Moraviaman Otrokovice 2013

Musím teda říct, že ten pocit kdy probíháte na ironmanu po zdolání 226 kilometrů cílovou branou, tak ten se teda sakra neomrzí a je to skvělej zážitek, ať je to poprvé, potřetí nebo třeba po stý (ale to by potvrdil asi nejlíp jen Petr Vabroušek J). Každopádně ještě před 14 dny bych na sebe nevsadil ani zlámanou grešli. A protože se stále ještě vezu na vlně euforie z dokončeného třetího ironmana, tak sem ještě za tepla zachytím několik okamžiků, tak jak mi utkvěly v paměti. A to jsem jich spoustu zapomněl, protože na trati se furt něco děje a ke konci už to mozek moc nebere J. Tedy po dvou letech na stejném místě, jen to byl zase úplně jinej závod.

Jak už jsem psal v minulém spotu, tak klidnou přípravu trochu zkomplikovala viróza, ale na poslední chvíli jsem se z toho dostal a po IT Triatlonu, kam jsem si odskočil otestovat, zda to vůbec půjde, jsem se rozhodl, že to teda půjde. A s každým dalším tréninkem jsem se pak dostával do lepší a lepší pohody.

Cesta do Otrokovic byla celkem pruda a tu D1 zkrátka nemám vůbec rád. Po ubytování v Jezerce musím konstatovat, že za dva roky od poslední návštěvy umakartové zařízení nedoznalo žádné změny. Ale absence televize byla vynahrazena ledničkou na pokoji, což se v těch vedrech hodilo velmi. Po registraci a nákupu nějakých těch triatlonových drobností jsem se letos vydal prozkoumat nejbližší okolí. Hned vedle Štěrkoviště je celá čtvrť tvořená spoustou baťových domků. Architekt by zaplesal. Jak šel čas, tak si lidi ty domky různě poupravovali a je to taková pěkná variace na dané téma. Fakt pěkný. K večeři pak kyselici, hamburger z grilu a šopáček. No a po dvou Radegastech bylo načase připravit věci na ráno a zalehnout. No jo, jenže penzion byl rozžhavenej na 30 stupňů a tak o klidném spánku nebyla ani řeč. Před pátou ranní ještě proběhla pěkná bouřka, která asi měla potvrdit předpověď, že bude polojasno s občasným deštěm. Ha ha ha bohužel se zase rosnička netrefila.

Hrozba se naplnila a plavání bylo bez neoprenu, protože voda měla i po ranní bouřce příjemných 27 stupňů. Skočil jsem do toho po hlavě, chvíli hledal optimální tempo, ale od druhého okruhu už to jelo hladce, nikam jsem se extrémně nehnal a lezl z vody za 1:30 včetně návštěvy záchodu po plavání. A zde je dnešní první poznání: Plaval jsem v cyklokraťasech s pořádnou vložkou a měl jsem pocit, že mě ta vložka nadnáší. Neuvěřitelný.

V depu necpat cyklodres dobrotama, skočit na kolo a začít krájet porci 180 kilometrů. Ale copak copak. V průběhu plavání vylezlo sluníčko a začalo pěkně foukat. A foukalo celou dobu kola a ještě k tomu bylo pěkný vedro. Takže bylo důležitý poctivě měnit bidony a jíst a jíst co to jen jde. A zde je dnešní druhé poznání: V jednom stoupání jsem šel ze sedla a najednou koukám, že to neušlápnu. Zadní kolo se mi trochu zpříčilo a dřelo o brzdové čelisti. Takže slízt z kola a poladit to. Naskočím na kolo, rozjedu to a je to tady zase. Takže zase dolů, poladit a tentokrát pořádně utáhnout rychloupínák. No člověk se furt učí. Ke konci kola už jsem byl solidně prosolenej a prdel bolela taky obstojně. Ale vzhledem k tomu, že na silničce jsem letos potrénoval přesně 2x kolem 100km a jednou asi sedmdesát, tak to kolo dopadlo dobře. 180km za 6:22 bylo v těch podmínkách ode mě takové zajištěné maximum, abych se pak byl schopen rozběhnout.

