberci pěkně víte :-)

Unknown řekl(a)...

Ty woe, ty si magor, Rendo!!! Nechapu.Respekt!!

12HonzaDe řekl(a)...

Rendo, gratulace.. super vykon... Pokud mi to pristi rok vyjde, musim nekoho presvedcit nebo se s nekym spojit.. vypada to moc zajimave.. 12:)