Šel jsem se kochat a málem rupnul osobák

V neděli v den PIMu byl jeden z těch mála dnů v roce, kterej je přímo stvořenej k trhání osobáků a k výbornejm běžeckejm zážitkům. No jo bylo to tak, každej kdo tam byl (a určitě i jinde) si libuje, jak se mu parádně běželo, a osobáky padaly na požádání. Přímým opakem takovýho skvělýho dne byl třeba den, kdy se běžela desítka v Semicích, protože tam to bylo zase pro změnu kvalitní běžecký peklo. Nic nešlo a nevím o nikom, kdo si tam liboval v předvedeném běžeckém výkonu. Ale to byla jiná vesnice a jiná pohádka, takže zpátky k PIMu.

Než složím dohromady několik postřehů z průběhu závodu, tak se musím vrátit o pár dní zpátky, kdy to vlastně začalo. Už v několika předchozích spotech jsem se zmiňoval, že moje jarní forma je mizérie mizerná, ale že se to pilným tréninkem docela zlepšuje. Nicméně výsledky z půlky v Praze a Pardubicích nenasvědčovaly nějakému honění osobáku na PIMu a tak jsem k tomu přistupoval skutečně vlažně. Navíc to vypadalo, že si letos budeme platit startovné na PIM sami a to se mi teda moc nechtělo, když by stejně nešlo o útok na osobák. Nicméně startovné nakonec klaplo, ale forma se moc nevyvíjela. Poslední běhy byly poznamenané těžkýma nohama a mělkým dechem, takže nic moc. Až jsem si říkal, že jestli se takhle postavím na start, tak to bude úspěch vůbec dokončit. Ale akce už jela a tak bylo potřeba něco vymyslet. Tak jsem se objednal na masáž, z které se nakonec vyklubalo něco úplně jiného (o tom ale až příště a samozřejmě ve vší slušnosti J), ale účel to splnilo. Tedy nohy se odlehčily a už to nebylo jako bych na nich tahal pytlíky s cementem. Tělo se taky přepnulo do stavu získávání energie a tak jsem se cpal horem dolem vším, co bylo zrovna k mání a nepříjemné to rozhodně nebylo J.

V sobotu jsem se v maratonském expu vybavil patřičnými potravinovými suplementy, celé jsem ho prošmejdil a trochu se vytočil, když jsem jako čerstvý majitel zjistil, že Garmin prodává 910XT se zajímavou veletržní slevou. Nu což, není každý den posvícení. Cestou z expa jsem se ještě u nás v číně přežral (čti doplnil energii) a završil jsem to další ale už decentní soukromou domácí večerní pasta party. Co se energie týče, tak jsem byl teda připraven prvotřídně J

Krásný zlatý řez v podání fotografa Petra Schimma jako autora i ostatních fotek. 

Ráno jsem vstal a propadl nadšení z panujícího počasí. Pro běh fakt luxus. Vlakem do Prahy pro jistotu už v běžeckém, udělat poslední úkony, co se dělaj ve vlaku blbě a už jsem spěchal na marketingové focení. Plán pro závod byl jasnej, 4:00-4:15 by byl ten den celkem pěknej zářez odpovídající momentální maratonské (tedy žádné) přípravě. Chtěl jsem si vlízt někam k vodiči na 4 hodiny a nechat se povodit až do cíle popřípadě ke konci trochu zpomalit a moc se netrápit. Ale měl jsem k dispozici startovní číslo 769 a to musíte uznat, že to by byla věčná škoda si do toho béčka nezalízt i když mě pak asi furt bude někdo předbíhat. Start byl jako vždycky úžasnej a šlo se na věc.

Nesnesitelná lehkost bytí :-)

Běžím a jsem mile překvapen, jak výborně mi jdou nohy a dech a vůbec všechno. Tepovka nepřeleze 160 ani když trochu přiložím pod kotlem. Na dvanáctým si ležérně odskočím ke keříku, však není kam spěchat, ne, tak co to hrotit. Nusle, Podolí a ono to furt jde tak nějak samo. Na mezičasech na čas 4:00 v cíli stále získávám náskok, a když to na Smíchově už dělá dvanáct minut, tak si uvědomím, že vlastně taky klidně můžu dneska běžet o osobák, jen to tak nějak udržet. Ale jak se znám, tak brzo po 30 přijdou problémy a 4 hodiny v cíli z toho budou tak jako tak. V tom se ale ozvalo to druhé závodivé já. Naládoval jsem do sebe gely, Shlehu, Magneslife a řekl jsem si, že jdu do toho, i když to bude asi pěkně bolet. Na třicítce relativně pohoda, na 34 mi ztuhly stehna a začalo jít do tuhýho. Na 36 mě doběhla skupinka kolem vodiče na 3:45. Vodič byl fakt skvělej, povzbuzoval, motivoval, pokřikoval, prostě si to užíval a s ním i lidi co běželi kolem něj. Škoda, že jsem se háknul jen tak na kilák. Na 39 jsem začal propočítávat jak velká je šance. Stále tady byla, ale nohám se už moc nechtělo. Když se nechtělo nohám, tak jsem o to víc máchal rukama a to docela pomáhalo. Výběh z Těšnovského tunelu znamenal křeče do stehen a nutné zvolnění. Hodinky jsem už nesledoval a Pařížskou se pohyboval přískoky vpřed, protože jsem měl křeč už i v lýtku. Kousek před cílem na mě ještě nechtěně zaútočil jeden potácivej Ital, co už toho měl plný brejle, a chtěl mě natlačit do plůtku. Ale ukázal jsem mu, že s mými 80 kily není radno si zahrávat a makaróna, co se tam potácel jak nudle v bandasce, jsem vrátil na trať. V cíli kouknu na hodinky, je tam 3:48:43 a nevyšlo to o 21 vteřin (že já chodil na tom 12km na ten záchod a neřešil to nějak originálnějš J). 12Honza by se zaradoval co to je za pěkný číslo, ale já jsem byl asi tak pět minut trochu zklamanej, ale pak jsem si uvědomil, co bych jako ještě nechtěl. V podstatě zničehonic jsem atakoval osobák a to byl rozhodně dobrej pocit. A je to pro mě velkej příslib pro podzim, kde buď na Kladně nebo ve Stromovce bude teprve ten pravej útok a hned na 3:30, ať to stojí za to. Každopádně se krásně potvrdilo to tvrzení, že bolest je nevyhnutelná, ale utrpení volitelné, protože ač nohy bolely pekelně, tak o utrpení se nedalo hovořit ani v nejmenším.

Petr Schimm fungoval kromě fotografa, také jako benzínka a tady jsme těsně před doplněním nádrže

Na konec povídání musím uznat, že PIM jako firma to už má všechno celkem pod palcem a organizace od expa až po cílové tašky s občerstvením funguje výborně. Letos jim za to patří jasná 1.