Beskydská sedmička 2012

Beskydská sedmička nebo taky familiárně B7. Dvě slova co se tak mazlivě převalují na jazyku. Jenže kdo jednou podlehne mámení, tak pozná, že tahle medicínka je teda pořádně hustej nářez a pro náhodné kolemjdoucí, kteří by snad dostali chuť si s ní zalaškovat, má připravenou širokou škálu hořkosti, kterou je nechá s potěšením vypít až do dna. Když jsem loni v televizi viděl krátkou reportáž z téhle výzvy, která nesnese porovnání hned tak s něčím, bylo mi jasný, že dřív nebo později si tuhle radost rozhodně dopřeju. A ten den nastal zrovna 7.září. No a protože naše taktika zní, že štěstí přeje připraveným, tak od jara jsem přípravu směřoval k jedinému cíli. Přežít to ve zdraví a dojít si z Třince přes Beskydy do Frenštátu pro skalp téhle perly. A jaká letos byla B7 z pohledu težkejch amatérů? Tvrdá, neúprosná, spravedlivá, no však uvidíte.

Dva uplynulé ročníky stačily, aby tenhle závod získal neuvěřitelně na popularitě a letos přilákal na start 1500 teamů v kategorii Sport a Hobby, tedy zhruba 3000 lidí co měli eminentní zájem zničit se při zdolávání sedmi beskydských vrcholů na trase čítající víc jak 90 kilometrů. Ono těch vrcholů bylo ve skutečnosti osm, ale ten poslední měl jen 918m, takže kdo by se s takovým podvraťákem zabýval, že J.

Trasa v celé své kráse.

Jak už jsem psal v několika předchozích spotech, tak naše příprava probíhala skutečně zodpovědně. Pár delších pochodů, dlouhé běhy, a když to jen šlo, tak s batohem do terénu. No jo, ale kde u nás v Polabské rovině chcete trénovat kopce? Tak jsme zvolili metodu maximální psychické odolnosti s tím, že holt když nebude zbytí, tak zvítězí duch nad hmotou. Týnišťské šlápoty daly tušit, že by to mohlo jít. Míša měla za sebou už třeba CCC na Mont Blancu, takže zkušenosti by tu byly. Frenštát pod Radhoštěm nás přivítal v pátek odpoledne a celý Frenštát žil závodem kam jste se jen podívali.

Poté, co se zaregistrovala drtivá většina závodníků, tak byly na nádraží ve Frenštátu přistaveny dva vlaky do kterých se jen tak tak naskládaly tři tisícovky závodníků. Na některé holt nezbylo místo na sedačkách a tak si musely pohovět na zemi. Oba vlaky se pak vydaly po různých trasách směr Ostrava, kde byly spojeny a jako jeden dlouhý had dojely do Třince. Tam ta masa lidí vyskákala a pod dohledem organizátorů a policie se to všechno spořádaně přesunulo na náměstí. Tam už byl čas jen na nejnutnější věci a přišel kratší proslov k trati, hymna a pak po půl jedenácté už tolik očekávaný start za doprovodu ohňostroje. Startovní pole se pohnulo a za Tatrovkou Karla Lopraise se všichni vydali vstříc první prověrce na trati a tou bylo zdolání Velkého Javorového (1031m) jak jinak než výstupem po sjezdovce. No už bylo pomalu na čase, po sedmi a půl hodinách strávených ve vlaku mě už trochu svrběly nohy.

Jak jsme se přiblížili ke sjezdovce, tak byl vidět fakt nádhernej had čelovek co se táhnul od spodu až na vrchol, no to se nedá popsat, to se musí vidět. Veškerá romantika ovšem skončila hned, jak jsme nastoupili do sjezdovky. Všude samý hůlky, nohy a kameny. Sklon byl občas takovej, že se málem lezlo po čtyřech. Vyfuněl jsem nahoru a chvíli počkal, než dorazí Míša, která měla v kopci menší problémy. Nahoře jsme se chvíli hledali a bylo jasný, že příště se musíme v tom davu víc hlídat.

Dva vlaky co převezly závodníky z Frenštátu do Třince.

Za Velkým Javorovým se trasa dělila. Hobby šli po hřebeni na Ropici a na nás čekal sestup do Řeky s následným výstupem jak jinak než po sjezdovce zpět na Ropici. Teda ten sešup dolů překonal všechny moje představy, co to znamená jít dolu z kopce. Padák to byl takovej, že občas někdo jel po prdeli, každou chvíli se uvolnil kámen, který jste jen slyšeli a doufali jste, že vás mine. No pro začátek maso.