V depu před během vyměnit cyklokraťasy za variantu bez vložky, ještě vyměnit ponožky a razil jsem na slušnou běžeckou opejkačku, protože sluníčko dělalo co mohlo. Jo a samozřejmě odskočit si na záchod. Fakt nechápu, kde se ta voda v tom močáku vzala, protože zbytek těla byl jak troud. Během prvního kola jsem měl silný podezření, že se mi dělá puchejř na levém chodidle. Tak jsem radši při průběhu depem do druhého kola vyměnil ponožky zpátky za ty cyklistické a hlavně jsem celý nohy namazal vazelínou. Pak už to bylo v pohodě. Trať jsem zdolával stylem: doběhni/docupitej na občerstvovačku. Předklonit, polejt hlavu vodou. Vzít něco k jídlu a vyrazit na cestu k další občerstvovačce. Kolem půlmaratonu jsem měl jedinou větší krizi, protože to sluníčko fakt děsně pražilo a asfalt měl snad milion stupňů. A zde máme dnešní třetí poznání: Když jsi večer línej vstávat a ostříhat si nehet na palci, protože si myslíš, že je to ještě v pohodě, tak to nebude v pohodě. Tímto se loučím s nehtem na levém palci J Naštěstí na posledních 15km zalezlo trochu sluníčko a mě se běželo čím dál tím líp. Dokonce jsem začal propočítávat, že bych to stihl pod 13 hodin.

A už jsem čuchal cíl a to už to běželo skoro samo. Maraton za 4:52. No a pak už jen euforie, radost z toho, že zas jednou člověk přemohl sám sebe a šáhnul si pořádně na dno. Cílová brána, šampíčko, medaile, židle a polárka J Když jsem si chvilku odfouknul, tak jsem si šel nechat napsal účastnický diplom s časem. Na hodinkách jsem si stopnul něco málo přes 12:49, ale kluk od čipů mi tam píše 12:55:38. Ještě na tom večer v posteli dumám a přichází dnešní čtvrté a poslední poznání: Když už jedeš tak dlouhej závod, tak si vypni na hodinkách autostop na kole. Ono to totiž pak ve chvíli kdy stojíš a odstraňuješ defekt neměří čas a to by se mohlo vymstít při závěrečných časových propočtech. No jak říkám, člověk se učí fakt furt J.

Doplácal jsem se na pokoj, samozřejmě vytopenej na 50 stupňů, na jídlo ani pomyšlení  a spánek byl v nedohlednu. Ještě aby jo po tom, co do sebe člověk všechno přes den nacpe a jak se na trati rozdovádí. Lednička z doby tuhého socialismu se rozhodla v tom vedru taky zabodovat a pití mi proměnila v ledovou tříšť J. Ale spokojenost byla velká. Skoro to vypadalo, že na Moraviamana ani neodjedu, pak jsem si dal cíl kolem 13:30 a dopadlo to dokonce pod 13. Přeci jen byla znát povedená zimní a jarní příprava. Takže tak. Škoda jen, že tam nebyly nějaké známé duše. Asi všichni lítaj po jiných závodech u sousedů a tak nebylo s kým pokecat a probrat zážitky. Došel jsem tedy aspoň před půlnocí na vyhlašování a vítání posledních závodníků. Atmosféra byla výborná a poslední závodník to stihnul ještě víc jak čtvrt hodiny před limitem. No a počítám, že teď si dám od ironmanů chvíli pauzu ;-)

P.S. A nikde jsem nenašel ilustrační fotku, která by dokladovala moje nasazení. Ale to nevadí, kromě kola jsem měl úplně stejné vybavení jako předloni, tak by fotky vypadaly skoro stejně jako minule. Holt Jíťa Sečková fotila v Nice a tak to byla s focením mizérie J

P.P.S. Když jsem si šel vyzvednout kolo do depa, tak jsem myslel, že mi ho chtěj sežrat mravenci. Ale naštěstí nešli po karbonu, ale po gelu co jsem si s ním pobryndal rám J.