Hned jak jsme se vyštrachali na Ropici (1082m), tak jsme popadli dech a mazali dolů. Sestup byl klasika. Šutráková cesta na všechny způsoby kde bylo potřeba za světla čelovky dávat bacha na každej krok, protože jinak hrozilo vyvrknutí kotníku a rychlej konec. První občerstvovačka v Morávce a první teamy už to balej. Ne tak my. Bereme meloun, sušenku, doplňujeme vodu a vyrážíme zdolávat Travný (1203m).

Jak jsme se dostali nahoru si moc nepamatuju. Prostě krok za krokem furt nahoru za světla čelovek. Šlo na mě nějaký spaní a tak jsem se snažil zůstat ve střehu, abych nepřišel k nějakému zranění. Nahoru jsme se dostali zrovna ve chvíli, když začalo svítat. Cvakli jsme si kontrolu a co to? Nahoře se udělal prvotřídní špunt. Stáli jsme ve frontě zpocený durch a ranní zima okořeněná lehčím deštíkem se do nás pěkně zakousla. Postupovali jsme stylem pět kroků jdi a půl minuty čekej. Dala se do nás nechutná třesavka. Takže z batohu šlo všechno, co jsme měli. Mikina, bunda, rukavice. No a pak se to konečně prošťouchlo a mohli jsme pálit dolů do Krásné, kde byla další občerstvovačka. Malá nepozornost při sestupu a hodil jsem ukázkový záda. Naštěstí bez následků. V Krásné jen nejnutnější zastavení a drtili jsme nejvyšší výzvu dne Lysou Horu (1324m).

Zdolání Lysé Hory byl jeden z pro nás záchytných bodů. Když budeme v pohodě na Lysé, tak to bude dobré nakročení ke zdolání celé trasy. Cesta nahoru byla nekonečná. Byl jsem trochu oblblej, že jsem si celou cestu nahoru opakoval furt dokolečka jeden verš z nějaký písničky a dupal jsem co to šlo. Co to ale bylo, si už nepamatuju. Ale asi něco punkovýho. Jo už vím, „Krok, sun krok, dva dlouhý, dva krátký“ (Mig21). No tak punk to zrovna nebyl, ale hrabalo mi tou dobou pěkně. A v tom se před námi zjevil vrchol s krátkým finálním výstupem, kde se masilo hafo závodníků. No nezbývalo než se do toho pustit a doštrachat se až na vrchol a projít čipovou kontrolou. Foukal tam nechutnej studenej vítr a zase začalo lehce pršet. Takže neotálet a hajdy dolů, jako už tradičně po šutrech všech velikostí, do Ostravice, kde na nás v místní ZŠ čekala kromě jiného i teplá polévka a splachovací záchody. Nic člověka nepotěší tak jako když může něco teplého nalít do bříška a něco teplého dostat ze střívka J. Na pár minutek jsme si natáhli nohy a šli na další epizodu, která se jmenovala Smrk (1276m).

Na smrk to byla příjemná cesta, protože začalo svítit sluníčko a tak se šlo hned příjemněji než ráno za deště. Lidi co jsme míjeli, říkali, že kdo se dostane přes Smrk, tak má skoro vyhráno. To nás pěkně povzbudilo a tak jsme do toho šlápli. Teda červená značka co vede na vrchol je po takovém kamenitém chodníčku ve svahu, no hnus velebnosti, co vám budu vyprávět. Ani ty panoramata za to nestojej. Zato nahoře je to nádhera a cesta dolů byla jedna z nejhezčích z celé trasy. Dole v Čeladné byla další teplá polévka a jako bonus kofola a kafe. Už od výstupu na Lysou se nám dařilo zdolávat spoustu soupeřů především z Hobby kategorie a cestou ze Smrku jsme je brali po desítkách a to se to hned jinak pádí. Ale z toho sestupu mě nějak pekelně začaly bolet chodidla. Takže jsem tam šoupnul jednoho růžového démona a od té doby jako by mi vyměnili nohy. Teda jak mě se šlo lehce a v pohodě. Nevím jak Míše, ale protože neprotestovala, tak jsme to dřeli celkem fest a zase jsme zdolali spoustu soupeřů.

Dalším vrcholem byl Čertův Mlýn (1205m), jehož zdolání nám nečinilo naprosto žádné problémy. Na vrcholu jsme koukli do mapy a zděsili jsme se. Sice jsme měli za sebou šestý vrchol, ale do cíle bylo ještě krutě daleko. Moc daleko. Ono totiž v těch krpálech ty kilometry moc nenaskakují. No co, nedalo se jinak a moc přemejšlení v těchle situacích škodí. Tou dobou už jsem začínal čuchat, že cíl dneska bude realita. Sbalili jsme mapu a pálili na Pustevny. Tady jsme byli chvíli před osmou a tedy před setměním. Zde se trasa dělila na delší trasu dolů do Ráztoky nebo na o 4km kratší trasu rovnou po hřebeni na Radhošť. Lehce jsme propočítali časy a rozhodli jsme se pro kratší variantu, protože jsme potřebovali ve Frenštátě bezpečně stihnout vlak ve 4:14 zpět domů včetně všech hygienických a zkrášlovacích procedur. Takže kolem sochy Radegasta, o které jsem si tak nějak myslel, že je větší, jsme dorazili na Radhošť (1129m) přesně ve chvíli kdy se setmělo. Takže nasadit čelovky. Tou dobou už bylo víceméně jasné, že pokud nás nezastaví zranění, tak cíl nás nemine. Ale to by nebyla B7 aby si pro nás nepřipravila lahůdku na konec, a tou byl sešup do Pinduly po nechutný kamenitý cestě a finální zdolání Velkého Javorníku (918m). Teda na ten Javorník to ještě šlo, protože po šutrákách nahoru se to šlape celkem dobře, ale poté, co nám na vrcholu řekli, že do Frenštátu je to posledních 6km po zelené, a my nastoupili do posledního sešupu, mě přepadlo pěkný nasrání. Teda tak nechutnou stezečku dolů, to jsem ještě nekouřil. Každej krok za svitu čelovky hrozil podklouznutím a zraněním. Ale co, cíl byl na dosah a Frenštát už byl vidět a to náladu hned vylepšilo.

Závěrečné zdolání vrcholku pomyslné K2.

Únava už byla značná, že jsme ani poslední stovky metrů neběželi, ale na náměstí to ještě celkem žilo a cílová brána nás už očekávala. Nakonec ještě zdolat závěrečnou dřevěnou pyramidu a pak už se jen pro nás časomíra zastavila na 25:02:23. Do cíle jsme dorazili v sobotu ve tři čtvrtě na dvanáct. Naše přání se stalo skutečností a Beskydská sedmička se stala naším skalpem. 91km s převýšením kolem 5000m se stalo skutečností. V cíli na nás čekalo pivko, sprchy a chvilka spánku něž přišel čas vyrazit na vlak domů. Asi jsme zase jednou měli kliku. Počasí vyšlo nádherně, puchejře se nám vyhnuly stejně jako zranění a necejtil jsem se dokonce ani moc zdrchanej. No fakt, v porovnání se šlápotama jsem byl fyzicky téměř nepoznamenanej a do práce jsem si to druhej den štrádoval po schodech jako by nic. No prostě klika.

A teď nakonec jen pár bodů co mi utkvěly v paměti a nerad bych je opomněl:

1)      Petr Vabroušek je démon. Odskočil si na B7 a doběhli s parťákem na druhém místě. Nechápu a neskonale obdivuji.

2)      Značit trasu, která se zdolává i v noci černou igelitovou páskou Adidas, není to pravé ořechové, protože v noci je vidět jaksi pěkné ho….

3)      Co to bylo na té Lysé za pořadatele, že nás nechali jít klidně za bránu dál a neposlali nás hned zpátky po červené? Asi měli slabší chvilku.

4)      Na mapě by neškodilo přidat údaj o kilometrech.

5)      Na Pustevnách je to pěkné a v zimě to musí být ještě pěknější.

6)      V cíli na mě zbyla ještě teplá sprcha. Neskutečné.

7)      Především na nočních občerstvovačkách by se hodil teplý čaj.

8)      Na pozdějších kontrolách a občerstvovačkách polehávali zdeptaní závodníci zabalení do folie, zírající do prázdna a čekající na spasení. Z toho mrazilo.

9)      Proč se mi proboha vybila čelovka dvacet minut před cílem. Měnit baterky už nemělo cenu a tak doběh do Frenštátu získal o to víc dobrodružného ducha.

10)   Zásobník na vodu s hadičkou a krmící pytlík se skvěle osvědčily. Batoh jsem ze zad skoro nesundával.

11)   Organizátoři byli hrozně ochotní a udělali skoro všechno, co vám na očích viděli a co bylo v jejich silách. Ale i tak občas něco lehce zaskřípalo, ale aspoň je do příště co zlepšovat. Děkuju každému z nich.

12)   Je to extrémní, je to drsný, je to nebezpečný, je to náročný, ale je to prostě nádherný.

V cíli jsem si říkal, že podruhé už nikdy. Skutečně? J